Žena a muž ve fantastickém kostýmu: Když nastoupili na český trůn Habsburkové, dodávali ještě před bělohorskou bitvou svému dvoru lesku nákladnými divadelními slavnostmi. V honosných alegorických scénách na dvorských slavnostech vystupovaly symbolické postavy, jak ukazuje náš obrázek ženy a muže ve fantastických kostýmech. Kresba je z konce 16. století.
Phasma Dionysiacum pragense: Velkolepou divadelní slavnost na počest císaře Ferdinanda a jeho choti uspořádali o masopustě r. 1617 v Praze příslušníci českých stavů. Zachovaná rytina představuje z této slavnosti tzv. Dionýské zjevení: nad sídlem blažených v podsvětí se klene obloha; zatím co se na jevišti předváděla baletní čísla, ve výši na oblaku se objevili bohové a chvalořečili císařským manželům a provolávali slávu panovníkovi. Taková přepychová dvorská divadelní kultura dosahovala sice po technické stránce vrcholné evropské úrovně, pro českou divadelní kulturu však byla bez užitku.
Ludus scaenicus /Komenský/: Zato vynikající místo v dějinách české divadelní tradice přísluší J. A. Komenskému. Navázal na humanistické divadlo a postavil drama do služeb školské výchovy. Využil ho pro jasnější a konkrétnější, názorný výklad učební látky, což byla v pedagogice myšlenka zcela nová a původní. Oproti jezuitům, kteří pěstovali také školské drama, ale rekatolizující a reakčně politické, dal Komenský svým školským hrám hlubokou humanistickou náplň. Na rytině slezského umělce z r. 1667 vidíme jeden z divadelních výjevů, kterými byla ilustrována slavná Komenského kniha Orbis pictus.
Barokní scéna pašijového výjevu: V období pobělohorském, když světští i církevní feudálové upevňovali v pokořeném českém státu svou moc, pěstovaly jednotlivé katolické kněžské řády, zvl. jezuitský, divadlo latinské, znázorňující nejčastěji osudy křesťanských mučedníků a utrpení Kristovo. K němu se také poutaly velikonoční církevní průvody, v nichž se předváděly události tohoto obsahu, tzv. pašijové výjevy. Jeden z nich, příznačně barokní, zachycuje dokumentárně miniaturní chrámová scéna na obrázku /z 18. stol./.
Přenosné jeviště v průvodu pražských židů: Oddanost císařskému habsburskému rodu se nadále projevovala i v této době okázalými průvody, při kterých se také předváděly živé scény. Na počest narození Josefa II. r. 1741 zařadili pražští židé do průvodu přenosné jeviště, jak dosvědčuje zachovaný dokument: kožešníci vyzdobili nosítka /přenosné jeviště/ vegetací, kolem ní leží vycpané šelmy, které svým zpěvem zkrotil Orfeus.
Johann Joseph Brunian v roli Hanswursta: V 17. a 18. století se začaly ve střední Evropě i u nás uplatňovat profesionální skupiny kočovných herců, říkalo se jim komedianti. Tyto trupy byly anglické, italské, francouzské, německé. Česky ovšem nehrály. Provozovaly své hry, zpočátku převážně náboženského obsahu, na podiovém jevišti, měnily nábytek na jevišti a s tím i scénu. Posluchače nacházely mezi měšťanstvem. Hlavními postavami jejich her v době vrcholného baroka byli císařové, králové, feudální předáci, proto se hrám říkalo hauptakce. Tradiční postavou v představeních býval původem italský Harlekýn, z něhož se stal později Hanswurst. Hrál komickou úlohu, obracel se přímo k divákům a doprovázel poznámkami předváděný děj. Náš obrázek představuje v roli Hanswursta proslulého herce Johanna Josepha Bruniana z doby před r. 1770. Oblečením, rekvizitou i gesty je to typ přihlouplého sedláka. Měl do drdolu svázané vlasy a nosil špičatý zelený klobouk. Za opaskem měl zastrčenou plácačku, která byla nezbytnou pomůckou pro jeho rozpoutanou gestikulaci.
Harlekýn a Harlekýna, kostýmní studie: Nejstarší komickou figurou hauptakcí, jak jsme řekli, byl Harlekýn, veselý a prostoduchý sluha venkovského původu, původně postava italské commedia dell’arte. Na obrázku z r. 1719 vidíme kostýmní studii Harlekýna opět s charakteristickou plácačkou a s příznačnou pantomimickou meštností pohybu. Jeho stálou partnerkou byla Harlekýna či Kolombína: intriky a náhody vedly tuto dvojici do nových a nových situací a nutily je překonávat nespočet překážek na dlouhé cestě za konečným štěstím.
Pohled do arény na pražském hradě při opeře: Od 17. století se pěstovala na šlechtických sídlech a na pražském hradě opera, pak i na městských scénách. Na její výpravu se nešetřilo peněz. Obrázek z r. 1723 dokazuje, s jakou pompou a důkladností byla pořízena scéna pro operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e Fortezza /Stálost a statečnost/. Opera byla provedena za korunovačních slavností. Hrálo se 5 hodin v přírodě v tzv. letní jízdárně za pražským hradem. Osvětlení obstaralo mnoho tisíc voskovic a závěsných lamp, divadlo bylo 41 m široké a 120 m hluboké, jeviště samo měřilo do hloubky 63 metry.
Dekorace ulice na scéně zámeckého divadla v Českém Krumlově: Dokonalostí dekorace operní scény se nehonosila jenom Praha, ale i mimopražská šlechtická sídla. Proslul zejména Český Krumlov. Z obrázku je patrno, jak barokní dekorace se snažila výtvarným využitím prostoru vyvolat dokonalou iluzi ulice /z r. 1767/.
Prospekt vězení z dekorací zámeckého divadla v Litomyšli: Podobná zámecká divadla nebyla v Čechách ničím výjimečným. Byla v Kuksu, v Jindřichově Hradci, v Kroměříži, ve Vyškově aj. Zámecká scéna v Litomyšli, předchůdkyně pozdějšího zachovaného divadla, se nám na obrázku z r. 1797 představuje technicky pozoruhodným prospektem vězení.
Principál zve publikum do komediantské boudy: Vedle těchto honosných operních scén na šlechtických rezidencích existovaly i značně skromnější útulky divadelní Múzy Thálie. Obliba divadelních her dala vznik většinou dřevěným divadlům ve městech. Říkalo se jim komediantské boudy. Stavěly se už v 18. stol. Rytina z 2. pol. 18. stol. ukazuje, jak principál komediantské skupiny zve měšťanské publikum do takové boudy na představení. Komedianti nehráli česky, ale protože komediantské barokní divadlo se vyznačovalo ve velké míře pantomimickými prvky, zvyšovala se tak jeho srozumitelnost i pro české návštěvníky. Kromě toho německé trupy uváděly v němčině i hry z českého prostředí, tedy obsahem blízké i českému návštěvníkovi, jemuž se vycházelo vstříc i česky pronášenými narážkami a improvizacemi, za které bylo publikum vděčné.
Komedie o Františce a Honzíčkovi: U nás v době rozvoje barokního divadla nevznikla divadelní skupina českých profesionálních herců. To způsobily nepříznivé sociální a politické okolnosti. Tím se ovšem neříká, že by zcela neexistovala domácí folklorní nebo městská divadelní tvořivost. České barokní ochotnické divadlo žilo na venkově. Prováděly se tradiční obřady, hry s náboženskými náměty, hry vánoční a velikonoční i hry se světskou tematikou. Ve hrách se nezřídka projevil odpor k vládnoucí třídě, proto je vrchnost nerada povolovala. Mnoho těchto her se dochovalo v zápisech a zprávy o jejich provádění daly možnost, aby se v nové době jejich inscenace obnovovaly. Úspěšně to dělal např. E. F. Burian. V r. 1939 provedl v duchu původní inscenace dochovanou Komedii o Františce a Honzíčkovi. Jako průvodce dějem v ní vystupuje Honzbuřt, někdejší Hanswurst. Obsah hry je prostý. Anglický generál Minc neuspěl v lásce ke královské dceři Františce a prodal ji do tureckého otroctví. Odtud z vězení ji vysvobodí zručný truhlář Honzíček a odvede si ji do Londýna. Po překonání mnoha intrik a nebezpečí na moři i na souši dávají královští manželé dvojici požehnání. Strůjce úkladů generál Minc je za trest roztrhán volským spřežením. Hra je bujná i vážná, je obrazem života lidových vrstev a jejich představ o světě. Zápis hry je z doby, kdy se už ve venkovských hrách užívalo opony a kulis, sám text svědčí o tom, že původně se změna dějiště publiku jenom ohlašovala.
Loutky poustevníka, čerta a smrti: V 17. a na začátku 18. stol. byl velmi živý zájem o loutkové divadlo provozované kočovnými herci. Mělo typické rysy barokního stylu. Nejstarší repertoár loutkařů byl totožný s repertoárem živých herců, objevoval se Harlekýn a Hanswurst, hrály se hry náboženského i světského obsahu. Ze starých marionet se nezachovalo téměř nic. Podle loutky poustevníka, v Čechách nejstarší dochované loutky /okolo r. 1800/, a podle tradičně podané loutky čerta a smrti, pocházející také z pozdější doby, se dá soudit, že barokní marionety byly výtvarně provedeny v lidovém řezbářském stylu baroka, jak jej známe z výzdob oltářů.
Pražské divadlo v Kotcích: Záliba v profesionálním divadle ve městech narostla posléze do té míry, že se začaly budovat první veřejné divadelní budovy se stálou scénou. V Praze to bylo od r. 1738 divadlo v Kotcích, které sehrálo v pozdější době významnou roli i pro česká představení. V rozlehlém sále středověkého obchodního domu /tzv. kotců/ se hrála především opera. Divadlo bylo poměrně dobře vybaveno barokní scénou, hlediště bylo 23 m dlouhé, mělo galerii a dvě řady lóží. V tomto divadle bylo ještě v době předjosefinské provedeno památné české představení veselohry Kníže Honzík. Neobratný překlad z němčiny a špatná čeština německých herců byly příčinou jejich neúspěchu.
Průčelí Nosticova divadla v Praze: Roku 1783 zbudoval divadlo na Ovocném trhu v Praze místodržitel hrabě Nostic-Rhinek, příslušník české osvícenské šlechty a horlivý přívrženec josefinských reforem. Divadlo neslo název Hraběcí Nostické Národní divadlo, hrálo se ovšem německy, pravidelná česká představení byla tam zahájena až v r. 1785. Na průčelí divadla čteme nápis Patriae et musis /Vlasti a múzám/. Rytina je z r. 1808. Vznik Nosticova divadla je spjat se zápasem o vytvoření české měšťanské divadelní kultury, která vystřídala období feudální. Pronikavý úspěch českých představení povzbudil české vlastence k tomu, že požádali o povolení vybudovat samostatnou českou scénu. Tak bylo r. 1786 postaveno tzv. Vlastenské divadlo, hrající v proslulé dřevěné Boudě na Koňském trhu. Obraz se nedochoval.
Budova bývalého hybernského kláštera v Praze: Po zboření Boudy v r. 1789 se hrálo česky na několika místech, např. v hybernském klášteře v Praze. Jeho rytina je z r. 1792. V tomto divadle zahájil svou pohnutou divadelní dráhu dr. Václav Thám. Veřejné události, náhlá smrt Josefa II., ohlas francouzské revoluce vyvolaly znovu posílení zpátečnických tendencí. Hybernské i Nostické divadlo, zvané už Stavovské, byly pod jednou správou; česky se hrálo jen v neděli a ve svátek odpoledne, až v r. 1805 česká představení zcela zanikla.
Výjev ze Štěpánkovy hry Čech a Němec: Teprve r. 1812 byla zase česká představení v Praze vzkříšena zásluhou nadšené družiny českých mladistvých ochotníků, zvl. Jana Nepomuka Štěpánka, tajemníka Stavovského divadla a jistou dobu i jeho spoluředitele. Štěpánek byl divadelní autor, překladatel, režisér a upravovatel her. Byl autorem nadlouho nejhranějšího a nejoblíbenějšího kusu českého obrozenského divadla Čech a Němec. Na obrázku je rytina jednoho výjevu /rytina je z r. 1821/. Hrdinou hry je zámožný český mlynář, prolínání češtiny a němčiny ve hře nevede k záměrnému prohlubování národnostních rozporů, ale je pouze jedním ze zdrojů komiky v milostných zápletkách.
Výjev z Klicperovy hry I dobré jitro!: Naším nejstarším jevištně dodnes skutečně živým dramatikem z obrozenské doby je ovšem Václav Kliment Klicpera /1792-1859/, autor značného počtu her, z něhož několik nejlepších veseloher je působivých dodnes a tvoří neodmyslitelnou součást české dramatické literatury. Upouštíme od reprodukcí scén, které lze vidět v dnešních inscenacích, a ukazujeme výjev z dobového provedení méně známé hry I dobré jitro! /z r. 1820/: vyjadřuje dobově příznačný herecký projev s malebnými gesty v milenecké scéně.
Loutky královny a Kašpárka: I když na začátku 19. stol. byla přirozeným centrem českého obrozenského divadla Praha, hrálo se ochotnické divadlo hojně mimo ni. Nemalý buditelský význam mělo i loutkové divadlo. V r. 1797 začala loutkářská činnost Matěje Kopeckého /1775-1847/, z něhož pozdější generace vytvořily legendární typ loutkáře-buditele. Od 20. let 19. stol. se množí hry psané přímo pro české loutkáře: hry historicko-vlastenecké, rytířsko-loupežnické, veselohry, frašky, předváděly se i původní divadelní hry, např. Klicperovy. Mnozí loutkáři neměli hry napsané, sami byli negramotní. Obrozenské loutkové divadlo ustálilo některé tradiční typy. Byl jím Kašpárek, bezprostřední potomek z tradice komedie dell’arte, vystupující jako veselý sluha /je tedy z rodu Harlekýnů a Hanswurstů/, nebo sedlák Škrhola. Královna z našeho obrázku je ze souboru Arnoštky Kriegerové-Kopecké, Kašpárka tradice připisuje samému Matěji Kopeckému.
František Škroup a Josef Kajetán Tyl: Poslední část našeho výkladu je věnována rozmachu českého divadla, ke kterému došlo v předvečer buržoazně demokratické revoluce a za ní. Plným právem se oceňovala mimořádná moc divadla nad masami diváků. Té se také mělo využít ve prospěch rozvoje české společnosti. Začíná se mluvit už o divadle národním, které mělo zasahovat příslušníky všech vrstev národa, v Praze i mimo Prahu. Zápas o rozvoj českého divadla je v té době spjat nerozlučně se jménem Josefa Kajetána Tyla. Na obrázku ho vidíme s Františkem Škroupem.
Cedule k prvnímu provedení Škroupovy opery Dráteník: František Škroup napsal hudbu k libretu obrozeneckého básníka Josefa Krasoslava Chmelenského a tak byl dán Dráteníkem šťastný počátek české obrozenecké opeře. Postava dráteníka zaujala posluchače nejen svým slovenským původem a písněmi s vroucí slovenskou melodikou, ale i demokratickou myšlenkou a věrným obrazem českého života. Cedule ohlašuje první provedení této zpěvohry ve Stavovském divadle na den 2. února 1826.
Cedule k premiéře Tylovy Fidlovačky: Památný je i další divadelní plakát. Zve, rovněž do Stavovského divadla, na premiéru Tylovy hry Fidlovačka, provedenou 21. prosince r. 1834. Čteme jméno kapelníka a skladatele hudby Františka Škroupa, jméno tvůrce hry Josefa Kajetána Tyla a mezi herci najdeme jméno prvního pěvce písně Kde domov můj: starého slepého houslistu Mareše představoval herec Strakatý. Na rozdíl od tehdy uváděných cizích, hlavně vídeňských frašek, uplatnil Tyl ve své veselohře problematiku velké společenské závažnosti, která se dotýkala celého českého národního společenství.
Anna Manetínská-Kolárová a Josef Jiří Kolár: Z herců této slavné doby, která připravovala zrod opravdu českého a národního divadla, vidíme na obrázku proslulého autora her a tragéda Josefa Jiřího Kolára z 30. let 19. stol. a jeho manželku herečku Annu Manetínskou-Kolárovou. Její portrét je dílem Josefa Mánesa z r. 1853.
Mapka míst, kde se hrála česká představení: Ke konci obrozenské doby byl rozvoj profesionálního divadla provázen i rozmachem ochotnického divadla. Plnilo na českém venkově výsostné národně výchovné poslání, i když mu státní orgány nepřály. Není přesně známo, v kolika obcích se hrálo české ochotnické divadlo. Naše mapka zachycuje aspoň orientačně jejich základní síť, technicky nebylo možno všecka známá místa na mapku vepsat. Víme, že v letech 1830-1840 se hrála česká představení ve 131 městech a městysech, z toho připadá 10 na Moravu. Vznikají však také ochotnické soubory na vesnicích. Už se nehrají biblické hry, ale městský repertoár. Nejhustější síť ochotnických divadel byla v Podkrkonoší a v podhůří Orlických hor, dále na Mladoboleslavsku, Pardubicku a Kolínsku, na Moravě zvláště na Českomoravské vysočině.
Slovo k upřímným přátelům národa českého: Naše veřejnost plně pochopila význam stálého divadla. Dospěla k přesvědčení, že je potřeba vybudovat v Praze české národní divadlo, které bude dále rozvíjet umělecké a demokratické ideály probuzeného národa. Navazovalo se na dávné tužby. Byl ustaven Sbor pro zřízení Českého národního divadla v Praze. Přednostou Sboru byl František Palacký. Sbor vydal v r. 1850 výzvu na podporu budování divadla Slovo k upřímným přátelům národa českého. Aspoň několik vět výňatků z tohoto historického dokumentu. Tak byly zahájeny přípravy pro novou éru v dějinách českého divadla.
y
