Rodný dům K. Světlé v Poštovské ulici /kresba F. Chalupy z r. 1880/: Ohlasy tohoto vlasteneckého a společenského kvasu jen zpovzdálí a ojediněle pronikají do rodiny poněmčelého českého měšťana, kde vyrůstala Johanka Rottová. Dům jejích rodičů stál poblíže vltavského břehu v Poštovské ulici, jež bývala často zaplavována rozvodněnou řekou. Otec bedlivě střežil poklidné prostředí své rodiny, aby nové společenské proudy nekomplikovaly život jeho dětí, z nichž chtěl vychovat poslušné občany rakouské monarchie. Tím byl také dán směr vývoje dospívající Johanky.
Johana Rottová v dívčích letech /kresba J. Myslivečka z r. 1848/: Germanizační tlak rakouského absolutismu, jemuž podléhal Rottův rod, má však jiný vliv na mladou vnímavou dívku. Vzbuzuje u ní naopak lítost s osudem českého národa. Přestože je Johanka vychovávána německou školou, v duchu měšťácké salonní morálky, a stále zůstává izolována od rozvíjejícího se vlasteneckého hnutí, dozrává v jejím nitru odvaha ke vzpouře proti šosáckému okolí a sílí v ní povědomí příslušnosti k utiskovanému národu.
Petr Mužák, domácí učitel Johany Rottové a její pozdější manžel. Podobizna z r. 1848 /kresba J. Myslivečka/: Situace se podstatně změnila, když v r. 1843 přichází do rodiny jako učitel hudby Petr Mužák. Od něho Johanka získává zprávy z vlasteneckých kruhů a seznamuje se s novou českou literaturou. Mužák jí půjčuje knihy a učí ji lidové a vlastenecké písně. Její touhu po vzdělání a širším rozhledu podněcuje také četba francouzských a německých pokrokových spisovatelů. Johanka v těchto letech nastupuje již samostatnou cestu a proto není divu, že otec byl zděšen, když v zápisníku své dcery našel záznam o potlačení bouře pražského proletariátu r. 1844.
Žofie Podlipná-Rottová, mladší sestra K. Světlé, později česká spisovatelka: Mužák národně uvědomuje i mladší Rottovu dceru Žofii, pozdější českou spisovatelku, známou pod jménem Podlipská. V roce 1847, kdy mladý kandidát profesury Mužák opět přichází k Rottovům, aby vyučoval jejich syna, pomáhá oběma dívkám navázat styk s vlasteneckým prostředím. Tím jim otvírá cestu do české společnosti, která v této době již žije novými politickými problémy rozbouřené Evropy.
Svatováclavské lázně r. 1848: Počátečním signálem revolučního roku 1848 na evropském kontinentě byla únorová revoluce ve Francii, která podnítila k odporu utiskované rakouské monarchie. Ve svatováclavských lázních v Praze, jak je vidíme na obraze, konalo se 11. března 1848 první politické shromáždění českého lidu a odtud byla císaři odeslána petice s požadavkem demokratizace veřejného politického života v Rakousku. Podobné požadavky předložili také představitelé ostatních národů. Císař, zděšen revoluční náladou, zbavil Metternicha funkce kancléře a 25. dubna 1848 vyhlašuje konstituci, jež zaručovala pouze nejzákladnější občanská práva: svobodu tisku a právo shromažďovací.
Žofínský ostrov /V. Morstadt/: Jako protiváha frankfurtského sněmu, kam se odmítli dostavit čeští zástupci, byl svolán do Prahy sjezd slovanských národů Rakouska. Na počest sjezdu se konal na nynějším Slovanském ostrově žofínský bál, jehož se zúčastnila také Johanka Rottová. Zde se seznámila s Tylem, Sabinou, Šafaříkem a s dalšími činiteli české vlastenecké společnosti, s nimiž se od té doby stále stýkala.
Amazonka na barikádě na Malém rynečku: Revoluční nálada sjezdových dnů vyvrcholila 12. června 1848 povstáním pražského lidu, když vojsko generála Windischgrätze vyvolalo krvavou srážku s bezbrannými účastníky demonstrace. Ve dvou dnech vyrostly v pražských ulicích stovky barikád. Do čela revolučního hnutí se postavili radikálové Sabina, Frič, Sladkovský, ale průběh revoluce nakonec ovlivnilo konzervativní křídlo české buržoazie vedené Palackým, které se orientovalo na spolupráci s císařským dvorem. Tím byla narušena jednota revolučních sil a povstání odsouzeno k porážce.
Požár staroměstských mlýnů a vodárenské věže: Večer 16. června 1848 při bombardování města vznikl velký požár staroměstských mlýnů a vodárenské věže a v následující noci Praha kapitulovala. I když revoluce byla poražena, přesto tvoří důležitý mezník jak v politickém vývoji českého národa, tak i ve vývoji české obrozenské literatury. Na demokratické ideály roku 1848 pak navazovali mladí spisovatelé několika básnických generací druhé poloviny devatenáctého století. Rodina Rottova v tomto roce omezila styky s německým prostředím, ale názory rodičů ve vztahu k revoluci nepřekročily smýšlení průměrných měšťáckých vrstev. Avšak Johance a Žofii revoluční události rozšířily obzor, zejména v pohledu na sociální problematiku tehdejší společnosti, a měly podstatný vliv na její další ideový růst.
Satira na reakci z Havlíčkova Šotka /1849/: Monarchistický režim po porážce Prahy se postupně vypořádal s vídeňskou a maďarskou revolucí a během tří let zlikvidoval veškeré vymoženosti konstituční doby. Rakousko začala ovládat reakce, jak to výstižně charakterizuje karikatura z Havlíčkova Šotka. Nastává dusné období Bachova absolutismu. Přední čeští spisovatelé museli pod tlakem policejního režimu ustoupit z veřejného života a pokud nebyli ve vězení, scházeli se jen v soukromí.
Podobizna B. Němcové: Na počátku tohoto období se Johana Rottová spřátelila s Boženou Němcovou. Seznámila se s ní prostřednictvím profesora Mužáka, za něhož se v roce 1852 provdala. Jejich přátelství netrvalo dlouho, ale i nadále si zachovaly k sobě vzájemnou úctu. Roztržka kvůli lehkovážnému poměru Němcové k darovaným penězům, o něž se rozdělila se svým přítelem básníkem Bendlem, byla pouze vnějším projevem rozdílnosti povah obou žen. Vyrůstaly v různém sociálním prostředí a to se odrazilo jak v jejich vztahu k životu, tak i v jejich umělecké tvorbě.
Světlá pod Ještědem /kresba Antonína Bubáka/: Neobyčejný význam pro ideový vývoj Johany Mužákové měl její pobyt v manželově rodišti, ve Světlé pod Ještědem, kam odjela po smrti své jediné dcerky, aby se zotavila z těžké duševní deprese. Krása ještědského kraje, rázovitý lid s jeho prostonárodními zvyky, lidovými pověstmi a báchorkami, ale i lopotný život tamějších horalů, sociální a národnostní útisk hluboce zapůsobily na mladou ženu. U zdejšího lidu našla upřímnou lásku k vlasti a ryzí národní charakter, který marně hledala v pražském měšťanském prostředí. Odtud také přejala své umělecké jméno – Světlá.
Almanach Máj /fotografie titulního listu/: Do českého písemnictví vstoupila Karolína Světlá v roce 1858 novelou Dvojí probuzení. Na této prvotině se projevují začátečnické nedostatky a autorčina závislost na francouzském vzoru. Novela byla otištěna z popudu Vítězslava Hálka v almanachu Máj, jímž ohlásila svůj nástup Nerudova spisovatelská generace. Mladí spolu s Němcovou, Sabinou a dalšími se přihlásili k básnickému odkazu K. H. Máchy a v duchu revolučních ideálů r. 1848 začali probojovávat realismus v naší literatuře. Hálek a Neruda svým demokratismem měli podstatný vliv na utváření literárního profilu K. Světlé.
Podobizna Jana Nerudy: V prvním období své literární činnosti poznává Světlá Jana Nerudu. Vnitřní spřízněnost, vzájemná povahová shoda i jednota ideálů a cílů velmi úzce oba sblížily. Citový vztah Světlé a Nerudy sílil, zvláště když manželství Mužákových procházelo krizí, byl však vyzrazen a skončil úplným rozchodem. U Světlé zvítězil rozum nad láskou a tento konflikt se stal jedním ze základních problémů, který si řeší hrdinky jejích románů a povídek.
Podobizna K. Světlé z r. 1862: K. Světlá se stává v první polovině 60. let již známou spisovatelkou. V počátečních „salonních“ novelách, poznamenaných dobovou zálibou v romanticko-fantastických příbězích, se autorka obrací k vyšším společenským vrstvám. Avšak již mezi ještědským lidem poznávala jiný svět. Tady mocněji vzplála láska k českému národu, probuzená již v mládí. Světlá začíná věřit v zdravý národní kořen prostého lidu a z tohoto hlediska zpracovává i náměty z dob národního probuzení v románech „První Češka“ a „Na úsvitě“, v nichž je užito mnoho autobiografických prvků.
Letní sídlo K. Světlé v Horních Pasekách /kresba Jana Prouska/: Ještědský kraj navždy přirostl Karolíně Světlé k srdci. Stále se tam vrací a z letního sídla v Dolních Pasekách, kam od r. 1867 dvacet let jezdívala na prázdniny, putuje do hor mezi lid, aby poznala jeho život a získala si jeho důvěru. Vesnické povídky a romány Karolíny Světlé jsou také vesměs příběhy, které slyšela vyprávět od venkovanů a které sama dobásnila. A tito prostí venkovští lidé, zejména ženy, se stávají hrdiny jejích děl z vesnického prostředí.
Hrad Frýdštejn, dějiště povídky „O krejčíkovic Anežce“: Přípravnými pracemi k tvorbě ještědských románů bylo několik povídek s vesnickou tématikou, které Světlá začala psát již koncem padesátých let. Nejzávažnější z nich je povídka O krejčíkovic Anežce, jejíž tragický závěr, smrt nešťastných milenců, umístila autorka na hrad Frýdštejn. V postavě chudé krejčíkovy Anežky zobrazila Světlá obětavou ženu, jež se v zájmu milovaného muže vzdává svého štěstí a tím řeší konflikt mezi láskou a společenskou konvencí. Sebeobětování se stává základním charakterovým rysem ženských postav i v následujících novelách Skalák a Lamač a jeho dítě, ale také v románových dílech spisovatelky.
Statek „U Richtrů“ ve Světlé, dějiště „Vesnického románu“: Prvním dílem tzv. ještědských románů Karolíny Světlé je Vesnický román, jehož děj se odehrává na statku u Richrů ve Světlé pod Ještědem. Spisovatelka v něm položila otázku rozvázání manželského svazku, není-li vztah mezi mužem a ženou založen na zdravých mravních základech. Antoš Jírovec se rozhodne rozvést s chorobně žárlivou ženou a chce začít život se Sylvou, kterou miluje. Ale pod nátlakem své matky se nakonec podřídí staré církevní morálce a setrvá v nerovném manželství. Sylva se zříká Antoše, aby ho ochránila před kletbou jeho sobecké ženy, avšak neuchyluje se do samoty, nýbrž svou bolest překonává obětavou prací pro druhé.
Kříž u potoka, dějiště stejnojmenného románu: Podobným problémem se Světlá zabývá i v druhém románu Kříž u potoka. Avšak zde hrdinka románu Eva nalézá v sobě odvahu a podstupuje boj s osudovými silami. Vstupuje do manželství se Štěpánem Potockým, aby svou věrnou láskou a nevšední obětavostí překonala rozvrácenost rodu Potockých, jenž byl stižen kletbou prabáby Józy. Eva svou trpělivostí a vrozenou dobrotou vítězí nejen nad pověrami, děděnými z pokolení na pokolení, ale také nad Štěpánovou lekomyslností a nevěrou. Od této postavy již vede cesta k bojující ženě, jak ji Světlá vykreslila v dalších románech Kantůrčice, Frantina a Nemodlenec.
Chalupa v Horních Pasekách, dějiště románu „Kantůrčice“: Román Kantůrčice začal vycházet v roce 1869 v týdeníku Květy. Dějištěm příběhu se stala chalupa v Horních Pasekách. Vypráví o lásce venkovské dívky Enefy k doktorovi Mrákotovi, který se během studií v Praze odcizil rodnému kraji. Dílo je prodchnuto autorčinou láskou k ještědskému lidu, odsuzuje měšťácké vysoké školy a neplodnou papírovou učenost, jež nepřináší žádný užitek národu. Příběh končí návratem vzdělance Mrákoty, jemuž prosté venkovské děvče ukazuje cestu k správnému a prospěšnému životu mezi rodným lidem.
Statek „U Kvapilů“ v Roztání, dějiště románu Frantina: Probouzející se odpor venkovského lidu proti panské zvůli zobrazila Světlá v románu Frantina. Tématickým podkladem tohoto díla byla skutečná událost, o níž Světlá slyšela vyprávět, a také děj se odehrává na statku u Kvapilů v obci Roztání, kde Frantina žila. Celý smysl románu vyjadřuje výzvu k činorodému životu, k boji proti náboženským předsudkům a sociálnímu útlaku, výzvu k zřeknutí se osobního a egoistického ve prospěch celku. Postavou Frantiny autorka vytvořila typ bojující ženy, která si dokáže získat důvěru lidu a hájit jeho zájmy. Vědoma si své mravní povinnosti, zříká se Frantina svého soukromí a dokonce sama trestá smrtí muže, jehož milovala a na kterého čekala celý život.
Dvůr ve Starém Dubě, dějiště románu „Nemodlenec“: Protifeudální a protiklerikální zaměření románu Frantina ideově doplňuje poslední román z vesnického prostředí – Nemodlenec, jehož dějištěm je dvůr ve Starém Dubě. Román zachycuje osudy zemanského rodu Luhovských na sklonku 18. století. Zeman Luhovský představuje nižšího šlechtice, jenž zradil bratrské tradice svých předků a stal se přisluhovačem pobělohorských utlačovatelů českého národa. Podvodnými zázraky sv. Jana se snaží přimět poddaný lid k poslušnosti a odvrátit jej od vzpoury. Protějškem zemana Luhovského je jeho syn Michal. Ten si uvědomí otcovo zrádné jednání a veřejně před lidem odhalí jeho náboženskou demagogii. Romány Frantina a Nemodlenec tvoří vrchol ještědské románové tvorby Karolíny Světlé.
První stránka rukopisu povídky „Hubička“: Světlá vytvořila i několik obrázků ze života venkovského lidu, kde s jemným humorem popisuje námluvy a různá nedorozumění milenců. Nejznámější z těchto povídek je Hubička, jejíž první stránku rukopisu nám ukazuje obraz. Příběh se stal podkladem Elišce Krásnohorské k napsání stejnojmenného operního libreta, které zhudebnil Bedřich Smetana.
Dobytčí trh /nynější Karlovo náměstí/ kolem r. 1782: K. Světlá se obrací k mimoještědské tematice opět počátkem 70. let. Zvláště stará Praha, jak ji poznávala Světlá již od dětství prostřednictvím svého otce, připoutávala spisovatelku. Proto také dovedla velmi barvitě vylíčit nejrůznější staropražské scenérie, ať již Koňský trh, Dobytčí trh /na obraze z doby kolem r. 1782, nynější Karlovo náměstí/, nebo vltavský břeh s okolím rodné Poštovské ulice atd. Nikdy však Světlá nepodlehla v románech a povídkových črtách z tohoto důvěrně známého prostředí idealizaci, naopak podrobila měšťáckou společnost co nejostřejší kritice.
Starobylý dům na Karlově náměstí, údajné dějiště románu „Zvonečková královna“: Staropražský román „Zvonečková královna“ se řadí tématicky k některým starším dílům z dob národního obrození i k románu „Nemodlenec“. Děj je umístěn do domu, jemuž dala Světlá název „U pěti zvonečků“; teprve později byl takto označován dům na nároží Karlova náměstí a Resslovy ulice, který vidíme na obraze. Jezuité, jejichž moc koncem 18. stol. po smrti Josefa II. opět vzrůstá, vedou nesmiřitelný boj proti prvním průkopníkům osvícenských revolučních myšlenek. Jak ostrý byl tento zápas, ukazuje Světlá na osudu „zvonečkové královny“ Xavery, vychované v duchu jezuitské ideologie, jež se stává spoluvinicí smrti pokrokového člověka, kterého milovala, a sama končí tragicky.
První stránka týdeníku Světozor z r. 1871, kde začal vycházet román „Černý Petříček“: Svět drobné pražské buržoazie z počátku 19. stol., zvláště pak ruch Koňského trhu s kupeckými stánky, ožívá v románě „Černý Petříček“, který začal vycházet v r. 1871 v týdeníku Světozor. Poetické ladění tohoto starosvětského obrázku spisovatelka záhy narušuje kritickým postojem k morálce měšťáků. Touha po majetku a vyšším postavení, zachvacující tento svět, nenechá v klidu ani lidové mudrce, stánkaře Petříčka, jenž sní alespoň o kněžském rouše pro svého bratra Františka. Avšak František nedbá rodinných a peněžních svazků a uprchne se Stázičkou, dcerou bohaté majitelky hostince. Útěkem milenců vyjádřila Světlá odpor k nemorálním společenským vztahům a konvenčním přežitkům své doby.
Podobizna K. Světlé z pozdějších let: V druhé polovině sedmdesátých let Karolína Světlá onemocněla těžkou oční chorobou a musela své práce diktovat. Přesto však nepřestala sledovat současné společenské a politické dění a postřehla, jak se česká bohatnoucí buržoazie odklání od lidu, jak zrazuje národní zájmy. Proto dává za vzor příkladné předbřeznové vlastenectví a v „Ohlasech roku 1848“ připomíná demokratické ideály tohoto revolučního období našich dějin. V povídce „Plevno“ /1880/ podrobila ostré kritice nejen českou buržoazní společnost, ale i projevy kosmopolitismu Vrchlického básnické generace. Pohotově reagovala také na sílící germanizační útlak v Podještědí povídkami „Satanáš“ a „Hospodská v Letovicích“ a sama se zasloužila o založení pěti českých škol v tamních obcích.
Fotografie z politického projevu na Střeleckém ostrově v den oslavy Prvního máje r. 1890: Světlá se rovněž snažila vyrovnat s novými sociálními problémy, souvisícími s formováním dělnické třídy, která poprvé u nás organizovaně vystoupila při oslavě Prvního máje r. 1890. Obraz nám ukazuje záběr z politického projevu, konaného po průvodu na Střeleckém ostrově. Neruda uvítal tuto prvomájovou dělnickou manifestaci známým fejetónem a Světlá podala návrh, aby čeští spisovatelé v tento den manifestačně proklamovali svou solidaritu k „svým druhům“ v práci. Také v některých povídkách z posledního období své tvorby Světlá volá po zlepšení životních podmínek dělníků a v románě „Miláček svého lidu“ pranýřuje typ továrníka – vykořisťovatele.
Pracovní stůl K. Světlé: Přes své sympatie s dělnictvem Světlá nepochopila podstatu narůstajících třídních rozporů v českém společenském životě. Odkázána na svou pracovnu a omezena liberálně demokratickou ideologií, snažila se nalézt východisko v sociálních reformách a abstraktním humanismu. Proto na jedné straně odsuzuje vykořisťování dělníků, ale na druhé straně odmítá Pařížskou komunu a v povídkách „Nezabloudil“ a „Pozdě?“ polemizuje s dělnickým radikalismem, v němž spatřovala ohrožení národní jednoty.
Pomník K. Světlé na Karlově náměstí: Karolína Světlá po dlouhotrvající nemoci zemřela 7. září 1899. V parku na nynějším Karlově náměstí, v místech, kde sedávala, byl postaven její pomník. Světlá ještě za svého života se stala uznávanou spisovatelkou. Svými prozaickými díly z Podještědí, i když se v nich projevuje vliv doznívajícího romantismu, položila základy českému realistickému románu z vesnického prostředí. Tím zaujala významné místo v myšlenkovém a uměleckém vývoji české literatury 19. století.
Výbor z díla K. Světlé: Poslední osmidílný výbor z rozsáhlého díla Karolíny Světlé /vyšel v letech 1954–1959 ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění/ obsahuje nejzávažnější autorčiny prozaické práce, vzpomínky a umělecké názory. Podává nám obraz o literárním profilu význačné české spisovatelky, který svým demokratismem, důsledným bojem proti feudalismu a náboženskému tmářství, ale také bojem o aktivní účast ženy ve společenském životě, může ještě mnoho říci i dnešnímu čtenáři.
y
