Unikání kouře z kamen do bytu je velmi nebezpečné, protože kouř je jedovatý a dusí. K záchraně otrávených nestačí vyvětrat místnost; je třeba začít s kříšením dříve, než bude pozdě.
V létě umírá zbytečně utonutím několik set mladých, jinak úplně zdravých lidí. Dobrý plavec je nejen méně ohrožen utonutím, ale může také tonoucího zachránit. Jak, to uvidíme později.
Elektřina nám dobře slouží na každém kroku, má však i svá nebezpečí. Zvláště neodborné prohlídky elektrických přístrojů a pokusy o opravu mohou vést k úrazu elektrickým proudem. Napětí ze sítě může způsobit zástavu dýchání a někdy i srdce. Nepřijde-li správná pomoc ihned, zasažený zemře.
Jak udržuje dýchání život? Při vdechu vniká do plic se vzduchem kyslík, který pak přechází do krve a ta ho krevním oběhem přenáší do celého těla. Hrudník se rozšiřuje a vpředu se zvedá. Při výdechu uniká z plic především kysličník uhličitý, jehož přebytků se tělo při dýchání zbavuje. Zároveň však uniká s výdechem do ovzduší i kyslík, kterého přechází do krve jen asi 1/4 přiváděného množství. Ve vydechovaném vzduchu je tedy kyslíku jen o málo méně než v ovzduší.
Při dýchání jsou viditelné dýchací pohyby hrudníku. Vzduch proudí při vdechu do plic a při výdechu z plic. Podle toho také dýchání sledujeme. Z úst a nosu zjišťujeme, zda vzduch proudí do plic a z plic. Nejsnáze a velmi citlivě to poznáme, jestliže se uchem přiblížíme těsně nad ústa nebo nad nos postiženého. Děláme to tak vždy při nehodě. Je-li po ruce niť, můžeme ji přiložit k nosu nebo k pootevřeným ústům a pak sledujeme, zda se pohybuje v proudu vdechovaného nebo vydechovaného vzduchu.
Jestliže přestane proudit vzduch do plic a z plic, přestane výměna kyslíku a kyslišníku uhličitého a nastane dušení. Příčiny dušení jsou dvě: Buď se vytvoří překážka v dýchacích cestách a přes namáhavé dýchací pohyby hrudníku není možný vdech ani výdech. Postižený nemůže dýchat, i když se hrudník pohybuje. V druhém případě postižený nedýchá, jeho hrudník se nepohybuje v dýchacích cestách nějakou dobu, dýchací úsilí se vyčerpá a prvním příčina dušení přejde v druhou.
Dušení ohrožuje život rychleji než krvácení. Přenos kyslíku krví z plic do těla ustane. Rychle vznikne nedostatek kyslíku, protože tělo tento plyn nedovede skladovat. Nejcitlivější na nedostatek kyslíku v těle je mozek. Jakmile nemá mozek dostatek kyslíku, vznikne bezvědomí. Trvá-li nedostatek kyslíku v mozku 4 minuty, dojde k jeho zničení. O něco déle vydrží bez kyslíku srdce. I to však zanedlouho zastaví svůj tep a postižený následkem dušení umírá. Všechno naše úsilí nebude nic platné, přijde-li pomoc pozdě. Na účinnou pomoc máme nejvýše 4 minuty času. Pro ty 4 minuty je naprosto nutné, aby co nejvíce lidí umělo zabránit smrti z udušení, která je většinou zbytečná. Pro ty 4 minuty je nepřípustné ponechat postiženého bez pomoci. Pro ty 4 minuty platí při kříšení zásada, že účinná pomoc je včasná pomoc. Naučme se tedy správnému kříšení.
Při bezvědomí hrozí vždy dušení. Proto prvním úkolem u bezvědomého je zjistit, zda dýchá. Sledujeme pohledem, zda se hrudník pohybuje jako při vdechu a výdechu, a uchem u úst se přesvědčíme, zda proudí vzduch do plic a z plic.
Nejčastější překážkou dýchání u bezvědomých je jazyk, který klesne na zadní stěnu hltanu. Kresba naznačuje, jak jazyk v místě žluté šipky naléhá dolů a brání proudění vzduchu jak zvenčí do plic, tak z plic do ovzduší. Má-li bezvědomý hlavu podloženou polštářem jako ve spánku, je nebezpečí udušení z překážky v dýchacích cestách zvláště veliké.
Nyní se naučíme uvolnit cestu vzduchu do plic, aby se mohlo dýchání obnovit. Pokud nepřestaly ještě dýchací pohyby hrudníku, postačí k záchraně života velmi jednoduchý výkon. Na obraze 1 máme zopakováno, jak jazyk uzavřel u bezvědomého dýchací cesty. Nejlepší pomocí je hluboký záklon hlavy, který vidíte na obou dalších obrazech. Žlutá šipka ukazuje místo, kde jazyk předtím uzavíral dýchací cesty. Červeně jsou označena místa na hlavě, kam zachránce přikládá ruce, aby hlavu postiženého zaklonil a v záklonu udržel. Často postačí záklon hlavy tak, jak ho vidíte na obraze 2. Jedna ruka tlačí na čelo, druhá přidržuje záhlaví a šíji. Ústa postiženého jsou při tom lehce otevřena. Lépe však je doplnit záklon hlavy ještě předsunutím dolní čelisti tak, aby se dolní přední zuby dostaly před horní zuby. Pak se jazyk ještě více vzdálí od zadní stěny hltanu. Jedna ruka opět tlačí na čele hlavu do záklonu. Druhá ruka přidržuje dolní čelist a tlačí ji dopředu.
Zde vidíte, jak se uvolňují dýchací cesty záklonem hlavy ve skutečnosti. Všimněte si, že palec levé ruky, která přidržuje dolní čelist, poněkud otevírá ústa stažením dolního rtu. Je to třeba tehdy, jestliže nosem nemůže vzduch procházet, např. při rýmě. Zuby zůstávají na sebe přitisknuty a vzduch proudí pootevřenými ústy volně kolem nich. Druhá ruka zachránce tlačí dlaní na čelo a hlavu postiženého zaklání. Palec a ukazovák jsou připraveny sevřít nos před zahájením umělého dýchání.
Někdy ucpává horní dýchací cesty nejen jazyk, ale též tekutý nebo tuhý obsah v ústech a v hltanu, např. voda a bahno u utonulých, zvrácená potrava a nápoje ze žaludku u otrávených, krev a úlomky zubů u raněných. Postiženému hrozí, že tento obsah zateče až do průdušnice a průdušek a zcela zabrání dýchání a plicnímu větrání. Proto otočíme hlavu bezvědomého ke straně a obsah z úst odstraníme, nejlépe dvěma prsty zavedenými do jeho široce otevřených úst. Ústa vyprazdňujeme rychle. Hlavu postiženého pak vrátíme do původní polohy se záklonem, jak jsme viděli na předchozím obraze. Jestliže ještě nepřestaly dýchací pohyby hrudníku, obnoví se proudění vzduchu (obr. 8).
První pomoc při dušení můžeme nejlépe ukázat a nacvičit na cvičné loutce. Na tomto obrázku si zopakujeme správnou polohu hlavy k uvolnění dýchacích cest. Všimněte si záklonu hlavy i držení rukou. Ruka tlačící dlaní na čelo svírá palcem a ukazovákem nos, aby později při umělém vdechu neunikal vzduch nosem. Zachránce se připravuje k umělému dýchání hlubokým nadechnutím. Ústa má široce otevřená, aby jimi úplně překryl ústa postiženého.
Umělý vdech ústy. Zachránce správně drží hlavu postiženého v záklonu, svírá jeho nos a přidržuje pootevřená ústa. Široce otevřenými ústy překryje ústa postiženého a pevně se k nim přitiskne. Pak vydechuje a dává pozor, aby se všechen vzduch dostal do plic postižené osoby. Pocítí pružný mírný odpor plic a hrudníku a očima sleduje, jak se hrudník zvedá. Tak při každém umělém dechu se přesvědčuje o správnosti kříšení.
Když zachránce vydechl z plic do plic postiženého, zvedne poněkud hlavu a odvrátí ji stranou, aby znovu zhluboka nadechl. Stále udržuje hlavu kříšeného ve stejné poloze. Než se zachránce nadechne, kříšený samovolně vydechne. Otočením hlavy stranou se zachránce vyhne výdechu kříšeného.
Nyní uvidíme správné umělé dýchání z plic do plic při nehodě. Hlava postižené dívky je v záklonu správně dodržena. Zachránce nadechuje široce otevřenými ústy.
Umělé dýchání z plic do plic ústy. Zachránce těsně přitisknut na ústa kříšené dívky zrakem sleduje, jak se zvedá hrudník.
Výdech kříšené dívky, nadechování zachránce.
Obnoví-li se dýchání u postiženého, je třeba uložit ho na bok tak, aby nedošlo k ucpání cest a aby tekutý obsah mohl z úst volně vytékat. Níže ležící dolní končetinu vysuneme dopředu a výše ležící končetinu ohneme v lokti tak, aby se tělo o ně opíralo a ústa a nos zůstaly volné.
Umělé dýchání z plic do plic se někdy snáze provádí nosem. Na cvičné loutce vidíte správné držení hlavy postiženého v záklonu. Změna je nepatrná: jedna ruka tlačí na čelo, druhá ruka předsunuje dolní čelist a palcem zakrývá ústa, aby jimi při umělém dýchání neunikal vzduch. Zachránce se zhluboka nadechuje otevřenými ústy.
Umělé dýchání nosem. Zachránce má opět co nejvíce otevřená ústa a překrývá jimi nos kříšeného. Nesmí při tom nos sevřít rty nebo zuby, aby ho neuzavřel. Při svém vydechování opět sleduje pohyb hrudníku.
Po umělém vdechu opět zachránce zvedne hlavu a otočí ji stranou k novému nadechnutí. Mezitím kříšený samovolně vydechuje.
Častou příčinou dušení je tonutí. Zde je umělé dýchání z plic do plic jediným nadějným způsobem kříšení. Na obrázku vidíte přípravu ke kříšení. Záklon hlavy tlakem jedné ruky na čelo, druhá ruka přidržuje šíji a záhlaví. Tohoto způsobu, o němž jsme již mluvili (u obr. 13–2), používáme méně často, jen pokud stačí dobře uvolnit dýchací cesty.
Umělé dýchání nosem při kříšení utonulé. Opět si všimněte záklonu hlavy, jejího držení a zachránce, který sleduje zrakem pohyby hrudníku.
Jak rychle mají za sebou následovat umělé dechy? Prvních pět dechů asi za 10 vteřin – tedy každé 2 vteřiny jeden dech, aby se rychle dostalo potřebné množství kyslíku do plic. Pak již následuje pomalé umělé dýchání 12 dechů za minutu – tedy jeden dech za 5 vteřin. Toto pomalé dýchání naprosto stačí kříšenému a zachránce neunavuje.
Proč se učíme, že umělé dýchání z plic do plic je tak účinným způsobem kříšení? Při něm jsou plíce kříšeného větrány tak velkým množstvím vzduchu, že i menší obsah kyslíku ve vydechovaném vzduchu zachránce stačí k rychlému okysličení krve v plicích. Již za 20 vteřin od zahájení umělého dýchání z plic do plic je složení vzduchu v plicích kříšeného opět správné. Velkými objemy vydechovaného vzduchu se uspokojivě vyplavuje z plic kříšeného i nahromaděný kysličník uhličitý.
Nakonec si ukážeme na několika případech, kdy dochází nejčastěji k dušení a kdy včasným kříšením můžeme zachránit život. Při tonutí je nebezpečí smrti udušením velmi naléhavé. Dobrý plavec zachránce začne s umělým dýcháním z plic do plic ihned, jakmile se přiblíží k bezvládnému tělu tonoucího. Při šlapání vody vydechne rychle několikrát za sebou do plic tonoucího nosem nebo ústy, aby okysličil jeho krev. Teprve potom plave s tonoucím k břehu a případně ještě kříšení opakuje. Je-li tento postup pro zachránce příliš náročný, musí co nejrychleji dostat tonoucího na mělčinu a přistoupit ke kříšení ještě před vynesením postiženého na břeh. Pokud se tonoucí ve vodě zmítá, není nebezpečí udušení tak veliké jako u bezvládných.
Z dřívější doby se někde udržují ještě nesprávné způsoby kříšení. Vylévání vody z plic, dříve doporučované, je zcela neúčinné a zdržuje zahájení umělého dýchání. Ani dříve doporučované umělé dýchání podle Silvestra s pohyby paží nemůže přinést úspěch. Všimněte si, že zachránce neudržuje průchodné dýchací cesty záklonem hlavy, takže jeho úsilí je marné. Čerstvý vzduch do plic nemůže proniknout.
I u utonulých odstraníme vodu z úst a hltanu již dříve vysvětleným způsobem.
Při úrazu elektrickým proudem často dojde k bezvědomí a k zástavě dýchání a někdy i k zástavě srdce. Po uvolnění zasaženého od vodiče je třeba okamžitě zahájit kříšení uvolněním dýchacích cest a umělým dýcháním z plic do plic.
I v domácnosti může dojít k neštěstí. Malé dítě na sebe strhlo igelitový ubrus, pod kterým velmi rychle došlo ke spotřebování kyslíku. Dítěti hrozí smrt udušením. Včasné kříšení znamená záchranu života. V těchto případech nelze ztrácet čas přivoláváním zdravotnické pomoci.
Otrava výfukovými plyny automobilu v uzavřené garáži. Postiženého je třeba dopravit na čerstvý vzduch a neprodleně zahájit umělé dýchání z plic do plic. Podobně jednáme při otravě svítiplynem.
Při dopravních úrazech je často příčinou smrti udušení. Lze jí zabránit, jestliže spolujezdec nebo kolemjdoucí občan bez ztráty času začne poskytovat správnou první pomoc a udrží život raněného do příjezdu sanitního vozu.
Otrava léky mnohdy ohrožuje život zástavou dýchání. I v domácnosti má základní význam včasná a správná první pomoc.
Nikdy nezapomeň, že dušení ničí mozek již za 4 minuty a brzo zastavuje i tep srdce. Proto není možno při nehodě nečinně přihlížet anebo vyčkávat příchodu zdravotníka.
Naučil ses umění zachraňovat bezprostředně ohrožený život. To tě zavazuje ve svědomí poskytnout pomoc bez váhání, jestliže ses stal svědkem nehody.
y
