Otec B. Smetany: Otec Bedřicha Smetany, František, byl velmi přičinlivý a pilný. Svou neúnavnou podnikavostí dopomohl rodině k dobré životní úrovni. V době, kdy byl sládkem zámeckého pivovaru v Litomyšli, narodil se mu po řadě dcer jako prvý syn Bedřich, který po otci zdědil svou houževnatost a pracovitost.
Matka B. Smetany: Matka Bedřicha Smetany, Barbora, rozená Lynková, dovedla vytvořit všem dětem četné rodiny krásný a šťastný domov. Bedřich Smetana měl tedy radostné a jasné mládí, což mělo jistě příznivý vliv na jeho vývoj. Smetanova citlivost, láska k tanci a zpěvu byla patrně dědictvím po jeho matce.
Pivovar v Litomyšli: Malý Bedřich se narodil v přízemí budovy pivovaru v Litomyšli v masopustní úterý, dne 2. března 1824. Jeho příchod na svět byl vítán jásotem a tancem pivovarské chasy, jak o tom Smetana sám později rád vypravoval svým přátelům.
Byt Smetanovy rodiny v Litomyšli: Byt, v němž Smetana jako dítě vyrůstal, je dnes proměněn v jeho museum, navštěvované mnoha mistrovými ctiteli, kteří do památné starobylé Litomyšle zavítají.
Velký pokoj Smetanova bytu v Litomyšli: Bedřich Smetana již v útlém mládí začal pěstovat hudbu. Stěny Smetanova rodného bytu byly svědky jeho prvních pokusů ve hře i v hudební tvorbě. Jeho prvým nástrojem byly housle, na které se vycvičil tak, že mohl hrát se svým otcem duetta a potom i ve smyčcovém kvartetu. Brzo se začal učit i na klavír, takže už v šesti letech hrál veřejně na koncertu v Litomyšli.
Kůr v Jindřichově Hradci: Rodina Smetanova se v r. 1831 přestěhovala z Litomyšle do Jindřichova Hradce. Smetanovi se zde dostalo dobrého učitele hudby v osobě ředitele kůru Františka Ikavce. Pod jeho vedením mladý Smetana zde také zpíval sóla na kostelním kůru, čímž se stal známým.
Chlapecké skladby B. Smetany: Zároveň i v Jindřichově Hradci mladý Smetana horlivě skládal, ponejvíce taneční skladbičky, jež se zachovaly. Jsou to první známé Smetanovy tance.
Klavír, na který v Jindřichově Hradci hrával B. Smetana: Také jako pianista Smetana v Jindřichově Hradci dělal velké pokroky na dráze virtuosní. V tamním museu podnes chovají klavír, na němž tu tehdy přehrával. V té době začal Smetana též studovat na gymnáziu, nejprve v Jindřichově Hradci, potom v Jihlavě, kde se mu nelíbilo, protože to bylo město tehdy silně poněmčelé.
Gymnázium v Německém /Havlíčkově/ Brodě: Odešel tedy odtud do Německého /dnešního Havlíčkova/ Brodu. To bylo město vlastenecky uvědomělé, s rušným českým kulturním životem, ve kterém velkou úlohu hrálo studentstvo. Na obrázku vidíte budovu starého gymnázia v Havlíčkově Brodě.
Smetana – student: Smetana byl družné, veselé povahy. Spřátelil se i se staršími studenty, mezi nimiž byl tu tehdy i Karel Havlíček Borovský. Oba uzavřeli trvalé, pevné přátelství. Starší Havlíček byl Smetanovým rádcem, který mu otvíral jasný pohled i na otázky politické. Na obrázku je Smetana jako gymnazista.
František Liszt: Na další studie přišel Smetana r. 1839 do Prahy na Akademické gymnázium. Zde pilně užíval kulturních událostí k svému sebevzdělání. Chodil do divadla, na koncerty, a také se studenty hudbu stále pěstoval /hrál ve smyčcovém kvartetu/. Největším dojmem však na něho zapůsobilo, když roku 1840 koncertoval v Praze světový klavírní virtuos František Liszt. Smetana si do deníku zapsal, že chce být „v klavírní technice Lisztem a ve skladbě Mozartem“. Oba umělci se potom velmi sblížili, Liszt byl Smetanovým ochráncem i oporou a Smetana Lisztovým upřímným ctitelem a stoupencem.
Fryderyk Chopin: Dalším velkým vzorem byl Smetanovi ve světové hudbě polský skladatel a virtuos Fryderyk Chopin. Smetana nejen velmi rád hrál jeho skladby, ale i pod jeho vlivem zpracovával české tance, podobně jako Chopin polské.
Růžkovy Lhotice: V té době žili Smetanovi rodiče v Růžkových Lhoticích pod Blaníkem, kde si Smetanův otec koupil hospodářství. Chtěl, aby se i Bedřich Smetana věnoval tomuto povolání. Smetana rád žil na venkově mezi českým lidem, ale dobře cítil, že jeho poslání je jiné. Nemohl být ničím jiným než hudebníkem. V tom viděl již tehdy smysl a cíl svého života.
Prof. Josef František Smetana: Jeho starší bratranec Josef František Smetana, který byl tehdy profesorem a váženým kulturním pracovníkem v Plzni, mu dopomohl k tomu, aby mohl Smetana studovat. Tak poznává Smetana rušné prostředí tehdejší Plzně, kde nejen dokončil gymnazium, ale i vyspěl v znamenitého klavírního virtuosa.
Josef Proksch: Až do té doby byl však Smetana v hudební theorii ponejvíce samoukem. Potřeboval dobrého učitele, který by mu dal spolehlivé základy pro jeho další skladatelskou činnost. Takového učitele nalezl, když r. 1843 přišel po druhé do Prahy, v osobě slepého hudebního pedagoga Josefa Proksche. Smetana se pod jeho vedením vzdělal v dobrého hudebníka a stal se přesvědčeným vyznavačem hudebního pokroku, který tehdy představovala hudba novoromantická v čele s Lisztem, Wagnerem a Berliozem.
Pražské barikády r. 1848: Mimo to žil však Smetana spolu všechny události té doby. Když nadešel bouřlivý rok 1848, stal se členem ozbrojeného sboru „Svornost“, účastnil se činně červnového povstání a bojů na barikádách. Pro studentskou legii složil pochod, podobně i pro národní gardu, a jako svou první píseň na český text zhudebnil Kollárovu „Píseň Svobody“, připomínající slávu a udatnost husitských bojovníků.
Návěští Smetanova hudebního ústavu: Na podzim toho roku založil si v Praze svůj hudební ústav, jehož místo na Staroměstském náměstí je dnes označeno pamětní deskou. Když měl takto zajištěnu existenci, oženil se se svou dávnou láskou z Plzně Kateřinou Kolářovou, která byla také velmi dobrou pianistkou.
Kateřina Kolářová: Smetanovo manželství s Kateřinou Kolářovou bylo velmi šťastné. Tragický stín znamenalo jen úmrtí jejich prvorozené, velmi nadané dcerušky Bedřišky a potom ještě dvou dalších dětí, Gabriely a Kateřiny. Své rodiče přežila jen dcera Žofie, později manželka lesmistra Schwarze v Jabkenicích, kde Smetana trávil svá poslední léta života. Na obrázku je Smetanova první choť Kateřina.
Göteborg: Po nezdaru revoluce v r. 1848 zavládla v Čechách tuhá reakce. Přední a pokrokoví čeští lidé, jako Havlíček, Němcová, Tyl, Sabina, Frič a jiní, byli pronásledováni nebo vězněni. Ani Bedřichu Smetanovi se v Čechách v letech padesátých dobře nedýchalo. Toužil po volnějším ovzduší a světovějším prostředí, nežli byla tehdejší maloměstská Praha. Proto přijal nabídku z dalekého švédského Göteborgu, aby se tam stal dirigentem a vedl hudební život. Smetana odcestoval r. 1856 do tohoto bohatého přístavního města, jeho hudební vkus musil však usilovně pozvedat z dřívější zaostalosti.
Smetana ve Švédsku: Ve Švédsku Smetana pilně koncertoval na klavír a skládal, zejména symfonické básně a klavírní skladby. Když poznal švédské poměry, přivezl si do Göteborgu i svou choť.
Kateřina Smetanová v Göteborgu: Paní Kateřině však drsné severské podnebí nesvědčilo. Rozstonala se tu a naléhala na Smetanu, aby se vrátili do Čech. Smetana ji odtud odvážel, ale do Prahy zpět nedojeli: paní Smetanová zemřela po cestě v Drážďanech 19. dubna r. 1859. Smetana ji pochoval v Praze na Olšanech. Malé dcerce Žofii musel však matku nahradit a také on nemohl zůstat sám. Proto se po roce oženil po druhé.
Smetana s chotí Bettynou: Druhá choť Smetanova byla Bettyna Ferdinandiová z Lamberku u Mělníka. S ní odjel Smetana k dalšímu pobytu do Švédska. Netrvalo to však dlouho a zatoužil sám velmi po návratu do vlasti.
Prozatímní divadlo v Praze: R. 1862 bylo totiž v Praze otevřeno Prozatímní divadlo – první stálé české operní a činoherní jeviště. Smetana se cítil povolán, aby vedl českou operu. Proto zanechal dráhy světového klavírního virtuosa i hmotně dobře odměňované postavení ve Švédsku a v květnu r. 1861 se vrátil do Prahy, třeba do nejistých existenčních podmínek, ale s pevným rozhodnutím pracovat doma k povznesení našeho hudebního umění po všech stránkách.
Smetana v r. 1863: Po návratu do vlasti musil se Smetana znovu živit obnovením svého hudebního učiliště, nyní spolu s Ferdinandem Hellerem. Škola byla nyní na nábřeží, naproti dnešnímu Národnímu divadlu. Kapelníkem Prozatímního divadla se hned nestal, protože tehdy vládnoucím kruhům připadal příliš pokrokový. Zato se ujal zpěváckého spolku „Pražský hlahol“, kde byl zvolen sbormistrem a skládal velmi průbojné sbory. Mimo to byl předsedou hudebního odboru Umělecké besedy a uměleckým kritikem. Všechno své úsilí zaměřil k výchově českého obecenstva a probojování pokrokové cesty nové české hudbě.
Plakát premiéry „Braniborů v Čechách“: Za nejúčinnější hudební dílo pokládal Smetana operu. Do té doby jsme téměř neměli českých oper. Proto si Smetana položil za úkol taková díla vytvořit. Látku k prvé své opeře vzal z českých dějin, libreto mu zpracoval revolucionář Karel Sabina. Tak r. 1863 vznikla první Smetanova opera „Braniboři v Čechách“. Hlavní úlohu v ní má pražský lid. V opeře je ukazována zrada bohatých měšťanů, odrodilství a naopak vlastenectví širokých vrstev lidových. Trvalo tři roky, než došlo k premiéře tohoto Smetanova díla. Konservativci byli proti němu. Smetana sám operu nastudoval i řídil a dobyl jí 5. ledna 1866 svůj první velký úspěch u pražského obecenstva.
Plakát premiéry „Prodané nevěsty“: Toto vítězství povzbudilo Smetanu k další tvůrčí práci. V krátké době po provedení „Braniborů“ dokončil svou druhou operu, tentokráte komickou z venkovského života: „Prodanou nevěstu“. K její premiéře došlo již 30. května 1866. Smetana pak dílo ještě přepracoval, přidal několik scén a tance, takže konečná podoba této naší nejnárodnější opery je až z r. 1870. „Prodaná nevěsta“ vzbudila široký ohlas. Jiní skladatelé ji napodobovali /např. Blodek, Bendl, Dvořák aj./. Žádnému se však nepodařilo dosáhnout Smetanovy geniality. „Prodaná nevěsta“ je dnes uznávaným dílem světovým, je pokládána za nejlepší komickou operu po Mozartovi a hraje se na všech operních divadlech u nás i v cizině. Její postavy a melodie si čeští lidé tak oblíbili, že přímo znárodněly.
II. jednání „Prodané nevěsty“: Na obraze je dekorace II. jednání „Prodané nevěsty“, kde dochází k domnělému prodeji Mařenky Jeníkem. Také v „Prodané nevěstě“ jsou to především lidové scény, jež dávají dílu radostný, optimistický tón, vlastní českému člověku. Proto obliba této opery nejen že se nezmenšuje, ale v nové době ještě roste. „Prodaná nevěsta“ posilovala národ v jeho boji a v dobách zlých mu byla útěchou. Tím více jasu nám dává na cestu do šťastné budoucnosti. Smetana však v dalších svých dílech „Prodanou nevěstu“ nenapodobil. Věděl, že pravý umělec se nikdy neopakuje. Proto každá jeho opera je jiná.
I. obraz „Dalibora“: Po komické „Prodané nevěstě“ přišel tragický „Dalibor“, po prvé provedený při slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu, 15. května 1868. Veřejnost byla překvapena novostí díla. Ani kritika většinou nedovedla rozpoznat, v čem je jeho přínos. „Dalibor“ za Smetanova života zůstal nepochopen a téměř se nehrál. Jen úzký kruh Smetanových přátel si byl vědom toho, jakou cenu má toto dílo a jak mu bylo ukřivděno. Smetanovi odpůrci naopak si vzali „Dalibora“ za záminku k štvanicím proti skladateli, že prý napodobí německého hudebního dramatika Richarda Wagnera, že chce českou hudbu poněmčit, a podobně.
Richard Wagner: Smetana znal pokroková operní díla Richarda Wagnera a byl stoupencem některých myšlenek Wagnerových, které znamenaly reformu opery, posílení její pravdivosti a dramatičnosti. To však neznamenalo, že by byl Wagnera napodobil; naopak, tou cestou, kterou Wagner dospěl k vytvoření německého hudebního dramatu, došel Smetana ke zpěvohrám ryze českým. Jeho „Dalibor“ nás o tom plně přesvědčuje. Dnes v něm spatřujeme revoluční dílo, znázorňující odboj hrdiny z lidu i proti králi. Hudební krásy tohoto díla byly však doceněny až po Smetanově smrti.
Karikatura boje Smetany s Maýrem: V letech sedmdesátých minulého století vyvrcholil boj reakčních a pokrokových sil v našem hudebním životě. Smetana se svými přáteli se hlásil k pokrokovým Mladočechům, jeho odpůrci byli z tábora konservativních Staročechů. Proti Smetanovi pořádány štvanice v tisku, každá prostředek byl dobrý, aby jím byl Smetana tupen a snižován. Na obrázku je karikatura zápasu kapelníka Smetany s představitelem zpátečnického směru, kapelníkem Maýrem.
Jan Neruda: Po boku Smetanově stál věrně Jan Neruda, který Smetanu bránil svými feuilletony a epigramy hlavně proti stoupenci starých názorů v oboru sólového zpěvu – Františku Pivodovi, který byl mluvčím Smetanových nepřátel. Jan Neruda zesměšňoval Pivodovo velikášství svým řízným vtipem. Napsal na příklad: „Kdyby si pan Pivoda vylezl až na Sněžku, Sněžka nestane se jím pranic vyšší. Když Smetana stojí jen na vlastních patách svých, přece hlavu jeho vidí hudební svět i přes hranice české.“ Jindy přirovnával Smetanu k Petřínu a jeho malé odpůrce k oblázkům na břehu Vltavy. Zloba Smetanových protivníků tím ovšem jen rostla.
Představitelka „Libuše“: Na novinářské štvanice odpověděl Smetana jako umělec nejlépe svým dalším mistrovským dílem. Byla jím jeho velkolepá slavnostní opera „Libuše“, pověst z českého dávnověku, závěrečným proroctvím příští slávy a štěstí národa směřující však do daleké budoucnosti. Smetana určil toto své největší operní dílo k slavnostnímu otevření Národního divadla. Stavba, kterou podnikal sám národ ze svých sbírek, trvala však velmi dlouho a tak hotová zpěvohra „Libuše“ čekala celých 9 let na provedení. Smetana mezitím ohluchl, takže „Libuši“ již nejen sám neřídil, ale ani neuslyšel.
Plakát premiéry „Dvou vdov“: Po dokončení „Libuše“ obrátil se Smetana zase k oboru komické opery a vytvořil půvabné dílo ze salonního prostředí: operu „Dvě vdovy“. Její námět, původně francouzský, přenesl do českého prostředí a doplnil jej rázovitými lidovými typy i sborovými scénami venkovského lidu. Tato opera byla poslední, kterou Smetana sám řídil a slyšel. Měla premiéru 27. března 1874. Opera pronikla ještě za Smetanova života i za hranice.
Myslivna v Jabkenicích: Téhož roku, kdy došlo k premiéře „Dvou vdov“, na podzim 1874 padesátiletý Bedřich Smetana v důsledku neustálého rozčilování v boji s odpůrci náhle, přes noc ohluchl. Byla to nesmírná rána pro hudebního umělce, když v mužném věku, na vrcholu svých tvůrčích sil, ztratil smysl pro hudebníka nejdůležitější. Smetana tím pozbyl i existence kapelníka české opery. Byl zde i se svou rodinou bez prostředků, posléze neměl v Praze ani na činži. Proto byl nucen Prahu opustit. Přestěhoval se na venkov, do Jabkenic u Mladé Boleslavě. Jeho dcera Žofie tam byla provdána za lesmistra Josefa Schwarze.
Josef Schwarz: Smetana se tedy ubytoval u nich v myslivně a doufal, že klidem uprostřed krásné přírody uzdraví své nervy, takže opět uslyší. Tato naděje se mu však nesplnila, sluchu již nikdy nenabyl. Rodině lesmistra Schwarze děkoval za příznivé podmínky k další své práci. Téměř 10 let prožil v tomto zátiší, v každodenním styku s přírodou i venkovským lidem. Zde žila i jeho choť Bettyna s dvěma dcerami Boženou a Zdeňkou. Smetana nalézal útěchu v rodinném prostředí, které mu bylo náhradou za rušný umělecký život.
Žofie Schwarzová – Smetanová: Na obrázku je Smetanova dcera Žofie, provdaná za lesmistra Josefa Schwarze. Její děti, Smetanova vnoučata, doplňovaly rodinný kruh kolem velkého mistra. Smetana měl děti velmi rád, jak o tom svědčí i jeho díla.
Scéna z „Hubičky“: Bylo velikým vítězstvím Smetanova ducha nad krutostí osudu, že i přes svou trvající hluchotu nepřestal tvořit, ano že v letech po ohluchnutí se ještě více soustředil k tvorbě velkých děl. Prvou operou z období hluchoty byla „Hubička“, ryze národní dílo z českého života, proteplené nesmírnou vroucností Smetanova citu. Po svém uvedení v r. 1876 stala se brzo populární a své obliby také podnes nepozbyla. Na obrázku je návrh scény k I. jednání od prvého režiséra „Hubičky“ Emanuela Chvalovského.
Eliška Krásnohorská: Smetanovou spolupracovnicí v této době se stává spisovatelka Eliška Krásnohorská, která napsala texty i ke všem dalším Smetanovým operám. Pracovala pro Smetanu zcela nezištně a Smetana na její verše velmi rád komponoval. Prý se mu samy měnily v hudbu. Opera „Hubička“ je toho prvým dokladem.
Scéna z „Tajemství“: Dva roky na to Smetana a Krásnohorská vytvořili další dokonalou českou zpěvohru: „Tajemství“. Děj se odehrává na malém městě. Vystupují zde konšelé, starý voják – vysloužilec, potulný písničkář Skřivánek aj. Smetana měl toto dílo nejraději ze všech svých komických oper. Je to opravdu mistrovská práce, vynikající překrásnou charakteristikou postav a vzornou deklamací české řeči. Po „Tajemství“ následovala pak ještě opera „Čertova stěna“, rovněž na text Elišky Krásnohorské.
Partitura „Tábora“: Vedle oper tvořil v těch letech Smetana i jiné mistrovské dílo pro orchestr. Vznikla „Má vlast“, mohutný cyklus šesti symfonických básní, prodchnutých hlubokým Smetanovým vlastenectvím. Není na světě druhého národa, jemuž by hudební umělec byl vytvořil něco podobného. Smetana zde sleduje český život od pravěku /v básni „Vyšehrad“/ a starých pověstí /jako je „Šárka“/, líčí překrásnou českou zemi /v básních „Vltava“ a „Z českých luhů a hájů“/, nade vše staví nejslavnější dobu našich dějin – dobu husitskou – v závěrečných skladbách cyklu, v básních „Tábor“ a „Blaník“. Stavěl tím národu jako vzor husitskou lásku k pravdě, statečnost a sílu, podobně jako František Palacký ve svých Dějinách nebo Alois Jirásek v historických románech. V tom je nesmrtelný význam Smetanovy „Mé vlasti“.
Smetana v stáří: Kdežto v operách a orchestrálních dílech obracel se Smetana vždy k celému národu, o svých osobních osudech vypráví v dílech intimního rázu. Vedle některých klavírních skladeb jsou to zejména díla z oboru komorní hudby. Úchvatný je jeho smyčcový kvartet „Z mého života“, líčící hudebními prostředky celý průběh Smetanova života od radostného mládí přes léta bojů a vítězství až k osudnému ohluchnutí. Pokračováním tohoto díla je pak „Druhý kvartet“. Pro housle a klavír vytvořil Smetana dvě nádherné skladby „Z domoviny“. Klasické jsou i jeho „Večerní písně“.
Plakát premiéry „Libuše“: Smetana se dožil ještě dostavění a otevření Národního divadla v r. 1881, kdy po prvé zazněla jeho „Libuše“. Avšak divadlo ještě téhož roku vyhořelo a bylo znovu budováno další dva roky. Také při druhém, definitivním otevření byla hrána „Libuše“ jakožto dílo k této slavnosti přímo předurčené. Smetana prožíval všechny tyto děje s celou duší.
Požár Národního divadla: Požár Národního divadla pociťoval spolu s celým národem jako největší neštěstí. Třebaže stár a churav, neváhal přiložit ruku k dílu. Koncertoval, přes svou hluchotu, ve prospěch obnovení Národního divadla, které bylo cílem celé jeho generace.
Národní divadlo po dostavění: Bylo mu velkým zadostiučiněním, když viděl tento přední stánek českého umění znovu vybudovaný a tak krásný, jak o tom kdysi průkopníci našeho divadla jen snili. Smetana si byl vědom toho, že ukázal v české hudbě cestu všem dalším skladatelům. Ještě za jeho života sklízel své světové úspěchy Antonín Dvořák a ze Smetanova někdejšího žáka dozrál další mistr české hudby ve Zdeňku Fibichovi. Smetana sice dotrpěl dne 12. května 1884 v pražském ústavě pro choromyslné, ale jeho dílo zapouštělo stále více kořeny v českém národě a také za hranicemi vítězně pronikalo.
Smetanův hrob na Vyšehradě: Smetanův hrob v Praze na Vyšehradě stal se cílem poutí českých hudebníků, kteří si zde každoročně slibují, že zůstanou věrni pokrokové Smetanově myšlence. Smetanova hudba se stala vzorem národní realistické české hudby a je jím i dnes pro naše skladatele.
Otakar Hostinský: Historický význam Bedřicha Smetany docenil po prvé plně již jeho neohrožený zastánce prof. Otakar Hostinský, zakladatel české vědy o umění. Jeho žákem byl největší náš dnešní znalec Smetany a jeho doby – Zdeněk Nejedlý,
Zdeněk Nejedlý: který svým badatelským úsilím a mnoha základními publikacemi o Smetanovi osvětlil pronikavý nejen vznik jeho umění ze společenských podmínek a světových proudů, ale i probojoval Smetanovi ono místo, jež mu v naší kultuře přísluší. Zdeněk Nejedlý je i tvůrcem bohatého a vzorně uspořádaného Smetanova muzea v Praze.
Smetanovo museum: Zde je nyní soustředěno nesmírné bohatství dokladů života a tvorby Bedřicha Smetany, jeho rukopisy, dopisy, kresby a jiné osobní památky, dále dokumenty o provozování Smetanových děl, fotografie představitelů, sbírky programů, obrazy scénických výprav a množství jiného materiálu.
Interiér muzea: Sem přicházejí dnes všichni Smetanovští badatelé, výkonní umělci, kritikové a vůbec každý, kdo chce získat poučení o životě, díle i kultu našeho největšího umělce, mistra Bedřicha Smetany. Smetanovo muzeum je cílem i zahraničních ctitelů Smetanova umění, kteří zde naleznou mnoho zajímavého o provádění a ohlasu Smetanových děl v celém světě. Smetana jako člověk i umělec může nám být i dnes velkým příkladem. Dotvrzuje to citát z díla Zdeňka Nejedlého, vítající návštěvníky Smetanova musea: „Nelze uvésti jiného příkladu z dějin hudby ani naší ani jiné, aby hudebník měl pro celý život národa takový význam, jako měl a má Bedřich Smetana pro náš život.“
y
