Příjezd německých vojsk do Prahy: Československý lid, dědic slavných demokratických tradic, lid milující nade vše pravdu, spravedlnost, svobodu a mír, nemohl mlčet k tragédii, která ho postihla. A také nemlčel. Nejlepší synové a dcery národa nastoupili ihned do boje proti okupantům, aby znovu dobyli svobodu pro svou vlast. Jejich počet ještě vzrostl, když v září 1939 hitlerovská vojska přepadla Polsko a rozpoutala druhou světovou válku. Vlna odporu a odboj českého národa neustále vzrůstaly a zesilovaly.
Německá vyhláška: Němečtí okupanti zřídili v českých zemích tzv. „protektorát Böhmen und Mähren“ a z odtrženého Slovenska tzv. „samostatný“ slovenský stát. „Říšským protektorem“ byl jmenován Konstantin von Neurath, který však podle názoru vládců v Berlíně byl příliš slabý na potlačení odboje českého lidu, a proto byl na podzim r. 1941 odvolán. Na jeho místo nastoupil jeden z nejkrvavějších nacistických vrahů, SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Jeho nástup znamenal další zostření nacistického teroru a brutálního násilí páchaného na českém lidu. Zatýkání tisíců českých lidí, deportace do koncentračních táborů, popravy bez soudu, jako smršť dopadly na český lid. Dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán na Heydricha atentát. Heydrich byl smrtelně zraněn. Odpovědí nacistů na to bylo vyhlášení stanného práva: v celé zemi byly provedeny domovní prohlídky, zatýkání, popravy. Rozhlas a tisk denně přinášel desítky jmen těch, kdož bez soudu byli popraveni za to, že prý „schvalovali atentát na Heydricha“. Deset milionů korun odměny vypsali nacisté za pomoc při odhalení těch, kdož spáchali atentát. Dalších 10 000 000 korun vypsala tzv. protektorátní vláda. A odpověď? Mlčení. Zběsilost nacistů neznala v těch dnech mezí. Vyhlásili lhůtu do 18. června 1942, v níž jim měli být vydáni ti, kdož provedli atentát – jinak každý desátý Čech bude zastřelen a ostatní deportováni. Aby o tom nikdo nebyl na pochybách, spáchali nacističtí okupanti zločin, který měl zastrašit celý český národ, který měl zlomit jeho odpor a srazit ho na kolena.
Pohled na staré Lidice: Dne 11. června 1942 vyšla v českém a říšském tisku tato zpráva: „Úředně se oznamuje: Za pátrání po vrazích SS-Obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné důkazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, kteří přicházejí v úvahu. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno. Stanovisko k atentátu tímto projevené je zdůrazňováno ještě dalšími činy Říši nepřátelskými ... Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS-Obergruppenführera Heydricha co nejhrubším způsobem provinilo proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy v obci byli srovnány se zemí a jméno obce vymazáno“. – Tak zněla úřední zpráva o zločinu, který otřásl světem.
Nacisté v Lidicích: Co se vlastně stalo v Lidicích v oněch dnech na počátku června 1942? Z výpovědi lidických žen z podrobných dokumentů nalezených v archivu kladenského gestapa, známe dnes celou tragédii. Otřesným dokumentem toho jsou i snímky objevené po válce u některých válečných zajatců, a zejména pak záběry z filmů o zničení Lidic, který nacisté sami dali natočit. Film byl po válce nalezen v tajném archivu Karl Hermanna Franka, spolupachatele všech zločinů na českém národě, s označením „kulturní a instruktážní film“. Pachatelé sami tak zanechali usvědčující materiál o svém bestiálním zločinu. Během 9. června 1942 obklíčily oddíly SS obec; vstoupit do obce jako do pasti mohl kdokoliv, ven nepustili nikoho. Před půlnocí vnikli esesáci do obce a vtrhli do spících domů. Obyvatelé byli vyzváni, aby do deseti minut opustili své domovy. Peníze, vkladní knížky a cenné věci si musel každý vzít s sebou. Esesáci pak oddělily ženy a děti od mužů. Muže nahnali do sklepa Horákova statku, ženy a děti do školní budovy. Rodiny se rozešly za surového řvaní esesáků a za pláče děti bez jediného slova rozloučení, nevědouce co je očekává a netušíce ani, že se viděly naposled.
Zastřelení muži: 173 mužů bylo do rána namačkáno ve sklepě Horákova statku. Rolníci, horníci a hutníci, učitel, farář, mladí i staří. Mezi nimi ti, kteří už znali život a svět, i ti, kteří sotva škole odrostli. A ráno je vyváděli po deseti na zahradu Horákova statku, aby je zastřelili. Vždy dalších deset se muselo postavit do řady před ty, kteří již leželi mrtví.
Zastřelení muži: Když bylo všech 173 lidických mužů surově zastřeleno, nacisté se nad nimi navzájem fotografovali! Devatenáct mužů, kteří osudné noci byli na noční směně v kladenských dolech a hutích bylo pochytáno a zastřeleno dodatečně. Celkem 192 lidických mužů položilo nevinně své životy.
Lidice hoří – hlava Němce přihlížejícího v popředí: V 5 hodin ráno vyhnali esesáci ze školy 203 ženy a 105 dětí, naložili je do nákladních aut a odvezli je do Kladna. Po třech dnech ženy odvezli do koncentračního tábora v Ravensbrücku – a děti, které matkám násilím vyrvali, odvlekli: kam, to tehdy nikdo nevěděl. Jak se později zjistilo, byly podrobeny rasové zkoušce, několik jich bylo dáno do německých rodin na poněmčení a ostatní byly poslány do plynu v koncentračním táboře v Polském Chelmnu. Peníze, vkladní knížky a šperky si esesáci nacpali do připravených kufrů. Šatstvo a prádlo vyházeli ze stavení, nábytek rozbili. Dobytek odvedli a hospodářské nářadí naložili na vozy a odvezli. Stavení v obci byla nejprve vypálena ...
Vypálená obec – v pozadí obrys kostela: Po vypálení byla lidická stavení podminována a vyhozena do povětří. Z obce zbyly jen ssutiny, nad nimiž smutně k nebi se týčila sražená věž zničeného kostela.
Důstojníci SS v troskách obce: Důstojníci SS v černých uniformách se prodírali troskami, aby „odborně“ posoudili důkladnost destrukcí.
Příslušníci Schupo před troskami: Příslušníci německé Schutzpolizej se s cynismem jim vlastním dali před svým dílem fotografovat.
Vnitřek zničeného kostela: Starobylý lidický kostel byl před zničením vyloupen a úplně demolován.
Zničený hřbitov: Vandalského řádění nezůstal ušetřen ani hřbitov. Nacisté vytahali rakve z hrobů, vyrvali mrtvým zlaté zuby, ukradli prsteny a kosti rozházeli mezi vyvrácenými náhrobními kameny.
Zničená kamna: V hromadách trosek bylo zničeno vše, co lidickým občanům znamenalo domov.
Zastřelený pes: ... ani němou tvář neušetřili.
Pracovní plán na vyhlazení obce – historický dokument: Rozkaz nacistů zněl: Vyhladit Lidice ze zemského povrchu a jejich jméno z paměti lidstva. Podle tohoto plánu prováděli po dva roky příslušníci říšské pracovní služby destrukci obce.
Příslušníci RAD při ničení: Po dvouleté námaze byly Lidice srovnány se zemí. Za ostnatým drátem, za ohradou a tabulemi, kde bylo vyhrožováno zastřelením každému, kdo se odváží přiblížit, byl až dvoumetrovými navážkami změněn celý terén. Obecní rybník byl zasypán a potok odveden jiným směrem.
Planina: Na místech, kde stávala lidická stavení, zbyla jen pustá planina. Jméno Lidic bylo vymazáno z map, pozemkových knih a dokladů. Ale z paměti lidstva nezmizelo ...
Výstřižky ze světového tisku: Zprávu o vyhlazení Lidic přinesl všechen světový tisk. Světové veřejné mínění odpovědělo na nacistický zločin hnutím: Lidice budou žít!
USA – přejmenování obce Stern Park Gardens, Ill.: Již 12. července 1942 – měsíc po lidické tragédii – byla jako první v celém světě – jménem Lidic přejmenována americká obec Stern Park Gardens ve státě Illinois. Na památníku s nápisem „Lidice žijí“, který tam byl zřízen, jsou mimo jiné slova: „Na paměť obyvatel Lidic v Československu, zničených barbarstvím, avšak žijících navždy v srdcích všech, kdož milují svobodu ...“ Mezi horníky anglického města Stokeon-Trent vzniklo hnutí Lidice Shall Live – Lidice budou žít, které se zanedlouho rozšířilo po celé Anglii a i do jiných zemí. Horníci, obecní rady, význačné osobnosti veřejného života ze všech vrstev a tisíce prostých lidí – ti všichni slíbili, že nedopustí, aby jméno Lidic bylo zapomenuto, a že přispějí k tomu, aby Lidice byly znovu postaveny. V Mexiku byla přejmenována obec San Jerónimo-Acilco v blízkosti Mexico City na San Jeronimo – Lidice. V Limě, hlavním městě latinsko-americké republiky Peru byla jménem Lidic označena jedna městská čtvrť.
Pomník Lidicím v Montevideu: V Montevideu, hlavním městě Uruguaye, byl na paměť Lidic postaven pomník a jménem Lidic nazváno náměstí, na němž stojí.
Přejmenování brazilské obce Villa Parada: Největší země Latinské Ameriky – Spojené státy brazilské, uctila památku Lidic tím, že v den 2. výročí zničení Lidic – 10. června 1944 – byla za účasti presidenta státu Rio de Janeiro na Lidice přejmenována obec Villa Parada. Na památníku, který byl v obci postaven, je nápis: „Lidice, budete navždy žít v srdci Brazilie jako symbol svobody“. Jméno Lidic najdete jako místní označení v peruánském přístavu Callao a v městě Molo, jako „Lidice Street“ je označena i hlavní třída města Tabor v Jižní Dakotě v USA, v hlavním městě Venezuely, Caracasu byla tak pojmenována v r. 1943 právě dokončená nová městská čtvrť, v republice Panama byl na Distritto Lidice přejmenován celý bývalý okres Cápira a jeho obec El Portéro na Lidice. V chilském přístavu Esperanza uctili památku Lidic tím, že jejich jménem označili pobřežní promenádu. V hlavním městě Kuby, Havaně, nese jméno Lidic jedno náměstí, švédští horníci pořádali mezi sebou sbírky na obnovu Lidic, a jménem Lidice pokřtili mnozí rodiče své dítky, jako např. na Kubě, v Panamě a jinde.
Lidický památník v městě Phillips, Wis., USA: Bylo by možno uvést ještě dlouhou řadu příkladů; za ně za všechny je zde tento velký lidický památník ve Spojených státech amerických. Všecky podávají jasný důkaz o tom, že jméno Lidic ve skutečnosti nikdy nebylo vymazáno, ale že naopak žilo, žije a bude žít i nadále. Brutální zločin spáchaný nacisty v Lidicích, otřásl světem. Již tehdy, za války, kdy na bojištích ještě hřměla děla a byla prolévána krev milionů mladých lidí, začaly se i pod symbolem Lidic seskupovat mírové síly světa v úsilí mezinárodní solidaritou zabránit opakovaní takovýchto zločinů.
Návrat lidických žen: O tom všem však nic nevěděly lidické ženy. Netušily, že jejich mužové, otcové, bratři a synové byli zavražděni. Nevěděly nic o svých dětech, z nichž některým v osudných dnech v červnu 1942 bylo sotva několik měsíců, ba i jen týdnů. Nevěděly nic o tom, že z jejich obce nezůstal kámen na kameni. Nevěděly ovšem ani o tom, že jméno jejich obce, o níž i v Čechách dříve sotva kdo něco věděl, jde celým světem. Po celé tři roky útrap a nelidského týrání v koncentračních táborech, kdy kolem nich stále obcházela smrt, žily nadějí, že až to všechno skončí, vrátí se zas do svých domovů a sejdou se se svými drahými. Šedesát jich nepřežilo útrapy. Když se však 143 ostatních po třech letech vrátilo, našly na místech, kde se kdysi rozkládala jejich obec jen pustou pláň a tabulku s nápisem: „Zde stávala obec Lidice – Zděs bylo sělo Lidice,“ kterou tam po osvobození ČSR postavili sovětští vojáci z oddílů plukovníka Pankova.
Sovětští vojáci u hrobu: Sovětští vojáci, kteří v posledních hodinách války vítězným pochodem od Berlína zachránili před zničením Prahu, která 5. května 1945 povstala proti německým okupantům, byli také první, kdo pietně upravili místo nad hromadným hrobem zastřelených lidických mužů.
Zbytky zdi s deskou: Pozůstatky, které z Lidic zbyly, byly pietně upraveny a na kameny ze zdi Horákova statku byla zasazena deska s nápisem: „Tyto kameny jsou svědky tragické smrti 173 lidských hrdinů“.
Tablo lidických obětí: Tablo lidických obětí, mužů, žen i mladistvých, sestavené ze zachovalých fotografií – celkem 189 podobizen. Podobizny ostatních se nedochovaly.
Lidické ženy nad hrobem: V tvářích lidických žen stojících nad společným hrobem lidických mužů se zračí bolest i odhodlání...
Dva snímky z lidické manifestace 1945 a 1946: Po osvobození se poklonil československý lid statisícovou manifestací památce lidických obětí.
Německý dokumentární leták – seznam zavlečených dětí: Všechen československý lid se radoval ze znovu nabyté svobody, v jejíchž paprscích se zející rány snáze zacelovaly. Tisíce dobrovolníků si vytklo za úkol navrátit lidickým ženám to nejdražší – jejich děti. Mělo se za to, že byly zavlečeny do nacistických rodin na poněmčení. Přátelé Lidic v Německu vydali tento výmluvný leták.
Matka na smrtelné posteli se setkává s dcerou: Dojemné, ale zároveň i bolestné bylo shledání Marušky Doležalové s její maminkou, kterou zastihla krátce před její smrtí na nemocničním lůžku. Přes úsilovné pátrání nepodařilo se nalézt víc jak 16 lidických dětí. Ostatní zmizely. Až teprve r. 1948 byl v archivech gestapa v Polsku nalezen dokument o jejich zplynování; jejich ortel zněl: 82 Liditzer Kinder – Rückkehr unerwünscht. /82 lidických dětí – návrat nežádoucí/.
Štafeta z Oradouru: Po osvobození Československa se vláda nové lidově demokratické republiky v souhlase s vůlí všeho lidu rozhodla vybudovat nové Lidice. Základní kámen k novým Lidicím byl položen 15. června 1947, a 23. července 1947, dva dny před zahájením prvního Světového festivalu mládeže v Československu, se sem sjelo dva a půl tisíce mladých lidí z více než 40 zemí. Byla to první velká manifestace mezinárodní solidarity na těchto místech, k níž své poselství po štafetě mládeže poslali občané Oradouru, francouzské obce, kterou stihl podobný osud jako Lidice. Tehdejší čs. ministr vnitra Václav Nosek, předseda Společnosti pro obnovu Lidic, při té příležitosti zdůraznil: „Jestliže se scházíte vy, zástupci demokratické mládeže celého světa, dva roky po válce na místě, kde stávaly Lidice, vidím v tom hlubokou dějinnou souvislost. S místa, které zničila nacistická krutovláda, chcete připomenout sobě i světu, že hluboké stopy válečných ran může svět zahojit jen upřímností a otevřenou spoluprací“.
Zedníci v Lidicích: Podle plánů nejpřednějších čs. architektů, z práce stovek rukou, péčí lidově demokratické vlády osvobozeného Československa začala rychle růst nová obec. Na svahu nad místem, kde kdysi stávaly Lidice, jež bylo ponecháno jako pietní území, byl vybudován nový domov pro všecky lidické ženy, které přežily hrůzu koncentračního tábora i pro lidické sirotky.
Ulice v Lidicích: O vánocích roku 1949 se nastěhovaly první lidické ženy do nových domků.
Lidický domek: Každá lidická žena, která se vrátila, dostala od vlády republiky Československé moderně vybavený domek, s ústředním topením a veškerým zařízením a nábytkem jako dar k bezplatnému užívání pro sebe a své rodinné příslušníky.
Hrající si děti: V nových Lidicích se narodily už i děti, jejichž radostný smích při hrách zahání smutné stíny bolestného vzpomínání na ty, kteří se už nevrátí.
Tři lidické děti: Tři krásné lidické děti – nové štěstí lidických žen. Zleva: Hanička Cábová, Maruška Jarošová a Pepíček Plátek.
Lidické ženy podepisují mírovou výzvu: Na své děti i na děti všech matek na celém světě myslely lidické ženy, když nad hromadným hrobem lidických mužů podepisujíce Stockholmskou výzvu za zákaz atomových zbraní pozvedly hlas proti těm, kdož dávají znovu vražedné zbraně právě do rukou těch, kdo zničili Lidice, do rukou bývalých nacistických žoldáků, zařazovaných do nové Wehrmacht v Západním Německu.
Rakouská delegace před hromadným hrobem v r. 1955: Nad hromadným hrobem lidických mužů byl vztyčen prostý dřevěný kříž s trnovou korunou z ostnatého drátu a jednoduchý kamenný památník, před kterým v letech, jež uplynula od skončení druhé světové války, postály v tichém zamyšlení desetitisíce lidí nejen z Československa, ale z nejrůznějších zemí Evropy a všech ostatních světadílů, slibujíce si, že nedopustí, aby se takový zločin mohl opakovat. Na obrázku občané z Vídně a Lince v Lidicích.
Delegace skotských horníků: A s takovým odhodláním odjíždějí z Lidic do svých zemí uvědomivše si nejen nebezpečí německého militarismu, ale i svou odpovědnost. Na snímku: delegace skotských horníků, kteří již mnohokráte navštívili Lidice, klade věnec na společný hrob.
Korejský armádní soubor: Sklonili se zde i členové armádního souboru z daleké Koreje, která sama na sobě vrchovatou měrou poznala hrůzy válečného běsnění, a kde ne jedna nebo několik, ale stovky obcí a měst byly zničeny a srovnány se zemí a jejich obyvatelé surově povražděni cizími vetřelci...
Japonci u hrobu: I význační představitelé japonského mírového hnutí, zemř. prof. Ikuo Ojama s chotí a p. Kinkazu Sajondži, jako zástupci země, jež jako první se stala obětí atomových bomb v r. 1945, a která i nyní je vystavována nebezpečným účinkům pokusů s atomovými a vodíkovými bombami, které Spojené státy americké provádějí v Tichomoří, vzdali poctu lidickým obětem.
Britská parlamentní delegace: Také členové britského parlamentu, kteří v r. 1955 navštívili Československo, se zastavili v Lidicích. Na snímku Sir Wawel Wakefield, Arthur Skeffington M.P., Terence Clarke M.P., Frederic Lee M.P., Michaerl Steward M.P., Montgomery Hyde M.P. v doprovodu předsedkyně MNV v Lidicích, Růženy Krásové.
Britské plakety a znaky britských měst: Lidice se staly symbolem míru a přátelství. Jejich jméno žije. Jejich přátelé doma i za hranicemi nezapomínají. V r. 1954 navrhl britský výbor Lidice Shall Live, aby v Lidicích byl založen růžový sad přátelství. Této iniciativy se v Československu ujal výbor pro Sad přátelství a míru v Lidicích, který seznámil přátele Lidic v celém světě s myšlenkou založení sadu a vyzval je, aby se k akci připojili. Ohlas výzvy předčil všecko očekávání. Během pouhých tří měsíců sešlo se do Lidic přes 17 000 růží z 24 zemí ze všech světadílů. Na obrázku znaky britských měst a plakety organizací, které věnovaly růže pro Lidice.
Projektant akad. arch. Fr. Marek nad plány: Projekt na vybudování sadu byl svěřen přednímu čs. umělci, akademickému architektovi Františku Markovi, který ve spolupráci s kolektivem odborníků vytvořil dílo jedinečné architektonické čistoty a střízlivé monumentality.
Model lidické oblasti: Plastický model názorně ukazuje velkorysou koncepci architektonického vyřešení celého prostoru. Lidický Sad přátelství a míru, který se rozprostírá na ploše 3 a půl hektaru, je nejen největším růžovým sadem ve střední Evropě, ale zajisté jedinečným sadem svého druhu na celém světě.
Model slavnostního prostoru: Myšlenka českého umělce a práce českých dělníků vytvořily důstojný rámec pro růžové keře, které na důkaz přátelství poslali do Lidic městské rady, odborářské organizace, družstevní svazy, organizace bývalých bojovníků, krajané, mírové výbory, organizace mládeže i jednotlivci. Přišly zásilky ze zemí dalekých i blízkých: z Velké Británie, z NDR, z Číny, z Rakouska, z SSSR, z USA, z Dánska, z Koreje, z Austrálie, z Japonska, z Argentiny, z Francie, z NSR a jiných. Se značným ohlasem se myšlenka založení sadu setkala v Německé demokratické republice, odkud byl do Lidic odeslán veliký počet růží.
Představitelé válkou zničených měst na tribuně: Slavnostního založení Sadu přátelství a míru 19. 6. 1955 se spolu s desetitisíci československých občanů zúčastnili i představitelé měst teroristicky zničených za druhé světové války: Coventry, Stalingradu, Marsabotta, Varšavy, Leningradu, Budapešti, Kijeva a Hirošimy.
Manifestace čs. lidu při otevření sadu: Přišli, aby spolu s lidem Československa při památce svých mrtvých stvrdili svůj slib, že nikdy neustanou bojovat za život.
Poslankyně Helena Leflerová stříhá pásku: Sad přátelství a míru otevřela symbolickým přestřižením pásky lidická žena, poslankyně Helena Leflerová.
Záhony růží – v pozadí Lidice: Sad přátelství a míru v Lidicích je symbolicky umístěn mezi pietním územím kolem společného hrobu lidických mužů, kde kdysi stávala stará obec a novými Lidicemi na důkaz toho, jak myšlenka přátelství a míru mezi národy je myšlenkou tvořivou, neboť solidarita lidí na celém světě umožnila porážku fašismu a vznik nových Lidic, a znovu projevila svou sílu při vzniku tohoto jedinečného rosaria na celém světě.
Růžový sad se záhonem rudých růží v popředí: Tisíce a tisíce návštěvníků ze všech světadílů shlédlo již lidický sad, v jehož středu je umístěno 13 znaků míst teroristicky zničených za II. světové války: Lidice, Oradour, Coventry, Stalingrad, Varšava, Marsabotto, Drážďany, Distomo, Puten, Hirošima, Kragujevac, Bande a Rotterdam. Zality sluncem, ve smaragdové zeleni trávníků, rozkvétají do nevídané krásy desetitisíce růží na 24 000 růžových keřích z 34 zemí jako symbol sepětí lidí dobré vůle, jimž nade vše je drahý život, lidí, kteří milují mír a nenávidí válku.
Dvě lidické ženy ošetřují velký záhon růží: Nový život se zrodil na místech, kde okovaná bota esesáckých vrahů před patnácti lety přinášela smrt.
Dvě ženy sklánějící se nad květy: Nad zemí, kterou prošla hrůzná válka, rozzářilo se slunce míru.
Skupina červených a žlutých růží: Aby slunce míru zářilo nad všemi zeměmi světa, aby děti všude na světě měly radostné dětství, aby muži a ženy všech zemí mohli žít, pracovat a užívat plodů své práce v míru, aby mohli prožívat spokojené stáří, musí se lidé na celém světě spojit, aby mohli čelit válce. V roce 1957 – v roce 15. výročí vyhlazení Lidic – sjedou se do Lidic tisíce lidí z celého Československa a stovky zahraničních návštěvníků.
Mladá lidická maminka Maruška Doležalová – Šupíková se svou dcerkou Ivankou – viz též obr. 32!: Sejdou se na Mezinárodní pouti do Lidic dne 16. 6. 1957, aby na místech, kudy se přehnala lítice smrti a kde dnes do krásy rozkvétá nový život, manifestovali své pevné odhodlání nedopustit, aby svět byl zničen v nové válce. Každý, kdo zavítá do Lidic, je hluboce dojat. Shlédne pusté údolí, v němž žili a pracovali prostí lidé, spatří růžový sad, jehož každičký keř urazil dlouhou cestu, aby zvětšoval touhu lidí po míru. Opouští novou, moderní obec Lidice, naplněn hlubokou vírou, že jen tvořivá práce pro mírový rozkvět naší socialistické vlasti a neochvějná vůle spolu s mírumilovnými lidmi celého světa vybojovat mír, je zárukou toho, aby se Lidice již nikdy neopakovaly kdekoliv ve světě.
y
