Vepřovicový dům v domorodé čtvrti Bamaka, koloniální banka: Se stopami kolonialismu se v zemi setkáváme na každém kroku. Koloniální panství učinilo z jedné z nejbohatších zemí Afriky chudou kolonii bez průmyslu, s rozvráceným zemědělstvím. Za celou dobu koloniálního panství byla v Mali postavena jediná menší továrna na výrobu oleje. Cihelny a lomy stavebního kamene, které v zemi pracovaly již od středověku, byly zrušeny. Kontrast bídy a bohatství nás překvapí především v hlavním městě Bamaku. Jaký je např. rozdíl mezi ubohým hliněným domkem prostého občana a o několik ulic dále přepychovou budovou koloniální banky! Dříve se v zemi těžila primitivním způsobem řada nerostů. I tato těžba za koloniální vlády téměř ustala. Z několika tun zlata vytěžených ročně začátkem tohoto století se v roce 1954 vytěžilo jen několik desítek kilogramů. Stejný úpadek zaznamenalo i zemědělství. Na konci koloniálního panství se zavlažovala pouze 1/50 plochy intenzivně obdělávané ve středověku. Z téměř 4 miliónů obyvatel zemědělského Mali se dnes intenzivním zemědělstvím zaměstnává pouze asi 50 000. Stejně je tomu i se zdravím obyvatelstva. Většina kmenů na severu vymírá. V některých oblastech umírá 80–85 % dětí do jednoho roku. Průměrný věk obyvatele je dvacet let.
Mapka hlavních měst krajů a nejdůležitějších výrobních oblastí: Republika je rozdělena na 16 krajů, které vznikly náhodným historickým vývojem. Neodpovídají ani výrobním oblastem ani etnickému rozdělení obyvatelstva. Největší kraje mají 3–4násobnou plochu naší republiky, nejmenší mají asi plochu Jihočeského kraje. Průmyslové, pokud je možno tohoto pojmu užít, je pouze okolí hlavního města. Zemědělskými oblastmi je okolí města Bougouni a jezerní oblast Nigeru. Zjištěné nerostné bohatství je v krajích Kayes, Bafoulabé a Bandiagara. Sůl je v okolí oazy Taoudenni. Sahara je geologicky neprozkoumaná. Očekává se zde nafta a snad i uran a kobalt.
Žena s dítětem, starý venkovan: Když ve 4. století našeho letopočtu založili syrští nájezdníci na území rozvrácených černošských států říši Ghanu, dostaly se v této oblasti poprvé do těsného styku černá a bílá rasa, aby se od sebe neodloučily po celý další dějinný vývoj. Tyto dvě hlavní etnické skupiny se mezi sebou v historickém vývoji mísily, takže je dnes již není možno považovat za rasově čisté. Tak některé kmeny bílých Tuaregů a Maurů jsou dosti tmavé a naopak Fulahové, kteří jsou původem černošský národ, mají hnědavý odstín pleti. Negroidní kmeny tvoří 5/6 obyvatel Mali, přestože ještě před několika staletími převažovaly bílé kmeny. Největší etnickou skupinou, obývající území státu, jsou Mandengové (hlavní kmeny Bambara, Malinké, Dioula), jichž je asi 1 250 000. Místy nesou znaky křížení se semitským a hamitským obyvatelstvem. Žena s dítětem i starý muž na našem obrázku patří k tomuto velkému kmeni. Evropanů je v zemi pouze 2 %. Velké množství národností v zemi je nesporným důkazem, jakým dostaveníčkem národů byla Mali v průběhu dějinného vývoje. Styk různých ras a kmenů neprobíhal vždy klidně. Většinou to byly války na život a na smrt. Předkové mnoha dnešních amerických černochů pocházeli z dnešní Mali. Silnější černošské kmeny z jihovýchodu tehdy přepadávaly méně početné obyvatelstvo země, které bylo mimoto pod tlakem severních berberských sousedů. Zajatci z těchto válek byli zprvu při rituálních obřadech popravováni. Později, když rozkvetl obchod otroky, byli prodáváni bílým překupníkům na pobřeží. Při takové mnoho set kilometrů dlouhé cestě k moři pomřelo až 4/5 zajatých nepřátel včetně žen a dětí. Dovídáme se o tom ze záznamů arabských obchodníků. Tak prý např. králové států na území dnešní Dahome používali k hlídání zajatců při cestě k pobřeží ženských jednotek.
Typická rodina z jihu země: Rodinný život je stále ještě pod silným vlivem islámu. V zemi je povoleno mnohoženství. Za ženu platí ženich věno, které je vlastně kupní částkou. V poslední době byla dokonce úředně stanovena horní hranice tohoto „věna“ částkou 16 000 franků, což je našich asi 500 Kčs. Za ozdravění rodinného života bojují všechny pokrokové organizace, organizace žen, mládeže i dosud dosti slabé odbory. Rodina na našem obrázku je z jihu země.
Děti kmene Bambara: Na dětech shromážděných pod obrovským baobabem v jedné vesničce poblíže Bougouni je nejlépe vidět chudoba venkovského obyvatelstva. Problém mládeže je dnes jednou z nejožehavějších otázek země. Děti nejenže většinou nemají přístup k vzdělání, ale musí často i velmi těžce pracovat. Výchova v rodině prakticky neexistuje. Děti jsou ohroženy infekčními nemocemi, přičemž je pro většinu z nich lékařské ošetření nedostupné.
Průmyslová škola v Bamaku. Záběr z učebny a školní dílny: Dědictví kolonialismu se snad nejhůře projevuje ve vzdělání obyvatelstva. Na konci francouzské okupace navštěvovala školu pouze 3 % dětí školního věku. A to byly většinou školy misionářské nebo moslimské. 98 % obyvatel dnes neumí číst ani psát. Latinku ovládá pouze půl procenta obyvatel. Je to jistě smutná statistika pro zemi, která kdysi měla vlastní universitu v Tombouctou. Prvním krokem mladého státu po osvobození bylo provedení školské reformy. Státní školství dnes má všechny stupně škol mimo vysokých. Vyučovacím jazykem je stále ještě pouze francouzština. Poblíže Gao je dokonce pokusná škola pro kočovníky. Ve státě jsou lycea, koleje a další nadstavbové ročníky pro nejlepší žáky. Školský systém doplňuje průmyslová škola, veterinární škola, škola uměleckých řemesel a konečně zemědělská a studnařská škola. Řada nejlepších absolventů středních a odborných škol studuje na vysokých školách v Evropě, především v SSSR. Vedle státních škol v zemi stále ještě působí několik misionářských a muslimských škol. Stát se přirozeně snaží jejich vliv omezovat.
Náboženská skupina na břehu Nigeru v době Ramadánu: Období muslimských svátků – Ramadán předpisuje věřícím řadu náboženských úkonů a odříkání. Věřící se postí, stojí hodiny skloněni a společně se na nejrůznějších místech modlí, břeh Nigeru nevyjímaje. Kněz je oblečen stejně prostě jako jeho hladové ovečky. Na našem obrázku před nimi stojí vpravo a zpod kabátu mu visí růženec. Na fotografování nereagoval příliš přátelsky. Jeho společníci jsou již méně zásadní. Původním náboženstvím země je animismus a kult duchů. Převážná část obyvatelstva zůstává dále animisty, i když přijala islám, jenž je dosti rozšířen a který podle statistiky vyznává 55 % obyvatelstva. Pravověrnými mohamedány jsou pouze bílé kmeny jako Maurové a některé černé kmeny, např. Tukulerové, Songhaj a Bozo. Je zajímavé, že k největšímu rozšíření islámu dochází až v dnešní době. Pouze 0,5 % obyvatel jsou katolíci. Vedle katolických kněží v zemi působí také malé procento amerických protestantských misionářů, kteří však nejsou příliš oblíbeni. Všechny druhy náboženství se dnes staly velkou brzdou vývoje země. Zvláště škodlivě se jejich vliv projevuje v oblasti školství.
Vesnice Dogonů: Původní zvyky se nejvíce udržely na venkově, a to především ve vesnicích kmene Dogonů (na obr.), který má dnes asi 160 000 příslušníků. Byli prý prvními černými kolonizátory země. Stalo se tak před tisíciletími a přišli asi z oblasti dnešního Konga. Jejich slavnosti, chorovody a tance, zpěvy i lidové umění se značně liší od zvyků ostatních národů západní Afriky. Jsou jedním z mála kmenů, jichž se zatím téměř nedotkla civilizace, ať již byla během jeho dlouhých dějin přinášena odkudkoliv. Věří, že jejich mrtví žijí stále s nimi, a proto je umísťují na vysokých pískovcových útesech. Vlivem suchého a horkého větru ze Sahary nepodléhají mrtvá těla hnilobným procesům, jsou jakoby mumifikována a teprve po delší době se obracejí v prach. Znak Republiky Mali, jenž je umístěn i na její státní vlajce, je schematizovaný bůžek, kterého Dogonové při slavnostních obřadech nosí na svých maskách. Kmen Dogonů podvýživou a nemocemi rychle vymírá.
Ženy při práci: Postavení žen v rodině a veřejném životě je silně ovlivňováno náboženstvím. Ženy již sice mají svou silnou celostátní organizaci, na venkově a v severních oblastech však jsou dosud bezprávné. V zemi jsou dokonce ještě kraje, kde muž rozhoduje téměř o životě a smrti svých žen. Jednou z nejobvyklejších ženských prací je utloukání rýže v dřevěných nádobách. Zde se jakýkoliv vývoj zastavil. S vyobrazením této činnosti se totiž setkáváme i ve starých vykopávkách, datovaných až z 2. tisíciletí před naším letopočtem.
Muži perou prádlo: Ženy jsou dosud v rodině a zemědělství zaměstnanější nežli muži. Praní, žehlení a vaření je však většinou výsadou mužů. Ženy tyto práce provádějí jen zcela výjimečně. Tak vidíme na břehu Nigeru, jak muži perou prádlo tím, že s ním prostě bijí o kameny. Potom je rozprostřou do písku na zem a čekají, až jim za hodinu až dvě uschne.
Žena s nádobami s vodou na hlavě: Větší část země trpí nedostatkem vody. Za francouzské okupace se počítalo v místech, kde člověk denně vypije až 8 litrů tekutiny, úředně pouze s 5–10 litry vody celkem na obyvatele a den. I tohoto směšně nízkého čísla se však téměř nikde nedosáhlo a tak většina míst dnes nemá v době sucha zajištěnou dodávku vody vůbec.
Lidé v suchých oblastech proto pijí průměrně jen dva litry slané a často bakteriologicky závadné vody denně. To je u severních národů příčinou vysýchání tkáně a jejich předčasného stárnutí.
V nádobách nesených na hlavě se voda dopravuje až na vzdálenosti 15–20 km.
Ulice hlavního města Bamaka: Hlavní město Bamako je dnes přelidněné. V městě jsou totiž přece jen snesitelnější podmínky nežli v ostatních částech země. Je zde větší možnost výdělku, a co je pro obyvatele Mali nejdůležitější, vždy nezávadná pitná voda.
Ze všech končin země se do města stěhují chudí lidé, a proto Bamako roste takovým tempem, o jakém se žádnému evropskému městu ani nesnilo. Lidé nejenže v noci obývají těsné chatrče, ale bydlí i na ulicích, kde spí na rohožkách s konvicí vody u nohou, aby se mohli několikrát denně omýt tak, jak to předpisuje korán. Na obvodu města rostou jako houby po dešti nové hliněné čtvrti.
Většina městských obyvatel se doposud zabývá obchodem. Obyvatelé Mali jsou dobrými obchodníky, kteří hledají každou příležitost, kde by mohli tuto schopnost uplatnit.
Městská chatrč a domek koloniálního úředníka: Za celou dobu francouzské okupace nepostavila v zemi koloniální správa ani jediný moderní dům pro domorodé obyvatele. Teprve po osvobození si někteří bohatší místní obchodníci staví domy s moderním pojetím architektury. Ve venkovských městech se staví tak jako před tisíci lety, tj. z nevypálené hlíny. Velmi často obyvatelé země používají ke stavbě svých příbytků nejrůznějších odpadů, např. starých prken, sudů a plechu z benzinových barelů jako krytinu střech. Takový příbytek je pro svou špínu semeništěm nejrůznějších nemocí. Velmi se liší od elegantních domků, které ještě nedávno obývali koloniální úředníci.
Tržnice v hlavním městě: Převážná část obchodu se soustřeďuje na tržištích, která jsou vedle mešit jedinými výstavnějšími objekty ve městech. Zboží se na takové trhy dopravuje z velké vzdálenosti. Lidé jdou často se svým majetkem celé dny a noci, aby jej na trhu prodali. Prodává se všechno, na co si jen člověk vzpomene, venkovské výrobky, značně kvalitní řemeslnické a umělecké výrobky, a především v kapitalistic. zemích neprodejné zboží, které čilí západní vývozci umísťují v méně vyvinutých zemích.
Scénka z trhu pod širým nebem: Na trhu se bojuje o každého kupce. Je zde již cítit vliv arabského světa. Při nákupu sebemenšího předmětu se dlouho vyjednává, až se oba obchodní partneři shodnou na průměru požadované a nabízené ceny. Před uzavřením dohody o ceně se nesmí kupující dotknout zboží. To podle nepsaných tržních zákonů znamená, že si vybral a že je ochoten zaplatit cenu, kterou prodavač žádá.
Prodejní stánek lidového umělce: Černošské obyvatelstvo země je všestranně umělecky nadané. Věnuje se prakticky všem oborům uměleckého řemesla. Zpracovává se měď, zlato, železo, slonovina, kůže, dřevo i rákos. Výrobky jsou vkusné a původní. V zemi je množství lidových malířů, kteří své zboží prodávají na pravidelných trzích nebo na ulici jako kterýkoliv jiný výrobek.
Dva hlavní lidové nástroje: Černé obyvatelstvo země je hudebně nadané. Přesto však zde převažují jako konečně v celé západní Africe pouze dva nástroje. Je to jakýsi dřevěný xylofon, na nějž hrají proti sobě nebo vedle sebe dva muži, a bubny nejrůznějších druhů, označované společným názvem tam-tamy. Hudba, kterou tyto dva nástroje vyluzují, je silně rytmická, pro Evropana však má nepochopitelně jednotvárnou melodii, ve které se již zračí zádumčivost severních berberských národů. Bubnů se dříve používalo pro dorozumívání mezi vesnicemi. Byl to velký vydlabaný kmen, na němž byla na jedné odříznuté straně napnuta kůže. Kmen měl škvíru, která se natáčela do směru, kterým se měla zpráva oznámit. Za francouzské okupace bylo ze strachu před povstáním toto dorozumívání zakázáno. V novější době již domorodci způsob předávání zpráv pomocí bubnů neznají, což přináší určitou škodu. Telefony totiž v menších obcích neexistují, a tak je často přivolání např. lékaře naprosto nemožné.
Venkovská zásobárna: Strava a zásoby se ukládají v jednoduchých hliněných nebo rákosových zásobárnách. Nebývají nijak veliké, protože ani toho jídla není mnoho.
Základem stravy obyvatelstva je rýže, která se pěstuje v jezerní oblasti Nigeru. Doplňuje se arašídy a jen výjimečně masem. Takovému venkovanovi stačí k večernímu jídlu, které je často jedinou stravou za celý den, neuvěřitelně malá hrstka vařené rýže. Většina obyvatelstva trpí přirozeně podvýživou, která je jednou z příčin velké nemocnosti. Nemoci zavlečené z Evropy a arabského světa se pak velmi rychle rozšiřují.
Podle francouzských pramenů přijímají obyvatelé Mali denně v průměru pouze okolo 300 kalorií, což je jen malé procento hodnoty stravy Evropana v místních podmínkách.
Průběh srážek během roku: Prší pouze na jihu země. I zde je však rozdělení srážek velmi nerovnoměrné. Dešťové přívaly přicházejí pouze v několika měsících, kdy je u nás léto. Zbytek roku je sucho.
V době dešťů vane od jihu vlhký monsunový vítr. Půda i cesty jsou rozmoklé, jednoduché mosty se zaplavují, není možný přechod rozvodněných řek. Mnohdy prší ve dne v noci, a tak se mimo zemědělské práce v jižní části země celý hospodářský život zastavuje. Nepracují ani elektrárny, protože není možno dovážet nákladními auty naftu.
Poušť nad Tombouctou a říčka na jihu země: Podnebí ovlivňuje život země. Na jihu Mali zasahuje do guinejského klimatického režimu, kde je ještě možné zemědělství bez závlah. Zde pramení veletok Niger. Všechny jeho přítoky mají celoroční průtok. Dále na sever je sudánské pásmo, kde již některé řeky v době sucha vysychají. Se sudánským klimatickým pásmem sousedí Sahel s velmi krátkou dobou dešťů. Na úrodné půdě Sahelu vyrůstá v době dešťů hustá tráva, v době sucha se z něho stává poušť. Asi od rovnoběžky probíhající Tombouctou začíná Sahara, kde je déšť zvláštností. Saharskou poušť křižují vyschlá koryta dávných veletoků. Jednou za desítky nebo i sta let prší i zde. Ve chvíli takového deště se voda valí kilometry širokými koryty, tvoří vodopády a peřeje, rozlévá se do jezer. Nedlouho po dešti krajina opět přijímá vyschlý charakter pouště.
Teplota stoupá ve směru k severu. Vzhledem k malé relativní vlhkosti vzduchu se v tomto směru zvětšují i rozdíly mezi dnem a nocí, které v předhoří vysokého saharského masívu Ahaggar dosahují hodnot až 50 °C. Rozdíly teplot jsou u Tuaregů jednou z příčin vysoké nemocnosti na tuberkulózu.
Poblíže Kayes je jedno ze tří nejteplejších míst na světě.
Peřeje Sotuba na Nigeru: Republika Mali připravuje stavbu obrovského jezu na peřejích Sotuba pod Bamakem. Vodní dílo bude mohutnější nežli stupně na Dunaji.
Většina území Mali, která má desetkrát větší plochu nežli ČSSR, nemá odtok. Pouze jih země odvodňují veletoky Senegal a Niger. Průtoky Senegalu jsou velmi rozkolísané. V době dešťů v něm teče desetinásobek průtoku našeho Dunaje, v době sucha pouze tolik vody jako v létě v Otavě u Písku. Mali počítá s výstavbou velké nádrže, která by zachycovala vysoké průtoky z doby dešťů a zlepšila tak vodní stavy v době sucha, kdy jsou pro plavbu a závlahy nejvíce třeba.
Téměř 4000 km dlouhý Niger je jednou z největších afrických řek. Na území Mali se rozlévá do jezerní oblasti. I on má v době dešťů obrovské průtoky. V tomto období zaplavuje asi 100 000 km² úrodné půdy, což téměř odpovídá ploše naší republiky. V době sucha naopak Niger výparem na území Mali ztrácí až dvě třetiny svého průtoku a stává se z něho říčka. Poblíže Tombouctou protéká Saharou, jejíž písek se zapíjí do samého řečiště. Zde pro obyvatelstvo znamená asi tolik jako Nil pro Egypt.
Na Nigeru se postupně vybuduje řada mohutných vodních děl, s jakými se setkáváme jen na velkých sovětských řekách. Jejich účinkem se změní život miliónů obyvatel v údolí řeky.
Jezero delty Nigeru v době sucha, život na vesnici: Pokud se týče života obyvatelstva, má Mali několik dosti odlišných oblastí. Jsou to oblasti na jihu a západě země, oblast suchého Sahelu, oblast hlavního města a především jezerní oblast Nigeru, které se někdy říká vnitřní delta Nigeru, protože se zde řeka rozlévá do řady ramen, protékajících množstvím jezer. V době dešťů voda stoupá, některá jezera se slévají a vytvářejí skutečné vnitrozemské moře o ploše větší nežli ČSSR. V dávných dobách prý zde bývalo opravdové moře. Obrovský výpar, který v těchto místech dosahuje minimálně 3 m vodní hladiny ročně, však je vysušil a řeka Niger je nestačí v době sucha vodou zaplnit. Většina obyvatelstva v této oblasti pracuje v zemědělství nebo se zabývá lovem ryb, jichž se zde ročně uloví přes 15 000 tun.
Jezerní oblast je zemědělskou zásobárnou země a můžeme říci, že i převážné části západní Afriky. Nepatrný počet zemědělců živí mnoho miliónů obyvatel. Bylo vypočteno, že jezerní oblast by mohla uživit 120 miliónů lidí.
Kolísání Nigeru mezi dobou sucha a dešťů, kdy se hladina mění o 3–4 m, má řadu nevýhod. Při nízkých stavech se odkrývají rozsáhlé bažiny s mračny komárů. Vysoké průtoky naopak zaplavují obrovské plochy orné půdy. Vesnice musí být stavěny na kůlech, aby k chatrčím v době dešťů nedosáhla voda. Při nejvyšších stavech vesnice vypadají jako by plavaly v širém moři, jehož okraje není možno dohlédnout. Šířka Nigeru, který je obklopuje, je v té době až 117 km.
Příprava podzemnice olejné pro export do ČSSR: Sklizeň podzemnice olejné se uskutečňuje na začátku doby sucha. V lednu a v únoru balí vesničané obrovské a přitom poměrně lehké pytle podzemnice olejné, která je dnes jediným exportním artiklem, který se z Mali vyváží do celého světa.
Podzemnice se pěstuje především v jižních oblastech země. Je také jedinou plodinou, která nevyžaduje závlahy. ČSSR je jejím největším odběratelem. Náš tukový průmysl je z velké části zásoben arašídy z Mali.
Nedokončený zavlažovací jez z doby francouzské okupace: Intenzivní zemědělství je možné pouze se zavlažováním. V tomto směru se toho za doby francouzské okupace mnoho neudělalo. Tak např. poblíže Bamaka se rozestavěl zavlažovací jez. Dosud není ukončena ani stavba hradicí konstrukce. Je technicky nevhodně řešena a dnes již zastarala.
Jez Sansanding: Jedinou dnes vyhovující investicí zajišťující v údolí Nigeru závlahy je jez Sansanding u Markaly. Umožní závlahu asi 150 000 ha velmi orné půdy. Zatím je však rozvod proveden pouze na 50 000 ha (letecký snímek vpravo). Zde čeká mladou republiku ještě mnoho práce.
Dvojí způsob mlácení obilí: Na řadě míst v jezerní oblasti se stále ještě mlátí obilí nedokonalými cepy vyrobenými z větví. Pouze několik vzorových hospodářství užívá strojních mlátiček.
Maliská vláda se v perspektivních plánech zaměřuje na rozvoj zemědělství. Je to jediný způsob, jak zvýšit životní úroveň obyvatel této bohaté země. Rozvoj zemědělské techniky se podporuje výstavbou dvou vzorových státních statků v Katiburgu a Mpesobě pro bavlnu a podzemnici olejnou, vzorového zahradnictví v Bamaku, mechanizační stanice v Masině a zemědělského střediska v Mopti.
Stádo dobytka: Chov dobytka znamená největší bohatství země. Zatím je bohužel převážně veden extenzívním způsobem a jeho výsledky mnohdy sotva dostačují k obživě kočovným pastevcům. Největší brzdou zvyšování užitkovosti chovných zvířat, jichž je v zemi téměř 10 miliónů kusů, je zvláště v době sucha naprostý nedostatek vody a množství parazitů. Opatření vody se řeší vrtáním studní do hlubokých saharských podzemních horizontů, které i v blízkosti Nigeru dosahují hloubek min. 50 m. Do 15 m pod zemí není voda dostupná nikde, protože se z této hloubky ještě vypařuje.
Autobusové nádraží v Bamaku, doprava nákladů přes Saharu: Dopravní situace je v Mali těžko řešitelná. Země má velkou rozlohu a nepatrnou hustotu obyvatelstva. Je zde pouze jediná, dnes na hranicích se Senegalem přerušená železnice, jež spojuje Dakar s nigerským přístavem Koulikoro. Uvažuje se o jejím prodloužení do Bobo-Dioulasso v Horní Voltě, kde by navázala na úzkorozchodnou železnici z Ouagadoudou do Abidjanu.
Největší význam má silniční síť. Silnice v našem slova smyslu to nejsou. Daly by se spíše nazvat cestami. V některých úsecích je taková cesta vyznačena v terénu pouze hromádkami kamení. Z celkové délky 10 500 km cest je jen několik desítek kilometrů silnic sjízdných po celý rok, zvláště silnice z Bamaka do Bougouni a dále do Bobo-Dioulasso.
Velmi důležitá je silnice přes Saharu z Gao do Alžíru přes Thessalit a Colomb-Béchart. Doprava se zde provádí těžkými nákladními auty o nosnosti 40–60 tun. Karavanní stezka z Taoudenni do Tombouctou, užívaná po tisíciletí obchodními karavanami, není pro motorová vozidla sjízdná.
V celé Mali včetně saharské oblasti je síť benzinových stanic vzdálených nejvýše 400 km. Benzinová stanice na našem obrázku, která je vybudována u autobusového nádraží v Bamaku, je řešena v maurském slohu a dobře vzhledově ladí s mešitou v pozadí.
Československé letadlo na letišti v Bamaku: V Mali má velký význam letecká doprava. Dopravují se i náklady, které v ostatním světě nejsou letecké dopravě svěřovány. Letecké spojení s některými částmi země je totiž lacinější nežli automobilová doprava v kamenitém, bahnitém terénu nebo v tekoucím písku.
Mezinárodními linkami je Mali spojena nejen se sousedními státy, ale i s Evropou a Jižní i Severní Amerikou. Vedle francouzských společností dnes spojují Mali s Evropou i ČSA.
Vnitrostátní doprava se provádí vlastní leteckou společností Air Mali, která spojuje hlavní město Bamako s městy Segou, Mopti, Goundam, Gao, Nioro a Nara.
V přístavu hlavního města se v době sucha pěstuje zelenina: V době sucha klesají na malijských řekách vodní stavy a lodní park se na větší část roku vyřazuje z provozu. V říčním přístavu hlavního města Bamaka se v době sucha dokonce pěstuje zelenina.
Pro Mali je zvlášť důležitá vodní cesta po Nigeru. S výjimkou jezerní oblasti je plnosplavný pouze v době dešťů. V perspektivních plánech se proto uvažuje o vybudování nádrže v horním toku, jež by nadlepšovala průtoky v suchém období, a tak umožnila splavnost této důležité páteře státu po celý rok. Niger má velký význam i v mezinárodním styku. Svým přes 4000 km dlouhým tokem jednou spojí všechny státy na své cestě k velkým mořským přístavům.
Stavba domku ve městě a na vesnici: Lidé již nechtějí žít tak, jak je k tomu nutila koloniální bída, kde v jedné místnosti bez oken, s rohožkou místo dveří žilo bez nároku na sebemenší soukromí až 15 lidí. Dnes staví nejen stát, ale domky si budují svépomocí i sami občané.
Ve městech se staví většinou již moderním způsobem, z cihel, malty a betonu. Na venkově, kde je ještě málo prostředků, se staví nadále z vepřovic, tj. nevypálené hlíny. Domky však i zde opouštějí tradiční kruhový půdorys a jsou prostornější.
První etapa výstavby cementárny, nová budova ministerstva: Mali svoji výstavbu připravuje v náročných tříletých plánech. Stále více se odtrhuje od bezplánovitého chaosu kapitalistického systému. Při výstavbě nových továren, vodních děl, vodáren, elektráren, nemocnic, škol a úřadů se proto obrací o pomoc především na země socialistického tábora.
Síla pomoci socialistických zemí je v něčem, co západní státy poskytnout nemohou. Je to zkušenost kolektivního socialistického budování a výstavba od základu, tj. nerostného bohatství a energetických závodů. To platí pro Mali více než pro kterýkoliv jiný méně vyvinutý stát. V zemi je totiž obrovské bohatství nerostných surovin, především bauxitu, zlata, železa, soli, na Sahaře se dokonce předpokládá přítomnost uranu, kobaltu a nafty. Toto bohatství je dosud netknuto. V perspektivních plánech se počítá s jeho využitím.
Obraz presidenta Modibo Keity: Mali je mladá republika s velkou historií. Je to země zvláštního romantického charakteru, s jakým se jen těžko setkáváme kdekoliv jinde. Je to země řídké vegetace, barevných skalních útesů, obrovských řek Nigeru a Senegalu a stejně velkých koryt, jimiž v dávných dobách protékaly veletoky.
V zemi se setkáváme nejen s památkami na „lepší časy“ v životě přírody, ale i se svědectvím velkých lidských děl. Zvláštní kouzlo mají její historická města, ať již je to Djenné s ojedinělou architekturou, které je v době dešťů zcela obklopeno vodou Nigeru, nebo Mopti, často označované za sudánské Benátky.
O tajemném Tombouctou, v němž dnes v ubohých chatrčích přilepených na impozantní stavby z minulých dob, žije několik tisíc živořících obyvatel, se ani není třeba šířit. O nějakou tu stovku kilometrů dále na východ opět další památník minulých dob – pravěké město Gao, z jehož vykopávek by se daly sestavit dějiny lidstva.
Mladá republika si je svých velikých dějin vědoma. V jejím čele stojí pokrokový president, který má rozhled, je skromný, a přitom v politických akcích důsledný. Ví, že se Mali musí stát samostatnou nejen politicky, ale i hospodářsky. Nedá na krásná slova kapitalistických mocností, kterým se stal programem neokolonialismus. President Modibo Keita svou cílevědomou prací nemálo přispěl k tomu, že dnes vytvořila Mali s Ghanou a Guinejí unii, která se má stát v budoucnu základem spojených států západní Afriky.
y
