y
Slušnost nejsou žádné čáry
Člověk a lidé: Člověk žije mezi lidmi: potkává se s nimi, seznamuje, rozchází, lhostejně je míjí i záměrně vyhledává, s mnohými spolupracuje. Většinu vůbec nezná. Žije však mezi nimi, je jedním z nich. Lidská společnost má jistá pravidla, zvyklosti, příkazy, které jsou projevem její vyspělosti, společenského cítění, taktu, civilizovanosti – vskutku lidské úrovně. Člověk tedy žije mezi lidmi. Už proto by se měl chovat jako člověk.
Lidé se potkávají: Dnes, zítra, denně potkáváme spousty lidí. Neznámé lhostejně míjíme, snad ani nevnímáme – ale se známými se pozdravujeme. Proč – co je to vlastně pozdrav? Zopakujme si nejzákladnější pravidla: zdravíme slušně, obvyklým způsobem, nevtíravě – hlavně bez ohromujícího překvapení.
Jak pozdravit: Zdravíme včas, slušně, nevtíravě, obvyklým způsobem ... ne ovšem tím naším, ale společensky obvyklým! Na větší vzdálenost pohybem pokrývky hlavy, úklonem hlavy, gestem ruky – na malou vzdálenost slovem a vlídným výrazem obličeje.
Zdravící a zdravený: Pozdravit je slušnost – poděkovat povinnost, praví staré úsloví. Ale pozor – i poděkovat na pozdrav musíme umět. Pozdrav je přece projevem úcty člověka k člověku.
Komplikace při pozdravu: Nastanou někdy komplikované situace: plné ruce zavazadel, roztažený deštník, vítr, nezvyklá pokrývka hlavy, drobná nehoda „zdraveného“ v okamžiku pozdravu ... Jak se zachovat v takovém případě?
Společenské hranice pozdravu: Pozdrav, byť opětovaný, není ještě sám o sobě důvodem k zastavení, popovídání, doprovodu atd. Bývá to lákavé – ale pokud starší zdravený nebo žena se sami nezastaví, pak se nedá nic dělat, pokračujeme v chůzi.
Srdečnost pozdravu: Potkají-li se dva známí, doplní nejčastěji pozdrav stiskem ruky – pravé a čisté! A zas tu jsou problémy: kdo komu první, jak podat, jak přijmout?
Výjimečné situace: Ale ani dobří známí si nepodávají ruku při každé příležitosti. Na pracovišti, v prostorách podniku, v kantině, všude potkáváme spoustu známých a ne jednou denně, a přece ...
Pozdrav při společenské události: Dlouho neviděný známý se náhle objeví v návalu v autobusu, v hledišti divadla, v sále veřejného shromáždění. Pozdravit se s ním je pro nás potěšením – ale takhle?
Když pozdrav nepatří nám: Pozdravení je projevem úcty i přátelství, projevem vlídnosti ve vztahu mezi dvěma lidmi. Leč co dělat, když pozdrav směřuje jinam?
Lidé se seznamují: Setká-li se víc lidí, z nichž se znají jen někteří, nastává napínavá situace: Jak se seznámí? KDO koho představí, KOMU nejdříve a komu posléz, KOHO nejdřív a kdy ty další – teď je ovšem trochu pozdě na úvahy.
Dobrovolnost a taktnost při představování: Z tísnivé situace lze vyjít se ctí, když jedinec, známý většině, taktně povelí: Seznamte se, prosím! Ovšem pozor – nikoho nemůžeme nutit – a ne každý se chce seznámit či být představen každému.
Vlastní iniciativa při představování: Stane se, že „není nikoho kolem nás“ a musíme se představit sami. Při jednání na úřadech a institucích, při vystoupení na veřejné schůzi, při tanci a řadě dalších společenských příležitostí. Ale ve vlaku, v restauraci, ve frontě, v hledišti stadionů – tam to není zvykem. Jsou tedy jistá omezení ...
Jak se představit sám: Snadno se to říká, ale JAK se představit sám! Jméno, příjmení, případně zaměstnání či bydliště – hlasitě, srozumitelně, bez rozpaků a studu – a je to!
Jak se zachová ten druhý: A co odpoví, co udělá ten druhý, kterému jsme se představili nebo byli představeni? Společenská zvyklost mu vkládá do úst úsloví: Těší mě (i když to nemusí vystihovat skutečnost). Ale takhle se nemůže zachovat nikdo, ani ten nej, nej, nej ...
Muž a žena ve společnosti: Nejen pozdravem, ale i místem ve společnosti dáváme najevo vztah a úctu k druhým lidem. Víme, že v chůzi ve dvojici patří čestné pravé místo starší osobě, ženám, představenému. Každé pravidlo má však své výjimky a varianty podle okolností!
Tři a jeden: Mezi více lidmi je čestné místo uprostřed – nebo v nejschůdnější části cesty. Žena mezi dvěma muži, starší mezi mladšími. Muž vždy mezi dvěma ženami. Ale když se sejdou liché počty jedněch i druhých – co potom? Kdo bude mimo „společnost“?
Žena má přednost: Žena má přednost – základní pravidlo slušného chování. „Ale“, to věčné „ale“ – výjimky i z nejzlatějšího pravidla: kdy žena NEMÁ přednost?
Ohleduplnost k starším: I ve slušném chování je zlatých pravidel víc. Další říká: Starší lidé mají přednost. Nastane situace, že se obě pravidla setkají – KDO je víc? V takovém setkání?
Pozornost a ohleduplnost k ženě: Muž k ženě, mladší ke starším je vždy ohleduplný, pozorný. Pomáhá při oblékání, se zavazadly, s drobnými úkony všeho druhu. Ale pozor: pomáhá dobrovolně, protože chce – je to projev společenského taktu, nikoliv podřízenosti.
Společenské drobnosti: Také v restauraci jsme ve společnosti – i sem pronikají základní pravidla. Starší a ženy mají přednost při volbě místa u stolu, v pořadí při výběru jídel, při začátku jídla a řadě dalších věcí.
Jídlo jako společenská záležitost: Jídlo je společenská záležitost – zvláště pak ve společnosti lidí známých. Tu už neplatí, že při jídle se nemluví, jen pozorně jí. Naopak, běžná konverzace je na místě. Ovšem na jiné téma než je jídlo, jeho kvalita, množství a obratnost spolustolovníků. Tedy konverzace je vhodná ...
Jídlo v nepříznivých prostorách: Jídlo je společenskou záležitostí dokonce i v závodní jídelně, v kantině i v pracovním prostředí. Tahle místa jistě nemají všechny společenské náležitosti, ale sejdou se tu přece kulturní lidé!
Ve společnosti: „Společnost, jít do společnosti“ – oblíbený, široký výraz pro prostou skutečnost, že se člověk vydá mezi lidi do jiného než pracovního prostředí. Cítí se slavnostně, chce být slavnostní, výjimečný. Jenomže i jiní šli současně s námi do společnosti – nejsme tu sami. Naše slavnostnost není centrem společnosti.
Cestou do společnosti: Není běžné pohybovat se v složitém oděvu, ve slavnostní obuvi, s načesaným účesem. Co jindy zdoláváme hravě, stane se najednou zlomyslnou překážkou – i obyčejné schůdky. Co udělá v takovém případě muž?
V divadelním hledišti: Do divadelní budovy vchází první muž, do hlediště je uváděna první žena, do lóže vstupuje první žena ... Ale kdo vchází první do obsazené řady sedadel v hledišti – JAK?
Po schodech nahoru a dolů: Schody – maturita společenského chování a vytříbenosti. Po schodech ve dvojici – NAHORU – DOLŮ: po širokých schodech promenád, po úzkých schodech divadelních budov, po běžných schodech obytných domů. KDO půjde první, kdo při zábradlí, kdo vpravo, kdo napřed, kdo, kdo? ...
Nenadálá setkání: Jsou nenadálá setkání různá – příjemná i nepříjemná. Když se nečekaně setkáme ve společnosti, kam jsme přišli ve dvojici, s dobrým známým, kterého jsme leta neviděli – může to dopadnout z hlediska společenského chování a slušného vychování takhle?
Společenský neúspěch: Divadlem, kinem nemusí pěkný večer zdaleka končit. Do večerních a nočních podniků jdeme s přáteli posedět, popovídat si, zatančit ... Jak málo někdy stačí, aby dobrý úmysl nebyl korunován dobrým výsledkem!
Člověk mezi lidmi: Jsme denně mezi lidmi – denně se chceme chovat slušně. Co dělat, abychom denně se nemuseli třást, že zas něco pokazíme, spleteme, někoho urazíme? Věřte, že slušnost nejsou žádné čáry – jen trochu cviku a hodně skutečného lidského člověčenství.
