Podobizna Orientálce: Život v Amsterodamu přinášel Rembrandtovi mnoho neobyčejné podívané. Byl zde především přístav, kam se soustřeďoval obchod světového rozsahu a kam přicházeli lidé ze vzdálených zemí. Mnohý obchodník z východu připomínal umělci svým vzezřením a úborem některou z postav Starého Zákona.
Rabín: Do Amsterodamu se soustředil i výkvět židovské inteligence, která sem uprchla z různých zemí, zejména z Portugalska, před pronásledováním inkvisicí. Tito židovští učenci lákali Rembrandta jednak svým zevnějškem, avšak ještě daleko více tím, že s nimi mohl debatovat o smyslu různých výjevů ze Starého Zákona.
Samsonova svatba: Některé domy amsterodamských židů byly zařízeny s pohádkovou nádherou a do takového prostředí promítl Rembrandt svůj biblický výjev. Mistrovsky podal přepychové tkaniny, nádobí, zbraně a šperky. Sám byl totiž horlivým sběratelem těchto předmětů, které přicházely na amsterodamský trh, a tyto vzácné předměty hrály v obrazech jeho mládí důležitou roli.
Samson vyhrožuje svému tchánu: Mladého, energií překypujícího umělce lákaly nyní ty scény ze Starého Zákona, kde bylo možno rozehrát silácká gesta. V Rembrandtově době byla v Amsterodamu mnoho potulných herců, kteří působili na málo chápavé obecenstvo tím, že přeháněli posunky a výrazy tváří až do grimasy. Rembrandt takováto představení navštěvoval a nejeden rys divadelní povahy se dostal do jeho obrazů namalovaných v době kolem roku 1635.
Oslepení Samsonovo: Tento krvavý příběh je inscenován zcela divadelně. Jeho drastičnost byla přivedena až na samý pokraj možnosti výtvarného umění. Důležitou roli zde hraje světlo, jež je tak silné, že přebarvuje některé místní barvy.
Smějící se Saskia: Největším zdrojem lidského štěstí a nejbohatších citových zážitků Rembrandtova mládí a mužného věku byla jeho manželka Saskia. Krátce po svatbě namaloval její podobiznu, v níž štěstím rozzářený obličej je stažen až do jakéhosi úšklobku. Zde vidíme nejlépe, jak Rembrandtovi šlo o vystižení člověka, jak skutečně vypadá ve chvíli, kdy se v jeho nitru něco děje.
Saskia: V této době Rembrandt vydělával svými obrazy mnoho peněz, za něž si pak pořizoval velké umělecké sbírky. Kupoval obrazy, nábytek, zbraně, vzácné oděvy i šperky. Do této nádhery oblékal zejména Saskii a snažil se ji několikrát zobrazit jako pohádkovou bytost.
Danae: Namaloval ji též jako postavu z antického bájesloví, a to s takovým citem pro ženské tělo i výraz tváře, že se v tomto díle stalo bájesloví věčně se opakující skutečností. Nikdy by nebyl Rembrandt schopen namalovat tento obraz tak pravdivě, kdyby zde nebyl hluboký prožitek, jehož zdrojem byla Saskia.
Prodavačka lívanců: Rembrandt se začal zabývat grafikou velmi záhy a jeho grafické listy tvořily potom až téměř ke sklonku života nedílnou část jeho díla. Kolem roku 1635 ho velmi zajímal život lidí, kteří, přestože byli úplně chudí, vyznačovali se neobyčejnou dávkou životního optimismu.
Saskia s karafiátem: Kolem roku 1640 pozorujeme v Rembrandtově figurální tvorbě jisté uklidnění ve srovnání s divadelně pojatými obrazy předchozí doby. Umělec viděl nyní i bytosti jemu nejdražší prostěji, bez nadsázky a s větším citem pro jemné odstíny v jejich vnitřním duševním dění. Tomuto obsahu přizpůsoboval i výtvarnou formu a mírnil protiklady světla a stínu a ladil barvy do jemných harmonií.
David a Absolon: Z biblických příběhů ho začaly zajímat ty, jejichž obsahem je smíření. V tomto obraze byly barevné a světelné protiklady potlačeny a na jejich místo nastoupilo pohádkové osvětlení duhových barev. Důležitou roli začala nyní hráti v jeho obrazech krajina v pozadí.
Město na kopci v bouři: První Rembrandtovy obrazy samostatných krajin vznikly nedlouho před rokem 1640. Jsou to většinou fantastické krajiny, v nichž se schyluje k bouři. Z této nálady těžil umělec zcela jedinečné barevné a světelné efekty.
Krajina s kamenným mostem: I když maloval v tomto období krajinu holandskou, hledal v ní momenty dramatické; takové okamžiky, kdy se slunce prodírá těžkými mraky nebo kdy zapadá a ještě naposled zalévá krajinu zlatým světlem.
Noční hlídka: Roku 1642 namaloval Rembrandt rozsáhlý obraz známý dnes pod názvem „Noční hlídka“. Měla to být skupinová podobizna členů sdružených střelců. Umělec však nechtěl malovat tento obraz tak, jak bylo běžným zvykem, totiž podat všechny účastníky jako výtvarně rovnocenné složky, nýbrž chtěl pravdivě zobrazit okamžik, kdy se četa šikuje k pochodu. Bylo to pojetí příliš nové a příliš osobní, než aby bylo objednavateli oceněno.
Větrný mlýn: Pod dojmem nedorozumění s objednavateli „Noční hlídky“ se stáhl Rembrandt poněkud do ústraní a v jeho díle této doby začala hrát krajina větší podíl, než tomu bylo dříve. Lze říci, že umělec začal objevovat domácí holandskou krajinu a její prostou krásu. Vznikalo mnoho kreseb a grafických listů s náměty holandské krajiny, kde se umělec projevoval jako trpělivý pozorovatel citlivý k prosté kráse všedního dne.
Stavení za plotem: Kousek cesty za Amsterodamem byly domky, stromy, ploty, vrby a průplavy s můstky. Každá z těchto věcí nyní lákala Rembrandta stejně jako dříve i později biblické náměty. Hodně kreslil a z motivů odpozorovaných přírodě tvořil lepty, v nichž se snažil vystihnout nejenom třeba dům či strom, nýbrž i vlhkou atmosféru, která je obalovala a způsobovala tak, že se světlo lámalo a odráželo od povrchu těchto věcí.
Krajina se třemi stromy: Techniku leptu dovedl tak daleko, že si na ní vynutil rozsáhlou škálu jemných odstínů, a to počínaje bílou a konče nejtemnější černí. Tím docílil naprosto přesvědčivého vyjádření atmosféry mraků a deště. V grafice se mu pak podařilo docílit toho stupně pravdivosti, k němuž se v malbě dostal teprve o něco později.
Zimní krajina (1646): Jen několika tahy štětcem je zde namalován led a obloha a přitom celý obraz přímo vyzařuje mrazivé ovzduší zimního dne. Třebaže Rembrandt namaloval pouze několik málo holandských krajin, patří mezi největší holandské krajináře právě tím, jak věrně vystihl celkový ráz Holandska.
Svatá rodina: Nedorozumění s veřejností nebylo jedinou věcí, která ztrpčovala Rembrandtovi život po roce 1642. Téhož roku mu zemřela Saskia a velký umělcův zármutek se promítl do jeho díla v podobě několika obrazů svatých rodin, v nichž se snažil vyjádřit klid a životní pohodu prosté holandské domácnosti, o kterou byl připraven smrtí milované manželky.
Chlapec v kolébce – kresba: Rembrandtovy obrazy nevznikaly z okamžité inspirace, nýbrž byly podloženy dlouhou dobou naplněnou osobními prožitky, které byly zaznamenávány v početných kresbách; a tady vidíme, že Rembrandt při malbě svých obrazů používal kreseb, jež vznikly před několika lety.
Svatá rodina: Saskia zanechala za sebou zdrceného muže s malým synkem, a tak vidíme, že třikrát během dvou let uložil rozcitlivělý umělec své nejkrásnější prožitky domova a rodinného štěstí do obrazu svatých rodin, kterým tak dal lidskou náplň jako žádný z jeho současníků.
Zuzana a dva starci: Roku 1645 přišla do Rembrandtovy domácnosti jako služka Hendrickje Stoffelsová, která se časem stala jeho družkou. Z různých důvodů komplikovaných závětí Saskie nemohl se s ní oženit a jejich poměr se stal jedním z důvodů, pro něž se před ním zavíraly dveře domů vládnoucí třídy. Avšak Hendrickje znamenala pro něho mnohem více. Vždyť mu byla nejenom zdrojem inspirace mnoha obrazů příštích 15 let, nýbrž i nejvěrnější lidskou bytostí.
Kristus uzdravuje nemocné: V letech 1646–8 vznikl náročný grafický list, vysoce ceněný již současníky, takže se mu dostalo názvu „Stozlatový list“. Rembrandt zde zobrazil davový výjev, jak se kolem Krista shromažďují lidé postižení různými chorobami, a vložil do výrazu lidských tváří nesmírné množství hlubokého psychologického pohledu.
Žebráci: Rok 1648 a následující byly vůbec v Holandsku velmi zlé. Holandsko sice bylo mezi vítězi třicetileté války, avšak široké lidové vrstvy byly vyčerpány, zubožené a nemocné. V zemi byly sice oslavy vítězného konce války, avšak Rembrandtovo srdce bylo tam, kde jedině mohlo být srdce celého člověka: u nesčetných ubožáků, kteří táhli zemí a hledali přístřeší a chléb.
Fragment „Zvěstování Panny Marie“: Již kolem roku 1650 vidíme, že se v Rembrandtových dílech pomalu začínají vyhraňovat rysy, jež shrnujeme pod vžitý název „Rembrandtův pozdní styl“. V podstatě jde o to, že umělec opouštěl vše, co bylo jen vnějškové a náhodné, a soustřeďoval se jen na zachycení toho nejpodstatnějšího. Zjednodušil barevnou výstavbu díla a spokojoval se pouze omezeným počtem barev nanášených širokými tahy štětce a prosvícených zlatým světlem.
Větrný mlýn: Toto zlatité světlo proměňovalo pak i všední náměty a přenášelo je do oblasti, kde již neplatí místní a časová omezenost. Rembrandtův větrný mlýn, malovaný kolem 1650, není již jenom podobizna jednoho určitého mlýna, nýbrž je výběrem a souhrnem všeho, co je typické pro holandské mlýny, jakož i pro náladu krajiny kolem nich v době při západu slunce.
Mušle: Rembrandt byl především malířem, jehož zájem byl upjat na člověka, avšak právě tak, jak jsme již viděli, že vytvořil v oboru krajinomalby díla patřící mezi vrcholy světového krajinářství vůbec, zasáhl stejně podnětně a pronikavě do oboru zátiší. Jeho mušle, kterou vyleptal roku 1650, je nejprostším a nejjednodušším zátiším, avšak cit pro hmotu a lesk tohoto předmětu jej řadí mezi nejdokonalejší toho druhu.
Vlastní podobizna: Rembrandt namaloval velké množství vlastních podobizen. V mládí se rád portretoval v přestrojení za válečníka nebo prince, avšak s přibývajícím věkem vzrůstala i jeho pravdivost k sobě samému. Uvědomoval si, že není sice již mladý, ani krásný, ale že dovede dobře vidět a malovat. Rostlo v něm pravé, tiché sebevědomí.
Studie aktu (Titus): Po roce 1650 se setkáváme v Rembrandtově tvorbě se štíhlým chlapcem ušlechtilého obličeje. Je to jeho syn Titus, který se objevuje zejména v biblických scénách, ale i v několika nezapomenutelných podobiznách.
Nicolaes Bruiningh: Portréty, jež maloval Rembrandt po roce 1650, patří vůbec mezi nejlepší ukázky toho, jak hluboko lze umělci proniknout do nitra portretované osoby. Jsou to podobizny, v nichž byl zachycen zcela okamžitý výraz tváře a držení těla, typický pro portretovanou osobu.
Stařec: Kromě portrétů mladých lidí, plných života, hrají v Rembrandtově díle této doby důležitou roli staří lidé, kteří nehnutě sedí a jejichž zrak pouze prozrazuje, že na něco stále a usilovně myslí. Často to bývají staří židovští učenci, s nimiž se Rembrandt velmi rád stýkal. Vyzařuje z nich smutek a úzkost o budoucnost lidstva vůbec.
Abrahamova oběť: Rembrandt sám prožíval nyní úzkostné stavy, protože jeho finanční situace byla beznadějná a jeho obrazy byly příliš vážné, než aby se líbily zámožným lidem, kteří nyní toužili po elegantních a veselých obrázcích pro své nové domy. Stavy úzkosti a smutku promítal Rembrandt do biblických scén, které prožíval tak hluboce jako málokterý umělec od dob pozdního středověku.
Kristus u sloupu: V letech 1656–9 přišel Rembrandt na mizinu, protože jeho veškerý majetek přišel do dražby a byl prodán hluboko pod cenou, takže jeho věřitelé nebyli ani tehdy uspokojeni. Prožitky nejhlubšího lidského ponížení jsou zvěčněny v tomto díle, které je ve výrazu krajně zdrženlivé a přitom říká tolik o pocitech potupení lidské důstojnosti.
Syndikové soukenického cechu: Roku 1660 vytvořila Hendrickje a Titus prostředí, v němž mohl Rembrandt pracovat v poměrném klidu před věřiteli, a tak se v posledních letech života tento rychle stárnoucí umělec vzepjal k posledním velkým výkonům. Stále ještě byla řada lidí, kteří v něm viděli velkého umělce, a tak mu byla udělena i zakázka skupinové podobizny Syndiků soukenického cechu. Avšak to, co Rembrandt vytvořil, je mnohem více než výborná skupinová podobizna, protože je to zvěčnění slavnostního okamžiku, kdy čestní lidé hrdě skládají účty ze svého počínání.
Manželský pár: Poslední obrazy, jež Rembrandt vytvořil, jsou monumentální žánry, jež neztratily odstupem času nic ze své všeobecné platnosti. Umělec, který sám již velmi dávno prožil okouzlení manželským životem, prožíval nyní při pohledu na svého syna, který se právě ženil, všechny stavy duše dvou mladých lidí, kteří se spolu vydávají na pouť životem.
Rodinná podobizna: Ještě na sklonku života prožíval Rembrandt ve svém díle kouzlo, jež pojí členy šťastné rodiny. Nikdo neví dnes, o kterou rodinu přímo jde, avšak právě proto má tento obraz zcela nadčasovou platnost. V jeho posledních dílech je barva nanášena ve velkých nepravidelných skvrnách, které přiváděly z míry současníky, zvláště když Rembrandt se smíchem upozorňoval: „Nechoďte blízko k obrazu, vůně barvy by vám mohla uškodit!“
Vlastní podobizna: Člověk, který barevnými skvrnami dovedl vyjádřit tolik lidských citů, nezadržitelně tělesně stárnul a chátral. Přímo s děsivou pravdivostí i s nemalou dávkou posměchu k sobě a s hluboce filosofickým postojem namaloval několik vlastních podobizen, kde se lidská ruina dobrotivě usmívá. Tento člověk totiž poznal pravdu, že smír a odpuštění jsou největším štěstím člověka.
Návrat ztraceného syna: Tato pravda tvoří i obsah posledního obrazu, který dokončil.
Vlastní portrét: Když Rembrandt zemřel, bylo jen málo těch, kdož byli přesvědčeni o tom, že zemřel velký umělec. Příliš se lišil od svých současníků tím, že nedovedl a nechtěl vytvářet onen líbivý druh obrazů, o něž měla zájem vrstva lidí, která zůstala po roce 1648 na výsluní životní pohody. Nedovedl zaostřit svůj pohled jenom na chvíle bezstarostné radosti, protože příliš dobře poznával, že umění bez konfliktů nutně musí zpovrchnět. To si však uvědomovali všichni opravdu velcí umělci následujících dob a ti se vraceli k Rembrandtovi, aby se od něho především učili mluvit pravdu. Stávalo se tak zejména v dobách, kdy docházelo k velkým společenským konfliktům, kdy docházelo k revolucím; a tak Goya i Daumier čerpali z Rembrandtova díla sílu a odvahu k pravdivosti. I dnes cítí mnozí opravdoví umělci, že umění se nemůže omezit na pole, kde vše jde hladce, kde člověk je jenom spokojený, nýbrž že musí následovat člověka i tam, kde bojuje s lidmi i se sebou samým, kde pochybuje, zoufá a klesá pod tíhou břemene. Právě tam je nutno milovat člověka tak opravdově, jak ho miloval Rembrandt.
y
