y
Jaroslav Vrchlický
Louny, rodiče J. Vrchlického: Mnohým básníkům a spisovatelům vtisklo rodiště nesmazatelné rysy. Ne tak Jaroslavu Vrchlickému, jenž se narodil 17. února 1853 v Lounech. Jako jednoroční dítě se stěhuje se svými rodiči do Slaného. Otec Filip Jakub Frida, rodem z Brandýsa nad Labem, byl člověk velmi podnikavý, nadaný obchodním duchem, někdy však příliš riskoval, takže se stávalo, že místo úspěchů se dostavovaly nezdary. Ty byly také příčinou stálého stěhování početné rodiny. Emil Frida, později Jaroslav Vrchlický, měl starší sestru Marii a dalších pět mladších sourozenců. Matka básníkova byla žena vážná a zbožná a měla velký vliv na citový život svého syna. V dílech Vrchlického najdeme několik básní, v nichž tento jejich vzájemný vztah je zachycen. „...to jedno, matko, vím, co jsem kdy zpíval,
z dna duše bylo Tvé, já tam se díval –“
(Své matce, Překročen zenit 1899)
Deska na rodném domě: Je zajímavé, že pro Vrchlického nebylo žádné místo tak přitažlivé, „duch místa“ ho nikam nepoutal. Je však zcela oprávněné, že na rodném domě v Lounech je deska připomínající, že tu vstoupil do života velký český básník. O jeho významu pro českou literaturu a kulturu nebylo nikdy pochyb, i když během doby se ozývaly hlasy tu kritičtější, tu méně kritické. Poslyšme soud F. X. Šaldy, jednoho z nejpovolanějších kritiků posledního půlstoletí: „...Vrchlický byl duch jedinečné u nás síly tvůrčí, nejbohatší náš básník, největšího rozpětí perutí; umělec vášnivě toužící obejmouti a zmoci každý problém; neúmorný dělník, vrhající se na každou látku a snažící se, podrobiti ji svému panství.“ (F. X. Šalda, Duše a dílo, 1950)
Klatovy: Dětství prožil Vrchlický do deseti let u svého strýce faráře v Ovčárech u Kolína, pak přišla studia na gymnasiu, a opět ne na jednom místě. Nejprve ve Slaném, pak v Praze a konečně v Klatovech, kde roku 1872 maturoval. V závěru gymnasiálních studií má za sebou již zdařilé pokusy básnické uveřejňované v časopisech a sborníku jihočeského studentstva. Jeho prvními vzory byli čeští básníci starší, například Karel Hynek Mácha, Jan Neruda i Vítězslav Hálek.
Portrét Vrchlického z mládí: Tento mladý student průhledně modrých očí, jež dodávaly celému obličeji zvláštního jakoby zasněného výrazu, s neobvyklou lehkostí píše své verše a už tehdy se pouští do překladů básníků cizích. Ještě dříve, než vyjde jeho již hotová sbírka vlastní, vydává v roce 1874 „Básně Viktora Huga“:
Jest osud národů jak bezdné, tmavé moře,
propastí oceán a skrytých srázů pln,
a slepý ten, kdo mní, že tužby jich a hoře
jsou pouhá větrů hra a pouhý příboj vln!
(V. Hugo, Dějiny I)
Na mýtině (rukopis básně): První vlastní sbírka Vrchlického „Z hlubin“, věnovaná památce Hálkově, jenž zemřel mlád roku 1874, oplakáván celým národem, vyšla roku 1875. Nese stopy mladistvé zádumčivosti až pesimismu a nezadá si například s prvotinou Nerudovou, s Hřbitovním kvítím. Svědčí o tom i báseň, jejíž rukopisný záznam vidíme:
Kolem lesů černé řady,
a jen zde bor vymýtěný;
smutno všady – ticho všady –
a ty pokácené kmeny,
jež se v dálce v mlhu noří
ční tu jako dávných moří
zkamenělé, bílé pěny...
Jaký les to byl as prve!
Teď tu jako na bojišti
jen pod kmeny místo krve
slziček se květy prýští.
Chudé květy – bez ozdoby –
na tom dost, že věnčí hroby.
Ať se v nich má slza blýští!
V středu javor na té pláni
zapomněli snad jej v spěchu?
Jak se chvěje, jak se sklání
v podjeseně mrazném dechu!
Snad že záhy pád svůj hádá,
neboť žluté listí střádá
pod hlavu si v žlutém mechu.
Ani pták zde nezapěje –
snad se toho ticha leká;
písní bor se nezachvěje –
snad na nové jaro čeká!
Příroda se zamyslila:
kterak dříve krásnou byla,
krásnou – ale bez člověka!
Josef Thomayer: Důvěrný přítel básníkův ze studií, Josef Thomayer, pozdější známý pražský lékař, byl u zrodu básníka Vrchlického i jeho pseudonymu. Student Emil Frida poslechl svého přítele a ke svým básním začal psát jméno, které jej proslavilo doma i za hranicemi. O vzniku pseudonymu vypravuje Thomayer ve vzpomínkové knize „Z pouti životní“, tvořil i literárně, avšak zdaleka nedosáhl dokonalosti svého přítele. Sám používal pseudonymu R. E. Jamot.
Reliéf nad Vrchlicí v Kutné Hoře: Podle svědectví Thomayerova je historie pseudonymu J. Vrchlického poněkud složitější, než se na první pohled zdá. Emil Frida je až druhým nositelem jména Vrchlický. Prvním byl zapomenutý předčasně zemřelý básník kutnohorský J. V. Jelínek (1842–1869), jenž přijal jméno potoka protékajícího městem. Smrtí prvního nositele se tedy „uvolnilo“ jméno, které si na radu Thomayerovu přivlastnil mladý Frida. Byla to jen náhoda. Nějaký vnitřní vztah k Vrchlici a městu se v básníkovi nevytvořil ani později. Přesto nedlouho po Vrchlického smrti profesor kutnohorské reálky J. Chvojan vytesal do skály nad potokem mohutný reliéf jako poctu velikému umělci.
Veltruský park: Po studiích na gymnasiu se Vrchlický v Praze věnoval historii, filosofii a románským jazykům, zejména franštině. Umožňoval mu to i přátelský styk s francouzským dějepiscem Arnoštem Denisem (Čechy po Bílé hoře). Potom pobýval Vrchlický rok v Itálii, kde na něho zapůsobila zejména příroda. Roku 1879 se oženil s Ludmilou, dcerou spisovatelky Sofie Podlipské (sestra Karoliny Světlé). Tehdy často pobýval s manželkou a přáteli ve Veltrusích u svého druhého strýce. Veltruský park byl vhodným prostředím k dlouhým procházkám a inspiračnímu soustředění lyrického básníka. Z podobné atmosféry vznikla i „Píseň“ ze sbírky Poutí k Eldoradu (1882).
Zeyer, Sládek, Vrchlický: Tři básničtí druhové, tři současníci, tři spolupracovníci, označovaní také společným názvem lumírovci. „Lumír“ byl známý český literární časopis na konci 19. století a jeho dlouholetým redaktorem byl J. V. Sládek. Julius Zeyer (1841–1901) byl na rozdíl od Vrchlického a Sládka, kteří většinu života strávili ve vlasti, člověkem zcestovalým. Mnohokrát pobýval v cizině v Rusku, Německu, Švédsku, a Itálii. V jeho básních, románech i dramatech je typický rozpor mezi ideální představou, snem a skutečností. Velmi známá je jeho pohádková hra zpracovávající námět slovenské pohádky o síle lásky vítězící nad zlem „Radúz a Mahulena“ (s hudbou Josefa Suka).
Scéna z melodramu Hippodamie (1891): Vedle rozsáhlé lyrické tvorby je Vrchlický autorem několika dramat. „Hippodamie“ je rozměrné básnické drama, trilogie, jejíž jednotlivé části jsou: Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie. Starořecký antický námět o Hippodamii, dceři krále Oinomaa, je tragédie o krvavé vině a jejím trestání jak na Hippodamii a Pelopovi, tak i na jejich dětech. Antický svět řecký a římský je častým inspiračním zdrojem Vrchlického tvorby. Drama „Hippodamie“ tvoří s hudbou Fibichovou melodram. Na obrázku Hippodamie v provedení Národního divadla v Praze.
Noc na Karlštejně (1884): Také domácí historie upoutala Vrchlického. Noc na Karlštejně je nejznámější jeho hra. Její obliba pramení zejména z toho, že Karel IV. je tu představen jako člověk naplněný moudrou dobrotou a láskou.
Selské balady (1885): Jedna z epických sbírek Vrchlického s historickou tematikou s náměty českými. V básních této sbírky je uplatněn silný patos sociální. Na dramatickém zápase venkovského lidu v povstáních 15. až 18. století ukazuje Vrchlický cestu národně osvobozeneckému boji své doby, jenž může být úspěšný jedině jako boj lidový. Podobně jako u J. V. Sládka, A. Jiráska a Svatopluka Čecha i u Vrchlického je chápáno soudobé selství jako základ zdravých sil národa. Pramenem ke zpracování Selských balad byla studie historického spisovatele Josefa Svátka o selských vzpourách v Čechách. Tato sbírka svou uměleckou i myšlenkovou stavbou v mnohém předčí i stejně zaměřenou časovou lyriku ve Vrchlického sbírkách, k nimž patří i „Hlasy v poušti“ (1890).
Vrchlického pracovna s bystou Dantovou: Vrchlický byl člověk nesmírně pracovitý. Den za dnem sedal ve svém bytě v Praze na Palackého nábřeží k psacímu stolu. Před sebou měl poprsí Dantovo. Tento italský renesanční básník měl vliv na Vrchlického vývoj zejména v mládí. Překlad Dantovy „Božské komedie“ je jednou z jeho vynikajících prací. Na stěně pracovny potom visel obraz jeho druhého vzoru, Viktora Huga. Kolem dokola je obklopen básník množstvím knih, které mu byly druhým a pro práci vlastně prvním světem. Knižní inspirace byla v mnohém směru pro Vrchlického tvorbu rozhodující. Jeho fantazie se sytila obrazy četby a přetvářela je ve svět jeho básnických činů. Jeho rozsáhlé překladatelské dílo obohatilo českou literaturu o výtvory velikých básníků, zejména románských národů.
Úmrtní dům v Domažlicích: Předčasně se uzavírá kruh básníkova života v místech, kde strávil šťastné mládí, na Šumavě v Domažlicích. Od poloviny devadesátých let prožíval při pilné práci mnohé osobní zklamání a zlá choroba nakonec předčasně uzavřela plodný život básníkův v necelých šedesáti letech. Posmrtná sbírka „Meč Damoklův“ (1913) napověděla mnohé z básníkových zápasů posledních dnů života. Vrchlický je pohřben v Praze na vyšehradském Slavíně.
Sebrané spisy: Rozsáhlostí a mnohostranností díla vyrovná se Vrchlickému v české literatuře jen málokdo. Jeho tvorba je výrazem vzestupu české národní společnosti, její kultury i jejího sebevědomí. Vítězslav Nezval, básník podobně lehce a hbitě tvořící, tuto skutečnost vyjádřil slovy: „Hle, nejbohatší strom, jaký kdy vyrostl v Čechách, strom přeplněný oslnivým ovocem nejrůznějších barev, nejrůznější chuti.“ Nejvýstižnější autoportrét vykreslil však Vrchlický sám v epitafu (náhrobním nápise):
Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický
Jaroslav leží,
básníkem doby své byl; mravencem pilností svou,
klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přines
své vlasti,
myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu i
kov.
Málo měl na světě štěstí. Přátel však, lásky
též dosti,
v otčiny půdě teď spí, spokojen, tichý a rád.
