Lucas Cranach – Oltářní obraz: Albrecht Dürer měl mnoho následovníků, z nichž vynikl Lucas Cranach. Z Cranachovy dílny vycházejí nesčetné práce náboženského a mythologického obsahu. Malířovy práce jsou prostoupeny vlivem pozdního německého gotického baroka i pokročilým renezančním cítěním. To je dobře patrno na jeho oltářním obraze. Tato pozdně gotická tradice doznívá kolem třicátých let 16. století, kdy přechází k nové, ohebné, kulatící se renezanční formě.
Hans Holbein ml. – Podobizna muže: Střediskem postupujícího italského vlivu na německé malířství se stal Augšpurk. Tam náležel k mistrům, kteří se osvobodili od gotických přežitků a přizpůsobovali se plně renezanční době, Hans Holbein ml., v jehož díle dosáhlo německé malířství skutečné světové úrovně. Jeho „Podobizna muže“ prozrazuje, že umělcovo úsilí bylo zaměřeno k dosažení přesného poznání formy. Opíral se o dokonalou kresbu a těžil současně i z barvy, kterou suverénně ovládal. Jako osobitý portrétista působil později na anglickém královském dvoře.
Holbein ml. – Corintiaca: Obraz „Corintiaca“ je jedním z mnoha Holbeinových portrétů, kde můžeme sledovat sílu portrétního umění tohoto mistra. Holbein byl věrně oddán portrétu a brzy pro sebe získal většinu vznešené dvorské klientely.
Tiepolo /1696–1770/ – Kleopatřina hostina: Ke konci 16. století bylo pod vlivem obrozeného katolicismu a papežského Říma vytvořeno rozsáhlé duchovní pozadí pro vznik nového jednotného slohu – baroka. Výtvarného umění bylo po všech stránkách zneužito jako nástroje k obraně katolicismu proti všem reformačním vlivům. Je jasné, že základy k celému baroknímu slohu, prostupující architekturou, malířstvím i sochařstvím, byly opět položeny v Itálii. Ohniskem byl samotný Řím. Význačným malířem italského baroka byl Carravagio, který našel záhy mnoho následovníků, z nichž v Benátkách vynikl i rozměrných nástěnných fresek. „Kleopatřina hostina“ je část Tiepolovy fresky ze sálu paláce Labia z doby okolo roku 1745. Stěny sálu jsou rozčleněny mohutnou plasticky vyjádřenou architekturou, která otvírá průhledy do neskutečných vedlejších prostorů, kde se odehrávají scény ze života Kleopatry. Perspektiva i barva tu slouží přesným záměrům malíře, který dovede vzbudit dojem pohledu do jasně osvětleného prostoru.
Tiepolo – Zdrženlivost Scipia: „Zdrženlivost Scipia“ je detail z jiné práce Tiepolovy. Z protikladu teplých a chladných tónů – z kontrastů barev – těží Tiepolo nejúčinnější prostorové i tvarové efekty. Jako malíř nástěnných obrazů dovršil Tiepolo iluzivní tendenci barokního malířství.
Ribera – Jakubův sen: Dík trvalému spojení Španělska s Itálií přecházela klasická tradice renezanční v první polovině 17. století do kolejí římského baroka. Umělcem, který prošel celou Itálií od Benátek až k Neapoli a navázal na italské umělce, byl Giuseppe Ribera /1588–1652/. Od mládí vítězí u Ribery zájem o živý povrch hmot a jejich barevnost. Světlo a stín rozděluje prostor, modeluje tvary, pronikavá charakteristika oživuje postavy. Malíř se vracel ve svých dílech často k výjevům ze života světců, jejichž lidskou stránku podrobně popisuje, jak je tomu i v obraze „Jakubův sen“.
Murillo – Hráči v kostky: Na Riberu navázal Esteban Murillo, který po desítiletém studiu klasických mistrů v Madridu, kde se seznámil i s Velasquesem, se vrátil v roce 1645 do rodné Sevilly. Do šedesátých a sedmdesátých let malířovy tvorby spadají mravoličné obrázky pouličních dětských scén, v nichž malíř, libující si jinak v kráse idealizovaného typu, se zabývá jadrností lidové fysiognomie i půvabem všedního zjevu. Jedním z těchto obrázků jsou i jeho „Hráči v kostky“.
Murillo – Jedlíci: Murillo dokonale využívá škály teplých i chladných tónů; tím dospěl k měkkému barvitému slohu, který okouzloval jeho vrstevníky a neztratil dodnes nic z krásy svého výrazu. Také „Jedlíci“ je obraz, kde Murillo využívá své záliby v námětu z denního života.
Velasquez – Kovárna Vulkánova: Vysoko nad obzor španělského malířství vyrostl umělec Diego de Silva Velasquez. Sloučil ve svém umění všechny síly španělské tradice a současně podchytil hlavní proudy italského umění. Jeden z jeho rozměrných obrazů „Kovárna Vulkánova“, malovaný kolem roku 1630 v Itálii, znamenala rozchod s naturalismem a snahu zachycení prchavých zrakových zážitků. Toto dílo znamená obrat ve výtvarných názorech Velasquezových, které pak široce rozvíjí po návratu do Španělska. Tehdy začíná malíř uplatňovat novou metodu i techniku malby, která se nejvíce projevovala v jeho skupinových portrétech.
Velasquez – Las Meninas: Skupinový portrét zvaný „Las Meninas“ z roku 1656 je největším dílem Velasquezovým z tohoto období. Byl věnován infantce Markétě, která byla malířově srdci z královského rodu nejbližší. Pravidelně ji maloval rok po roce, od dětských let až do let panenských. Na obraze Šlechtičny zobrazil Markétu, její družinu a sebe v přítmělém prostoru dílny. Zachycuje v umělé skladbě světla a barvy chmurné ovzduší madridského paláce a jeho bizarní obyvatele. Svým dílem otvíral Velasquez cestu do daleké budoucnosti, která směřovala k modernímu realismu.
Goya – Vinobraní: Rozmach španělského malířství, dosažený Velasquezem, v dalších letech ochabl a teprve v 17. století naznačil cestu k novému umění malíř Francisco do Goya. I když Goya svým uměním sloužil hlavně královskému dvoru a dostal se tak do nejvyšší společnosti, nezapomínal, že se narodil v rodině prostého zemědělce. Bral proto život lidu daleko bezprostředněji a mnohem více z tohoto života pochopil. Proto se v obrazech, jako je např. „Vinobraní“, projevil s úplnou svobodou výrazu a uplatnil v nich plně své zážitky i představy.
Goya – Hrnčířský trh: V podobné scéně, která se jmenuje „Hrnčířský trh“, je malba téhož slohu, pravdivé uchopení skutečnosti.
Goya – Popravčí četa 3. května 1808: Nejslavnější svá díla vytvořil však Goya pochopením smrtelné nenávisti a divokého odporu španělského lidu proti francouzské okupaci. Náleží mezi ně „Popravčí četa 3. května 1808“, obraz, který líčí následky madridských bouří proti okupantům. Je to pochmurný, děsivý výjev, na němž nejčitelnější postavou je vzbouřenec s rukama rozpřaženýma. Popravčí četa je ve stínu. Rozvržení ploch světla a stínu má dramatický charakter a noční obloha nad vzdáleným Madridem je mrtvá a němá. Goya sám o tomto obraze napsal: „Hledám na těchto plátnech zneuctěnou národnost, hrdinství, které pocítilo nutnost pomstít se za ni, spravedlivý hněv, který změnil náš poloostrov na široké bojiště a jeho obránce na nesmrtelné hrdiny. To všechno tu nacházím a nepřeji si, aby umění zeslabilo pravdu, aby změnilo dojem hrůzy, aby zastřelo závojem pohled na umučené oběti pokryté krví, aby zeslabilo pocit hrůzy, který mnou otřásá“. Těmito díly se zapsal Goya jako malíř, který dovedl pravdivě vyjádřit poznané, kriticky zasáhnout do života a bojovat proti zlořádům doby. Goyovo umění, to byl realismus zrozený v bouři, realismus, který ukázal novou cestu všem pozdějším umělcům.
Rubens – Podobizna umělce s chotí: Velmi snadno zapustilo baroko své kořeny v katolickém Vlámsku, a sice zásluhou Petra Pavla Rubense. Obraz „Podobizna umělce s chotí“ byl vytvořen v roce 1609, v době, kdy se vrátil z Říma a kdy se trvale usadil v Antverpách. Nese všechny znaky typické pro díla umělcova prvního tvořivého období. Obraz náleží mezi díla, v nichž všechno Rubensovo úsilí směřovalo k rychlému tvořivému sledu, k tomu, aby se dopracoval osobního výrazu a zároveň použil toho, čemu se naučil v Itálii.
Rubens – Návrat Diany z lovu: Rubensovo umění se vyvíjelo v letech 1615–1620 v jednotě výtvarného názoru a slohu. V díle „Návrat Diany z lovu“, které je dnes vystaveno v Drážďanské galerii, vylíčil Rubens pohanský svět se zdravou smyslností a radostí ze života. Ať již tvořil obrazy historického nebo výpravného rázu, ať to byly obrazy dramaticky vzrušené nebo zase idylicky radostné, vždy v nich lze spatřovat nový svět přitakávající životu a jeho barokně uvolněným silám.
Van Dyck – Podobizna anglického krále Karla V.: Z Rubensovy školy vyšel Antonius van Dyck. Proslavil se jako malíř anglického královského dvora, kde vytvořil význačná díla, jako „Podobizna anglického krále Karla V.“ Dyck jeví se nám zde jako malíř psychologické analyzy, kterou získal na základě studia Corregia i Tizziana. Svými díly se přiřadil k největším portrétistům baroka, a to jak osobitým podáním modelu, tak malířskou interpretací hmoty a tvaru v chladném světle interiéru.
Dyck – Portrét vojína: Obraz „Portrét vojína“ dokazuje právě tak jako předchozí dílo velký smysl malíře pro vyjádření nejen vlastní podoby, ale zachycení charakteristických znaků člověka. Van Dyckova portrétní díla byla obdivována a napodobována v jeho době téměř všemi západoevropskými portrétisty.
Hals – Cikánka: Do Holandska se dostal nový slohový názor pro nejasné politické i náboženské poměry až kolem druhé poloviny 17. století. Brzy však upevnil svůj vliv ve všech malířských střediscích jak v Harlemu, tak i v Amsterodamu, kde vyvolal mnohostrannou malířskou činnost. Velké podpory se dostalo vlámskému malířství vystoupením Franse Halse žijícího v Harlemu. Oslněn příkladem Rubensovým, byl činný hlavně jako portrétista. V obraze „Cikánka“ usiloval malíř o výraz lidské bytosti v její osobní jedinečnosti, v okamžitém dojmu a náladě, a to rychlou prací, ostrým tahem štětce, který sleduje nejen podobu, ale i hru světla a stínu na tvarech a reakci světla na tóny.
Hals – Heythuius: S vývojem rostla síla Halsova pohledu i odvaha uplatnit nový malířský princip s větší důsledností, jak můžeme sledovat na podobizně „V. v. Heythuis“. Světlo tu odhmotňuje tvar a modeluje místní barvy, dává zaznít živým tónům v jejich plné kvalitě. Styl práce přivodil Halsovu isolaci a nakonec i zapomnění malíře.
Rembrant – Vlastní podobizna: Ve stejné době objevil se v Amsterodamu geniální malíř Harmenz Rembrant van Rijn, který povznesl obklopující ho život do vysokých uměleckých oblastí. Jeho „Vlastní podobizna“ z roku 1640 je z období, kdy již jeho dílo ovlivňovalo a udivovalo současníky. Ve své malbě užíval principu temnosvitu, který mu umožňoval zvýšit soustředění na osvětlení, na kontrasty světla a tmy, čímž je zvýšeno soustředění na dějovost v jeho obraze. Je to tvář venkovana, celkem málo vzhledného, který pronikl do vznešené amsterodamské společnosti. Z honosného vzezření vyzařuje umělcova tvůrčí vůle, podobně jako z předcházejících umělcových vlastních podobizen.
Rembrant – Rodinná podobizna: Rembrant, zavalený zakázkami, žil část svého života šťastným rodinným životem. Z tohoto období pochází „Rodinná podobizna“, ukazující přepych amsterodamské domácnosti. Světlo přestává být vnějším osvětlením a působí v obraze jako vnitřní záře, vyjadřující poezii i soucit s lidskými osudy. Pro tyto vlastnosti se jeho umění stalo nedostižným vzorem všem následujícím generacím.
Rembrant – Oslepení Samsona: V pozdějších letech Rembrantova tvorba nabývá velké básnické fantazie, takže nacházíme v jeho obrazech stále hlubší souvislost věcí a lidí, staví nám před oči nové stavy nitra, zpřítomněné a nově pojaté příklady z bible. Tak je tomu i v obraze „Oslepení Samsona“. Krvavý biblický příběh je v obraze pojat zcela divadelně. Drastičnost jeho vyjádření byla přivedena téměř na pokraj malířských možností. Rozptýlené světlo dopadá z pozadí na hlavní postavu děje – Samsona. Vzadu stojící Dalila drží v ruce svou vítěznou trofej – Samsonovy vlasy, které ho činily nepřemožitelným. Po celém světě roztroušené Rembrantovo dílo svědčí o síle zraku a moci ducha, o hloubce Rembrantovy lidskosti.
Ruisdael – Jitřní krajina: Největší postavou holandské školy po Rembrantovi je Jacob Ruisdael /1630–1681/, který nám ve svých osobitých obrazech zanechal odraz tehdejšího Holandska. Vnímáme-li atmosféru jeho krajin, např. v „Jitřní krajině“, vidíme, že je v zásadě poklidná, půvabně jednotvárná, s obzorem bez hranic, obyčejně s šedou oblohou, ale přitom podivuhodně věrná a nestárnoucí.
Van Delft – Služka: Ze školy delfské vyšel malíř Jan Vermeer van Delft /1632–1674/. Přehodnotil holandské malířství žánrových výjevů a vložil do nich jasně zaznívající lyrický tón. Postavy Vermeerových obrazů, jako na př. „Služka“, jsou vždy v klidu, zahloubány samy do sebe. Upoutávající umělcův zájem jako nositelé klidných, teple, intimně osvětlených nálad. Postavy umísťuje do záměrně upraveného prostoru, do milých holandských pokojíků, do nichž padá plné světlo jen jedním směrem.
Van Delft – Podobizna muže v klobouku: V prosté „Podobizně muže v klobouku“ jako by vzhled celé tváře byl ozářen vnitřním, zcela klidným vědomím. Takové umělcovo zahloubání do tváře i do jiných zobrazovaných věcí je možno zaznamenat i u všech jeho vyspělých prací. Jak v podobiznách, alegorických i prostých výjevech z domácího života, tak i v krajinách, zobrazujících jeho rodný Delft, stal se básníkem počestné měšťanské holandské idyly a štěstí.
Poussin – Krajina s Evangelistou: Stejně brzy zaujalo příznivé stanovisko k radikálním barokním tendencím francouzské umění, hlavně za pomoci královského dvora. Ve čtyřicátých letech proniká z Říma do Francie sláva Nicolase Poussina /1593–1665/, původem Francouze, žijícího v Římě. „Krajina s Evangelistou“ prozrazuje svou důmyslnou konstrukcí, barevným laděním a celkovým pojetím, že se malíř soustřeďuje na zvýšení výrazovosti krajiny přebásněním, zhuštěním a přebudováním skutečnosti.
Watteau – Společnost v přírodě: Počátkem 18. století, po rozkladu francouzského klasického umění, se rozšířil nový dekorativní styl, zpočátku posměšně nazývaný rokoko, kterému vtiskl v oblasti malířství typické rysy Antoine Watteau, dekoratér královských zámků a malíř divadelních scén, tvořící počátkem 18. století. Přesto naplňuje v obraze „Společnost v přírodě“ povrchní život své doby vroucím citem a snaží se upravit scénu – zobrazovanou podle vkusu doby – v umělecky umocněné podobenství života.
Watteau – Gilles: „Gilles“ je největší dílo z Watteauova posledního období. Gilles – nehybná postava Pierotta – je posunuta do popředí divadelní scény a ovládá plochu i prostor obrazu. Gilles tu stojí před publikem jako prostoduchý šibal, dráždící k smíchu svou pomoučenou tváří, neohrabaným postojem. Z podmasky se na nás dívá člověk se svými radostmi i strastmi. Barevná výstavba obrazu je dokonale koloristicky provedena. Umělé světlo se odráží a kříží mnohonásobně od hmot, které naplňují prostor. Nejen náměty svých obrazů, ale i jejich citovou náplní, výtvarným názorem, osobitým stylem své malby, přetvořil Watteau vše, co přešlo do vlastnictví rokokového malířství.
Chardin – Prostírání: Ve stínu francouzského královského dvora se vyvíjelo nové malířství, malířství prostého občanského charakteru, jež svou tématikou ať v podobizně, krajině, či zátiší se obracelo ke skutečnému životu. Jakou sílu formy a výrazu lze vytěžit ze všedního života, dokázal J. B. Chardin, jeden z prvních průkopníků nového směru – měšťanského realismu. Obraz „Prostírání“ zachycuje intimní ovzduší měšťácké domácnosti. Pevná, šerosvitná, prostorová i tvarová stavba obrazu je doplněna rozborem hmot, barevného povrchu, technikou drobnomalby, ale neztrácí nic na výtvarném celku.
Fragonard – Letmý polibek: Žák Chardina, poslední malíř rokoka, byl Gragonard. Jeho obraz „Letmý polibek“ nese stejně jako všechny ostatní práce vysokou úroveň kreslířských i malířských improvizací. Je to jeden z galantních obrázků, které byly vytvářeny většinou na zakázku panstva. Vedle těchto prací nechybějí však ani díla, inspirovaná přímým vlivem Chardinovým, kdy se Fragonard stává prostým interpretem skutečného života.
Hogarth – Prodavačka krevet: Do ovzduší pozdního anglického barokního malířství zasáhl svým svěžím realismem v první polovině 18. století William Hogarth, který s oblibou zpracovává náměty ze soudobého života. „Prodavačka krevet“ je jedním z těch obrazů, v nichž zachytil hbitým štětcem a šťavnatými barvami pouliční život a jeho typy. Jeho velký pozorovatelský smysl a malířský názor, který nebyl zatížen slohovými předsudky, umožňoval mu jadrný, živý a bezprostřední přepis skutečnosti. Hogarthovým vystoupením byl vytčen anglickému figurálnímu malířství směr, který ovlivnil svým názorem i další generace. Byl to umělecký názor, který vyžadoval vztah ke skutečnosti, k zrakové zkušenosti i k malířské technice, který mu byl předán pozdně barokním anglickým uměním.
y
