Géricault: Krocení divokých koní v Římě: Romantiky znovu a znovu přitahovaly scény zápasů dravých šelem, lovy na lvy a pantery, krocení divokých koní. Zde je poznáváme z obrazu Géricaulta „Krocení divokého koně“ a z obrazů Delacroixe „Kůň zasažený bleskem“ a „Lov na lva“. V těchto scénách viděli romantikové podobenství o divokých a vášnivých přírodních tvorech, kteří vzdorují spoutání a ochočení a pro něž nejpřirozenějším výrazem existence je boj. Lze si představit pocity, s jakými stával Eugen Delacroix se svým přítelem sochařem Baryem před klecemi pařížské zoologické zahrady Jardin des Plantes a po hodiny studoval těla šelem v pohybu i klidu?
Géricault: Šílený, 1822: Francouzští romantikové se dali cestou vzpoury. Proto se Géricault zaměřil na studium vyvrženců lidské společnosti, které hledal v blázincích, nemocnicích a v pitevnách. Jednou z těchto portrétních studií je jeho „Šílený“ z roku 1822.
Delacroix: Řecko na ruinách Misolunghi, 1827: „Řecko na ruinách Misolunghi“ právě tak jako jiný rozměrný malířův obraz „Krveprolití na Chiu“ /1824/ připínají se k bojům řeckého národa proti turecké nadvládě. Ve vlně bojů o sebeurčení národů, která zalila Evropu otřesenou vichřicí napoleonských válek, stáli francouzští romantikové jednoznačně na straně utlačovaných proti utlačovatelům. A bylo to především tragické Řecko, jemuž romantikové od Byrona po Delacroixe věnovali svůj obdiv.
Delacroix: Kůň zasažený bleskem, 1824: Romantiky znovu a znovu přitahovaly scény zápasů dravých šelem, lovy na lvy a pantery, krocení divokých koní. Zde je poznáváme z obrazu Géricaulta „Krocení divokého koně“ a z obrazů Delacroixe „Kůň zasažený bleskem“ a „Lov na lva“. V těchto scénách viděli romantikové podobenství o divokých a vášnivých přírodních tvorech, kteří vzdorují spoutání a ochočení a pro něž nejpřirozenějším výrazem existence je boj. Lze si představit pocity, s jakými stával Eugen Delacroix se svým přítelem sochařem Baryem před klecemi pařížské zoologické zahrady Jardin des Plantes a po hodiny studoval těla šelem v pohybu i klidu?
Delacroix: Svoboda vedoucí lid na barikády, 1830: Zvláštní významovost a důležitost dává romantismus mezi barvami červeni, „barvě krve, požáru a vraždy“. Na Delacroixově obraze „Svoboda vedoucí lid na barikády“ z roku 1830 červeň barevně dominuje celému obrazu na rudém čtverci praporu i na frygické čapce Svobody. Jak tento obraz, tak i dílo „Řecko na ruinách Misolunghi“ svědčí o tom, že Delacroix sahá k námětům do vášnivé současnosti. Nezobrazuje ji však v realistickém záběru, nýbrž v patetickém a heroickém podobenství. Jeho „Svoboda“ je poslední vnitřně velikou alegorií malířství 19. století.
Delacroix: Smrt Sardanapalova, detail: Namísto statické a plně plastické formy klasicismu nastoupila dynamičnost: pohyb prostupuje celou obrazovou kompozicí v soustavě komplikovaných křivek /viz Delacroix: detail obrazu „Smrt Sardanapalova“/. Je logické, že obrazy vypjatých poloh a dramatických dějů nemohou být budovány linií antického a raffaelovského rodokmenu. Hlavním vyjadřovacím prostředkem romantismu se stává barva, zvučné akordy intenzívních tónů, srážky barev studených a teplých, navozující napětí v obraze. Avšak ani forma romantiků není bez svých historických vzorů. Delacroix, umělec mimořádného vzdělání a rozhledu po dějinách umění, zřetelně čerpá z malířství 17. století, zvláště z Rubense a Rembrandta. Vzor Rubensův ukazuje velmi jasně detail ze „Smrti Sardanapalovy“.
Delacroix: Marocká šarvátka, 1847: Jinou oblastí objevenou romantiky pro evropskou kulturu byla Afrika a blízký Orient. Cesta do Maroka a Alžírska, kterou podnikl Delacroix roku 1832 s misí barona Mornaye, měla pro jeho další tvorbu rozhodující vliv. Díla zobrazující tyto země prudkých kontrastů, exotického kouzla a jižního světla a barev prostupovala i po návratu z Afriky celou umělcovu tvorbu /viz obrazy „Marocká šarvátka v horách“ a „Lov na lva“/.
Delacroix: Lov na lva, 1855: Romantiky znovu a znovu přitahovaly scény zápasů dravých šelem, lovy na lvy a pantery, krocení divokých koní. Zde je poznáváme z obrazu Géricaulta „Krocení divokého koně“ a z obrazů Delacroixe „Kůň zasažený bleskem“ a „Lov na lva“. V těchto scénách viděli romantikové podobenství o divokých a vášnivých přírodních tvorech, kteří vzdorují spoutání a ochočení a pro něž nejpřirozenějším výrazem existence je boj. Lze si představit pocity, s jakými stával Eugen Delacroix se svým přítelem sochařem Baryem před klecemi pařížské zoologické zahrady Jardin des Plantes a po hodiny studoval těla šelem v pohybu i klidu?
Corot: Katedrála v Nantes: Díla vrcholného údobí, mezi něž patří „Katedrála v Nantes“ a „Vzpomínka na Pierrefond“, jsou charakteristické poetičností i dokonale vytříbenou barevností, sjednocením obrazu ve výsledný stříbřitý tón. Corot je bytostným lyrikem, který podivuhodně spojuje tvarovou výstavbu krajiny s její vzduchovou náplní, pevné přírodní prvky s pomíjivými, a jeho měkký, nanejvýš osobitý rukopis dosahuje konečného dojmu jemných barevných vln, možno říci barevné hudby.
Corot: Vzpomínka na Pierrefont: Díla vrcholného údobí, mezi něž patří „Katedrála v Nantes“ a „Vzpomínka na Pierrefond“, jsou charakteristické poetičností i dokonale vytříbenou barevností, sjednocením obrazu ve výsledný stříbřitý tón. Corot je bytostným lyrikem, který podivuhodně spojuje tvarovou výstavbu krajiny s její vzduchovou náplní, pevné přírodní prvky s pomíjivými, a jeho měkký, nanejvýš osobitý rukopis dosahuje konečného dojmu jemných barevných vln, možno říci barevné hudby.
Corot: Cikánka, 1865–1870: I v jeho portrétech pozdního období, jako je „Cikánka“ z roku 1865 a proslulá „Žena s perlou“ proniká niterné prosvětlení objektu a jejich jemnost, něha a vzdušnost jsou souměřitelné s tvorbou geniálního lyrika ženských portrétů Vermeera van Delft.
Corot: Žena s perlou: I v jeho portrétech pozdního období, jako je „Cikánka“ z roku 1865 a proslulá „Žena s perlou“ proniká niterné prosvětlení objektu a jejich jemnost, něha a vzdušnost jsou souměřitelné s tvorbou geniálního lyrika ženských portrétů Vermeera van Delft.
Troyon: Na trh: Význam jednotlivých příslušníků barbizonského hnutí není stejný. Constanta Troyona je možno nazvat „malým mistrem“. Troyon /narozen 28. 6. 1810 v Sèvres, zemřel 20. 3. 1865 v Paříži/ vědomě ohraničil svoji tvorbu. Stal se specialistou malby zvířat a stád v krajině.
Rousseau: Krajina s duhou, před 1850: Vlastním zakladatelem barbizonské skupiny byl Théodore Rousseau /narodil se 15. 4. 1812 v Paříži, zemřel 22. 12. 1867 v Barbizonu/. Umělecky debutoval v pařížském Salonu v roce 1833 obrazem „Most u Meudonu“, který je dnes majetkem Národní galerie v Praze. V roce 1836 odešel do Barbizonu v lesnatém okolí Fontainebleau. Vedle anglické krajinomalby sklonku 18. století, zejména Constablea, mělo pro jeho umělecký růst značný význam holandské realistické krajinářství 17. století, zvláště Salomon Ruysdael. Přes společné rysy barbizonské školy jeví se každý z jejích příslušníků jako vlastní individualita. Rousseau zde představuje typ tradiční a staromistrovský, jak výrazně svědčí i jeho obraz „Krajiny s duhou“ z pražské Národní galerie.
Daubigny: Kérity le Vareck, 1867: Charles François Daubigny došel z barbizonců nejdále ve směru ryzího krajinářského realismu. Daubigny se narodil 15. 2. 1817 v Paříži a tamtéž zemřel 19. 2. 1878. Pracoval v poříčí Seiny a Oisy, dále v Bretani, Normandii a Picardii. Krajinu chápe monumentálně a dramaticky, vybírá si motivy pobřeží, kde kamenitá a obnažená země vzdoruje moři, působí na diváka kontrasty živlů. Jeho účelný rukopis užívající vervních horizontálních tahů, tlumočí prostor i napětí v krajině. Malířova schopnost vidět přírodu prostě, přirozeně a přitom monumentálně zapůsobila na celé pokolení krajinářů. V českém umění je významný vliv Daubignyho na Antonína Chittussiho.
Monticelli: Dostaveníčko v parku: Stranou uměleckých škol a skupin, vzdálen uměleckých francouzských středisek, žil marseillský Adolphe Jos. Thomas Monticelli /narodil se 14. 10. 1824 v Marseilli, zemřel 29. 6. 1886 tamtéž/. Je to samorostlý malířský talent, jejž nelze zařadit do žádné ze slohových přihrádek, umělec vytvářející své obrazy zahradních slavností zářivými barevnými skvrnami. Právě svou osobitou, uvolněnou malbou měl značný význam pro cestu mladé generace za novou malířskou formou. K Monticellimu se po létech hlásil Vincent van Gogh.
Daumier: Rodina na barikádě v revoluci 1848: Reprodukované ukázky Daumierovy malby z různých tematických okruhů /„Malba“, „Nádražní čekárna“, „Milovník rytin“, a zejména významná „Rodina na barikádě“ z pražské Národní galerie/ nám zprostředkují poznání jeho malby, monumentální a plastické, s odvážnými tvarovými deformacemi, které mají roli výrazovou, často s markantními obrysy, jež souvisí s Daumierem grafikem. Pro umocněnou výrazovost Daumierovu hlásí se k němu jako ke svému vzoru světový expresionismus, u nás například raný Filla ve svém expresionistickém údobí.
Daumier: Malba: Reprodukované ukázky Daumierovy malby z různých tematických okruhů /„Malba“, „Nádražní čekárna“, „Milovník rytin“, a zejména významná „Rodina na barikádě“ z pražské Národní galerie/ nám zprostředkují poznání jeho malby, monumentální a plastické, s odvážnými tvarovými deformacemi, které mají roli výrazovou, často s markantními obrysy, jež souvisí s Daumierem grafikem. Pro umocněnou výrazovost Daumierovu hlásí se k němu jako ke svému vzoru světový expresionismus, u nás například raný Filla ve svém expresionistickém údobí.
Daumier: Nádražní čekárna: Reprodukované ukázky Daumierovy malby z různých tematických okruhů /„Malba“, „Nádražní čekárna“, „Milovník rytin“, a zejména významná „Rodina na barikádě“ z pražské Národní galerie/ nám zprostředkují poznání jeho malby, monumentální a plastické, s odvážnými tvarovými deformacemi, které mají roli výrazovou, často s markantními obrysy, jež souvisí s Daumierem grafikem. Pro umocněnou výrazovost Daumierovu hlásí se k němu jako ke svému vzoru světový expresionismus, u nás například raný Filla ve svém expresionistickém údobí.
Daumier: Milovník rytin: Reprodukované ukázky Daumierovy malby z různých tematických okruhů /„Malba“, „Nádražní čekárna“, „Milovník rytin“, a zejména významná „Rodina na barikádě“ z pražské Národní galerie/ nám zprostředkují poznání jeho malby, monumentální a plastické, s odvážnými tvarovými deformacemi, které mají roli výrazovou, často s markantními obrysy, jež souvisí s Daumierem grafikem. Pro umocněnou výrazovost Daumierovu hlásí se k němu jako ke svému vzoru světový expresionismus, u nás například raný Filla ve svém expresionistickém údobí.
Millet: Sběračky klasů: S obdobným motivem lidí při práci zasazených do rámce krajiny se setkáváme u Françoise Milleta. Právě srovnáním obou Milletových děl, „Sběračky klasů“ a „Angelus“ /Večerní modlitba/ s Courbetovými „Štěrkaři“ vytane rozdíl mezi realismem Courbetovým a Milletovým. Courbetův realismus je bojovný, drsný a někdy až silácký, Milletův humanismus se projevuje soucitem, pokorou a citovostí, zabarvenými někdy až sentimentálně. V dokonalém řešení problémů lidské postavy v krajině stal se Millet vzorem dalším malířským generacím. Z českého malířství 19. století byl to Václav Brožík, který se svými obrazy z venkovského života zcela přimkl k Milletovi. Brožíkovy obrazy „Na pole“ a „Návrat z pole“ jsou nemyslitelné bez Milletova „Angelus“.
Millet: Večerní modlitba /Angelus/: S obdobným motivem lidí při práci zasazených do rámce krajiny se setkáváme u Françoise Milleta. Právě srovnáním obou Milletových děl, „Sběračky klasů“ a „Angelus“ /Večerní modlitba/ s Courbetovými „Štěrkaři“ vytane rozdíl mezi realismem Courbetovým a Milletovým. Courbetův realismus je bojovný, drsný a někdy až silácký, Milletův humanismus se projevuje soucitem, pokorou a citovostí, zabarvenými někdy až sentimentálně. V dokonalém řešení problémů lidské postavy v krajině stal se Millet vzorem dalším malířským generacím. Z českého malířství 19. století byl to Václav Brožík, který se svými obrazy z venkovského života zcela přimkl k Milletovi. Brožíkovy obrazy „Na pole“ a „Návrat z pole“ jsou nemyslitelné bez Milletova „Angelus“.
Courbet: Setkání /Bonjour, M. Courbet/, 1854: Avšak zatímco Courbet zrevolucionoval pojetí a téma obrazu, malířskými prostředky nevybočil z tradice ani nepřekročil půdu historicky poučené malby. Jeho obraz „Setkání“ /Bonjour, Monsieur Courbet/ je realistickou žánrovou scénou ze současného života, kde je skutečnost záměrně viděna co nejvěcněji, bez stínu patosu nebo sentimentu; pochází z roku 1854.
Courbet: Lesní potok se srnou, 1868: Jeho krajiny, z nichž reprodukujeme „Lesní potok“ a „Mořskou vlnu“, svědčí o velkorysém záměru zachytit přírodu v celé intenzitě jejích hmot.
Courbet: Vlna, 1870: Jeho krajiny, z nichž reprodukujeme „Lesní potok“ a „Mořskou vlnu“, svědčí o velkorysém záměru zachytit přírodu v celé intenzitě jejích hmot.
Courbet: Štěrkaři: Konečně slavný obraz „Štěrkaři“, zničený bohužel požárem v Německu za poslední světové války, je programovou a do nejmenšího detailu akcentovaně realistickou oslavou lidské práce.
Boudin: Záliv u Benerville: Eugen Boudin /narozen 12. 7. 1824 v Honfleur, zemřel 8. 8. 1898 v Dauville/ byl původně rámařem a obchodníkem obrazy v Le Havre, a tak se seznámil s Troyonem a Milletem. Od 60. let se však výhradně věnoval krajinomalbě, tematicky soustředěn na pobřeží a přístavy průlivu La Manche. Jeho dílo, z něhož reprodukujeme „Záliv u Bénerville“, je významným článkem spojujícím školu barbizonskou s impresionisty. Svým zájmem o atmosféru a světlo v krajině se stal přímým předchůdcem krajinářského impresionismu.
Manet: Olympia: Koncem šedesátých let se stal ústřední osobností vývoje Eduard Manet, malíř, slučující spontánní malířský talent s intelektem i rozsáhlým vzděláním. Jeho obrazy „Olympie“ a „Snídaně v trávě“, které způsobily nesmírnou bouři odporu při svém vystavení, jsou vlastně aktualizacemi staromistrovského obrazu. „Olympie“ je z rodu Tizianových a Giorgionových Venuší, avšak namísto mytologické bohyně zobrazil Manet ženu současného pařížského polosvěta.
Manet: V zimní zahradě: V dalším Manetově vývoji slábne složka staromistrovská a zesiluje snaha o umocněné zobrazení současnosti. Sledujeme to na obraze „V zimní zahradě“, který dokonalou znalostí a exaktním přetlumočením současného života staví Maneta vedle Zolova literárního díla.
Manet: Plamínek ve váze
Manet: Argenteuil, 1874: Kolem Eduarda Maneta se seskupila skupina mladých malířů, tzv. škola batignollská, usilující o lehkou malbu lokálními barvami, o prosluněný, vzdušný obraz volné přírody /plenér/. Z okruhu Manetových přátel vyšel Claude Monet, který zpětně ovlivnil Manetovu pozdní tvorbu. Krajina „Argenteuil“ z roku 1874 nám výborně ilustruje toto pozdní Manetovo období, které stojí již zcela ve znamení impresionismu.
Manet: Snídaně v trávě: „Snídaně v trávě“ parafrázuje renesanční obrazy koncertů v přírodě. To, co šokovalo veřejnost na tomto obraze, byla zase míra aktualizace, odvážnost, s jakou malíř vedle postav mužů v oděvu Pařížanů své doby umístil ženské akty.
Monet: Impression - soleil levant /Dojem - východ slunce/, 1872: Roku 1874 uspořádala skupina malířů, kterou tvořili Monet, Degas, Pissarro, Renoir, Sisley a Morisotová, první společnou výstavu. Podle Monetova obrazu nazvaného „Impression - soleil levant“ /Dojem - východ slunce/ dostalo se skupině názvu impresionisté. Název byl původně míněn jako hanlivá přezdívka, ale brzy pojem impresionismus vstoupil do dějin malířství jako označení jednoho z nejvýznačnějších malířských směrů vůbec. Obraz „Impression - soleil levant“ pochází z roku 1872; je to onen, který dal impresionismu jméno a konec konců je v něm obsažen i program směru. Malíř tu zachycuje jediný neopakovatelný okamžik, kdy slunce vystoupí z modrých vodních par a vytvoří na vodní hladině i v atmosféře složitou škálu reflexů.
Monet: Rue Montorgueil 14. července 1878: Tematicky významný je pro impresionisty obraz městských bulvárů, jemuž právě impresionistické pojetí dává chvění a víření současného života. Prapory ozdobená Rue Montorgueil v den 14. července 1878 poskytla Monetovi skvělou možnost rozehrát ohňostroj prudkých barevných skvrn.
Monet: Seina u Argenteuil
Monet: Nádraží St. Lazare, 1877: Snahu impresionistů vyrovnat se se současnou civilizací reprezentuje námětově objevné Monetovo „Nádraží St. Lazare“ z roku 1877.
Monet: Zahradní cesta, 1902: V posledních údobích tvorby šel Monet ve své důslednosti tak daleko, že vytvářel série jednoho předmětu, tak jak se jeví v různých okamžicích dne /série leknínů na vodní tůni, série stohů sena/. Obraz, který reprodukujeme jako ukázku pozdní Monetovy tvorby, „Zahradní cesta“ z roku 1902 má charakter plošný a dekorativní. Přírodní motiv se stává jakousi barevnou arabeskou, ornamentem, a koresponduje tak vlastně již s proudy poimpresionistickými.
Sisley: Port Marly, 1876: Z díla Alfreda Sisleye /narodil se 30. 10. 1830 v Paříži, zemřel 29. 1. 1899 v Moret-sur-Loing/ poznáváme dva obrazy, které vznikly v polovině 70. let, tedy v době, která bývá nazývána zlatým věkem impresionismu. Mají skutečně klasické znaky impresionistické krajinomalby. Sisley hledá vždy své motivy v neefektní, mírné krajině u řeky, zejména v poříčí Seiny, vytváří obrazy zalité mírným slunečním třpytem, kde zamžená modř nebo rozčeřená vodní hladina a jemná zeleň vegetace se skládají v celek veliké životnosti a lahodnosti. Jemná barevná paleta Sisleyova se nesnadno reprodukuje; ani reprodukce v tomto diafilmu, nepříliš citlivé k odstínům zeleně, neposkytují skutečný obraz malířského mistrovství Sisleyova.
Sisley: Regata v Henley, 1874: Z díla Alfreda Sisleye /narodil se 30. 10. 1830 v Paříži, zemřel 29. 1. 1899 v Moret-sur-Loing/ poznáváme dva obrazy, které vznikly v polovině 70. let, tedy v době, která bývá nazývána zlatým věkem impresionismu. Mají skutečně klasické znaky impresionistické krajinomalby. Sisley hledá vždy své motivy v neefektní, mírné krajině u řeky, zejména v poříčí Seiny, vytváří obrazy zalité mírným slunečním třpytem, kde zamžená modř nebo rozčeřená vodní hladina a jemná zeleň vegetace se skládají v celek veliké životnosti a lahodnosti. Jemná barevná paleta Sisleyova se nesnadno reprodukuje; ani reprodukce v tomto diafilmu, nepříliš citlivé k odstínům zeleně, neposkytují skutečný obraz malířského mistrovství Sisleyova.
Pissarro: U Pontoise, 1874: Vývojově velmi zajímavou a možno říci instruktivní postavou je Camille Pissarro /narodil se 10. 7. 1831 na ostrově St. Thomas v Západní Indii, zemřel 13. 11. 1903 v Paříži/. Jeho tvorba vychází z Corota a Courbeta, jak svědčí i jeho obraz „U Pontoise“. Od poloviny 70. let tvoří ve znamení impresionismu, účastní se všech osmi impresionistických výstav počínaje rokem 1874. Raná konkrétní malba se smyslem pro objem předmětu úplně pak ustupuje impresionistickým principům, které Pissarro domýšlí a dovádí až k neoimpresionismu. V osmdesátých letech se shoduje jeho malířský způsob s pointilismem, jak jej formuluje Seurat a Signac /viz druhý díl diafilmu „Francouzské malířství“/.
Pissarro: Masopustní úterý na Montmartru, 1897: Vývojově velmi zajímavou a možno říci instruktivní postavou je Camille Pissarro /narodil se 10. 7. 1831 na ostrově St. Thomas v Západní Indii, zemřel 13. 11. 1903 v Paříži/. Jeho tvorba vychází z Corota a Courbeta, jak svědčí i jeho obraz „U Pontoise“. Od poloviny 70. let tvoří ve znamení impresionismu, účastní se všech osmi impresionistických výstav počínaje rokem 1874. Raná konkrétní malba se smyslem pro objem předmětu úplně pak ustupuje impresionistickým principům, které Pissarro domýšlí a dovádí až k neoimpresionismu. V osmdesátých letech se shoduje jeho malířský způsob s pointilismem, jak jej formuluje Seurat a Signac /viz druhý díl diafilmu „Francouzské malířství“/.
Renoir: Manželé Sisleyovi, 1868: Renoirův krásný portrét manželů Sisleyových je ještě nesen dechem manetovského realismu, svědčí o svazcích a přátelstvích, které uzavírali impresionisté ve svých pařížských ateliérech, ale hlavně za společných pobytů v přírodě.
Renoir: Moulin de la Galette: Jedním z nejvýznačnějších Renoirových obrazů je jeho rozměrný „Moulin de la Galette“, umocňující v obraze pařížské tančírny současný život v nadčasové sdělení o lidských láskách a vášních. Formálně se tu ukazují nové kompoziční principy impresionismu - nehledanost motivu, skutečný výsek soudobé scény je zdůrazněn kompozicí, která přesekává okrajem plátna lidské postavy - jsou to vlastně kompoziční možnosti fotografie.
Renoir: Houpačka
Renoir: Ženský akt: Renoirova tvorba prošla několika obdobími, která jsou nazývána podle dominující barvy. Uprostřed 70. let to bylo údobí zelené; později, v době, kdy Renoir vytvářel řadu obrazů ženských aktů, mluvilo se o údobí červeném. Červeň, štědře používaná v pozadí i na pleti těla, zvyšuje pocit až útočné životnosti a smyslovosti Renoirových ženských postav.
Renoir: Paní Samary
Degas: Burza na hedvábí v Nouvelle-Orléans, 1873: Vývojově nejdále dovedl impresionistickou malbu Edgar Degas /narodil se 19. 7. 1834 v Paříži, zemřel 26. 9. 1917 tamtéž/. Svá témata hledal tam, kde se současný život projevoval zvlášť výrazně a přitažlivě. Na burze i v opeře, v dílnách žehlířek i na dostihovém závodišti.
Degas: Tanečnice na scéně: Speciální technickou oblastí byl u Degase pastel. Jeho pastelové studie tanečnic jsou nejlepšími kresbami vytvořenými touto technikou v 19. století. Degas vystavoval s impresionisty, ale na rozdíl od nich ve svém obraze zdůrazňuje linii a stavebné prvky. Jedním z inspiračních zdrojů po stránce formální je pro něj japonská kresba a dřevoryt, které tak objevuje pro francouzské umění. Víme, jaký význam měla v další generaci japonská kresba pro Toulouse Lautreca, pro symbolisty a nabis.
Degas: Žehlířky, 1882: Z obrazů, které reprodukujeme, předznamenávají jeho „Žehlířky“ tvorbu Lautrecovu, jeho „Dostihy“ pak svojí kresebností a systémem barevných ploch v zásadě popírají impresionismus a otevírají cestu dalšímu vývoji, jak se již v prvním desetiletí 20. století realizuje ve vystoupení fauvistů. Tyto problémy však spadají již do rámce dalšího dílu diafilmu „Francouzské malířství 19. a 20. století“.
Degas: Dostihy: Z obrazů, které reprodukujeme, předznamenávají jeho „Žehlířky“ tvorbu Lautrecovu, jeho „Dostihy“ pak svojí kresebností a systémem barevných ploch v zásadě popírají impresionismus a otevírají cestu dalšímu vývoji, jak se již v prvním desetiletí 20. století realizuje ve vystoupení fauvistů. Tyto problémy však spadají již do rámce dalšího dílu diafilmu „Francouzské malířství 19. a 20. století“.
y
