Had leze z díry – Jos. Lada dětem, Praha 1953: Je velikou chloubou každého národa, když má dobře napsané a dobře ilustračně vypravené knihy pro mládež. U nás kromě básníků, kteří dovedli a dovedou pro děti psát (J. V. Sládek, Vítězslav Nezval, Hrubín aj.), a nejsou to básníci malí, máme zděděný fond živoucích ještě lidových říkadel a pohádek, které také už Aleš začal ilustrovat. Josef Lada se v tom stal mistrem našim dětem velmi srozumitelným a milým. V dětských obrázcích na témata národní, mezinárodní i svá vlastní působí úspěšně na bohatou dětskou fantazii, jež pracuje s představami dobře známými, jednoduše a výrazně kombinovanými; Lada hoví zdravé dětské chuti k humoru, rozvíjí jejich lásku k jasné kresbě a čisté barvě, k obrazu v podstatě plošnému, ale věrně vybavujícímu zcela určité, jednoznačně typické charaktery. Pojí se tu tradiční lidovost s výraznou moderností a se zdravým zřetelem pedagogickým. Přitom se Lada nikdy nad dítě nepovyšuje. Je prostý a má stejnou chuť k epičnosti a touhu po povyražení jako ono. Vytvořil desítky výborných knih pro mládež; v některých z nich jeho obrázky ilustrují jeho vlastní poutavé vyprávění. Vždyť Lada je stejně jadrným vypravěčem, ať používá slova nebo kresby.
Barevná ilustrace k Švejkovi: Proto také dovedl tak výborně porozumět knize Haškově a dotvořit obraz dobrého vojáka Švejka. Ladův humor ukázal se tu kongeniálním humoru Haškovu; odvažuje se stejně úspěšně do týchž poloh strohého sarkasmu, dovede být stejně věcný a nelítostný. To není idylik, kterého jsme představili prvým obrazem. Lada z doby svého mladistvého a mužného vývoje je spíše satirik a moralista trefného úhozu, bájkař a kritik průměrného člověka všedního dne, převážně městského. Jeho škála je tedy při své formální vymezenosti obsahově bohatá. Do dětské idyly svých Hrusic se s čistotou vzpomínky vrací až jako zcela zralý, stárnoucí umělec.
Zlatovlasá Isola: Těžce se chlapec okouzlený obrázky v kalendářích, na kartách, Alšovým malým špalíčkem, plakátem a později i jeho knižními obálkami dostával ke kreslení jako cíli celého svého životního úsilí, k prostředku vyjádření všeho, co věděl a cítil o životě. Nikdy se nestává „akademickým malířem“, učí se zcela sám. Přímo z vesnické trojtřídky odchází do Prahy hledat si místo, kde by mohl uplatnit a rozvinout své vlohy. Jen měsíc zůstává jako učedník u malíře pokojů a divadelních dekorací, pak odchází a znovu hledá, až zakotví u knihaře a tam se i vyučí. Do let učení 1902–1905 spadají jeho pokusy obeznámit se s uměním současné kresby a knižní výzdoby a také uplatnit vlastní pokusy v časopisech. Chodí do večerních kursů Uměleckoprůmyslové školy k profesoru A. Jakschovi. Do školy samé je přijat teprve po třetí zkoušce v r. 1906, ale tehdy už mu škola nemůže mnoho dát, a proto ji Lada opouští hned v druhém semestru. První kniha, kterou Lada zdobí a ilustruje šesti obrazy, je „Pohádka o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole“ od Jaroslava Havlíčka. Lada zde ještě zdaleka nedorostl svého osobitého výrazu. Podává se vlivu secesní dekorace (vždyť se píše rok 1906), módní, formalistické, neslušící jeho chlapské povaze. I jeho mondénní princezna má nesmírně daleko k té české zdravé a úsměvné dívence, jakou ve svých pohádkových ilustracích vytvoří později.
U odvodu – Neruda, roč. I., 1906: Lada nabízel tehdy své kresby téměř všem českým humoristickým časopisům nebo listům pro mládež, které tehdy vycházely. Kresbu „U odvodu“ otiskl časopis „Neruda“ v témže roce 1906. Opět secesní ráz, ale s naturalizující karikaturou starého odvedence, upomínající na moderní karikaturu německou. Lada teprve hledá svou orientaci, není ještě nijak sebejistý, tápe. Jen jeho tématická oblast (humor, satira, pohádky, děti, zvířata) je už táž jako později. Od ní Lada neupustí.
Pražské dětské hřiště – Karikatury II., 1909–1910: A formují se už také Ladovy záměry, obsah jeho výtvarných sdělení. Stojí na straně zdravého rozumu a poctivého lidství. Pronásleduje svou satirou maloměšťáckou maloduchost, nafoukanost, hejskovství. Staví na pranýř bezduchý dril surovců a hlupáků. Oporou jsou mu příbuzné tóny českých výtvarníků. František Kysela, V. H. Brunner a Zd. Kratochvíl jsou mu jistě tu a tam povzbuzením svými mladými projevy, plnými odvahy a svěží barevnosti. A neméně pozorně jistě sledoval časopisy německé a francouzské, takový Simplicissismus a řadu jiných, jejichž populární karikaturisté (např. Th. Th. Heine) mu dodali elánu k výrazu strohému a pádnému. Ladova satira se rozvíjí a nabývá osobitého charakteru; ale současně přibývá v jeho mladém díle i kreseb prostého veselí, situační komiky, humoru, který se spíše směje než pedagogicky mračí.
Při „Mlynáři“ – Humoristické listy, roč. 54, 1911: Tato kresba z r. 1911 (takovými přispíval tehdy Lada do Humoristických listů) srdečně se směje oblíbené tehdy Raupachově truchlohře „Mlynář a jeho dítě“ a jejím divákům. Zároveň však vzdává hold zážitku, který byl jistě z nejpříjemnějších v době, kdy Lada teprve přišel do Prahy a poprvé uviděl Národní divadlo a v něm mezi jinými i tento kus s Jindřichem Mošnou v roli mlynáře. Lada byl už dříve divadlem zaujat; jednou ještě jako knihařský učeň nakreslil dvě podobizny pro jevištní výzdobu hry, kterou uvedl ochotnický spolek obuvnických tovaryšů. Kus v Národním divadle ho povzbudil, jak vidíme, k vytvoření jedné z nejpůvabnějších karikatur, kde Lada už začíná být sám sebou. Jednoduchá kresba jeviště a herců v rubáších, úsměvnost a bodrost obličejů, poezie zasněženého hřbitova s kostelíkem, to vše zde už zatlačuje působivost partie s diváky, v jejichž podání je ještě lecos z neosobního stylu Ladových časných let.
Vždycky jsem myslíval, že je vojna smích – Moje abeceda, vyd. 1., 1911: „Moje abeceda“ je první Ladovou knížkou pro děti. Vyšla v prvním vydání také roku 1911 a má už ladovskou pevnost, stručnost a jednoduchost veselí a humoru. Příznačné je pro Ladu, že si zde vybírá k ilustraci lidová říkadla a popěvky, a to právě takové, jakým se tehdy stává jeho výraz. Táž jistota slova nebo tahu jednou zvoleného, táž úspornost mluvy svěže bezprostřední a přece tisíckrát vyzkoušené a dobře známé. Kresba vojáčka k říkadlu „Vždycky jsem myslíval, že je vojna smích“, pochází z 1. vydání.
Zima byla, bláto bylo – Moje abeceda, vyd. 3.: Úspěšná dětská knížka vychází ovšem znovu a znovu a dnešní děti se z ní neradují o nic méně než děti před bezmála 50 léty. Dosud se zpívá „Zima byla, bláto bylo, cikáně se narodilo“ a dosud vzbuzují radost smělé tahy kresby, oproštěné od všeho, co není typické, a přece plné veselého, jiskřivého života. Ty tahy jsou někdy až trochu tvrdé; tam, kde Lada dosahuje největší jistoty a smělosti kresby, málem by se dostavilo nebezpečí schematizace. Ale Lada se nebojí, má pro strach uděláno. Těch několik rysů zimní české krajiny a cikánského života, do nichž vše ostatní (co naše fantazie doplní) zhustil, ovládá tak mistrně, že proti zkratce nemůže být námitek. Více bylo by méně.
Formane, formane – Moje abeceda: Tu už Lada znovu, když se vyrovnal s tendencemi současné kresby, přistupuje k příkladu Mikoláše Alše. Ladova říkadla začínají vytvářet protějšek k Alšovu Špalíčku. Někdy Lada přejímá – nechápaje ani, proč by se za to měl stydět – tolik z pojetí Alšova, že blízkost sdělovaného obsahu je očividná. To zvláště tam, kde Aleš nepředcházel příkladem. Zatímco Aleš je měkký, lyrický, rozechvělý, Lada je nerozpačitý. Daleko rozhodněji, mnohdy jako hlavní věc, uplatňuje humor. U Alše je humor navíc, jakoby mimoděk vzniká z poezie. U Lady naopak poezie je kresbě jakoby přidána, rodí se z ní, vzniká nad ilustrátorovu povinnost. Dětské publikum je první, komu jsou tyto pokusy, stále smělejší, adresovány. Lada však děti nikdy nepodceňuje. To, že se k nim tak často obrací, je jen svědectvím jeho důvěry. Má s nimi lecos společného.
Truhlář fouká hoblík… – Kalamajka, vyd. I., 1913: Je jim věnována i druhá knížka zrajícího Ladova stylu, Kalamajka. Už z prvního jejího vydání v r. 1913 je obrázek, který reprodukujeme: „Truhlář fouká hoblík, čáp má dlouhý šnoblík“. Je to knížka o lidech a jejich práci, hlavně o řemeslnících. Zde stejně jako v Mojí abecedě mají už stále významnější úlohu zvířata. Jsou svědky lidské práce a společníky člověka, mají dokonce svůj úkol v lidské společnosti a přijímají lidské povahové rysy. To ovšem velmi dobře chápou děti, které se zvířaty cítí a mnohdy si s nimi rozumí lépe než dospělí.
Muzikanti, co děláte – Kalamajka, vyd. III., 1936: V roce, kdy Lada vydává Kalamajku, překresluje už také pro další vydání některé obrázky Abecedy. I Kalamajka má se dočkat vydání dalších: druhého po desíti letech a třetího v r. 1936. Z něho uvádíme obrázek „Muzikanti, co děláte“. Ten vznikl v době, kdy Ladův styl už zcela vyzrál. Smělá kresba rozhodných kontur, jistota ve výrazu lidských charakterů a jistota životní zkušenosti umělcovy mluví zde už naprosto sebejistou řečí. Přitom připomeňme, že další vydání Ladových knížek vždy revidují vydání předcházející, vylepšují je, nahrazují některé kresby jinými anebo rozmnožují jejich počet.
Obálka ke knize M. Škatula, Válka na Balkáně, 1913: Rok 1913 – to se však už blíží první světová válka. Doba, která bude inspirovat spíš Ladu karikaturistu a satirika než kreslíře dětských obrázků. Má za sebou už zkušenosti, ale znovu těžce hledá příležitost. Časopis Karikatury zanikl, z Vilímkových Humoristických listů byl vytlačen líbivějšími kreslíři. Tu a tam nakreslí obálku ke knize. A pak nastává bída v „osudném roce“, jak sám říká, 1914. Vypukla válka. Nenachází odbyt pro své kresby, zmocňuje se ho smutek a deprese. Odchází na čas na venkov k bratrovi. Otec, chudý obuvník v Hrusicích, zemřel už před deseti léty po dlouhé nemoci, plné utrpení. Matka zemřela u dcery před dvěma lety po častých neurastenických záchvatech pláče. Měla za sebou život plný bídy a nemocí nejdražších. Sestra Antonie si na službě v Praze uhnala smrtelnou nemoc ledvin a přišla skončit život domů, když byl Lada ještě dítě. Ve válce, která nyní začínala, ztratí muže druhá sestra, ta, u které žila matka, a bude muset sama těžkou prací živit své čtyři děti. Bratr František, Ladův hostitel v časech zlých, nechal ve čtyřiceti letech nuzné ševcoviny a jako dělník u dráhy zaplatil dluhy z nevděčné otcovy živnosti. Přejel ho však vlak dříve, než se dočkal vytoužené penze. Lada nyní kreslí u něho na jediném stole rodiny, přeplněném kuchyňskými věcmi. Pak se vrací do Prahy a znovu se těžce probíjí, neztráceje humor.
Těžké doby – Válka v kostce, 1918: Ten humor bývá teď tu a tam hodně zatrpklý, a častěji než dříve jsou nositeli anekdot zvířata. Tlustí, nadutí vepři představují válečné zbohatlíky, armádní dodavatele. Ustarané kozy trápí pomyšlení, že jim kuřáci vykouří všechno listí, takže ony nakonec budou třeba muset žrát doutníky.
Zlé časy – Válka v kostce, 1918: Psi u domovních vrat s kyselými lidskými obličeji pozorují chlapečka, který za sebou táhne na kolečkách dřevěnou hračku: „Podívej se, Čokl, už i za nás mají lidé náhražku!“ Množství takových kreseb s narážkami na upadající rakousko-uherské hospodářství a na ubohou praxi byrokratického aparátu nakreslil Lada v letech války do Večerního Práva lidu. Po válce vyšel výbor dvou set z nich knižně s názvem „Válka v kostce“.
Nafoukaná husa, 1915, Kopřivy: V době války kreslí karikatury do Kopřiv. Zde nejednou uplatňuje větší scény o mnoha figurách zvířecích nebo lidských, honičky a chaotické situace, v nichž vynikne jeho umění vyjádřit pohyb, ruch, zmatek. Vždy jsou ovšem výrazně satiricky vyhroceny. Tato kresba se jmenuje „Nafoukaná husa“. Nouzí je však Lada v této době dohnán i k tomu, že kreslí do Vilímkových Humorů anonymně a se sebezapřením se přizpůsobuje vyžadované líbivé a neosobní maše.
Ptačí koncert – Ladův veselý přírodopis, 1917: Skutečným odpočinkem od tohoto úmorného shánění živobytí je zase tvorba pro děti. Obrázek blažené pohody chlapce naslouchajícího vleže na zádech líbeznému pění ptactva je z knihy „Ladův veselý přírodopis“, vydaný roku 1917. Lada má z ní radost, je také většího formátu, než jeho knížky dosavadní. Jeho obrázky tu doprovázejí verše Jos. Foltýna. Ladův projev tu má na některých obrázcích zvláštní jemnost, svěžest pocitu. Jakoby neilustroval text, nýbrž vycházel ze skutečného autorova zážitku, v radostné chvíli znovu vyvolaného.
O ševci Čičovi – Jiří Mahen, 1918: Ve vánoční příloze Národních listů r. 1912 otiskl Lada jako ilustraci k pohádce obrázek ševce a čerta, který se velice zalíbil Jiřímu Mahenovi. Mahenova kniha „Dvanáct pohádek“ vyšla pak s Ladovými ilustracemi. Zde vidíte kresbu k vyprávění „O ševci Čičovi“. Chytrý čert a ještě chytřejší švec jsou zde podáni s takovým vnitřním porozuměním pro náladu Mahenova textu, že už zde Lada osvědčil talent pozdějšího slavného ilustrátora Haškova Švejka.
Strašidla se stěhují z Rakouska – Šibeničky I., 1918: Po válce nastanou opět lepší časy pro malíře, který chce být poctivým karikaturistou. Ale jen na čas. Eduard Bass zakládá v roce 1918 „Šibeničky“, nezávislý list, v němž česká společenská a politická satira dospěla veliké výše. Kromě Lady tu publikovali své kresby V. H. Brunner, Zd. Kratochvíl, Ant. Pelc, Hugo Boettinger a ještě další moderní čeští kreslíři. Lada byl šťasten, že má příležitost tisknout v časopise, jak říká „bez ústupků průměrnému čtenáři, bez prostřednosti, frivolnosti a příslušnosti k nějaké partaji“. A trpce si stěžuje, že se u nás takovýto kritický list vysoké úrovně nikdy dlouho neudržel. Ještě v roce 1918 otiskl Lada v Šibeničkách tuto kresbu Strašidel, jak se stěhují z Rakouska. Nestejná tenkost obrysové čáry a nevyhraněná ještě barevnost charakterizují tuto dobu dychtivého tvoření a hledání.
Slečna s psíkem – Šibeničky 1919/20: Mnohé z kreseb mají novou lehkost a švih. Kritika sociálních poměrů a politického frazérství v mladé republice je tu hlavním tématem. Lada tu staví do kontrastu, jak to vždy rád dělá, společensky učesanou vnější podobu života v republice a její pravou podstatu, špínu hospodářského vykořisťování, plodícího také bídu periferií, nezaměstnané a lumpenproletariát. S kreslíři Šibeniček Lada také poprvé vystavoval, a to u Topiče. Byl tam zastoupen 50 kresbami, z nichž některé koupila naše Moderní galerie. Lada zaznamenává v „Kronice mého života“, že tehdy poprvé mohl prodat svou práci za slušnou cenu.
Vlkova svatba – Erben, 1919: V letech Šibeniček ilustroval Lada i dvě knihy Erbenovy: Vlkovu svatbu a Erbenova národní říkadla. Těmto dětským knihám dává opět maximum nejlepších vlastností svého umění. Jednoduché výjevy, jasné a svěží, jsou na první pohled zcela pochopitelné, ale dají se také – a to má dítě rádo – dlouho se zálibou pozorovat, lze se jimi pobavit a je také možno vždy v nich nalézt něco nového k povšimnutí. Hrají tu hlavně zvířata. „Je zajímavé“, říká Lada, „že dítě má větší zájem a zálibu pro zvířátka než pro lidi. Snad proto, že jsou tak rozmanitá, kdežto lidé jsou téměř jeden jako druhý.“
Když jsem jel okolo fary – Erbenova národní říkadla, 1920: Erbenova národní říkadla vycházejí r. 1920. Je to už klasické dílo Josefa Lady – kongeniálního ilustrátora lidové poezie. „Když jsem jel okolo fary, kolečka mně mrňoukaly“, vypráví hodný chasník z menšího městečka nebo větší vesnice. Ovzduší pohody let dávno předválečných, let 19. století, kdy vznikají popěvky a říkadla, vyvolá umělec prostředky nesmírně úspornými, veselou kresbou a klidnými barvami v ukázněných plochách. Kočka, která snědla kolomaz a úsměvné figury hovořících i s pěknou tažnou kravičkou jsou sevřeny geniálně jednoduchou kompozicí.
Švec běží uličkou… – Erbenova národní říkadla, 1920: Milý obrázek je vystřídán kresbou rozhořčeného ševce s paličkou a směšně úzkostlivým výrazem pádícího prasete. Obraz má neobyčejně pohybovou výraznost. Zeď sadu s dvířky a pletený plot vlevo i kostky dlažby jakoby byly také strženy pohybem. A přece klid žlutého ptáčka na zídce, který to vše pozoruje bez jakéhokoliv vzrušení, činí z dramatu všední scénu: pomine a ztratí se v poklidném toku venkovských dní, když umožnila divákům od srdce se zasmát. Erbenova říkadla se spoustou zvěře jsou už šestou dětskou knížkou Josefa Lady.
Obchází paragraf – Ilustrovaná frazeologie, 1924: Šibeničky přestaly vycházet, zanikl i jejich nástupce Rarach, a tak si Lada v r. 1921 musel zase hledat obživu a uplatnění někde jinde v novinách. Ilustroval sice tu a tam knížku (např. Říhovy pohádky), anebo nakreslil obálku. Proslavila ho však teprve „Ilustrovaná frazeologie“, která od r. 1921 vycházela v Lidových novinách. Okruh Ladových čtenářů se tak z Čech rozšířil i na Moravu. Reprodukujeme ilustrace fráze „obchází paragraf“. Vtipné kresby, doslovně zobrazující znění lidových frází, vznikaly nejen z iniciativy samého Lady, ale také na popud čtenářů, kteří mu, mnohdy i škodolibě, posílali návrhy takových rčení.
Smál se na celé kolo – Ilustrovaná frazeologie, 1924: Bylo někdy velmi nesnadné vymyslit si ilustraci, ale Ladova vynalézavost přemohla všechny obtíže. Dovedl nakreslit i přísloví „Lež má krátké nohy“, a to tak, že je vložil do úst jednomu z mladíků ležících za pěkného dne na trávníku. Opodál je míjí dívka s nápadně krátkýma nohama. Jeden z nich se pozvedl, aby se za ní podíval, ale ihned informuje druhého, který se chtěl podívat také: „Lež! Má krátké nohy!“ Podobnou slovní hříčkou je toto znázornění známého úsloví: „Smál se na celé kolo“.
Kresba „Dvě klepny“ z Kvítka: V době, kdy Josef Lada těžce postrádal humoristický list, kde by mohl pravidelně otiskovat své vtipné nápady a satiry, jichž se teď tolik rojilo v jeho hlavě, byla mu nabídnuta spolupráce s listy vydávanými nakladatelstvím Melantrich. Především šlo o kreslířské příspěvky do nedělní přílohy Českého slova, jejíž přitažlivostí chtělo vydavatelství zvýšit zájem o list. Slibovalo proto, že bude tuto přílohu vydávat v několikabarevné úpravě a že dá Ladovi možnost redigovat ji samostatně a přizvat si ke spolupráci literáty, které sám vybere. Lada sám píše ve své kronice, že se jeho svérázný styl vypracoval a utvrdil právě na ilustracích „Kvítka z čertovy zahrádky“, jak tuto nedělní přílohu nazval. Zde mohl rozehrát bohatství svých nápadů a do nekonečna se cvičit ve vytváření charakterů, jimiž ilustroval jednotlivé anekdoty. Ladovy obrázky přijali čtenáři s takovým nadšením, že náklad nedělního čísla listu nesmírně stoupl. Kupovalo se totiž hlavně pro přílohu.
Poezie a próza – Kvítko, 1929: Čtyřbarevná reprodukce také umožňuje ustálení a vyhranění jeho palety. Obrázek „Poezie a próza“ z Kvítka 1929 je výtečnou ukázkou, jak svěžího dojmu je možno dosáhnout jednoduchou, úspornou malířskou řečí. Všimněme si, jak důmyslně je vyjádřen charakteristický pohyb prostou linií kabátu. Zjednodušovat znamená u někoho spokojit se tím, co charakter vyjádří nejjadrněji, a odolat každému zdánlivému obohacení.
Ladova 1. obálka ke Švejkovi, 1921: Už roku 1907 se Lada seznámil s Jaroslavem Haškem. Měl ho velmi rád. Vždyť Haškova povaha jaksi doplňovala Ladovu a jeho vliv utvrzoval ty rysy v Ladovi, které jinde (v uměleckých projevech té doby) opory nenacházely. Na čas spolu i bydleli a Lada také vzpomíná, jak mu bylo „Haškových vtipů při občasných návalech neurastenické melancholie potřebí jako soli“. Je také hodno pozoru, že právě v době, kdy Lada redigoval časopis „Karikatury“, začal v něm vycházet Haškův ještě předválečný Švejk. Tehdy bylo pokračování příhod dobrého vojáka zakázáno rakouskou cenzurou. Teprve v r. 1921 vytváří Lada první obálku k sešitovému vydání Haškova díla. Ten dosti útlý vojáček, který si se spokojeným úsměvem zapaluje fajfku ve vřavě bojiště, není ovšem ještě Švejk, jak ho známe později.
Ilustrace ke Švejkovi z r. 1955: … například z těchto posledních barevných ilustrací z r. 1955. Ladův Švejk prodělal vývoj, byl neustále zdokonalován a jeho povaha jaksi více a více stabilizována. V podstatě byl však hotov už v letech 1923/25, kdy „Osudy dobrého vojáka Švejka“ vycházely na pokračování v nedělní příloze Českého slova s Ladovými ilustracemi. Lada jich tehdy vytvořil neuvěřitelně velký počet – 540.
Poručík Dub a kadet Biegler – České slovo 1923/24: Jedna z nich představuje rozhovor dvou velmi slavných typů ze Švejka – zupáckého poručíka Duba a snaživého kadeta Bieglera. Z této hojnosti 540 obrázků jich teď známe jen málo. Knižní vydání Švejka z r. 1926 zveřejnilo totiž jen výběr z nich. Ani další vydání nepřinesla více než asi třetinu. A tak je dnes nesmírně poutavé probírat se touto bohatou galerií těch, kteří měli zachránit před zánikem staré Rakousko. Všichni ti šviháčtí nadporučíci a hejtmani, chápající své češství jako příslušnost k tajnému spolku, různé typy feldkurátů vykládajících svého pánaboha jako vyšší šarži, která s neposlušnými zatočí a ukáže jim to, účetní, kuchaři, ordonance a pucfleci, starající se jen o sebe, stejně jako paralytičtí obršti a generálové, zloději ve velkém. Lada jim dovedl dát takový zevnějšek a nadat je takovou mimikou, že ještě více vynikne jejich podlost, hamižnost, tupost. A ti, kdo jejich blbost dovádějí ad absurdum, aby je tím postavili na pranýř, předně tedy Švejk (a někdy také jednoroční dobrovolník Marek anebo některá z vedlejších figur lidových) zase naopak jsou představiteli statečnosti a zdravého rozumu lidu, který si nedá nic namluvit a dobře ví, co je zpuchřelá stará monarchie, a hlavně, co je válka. Nelze ani dost ocenit Ladův přínos dílu Haškovu. Správně bylo řečeno, že některá z kreseb „má ještě větší údernost než Haškova epika, o Vaňkových quasišvejkovinách ani nemluvě“ (Novotný).
Všivá historie – Hašek, 1926: Totéž platí také o ilustracích Haškových povídek. Lada tu zůstal věren úsečnému, nemilosrdnému tónu Haškova výsměchu. Někdy to má pro naše dnešní poměry příchuť až příliš trpké vzpomínky na ty doby, jejichž obludné sociální křivdy se dostaly na pranýř Haškovy satiry. Na tuto obálku kreslí Lada s drastickým humorem sirotčinec jako „barák kterým hýbaly vši“.
V polepšovně – Hašek: A zde zase idyla náboženské výchovy v polepšovně. Někde až udivuje, jak důsledný, nesentimentální je Ladův sarkasmus. Ty oběti režimu nejsou nijak idealizovány, a přece nad nimi člověku zatrne svědomí. Lada nechce vzbudit pasivní lítost, ale odpor k takovému pořádku věcí. Tyto drsné satirické tóny se v Ladově karikatuře vyskytnou i později, například ve společenských satirách Kvítka, a dá se říci, že styk s Haškem nebyl bez vlivu na jejich vyladění.
O myši, žábě a orlu – Ezopské bajky, 1931: Ladův humor však nezatrpkl (právě proto, že Lada nikdy nebyl planě sentimentální) a v průběhu dvacátých a třicátých let se neustále rozvíjel, obraceje se k dospělým stejně jako k dětem. Pro děti domýšlí příběhy svých lidských zvířátek a činí z nich pádná, klasická podobenství ve svých ilustracích ezopských bajek. Některé z nich vytvořil už roku 1917, kdy jimi doplnil svůj „Veselý přírodopis“. K samostatnému knižnímu vydání „Ezopských bajek“ dochází roku 1931. Z tohoto vydání uvádíme ilustraci poučného příběhu „O myši, žábě a orlu“. Všimněme si, jaké dokonalosti dosáhl tu Ladův výtvarný projev. Kompozičně se děj rozvíjí v diagonále, přičemž mohutná postava orla zabírá pro sebe větší část horizontu a je svázána s žábou, na pozadí rybníka v protějším dolním rohu stejně výraznou a ještě odtrženou kruhem čeřící se vody. A pak opět krátce a jasně je doplněna tato hlavní diagonála kompozičně. Zlidštěná stará vrba ji svým gestem údivu protíná uprostřed. Topol šlehá k bodrému slunci jakoby gestem důtklivého napomenutí. A klidný lesík vzadu je naznačen jen jednoduchou siluetou ze sledu obloučků. Zřetelnost, přehlednost, moudrost těchto obrázků děti přímo fascinuje.
O vlku a jestřábu – z ezopských bajek, Jos. Lada dětem, Praha 1953: Toto poučení „O tom, jak se nevyplácí dobrodiní a ochota, kterou dobří prokazují zlým“, je otištěno v knize „Josef Lada dětem“, vydané r. 1953. Ezopská bajka o dobrém jestřábu, který vytáhl uvázlou kost z krku nevděčnému vlkovi, vyskytuje se tu vedle několika jiných společně s ilustracemi říkadel a popěvků. Stejně velkorysým a výmluvným způsobem vyjádřil Lada známé příběhy O vráně, sýru a lišce, O tetřevu hlušci a lišce, O bábě a vlku, O kyselých hroznech atd. Pro děti je četba a vnímání těchto bajek nezapomenutelným zážitkem, o jehož didaktické ceně není možno pochybovat. Utkví hluboce v paměti každého. A o to právě má zásluhu i forma nefalšovaných, pravých hodnot, v podstatě střídmá, bez ošidností a kouzel.
Všehochlup – z J. Š. Kubína Knihy pohádek, 1924: Stejně velkými a pádnými celostránkovými obrazy doprovodil náš malíř mnoho pohádek. Zmínili jsme se už o některých, a zde tedy uveďme nejvýznamnější z ostatních: už v letech 1912 a 1913 vyšly s jeho obrázky pohádky Karla Viky, v r. 1917 Kučírkovy Pohádky o zvířátkách. Hned po první světové válce vyšel současně s Mahenovými 12 pohádkami Říhův Paleček, v r. 1920 Sibiřské pohádky a v r. 1921 další soubory pohádek Říhových a Vikových. Později ilustruje ruskou pohádku „O překrásné Alenušce a moudrém pasáčkovi“. Roku 1924 vychází s jeho obrázky „Kniha pohádek pro dospělejší mládež“ od J. Š. Kubína. Z ní je tato kompozičně důmyslná ilustrace k pohádce „Všehochlup“, jedné z verzí známého příběhu o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém.
Sedmero krkavců – Božena Němcová, Národní pohádky, 1926: K monumentálně působícím listům Ladových pohádek patří tento obraz sedmi synů opouštějících zdrcenou matku v podobě krkavců. Čistounká česká vesnička s mechem na doškových střechách, s přísným topolem, růžovým kostelíkem a hrádkem na výšině v pozadí je náhle celá zavalena tíhou baladického zakletí. Způsobily to černé stíny velkých stejných ptáků, nakreslené s přísnou, až ornamentální pravidelností na obloze. Téměř celou ji zakrývá toto hrozivé hejno příšerné, osudově mechanických pohybů a přesně stejných gest. Lada zde ovládá své prostředky nejen virtuózně, ale také mocí velkého citu. Pokaždé nově a svěže působí i jeho doprovod k mnoha dalším pohádkám. Jím vyzdobena vychází „Zázračná hodinka“ Marie Majerové, „Pohádkový věneček“ od Antonína Jenne, Pohádky Vlasty Buriana, „Pohádka o zlaté mušce“ od Luďka Kotla a mnoho dalších.
Sněhurka – Erbenovy pohádky, Praha 1954: Po druhé světové válce začali jsme znovu vydávat naše nejkrásnější lidové pohádky s Ladovými ilustracemi. Sbírka pohádek Erbenových z r. 1954 obsahuje i tento kouzelný příběh o Sněhurce, umístěný do třpytivě zasněžené české vesničky z minulého století a viděný očima tří přihlížejících dětí. Není pochyb, že tu Lada doplnil Erbenovo podání poezie našeho folklóru novými rysy v naprosté shodě s těmi myšlenkami a s tím citovým rozpoložením, v němž tyto příběhy vytvořil a chápal sám lid.
Dobrodružství Tondy Čutala, Praha 1929: Ladův výtvarný projev tématicky neustále osciluje mezi folklórem a moderním životem, mezi pohádkou a anekdotou ze současnosti, mezi zájmy dětí a zájmy dospělých, mezi světem lidí a světem zvířat. Doprovází mnoho knih pro děti, a nejsou to jen pohádky. Tak Ivany Brličové Mažuraničové „Podivuhodné příběhy ševcovského učně“, knihu Marie Majerové „Bruno čili Dobrodružství německého hocha v české vesnici“, „Veselou knihu zvířátek“ téže autorky, „Mury Bury kouzelníka“ Bohumily Sílové a mnoho jiných, mezi nimi i řadu výstupů pro loutková, bramborová a maňásková divadélka. Jak však přibývalo Ladovy praxe v ilustraci (a tím i v domyšlení) knih cizích, vzrůstala také jeho chuť psát knihy pro děti sám. Napsal a nakreslil jich kolem dvaceti a proslavil se jimi mezi mládeží naší doby neobyčejně. Rozmanité a vždy plné vtipu jsou jejich názvy: Říkadla našeho Kadla, Kykyryký! Zvířátka z celé republiky! Veselý krok přes celý rok, Ihá! Zvířátek plná kniha! Mňoukačky naší kočky, Halekačky naší Kačky, Raf! Raf! Raf! Tady je zvířecí biograf!, Ratata! Pokrok, sport a zvířata, Štěkadla našeho Pudla, Fidlovačka, O Mikešovi, kocourkovi, který mluvil. O chytré kmotře lišce, Bubáci a Hastrmani, Pohádky naruby, Ku!–Ku! Jen po mně vztáhněte ruku! O Klikotoči, Koloběhu a Koloději, a nakonec Vzpomínky z mého dětství. Ladův styl je týž v projevu slovem jako v kresbě. Hutný, výrazný, plný zdravého rozumu a jadrného humoru. Roku 1923 se Lada šťastně oženil a brzy nato měl dvě dcery. Život v ustavičné přítomnosti vlastních dětí mu umožnil vyzkoušet svá vypravování a své kresby na nich samých. Učinilo to jeho projev ještě prostším, ještě srozumitelnějším dětskému chápání.
Vojtěch Rakous, Modche a Rezi – Večerní České slovo, 1925/26: Zdá se skoro, že Lada tvůrce a ilustrátor dětských knih zatlačuje Ladu satirika a ilustrátora knih pro dospělé. Ale ani těch není málo, je jich dokonce více než knih pro děti, jenže (spíše však vinou autorů textu než Ladovou) nevycházejí tak často v dalších vydáních a upadají proto v zapomenutí. Leckterá geniální ilustrace zůstala pohřbena na stránkách knih, dnes jen velmi málo známých. Lada neměl se všemi svými autory takové štěstí jako s Jaroslavem Haškem; nejlepším z nich (např. Karlu Čapkovi, Antalu Staškovi, Eduardu Bassovi) vytvořil jen malý počet ilustrací. Ve Večerním Českém slově z let 1925/26 doprovázel Lada svými kresbami známé dílo Vojtěcha Rakouse o svérázném životě českých židů, Modche a Rezi, které tu vycházelo na pokračování. Kniha nyní vyšla v novém vydání a Lada se svými obrázky jistě také zasloužil o její rozšíření.
Karel Vika, Šusparáda, 1931: Vzpomeňme také spisku Karla Viky Šusparáda a její vzpomínky, jejímiž ilustracemi z r. 1933 se Lada vrátil k výsměchu bláznovství starého Procházky – slavného mocnáře Františka Josefa.
Rodný domek a kostelík v Hrusicích: Otřesné doby vzniku a průběhu druhé světové války zastihly Josefa Ladu jako zkušeného už a stárnoucího ilustrátora, spisovatele – a, nezapomeňme, také malíře. Kvítko, kde až do té doby nejvíce tiskl, mu umožnilo kromě kreseb k anekdotám, vlastních humoristických obrázků a satir reprodukovat také větší, dvoustránkové barevné obrázky samostatné, nesvázané s textem. Od léta r. 1924 prožíval Lada i s rodinou každoročně celé léto v rodných Hrusicích. Připomínal si tam pokaždé znovu s plnou naléhavostí své dětství a jeho radosti i strasti. Poněvadž paměť je milosrdná, vybavovaly se mu mnohem častěji ty radosti. V Hrusicích stával chatrný domek v jehož jediné obytné místnosti a dílně zároveň Lada vyrůstal, kde si hrál s ševcovskými kopyty a poslouchal zpěv sestřin a vyprávění matčino, odkud vybíhal na pastvu a k hrám. V „Kronice mého života“ vypráví dlouho a poutavě o domku a vesnici, která vtiskla nejtrvalejší dojmy jeho životu. Ladova paměť je mimořádná – tvrdí, že jeho první vzpomínka zcela přesně zaznamenává situaci jednoho dne, kdy ještě ležel v kolébce. Proto také může být reprodukce jeho zážitku tak věrná.
Vesnická hospoda, 1932: Na začátku druhé světové války pracoval tady Lada ještě jako redaktor v Melantrichu. V r. 1940 se však této činnosti vzdal a tu nastává jakýsi – i když nenásilný – zvrat v jeho práci. Je pravděpodobné, že události okupace vrátily stárnoucího malíře daleko naléhavěji jeho vzpomínkám a dětským prožitkům, než by k tomu bylo mohlo dojít za lepšího osudu první republiky. V r. 1942, uprostřed hrůz války a okupace, vydává Lada „Kroniku mého života“, obsáhlé literární vylíčení svého dětství i svého dalšího vývoje umělce a člověka. Své rozhodnutí opustit práci v Melantrichu tu zdůvodňuje potřebou věnovat se činnosti výtvarnické, malování. Chce nyní malovat temperou a snad také olejem. Je mu pětapadesát let a mluví o tom, že má hlavu plnou malířských motivů a že tedy musí využít zbytku života ke ztvárnění aspoň části z nich. Téměř všechny umisťuje do své rodné vesnice. Už v třicátých letech z nich některé namaloval – většinou ty, které se pro své humoristické ladění daly otisknout v Kvítku. Například tuto „Vesnickou hospodu“ z r. 1932, vlastně hrusickou hospodu „U Sejků“, do níž umisťuje nejznámější typy obyvatel vesnice.
Hospodská rvačka, 1940: Taková pohoda tu vždy nepanuje. O jedenáct let později nakreslí Lada tutéž hospodu rozvířenou rvačkou. Jsou do ní strženi vážní pantátové, mládež i kluci. Strážník odtrhuje od sebe tři zuřivce, ponocný zasahuje halapartnou, hospodský na to jde se špikovačkou, kluci na peci se třískají kafemlejnkem, ženské spínají ruce s růženci a oknem skáče hasič. Jen muzikanti pokračují ve hře a nad dveřmi visí za rámečkem nápis: „Našemu konání buď boží požehnání“. Zde je podobná scéna podána ve výseku a ještě mnohem rušněji. Znovu dokazuje, jak Ladovo pádné umění dovede vyjádřit stejně prudký vzruch a pohyb jako mírnou, poklidnou statičnost.
Vilém Blodek, „V studni“ – Ladův scénický návrh z roku 1933: Obě tyto vlastnosti Ladova umění posloužily mu dobře i v jeho práci pro divadlo. Od počátku třicátých let vytvořil řadu scénických a kostýmních návrhů pro naše jeviště. Nejznámější je jeho výprava k Tylovu „Strakonickému dudákovi“, s níž měl v roce 1930 velký úspěch, a pak scénické návrhy pro uvedení tří klasických českých oper, Smetanovy „Prodané nevěsty“ (z r. 1936), Dvořákovy opery „Čert a Káča“ a Viléma Blodka „V studni“. Návrh scény k této opeře promítáme.
U studánky – husopaska, 1946: Obraťme se však k závěrečnému pasu naší vzpomínky na Josefa Ladu, našeho národního umělce, kterého jsme ztratili brzo po oslavě jeho sedmdesátin, v r. 1958. Ve svém díle posledních dvaceti let uplatňoval se především jako malíř oslavující svými kolorovanými kresbami, kvaši a temperami život české vesnice z doby svého dětství. Sledoval jej, veden čaromocí vzpomínky, od jara do zimy. Sotva se zem probudila a stromy rozkvetly, vyvádí děvče ke studánce husu s housaty. Hebká tráva, teplá žluť housat a růžové květy jabloní změkčují jarní syrovost průzračného vzduchu. I Lada zde změkčuje obrysovost své kresby hebkostí barev.
Koledníci, Lada 1946: Velikonoce a koledníci, to také patří ke krásám českého jara. Malíř maluje zpaměti, jako to dělával Aleš, hrusický kostelíček, v jádře románský, obklopený klidným hřbitovem na kopečku nad vesnicí, zbarvuje zas tou teplou růžovou, která v souzvuku s živou zelení trávy vzbuzuje dojem radosti a jara. I koledníčci jdou vážně (snad mají v rancích vejce); a přece veselé vzepětí života na jaře je vlastním obsahem obrazu.
Májový den, 1944: A pak se celá vesnice obleče bíle, růžově a mnoha odstíny zeleně a v rybníce se odráží modř oblohy i s bílými beránky. Májový den. Krajinář se omezí zase jen na dvě tři chalupy pod kostelem, a přece celá půvabná česká zem jakoby se vtělila do obrazu. Užitím kvaše nebo tempery dociluje Lada měkkých ploch chundelaté trávy a chomáčů květů na stromech. Kontura pozbývá své strohosti a místy se úplně ztrácí, zatlačena vroucností Ladova citu k rodnému kraji.
Májová noc, Lada 1944: To byl Májový den. Ale jak hluboká a tajemná je teprve Májová noc! Jeviště se přesune do ztichlého nádvoří statku, lidé v jizbách i zvířata ve stájích se uložili ke spánku, okna jsou němá, na všem leží klid až velebný. A na pokraji mohutné noci, plné vůně a bílých hvězd, ztopených v husté modři, kvete růžově jabloň, noc klade do kytic jejích květů fialové stíny a na okrouhlé lavičce pod ní sedí dvojice lidí, kteří se tu cítí doma a přece zároveň jako očarováni. Zde Ladův obrázek (všechny jsou nevelkého formátu) dosahuje lyrismu až úchvatného. Vždyť také básník Jaroslav Seifert složil celou sbírku básní na téma Ladových obrázků, ovšem také tohoto.
Tanec víl, 1945: Jaro a časné léto má Lada velice rád. Útlounké, vysoké břízky na břehu jakési pohádkové řeky a děravá zřícenina v pozadí jsou kulisami tance víl. V Ladově pojetí jejich polonahých těl je velká cudnost, jevící se také v projednávání krajiny. Citlivé, sotva znatelné obrysové čáry se objevují jen tu a tam, na místech, kde je třeba podepřít citlivé chvění barevných ploch. Něha u Lady až překvapující je ovšem vyvážena určitým pořádkem kompozice, pravidelností rozvrhu.
Vodník a rusalka: Jen posuňme zorné pole a obraz bude hned pevnější, po ladovsku bodřejší. Také jsme zde ještě v oblasti snění, ale ne už toho chvějivého, v němž se malíř cítil tak trochu nesměle. Tento rozhovor vodníka s rusalkou za májové noci patří už do říše lidových pohádek, v nichž je Lada zcela doma. Poezie tohoto obrazu je rozhodně sevřena kresbou, i když u rusalky tenčí a měkčí než u hastrmana.
Vodník v rozhovoru s chlapcem: Ostatně vodník je Ladovým velkým romantickým a skeptickým hrdinou. Sedí na své vrbě, pokuřuje nebo spravuje své červené boty, rozmlouvá s chasníkem ze mlýna, s rusalkou, se štikou, vránou nebo s netopýry, melancholicky se dívá na zříceninu osvětlenou měsícem a kolem něho míjí čas, střídají se roční doby, stromy kvetou, plodí, shazují listí, zapadávají sněhem.
Starý vodník, 1945: Nelze nemít podezření, že tento starý mrzout má některé autobiografické rysy veselého, ale také melancholického Lady, i když tu malíř samozřejmě navázal v pojetí svého hastrmana (jak ukazuje J. Pečírka ve své knížce) na popis Raisův, na vodníka Alšova a snad i na pojetí vodníků z Jiráskovy Lucerny.
Na houbách: Tu jsme však přeskočili z máje přímo do zimy, abychom ukázali hastrmana zestárlého a zasněženého. Vraťme se do léta. Houbař Lada sedí očarován u hnízda hříbků. Je teprve před úsvitem, takže, jak říká Seifert, probudil z prvního spánku lesní pannu, která prchala po pasece a roztrhla si šat, průsvitný jako mlha. Karikatura, jak už je to vlastně Ladův žánr, snoubí se zde s lyrikou krajináře.
Cikáni: A přichází podzim. Jak zvláštním listem v Ladově tvorbě jsou tito Cikáni, akvarel plný větru, alšovsky divoký a roztoužený. Po letech se tu Lada zase plně vzdává Alšovi, který tak cele dovedl rozechvět některé jeho struny. Krajina se rozvlnila, řídká barva skvrnami maluje náladu, vesnice se krčí před větrem, ptáci se bláznivě vznášejí mezi mraky a svobodní cikáni uhánějí cestou někam, kam táhne Ladu romantická část jeho srdce.
U ohníčku, 1940: Je to v jistém smyslu protiklad Lady – pokojného idylika pasáčků a podzimních ohníčků s bramborami. Pro blízkost nálady i tu vzpomínáme na pasáčky Alšovy, formálně ovšem zcela jinak pojaté. Kouzla podzimu, sugestivně líčená, seběhla se tu na jediné místo, poutavé známou už zříceninou v pozadí. Na jiných obrazech se stromy už holými spravuje vodník boty na zimu a před ránem vytrubuje na návsi zkřehlý ponocný.
Se sáňkami, 1951: A zima je tady. Barevným souzvukem Ladových veselých listů připomíná rozkvetlé jaro. Na sněhu jako z cukru utkvěly odrazy modré oblohy a růžových stěn chalup. Zachumlaná děvčata a kluci táhnou sáňky, vezou se, přihlížejí. Sníh je neuvěřitelně kyprý, vločky posypaly celý obraz měkkými puntíky a v srdci jiskří veselí. U Lady je to už ryze malířská záležitost s bohatou barvou a barevnými reflexy, i když ovšem kresba nikdy u něho neztrácí svůj pořádající význam.
Večer o sv. Mikuláši: Půvaby starých lidových slavností, tak drahých dětem, znovu ožívají v Ladově podání. Velebný dárce dobrot Mikuláš se svým průvodem zkrášlí začátek zimy. A je už jakousi narážkou na vánoce, plnou touhy a kouzla.
Ponocný: Ladovy vánoce – ty očarují nejen děti. I dospělým pálí oči lítostí nad tím, že zobrazují minulost, které už odrostli. Nekypí bohatstvím. Obyčejně je tu náves s několika chalupami divadelně okrášlenými baldachýny sněhu, modravá noc s bílými padajícími vločkami a záře stromečku v okně. Nebo, jako zde, pastýř s troubou, ohlašující Štědrý večer. Je v tom symbol míru a blahobytu, jaký jen je na zemi možný a uchvácení, kterého je člověk schopen jen v dětství.
Vánoční noc: Nic se nezastírá. Je tu i bída, která člověka svírá, poněvadž jen pokoutně přihlíží radostem druhých. Tuto scénu z malého města nakreslil Lada v r. 1948. Jistě je v ní též lecos z utajené bolesti vlastního dětství.
Josef Lada maluje: Dílo, které nám Josef Lada zanechal, je tedy rozsáhlé a bohaté, typicky české svým obsahem a moderní svou formou, i když jeho velká část kotví inspirací v české vesnici z přelomu století 19. a 20. Je to dílo, které už vyvolalo velmi mnoho krásných a radostných vznětů v dospělých i v dětech, vzbudilo mnoho srdečného smíchu a také mnoho vážného zamyšlení. Stalo se součástí naší národní kultury a přešlo do povědomí našeho lidu. A proto Josef Lada, malíř humoru a životní pohody, nebude nikdy zapomenut a vzpomínka na něho bude věčně živá.
y
