Perikles: Kolem roku 444 př. n. l. byly ukončeny války řecko-perské a zároveň byl uzavřen mír mezi Spartou a Athénami. Řekové v této době vybudovali tři veliká centra politické moci: peloponéský spolek v čele se Spartou, athénský spolek a sicilskou říši se střediskem v Syrakusách. Panství Syrakus bylo vybudováno na vítězství nad námořní mocí Etrusků a Kartágiňanů. Sparta a Athény se připravovaly na střetnutí, mír byl jen obdobím přípravy. Výrazem těchto rozporů byl boj mezi aristokratickou a demokratickou stranou v Athénách. V čele demokratické strany stál Perikles. Byl synovcem Kleisthenovým. Společensky náležel k athénským zemědělským aristokratům, byl však stoupencem demokracie.

Athény – Peiraios: Athénská námořní říše byla spolkem 200 městských států. Počet obyvatel se pohyboval kolem 1,5 miliónu obyvatel. Athény měly z toho asi 420 000 obyvatel. Athénské občanské právo náleželo asi 42 000 občanů, dále zde bylo asi 96 000 žen a dětí, zbytek tvořili otroci a cizinci (asi 280 000). Válečná moc námořního spolku záležela ze 400 triér. Pozemní armáda měla asi 13 000 těžkooděnců. Státní aparát měl asi 2000 úředníků. Aby se i chudší lidé mohli podílet na správě státu, dosáhl Perikles toho, že chudí občané dostávali určitou náhradu za účast na soudě a na jiných zasedáních. Občan dostával náhradu ve výši dvou obolů za účast na divadelním představení. Pro potřeby námořního obchodu a potřeby vojenské byl přebudován Peiraios v mohutný přístav. Od Athén k Peiraieu se táhly dlouhé zdi. U příchodu k zátoce byly vybudovány majáky.

Akropolis: Vzhled Athén se za vlády Perikleovy změnil. Z napolo venkovského města vyrostly Athény ve velkoměsto světového významu. Akropolis, která byla rozbořena Peršany, byla přebudována v mohutnou pevnost a zároveň v překrásný stánek umění.

Akropolis a její stavby s ptačí perspektivy: Nejvýznamnějšími součástmi athénské Akropole jsou Propyleje, tj. výstavná brána vedoucí na Akropoli (bod č. 1), Erechtheion (bod č. 2) a Parthenon (bod č. 3). Odeion, Stoa a Dionysovo divadlo jsou již stavby pozdějšího data.

Propyleje: Na obrázku vidíme výstavnou bránu vedoucí na Akropoli, tzv. Propyleje. Byla vybudována ve 4. století př. n. l. v slohu dorském. Sloupy byly z mramoru.

Erechtheion: Erechtheion na Akropoli se skládal ze dvou svatyň. Úroveň půdy byla odlišná. Zeď je zdůrazněna na úkor sloupů, které vynikají ze stěny jen svojí polovicí. K překrásným projevům dospěli kameníci v otevřené síni Kór (dívek). Sloupy vynikající vytříbeností a přesností tvarů byly zpracovány zde v podobě sličných dívek. Vlevo vidíme jednu z neobyčejně jemně propracovaných dívčích soch. Erechtheion byl vybudován ve slohu iónském.

Parthenon: Stavba chrámu bohyně Athény je provedena z mramoru. Stavbu řídil a výzdobu provedl sochař Feidias. Chrám spočívá na podezdívce, je obklopen dórskými sloupy. Je asi 70 metrů dlouhý a přes 30 metrů široký. Sloupy jsou vysoké přes 10 metrů. Vnější sochařská výzdoba zpodobovala mnoho výjevů formou reliéfů. Uprostřed sloupoví byl vlastní chrám s překrásnými vlysy. Měl tři lodi. Uprostřed na podstavci byla Feidiova socha Athény ze zlata a slonoviny. Dórský sloh je tu zjemňován projevy slohu iónského.

Sloh dórský, iónský a korintský: Nejcharakterističtějším projevem slohu dórského (1) je sloup. Sloup nemá podstavec, vyrůstá přímo z podlahy. Je buď z jednoho kusu kamene nebo složen z několika částí. Po celé délce je opatřen podélnými žlábky. Žlábků je až 20. Hlavice sloupu je opatřena rovněž žlábky a na ní spočívá deska, která podpírá trámoví. Sloh iónský (2) se nápadně liší svojí jemností od hrubšího slohu dórského. Patku sloupu iónského tvoří dvě podušky a vše spočívá na podkladu, desce. Dřík sloupu je štíhlejší, je zdoben 24 žlábky, které mají mezi sebou jemné žlábky. Hlavice je ozdobena páskem, má poduškovitou vložku, která je zakončena spirálou. Štíhlost a lehkost sloupu, větší dekorativnost (zvláště hlavice) nám dovolí projevy slohu odlišit celkem snadno. Pozdější sloh korintský (3) má hlavici sloupu odlišnou – má podobu květinového košíku nebo kalichu, z kterého se rozvíjejí listy, květy a úponky. Dřík je ještě štíhlejší a přibírá stále nové a nové ozdobné prvky. Je zdůrazněna až příliš formální stránka.

Socha Athény, Diskobolos, Doryforos: Napravo vidíme sochu mládence nesoucího kopí, která se jmenuje Doryforos. Představuje zdravého jinocha, zastavujícího se v klidném pohybu kupředu, při čemž tíha těla spočívá na pravé noze. Levá noha se dotýká země jen lehce. Socha je dílem sochaře Polykleita. Nápadným znakem děl tohoto umělce je snaha zpodobit lidi ve stavu poměrného klidu, který nepostrádá vznešenosti. Vlevo vidíme sochu bohyně Athény. Je zpodobena v poloze stojící. Levicí přidržuje štít (který je ozdoben vně i uvnitř), pod štítem se vine had! V pravici drží bohyně symbol Vítězství, bohyni Niké (je vysoká 2 metry!). Socha je vysoká 12 metrů. Na hlavě měla bohyně bohatě zdobenou přílbu. Byla ze zlata a slonoviny, hojně ozdobena drahokamy. Socha je dílem umělce Feidia, který byl všestranným umělcem: byl sochařem, malířem, stavitelem i litcem. Jeho sochy zpodobují bohy (na rozdíl od Polykleita). Výrazná je snaha vyjádřit vznešenost a klid. Uprostřed vidíme Diskobola. Socha představuje mladého závodníka, který se chystá vrhnout disk. Umělec zvolil takový postoj, kdy závodník, mocně se rozmáchnuv, v nejbližším okamžiku disk vymrští. Je zajímavé, že pohyb na soše je proveden tak věrně, že podle této sochy byl rekonstruován způsob vrhu diskem. V 19. století je disk vrhán i oběma rukama. Svaly mladíka jsou v činnosti, avšak výraz obličeje je klidný. Diskobolos je dílem sochaře Myróna. Myrón zpodobuje lidi jako Polykleitos, avšak na rozdíl od tohoto umělce, zpodobuje je ve stavu dynamickém, v pohybu a sochu lze pozorovat ze všech stran.

Sofokles, Aischylos, Euripides: Uprostřed vidíme podobu řeckého dramatika Aischyla. Tento dramatik žil v době řecko-perských válek a rozmachu Athén. Je zakladatelem řecké tragedie. Zavedl druhého herce, dekorace, masky, kothurny a znázornění hromu. Líčí hrdiny lidské i božské, jací být musí podle zákonů vševládnoucího osudu. Bohové a lidé se snaží osud změnit a vzdorují mu. Tato vzpoura je však zdrojem rozporu, který se řeší tragicky pádem a porážkou hrdiny. Za každým činem, který člověk spáchá vědomě i nevědomě, následuje podle Aischyla trest. Zločin jeden vyvolává zločiny další. Tyto své myšlenky dramaticky ztvárnil v hlavních dílech: Peršané a upoutaný Prometheus. Ukázku jeho tvorby jsme uvedli při líčení bitvy u Salaminy. Nalevo vidíme dramatika Sofokla (497–406). V jeho dramatech nevystupují skuteční lidé tak, jací skutečně jsou, ale jakými by podle dramatika měli být. Osobnost je odpovědna již za své činy, a nemůže se tedy vymlouvat na osud. Osobnost a osud jsou protiklady. Člověk proti osudu může bojovat silou svých schopností. Nejvýznamnější díla: Antigona, Král Oidipus. Napravo vidíme dramatika Euripida (480–406). Byl stoupencem demokracie a žákem sofistů, popularisoval jejich myšlenky formou dramatickou. Líčí vždy jedince a lidi líčí tak, jakými ve skutečnosti jsou. Líčí vady soukromého života, střetnutí lidských vášní – vznešených s nízkými. Díla: Medeia, Elektra.

Scéna z komedie: Vedle tragedie se rozvíjí v Athénách i jiný útvar dramatické tvorby – komedie. Jejím klasickým představitelem byl Aristofanes (450–388 př. n. l.). Žil v době války peloponéské a byl vášnivým odpůrcem sofistů a filosofa Sokrata. Komedie je útvar, v němž i vážné věci jsou chápány směšně (protiklad Aischylův, který i směšné věci chápe tragicky). Spojil však prvky lyrické, tragické, komické v jednotný celek. Chápal roli žen, zdůraznil myšlenku míru, byl však kritikem athénské demokracie. Díla: Jezdci, Mír, Vosy, Žáby. V komedii „Ptáci“ kritisuje poměry v Athénách, kde kvetlo udavačství. Básník vykládá ústy sboru své politické názory. Tyto vložky neměly často s dějem žádnou souvislost.

Rekonstrukce řeckého divadla: Divadlo bylo součástí náboženského kultu a prostředkem politického ovlivňování občanů. Na obrázku vidíme rekonstrukci. V popředí se nalézá hlediště. Je upraveno na svahu v podobě polokruhu. Sedadla byla kamenná a stupňovitá. Kamenná sedadla byla upravena tak, že přední část sloužila k sedění, zadní byla prohloubená a tam kladl nohy výše sedící divák. Jen dolní řada měla opěradla, a proto byla vyhrazena čelným osobám. Míst bylo pro mnoho tisíc diváků. Polokruh za hledištěm je taneční místo (orchestra). Bylo dlážděné, uprostřed byl oltář. Zde předváděl sbor tance a před zahájením her byla zde provedena oběť. Třetí částí (s postavami herců) tvořilo proskenion, asi 3,5 m vysoká přístavba, na které bylo podium. Hrálo se pravděpodobně na proskenionu. V pozadí vidíme budovu, které se říkalo skéna. Byla to obdélná budova, která měla v přízemí několik místností: z nich vystupovali herci na jeviště, zde si pravděpodobně měnili masky a kostýmy.

Pohled na trosky divadla v Athénách: Divadlo má 55 řad vápencových sedadel. Míst bylo asi pro 14 000 diváků. Hrálo se za dne a pod širým nebem od rána 3–5 dramat, takže diváci ztrávili v divadle až 9 hodin za den. Do divadla přicházeli slavnostně oděni a ověnčeni, přinášeli si nápoje i jídlo s sebou. Spokojenost projevovali tleskáním, nespokojenost dupáním, syčením a mlaskáním. Po představení byly výkony účinkujících i hodnota předváděných děl posouzeny a vítěz obdržel odměnu. Do úředních protokolů byla pak zapsána zpráva o vítězství.

Škrabošky herců – herec na kothurnách: Herci byli jen tři. První herec hrál hlavní roli. Byl placen státem a přibíral další dvě osoby jako pomocníky. Sám je také platil. Bylo-li úloh více, musil každý herec hrát více úloh. Hereček nebylo. Úlohy ženské hráli muži. To bylo možné proto, že herci používali škrabošek, které představovaly určité typy. Na našem obrázku vidíme typ komické masky. Široký otvor pro ústa zesiloval hlas jako hlásná trouba. Zjev osoby byl zvětšován vysokým účesem. Oblek byl vycpáván. Herec měl na nohou střevíce s vysokými podešvy, které se jmenovaly kothurny. Vedle herců vystupoval ještě sbor. Sborové písně doprovázel mimickými tanci. Sbor radí, uklidňuje nebo těší hrající osobu, tlumočí hluboké myšlenky. Sborové písně byly často pouhými vložkami, které nesouvisely s dějem.

Olympie – rekonstrukce: Na obrázku vidíme posvátný okrsek Diova chrámu, kde byly konány olympijské hry. Posvátný okrsek byl ohrazen zdí ze tří stran. Na straně čtvrté se vypíná pahorek. Ve středu okrsku stál Diův oltář. Hlavní budovou byl Diův chrám. V chrámě byla socha 12 m vysokého Dia ze zlata a slonoviny. Socha byla dílem Feidiovým. Druhý mohutný chrám byl zasvěcen Héře. Za zdí bylo umístěno gymnasion a palestra s velkými dvory na cvičení a ubytovací budovy pro vzácné hosty. V pozadí vidíme stadión a dále v rovině vidíme hippodrom.

Olympijské hry – zápas: Hry se konaly od roku 776 př. n. l. pravidelně každým čtvrtým rokem v srpnu nebo v září. Konány byly až do r. 393 n. l. Závodníci se sešli 60 dní před závody, aby v gymnasiu a palestře konali poslední cvičení. Náš obrázek je jedním z mnoha výjevů cvičení v palestře. Hry trvaly sedm dní. Dva dny byly věnovány obětem. Závodníci nejprve vykonali bohu oběť a přísahali, že budou závodit čestně. Druhého dne následovaly závody v běhu. Třetího dne byly závody v běhu, skoku, zápas pěstní, vrh oštěpem a diskem. Čtvrtého dne byl zápas pěstní. Pátého dne byly pěstní zápasy a křížkování chlapců. Ke konci byl běh vojínů v plné zbroji. Tuto scénu znázorňuje náš obrázek dolní (pojatý malířem poněkud romanticky). Šestého dne byly závody jízdní. Sedmého dne byla vyhlášena jména vítězů. Vítězové pak byli pohoštěni elidskou radou. Domů se vraceli v triumfu. Horní obrázek: výjev z palestry. Dolní obrázek: závody v běhu se zbrojí.

Závodník – delfský vozataj: Nalevo vidíme sochu závodníka z pozdní doby, napravo sochu delfského vozataje z doby dřívější.

Athénský jinoch s paidagogem: Dítě bylo vychováváno doma do 7. roku rodiči, chůvou a paidagogem, tj. spolehlivým otrokem. Tento otrok chlapce stále hlídal a doprovázel, staral se o jeho bezpečnost a vedl ho k slušnému chování.

Antické školní pomůcky – učitel: Na obrázku vpravo jsou antické školní pomůcky. Dolní část obrázku ukazuje psací destičku. Byla zhotovena ze dřeva, které bylo potřeno voskem. V pozdějších dobách se psalo na egyptském papyru nebo pergamenu. Odleva (nahoře) vidíme střep s ukázkou školního cvičení. Uprostřed je kalamář a napravo další malá destička. Tabulky se daly uhladit a psalo se na ně znova. V destičce byly otvory. Dírkami se táhla tkanice, takže více destiček se mohlo spojit v knihu. Nahoře jsou vyobrazeny různé typy pisátek. Pisátka byla vlastně rydla. Ostrou částí pisátka se psalo, druhou částí se uhlazovala destička. Na pergamenu se psalo rákosovým perem a inkoustem. Inkoust se dal s pergamenu smývat, takže se na něm mohlo psát znovu. Často se smyl starší text, který byl vzácnější než nově napsaný. Písmo původní lze však určitým chemickým procesem vyvolat a přečíst. Vlevo vidíme typický postoj řeckého učitele při zkoušení žáka. Malba pochází z poháru.

Sokrates, Aristoteles, Platon: Základy materialistického a dialektického pojetí světového názoru položili filosofové: Thales (prapodstatou světa je hmotná látka – voda), Herakleitos (podstatou světa je oheň) a hlavně Demokritos, který formuloval učení o atomech. Tito filosofové nevysvětlovali svět činností a zásahem bohů, ale přirozeně. Proti tomuto směru, který byl za daných podmínek pokrokový, vystupovali filosofové-idealisté (metafysikové), kteří připouštěli existenci bohů a svět vysvětlovali jejich zásahem. Počátky této filosofie nalézáme v učení matematika Pythagory, na jehož učení navazovali tzv. sofisté, kteří popularisovali některé poznatky. Odpůrcem sofistů byl Sokrates (nalevo) (469–399). Byl přívržencem aristokracie a vytvořil kroužek, který sdružoval vůdce aristokracie. Byl mezi nimi vůdce třiceti tyranů Kritias a smutně proslulý zrádce Alkibiades, idealista Platón atd. Sokrates byl odsouzen k smrti ne za své filosofické názory, ale jako zatvrzelý odpůrce demokracie. Snažil se zachránit náboženství tím, že zdůraznil jeho mravní stránku. Má však zásluhy pro rozvíjení pojmů a definování těchto pojmů a svou metodu indukce. Mylně se však domníval, že obecný pojem obráží skutečnost lépe než smyslová data. Sokrates je vyobrazen nalevo. Napravo vidíme filosofa Platóna, který byl žákem Sokratovým a sepsal mnoho spisů ve formě dialogů. Náboženské závěry se snažil dokazovat vědeckým způsobem. Platón dokazuje to, čemu Homér prostě věřil. Platón byl mluvčím otrokářů-aristokratů. O Platónovi nemůžeme hovořit jako o pokrokovém mysliteli. Filosof není totiž veliký proto, že dovede logicky a esteticky obhajovat náboženství, ale podle toho, jak dovede rozvíjet materialistické a dialektické pojetí světa. Reakční je to, že do filosofie zaváděl náboženství a náboženství zdůvodňoval filosoficky. Existenci žen jako nižších tvorů vykládal tak, že ženy jsou vlastně muži, kteří v minulém životě žili špatným životem. Duše se podle Platóna stěhuje z těla do těla. Zvířata chodící po čtyřech jsou podle Platóna zdegenerovaní lidé. Ptáci jsou duše lehkomyslných lidí. Otroky zlehčuje, nevěří, že řemeslník může něco vynalézt. Vědomosti otroků mají svůj původ v jejich minulé existenci. Opovrhuje fysickou a technickou prací. Kladně hodnotíme jeho zájem o matematiku a geometrii. Uprostřed je Aristoteles, který se pokusil smířit učení idealistů a materialistů. Rozvíjí materialismus, ale nakonec uznává existenci nesmrtelné duše a boha. Má však veliké zásluhy o rozvoj logiky. Užíval kolektivních forem studia. Než napsal dílo o ústavě, dal svým žákům prostudovat ústavy 158 států. Platón si své státní zřízení prostě vymýšlel bez podrobného studia. Byl učitelem Alexandra Makedonského.

Herodot, Xenofón, Thukydides: Herodot je zakladatel historie jako vědy. Popisoval nejen události týkající se osudu Řeků, ale i „barbarů“ (tj. Neřeků). Byl stoupencem Perikleovým. Velmi mnoho cestoval. Vylíčil dramaticky zápas Řeků s Peršany. Vyobrazen je nalevo. Uprostřed je Xenofón, který napsal spis o Sokratovi. Jako vojevůdce se zúčastnil tažení Spartských žoldnéřů na pomoc jednomu z nápadníků perského trůnu. Na zpáteční cestě vedl řecké vojsko a popsal tuto cestu, která se jmenuje odtud anabase. Napravo je podobizna historika Thukydida, který nám podrobně popsal dějiny občanské války (peloponéské). Snažil se líčit skutečnost a vysvětlovat události nikoliv zásahem bohů, ale vlastnostmi jednajících osob.