Zařízení městského skladu /Pouliční život v Brugách – Belgie – 15. století/: Pro některá řemesla bylo nutné vytvářet nákladnější zařízení a pomocné sklady výrobků větších rozměrů. Ty si pořizovalo několik řemeslníků dohromady a využívali je společně podle druhů řemesla.
Středověký vůz /Povozník – výřez z obr. sv. Anna samotřetí – kostel v Rožňavě 1513/: Ani doprava nebyla jednoduchou záležitostí. Koňský potah sice již nebyl přepychem. Vůz byl docela jiný než dnes: přední pár kol byl často ještě pevný, vůz bez řídící páky – oje, korba často vydlabaná z velkého kmenu. Jak nákladná a obtížná musela být doprava zboží i potřebných surovin.
Pekař /Ulrich Galster – Kronika z Norimberku – r. 1465/: Pro každé město bylo pochopitelně důležité, aby jeho obyvatelé měli nejen z čeho vyrábět, ale aby měli také co jíst. Proto nejdůležitějšími městskými řemeslníky byli od samého počátku ti, kteří připravovali a vyráběli potraviny. Základní potravinou tenkrát jako dnes byl chleba – a jeho výrobcem pekař, který pekl i mnoho dalších výrobků – placky, točenky…
Vodní kolové mlýny /Rukopis ze 14. stol. – Mlýny pod mostem přes Seinu/: Surovinu pro pekaře připravoval mlynář. Pro něj byl největším problémem zdroj síly, která by dokázala roztáčet mlýnské kameny. Ve městech takovým nejspolehlivějším zdrojem byla řeka. Proto města měla říční kolové mlýny na spodní vodu. Nejstarší bývaly na velkých člunech, později mezi pilíři prvních mostů. Značně později se stavěly na řekách malé přehrady-jezy a mlýny se stavěly při břehu na umělých náhonech; tzv. svrchní vodu.
Řezník /Ulrich Weygel – Kronika z Norimberku – r. 1499/: Druhým důležitým druhem potravy bylo maso. Řezníci ale nebyli vždy vítanými řemeslníky. Z jejich dílen a porážek se linul zápach hnijících odpadků, okolí bylo obklopeno spoustami much. Proto se prodej masa soustřeďoval do společných masných krámů – jakýchsi tržnic masa. Porážky byly za hradbami města mimo okruh městského ruchu.
Pivovarník /Hanns Franck – Kronika z Norimberku – r. 1506/: Naše země, zvláště Čechy nemají nejpříznivější podmínky pro pěstování vinné révy. Proto se u nás velmi rozšířilo vaření nápoje z ječmene a chmele-piva. Nejdříve si vařil pivo doma každý, ale ne každý vařil pivo dobré. Proto i na vaření piva se brzy objevili specialisté-řemeslní pivovarníci.
Kuchař – krčmář /Wilhelm – Kronika z Norimberku – r. 1475/: K pivovaru patřila zpočátku i prodejna piva, která se časem osamostatnila. Prodejen přibývalo a přibývalo i prodávaných výrobků-pokrmů. A byly tu první krčmy se svými na půl výrobci kuchaři, na půl obchodníky – výčepníky piva: krčmáři.
Tkadlec /Rukopis z knihovny z Ambrosienu – 15. stol./: Od nejstarších dob si lidé vyráběli oděvy z rostlinných vláken a ze zvířecích chlupů. Byla to výroba zdlouhavá a namáhavá. Technika výroby byla primitivní a výrobky podle toho vypadaly. Při výrobě látek existovala řada speciálních oborů: tkalci, pláteníci, soukeníci. Nejobtížnější byla konečná úprava látky.
Barvíř /Cunrad Verber – Kronika z Norimberku – 1425/: Obarvit látku tak, aby i po dešti nebo vyprání si podržela svoji barvu, bylo vrcholem barvířského umění. Předpisy na úpravu barviva i na postup kolikrát látku do barvy ponořit, jak teplý roztok připravit, kde látku sušit atd. – to byla rodinná tajemství barvířů.
Krejčí /Lorenz Sneyder – Kronika z Norimberku – 1425/: Zpočátku si šil každý šaty sám. Do látky udělal otvor pro hlavu a ruce a oděv byl hotov. Ale měšťanům již tento jednoduchý střih nevyhovoval. Oděvy byly stále složitější, ozdobnější. Musely nejen chránit, ale i reprezentovat. Krejčí se stal nepostradatelným řemeslníkem, zvláště pro zámožnější vrstvy.
Kloboučník /Fritz Schmidt – Kronika z Norimberku – 1541/: Také pokrývka hlavy se stala předmětem ozdobnosti. Ne každý mohl nosit, co ho napadlo. Podle zaměstnání, majetku, postavení ve společnosti si mohl posadit na hlavu baret, čepici, klobouk. To vše musel umět vyrobit a nabídnout čepičář – kloboučník.
Kožešníci /obraz z kancionálu z Českého Brodu z let 1552–1570/: Kožešina nejstarší druh oděvu vůbec, se stala ve středověku spíše přepychem. Kožešník zpracovával kůže nejrůznějších zvířat pro zimní účelové oděvy, ale stále častěji také jako ozdoby pro všechna roční období.
Švec /Peter Velner – Kronika z Norimberku – 1474/: Pokud lidé chodili obuti do kožených opánků nebo běhali bosí, nepotřebovali specializovaného výrobce. Ve městech se ale objevili ševci, kteří dokázali skutečně ušít kožené boty. Byly to boty důkladné, pevné, ale i drahé. Proto se páry bot dědily v rodině a odkazovaly jako dědictví. Švec, který boty dovedl šít, byl daleko váženější než švec, který staré boty spravoval.
Kovář /Fritz Hufschmied – Kronika z Norimberku – 1425/: Všichni, kdož zpracovávali kov, byli pro město dvojím nebezpečím. Jednak rámusili dlouho do noci v dílnách a na dvorech svých domů, ale navíc pracovali s největší metlou středověkých měst – ohněm. A přece bez kováře a jeho výrobků by řada dalších řemeslníků nemohla vůbec pracovat.
Zbrojíř /Hanns Pernecker – Kronika z Norimberku – 1483/: Zvlášť specializovaní výrobci dokázali vyrábět tvrdou ocel, meče, štíty, válečné sekery, kopí a řadu dalších věcí, které potřebovali měšťané k obraně svých majetků. Zbrojíři, mečíři, platnéři, štítaři a všichni další výrobci zbraní své výrobky dovedli výhodně prodávat a proto byli často i nejbohatšími mezi řemeslníky.
Zedníci /Stavební práce – miniatura z traktátu z Čes. Krumlova 15. stol./: Mezi prvními, kdož přicházeli do každého rodícího se města byli ti, kteří uměli postavit domy, hradby, kostel a všechno to, co dělalo město městem. Zedníci byli tehdy současně i architekty a staviteli. Zedník-skutečný mistr oboru, musel umět vše, co patřilo k provedení stavby ze dřeva, kamene, i sušených cihel.
Tesař /Albrecht Kestel – Kronika z Norimberku – 1533/: Práce se dřevem patřila k nejstarším oborům činnosti. Umění vytesat z kmene pravidelný trám, rozřezat strom na stejně silná prkna – to už byl výkon. A postavit složité krovy kostelů, domů, radnic – to už bylo skutečné mistrovství.
Truhlář /Peter Steiner – Kronika z Norimberku – 1444/: Nábytek býval jednoduchý a účelový: stůl, sedačky-špalky, truhla na zásoby. Ale s rostoucím blahobytem měšťanů i rostoucím bohatstvím, rostly i nároky na ozdobnost nábytku, na rozmanitost druhů. Truhlář také pracoval se dřevem, ale vyráběl drobnější a pracnější výrobky, plné ozdob, přihrádek a tajných schránek. Jeho řemeslo bylo na hranici umělecké práce.
Kameník /miniatura v Litoměřické bibli z r. 1411/: Práce kameníků bývala často nedoceněná. Zvláště když připravovali kámen na stavbu nebo na podlahy veřejných prostor. Kameník, který uměl z kamene vytesat sochu – zůstal sice také jen kameníkem, ale navíc umělcem, který se od obyčejného kameníka nápadně odlišoval.
Písař /Johannes – Kronika z Norimberku – 1438/: I velmi dovední řemeslníci, téměř umělci, se naučili všemu napodobováním svého mistra, zkušenostmi z práce. Nezbýval jim ale většinou čas naučit se i jiným potřebným dovednostem. Uměli sice trochu počítat a číst, ale umění „malovat písmenka“ se naučil jen málokdo. Výnosnou činností bylo proto písaření – umění zanést na papír trvalé myšlenky, slova i ujednání.
Tiskař /Knihtiskařská dílna – obr. z nár. knihovny Paříž – začátek 16. stol./: Když byl na konci 15. stol. vynalezen hromadný způsob zapisování – tisk – rozmohla se touha po čtení. Výrobci tištěných knih měli zlaté časy – kniha byla stále hledanou vzácností, ale nebyla už nedostupným bohatstvím. Knihtiskař mezi řemeslníky byl vzdělanec, někdo, kdo byl nejen vzdělaný a učený, ale i zámožný.
Malíř miniatur /Evangeliář z r. 1368 iluminovaný Janem z Opavy/: Dnes jdeme k fotografovi a během krátkého času dostaneme serii svých portrétů – obrázků. Ve středověku bylo umění zachytit tvář a podobu člověka. Byla to nákladná a zdlouhavá práce – vrcholné umění. Proto malíř drobných obrázků – miniatur, který kreslil podoby lidí, nemíval mnoho zákazníků, ale vždy jen zámožných.
Mistr tovaryš, nádeník /Bourdichon – kniha Hodinek královny Anny Bretaňské – 15. století/: Řemeslníci se dělili nejen podle oborů, podle druhů výroby, ale i podle dovednosti, podle zámožnosti a společenského postavení. Bohatý řemeslnický mistr měl blízko k městskému patriciátu. Cechovní mistři dovedli zajistit majetek, jen politickou moc často neměli. Tovaryš byl hlavním výrobcem v řemeslnických dílnách. Vykonával všechny základní i konstrukční práce. Mistr často jen navrhoval a prováděl dokončovací úpravy a zdobení. Tovaryš mnoho pracoval, a za svou práci dostával tolik, že mohl slušně žít. Pomocné, nekvalifikované práce vykonávali nádeníci. Byli to chudáci najímaní na práci jen podle potřeby na den nebo jen půl dne. Ti dělali jen těžkou práci za mizivou odměnu.
Bankéř /Jakub Fugger a jeho hlavní účetní – obr. z r. 1420/: Do rozvoje řemesla bylo nutné vkládat peníze: na nákup surovin, nástrojů, na platy za dopravu. Platit se ovšem muselo ihned. Řemeslnický mistr získal peníze teprve po prodeji hotových výrobků. Proto si musel často vypůjčovat u bankéře – a pak splácet dluhy i úroky. Bankéři tak bohatli bez práce, hromadili peníze z práce druhých.
Nosič břemen /Heinz Weycher – Kronika z Norimberku – 1482/: Při řemeslné výrobě ve městech se obživilo i mnoho lidí, kteří pracovali na nezvyklých pracích. Tak byly celé rodiny nosičů – spolehlivých přepravců drobných nákladů uvnitř města. Byli to jacísi předchůdci dnešní pošty, kteří za odměnu přepravovali a často i svým životem ochraňovali přepravovaný majetek.
Cechovní znamení /Tkalcovské brdo, člunek a hřebeny ve znaku tkalce z kancionálu z Lomnice n. P. z let 1578–82/: Řemeslníci se sdružovali podle oborů do spolků – cechů. Cechy řídily rozsah výroby, posuzovaly kvalitu výrobků, rozhodovaly o jejich ceně. Dbaly, aby v jejich oboru nepřibývalo příliš nových mistrů. Cech – to byla záštita každého mistra v nouzi, v nemoci, při sporech i při majetkových jednáních.
Cechovní pečeť /Pečeť tkalcovského cechu v Sezemicích z r. 1597/: Po vzoru šlechticů a městských úřadů potvrzovaly cechy pravost listin přivěšováním svých znamení. Byly to voskové destičky na barevné šňůře – pečeti. Pečetidla, kterými razily do vosku svá znamení, byla plná řemeslné symboliky.
Měšťanská slavnost /obr. z uměl. sbírek města Augsburg – kolem r. 1500/: Náplní řemeslníkova života nebyla jen práce, obchod a cechovní jednání. Využívali každé příležitosti, aby se pochlubili nejen svou dovedností, svým majetkem a svým společenským postavením. Na městských slavnostech, při svěcení církevních svátků, při volbě nových konšelů, při vítání hostů se řemeslníci snažili ve všem vyrovnat svým bohatším soupeřům – městskému patriciátu.
y
