Americké lodi v Konakry: S odchodem Francouzů začal o Guineu projevovat zájem mezinárodní kapitál, zastupovaný především americkými a západoněmeckými koncerny. Tyto státy se pod pláštíkem pomoci snaží prosadit svoje investice a neprodejné zboží ze svých trhů. Guinejská vláda však projevuje zásadní stanovisko. Zvláště pevná je vůči USA, i když by Spojené státy byly ochotny za pozice v Guineji ledacos obětovat. Rasismus v Americe však je pro ně příliš špatnou vizitkou. Američané se vnucují i jinak. Množí se tzv. přátelské návštěvy jejich válečných lodí v přístavu Konakry. Při takové návštěvě bývají lodi opatřeny transparenty jako např. „Námořnictvo USA zdraví bratrský lid Guineje.“ Na lodi bývá volný vstup. Příliš mnoho bratrského lidu však obvykle nepřijde, i když je Američané svážejí z města vlastními vozy.
Prostý domek a moderní hotel v Konakry: Uprostřed hlavního města jsou vedle nejubožejších lidských příbytků vybudovány moderní stavby pro Evropany a bohatou smetánku města, která si může takové byty draze zaplatit. S podobnými kontrasty dědictví kolonialismu se setkáváme na každém kroku nejen v oboru stavebnictví, ale i zemědělství, zdravotnictví a školství. Vláda republiky proti bídě obyvatelstva bojuje všemi prostředky. Prudký vývoj celého hospodářství a úrovně lidí zajišťuje obsáhlými tříletými plány. Výstavba začíná přirozeně od základu, tj. od využití obrovského nerostného bohatství a nepřeberných zásob vodní energie.
Presidentský palác: Guinea je samostatnou nezávislou republikou, která je členem unie Guinea – Ghana – Mali. V čele stojí president. Sídlí v paláci, odkud ještě nedávno vládl zemi nenáviděný francouzský guvernér. Nejvyšší zákonodárná moc přísluší Národnímu shromáždění. V Guineji působí jediná strana – Guinejská demokratická strana, která pracuje v úzkém kontaktu s odbory a provádí pokrokovou protiimperialistickou politiku s cílem upevnit politickou a hospodářskou nezávislost republiky.
Mapka územní organizace: Území státu je rozděleno na kraje, které mají plochu asi jako naše Morava a asi 200.000 obyvatel. Kraje se opět dělí na okresy. Hlavní město má výsadní postavení. V zemi byla dokonale zničena moc prodejných značně profrancouzsky naladěných domorodých náčelníků, které si většinou kolonialisté úplatky a výhodami vydržovali. Centrální vláda dnes provádí rozhodnou nestrannou politiku, která je nutná ve státě obývaném několika národnostně dosti odlišnými skupinami.
President Sekou Touré: Presidentem státu je Sekou Touré, dlouhodobý odborářský pracovník se zásadní politickou linií. Je jeho velkou zásluhou, že je v zemi tak živý politický život. Celým svým vystupováním podporuje myšlenku boje proti kolonialismu i neokolonialismu na celém světě.
Vítání presidentů států tvořících unii při příjezdu do Konakry: V Konakry byla uzavřena dohoda o vytvoření unie Guinea – Ghana – Mali. Úmluvu podepsali presidenti Sekou Touré, Nkrumah a Modibo Keita, kterým obyvatelstvo při příjezdu do města připravilo nadšené uvítání. Toto přivítání zajistily především masové organizace, které jsou nejlepší zárukou správného politického vývoje země. Zajišťují řadu svépomocných akcí jako je např. výstavba silnic a stavba venkovských škol. Politický život a budovatelský zájem tak proniká mezi široké masy lidí. V zemi pracuje jednotná pokrokově zaměřená organizace mládeže, jsou zde silné odbory a velmi aktivní organizace žen. Tyto masové organizace mají svoje výbory i v těch nejzapadlejších vesničkách.
Guinejská rodina: Guinejské rodiny bývají velmi početné. V zemi je totiž povoleno mnohoženství, při čemž může mít každý muž nejvýše čtyři ženy. Rodinný život je stále ještě pod vlivem islámu, který jej konzervativně svazuje a brání vnikání pokrokových zásad, ať již to je ve vztahu mezi mužem a ženou, v názorech na výchovu dětí či hygienu. Mnoho mladých lidí však již svůj život buduje na pokrokových zásadách. Stát jejich boj se zakořeněnými předsudky z nedávných dob, kdy bylo možno koupit ženu na trhu jako jakékoliv jiné zboží, všemi prostředky podporuje.
Mapka národností a fotografie starého muže z Gaoualu: Národnostní otázka je značně složitá. V zemi jsou tři velké národnostní skupiny: Sousou, Foulah a Malinké. Vedle toho zde žije ještě řada drobnějších kmenů, které jsou buď zbytkem původního obyvatelstva, nebo sem etnicky zasahují ze sousední Liberie a Sierra Leone jako kmeny Guerzé, Toma a Kissi. Největší kmen, nebo lépe řečeno národ, jsou Fulahové, kteří tvoří plných 40% obyvatelstva. Vznikli smíšením Tuaregů, Maurů a Arabů s negroidním obyvatelstvem. Jsou pravověrnými mohamedány. Jsou vysocí, vážní a dobří zemědělci. Kdysi bývali také dobrými válečníky. Uplatnili se v obou světových válkách, kdy byli na bojišti známi jako obávaní senegalští střelci. Přímořskou oblast obývá asi 300.000 příslušníků národa Sousou. Jsou inteligentní a nadaní obchodníci a řemeslníci. Třetím velkým kmenem je část národa Malinké, obývají Horní Guineu /okolí Kankánu/. President a většina vládních úředníků jsou příslušníky tohoto kmene. President byl dříve v Kankánu poštovním úředníkem. Všechny zmíněné národnostní skupiny, které se od sebe řečí dosti liší, mají zbytek svých příslušníků v ostatních zemích západní Afriky. K rozdělení národů došlo teprve za koloniálního panství.
Ženy na trhu: Stát považuje vyřešení ženské otázky za prvořadý úkol. Staletími uzákoněné bezprávné postavení ženy, která se kupovala a prodávala jako věc a která musí na mnoha místech země ještě jediná v rodině pracovat, se jen těžko překonává vládními výnosy. Je třeba trpělivé práce mezi lidmi, přesvědčování a příkladů. V tomto směru již udělal pěkný kus práce celostátní svaz žen a mládežnická organizace. V životě země jsou dnes ženy aktivnější než muži. Zvláště se to projevovalo v posledních létech koloniálního režimu. Svůj zásadní odpor proti francouzské okupaci prokázaly ženy svým vystupováním v 70 dní trvající stávce, která v roce 1953 proběhla ve všech francouzských podnicích.
Malé dítě na ulici, děti ve škole: Nejhorším dědictvím kolonialismu je výchova a zdraví mládeže. Většina dětí zatím žila a odrůstala na ulici nebo v přírodě bez nejmenšího dozoru. Pouze 1% dětí navštěvovalo státní školy, nepočítáme-li náboženské školství. V době osvobození umíralo 80% dětí ve věku do jednoho roku. Stát věnuje na zlepšení tohoto stavu velké prostředky. Byly zavedeny poměrně vysoké přídavky na děti. Byl vydán školský zákon, který předpisuje pro všechny děti povinnou školní docházku. Odstraňuje se tak 98% negramotnosti obyvatelstva. Dnes je v každé vesničce škola, i když to snad někdy jsou jen lavice pod jednoduchým přístřeškem a učitel má jen nejnižší vzdělání. Systém základních škol doplňuje síť lyceí a stát počítá s výstavbou nižších i středních odborných škol. V Konakry se již začala stavět polytechnika. Nejpozději v roce 1964 se na ní začnou připravovat studenti k složení závěrečných zkoušek. V oblasti Kankánu bude zřízeno několik zemědělských škol. Ve školách se stále ještě vyučuje francouzsky. Stipendia do ciziny, SSSR, Belgie a ČSSR jsou jedny z nejvyšších ze všech afrických států.
Muži před večerní modlitbou: Každý večer se před mešitou v Konakry shromažďují muži k večerní modlitbě. Islám je v zemi převažujícím náboženstvím. Na jihu je obyvatelstvo převážně animisty. Před druhou světovou válkou se zde ještě v některých místech prováděly rituální obřady dokonce s lidskými obětmi. Katolickou a protestantskou víru vyznává jen několik desítek tisíc obyvatel. Vliv náboženství se v zemi neprojevuje nijak silně. Guinejci jsou nábožensky velmi vlažní. Obvykle se spokojují amuletem na krku /tzv. Gri-gri/, jemuž věří více nežli čemukoliv jinému.
Typická vesnice kmene Sousou: Guinejské vesnice mají svoje kouzlo. Vyvolávají v člověku představu dávných dob. Guinejský venkov si totiž uchoval ráz, jaký měl v dlouhých tisíciletích dějinného vývoje. Hliněná podezdívka kruhových chatrčí je kryta střechou z až 5 m dlouhé tzv. sloní trávy. Celou vesničku obývá jeden rod, skládající se z malého počtu velkých rodin. Pro každou ze svých žen buduje muž vlastní chatrč. Některé vesnice jsou proto značně rozlehlé. Bývají proti divoké zvěři ohraženy palisádovým plotem. V ohradě někdy bývají i políčka. Obyvatelstvo se zaměstnává extenzivním zemědělstvím a chovem dobytka. Na políčkách dosud pracují společně. V Guineji se zachovalo patriarchální vlastnictví půdy. Patří celé vesnici. Největší překážkou rozvoje zemědělství, a tím i zvýšení úrovně venkovského obyvatelstva, je nízká úroveň pracovních metod. Přes šedesátiletou „zvelebovací“ činnost francouzských kolonizátorů se zatím guinejský venkov nedostal ani k železnému pluhu. Nezná vůz ani potah, všechno se nosí na hlavě. Políčka se obdělávají primitivní motykou „daba“, která si už dávno vysloužila místo v muzeu.
Rybář hází do vody síť, muži pracují v lese: Muži pracují v zemědělství daleko méně nežli ženy. Nejčastěji loví zvěř, v době sucha loví ve velkých řekách ryby, nebo pracují v lese. Lovné zvěře již není v dnešní Guineji mnoho. Jsou zde sice zastoupeny všechny druhy africké zvířeny, ve větším množství se však vyskytují pouze opice, jichž se odhaduje dvojnásobný počet nežli obyvatel. Lov ryb v řekách zajišťuje výživu značnému množství obyvatel. Ostatních druhů masa není totiž v zemi dostatečné množství a mořské ryby není možno pro pomalou vnitrozemskou dopravu a velké teplo dopravovat daleko do vnitrozemí. Těžba dřeva se většinou děje primitivním způsobem. Na venkově totiž ještě neznají pilu, a tak je takový poražený kmen primitivními sekyrami uhlodaný jako od bobrů.
Ženy utloukají obilí: Mimo práce na poli patří utloukání obilí k jedné z povinností guinejských žen. V domácnosti pracují naopak více muži nežli ženy. Setkáváme se s muži, kteří perou, žehlí, vaří a někde se dokonce starají i o děti. Je velkou zásluhou celostátní organizace žen, že se dnes ženy zapojují do výrobních oborů, které byly dosud výsadní doménou mužů. V Guineji totiž muži pracovali dokonce i jako ošetřovatelé ve zdravotnictví, jako sekretáři a písaři na stroji. Dnes toto všechno mizí. Ženy pracují nejen v nově zakládaných továrnách, ale v hlavním městě Konakry dokonce vidíme na křižovatce ženy v policejních uniformách řídit dopravu.
Střed města a trh v Konakry: Život městských obyvatel se od života na venkově v mnohém liší. Je zde větší příležitost k výdělku, obchodu a vzdělání. Zatím co větší část venkova dosud žije na úrovni pravěké civilizace, města a především hlavní město, z něhož jsou naše záběry, rychle dohánějí úroveň světových velkoměst. Život v guinejských městech však má také svoje stinné stránky. Města rostou rychleji nežli odpovídá jejich možnostem rozvoje. Stěhují se do nich chudí lidé z venkova celé země. Toto množství obyvatel pak není možno uživit, a tak se např. v hlavním městě, kde je nakupeno mnoho lidí odtržených od půdy a bohaté přírody, setkáváme s křiklavějšími projevy bídy nežli kdekoliv na venkově. Některé části Konakry s přízemními chatrčemi mají větší hustotu obyvatelstva nežli nejlidnatější čtvrti Paříže.
Typy oblékání, domorodí krejčí na ulici: Národ Sousou je národem dobrých řemeslníků, především jsou to krejčí. Množství krejčích je podmíněno především tou skutečností, že se Guinejci rádi dobře a pestře oblékají. Do oblečení dovedou uložit poslední peníze. Domorodí krejčí pracují na ulici se starými Singrovkami i novými Ladami, dovedou dobře napodobit Francouzi přinášenou pařížskou modu. Krejčovské výrobky jsou na guinejských trzích nejrozšířenějším zbožím. Kupujícímu trvá vždy dosti dlouho, nežli si vybere ten svůj správný malý nebo velký „bubu“, což je národní oblečení připomínající starořímské togy. O světový názor se v Guineji bojuje i v oblečení. Je zde přehlídka mody z celého světa a můžeme říci, že i téměř ze všech dob. Muži nosí nejmodernější úzké kalhoty bez záložek z umělých hmot, krátké kalhoty i klasické úbory pestrých barev z doby počátku našeho letopočtu, v nichž se nedá dělat nic jiného než pomalu chodit nebo sedět na koberečku a dovolávat se Alaha. Ženy nosí vedle moderního oděvu převážně dlouhé sukně a bluzy s honzíky tak jako kdysi naše babičky.
Tančící ženy, žena s dítětem na zádech: Guinejci jsou veselé a družné povahy. Mají dobrý hudební sluch a rádi zpívají i tančí. Tančí se při každé příležitosti. Tance jsou individuální, účastní se jich najednou nejvýše tři ženy nebo muži, nikdy ne společně. Doprovodná hudba je složena z jakéhosi dřevěného xylofonu, na nějž hrají vždy dva muži, a z bubnu tam-tamu. Hudba je strhujícím způsobem rytmická. Xylofon chvílemi chřestí a chvílemi zvoní. Náladu dokreslují zvuky tam-tamu. V prudkém víru na něj bubeník tluče pěstmi, dlaněmi a někdy se s ním jenom mazlí prsty. Dovede při tom téměř zahrát melodii. K tomu při některých tancích diváci zpívají akcentovanou melodii asi jako „ejá-ejá“. To všechno není nic proti vlastnímu tanci. Tančí se ve fantastickém rytmu za prudkého stepování s hlavou zvrácenou dozadu. Tanečnice nebo tanečník z ničeho nic najednou ztrne. Ženy často tančí s malými dětmi na zádech a při takovém náhlém zastavení se nemluvněti div že hlavička neulomí. Tančí se všude: Večer při slavnostech, v přestávkách mezi prací nebo při praní prádla, kdy se místo bubnů tluče na plechové škopky československé výroby, tančí se na ulici hlavního města i v zapadlých vesničkách.
Venkovská zásobárna na kůlech: Na venkově je nutno ukládat zásoby jídla v zásobárnách umístěných na vysokých kůlech, aby nebyly dostupné zvěři. Ukládá se tak všechna úroda, kterou nebylo možno prodat ve městě. Tím se zajišťuje strava pro celou rodinu až do příští sklizně po přechodu doby dešťů. Strava obyvatelstva je chudá. Přestože by úrodná země mohla uživit daleko větší počet obyvatel, trpí většina lidí podvýživou. Podle francouzských oficiálních statistik přijímal na konci koloniální okupace každý domorodec pouze 1/10 kalorií, které má ve své stravě Evropan. Obyvatelstvo se živí převážně ovocem, jehož je sice všude dost, které však zde má malý obsah vitamínů a malou kalorickou hodnotu. Tuto stravu pouze doplňují rýží a výjimečně praženými arašídy. Masa jedí velmi málo, většinou jen skopové. Na venkově není prakticky možno koupit maso bez červů. Mléko se dováží z Evropy. Hovězí dobytek se v Guineji pěstuje pouze na maso.
Graf střídání doby dešťů a doby sucha. Vyschlý boval v době sucha. Malá říčka v době dešťů: Guinejské klima se vyznačuje dvěma odlišnými obdobími – dobou dešťů a dobou sucha. Většina srážek spadne v době dešťů, kdy od moře přinášejí monsunové deště vláhu. V době sucha se z převážné části území stává vyschlá oblast. Střídání dvou ročních období ovlivňuje hospodářský život země. Na větší části území je zemědělství bez závlah možné pouze v době dešťů. Stavebnictví a hlavně doprava po nedokonalých cestách jsou naopak možné jedině v době sucha. Vyschlý vzhled krajiny je v době sucha ještě zvyšován vypalováním porostů. Vesničané vypalují suchou trávu, aby jim v době dešťů narostla pro dobytek nová. Vypalování vegetace umožňuje spékání povrchu půdy. Vznikají neúrodné bovaly, které je možno jen velmi těžko znovu zúrodnit.
Pobřeží ostrovů De Los: Ostrovy De Los, na jednom z nichž je vybudováno hlavní město Konakry, se dosti liší od konfigurace přímořské části Guineje. Jsou převážně tvořeny lateritickým materiálem, který je výbornou železnou a bauxitovou rudou. Lateritický povrch, který má skelný charakter, není pro zemědělství vhodnou půdou. Území Horní Guineje a hlavně Fouta Djalonu se od ostatní části západní Afriky liší velmi podstatně. Západní Afrika je v podstatě náhorní planinou, z níž vystupuje poměrně strmý Fouta Djalon, ohraničující svými okrajovými útesy přes tisíc metrů vysokou náhorní plošinu, která je příčinou klimatických a v důsledku toho i etnografických zvláštností.
Vodopád Kinkon: Na území Guineje pramení ve Fouta Djalonu většina velkých západoafrických řek. Z nich je nutno jmenovat Niger, Senegal, Gambii, Kolenté, Konkouré a řadu dalších. Guineji se proto říká „vodárna západní Afriky“. Země má velké množství srážek. V době dešťů v Guineji spadne osmkrát tolik srážek nežli v ČSSR za celý rok. Řeky jsou proto značně vodné. Klesají s náhorní plošiny až 400 m vysokými vodopády, jichž je v Guineji kolem 150, od nejmenších až po skutečně mohutné. Na nejvyšším z nich v době dešťů padá s výšky 60 m množství vody odpovídající střednímu přítoku našeho Dunaje. Na našem obrázku je jeden z nejvyšších a nejkrásnějších guinejských vodopádů – vodopád Kinkon.
Ženy sázejí banánovníky, muži kopou zavlažovací kanál: Vysazování mladých banánovníků do tvrdého úhoru na jednoduše vyklučené pasece není nijak lehká práce. Mladé banány pak vyžadují pravidelné závlahy, pro které se nyní v Guineji buduje řada zavlažovacích kanálů. Podle ústavy je všechna půda v Guineji vlastnictvím státu. Tříletý plán předpokládá vznik 500 výrobních družstev, jichž je dnes v Guineji asi dvacet. Lidé nechtějí žít dál v bídě, a proto se u nich při práci vytváří ovzduší nadšené a tvořivé práce. Hlavní pěstovanou plodinou jsou banány, jichž je Guinea největším vývozcem na světě. Kdyby mohla být všechna úrodná půda v Guineji zavlažena, uživila by až padesátinásobek dnešního obyvatelstva země. Vláda proto přistupuje k rozsáhlým investicím do zavlažovacích zařízení. Účinně jí v tom pomáhá SSSR, který buduje v rámci dlouhodobého úvěru v suché oblasti Horní Guineje velkou přehradu. Pro zavlažovací účely v době sucha zachytí v době dešťů vodu.
Stádo dobytka: Ve Fouta Djalonu se pěstuje hodně dobytka. Je to jediná část země, kde dobytek netrpí parazity a obrovskou vlhkostí vzduchu. Chov dobytka je zatím poměrně na nízké úrovni. Chovný dobytek je majetkem jednotlivých zemědělců. Každý z nich má jednu, nejvýše dvě krávy. Pasou se bez dozoru ve velkých stádech. Nevěnuje se jim zatím žádná veterinární péče. Stádo se v savaně vyhledává teprve tehdy, když se mají vybrat kusy na porážku. Užitkovost dobytka je zatím velmi nízká. Stačí prakticky většinou jenom pro potřebu majitelů. Guinea musí dokonce velkou část potřeby masa dovážet ze sousedních zemí.
Chlívek pro ovce a kozy: Hovězího dobytka se zatím nechová mnoho. Daleko rozšířenější je chov drobnějšího domácího zvířectva, hlavně koz a ovcí. Svoje ovce a kozy chrání vesničané proti dravé zvěři tím, že je zahánějí po žebřících do chlívků na vysokých kůlech.
Typická silnice v brusu, most přes řeku a brod: Dopravní situace je dnes v zemi dosti těžká. Je zde pouze jediná nevyhovující úzkorozchodná trať z Konakry do Kankánu, kterou teď Guinea za pomoci SSSR rekonstruuje. Prakticky celá doprava nákladů proto závisí na silniční síti. V zemi je jen jediná asfaltovaná silnice z Konakry do Kindie v délce asi 100 km. Všechny ostatní cesty mají většinou nezpevněný povrch a jsou proto v době dešťů nesjízdné. Na silnicích jsou brody, přívozy a primitivní mosty. Přestože na silnicích nejsou výstražné značky, před takovým mostem je vždy, a to docela oprávněně, výstražná tabule „Pozor most!“.
Večer v přístavu: Námořní dopravou je Guinea spojena s celým světem. Má veliký dokonalý přístav pro obchodní lodě do 20.000 tun v Konakry, podružnější přístavy v oblasti bahnitého pobřeží v ústí přímořských řek Fatala a Rio Nunez a zemědělský přístav v Benty. V současné době se buduje moderní přístav pro vývoz kovových rud u Dougoufissy.
Československé letadlo na letišti v Konakry: V roce 1950 zahájily naše aerolinie první a jediné přímé letecké spojení střední Evropy se západní Afrikou. V roce 1951 byla tato linka prodloužena až do sousední Mali. Jsou na ní na trati dlouhé přes 7000 km nasazena pohodlná a rychlá čtyřmotorová letadla Il-18. Československá letadla Il-14 zajišťují i živou leteckou dopravu uvnitř státu. Letadla guinejské dopravní společnosti řídí naši piloti. Moderní letiště je pouze v Konakry. V současné době se rozšiřuje provoz tryskovými letadly. Ostatní letiště jsou v horším, ale stále ještě vyhovujícím stavu. Vybudovali je za války Francouzi, kteří tenkrát vyváželi ze země všechny zásoby bez ohledu na potřeby obyvatelstva. Za druhé světové války zemřela téměř polovina obyvatel země hladem. Na fronty severní Afriky byli také letecky odváženi černí vojáci. Není např. všeobecně známo, že jednotky, které porazily Romela, byly z velké části tvořeny těmito „Senegalskými střelci“.
Snímek povrchového dolu: Guinea má neuvěřitelně velké nerostné bohatství. V tomto směru je po Katanze v Kongu nejbohatší zemí Afriky. Mimo uhlí a zatím nezjištěné zásoby nafty se zde vyskytují prakticky všechny rudy s bohatým obsahem kovu. Po domácku se ročně vytěží tuny zlata. Ani se neodhaduje, kolik by vynesla intenzívní těžba. Roční těžba diamantů se odhaduje na 60.000 karátů. Největší zásoby však má Guinea v železných rudách a bauxitu. Samo hlavní město Konakry leží na jednom z největších ložisek železné rudy v Africe. V zemi je téměř 5 miliard zjištěných zásob prvotřídního bauxitu – suroviny pro výrobu hliníku. Na několika místech byla ověřena přítomnost radioaktivních rud, manganu, mědi, grafitu, titanu, asbestu, molybdenu, tantalu – tak bychom mohli pokračovat v dlouhém výčtu. Za doby francouzské okupace ležela většina tohoto bohatství nevyužita. Guinea nyní přistupuje k zhodnocení těchto obrovských nerostných zásob, které se v blízké budoucnosti stanou základem rozkvětu země.
Skladiště železné rudy v přístavu Konakry: V zemi je zatím jediná továrna na zpracování rud. Je to továrna Fria, kde se z bauxitu vyrábí kysličník hlinitý. Ostatní vytěžená ruda, ať již to je bauxit nebo železná ruda s obsahem až 80% kovu, se vyváží do ciziny. Jedním z největších odběratelů bohaté železné rudy je např. Polsko. Vyváží z Guineje rudu již 15 let. Přesto, že ruda nastupuje cestu po moři téměř přes čtvrtinu zeměkoule, je její dovoz pro Polsko výhodnější nežli dovážení švédské rudy. V současné době uvažuje ČSSR o dovozu bauxitu, který se např. na ostrovech De Los těží rovnou do lodí. V přístavu Konakry se kupí velké zásoby železné rudy připravené k odvozu do Polska.
Vodopád Kaleta na řece Konkouré: Guinejské vodopády umožní výstavbu téměř šedesáti vodních děl s energetickým využitím. Největší z nich, vodní dílo Souapiti, bude mít jezero o dvacetkrát větším obsahu nežli je zdrž naší největší přehrady Orlík. Ročně vyrobí desetkrát více proudu nežli náš Orlík. Přehrad jako Slapy je v zemi možno postavit asi 23. Guinea má ve svých tocích energetický potenciál odpovídající předpokládané výrobě všech parních i vodních elektráren průmyslového Československa v roce 1970. Dobře využitelné vodní energie má Guinea takové množství, jaké u nás vyrobíme v roce 1965. Stát však zatím nemá prostředky, aby tyto obrovské investice pro využití energie sám vybudoval. Je závislý na pomoci ze zahraničí, kterou mu nezištně poskytují země socialistického tábora.
Zásobní stanice kysličníku hlinitého a práce při rozšiřování přístavu: Z kapitalisty vybudovaných a jimi užívaných průmyslových a přístavních zařízení dostává guinejská vláda pouhou třicetinu ročního zisku, přičemž nemůže do rozšiřování kapacit závodů mluvit. Dokonce se v některých obdobích stává, že monopoly omezují např. v závodě Fria výrobu jenom proto, aby zvedly cenu hliníku. Guinejský lid si je dobře vědom nebezpečí neokolonializmu. Proto všechny nové továrny, kterých se nyní ze všech oborů staví v zemi pěkná řádka, buduje sám nebo za přispění zemí socialistického tábora. Charakter této pomoci se podstatně liší od praxe kapitalistických států. SSSR a země socialistického tábora ihned po dokončení předávají investice do guinejských rukou a další hospodaření si již Guinejci provádějí sami.
Starý most vedle nového v lesnaté oblasti: Guinejská vláda přistupuje k radikálnímu řešení svízelné dopravní situace. Úzkým profilem v silniční dopravě jsou brody a dřevěné nevyhovující mosty, které jsou v době dešťů strženy, nebo alespoň zaplaveny vodou. Proto v rámci tříletého plánu se budují na nejdůležitějších silnicích nové mosty. Mnohdy je to velmi nesnadná práce, protože provoz stavby je nutno v době dešťů přerušovat. V lesnaté oblasti k tomu ještě přistupují potíže s dopravou stavebního materiálu.
Tanec s maskou při lidové slavnosti v Gueckédou: Maskované tance, které byly dříve součástí rituálních obřadů, se stále více stávají národopisnou záležitostí. Lidé, kteří se ještě nedávno při takových náboženských obřadech v záři ohňů třásli ve strachu před bohy, se dnes maskovanému tanečníku smějí nebo se alespoň dobře baví. Je to neklamnou známkou toho, že v zemi nedochází jen k změnám hospodářského rázu. Mění se i názor lidí na svět. Guinea provádí zásadní pokrokovou politiku. Její úspěchy jsou nesporným důkazem toho, jak nepravdivá jsou prohlášení různých těch obhájců afrického kolonialismu, že domorodé obyvatelstvo není schopno tvůrčí práce a že po zrušení koloniální správy se ze země stane útvar neschopný života s bídou a nouzí. Mnohý Guinejec se dnes již ve světovém dění dovede lépe orientovat než mnohý občan koloniální Francie. Závěrem je nutno si připomenout slova presidenta Secou Tourého: „Podřadné národy ve světě prostě neexistují. Dokázala to historie i současný vývoj. Vykořisťování koloniálních národů, považovaných za méněcenné, je nutno potírat stejně rozhodně jako otevřenou koloniální nadvládu. Je to jeden z předních úkolů OSN, který musí zbavit svět posledních zbytků a forem kolonialismu, jež se staly úplně nesnesitelnými.“
y
