Atentát na císaře Napoleona III.: Po čtyřletém trvání skončilo ve Francii údobí druhé republiky (1848–1852) a začala doba druhého císařství (1852–1870). Císař Napoleon III. zavedl reakční režim. Jmenoval členy státní rady, která navrhovala zákony. Senát tyto zákony vydával. Výkonná moc byla úplně v rukou císaře, který využíval státní moci jednak ve svůj prospěch, jednak v prospěch reakčních cílů velkoburžoasie a církve. Své sliby dělníkům a rolníkům nesplnil. Tři atentáty na císaře Napoleona III. svědčily o nespokojenosti s jeho politikou.
Demonstrace proti vládě císaře Napoleona III.: Napoleon III. se dostal k moci po rozhořčeném zápasu mezi proletariátem a buržoasií, kdy obě třídy byly oslabeny. Když zničil republiku, snažil se všemožně upevňovat svou moc, dával různé sliby i dělnictvu i buržoasii, které pak neplnil, a tak se rozhořčení proti jeho vládě, zvláště v řadách pracujících, stále stupňovalo. Zvlášť ostře postupovala vláda, jejímiž typickými představiteli byli majitel zbrojařských podniků Creusot Schneider a milionář Rotschild, proti rolnictvu žijícímu v bídě, které protestovalo proti velkým novým daním. Dělníci projevovali nespokojenost stávkami a demonstracemi. V době stávky tiskárenských dělníků v Paříži roku 1861 razili dělníci heslo: „Ani buržoasie, ani Bonaparte, avšak nezávislé dělnické hnutí!“ Revoluční činnost dělnické třídy ve Francii však byla značně brzděna tehdejšími dělnickými vůdci, kteří souhlasili s drobným podnikáním a schvalovali spolupráci dělnické třídy s buržoasií.
„Císařství, to je mír!“: Když Ludvík Napoleon Bonaparte usiloval o moc, prohlásil: „Císařství, to je mír!“ Avšak v době druhého císařství nebylo téměř roku, kdy by nebyla nějaká válka. Mnoho lidských životů a peněz ztratila Francie v uchvatitelských válkách císaře Napoleona III. Krvavé války a neúspěšná zahraniční politika Napoleonova vyvolaly proti němu v lidových masách Francie bouřlivé rozhořčení. Císař Napoleon III. chtěl znovu upevnit svou moc válkou proti Prusku, která podle jeho slibů měla být válkou vítěznou.
Evropa v letech 1848–1871: V první polovině 19. století bylo na území Německa mnoho států a státečků. Nejmocnější z nic bylo Prusko. V šedesátých letech minulého století usilovalo Prusko o sjednocení Německa, v němž by mělo vedoucí úlohu. Vláda císaře Napoleona III. však nechtěla připustit, aby na severovýchodních hranicích Francie byl mocný a nebezpečný soused, jako bylo sjednocené Německo. Mezi Pruskem a Francií vzniklo válečné napětí, které se stále stupňovalo.
Helmuth Moltke, náčelník pruského generálního štábu: Roku 1870 vyprovokoval pruský kancléř Bismarck (bismark) císaře Napoleona III. k tomu, že vypověděl (19. července 1870) Prusku válku. Vedení I. internacionály ukázalo ve svém provolání napsaném Marxem na dobyvačný charakter této války se strany Francie. Zároveň vyzvalo německé dělníky, aby nedovolili přeměnu této války ve válku dobyvačnou se strany Pruska. Hned v prvních dnech války se ukázala zničující převaha pruské armády, kterou vedl generální štáb s Moltkem v čele.
Císař Napoleon III. a pruský kancléř Bismarck po bitvě u Sedanu: Francouzská armáda byla na válku s Pruskem špatně připravena. Neměla jednotné velení, nebyl určitý válečný plán. Porážka stíhala porážku. Nakonec byla francouzská vojska obklíčena i s císařem Napoleonem III. u Sedanu. Císař kapituloval. Obraz „Napoleon a Bismarck po bitvě u Sedanu“ dobře vystihuje prušáckou zpupnost vítězného Bismarcka a sklíčenost poraženého císaře Napoleona III.
Francie provolána po třetí republikou: Zpráva o kapitulaci císaře Napoleona III. pobouřila pařížský lid. Vzbouřenci odzbrojili císařskou policii i posádku. Nad Paříží zavlály trikolory a rudé prapory. Potom vnikli vzbouřenci (dne 4. září 1870) do sálu zákonodárného shromáždění, kde žádali, aby císař byl sesazen a aby byla ustanovena republika. To se také ještě téhož dne stalo. Císař byl sesazen a Francie se po třetí stala republikou.
Prozatímní „vláda národní obrany“ ve Francii: Po prohlášení republiky utvořili buržoasní politikové prozatímní vládu. Nazvali ji „vládou národní obrany“. Avšak přitom se členové této vlády velmi málo starali o obranu Francie před pronikáním německých vojsk do nitra země. Mnohem více mysleli na ochranu třídní nadvlády buržoasie před nebezpečím lidové revoluce, která by mohla tuto nadvládu odstranit.
Karel Marx: Mezitím pronikala německá vojska dále do nitra Francie a obsazovala jednotlivé kraje. Válka nabyla dobyvačného rázu se strany Pruska. Vedení I. internacionály s Karlem Marxem v čele vydalo provolání, v němž vyzývalo německé dělníky, aby bojovali za uzavření spravedlivého míru Pruska s Francií bez připojení francouzského území k Německu.
Členové národní gardy v Paříži: Dne 19. září 1870 obléhali Němci Paříž. Vláda připustila utvoření nových praporů národní gardy, které by bránily hlavní město. Členy národní gardy byli hlavně dělníci, řemeslníci a drobní úředníci. Ozbrojení gardisté byli připraveni zemřít, jen aby se Němci nedostali do hlavního města republiky.
Císař Vilém I.: Buržoasní vláda se však obávala, že ozbrojení gardisté by mohli obrátit zbraně proti buržoasii. Proto znemožňovala jejich bojové akce a zahájila tajné vyjednávání s Bismarckem o příměří. Měla větší strach z ozbrojeného lidu než z pruských nepřátelských vojsk. V lednu 1871 dokončila vláda „národní obrany“ svou zradu a uzavřela s Pruskem příměří za velmi nevýhodných podmínek pro Francii. Brzy poté byl vytvořen z Německa spolkový stát a pruský král Vilém byl ve versailleském (versajském) zámku u Paříže prohlášen německým císařem.
Thiers a jeho prušácký stín. Karikatura: Pařížský lid otevřeně projevoval rozhořčení nad zradou vlády a odpíral plnit závazky Francie k Německu. Do čela vlády byl proto postaven zapřisáhlý nepřítel dělnictva Thiers (tijé), který brutálně potlačoval nespokojenost lidu. Francouzský malíř (André Gill) zesměšňoval karikaturami zištnost, krutost a podlost tohoto buržoasního politika. Karikatura „Thiers a jeho prušácký stín“ zesměšňuje zrádné jednání francouzského ministerského předsedy s německým kancléřem Bismarckem. Karel Marx nazval ho „trpasličím netvorem“ a napsal o něm, že „byl věren jen své nenasytné touze po bohatství a nenávisti k lidem, kteří toto bohatství vytvářeli“.
Povstání na Montmartru v Paříži dne 18. března 1871: Proti Thiersově vládě vzrůstala revoluční nálada pařížského lidu. Proto měla být národní garda odzbrojena. Vládní vojsko dostalo příkaz, aby se zmocnilo děl národní gardy, soustředěných na výšině Montmartru v Paříži. Gardisté a dělníci, kteří tam rychle přispěchali, sbratřili se s vojskem a zachránili zbraně národní gardě. Když velící generál vojenského oddílu dal rozkaz ke střelbě do lidu, odepřeli vojáci poslušnost, generála zatkli a zastřelili. Revoluční Paříž zahájila povstání proti zrádné Thiersově vládě.
Povstání v Paříži: Po obsazení pařížské čtvrti Montmartre začaly obsazovat oddíly národních gard spolu s dělníky vládní budovy v Paříži. Do večera dne 18. března 1871 se zmocnili gardisté a dělníci všech vládních budov v Paříži. Na budovách radnice a ministerstva vojenství zavlály rudé prapory revoluce. Vládní vojsko opustilo na rozkaz vlády Paříž a předseda vlády Thiers uprchl do nedalekých Versailles, odkud pak organisoval boj proti revoluční Paříži.
Plán Paříže: Vítězným povstáním dne 18. března 1871 se dostala moc do rukou členů ústředního výboru národní gardy. Byli to zástupci všech oddílů národní gardy spolu s několika zástupci dělníků. Ústřední výbor prohlásil, že svou moc považuje za přechodnou. Přílišná úzkostlivost ústředního výboru, který nechtěl učinit sám potřebná rozhodnutí před volbami do rady Komuny, jež se konaly 26. března, totiž promeškání nejvhodnější příležitosti k rozhodnému útoku na hnízdo kontrarevoluce ve Versailles, dokud byl Thiers ještě poměrně sláb, byla jednou z hlavních příčin pozdější porážky Pařížské Komuny.
„Ať žije Komuna!“ Dne 26. března 1871: Dne 26. března 1871 bylo zvoleno 85 členů rady Komuny. Byli to hlavně dělníci, úředníci, lékaři, učitelé a novináři. Za dva dny potom byla Komuna slavnostně vyhlášena. Za rachotu bubnů a výstřelů děl slavnostně znělo: „Ústřední výbor prohlašuje, že období jeho plné moci skončilo, a odevzdává vládu Komuně“. Jména zvolených zanikla v ohlušujícím volání: „Ať žije Komuna!“
Schůze Komuny v sále radnice: Rada Komuny byla nejvyšším státním orgánem. Vydávala zákony, které prováděly komise. Byla to na příklad komise finanční, zásobovací, veřejné bezpečnosti a jiné. V čele každé komise byl některý člen rady Komuny.
Pařížská Komuna – revoluční hnutí v zemi. Mapka: V období Pařížské komuny byla Komuna prohlášena i v jiných městech Francie, v Lyonu (lijonu), v Marseille (marsej) v Toulouse (tulús) a jinde. Měla tu však většinou jen krátké trvání, neboť neměla dostatečné spojení s Pařížskou komunou. Celá severovýchodní část Francie byla totiž obsazena německými vojsky. V některých krajích Francie sympatisovalo s Komunou i rolnictvo, získané revolučním heslem: „Rolníkům půdu, dělníkům nástroje a všem práci!“
Komunardi: Členové rady Komuny měli těžkou práci. Mnozí úředníci, kteří po 18. březnu neuprchli do Versailles, prováděli sabotáže. Snažili se znemožnit radě Komuny řádnou správu Paříže a přípravu k boji s protirevoluční vládou ve Versailles. Sabotáže úředníků přesvědčovaly členy rady Komuny, že je nutno odstranit starý státní aparát, který byl zvyklý sloužit buržoasii a utlačovat pracující. Proto byla dekretem Komuny zrušena na příklad dřívější armáda a dřívější policie. Byly nahrazeny národní gardou a ozbrojenými dělníky, kteří se sami starali o pořádek a veřejnou bezpečnost.
Člen Komuny Francois Jourde, delegát (ministr) financí: Všechny podniky, jejichž majitelé uprchli z Paříže, odevzdala rada Komuny dělníkům. Dělníci společně s administrativním vedením vypracovávali výrobní plány a stanovili zásady vnitřní organisace. V dílnách, kde majitelé zůstali, nařídila rada Komuny dělnickou kontrolu. Hospodaření Komuny řídila finanční komise, jejímž předsedou byl vzdělaný člen rady Komuny Francois Jourde (fransua žurd).
Člen Komuny maďarský dělník Frankel, delegát práce: Komise práce zrušila peněžní tresty dělníků, noční práci dělníků v pekárnách a zabezpečila výživu lidu za levné ceny. Zabavila prázdné byty boháčů, kteří uprchli do Versailles, a odevzdala je dělníkům. Chudině vrátila Pařížská komuna ze zastaváren věci a povolila odklad placení činže. Pro zraněné bojovníky národní gardy a pro ženy padlých i jejich děti stanovili pravidelné měsíční příjmy ze státní pokladny. Komisi práce vedl maďarský dělník Frankel.
Člen Komuny Grousset (gruse), delegát zahraničních věcí: Vládní moc v období Pařížské Komuny vykonávali úředníci, kteří byli voleni a odvoláváni lidem. Jejich platy byly stanoveny tak, aby odpovídaly částce, „jakou vydělával v Paříži zdatný inteligentní a pilný dělník v dobrém postavení“. Zahraniční politiku dobře řídil člen rady Komuny Grousset (gruse), který se již dříve proslavil jako neohrožený bojovník proti druhému císařství i jako novinář proti veškerému zpátečnictví.
Učitelka Luise Michel, velká bojovnice za Komunu: Komuna osvobodila školu od vlivu církve a usilovala o novou výchovu mládeže. „Vyučovat dítě lásce a úctě k svým bližním, budit v něm lásku k spravedlnosti, vštípit mu, že se má učit v zájmu všech,“ prohlásila rada IV. pařížského obvodu. Rada jiného městského obvodu šatila a živila děti dělnic a dala tak prvý popud k této péči. Vyučování bylo bezplatné. Nejpokrokovější učitelé byli členy Komuny. Učitelka Luise Michel (lujza mišel) byla nejznámější bojovnicí za Komunu.
Člen Komuny revolucionář Vallés: Sdružení umělců, jemuž předsedal člen Komuny malíř Courbet (kurbe), dalo otevřít musea, pečovalo o zobrazení významných událostí a osobností Pařížské komuny. Courbetův portrét básníka Vallése vystihuje pravý výraz francouzského revolucionáře. V jeho planoucích očích je skryta prožitá bída a nepokořená hrdost. Vallés je dodnes jedním ze symbolů revolučních tradic francouzského lidu.
Komuna se vznesla nad monarchii i nad buržoasní republiku – kresba: Činnost Pařížské komuny svědčí o tom, že byla státem nového typu. Byla prvním pokusem o diktaturu proletariátu, zárodkem vlády sovětů (rad). „Vznesla se nad monarchii i nad buržoasní republiku“ jak výstižně znázornil francouzský malíř. Ukázala, jak svrhnout buržoasii a jak budovat nový společenský řád.
„Státní kára“ – karikatura: Pařížská Komuna se však též dopustila několika chyb, které se jí staly osudnými. Ústřední výbor národních gard nechal na příklad bez odporu odejít vládní vojsko z Paříže do Versailles. Druhou chybou bylo promarnění času na provádění voleb do rady Pařížské komuny v době, kdy bylo nutno ihned zaútočit na Versailles a znemožnit protirevoluční činnost Thiersovy vlády. Další osudnou chybou Pařížské komuny byla přílišná velkomyslnost k poraženým, buržoasním zrádcům, kteří mohli prchnout do Versailles nebo provádět svou zrádcovskou činnost přímo v Paříži. Malíř Daumier (demijé) znázornil dvojí vládu Francie v karikatuře, kterou nazval „Státní kára“. Thiersova vláda využila chyb Pařížské komuny a za necelé dva týdny po vypuknutí revoluce shromáždila na 40 000 vojáků, kteří pak začali útočit na Paříž.
Maršál Mac-Mahon, velitel versailleských vojsk: V době, kdy se bojovalo pod hradbami Paříže, uzavřela (10. května 1871) zrádná Thiersova vláda s Bismarckem potupnou mírovou smlouvu. Francie odstoupila Německu Alsasko-Lotrinsko v severovýchodní Francii a odváděla mu obrovskou válečnou náhradu ve výši pěti miliard franků. Nakonec se Thiers a Bismarck dohodli na společném boji proti Komuně. Bismarck propustil ze zajetí francouzské vojáky a dovolil Thiersovi zvětšit armádu. Kromě toho umožnil posílenému versailleskému vojsku, aby mohlo přepadnout Paříž od severu, odkud obhájci města nečekali útok. Velitelem vojsk Thiersovy vlády byl maršál Mac-Mahon (mak-maon).
Obrana barikády – kresba neznámého umělce: Dne 20. května 1871 zahájila versailleská vojska generální útok na Paříž. Dne 21. května se jim podařilo vniknout do města. Začal úporný a krutý zápas v ulicích města. Postup nepřítele znemožňovali hrdinní obránci města nesčetnými barikádami. Bojovalo se o každou ulici, o každý dům, o každou barikádu, o každý kousek země. Komunardi umírali v nerovném boji, ale nevzdávali se. Nerovný zápas trval po celý týden a vešel do dějin pod názvem „májový týden“.
Barikáda, hájená ženami: Na barikádách bojovalo na deset tisíc dělnických žen. Statečné komunardky stavěly barikády, obvazovaly raněné, bojovaly. Tam, kde muži už ustoupili, ženy ještě bojovaly s voláním: „Občanky, musíme buď zemřít, nebo zvítězit!“
Děti revoluce – obraz E. Delacroixe: Obraz od vynikajícího francouzského malíře Delacroixe (delakroa), ukazuje nadšení s nímž se i proletářská mládež zúčastnila hájení barikád. Navždy zůstane smutným svědectvím surovosti vlády Napoleona III., že mezi popravenými zajatými komunardy byly i stovky dělnických dětí.
Polský revolucionář Jaroslav Dabrowski, vrchní velitel vojsk Pařížské komuny: V hrdinných bojích na barikádách padl koncem krvavého „májového týdne“ i vrchní velitel Pařížské komuny, polský revolucionář Jaroslav Dabrowski (dombrovski). K smrti zemdleni a se slzami v očích pochovali komunardi svého vrchního velitele na pařížském hřbitově Pere-Lachaise (pér-lašés) za praskání nepřátelských granátů, které rozbíjely náhrobky. Člen Komuny (Vermorel) pronesl řeč, v níž uctil památku polského hrdiny, který položil život v boji za Pařížskou komunu.
Picchio, Zeď komunardů: Po hrdinném týdenním boji padla poslední barikáda v Paříži. Na pařížském hřbitově Père-Lachaise se postavilo na odpor 200 komunardů. Versailleské vojsko rozbilo dělovou střelou vrata hřbitova a vniklo dovnitř. Večer pak byla hrstka hrdinných obránců Komuny obklíčena a u hřbitovní zdi postřílena.
Uvěznění bojovníci Komuny: Po 72 dnech svého trvání podlehla Pařížská komuna v nerovném boji s mnohem silnějším nepřítelem. Přes čtyřicet tisíc komunardů bylo uvězněno a posláno na nucené práce do kolonií, kde jich většina zemřela na následky těžké práce, strádání a nemocí. Třicet tisíc komunardů bylo zastřeleno. Nelidští vítězové stříleli i ženy – „proletářky“ – a „jejich pancharty“, jak nazývali dělnické děti. Komunardi umírali s voláním: „Ať žije Komuna!“
Člen Komuny Varlin (varlén): Zvláště krutě se vypořádali buržoasní vítězové se zatčenými členy Komuny. K nim patřil dělník Varlin (varlén), který vedl zásobování a byl členem vojenské komise. Celou hodinu ho vodili s rukama svázanýma za zády po ulicích Paříže a zasypávali ho urážkami. Sekali do něho šavlemi, a když pak již nemohl celý zakrvavený ani jít, ani stát, posadili ho a zastřelili.
Eugène Pottier, tvůrce dělnické hymny „Internacionály“: Jen malému počtu komunardů se podařilo uprchnout za hranice. Mezi nimi byl i dělník Eugène Pottier (potijé), tvůrce dělnické hymny „Internacionály“. Jiné jeho verše vyjadřují nezlomenou víru pracujících v lepší budoucnost: „Vrahové hýří, hejno much láká krev dosud vřelá… Však žije duch, Komuny duch! Komuna nezemřela. Však naše řady vzrostou zas, čas napíná svou strunu – a brzy znovu zahřmí hlas: Vpřed, vzhůru! Za Komunu!“
Pařížská komuna, symbolický obrázek: Pařížská komuna byla největší událostí v dějinách dělnického hnutí v 19. století. Po prvé ukázala, že dělnická třída je schopna nejen svrhnout vládnoucí třídu buržoasie, ale že je schopna též organisovat moc a vládu ve státě. „Dílo Komuny, toť dílo sociální revoluce, dílo úplného politického a hospodářského osvobození pracujícího lidu, toť dílo proletariátu celého světa“, výstižně řekl Vladimír Iljič Lenin.
Na pařížských barikádách: Pařížská komuna podlehla nepřátelské přesile proto, že pařížský proletariát neměl tehdy ještě svou marxistickou revoluční stranu. Nedovedl také ještě zřídit plnou diktaturu, která by energicky postupovala proti buržoasní vládě a proti všem nepřátelům Komuny. Další příčinou porážky Komuny bylo to, že se nedovedla spojit s rolnictvem. Obraz znázorňuje boj dělníka-gardisty, který bojuje v duchu hesla „Komuna nebo smrt!“ Je však v boji osamocen: bez svého spojence rolníka a bez vedení své strany.
Vzpomínková slavnost u Zdi komunardů v Paříži: Pařížská komuna rozmnožila zkušenosti revolučního zápasu dělnické třídy. Dokázala nutnost diktatury proletariátu. Její příklad i poučení z ní mají význam nejen pro proletariát, který dosud zápasí o svržení kapitalistického řádu, ale i pro dělnickou třídu, která v zemích tábora míru uskutečňuje řád socialistický. Poslední květnovou neděli se každoročně shromažďují pařížští dělníci u Zdi komunardů na hřbitově Père-Lachaise, aby tu vzdali čest padlým bojovníkům za lepší a spravedlivější společenský řád. Předseda komunistické strany Francie Thorez (tóréz) a jiní francouzští bojovníci za mír jsou pravými dědici komunardů ve Francii dneška.
y
