y
Petr Bezruč
Ukázka rukopisu z první zásilky básní, Den Palackého: Začátkem roku 1899 doručila pošta vydavateli časopisu Čas, redaktoru Janu Herbenovi, tři básně neznámého autora, jehož pseudonym Petr Bezruč se objevil v závěru básně nazvané Škaredý zjev. Herbena velmi vzrušily drsné a plamenné verše útočící proti lhostejnosti, s kterou se buržoazie dívala na národnostní i sociální útlak slezských Čechů. Báseň nazvaná Den Palackého vyčítavě srovnávala situaci v Praze a na Těšínsku a končila verši:
A proto já mlčel jsem při slavnosti,
Čech poslední z vesničky pod Beskydem,
kde můj národ ubili, zardousili,
tož Rotšild a Gutman a Laryšové,
– a jasný vévoda Géro –
Zpívejte, těšte se, radujte se!
Žil veliký muž, ten probudil vás?
A nahoře na sever pod Beskydem
má vesnička česká – ta dodýchala.
Stránka Času, ročník IV, 1899, č. 4: Herben otiskl básně s poznámkou: „Uveřejňujeme verše neznámého dosud básníka Petra Bezruče. Jistě ne proto, že jsou nacionalistické, ale proto, že jsou mohutné“. Herben zatemnil přímý útok proti jednotlivým kapitalistům některými změnami textu a verš:
– a jasný vévoda Géro –
připomínající germánského vojevůdce, který před tisíciletím vyhubil Polabské Slovany, nahradil pojmenováním: vévoda říšský. Rakouská cenzura pak snadno rozpoznala, že jde o arcivévodu Bedřicha, bohatého vládce Těšínska. Ze tří básní proto dovolila otisknout jen poslední, líčící básníkovo milostné zklamání. K postavě nenáviděného arcivévody se později Bezruč vrátil ještě ve dvanácti dalších básních. Vypjatými, patetickými verši předpovídal jeho pád:
… v požáru, v dýmu až zavihnem se vzhůru,
dá bůh, že tě jedenkrát strhneme s koně,
markýzi Géro!
Do konce roku 1899 otiskl Čas dalších 17 Bezručových básní a roku 1903 jich vydal 31 ve své Knihovničce, aniž uvedl autorovo jméno.
Fotografie Petra Bezruče z roku 1908 označená jako Slezský typ: Ještě dříve, než vyšlo 1. knižní vydání Bezručových básní, nastala honba za neznámým autorem. Z veršů
v pravici těžké kladivo nesl
/levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen/…
nebo:
já kopu, já pod zemí kopu…
a z mnoha podobných se usuzovalo, že Bezruč je horník. Jiní tvrdili, že básník je úředníkem Vítkovických železáren nebo slezským učitelem. Největší pražský nakladatel hledal nápadnými inzeráty autora, aby od něho získal svolení ke knižnímu vydání. Po léta však bylo veškeré pátrání marné. Bezruč měnil adresy i pseudonymy, dovedl své pravé jméno tak utajit, že je neznal ani Herben. Teprve roku 1909 se zjistilo, že se pod pseudonymem Petr Bezruč skrývá Vladimír Vašek, poštovní úředník v Brně. Ale už roku 1908 byla otištěna jeho podobizna bez udání jména, jen s označením „Slezský typ“.
Bezručovi rodiče: Vladimír Vašek se narodil 15. září 1867 v Opavě. Jeho otec Antonín Vašek, profesor opavského gymnasia, byl buditel slezského lidu. Vydával časopis Opavský besedník, pořádal přednášky, organizoval ochotnická představení a proti národnostnímu útisku svolal mohutný tábor Slezanů. Z trestu byl přeložen do Brna. Když pak se odvážil dokazovat, že oslavované starodávné české rukopisy jsou vlastně obratné podvrhy knihovníka Václava Hanky z počátku 19. století, byl prohlašován za zrádce národa. Pronásledování a přemíra práce podryly jeho zdraví a profesor Vašek zemřel v 51 letech. Jeho ženě pak nastaly těžké doby. S malou penzí musila živit a vychovávat šest nedospělých dětí. Také ona zemřela předčasně, roku 1894 ve věku 53 let. Na obrázku je zachycen se svými rodiči a bratrem Ladislavem tříletý Vladimír – sedící vedle otce. Bezruč vzpomíná na příkoří, která musil jeho otec zakusit v sarkastických verších:
Kdyby z toho měl být pomník,
co po tobě naházeli,
hrotem by se nebe dotknul,
mého lidu buditeli!
Čacký národ dávno dřímáš,
ještě pomník hotov není,
ještě hážou po tvém hrobě
těžký kámen po kameni.
První vydání Slezských písní: První vydání Bezručových veršů s názvem Slezské písně vydal Spolek českých bibliofilů v Praze s dřevoryty grafika Vojtěcha Preissiga. Poněvadž hrozilo nebezpečí, že by kniha tištěná na ručním papíře a v úhledné úpravě mohla být zabavena, vyšlo šest nejútočnějších básní ve zvláštním dodatku. Avšak cenzura tentokrát vydání povolila, a tak čtenáři dostali do rukou vše, co do té doby básník vytvořil. Kromě knihomilského vydání vytiskl Spolek bibliofilů i dvě lidové edice doprovázené kresbami Adolfa Kašpara. V téže době vyšla dvě vydání v Americe a za války byly Slezské písně vydány v Rusku. Do zničení Rakouska v roce 1918 se dostalo do rukou českých čtenářů celkem 17 500 výtisků Slezských písní. Už toto číslo ukazuje na rostoucí oblibu Slezských písní, jejichž každé vydání bylo rozmnožováno o nové básně. Poslední vydání před Bezručovou smrtí obsahovalo 88 básní.
Věž smrti – vídeňský žalář: Za první světové války 1. června 1915 otiskl časopis Česká nezávislost, vycházející v Paříži, dvě básně: „Bratrům – osvoboditelům“ a „Jeho Veličenstvu caru Mikuláši II“, obě se značkou P. B. Poněvadž předtím byla v témž časopisu otištěna Bezručova báseň „Vrbice“ a stať o jeho díle, domnívaly se rakouské úřady, že je také autorem uvedených „velezrádných“ básní. Bezruč byl zbaven úřadu, zatčen a odvezen k trestnímu soudu do Vídně. Byl uvězněn v pověstné „věži smrti“ a hrozil mu opravdu nejtěžší trest. Ale protože se soudcům nepodařilo autorství těchto veršů Bezručovi dokázat, byl po několika měsících žalářování propuštěn. Do konce války musil žít pod přísným policejním dozorem. Po válce se zjistilo, že nepravým Petrem Bezručem byl ctižádostivý a dobrodružný emigrant Jan Grmela.
Max Švabinský: Stužkonoska modrá: Bezručovy básně podnítily české umělce k dílům, která zůstanou trvalou kulturní hodnotou. Zejména malíři a grafikové se štětcem, tužkou nebo rydlem zaměřovali na bezručovské motivy. Roku 1930 napsal Bezruč báseň Stužkonoska modrá. V chlapeckých letech měl sbírku motýlů, ale chyběl mu vzácný exemplář stužkonosky modré. „… a od té doby žila v nás nesmírná touha naší pouti: /mět stužkonosku modrou ráz,/ smět jedinkrát ji zachytnouti!“ Tato touha se básníkovi splnila až v jeho stáří. Stužkonoska modrá je básníkovi symbolem vytouženého ideálu – svobody národa. Zároveň však v básni ukazuje, jak se dosažená skutečnost lišila od jeho někdejších představ.
… dělníky viděl bez roboty,
bez groše smutně cestou jdoucí,
stran vůdce, ministry, faloty,
z trojího žoldu bohatnoucí,
drobné rolníčky tříti bídu,
vdovy a sirotky bez haléře,
vládnoucí spasitele lidu
se sluniti na Riviéře,
…
dým, mlhu, slzy s úsměvem,
lán lnu v Chuchelné modravého:
i stužkonosku viděl jsem
v jeseni pozdní žití svého.
Stužkonosku modrou ilustroval národní umělec Max Švabinský. Světlé tóny básně doprovází barevnými obrazy, chmurné tóny pak šedými kresbami.
Ferdiš Duša: Maryčka Magdonova: Ze Slezských písní nejčastěji lákala grafiky postava Maryčky Magdonovy. Ferdiš Duša zachytil scénu, kdy Maryčka stojí nad vyhaslou plotnou bez kousku jídla, kterým by nasytila své čtyři mladší sourozence. V pozadí dřevorytu jsou obrysy beskydského kostelíka s přilehlým hřbitůvkem. Tam odpočívá starý Magdon a jeho žena. Když však mrzne a není co jíst a když si jde Maryčka pro trochu klestí, je chycena a čeká ji vězení. Zoufalé děvče skočí se skály.
Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skály chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!
J. Gruškovský: Maryčka Magdonova: Knihomilské vydání Slezských písní, vydané k poctě básníkových sedmdesátin, vyzdobil Karel Svolinský barevnou litografií zobrazující Maryčku Magdonovou. Ale postavu této slezské děvuchy zachytili i mnozí sochaři na pomnících a reliéfech. Na našem obrázku vidíte Maryčku v pojetí sochaře Gruškovského. Známá je také postava Maryčky na pamětní desce ve zdi lesního hřbitova na Starých Hamrech u Frýdku, dílo Augustina Handzela. V horní části je bosá, chatrně oblečená Maryčka se zástěrou naplněnou dřívím. Ve spodní části desky je velkými písmeny vytesán úryvek z básně:
Bez konce jsou lesy markýze Géra,
Otcové když v jeho pobiti dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?
Podobizna Leoše Janáčka a jeho zhudebnění básně Kantor Halfar: Bezručovy Slezské písně podnítily k četným skladbám i naše komponisty. Do roku 1962 vytvořilo na jejich náměty 107 skladatelů 386 skladeb. Revoluční verše vtiskávaly formu hudebnímu zpracování: většinou jde o mužské sbory. Mezi nimi vynikající sbory Leoše Janáčka: Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, Sedmdesát tisíc. Janáček dobře znal tragickou historii své rodné lašské země, a proto mohl tak skvěle zhudebnit hořká slova Bezručova. V básni Kantor Halfar je zachycen trpký osud učitelského pomocníka, který pro své nebojácné češství nemohl na popolštěné škole dosáhnout místa učitele. Trpěl nouzi, jeho děvče nechtělo čekat a vzalo si jiného. V beznadějném zoufalství propadl Halfar alkoholu a nakonec spáchal sebevraždu.
Bez modlitby, bez slz ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.
Beskydy – pohled k Lysé hoře: Kraj, v němž se odehrávají baladické příběhy ze Slezských písní, není jen mrtvou kulisou k veršům. V Bezručových básních ožívají hory, lesy, vesnice i města:
Tam pod horama, pod vysokýma,
k nebi co zvedly své témě,
tam žije krása nevykreslená,
nevyzpívaná, nezpodobená
krása té goralské země!
Avšak stejně plasticky, jako rodné Slezsko dovede Bezruč líčit i šťastnější kraje, například klidným tokem verše zobrazuje hanáckou ves:
Domky na patro jak řady bílých ptáků
sotva vánek lehkým dechem omže.
Ticho jako krev Hanáků
teče Romže.
Jiným rytmem zní slovácký Kyjov:
Ej, ztepilí šuhaji v čižmách vy,
ej, děvčata v suknici rudé –
vždy veselo bývalo v Kyjově,
vždy veselo v Kyjově bude.
Ale smutný obraz života pod Beskydem se básníkovi vždy znovu a znovu vrací před oči. I v závěru Hanácké vsi se ozve povzdech:
Jak, jak jest jinak pod Beskydem.
Jiří Toroň: Ostrava /litografie/: Motiv Ostravy, města uhlí a železa, jehož ráz zachycuje grafický list výtvarníka Jiřího Toroně, objevuje se v Slezských písních několikrát. V básni Z Ostravy do Těšína líčí Bezruč putování zbídačeným krajem. Sociální útisk dohání Bezruče k prudkým, bojovným veršům. Často byl nazýván „básníkem hněvu“. Hněv srší z básně Oni a my:
… až Ostrava zahoří pochodní rudou
a polehnou, polehnou těšínskou půdou
tož v své krvi oni – a v jich krvi my.
Otevřenou výzvou ke vzpouře proti kapitalistům je báseň Ostrava:
… Všichni vy na Slezské, všichni vy dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel.
Všichni vy na Slezské, všichni vy dím,
hlubokých páni vy dolů,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, súčtujem spolu!
Ukázky překladů Slezských písní: ruský, japonský a bulharský: Bezručovy Slezské písně byly přeloženy do šestnácti jazyků. Jsou dnes známy takřka ve všech zemích Evropy, byly vydány v Asii, v Americe i v Austrálii. Jednotlivé básně vyšly v překladech v třiceti různých jazycích. Zásluhu o rozšíření Bezručových veršů mají také esperantisté, kteří překladem jeho básní do tohoto mezinárodního jazyka usnadnili překlady do čínštiny, japonštiny, vietnamštiny a do jiných řečí. Bezručovy verše se objevily i v bretonštině, cikánštině i v novém umělém jazyce nazvaném Interlingua. Při dnešním rozvoji našich kulturních styků můžeme jistě předpokládat, že Slezské písně proniknou i do států Latinské Ameriky a do osvobozených zemí Afriky.
Oldřich Lasák: Petr Bezruč – Ještěr s faječkou: V posledních letech svého života žil Bezruč v Kostelci na Hané, ale rád se vracel do Frenštátu pod Radhoštěm i na Staré Hamry na Ostravici. Miloval Beskydy stejně jako rodné Opavsko a Těšínsko. Chodil po horách a s oblibou se hřál na slunci – přirovnával se ke starému ještěru. Kresbou ještěra označoval své dopisní papíry a často se tak i podepisoval. Karlova universita v Praze udělila básníkovi čestný doktorát filosofie, Bezruč byl jmenován čestným občanem mnoha měst a obcí, pamětní desky s jeho jménem jsou zasazeny na všech budovách, kde žil a pracoval, po něm jsou pojmenovány četné školy, sady, ulice a náměstí. Osvobozená republika ho jmenovala národním umělcem. Malíř Oldřich Lasák zobrazil Bezruče v jeho stáří. Bezruč zemřel 17. února 1958, čtyři měsíce po tom, co vskutku celý národ oslavil jeho devadesáté narozeniny. Podle jeho přání byl pohřben na opavském hřbitově.
Bezručův pomník v Opavě: Obrázek představuje pomník postavený Petru Bezručovi v Opavě. Busta je dílem sochařky Jaroslavy Lukešové. Bezruč nepřestával tvořit ani ve vysokém věku, ale jeho příležitostné verše nebo jazykovědné studie zdaleka nedosahují významu Slezských písní. Tato sbírka však vyniká vysokou uměleckou a ideovou hodnotou a Bezruč, „tvůrce jediné knížky“, jak býval někdy nazýván, převýšil mnoho autorů, kteří napsali celé řady spisů. Bojoval za spravedlivý život ve svobodné zemi. A národ mu porozuměl právě tak, jak si to přál a jak to vyjádřil v básni Úspěch:
Kdyby tak jednou pod Beskydem
pochodeň k Těšínu vzplála,
řadám, kde šel bych jako prostý muž,
píseň má do kroku hrála,
kdybys ty, deptaný národe,
uspaný, spoutaný obře,
kdybys TAK písni mé rozuměl,
řekl bych: Zpíval jsem dobře.
