Charles Darwin: Anglický učenec Charles (čti Čárli) Darwin (1809–1888) však tvrdil, že vedle dědičnosti je také měnlivost neboli variabilita, že se rostliny i živočichové neustále mění a vyvíjejí. Děje se tak přírodním i umělým výběrem. Darwinovy myšlenky vyvolaly v konservativních kruzích bouři odporu. Při pozvolném vývoji tvorstva není ovšem snadno pravdivost Darwinova učení podepřít důkazy.
Iv. Vl. Mičurin: Teprve geniální Ivan Vladimirovič Mičurin dokázal vytvořením nových odrůd a druhů rostlin takřka hmatatelným způsobem, že lidským zásahem lze přetvářet rostliny ne za dlouhá tisíciletí nebo hříčkou náhody, jak to činí příroda, ale záměrně a způsobem pro člověka žádoucím, takřka před očima pozorovatele. Také na jeho hlavu se snesly kletby reakce. Jak byly umožněny Mičurinovy epochální úspěchy? Jedině tím, že vyšel z pokrokového názoru Darwinova, že pronikl život rostlin jako dosud nikdo jiný, že objevil zákony, kterak vlivem vnějších podmínek, hlavně prostředí, lze vyvolat změny dědičnosti a vytvářet nové, dokonalejší organismy. Ivan Vladimirovič Mičurin se narodil r. 1855 v rodině, která od pradávna pěstovala ovocné stromy. Jeho praděd prý již za carevny Kateřiny vypěstoval hrušky po něm nazvané. Od sedmnácti let se musel Ivan Vladimirovič těžce probíjet životem. Jeho jídelní lístek se skládal z černého chleba a „ťury“, tj. zase chléb a cibule, nakrájené do vody. Jaký div, že zápasil nejen s bídou, ale i s nemocí chudých, tuberkulosou. Již v mládí si vytkl veliký cíl: dát ruskému lidu, jehož údělem je drsné podnebí, ušlechtilé ovoce, jaké roste jen v krajinách jižních. Proto uvítal s nadšením myšlenku moskevského pomologa A. K. Grella, který propagoval zdomácnění čili aklimatisaci cizích odrůd jejich naroubováním na odolné domácí podnože.
Roubování družením a sedélkováním: Štěpování stromů je prastarý způsob spojování ušlechtilé odrůdy, roubu nebo očka, s podnoží, kterou bývá pláně, zakrslá podnož, semenáč kulturní odrůdy nebo strom již štěpovaný. Nejjednodušší způsob štěpování je roubování družením, kdy je roub stejné síly jako podnož, jak je to znázorněno na obrázku vlevo. Obě části seřízneme tak, aby se vrstvy lýka na řezu pokud možno kryly. Není-li to možné, spokojíme se s jednou stranou, načež roub přivážeme pevně k podnoži a řezy potřeme štěpařským voskem. Zabráníme tak přístupu vody a vysýchání roubů. Je-li podnož značně silnější než roub, jak to vidíme na obrázku vpravo, použijeme sedélkování. Při něm opět dbáme, aby řezy byly pokud možno stejné a aby se pletiva aspoň na jedné straně kryla.
Roubování do rozštěpu a do boku: Nejoblíbenější způsob roubování bylo roubování do rozštěpu, kdy se podnož, jak vidíme na plátně vlevo, opatrně naštípne. Do vzniklé štěrbiny se vsune klínovitě seříznutý roub tak, aby se řezy lýka kryly. Používá se obyčejně dvou i více roubů. Zamazání ran štěpařským voskem je zde zvláště důležité. Výhodou tohoto roubování je snadnost, rychlost a jistota práce. Rouby se snadno přijímají a drží tak, že je vítr a zpravidla ani pták nevyvrátí. Při roubování rybízu a angreštu na kmínky meruzalky zlaté se užívá roubování do boku. Má tu výhodu, že se nemusí podnož seřezávat. Oblý zářez zabraňuje snadnému posunutí roubu. Uvedenými způsoby roubujeme záhy z jara, dokud neproudí míza.
Roubování pod kůru a očkování: Za proudění mízy roubujeme pod kůru. Podnož se opět seřízne jako při roubování do rozštěpu, rozřízneme však jen kůru, jak je zřejmé z vyobrazení vlevo, odchlípneme ji a vsuneme pod ni roub se sedélkem. Nejmenší zranění působí podnoži očkování. Při něm nařízneme kůru v podobě velkého T a do řezu vsuneme náležitě vyvinuté očko se zkráceným listovým řapíkem, tedy bez listové čepele, která by výparem působila zesychání očka. Při převazu lýkem dbáme, aby nikde nebyla kůra odchlípená. Potření voskem není nutné. Očkovat lze nejen za jarní mízy, ale i za tak zv. druhé mízy v létě. Očko tu ovšem vyraší až z jara. Proto tomuto způsobu říkáme očkování na spící očko. Při všech těchto výkonech dbáme, abychom se řezných ploch nedotýkali rukou a aby řezy nezasychaly. Aklimatisace podle Grella byla tedy jednoduchá. Přitom byly jeho důvody tak přesvědčivé, že se jí Mičurin věnoval plnou duší celých deset let. Zahrada v Moskevské ulici města Kozlova, kterou si Mičurin najal po sňatku s Alexandrou Vasiljevnou Petrušinovou, byla přeplněna roubovanci nejušlechtilejších ovocných odrůd. Náhle však přišla pohroma. Silnější mrazy zničily desetileté úsilí. Bylo jasné, že chvástavé vychvalování Grellovy aklimatisační metody se neopíralo o zkušenosti, že to byly jen vysněné domněnky. To byla pro Mičurina těžká rána; nezoufal však. Poznal, že musí hledat cesty nové, bezpečnější, že je nutno začít s nejútlejšími rostlinkami, ba se samými semeny rostlin, které pronikly co nejdále na sever. Z těch je nutno vybírat nejlepší a vysévat je postupně severněji a severněji. Tak se propracovával Mičurin ke své vlastní aklimatisační metodě výběrem odolných odrůd a přivykáním rostlinek od nejranějšího stadia jejich vývoje na drsnější podnebí svého stanoviště.
Višeň Mičurinova úrodná: Přitom pozoroval značné rozdíly mezi jednotlivými semeny a semenáčky. Doufal proto, že se mezi tak různými organismy vyskytne některý odolnější proti mrazu. Skutečně tak vypěstoval ze stepní višně Mičurinovu zákrslou a z ní dalším výběrem Mičurinovu úrodnou. Je to odrůda tak odolná, že přečkala i třeskuté mrazy v Kanadě r. 1897, kdy všechny tamní ovocné stromy zmrzly. Poněvadž kvete o 10–12 dní později než ostatní višně, uniká jarním mrazíkům. Kromě toho je samosprašná, takže poskytuje úrodu i tehdy, je-li za květu nepříznivé počasí. Jaký div, že tak znamenitá odrůda Mičurina rázem ve světě proslavila.
Antonovka šestisetgramová: R. 1888 zpozoroval v nové školce v Trumasově, kam svou zahradu z Moskevské ulice přestěhoval, na jedné větvi pětileté Antonovky mogilevské neobyčejně veliké a krásné plody, zcela odlišné od ostatních. Byla to samovolná změna, hříčka náhody, neboli sport, jak to nazývají v Anglii. Mičurin hned tuto pupenovou variaci zajistil naroubováním srostlých letorostů a letorostů s dvojitými očky na vhodnou podnož, neboť bylo nebezpečí, že tento „sport“ zmizí tak náhle, jak se objevil. Je to výstavní odrůda s ohromnými plody a Mičurin ji proto nazval Antonovka šestisetgramová. Těmito úspěchy se Mičurin však nedal mýliti. Nemínil se spokojit s metodou hromadného výběru svého současníka „kalifornského kouzelníka“ Burbanka. Ten vyséval statisíce semen, ze semenáčků vybral však vždy jen několik nadějných a ostatní dal spálit. Mičurin nechtěl, jak říkal, čekat na milost přírody, chtěl si je vzít. Nešlo mu z hlavy, že jeden semenáč má ty nejušlechtilejší vlastnosti a tisíce jiných ne.
Průřez květem: V čem záleží tato záhada přírody? Po dlouhém uvažování usoudil, že jedině v květu. A to byl objev, který byl směrodatný pro celý jeho další život. Co je to vlastně květ? Jsou to ony oslnivé a něžné korunní plátky s krůpějemi opojného a vonného nektaru? Nikoli, to je pouze lákadlo pro hmyz, aby v touze po nektaru přenesl pyl z prašníků jednoho květu na bliznu jiného květu. Mičurin pozoroval, jak se na rozevřeném květu objevila lepkavá kapička a jak se na ní zachytil pylový prášek. Taková kapička na bliznách dosud neotevřených květů chybí. Je to patrně známka, že je blizna připravena přijmout pyl. Co se však stane dál? Plod se přece tvoří až dole v semeníku. To vidíme na rozříznutém pestíku vlevo. Hle, jak prorostl pylový klíček neboli láčka dlouhou čnělkou až do semeníku. Zato pylová láčka vpravo semeníku nedosáhla. Co to znamená? Pyl nenalezl vhodné prostředí, nemohl láčkou dosáhnout semeníku a oplození nenastalo. Mičurinovi bylo nyní vše jasné. Semena i semenáčky téhož stromu mají nesporně jednu matku. Kolik však mají různých otců-oplozovačů, jejichž znaky děděním získávají. V tom je tedy příčina jejich různosti. Potom však není třeba čekat na rozmar náhody. Je možno vybrat nejvhodnější pyl k vypěstování nových odrůd a snad i druhů.
Kastrace květů: Jak však takové záměrné křížení, takovou hybridisaci provést? Jak zabránit včelkám a jinému hmyzu, aby nás nepředešli nebo aby nenastalo nežádoucí oplození vlastním pylem? Jednoduše. Vyštípneme prašníky tyčinek pincetou nebo je vystřihneme jemnými nůžkami a takto vykastrovaný květ zabalíme do tylového sáčku. To se ovšem musí stát o něco dříve, než nastane nežádoucí opylení.
Umělé opylení: Potom zbývá ještě provést vlastní opylení vhodným pylem. Připravíme si jej současně s kastrací, aby do opylení uzrál a chráníme jej v uzavřené sklínce. Mičurin přenášel pyl štětečkem, dřívkem potaženým jemnou kůžkou, prstem nebo přímo prašníkem květu. Při tom dbal úzkostlivě čistoty, aby se na bliznu isolovaného květu nedostal štětečkem, hmyzem neb větrem nežádoucí pyl.
Osáčkování a jmenovka: Proto také ihned na uměle opylený květ navlékl opatrně sáček z hustého tylu na ochranu před vniknutím hmyzu, zavázal jej a označil záměrně opylený květ jmenovkou. Mateřskou rostlinu uvedl vždy na prvém místě a označil ji kroužkem s křížkem na jeho spodku. Křížení označoval znaménkem násobení, otcovskou odrůdu kroužkem se šipkou směřující šikmo vzhůru ku pravé straně. Nikdy nezapomněl na datum křížení. Všechny tyto údaje zapsal do svého zápisníku, neboť se někdy jmenovka ztratila nebo deštěm a sluncem vybledla. Opylení pro jistotu obyčejně druhého a třetího dne opakoval. Při opylování narážel často na zdánlivě nepřekonatelné překážky. Pyl na př. někdy vůbec neklíčil. Nalezl příliš cizorodé prostředí. Mičurin proto rozmělnil dospělou bliznu otcovské rostliny a jejím práškem posypal bliznu určenou k opylení. Tím vytvořil pro pyl „domácí“, příznivé prostředí a pyl vzklíčil.
Samostatným pylem otce opylení nenastává (Příklad u růže vrásčité a šípkové): Zde vidíme podobný případ. Na obrázku vlevo byla Regelova drobnolistá růže opylena Šípkovou skořicovou, oplodnění však nenastalo. Snad nebyl pyl dosti klíčivý, protože otcovská rostlina neměla dostatek fosforu. Snad pyl mateřské rostlině nevyhovoval a proto se mu bránila. Mičurin si věděl rady. Přimíchal k otcovskému pylu malé množství pylu z mateřské rostliny, jak to vidíme na obrázku vpravo. Tím byl odpor mateřské rostliny překonán a oplození se uskutečnilo. Jindy se stalo, že pyl sice svým klíčkem neboli láčkou do semeníku mateřské rostliny pronikl, ta však vznikajícímu zárodku odepřela výživu, takže zašel. V takovém případě Mičurin po opylení pylem, mateřské rostlině nepřijatelným, asi po dvou dnech, když již bylo klíčení pylu zabezpečeno, opylil mateřskou rostlinu znovu, tentokrát jejím vlastním pylem. Ten byl pochopitelně rostlinou uvítán a poněvadž zárodky, z tohoto oplození vzniklé, vyživovala, musela vyživovat i ony, jimž by to jinak odepřela. K samooplození „sahá“ však rostlina jen v případě krajní nutnosti. Zeslabuje to životaschopnost potomstva. Stává se to, je-li nedostatek pylu jí přijatelného. Má-li však rostlina možnost, vybere si pyl vyhovující povaze jejího organismu.
Různé směsi pylu k opylení květů: Proto Mičurin používal někdy směsi pylu různých odrůd, ba šel tak daleko, že květy jabloně opylil směsí pylu různých druhů, jak vidíme na obrázku: višně, hrušně, slivoně, muchovníku, jeřábu, rybízu a angreštu. Na třech jablíčkách vidíme, že oplození skutečně nastalo, ale vyobrazená jádra jsou navzájem velmi různorodá. Tento odvážný pokus měl pouze výzkumnickou cenu. Semenáče zašly na různé zrůdnosti nebo nedostatečnou životaschopnost. Mičurin však nepovažoval otázku křížení opylením za skončenu. Věděl, že tím byl dán kříženci dědičný základ, obrážející znaky rodičovské dvojice, že však teprve vliv prostředí rozhodne, které vlastnosti z tohoto základu budou převládat čili dominovat a které budou částečně nebo docela potlačeny. Proto se snažil toto utváření čili formování mladých rostlinek usměrňovat, t. j. poskytnout požadovaným vlastnostem všechny podmínky k jejich náležitému rozvoji a nežádoucí vlastnosti naopak potlačovat. Nejdůležitější bylo dosáhnout odolnost proti nízkým teplotám. V této věci měl smutné zkušenosti. V turmesovské školce pozoroval, že celé stovky jeho semenáčů vymrzají. Co jen je toho příčinou? Vždyť jeho Úrodnou višeň ani největší mrazy nezničily, jak mu o tom psal kongres kanadských farmářů. A v jaké bídě vyrůstala v zahradě v Moskevské ulici! V kamení a štěrku! A ty zde mají nejkrásnější černozem. Aby to naposled způsobila sama ta nádherná půda!
Dům ve kterém žil a pracoval I. V. Mičurin: Zlé tušení mu nedopřálo klidu. Netrvalo dlouho a Mičurin na svých bedrech stěhoval trosky turmesovské školky do Donské vsi. Lidé žasli. Z nádherné černozemě, kterou mu každý záviděl, na kamenitou, řekami Kamenkou a Lesní Voroněží zaplavovanou a rozrytou pustinu, kam se ani vozem nedá zajet! Mičurin však dobře věděl, proč rostliny podlehly prvnímu většímu mrazu. Za nadbytku živin vytvářejí sice ušlechtilé vlastnosti, co jsou však platny, když jejich bujné, řídké pletivo neodolá mrazu? Ne, jeho rostliny musejí vyrůstat za spartánské výchovy. Ani nejduchaplnější volba rodičovských dvojic nepomůže, nedá-li se jim náležité prostředí.
Rozdíl mezi půdou chudou a žírnou při hnojení stálém a až před plodností stromu: Dobře to vystihuje náš obrázek. Semenáč a stromy vpravo vyrůstají v dobré a ještě k tomu od počátku výsadby přihnojované půdě. Jaký div, že jen hýří a že se vyvíjejí i jejich ušlechtilé vlastnosti. Tak se však mohou pěstovat dřevnaté a jiné vytrvalé rostliny jen v krajinách, kde jim nehrozí mrazy. Pro kraje s drsným podnebím se musí postupovat tak, jak to ukazuje levá část obrazu. Od samého klíčení semene musejí stromky vyrůstat v chudé, spíše suché půdě. Velmi málo jich sice získá jemné a lahodné plody, zato však budou odolné i proti největším mrazům. Teprve před nasazením na květ přijdou i ony k tučnějšímu soustu přihnojením. Péče o křížence neboli hybridy počínala u Mičurina již v době vytváření semen po křížení. Dbal o dostatečnou zálivku mateřského stromu a ponechával plody, vzniklé záměrným křížením, na stromě co nejdéle.
Ze semen nepřesušených dobrá úroda: Po sklizni je nechával v skládce v klidu do plné plodové zralosti. Získaná semena nenechával zaschnout, neboť by špatně klíčila a zmenšovala jakost semenáčů. Proto je buď ve 3–4 dnech vysel nebo stratifikoval, což je nezbytné u pecek. Semena na obrázku vlevo přicházejí z plodu přímo do půdy a mají tudíž předpoklady pro vznik mnohem životnější odrůdy než semena vpravo, která v pytli přeschnou. Stratifikace záleží v tom, že semena ukládáme vrstevnatě v dírkované bedničce s pískem. Naplněnou bedničku přikryjeme rovněž dírkovaným víkem a zapustíme 20–30 cm hluboko do země. Z jara se semena, udržovaná za stratifikace v přiměřené vlhkosti, vysévají do půdy ve stálé síle, t. j. do půdy čerstvě nehnojené. Záhon se pokryje slabou vrstvou rašeliny, aby nevysychal. Zkornatělým povrchem by klíčenci neprorazili.
První výběr hybridních semenáčů: Přehoustlé výsevy protrháváme nebo přepichujeme v květnu, kdy již mají semenáčky dva mimoděložní lístky, do řádků na vzdálenost 5–10 cm na 15 cm od sebe. Osa se jim, je-li třeba, zkrátí a kořínky vždy na 10–15 cm. Mičurin spojoval přepichování s t. zv. prvním výběrem. Ponechal jen semenáčky s většími a silnějšími děložními lístky, s lodyžkami dostatečně silnými a hlavně rostlinky s třemi děložkami. Podle zabarvení děloh usuzoval na barvu budoucích plodů a u okrasných rostlin na barvu květů. Takové dva správné semenáčky vidíme vlevo. Vpravo je semenáček se slabou lodyžkou, který se vyřadí. Záhon se semenáčky je třeba kypřit, udržovat v mírné vlhkosti a zbavovat plevele. Semenáčky se musejí, jak jsme již řekli, spokojit s chudou půdou. Přihnojování by snižovalo jejich odolnost proti mrazu.
Druhý výběr hybridních semenáčů: Druhý výběr vykonal Mičurin před podzimním odpadem listů. Ponechával jen semenáče se silnější stavbou těla, s listy o mohutnějších čepelích a okrouhle zubatých okrajích. Zvláště cenil plstnatý rub čepele, matnou a svraštělou líc a jemnou, hojnou nervaturu. Větévky měly být silnější a kratší, jejich vrcholky kulovité a ochmýřené. Takový správný semenáč vidíme na obrázku vlevo. Je nápadný velkým listem, hustými, krátkými osními články (internodiemi), oblými koncovými pupeny a mohutnější stavbou. Vpravo je semenáč podřadné jakosti s delšími internodiemi, lomenou osou a špičatými konečnými pupeny. Listy má drobnější. Při tomto druhém výběru přepichoval Mičurin semenáčky po druhé. Po třetí je přepichoval z jara třetího roku.
Třetí výběr hybridních semenáčů: Ke konci třetího léta následoval třetí výběr uvedených zásad. Mičurin si byl však dobře vědom, že vyvíjející se rostlina prochází ve zkratce vývojem svých předků a že znaky pláněte zprvu dominující se později ztrácejí, takže konečné utváření hybridních semenáčů se skončí až po několika letech, kdy teprve plody rozhodnou o hodnotě odrůdy.
Čtvrtý výběr hybridních semenáčů: Nejvítanější jsou odrůdy rodící hojnost velkých plodů, jak to vidíme vlevo. Prostřední obrázek znázorňuje odrůdu, která sice dává velké plody, ale v malém množství. Drobné plody vpravo tvoří méně cenný odpad. Takovou odrůdu považujeme za podřadnou. Nejlepší kříženci z tohoto posledního výběru byli množeni očkováním na vhodné podnože. Byla to dlouhá cesta nejistoty a tápání, chyb a těžkých omylů, než se Ivan Vladimirovič dopracoval k těmto stěžejním zásadám. Byly to však zásady takového dosahu, že úplně zvrátily metody dosavadního pěstování a šlechtění ovocných stromů. Ani dnes po 70 letech nejsou dostatečně známy a doceněny.
Slavjanka – výsledek křížení Antonovky obyč. a Renety ananasové: Zde máme ukázku jednoho z prvých záměrných křížení. Vlevo na prvním místě vidíme mateřský strom, starou ruskou otužilou odrůdu Antonovku obyčejnou. Ležatý křížek znamená křížení. Jako druhý člen rodičovské dvojice se vždy uvádí opylovač, jímž je v tomto případě Ananasová reneta. Pod rodičovskými odrůdami vidíme hybrid Slavjanku s plody. Podle dobře uváženého plánu zdědila po matce otužilost. Nezmrzá ani za třeskutých mrazů. Rovněž její květ odolá mrazu až 5° C. Ovoce nepadá a vydrží do jara. Po otci je sladce navinulé, jemné chuti.
Renkloda Reform: To již nebyl Burbankův statisícový výsev, spoléhající se na náhodu. Zde se musela příroda podřídit přání pěstitele. Téhož roku opylil Mičurin semenáč trnoslívky pylem Zelené renklody. Získal tak Renklodu Reformu, která má po matce pomalý vzrůst a velkou odolnost proti mrazu. Po otci zdědila znamenitou chuť, velikost plodů a snadnou odlučitelnost pecky od dužniny.
Mezidruhové křížení višně a třešně: Meziodrůdové křížení však Mičurinovi záhy nestačilo. Pokusil se zkřížit višeň a třešeň, dva druhy, které se pro různý počet chromosomů považovaly za neschopné křížení. (Chromosomy jsou drobnohledné stužkovité útvary, vznikající v jádru živé buňky před jejím dělením.) Mičurin těchto předsudků nedbal a opylil květy Vladimírské rané višně Winklerovou bílou třešní. Chtěl tak potlačit značnou kyselost višně. Hybrid již ve čtvrtém roce zarodil. Plody byly neobyčejně veliké a úplně bílé. Proto nazval Mičurin novou odrůdu Bílá morela.
Višeň krása severu: Při naroubování na obyčejnou červenoplodou višeň se však stalo něco neočekávaného. Vlivem této podnože počaly plody víc a více růžovět, takže bylo nutno název změnit na Krásu severu. Ovoce má znamenitou chuť, je překrásné a hojné. Strom roste bujně a snáší i mrazy 30° C. Také květy odolávají jarním mrazíkům. To byl pro Mičurina velký objev. Poznal, jak značně může podnož ovlivnit roub. Přivedlo ho to na myšlenku metody výchovou čili mentorem. Křížence, kteří neměli žádoucí vlastnosti vůbec nebo jen v míře nedostatečné, podroboval vlivu podnože nebo roubu a formoval jejich konečnou tvářnost podle potřeby touto metodou mentora čili vychovatele.
Křížení Královské (Dielovy) máslovky a pláně Ussurijské hrušně: Těmito objevy byl Mičurin již tak vyzbrojen, že se odvážil na přetvoření kterékoli jižní odrůdy, aby zdárně rodila i v drsných poměrech a nevymrzala. Tentokrát zvolil za matku šestiletý semenáč pláně Ussurijské hrušně z Mandžuska. Její první květy opylil Dielovou máslovkou, tehdy nazývanou Královskou máslovkou. Byli to praví antipodi, protinožci. Nebyla to náhoda nebo rozmar. Žádný z rodičů neměl mít výhodu domácího prostředí a dominovat svými znaky nad partnerem. Vidíme, že se plody velikostí i zjevem blíží matce. To je však jen povrchní pozorování. Dědičné znaky jsou skryty v jádrech.
Výběr hybridních semenáčů: Vzešlo z nich pět semenáčků. Nejnadanější byl pátý, který obdržel jméno Mičurinova zimní máslovka. Po otužilé matce odolává i mrazům 36° C. Její květy přečkaly i tři třístupňové mrazy. Rodí však i bez opylení, jestliže za květu prší nebo je-li poškozen květopasem. Vzniklé parthenokarpické čili bezsemenné plody nejsou sice tak jakostné a trvanlivé jako plody se semeny, je to však přece jen úroda. Normální plody jsou sladké, silně aromatické, dosahují až 27 dkg váhy a vydrží do března. Strom je velmi úrodný, listy ani plody nejsou poškozovány hmyzem a houbovými chorobami.
Křížení Čínské jabloně s Kandilem sinapem: Krásnou ukázku použití mentora vidíme v tomto křížení. Aby získal pro drsné podmínky středního Ruska lahodná jablka, jaká poskytovala krymská odrůda Kandil sinap, opylil Mičurin r. 1892 květy patnáctileté Čínské jabloně (Číňanky) jeho pylem. Výsevem získaných semen vypěstoval semenáče, které časem pozbyly odolnosti proti mrazu vzrůstajícím vlivem Kandil sinapu. Proto naštěpoval Mičurin očka křížence do koruny Číňanky, jeho matky, a ponechal vedle letorostů naočkovaného křížence též velkou část koruny Číňanky, aby převaha asimilátů Číňankou vytvářených křížence ovlivnila. Když odolnost křížence proti mrazu opět zmohutněla, větve mentora postupně odřezal.
Kandil Číňanka: Prvé plody křížence, nazvaného Kandil Číňanka, vážily vlivem mentora Číňanky pouze 4 dkg a byly nevalné chuti. Po několika letech však, jak Mičurin předpokládal, se vliv obou rodičů vyrovnal. Plody dosáhly téměř dvojnásobné váhy plodů otcovské odrůdy Kandil sinapu. Křížením a mentorováním spojil Mičurin vynikající vlastnosti obou rodičů: odolnost Číňanky proti mrazu a jakost plodů Kandil sinapu. Kandil Číňanka je vynikající odrůda, která vydrží při znamenité chuti a svěžesti do jara.
Předběžné křížení jabloně Niedzwetzkého a Antonovky obyčejné: Zajímavý výsledek přineslo opylení červenolisté jabloně Niedzwetzkého pylem Antonovky obyčejné. Ze 14 semenáčků bylo 7 zelenolistých a 7 červenolistých. Z těch dal jeden vznik nové odrůdě, Achátovému, které má krásně růžovou dužninu. Tato barva se přenáší jen opylením.
Kříženec Krásnokvět Číňanka: Veliká zeměpisná vzdálenost dělila rodiče Krásokvětu Číňanky, kterou vypěstoval Mičurin opylením amerického Krásokvětu žlutého Číňankou. Kříženec získal sice odolnost proti mrazu, ale jeho plody zrály již v srpnu.
Kříženec Krasokvět Číňanka mentorován rouby zimních odrůd: Proto narouboval Mičurin v osmém roce do jeho koruny větévku matky, Krásokvětu žlutého, a rok nato rouby zimní odrůdy Napoleona. Ač toto mentorování posunulo zralost křížence na počátek října a způsobilo kromě toho zvětšení plodů, provedl Mičurin další mentorování opětovným naroubováním Napoleona a několika zimních odrůd. Nakonec použil t. zv. podložení mentora, t. j. narouboval křížence do koruny Antonovky šestisetgramové. Tím dosáhl zvětšení plodů na 34 dkg. Jejich chuť a ruměná barva předčí mateřskou odrůdu, Krasokvět žlutý. Přitom je to odrůda odolná proti největším mrazům.
Metoda opakovaného křížení: Mičurina však ani tento úspěch plně neuspokojil. Chtěl dosáhnout růžové dužniny Achátového. Proto použil Achátového jako opylovače v opakovaném křížení. Nový kříženec Krasokvět Rekord splnil všecka očekávání. Plody mají nejen bledě růžovou, aromatickou a sladce navinulou dužninu, ale i nádherně tmavě karmínovou slupku. Strom odolává i nejsilnějším mrazům a moniliové hnilobě. Je to výstavní odrůda. Na přehledu tohoto opakovaného křížení vidíme vlevo Krasokvět žlutý oplodněný Číňankou a pod nimi jejich křížence, Krasokvět Číňanku. Vpravo je červenolistá jabloň Niedzwetzkého, oplozená Antonovkou obyčejnou, pod nimi kříženec Achátového. Z těchto dvou kříženců, t. j. Krasokvětu Číňanky oplozeného Achátovým, vznikl další kříženec Krasokvět Rekord. V něm převládá odolnost tří prarodičů (Číňanky, Niedzwetzkého a Antonovky) a obou rodičů (Krasokvětu Číňanky a Achátového). Barevně dominuje červeň Číňanky a jabloně Niedzwetzkého, která se projevuje i v dužnině Achátového a Krasokvětu Rekord.
Mezidruhové křížení Jeřábu obecného a Sibiřského hlohu: Ukázkou mezidruhového křížení je Granátový jeřáb, vzniklý opylením jeřábu obecného pylem sibiřského hlohu. Jeřáby jsou neprávem přehlíženy pro kyselost a trpkost svých malviček. Ta zmizí teprve pro přejití dvou až tří mrazů. Jejich křížení je ztěžováno jejich parthenogenesí, t. j. samoplodností, která jim umožňuje dávat plody se semeny dokonale klíčivými i po úplné kastraci květů. Mičurin překonal i tyto překážky a vytvořil několik kříženců jeřábů, jichž možno použít ku přípravě zavařenin, kompotů, šťáv a likérů. Granátový jeřáb má příjemnou, sladce navinulou chuť a je odolný proti zmrzání. Podobný je Stolní jeřáb, který vznikl křížením jeřábu a mišpule.
Metoda předběžného vegetativního sbližování: Dalším odvážným pokusem bylo mezidruhové křížení jeřábu a hrušně. Šlo o to, aby jeřabiny dosáhly velikosti malých jablíček. Mičurin si byl vědom, že se toto křížení může zdařit jen při rozkolísané dědičnosti. Opylil proto nejprve jeřáb obecný jeřábem Černoplodým. Ze semen, tímto křížením získaných, vypěstoval semenáč, který narouboval do koruny hrušně, aby dosáhl t. zv. předběžného vegetativního sblížení. Roub jeřábového křížence byl ovlivněn hrušní tak, že po opylení rozkvetlé jeřábové větvičky pylem hrušně došlo bez obtíží k oplodnění.
Vegetativní mezidruhové křížení: Po zkušenostech s mentory se Mičurin rozhodl, že zkříží dva druhy nikoli generativně, t. j. opylením, nýbrž vegetativně očkováním. Ze semen Antonovky šestisetgramové vypěstoval překrásný semenáč s okrouhlými, chlupatými listy. Očka této dvouleté jabloňky naočkoval na tříleté hrušňové pláně. Toto odvážné mezidruhové vegetativní křížení se opravdu zdařilo. Mičurin uřezával postupně větve hrušňové podnože po dvě léta, aby co nejvíce uplatnil vliv naočkované jabloňky. Její korunka se slibně vyvíjela.
Reneta Bergamotova: V druhém jaře po křížení však počala hrušeň nápadně chřadnout zvláštní houbovou chorobou. Aby křížence zachránil bez dalšího ovlivnění štěpováním, ohnul kmen hrušničky k zemi, pevně jej zaháčkoval a přihrnul zeminou. Doufal, že v místě závalu po očkování vytvoří kořeny. To se neobyčejně rychle stalo a kříženec vytvořil kmen, jak patrno na obrázku. Takoví mezidruhoví kříženci obyčejně živoří a nerodí. Tento však dal již v pátém roce po křížení plody, které měly vzhled hrušky i jablka. Proto nazval Mičurin vytvořený druh Reneta Bergamotová. Plody jsou dobré jakosti, sladce navinulé s máslovou příchutí. Nepadají a vydrží do léta. Vegetativní křížení zasadilo smrtelnou ránu doktrině Weissmann – Mendel – Morganově. Bylo nejpádnějším důkazem, že dědičnost není soustředěna jen v pohlavních buňkách, ale že je v plném rozsahu v každé i sebemenší částečce organismu.
Trnka sladká: Mičurin zkřížil několikrát trnky a trnoslívy s Renklodou zelenou, aby dosáhl delší uchovatelnosti plodů. Z těchto kříženců je pozoruhodná Trnka sladká. Vznikla ze čtyřleté trnky, která byla oplozena Renklodou zelenou. Očko vybraného jednoročního křížence naštěpoval Mičurin na tříletý semenáč obyčejné trnky. Když stěhoval školku na Lesní Voroněž, vsadil očkovance hlouběji, aby zapustil vlastní kořeny. Po zakořenění podnož odstranil. Dvě léta nepozoroval změny, ale potom se jakost plodů znatelně zlepšila. Bylo zde tedy užito kombinace křížení pohlavního a vegetativního s vytvořením pravokořenného stromu jako u Renety Bergamotové. Po matce zdědil tento kříženec odolnost proti mrazu a tříměsíční uchovatelnost plodů s pikantní trpkostí, po otci zelenožlutavou dužninou a její dobrou chuť, značnou velikost plodů i listů.
Mezidruhové křížení mandloně a broskve metodou prostředníka: Snad nejobtížnějším Mičurinovým úkolem bylo zkřížení dvou jižních druhů broskvoně a mandloně, z nichž ani pro jeden nebylo v okolí Kozlova příznivých podmínek. Přitom jsou obě tyto rostliny značně různorodé a nebylo na jejich zkřížení nejmenší naděje. Mičurin připadl však na myšlenku vypěstovat rostlinu třetí, jakéhosi prostředníka, který by zkřížení zprostředkoval. Použil k tomu mongolské mandloně, kterou opylil planou Davidovou broskvoní ze Sev. Ameriky. Jejich kříženec měl být oním prostředníkem a byl také tak nazván. Mičurin jej zaléval roztokem 0.02% manganistanu draselného. Tímto účinným stimulátorem růstu dosáhl v prvém roce vzrůstu 180 cm, čehož se obyčejně dosáhne u mandloně až za pět let. Semenáč založil ihned květné pupeny, což nabývá obvykle v šestém roce, a hned v dalším roce kvetl. Stimulátor urychlil nejen jeho růst a květ, ale způsobil i předčasné otevření pecek a klíčení semen. Kříženec snesl až 38° C mrazu a jeho květ nezničil ani mráz 8° C. Kromě toho byl velmi plodný. Jeho dužnina je sice suchá, ale značně silnější než u mandloně nízké. Na obrázku je naznačeno další křížení Prostředníka s broskvoní Železný kancléř, čehož se Mičurin již nedožil. Toto křížení dalo asi 20% plodů s klíčivými semeny.
Tykvovitá rostlina Thladiantha Dubia Bunge: Mičurin však nepřestal na šlechtění ovocných dřevin, snažil se také vypěstovat nové druhy zeleniny z dosavadních druhů, které se snadno podrobují křížení. R. 1903 získal k tomu účelu Thladianthu dubia Bunge, rostoucí planě v sibiřské tajze. Je to mnoholetá tykvovitá rostlina, která se neopyluje pylem prašníkových rostlin svého druhu, ale přijímá ochotně pyl našich okurek, melounů a pod. Také sama znamenitě oplozuje tyto naše tykvovité rostliny, takže se výborně hodí k vypěstování nových odrůd a druhů.
Mičurinova Ananasová Aktinidie: Zde vyobrazená Mičurinova ananasová aktinidie vznikla výběrem semenáčů Aktinidie Kolomikta Max. Je to lianovitá rostlina, dorůstající až do čtyř metrů délky. Její světlé listy se za vegetace mění v bílé a světle růžové, takže je překrásnou dekorativní rostlinou. Květy jsou bílé a vonné. Je odolná proti mrazu a její bobule se výborně hodí na deserty, zavařeniny a cukrářské výrobky. Podobná je Aktinidie Klára Zetkinová, která je úplně odolná proti mrazu a škůdcům. Plody jsou velké a dobré chuti.
Vypěstování meruňky odolné proti mrazu: Ve snaze poskytnout drsným oblastem krásné a lahodné plody meruněk, přistoupil Mičurin k jejich aklimatisaci. Použil k tomu sibiřské meruňky z Blagověščenska. Pecky této meruňky zasadil nejprve u Rostova u Černého moře. Ze semenáčků, které nejlépe přečkaly zimu, byly pecky nejlepších plodů vysety asi 300 km severněji a teprve pecky ze semenáčů tam vypěstovaných zasadil v Kozlově. To ovšem byla pracnější aklimatisace, než jak si ji představoval Grell. Záměrnou a postupnou přeměnou povahy organismu vlivem životních podmínek vypěstoval Mičurinovu zlepšenou meruňku, které pověstné mrazy r. 1928/29 nepoškodily ani špičky výhonů. Její další velikou předností je, že plodí na letorostech.
Vypěstování maliny odolné proti mrazu: Podobným postupem a výběrem nejodolnějších a nejchutnějších semenáčů vypěstoval z kalifornského ostružníku Loganova maliník Texas s plody až 4 cm dlouhými a 10 g těžkými. Jediný keř dá až 6 kg krásných velkých plodů. To již bylo Mičurinovo jméno známo po celém ovocnářském světě. Nepřehledná je řada podivuhodných rostlin, které I. V. Mičurin vypěstoval. Není téměř rostliny, které by neotevřel bránu do krásných, ale chladných ruských krajů. Ale to, po čem celý svůj život toužil, ono vysněné jablíčko, které by jako obdivuhodný Delicious zlatý rodilo záhy, hojně a stále, které by kromě toho vynikalo oslňujícím zjevem a výbornou chutí, odolností proti mrazu, vichřici a jiným zhoubným vlivům, které by vykvétalo až po nebezpečných jarních mrazech – ono jablíčko budoucnosti stále nepřicházelo. A Mičurinových sil stále ubývalo. Zlý kašel se stopami krve nevěstil nic dobrého. Znervosnělý Mičurin se třikrát obrátil na carskou vládu o podporu na rozšíření školky, třikrát však byl odmítnut. Carská vláda nemohla mít zájmu o buřiče a rušitele náboženství. Za to měla o Mičurina zájem Amerika. Ministerstvo zemědělství USA mělo o něm dobré informace. Každé přání, jež Mr Mičurin vysloví, bude splněno, odjede-li do Spojených států severoamerických a odstěhuje-li tam svou školku. Až se Mičurinovi hlava zatočila. Může mít plantáže, dělníky, semena z celého světa, služné, zabezpečení rodiny… Ale co ruský lid? Jak splní slib, že jeho stůl obohatí lahodnými plody jižních krajů? Ne, nemůže zrušit dané slovo, nemůže opustit svou zem, svůj lid, nemůže sloužit cizině. Vláda ho odmítá, vláda však není lid a ten jeho dílo jednou ocení. „Ocenila“ ho však i carská vláda. Jako by zlý démon carův, mnich Rasputin, věděl, jak Mičurin ukázal nadutému převoru kozlovského kláštera dveře, když ho káral z rouhačského ničení božího díla, poslala mu řád Sv. Anny II. tř. a vyznamenání. Většího výsměchu se Mičurinovi nemohlo dostat.
Jadernička šafránová: Spolkl však i toto „uznání“. R. 1907 opylil květy Orleánské renety křížencem Zlatnáče anglického a Číňanky. Získaná semena vysel. R. 1915, když Evropou hřměla děla prvé světové války, pozoroval, že jednoleté výhony křížence v době, kdy celá zahrada již odkvétala, zazářily prvními květy, jako by čekaly, až přejdou zlověstné mrazy. A splňují se i ostatní Mičurinova přání. Plody jsou odolné proti větru, mají lahodnou, sladce navinulou chuť, zářivý šarlatový zjev, strom je odolný proti mrazu, ano, vše po čem toužil má ta nádherná Jadernička šafránová. Ale radost Ivana Vladimiroviče je zkalena zlou nepřízní osudu. Drtivá rána dopadá na „kozlovského sadaře“, jak ho nepřátelé potupně nazývají, v podobě neobvyklé a náhlé povodně, která zaplavuje nejlepší část školky. Tuhými mrazy jezero v zápětí zamrzá a pohřbívá pod ledem naděje, že prodejem stromků získá Mičurin prostředky na výživu rodiny. Stálý nedostatek se mění v nesnesitelnou bídu. Není již ani na čaj a na černý chléb, který je po léta jedinou potravou celé rodiny. Lupičské výpravy ničí plot a rozkrádají ovoce. Zima se dostavuje a není čím topit. Carský řád a medaile nesytí a nehřejí. A dluhy rostou. Jeho dávní nepřátelé vidí, že nadešla příhodná doba, aby ďáblovo rouhačské dílo smetli s povrchu země. Ano, zahrada se prodá v dražbě a osází se brambory na zmírnění nedostatku potravin, zaviněného válkou. Ivan Vladimirovič je zoufalý. Jeho celoživotní dílo má být zničeno. K dovršení neštěstí umírá náhle jeho manželka a věrná spolupracovnice Alexandra Vasiljevna na choleru. Ne, příliš mnoho neštěstí se řítí na jeho hlavu! Na ulicích Kozlova zahoukaly výstřely pušek. To po věky deptaný ruský lid povstal, aby svrhl své jařmo. Po nekonečných prostorách ruské země plane Veliká říjnová revoluce. Ivan Vladimirovič nedbá rachotu pušek a spěchá do Kozlova nabídnout své služby revoluci. A revoluce chápe: čím je tento přezíraný „kozlovský sadař“ pro příští stát dělníků a rolníků. Neposílá mu sice řády a medaile, ale potraviny a palivo, opravuje plot, přiděluje další půdu a pracovní síly, nezbytné k dalším pokusům. Ivan Vladimirovič nechce věřit svým očím a uším. Jeho dílo je zachráněno, bude sloužit lidu, jemuž bylo určeno. S mladickým zápalem se pouští do nové práce. Vysévá, roubuje, kříží, učí své žáky, vytváří nové a nové rostliny, pořádá své celoživotní vědecké dílo do tisku.
Budova genetisko-ovocnář. ústavu I. V. Mičurina: Je to jako v pohádce. Neví, zda sní či bdí. Čvachtající bezedné bláto se mění v moderní silnici s motorovými vozidly, chatrný přívoz v bezpečný most, z prken sbitá a z bláta slepená chatrč ve výzkumný ústav, zastrčený, zaostalý Kozlov v moderní Mičurinsk, v celostátní středisko novodobého ovocnictví a rostlinné výroby s elektrobiologickými laboratořemi, s desítkami vysoce kvalifikovaných vědeckých pracovníků. Ivan Vladimirovič je na vrcholu štěstí. Splnila se jeho slova: „Nečekejme milost od přírody, vzít je od ní – toť naše povinnost“. Zvážní však a zesmutní. Co vykonal? A co mohl vykonat v plné životní síle, kdyby v dobách neuvěřitelně těžkých začátků měl setinu toho, co je dnes zde. Ne, nemůže být spokojen. Jeho dílo není dokončeno. Třesoucí se rukou sděluje deníku svůj stesk: „Vytvoření nových forem rostlin, ulehčující a zkrášlující lidský život, je práce nejenom jednoho staříka Mičurina a jeho následovníka, ale je společné dílo všech těch, kdož pracují pro blaho své socialistické vlasti.“
Mladí výzkumníci: A jeho přání se splňuje. Nejen staří, ale i mladí, tisíce, statisíce pionýrů a lidových výzkumníků Sovětského svazu a zemí lidových demokracií pokračují v přetváření přírody a rozhojňování jejích darů, jak je tomu učil geniální tvůrce rostlin, Ivan Vladimirovič Mičurin. Konec.
y
