Karel Hugo Hilar: Mezi čelné představitele českého oficiálního divadla v prvních letech nové republiky patřil Karel Hugo Hilar /1885-1935/. Do čela Národního divadla přišel z vinohradské scény jako stoupenec expresionismu uměleckého směru z počátku 20. století, který deformoval objektivní skutečnost subjektivními představami a zdůrazňoval hlavně výrazovou stránku /expresi/ v obsahu i formě. Hilar kolem sebe shromáždil soubor vynikajících herců /Baldová, Karen, Dostal, Vydra, Kohout, Sedláčková, Rašilov, Boháč, Pešek, Štěpánek aj./. Vrcholným uměleckým činem tohoto jeho období byla inscenace Shakespearovy tragédie Hamlet. Po určité pauze tvořil pod heslem civilismu /např. inscenace Rolandovy Hry o lásce a smrti/, v poslední fázi se pokoušel o syntézu celé své režijní práce. Na vrcholu své tvorby se pokoušel vytvořit fantastický režijní prostor. Jeho inscenace byly hlučné, dynamické, herci ztvárňovali jen základní rysy postav, nikoli charaktery v celé šíři. Proto měl Hilar zásadní vliv na celou významnou hereckou generaci a z jeho režijní tvorby v mnohém čerpalo moderní české divadlo. Na snímku je scéna z Hilarovy inscenace Sofoklovy antické tragédie Král Oidipus z roku 1932 s výpravou Vlastislava Hofmana.
Vladislav Vančura: Učitel a žák: Roku 1925 založila skupina básníků a výtvarníků sdružených v Devětsilu vlastní scénu a podle titulu německého překladu knihy sovětského režiséra A. J. Tairova ji nazvala Osvobozené divadlo. Olbrachtova žena, Helena Malířová, o něm napsala, že to bylo divadlo, které "udělalo průvan". Zrušilo tzv. kukátkové jeviště, tj. krychlový prostor, do něhož divák nahlíží při otevřené oponě otevřenou stěnou v jevištním portálu, odstranilo naturalistické kulisy, jevištní rampu i oponu, zavedlo laťové konstrukce a praktikábly, usilovalo v odvážných experimentech všemi prostředky přinášet moderní poezii a popřít pojetí divadla jako iluze skutečného života. Na jevišti této scény se objevili vynikající herci - Jarmila Horáková, Stanislav Neumann, Jiřina Štěpničková, Miloš Nedbal, Ladislav Boháč, Jan Pivec a řada dalších. Roku 1927 uvedl režisér Jindřich Honzl ve scéně Víta Obrtela premiéru scénické básně Vladislava Vančury Učitel a žák - o mládí bouřícím proti životní průměrnosti. Z této hry je také naše ukázka. K tvůrčím postupům Osvobozeného divadla se hlásily četné pozdější avantgardní scény.
František Langer: Obrácení Ferdyše Pištory: Velkého úspěchu u publika i u kritiky dosahovaly hry národního umělce Františka Langra, ať už šlo o psychologická dramata /Periférie, Dvaasedmdesátka, Andělé mezi námi/,nebo o vtipné veselohry /Velbloud uchem jehly, Grandhotel Nevada/. Jedna z nejúspěšnějších, která se stále znovu objevuje na jevištích našich divadel, se jmenuje Obrácení Ferdyše Pištory. Podobně jako v psychologickém dramatu Periférie našel Langer vděčné téma v zobrazení pražského žižkovského prostředí. Kasař Ferdyš Pištora zachrání shodou okolností z hořícího domu dvě malé děti a je oslavován jako hrdina. V této situaci se mu tak zalíbí, že se pokouší obrátit naruby celé své okolí a zachránit i pošetilou Terezku, která se přiznává k nespáchanému zločinu jen proto, aby si dodala zdání neobvyklosti, výjimečnosti. Náš snímek je z inscenace ve Státním divadle v Brně roku 1948 v režii K. Nováka a výpravě O. Šimáčka a představuje scénu ze závěru prvního dějství.
Režisér E. F. Burian a divadlo D 34: Z podnětů Osvobozeného divadla vyrůstalo i umění E. F. Buriana /1904-1959/. Jeho založením revoltoval E. F. Burian proti dosavadnímu stavu českého divadla, proti jeho formě i organizační struktuře. Toto divadlo bylo vybudováno na družstevním základě, patřilo celému souboru. Zpočátku uváděl dramatizace našich i světových společensky aktuálních románů. Ale ty nebyly dost básnické, proto se obrátil ke starším textům, zejména klasickým. Vybíral si ty, které se mu hodily pro jeho koncepci, a přepracovával je. Jako první z našich divadelníků obrátil pozornost k českým lidovým hrám a k české lidové poezii zejména selským hrám českého baroka /Salička, Hra o svaté Dorotě, Komedie o Františce a Honzíčkovi, které spojil ve dvou Lidových suitách/ a k české lidové poezii, jako např. v protiválečném scénickém pásmu Vojna aj./. Burian usiloval o divadlo syntetické, kde nacházely rovnocenné uplatnění všechny složky jevištního díla. Tak se u Buriana významným dramatickým činitelem stává např. světlo /zejména ve výpravách Fr. Kouřila/. Na rozdíl od Osvobozeného divadla se Burian neobracel ke skutečnosti přímo, ale nastavoval své době zrcadlo pomocí analogie. Často byl neprávem označován jen jako básník, lyrik jeviště. Ve skutečnosti se prostřednictvím klasických i současných uměleckých děl vždy snažil vyjadřovat především k aktuálním otázkám politickým, sociálním i uměleckým. Na snímku je scéna ze slavné protiválečné Burianovy Vojny.
Maxim Gorkij: Měšťáci – v režii Antonína Kurše: Významnou osobností v dějinách moderního a pokrokového českého divadla byl režisér Antonín Kurš /1901-1960/, vynikající představitel socialistického realismu v jevištní tvorbě. Působil v Ostravě, po roce 1945 vedl činohru Divadla 5. května v Praze, po roce 1948 se vrátil na Moravu, do Ostravy a do Brna a uplatnil své režisérské schopnosti i v nové umělecké oblasti - v televizi. Z jeho inscenací vyvolaly pozornost zejména ty, v nichž na jevišti ztvárnil v davových scénách obraz revolučních hnutí /J. K. Tyl: Kutnohorští havíři, A. S. Serafimovič: Železný potok/. Významným uměleckým činem byla i inscenace dramatu Maxima Gorkého Měšťáci, v němž se srážejí zkostnatělé maloměšťácké tradice s novými představami o životě a ukazuje se, že šťastní mohou být jen ti, kdo najdou dost sil vytrhnout se z dusícího prostředí a vykročit po nových cestách. Na obrázku z inscenace v karlínském Varieté z roku 1936 vystupuje Antonín Kurš v jedné z hlavních rolí - představuje Tětěreva.
Jiří Frejka: Režisér Jiří Frejka /1904-1952/ sehrál významnou úlohu v mladých avantgardních scénách, zejména v první etapě Osvobozeného divadla. Po příchodu do Národního divadla byl jeho umělecký růst ohrožen konvenčním repertoárem, ale přesto i zde vytvořil ve 30. letech a za okupace řadu vynikajících inscenací se silným společenským nábojem /Jirásek: Gero, Puškin: Boris Godunov, Gogol: Revizor, Plantus: Lišák Bendolus, Klicpera: Zlý jelen/. Dva silné impulsy mu daly vyrůst v režiséra osobitého talentu. Prvním impulsem byl boj proti nastupujícímu fašismu, druhým pak setkání se sovětským divadlem, především s režisérem Mejercholdem. Prolomil kukátkový prostor Národního divadla a rozšířil hrací plochu až k obecenstvu. Ve spolupráci s tak významnými hereckými osobnostmi, jako byli Průcha, Boháč, Vydra, Dohnal, Štěpánek, Pešek, Šejbalová a další, odpovídal Jiří Frejka na závažné společenské otázky. Jeho inscenace hry Fuente Ovejuna /Ovčí pramen/ od Lope de Vegy, v níž se řeší otázky lidské cti a spravedlnosti a boje proti zvůli a násilí, se stala stěžejním představením levicové návštěvnické obce Lidové divadlo. Tato akce naplnila hlediště Národního divadla dělníky z pražských závodů.
Karel Čapek: RUR: K nejvýznamnějším hereckým osobnostem českého divadla patřil Hugo Haas, který byl také úspěšným divadelním a filmovým režisérem. Jako herec dovedl vytvářet plastické charaktery postav z nejrůznějších společenských vrstev a zejména vynikl jemnou intelektuální komikou. Na jevišti pražského Národního divadla vytvořil roli konzula Busmana v dramatě RUR /Rossum’s Universal Robots/, varujícím před zneužitím technických objevů proti lidstvu a vyslovujícím víru ve spásnou sílu lásky. Naposledy vystoupil Hugo Haas v této roli 27. února 1939. Toho dne, téměř v předvečer nacistické okupace, dostal totiž jakožto neárijec od ředitelství Národního divadla výpověď. Nikdy však nezapomněl na solidaritu svých hereckých přátel, ani když musel po vpádu nacistů opustit vlast a odejít do emigrace.
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky: V období mezi dvěma světovými válkami se stal největším představitelem české operní tvorby Leoš Janáček. Jednou z jeho nejznámějších oper jsou Příběhy lišky bystroušky, zkomponované roku 1920 na námět úsměvného příběhu o lidech a zvířatech, který podle kreseb malíře St. Lolka napsal spisovatel Rudolf Těsnohlídek. Zvířata tu ze svého hlediska pozorují a posuzují osudy lidí. Janáčkova hudba dokáže vyjádřit kouzelné zvuky lesních mýtin a houštin i lidskou radost a smutek. Opera vyznívá oslavou volnosti i stálého obrozování života. Náš obrázek, zachycující Bystrouščinu liščí rodinu, je z inscenace v Národním divadle v Praze roku 1965 v režii L. Štrose s výpravou Vladimíra Nývlta.
Otakar Jeremiáš: Bratři Karamazovi: Pro svou první operu Bratři Karamazovi použil český skladatel Otakar Jeremiáš námětu klasika ruské realistické literatury 19. století, Fjodora Michajloviče Dostojevského. Tomuto temnému příběhu lidských vášní a myšlenkového tápání tehdejší ruské inteligence dal však vyznít optimistickým závěrem, v němž hrdinové, kteří prošli očistným procesem poznání vlastní viny, připravují začátek nového života nevinně odsouzenému Míťovi Karamazovi. K prvnímu provedení v Národním divadle v Praze roku 1928 v režii Ferdinanda Pujmana připravil scénické návrhy významný jevištní výtvarník Vlastislav Hofman. Návrh scény z druhého obrazu prvního dějství zachycuje okamžik, kdy došlo k vraždě Fjodora Karamazova.
Emil František Burian: Maryša: O vytvoření české opery v moderním stylu se pokusil i všestranně talentovaný umělec, v hudbě žák Josefa Bohuslava Foerstra, Emil František Burian. Roku 1938 zkomponoval operu na text klasického českého dramatu bratří Mrštíků Maryša. Vyšel z Janáčkových tvůrčích principů a dovedl je až na samu hranici existence opery jako divadelního žánru. Podřídil totiž všechny operní složky, nevyjímaje ani složku hudební, dosažení maximálního dramatického účinku. Tím, že se snažil o co nejvěrnější zachycení intonace mluvené řeči, omezil do značné míry úlohu orchestru. Opera měla premiéru v Brně v dubnu 1940, těsně před tím, než E. F. Buriana zatklo gestapo. Náš snímek je z inscenace v Národním divadle v Praze z r. 1960 a představuje dvojici hlavních mužských postav - Vávru a Lízala.
Bohuslav Martinů: Veselohra na mostě: Opera Bohuslava Martinů Veselohra na mostě vznikla roku 1937 na text jednoaktové veselohry Václava Klimenta Klicpery. Byla určena pro provedení v rozhlase a tam se také uskutečnila roku 1937 její premiéra. Teprve po válce byla uvedena na jeviště. Náš snímek je z inscenace divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, kde ji ve výpravě V. Hellera režíroval B. Zoul. Chmelař Bedroň a jeho žena Eva, rybář Sykoš a jeho nevěsta Popelka a potrhlý učitel, snažící se vyluštit obtížnou hádanku, se octnou na mostě mezi bojujícími vojenskými oddíly. Šťastný konec usmíří žárlivé dvojice a přinese i učiteli hledané vyluštění. Hudba Bohuslava Martinů, bohatě využívající radostných lidových melodií, dokonale vystihuje úsměvnou pohodu Klicperova textu.
Josef Skupa: Hurvínek a Spejbl: Důstojným navázáním na tradici obrozenských loutkářů v čele s Matějem Kopeckým byly loutkové hry plzeňského profesora Josefa Skupy. Roku 1930 založil v Plzni profesionální loutkové divadlo a projel s ním téměř celý svět. Dětem i dospělým přinášely radost jeho dvě nesmrtelné figurky - zvědavého a prostořekého syna Hurvínka a moudře se tvářícího, ale přihlouplého otce Spejbla. Jejich ústy se autor a herec usmíval nad lidskou pošetilostí, ale také za časů okupace posiloval celonárodní odpor. Proto byl v lednu 1944 zatčen gestapem a uvězněn. Když vzpomínal na domov v dráždanské věznici, nakreslil pro svou ženu obrázek Hurvínka a Spejbla v zamřížované cele. Divadlo Spejbla a Hurvínka pokračuje v úspěšné činnosti i po Skupově smrti /1957/, oběma loutkovým protagonistům dnes propůjčuje svůj hlas nový umělecký vedoucí souboru Miloš Kirschner.
Oldřich Stibor inscenuje Optimistickou tragédii V. V. Višněvského: Ve třicátých letech se především na moravských jevištích začínají uvádět soudobé sovětské hry. Olomoucká činohra, cílevědomě vedená Oldřichem Stiborem /1901-1943, zemřel v nacistickém žaláři/, uvedla Optimistickou tragédii od V.V.Višněvského, kterou si režisér přivezl ze svých cest do Sovětského svazu. Je to hrdinský příběh z dob obrovského zápasu rodícího se sovětského státu s vnitřními i vnějšími nepřáteli. Optimistická tragédie byla uvedena roku 1935 v rámci Týdne sovětské kultury a představení se zúčastnil i vyslanec SSSR v Praze S. S. Aleksandrovskij. Síla Stiborova představení Optimistické tragédie spočívala především v dokonalém vypracování masových scén z období Velké říjnové socialistické revoluce a v ideovosti celé režijní práce. Olomoucká činohra uvedla Optimistickou tragédii v Praze, kde se hrála s velkým ohlasem ve vinohradském divadle.
Voskovec a Werich: Osel a Stín (Nejezchlebos a Skočdopolis): Na podzim roku 1933, kdy v čele Německé říše stanul diktátor Adolf Hitler a nacismus se stal hrozbou Evropy, uvedli Jiří Voskovec a Jan Werich na scénu Osvobozeného divadla, které umělecky účinně spojovalo politickou satiru s výraznou komediální složkou, hru Osel a stín, "deset obrazů o lidech a pro lidi". Vyšli z antické anekdoty o sporu, kdo vlastně má právo na stín, který vrhá najatý osel, aby ukázali, z čeho vzniká fašistická ideologie a jakých prostředků užívají politikové vládnoucí třídy. Sami vytvořili na jevišti postavy zubaře Nejezchlebose /Werich/ a oslaře Skočdopolise /Voskovec/, prostých lidí, kteří se dovedou hloupě pohádat, ale také rychle na svůj spor zapomenout a "před každou špatností se vzbouří jejich zdravý lidský cit a promění je z hašteřivých sousedů v solidární a útočné kumpány". V režii Jindřicha Honzla vytvořil výpravu k této hře Bedřich Feuerstein.
Voskovec a Werich: Osel a stín (Abdérský lid): Voskovec a Werich charakterizovali ideový záměr hry Osel a stín slovy: "Je-li hlavním předmětem útoku v naší hře fašismus v nejhorším slova smyslu, je to proto, že tento mor považujeme /jako ostatně každý sebeméně myslící člověk/ za nejaktuálnější nebezpečí života." A tak nebylo divu, že německé zastupitelské úřady se několikrát dožadovaly stažení této hry z repertoáru a že i československá censura si vynutila různé zásahy do textu hry. V reprizách, kterých bylo téměř dvě stě, se sice jméno Adolfa Hitlera nesmělo vyskytnout, ale nebylo toho ani zapotřebí, jak dokazuje scéna z osmého obrazu, kde svedený abdérský lid zdraví hitlerovským "árijským" pozdravem - osla. Choreografem této hry byl Joe Jenčík. Pokroková mládež si zamilovala zejména bojovné písně skladatele Jaroslava Ježka, který s Voskovcem a Werichem tvořil nerozlučnou uměleckou trojici.
Národní umělec Václav Vydra: K nejvýraznějším hereckým osobnostem celé této epochy patřil Václav Vydra /1876-1953/. Prošel praxí u kočujících společností, plzeňským souborem V. Budila, Vinohradským divadlem a v roce 1922 se stal členem Národního divadla. Zde na něho mělo vliv setkání s režisérem Hilarem. Vytvořil také hlavní postavy v Hilarových nejvýznamnějších inscenacích. Vydrovy herecké výkony byly vždy sledem ostrých reakcí těla i ducha na vnější svět. Nesnažil se zobrazovat postavy detailně, ale v dynamické zkratce. Typické byly pro něho bezděké, prudké, nedokončené grimasy a stylizovaně teatrální deklamace. Mezi jeho nejvýraznější postavy patřil biskup Arnesson z Ibsenových Nápadníků trůnu, Shylock v Shakespearově Kupci benátském, Pirandellův Jindřich IV., Mefisto v Goethově Faustovi, Rogožin v dramatizaci Dostojevského Zločinu a trestu aj. I když byl především shakespearovským hercem, neopomíjel ani českou dramatickou tvorbu, naopak propagoval její uvádění. I na našem snímku jej vidíte ve hře českého dramatika - Vladislava Vančury - Jezero Ukereve. Václav Vydra byl roku 1946 jako první herec jmenován národním umělcem.
Karel Čapek: Bílá nemoc: Když už se neodvratně schylovalo k druhé světové válce, pokusil se uměleckým dílem vyslovit své varování Karel Čapek v dramatu Bílá nemoc /1937/. V nejmenovaném státě, ovládaném slávychtivým maršálem, vypukne epidemie zákeřné choroby. Zapomenutý a přehlížený lékař chudých, dr. Galén, objeví spásné sérum, žádá však za ně zastavení válečného konfliktu. Ale v okamžiku, kdy onemocnělý maršál je ochoten přijmout lékařovu podmínku, je pacifista Galén ušlapán davem provolávajícím slávu válce. Hra byla poctěna státní dramatickou cenou, zfilmována, byla uvedena v Národním divadle v Praze i na mnoha dalších jevištích, i ochotnických. Svou aktuálnost neztratila ani po druhé světové válce. Naše ukázka je z inscenace v Národním divadle v Praze roku 1957 v režii Františka Salzera a výpravě Františka Trostra a představuje maršálovu návštěvu na klinice dvorního rady Sigelia, kde dr. Galén ověřoval své pokusy.
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut: V dusné atmosféře nacistické okupace hledali čeští umělci jakoukoli příležitost k posilování národního sebevědomí. A jednou z nejvyšších hodnot se stal mateřský jazyk. Všechny jeho struny rozehrál v lyrické hře Manon Lescaut básník Vítězslav Nezval. Tuto parafrázi mravoličného románu abbého Prévosta z první poloviny 18. století uvedl na scénu svého avantgardního divadla D 40 režisér Emil František Burian. A publikum i herci skutečně dokázali ocenit básnické hodnoty Nezvalovy hry. První představitelka Manon - herečka Marie Burešová - o tom napsala: "Manon - to bylo nejkrásnější setkání herců s básníkem. A pro celé D 40, pro jeho umělce i obecenstvo bylo představení Manon rozsvícenou pochodní krásy naší mateřštiny uprostřed protektorátní hrůzy." Na snímku z roku 1940 je Marie Burešová jako lehkomyslná krasavice Manon a Zdeněk Podlipný jako její bohatý ctitel - par Duval.
Divadélko pro 99 a Větrník: Okupační úřady Honzlovu činnost v Divadélku pro 99 zakázaly. Ale pod Honzlovým vlivem se zrodily hned další dvě malé scény: Divadélko Větrník, vedené Josefem Šmídou, členem hereckého studia D 34, a Divadlo ve Smetanově muzeu, v jehož čele stál režisér Antonín Dvořák, Větrník zahájil svou činnost nejprve několika literárními pásmy, ale rozvinul se postupně v dramaturgicky široké experimentální divadlo. V zdramatizovaných soudničkách Franty Němce uváděných pod názvem Sentimentální romance na sebe upozornila představitelka řečných a temperamentních žen z pražských pavlačí, hokynářství a mandlů Stella Zázvorková. Na snímku z roku 1943 je zachycena v roli Arabelly ze scénky O zrození dámy.
Jan Drda: Hrátky s čertem: Ještě v letech okupace začal psát Jan Drda svou jinotajnou báchorku tylovského ražení, nazvanou Hrátky s čertem. S jadrným lidovým humorem v ní vyjádřil přesvědčení, že kurážný a poctivý člověk dokáže předělávat život na zemi a že si poradí i s temnými mocnostmi. Vysloužilec Martin Kabát /tuto roli psal autor pro herce Jaroslava Průchu/ vypudí čerty ze strašidelného mlýna, zachrání duše dvou vdavekchtivých děvčat, přinutí k práci loupežníka Sarku-Farku i sobeckého poustevníka Školastyka. Ve scénách z pekla alegorizoval Drda brutalitu i demagogii nacistických vládců. Poprvé mohly být Hrátky s čertem uvedeny ovšem až po osvobození naší vlasti roku 1945. Naše snímky jsou z inscenace v Národním divadle v Praze roku 1953. Scénickou výpravu navrhl Josef Svoboda, režii měl František Salzer. Roli čerta Lucia vytvořil Ladislav Pešek, loupežníka Sarku-Farku představoval Jaroslav Vojta.
Divadelní zákon a Vesnické divadlo: Jestliže české divadlo zaujímalo už od třicátých let místo na kulturní a politické levici, pak druhá světová válka tento postoj ještě zpevnila a radikalizovala. Je tedy pochopitelné, že většina divadelníků podporovala snahy KSČ o likvidaci soukromokapitalistických vztahů v divadle. 28. června 1945 vyhlásil Zdeněk Nejedlý vydání dekretu o znárodnění divadel. Ten umožnil prudký rozvoj divadelního života u nás. Vzniká řada nových scén v Praze a současně se začínají formovat i divadla oblastní. Do obcí, kde se profesionální divadlo objevovalo předtím jen zřídkakdy, začalo zajíždět Vesnické divadlo. I ono sehrálo kladnou úlohu v celkovém povznášení našeho kulturního života v osvobozeném státě. Obrázek je ukázkou z první hry Státního zájezdového divadla, jíž byl Šamberkův Josef Kajetán Tyl.
Miloslav Stehlík: Mordová rokle: Podobně jako česká poezie a próza vyrovnávalo se i české drama s okupační tematikou. Významným pokusem o dramatické zobrazení české vesnice v okupačních letech je hra Miloslava Stehlíka Mordová rokle. Autor tu zachytil vývoj charakterů po stalingradské bitvě ve vesnici, které hrozí nucené vystěhování obyvatel i nařízený prodej polností německému velkostatkáři. Ale už v těchto krizových okamžicích se vesnice diferencuje třídně. Na jedné straně barikády se seskupují drobní řemeslníci, chalupníci a zemědělští dělníci, na druhé straně, po boku okupantů, se ocitají hrabiví sedláci a bezpáteřní kariéristé. Autor se však poctivě snaží o realistickou, neschematickou kresbu charakterů. Premiéra Mordové rokle byla 13. prosince roku 1949 v Realistickém divadle v Praze a z této inscenace je náš snímek.
Vašek Káňa: Parta brusiče Karhana: Průkopnickým činem v české dramatické tvorbě se stala hra dělnického spisovatele Vaška Káni /vlastním jménem Václav Řada/ Parta brusiče Karhana. Vznikla roku 1949 a byla poprvé uvedena v Divadle D 49. Autor, který z vlastní zkušenosti dobře znal život v továrnách i v dělnických rodinách, se tu pokusil zobrazit nové vztahy dělníků k práci v socialistické společnosti i překonávání starých postojů v některých tvrdohlavých nedůvěřivcích jako dělník Pikejz. Na soutěži mezi starými a mladými ukázal na potřebu spojovat zručnost a zkušenost starší generace s elánem a vynalézavostí mladých. Velmi působivě na jevišti vyzněla dobře odposklouchaná vtipná a jadrná dělnická mluva. Náš snímek je z inscenace Krajského oblastního divadla v Plzni, které Partu brusiče Karhana uvedlo rovněž už roku 1949 v režii S. Vyskočila.
Vítězslav Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou: Hrozba atomové války nepřestává děsit svět. Roku 1956 pozvedl svůj varovný hlas básník Vítězslav Nezval v dramatu Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, aby na osudu bájeslovné pevniny, která prý se propadla do vod oceánu, připomněl, kam může vést zneužití vědeckých objevů. Proti tyranskému a dobyvatelskému vládci Atlantidy vystupuje humanista Gadeiros, jeho bratr. Ten se snaží pomocí statečného lidu ohrožovaných Athén zabránit zkáze. Athéňané se ubrání před útokem z Atlantidy, ta však hyne přírodními silami, které její vladař neodpovědně rozpoutal. Náš snímek je z inscenace Atlantidy v Národním divadle v Praze v režii Vítězslava Vejražky roku 1965. Výtvarník L. Vychodil v této inscenaci působivě využil i motivů z obrázků ze starší vědeckofantastické literatury. S inscenací Nezvalovy Atlantidy vystoupila činohra Národního divadla na mezinárodním festivalu Divadlo národů roku 1956 v Paříži.
František Hrubín: Srpnová neděle: Do vývoje moderního českého dramatu se významným způsobem zapsala hra básníka Františka Hrubína Srpnová neděle z roku 1958. V této hře, odehrávající se v kterési jihočeské vesnici, kde tráví dovolenou letní hosté, představil Hrubín publiku bohatou škálu postav dnešních dnů. Setkáváme se s lidmi bývalého světa, plnými maloměšťácké závisti a záští, s lidmi hledajícími teprve své místo v naší společnosti, s lidmi, kteří vnitřní emigrací jen maskují ztrátu svých tvůrčích schopností, i s takovými, kteří za všech okolností přikládají ruku k dílu všude, kde je toho zapotřebí, a nepochybují o tom, že to má smysl. Lyrismus hry podtrhl svou poetickou výpravou, pracující bohatě se světelnými efekty, architekt Josef Svoboda. Role dvou hlavních postav vytvořili Karel Höger /redaktor Morák/ a Vlasta Fabiánová /paní Mixová/.
y
