Spony z pohřebiště v Podbabě: V třetím století př. n. l. bylo toto obyvatelstvo na čas podrobeno nadvládě Keltů, z nichž Bojové dali zemi své jméno i svou zručnost a schopnosti výtvarné. Vytvořili zde tradici výtvarnou, jež přetrvala dočasnou nadvládu germánských kmenů vedených Marobudem a vytvořila počátkem naší éry pod vlivem římským vynikající produkci uměleckořemeslnou, soustředěnou ve vesnických dílnách v Bubenči a Podbabě.
Plán Prahy s vyznačením slovanských hradišť a pohřebišť: Od doby stěhování národů vytlačovala usedlé obyvatelstvo nová vlna kmenů slovanských, které si k upevnění své nadvlády budovaly opevněná hradiště (hradištní doba). Na pražském území si vybudovali Slované v sedmém století n. l. hradiště v Šárce, Butovicích a Troji, na Zámkách, v Hostivaři a na Vyšehradě. Za rozmachu politické moci kmenu Čechů vedených Přemyslovci, kteří pod svou vládou sloučili všechny slovanské kmeny západočeské, byla tato hradiště, až na Vyšehrad, opuštěna a na pražském území vyrůstalo asi v polovině devátého století ústřední přemyslovské hradiště na hradčanském ostrohu, pražský hrad.
Hliněné valy pražského hradiště: Původní pražské hradiště bylo menší než dnešní a mělo typický staroslovanský ráz. Bylo obklopeno hliněnými valy s dřevěnými rošty, uvnitř až na hlavní cestu byl nedlážděný terén, na němž byly roztroušeny dřevěné chalupy, v nichž vedle místností obytných byly i chlévy. Toliko palác knížete vynikal rozlohou a výstavbou. Při tomto hradišti založil okolo roku 890 první známý kníže český Bořivoj, který k upevnění své moci přijal křesťanství z rukou soluňského, v říši Velkomoravské působícího věrozvěsta Methoda, kostel P. Marie, nejstarší svatyni i kamennou stavbu v zemi. Od té doby se stává křesťanství kulturním projevem i politickým prostředníkem vládnoucí třídy, která je mocí uplatňuje ve vší zemi, oddané ještě další dvě století přežitkům pohanského kultu. Hlavním representantem křesťanského názoru v zemi se pak stal Bořivojův vnuk, Václav Svatý, který uprostřed hradiště vyzdvihl rozměrný kruhový chrám sv. Víta, se čtyřmi apsidami, dílo stavebně široko daleko vynikající.
Pohled Pařížskou třídou ke Staroměstskému náměstí se Staronovou synagogou v popředí: Vedle domácího lidu a měnící se vládnoucí třídy měli na ustavení Prahy jako pevného sídliště vliv i cizí obchodníci. Již od třetího tisíciletí př. n. l. sem přicházely se všech stran obchodní karavany, aby tu směnily cizí zboží za domácí suroviny a tovary. Pražské území, zejména oblast před vltavským brodem u dnešního Domu umělců, stalo se živou obchodní křižovatkou. Z dočasných zastávek se tu postupně formulují trvalá sídliště. Vyrůstají osady židovských přistěhovalců okolo pozdějšího kostela sv. Ducha a okolo Staronové synagogy, tržní osada kupecká v místech Staroměstského náměstí a řemeslnická osada přímo pod pražským hradem na Malé Straně. Tyto osady spolu s přemyslovským hradem se staly základnou pozdějšího vývoje Prahy historické. V pátém století se organizuje hlavně podhradí jako výstavná osada značné rozlohy. Svědectví o tom podává arabský obchodník Ibrahim Ibn Jakub, který roku 973 navštívil Prahu a mezi jiným o tom napsal: "A město Praga (jinde Braga), zbudované z kamene a vápna, je největší tržiště oněch zemí. Do ní přicházejí Židé a Turci spolu se zbožím a běžnými penězi a odvážejí si od nich otroky, cín a kožešiny veliké. Jejich země je nejlepší ze zemí severu a potravinami nejbohatší."
Interiér kostela sv. Jiří: Toto svědectví je výrazem počínajícího velkého politického a kulturního rozvoje českého státu a Prahy. Boleslav II. dal Praze zdání evropského velkoměsta tím, že tu roku 973 založil biskupství a zároveň klášter benediktinek u sv. Jiří. Obě založení se projevila v obraze Prahy i stavebně. Vznikl tu na Hradě biskupský dům, byl přestavěn v basiliku kostel sv. Jiří, v jádře stojící dodnes a při něm vybudováno nové klášterní stavení. Dvacet let nato byl založen západně od Hradu i první klášter mužský, benediktinů v Břevnově. V jedenáctém století Břetislav opevnil hradiště kamennou zdí a jeho nástupce Spytihněv založil na místě rotundy novou basiliku sv. Víta, rozlehlou stavbu se dvěmě věžemi a dvěma chóry. Podhradí hospodářsky, Hrad mocensky spolu vzájemně soutěží a uplatňují se jako rozhodující složka v dějinách města.
Rotunda sv. Martina na Vyšehradě: Roku 1085 Vratislav II obratnou politikou povznesl Prahu na město královské. Vnitropolitická situace pak přiměla nového českého krále, aby své sídlo přenesl na Vyšehrad, který byl vybudován v honosné hradiště. Vznikl tu nový královský palác, byla založena kolegiální kapitula, nezávislá na biskupovi, a pro ni postaven dům a kostel sv. Petra. Pro obyvatele Vyšehradu byl pak vybudován farní kostel sv. Vavřince a hřbitovní kaple sv. Martina, která stojí dodnes jako typická česká románská stavba kruhová (rotunda).
Model Pražského hradu ve dvanáctém století: Tehdy se zdálo, že Hradčany budou opuštěny a že se nový pražský hrad vyvine na Vyšehradě. Ukazuje na to i existence Vyšehradské ulice, před rokem 1091 osídlená bohatými obchodníky. Spojovala osadu německých kupců na Poříčí a tržiště okolo Týna s novým sídlem královským. Ulice byla osou, jež probíhala řadou drobných vesnic, jako byl Újezd sv. Martina, Opatovice, Zderaz, Podskalí, Psáře. Avšak nástupci Vratislavovi změnili tento záměr a vrátili se na Hradčany, jejichž hradiště proměnil Soběslav I. po roce 1135 ve skutečný hrad, opevněný novou kamennou hradbou s třemi věžemi. Do obvodu hradby byl včleněn nový podélný knížecí palác s kaplí na východní straně. Tehdy také, po vypálení Konrádem Znojemským (po roce 1142), stavitel Werner přestavěl do dnešní podoby kostel sv. Jiří a nově byl vybudován klášter benediktinek.
Románská substrukce Památníku Národního písemnictví v Praze IV: Činnost Soběslavova je hmotným projevem počátku hromadné přestavby Prahy ve skutečné evropské velkoměsto. Hlavní část této výstavby spadá do doby krále Vladislava II., vítězného spojence Bedřicha Barbarossy proti Milánským. Vynikajícím stavebním dílem Vladislavovým byl kamenný most z let 1150–1172, nazvaný podle Vladislavovy manželky mostem Juditiným. Stavba se stala pýchou českého lidu. Avšak trvalým projevem kulturního i stavebního rozmachu Prahy v druhé půli 12. století je zakládání nových klášterů. V jejich čele stojí klášter premonstrátů na Strahově, založený Vladislavem II. roku 1140. Toto klášterní stavení, upravené v letech 1951–53 v Památník národního písemnictví, jak se při tom ukázalo, je jednou z největších románských staveb ve střední Evropě vůbec. Mimo to vzniká u Karlova mostu komenda maltézských rytířů a na Zderaze konvent křižovníků Božího hrobu. Vesnice na pravém i na levém břehu Vltavy dostaly tehdy nové kostely a rovněž osada německých kupců na Poříčí vyzdvihuje ve svém středu nový basilikální kostel sv. Petra.
Zbytky románského domu pod novou radniční budovou čp. 16–I: Ke konci románského období počátkem 13. století má Praha na 40 kostelů, jejichž stavby, převyšující drobné nízké zastavění obou hradů i jednotlivých osad, vytvářejí již tehdy půvabné panorama městského rázu. Co však dává nejvíce Praze městský ráz, jsou románské kamenné domy. Vedle stavebních jednotek vesnického rázu, jako byl Jarošův dvorec, soubor kamenného obytného stavení, kostela a hospodářských dřevěných budov, začínají se již tehdy stavět souvislé domy řadové, jejichž přízemní prostory se zachovaly jako sklepy v mnohých domech v okolí Staroměstského náměstí. Dnes známe již přes 40 takových domů, namnoze dokladů vysoké bytové kultury oné doby. Praha jako město existovala dříve, než byla jako taková založena.
Rytířská ulice se Starou rychtou: K založení Prahy jako skutečného města obklopeného hradbami, jehož obyvatelstvo bylo osvobozeno od robot a nadáno právem samosprávy a volného provozování obchodu, řemesel a živností, došlo až za Václava I. (po roce 1230). Mincmistr Eberhard tehdy založil na sever od Újezda sv. Martina novou osadu po způsobu západních měst, nepravidelně rozloženou okolo protáhlého náměstí s kostelem sv. Havla, jejíž osadníci měli všechna práva svobodných měšťanů podle práva norimberského. Jejich osobní bezpečnost zajišťoval dvojitý pás hradeb, které obloukem obklopovaly nejen nové město Eberhardovo, ale i ostatní starší osady ležící v oblouku Vltavy od dnešního mostu Legií až k mostu Švermovu. Postupem doby se výhody tohoto města přenesly i na různorodé obyvatelstvo těchto starších osad, které pak byly hradbami a právy stmeleny v jeden útvar, zvaný Staré Město Pražské. Krátce nato, roku 1257, založil neznámý lokátor druhé, původně Nové či Menší Město Pražské, Malou Stranu. Menší Město, spojující starší osady poddanské hradu či klášterům (jurisdikce), jehož středem se stal velký rynk s kostelem sv. Mikuláše, dostalo nové německé obyvatelstvo, řídící se právem magdeburským. Zakládání měst přispívalo k rozvoji peněžního hospodářství na místě dosavadního hospodářství naturálního, ale i na podporu moci královské a na zvyšování vlivu německého živlu. Zakladatelé měst (lokátoři) volali k osídlování měst německé kolonisty, a tak spolu se zostřováním třídních rozdílů mezi bohatými patriciji a chudým pracujícím lidem podněcovali rozpory národnostní.
Klášter bl. Anežky na Starém městě: Plochy, které zůstaly mezi staršími osadami v rámci nových hradeb, byly propůjčeny především novým mnišským řádům, kazatelským či žebravým, mužským či ženským, sv. Františka, Dominika, cyriaků, augustiánů a křižovníkům. Z nich stavebně a umělecky nejvýznamnější byl společný klášter klarisek a františkánů Na Františku na Starém Městě, postavený mezi lety 1234–1260 na náklad sestry Václava I., bl. Anežky. Jeho stavby jsou u nás nejstarším a velmi čestným dokladem onoho údobí, které nazýváme gotickým. Cílem městského obyvatelstva byla výroba a prodej spotřebního zboží. Proto vedle hradeb je nedílnou součástí měst rozměrné tržiště – rynk, určený shromáždění i veřejným úkonům a hlavně obchodu. Prostory městských tržišť proto oživují krámy, kotce a lemují domovní loubí, umožňující obchod i za nepříznivého počasí.
Staroměstská radnice, pohled k Týnu: Symbolem samostatnosti a bohatství měšťanstva byl radní dům. Králové dlouho upírali pražským měšťanům právo zřídit si radnici, až roku 1338 Jan Lucemburský dal k zřízení radnice Staroměstské souhlas. Byl koupen dům Völflinův na nároží rynku a spolu se sousedním domem přestavěn do 1381 v jádro dnešní Staroměstské radnice s věží a arkýřovou kaplí. Dodatečně byl roku 1490 zřízen na věži orloj a radnice rozšířena o sousední domy na straně východní i severní. Vedle Hradu se stala Staroměstská radnice místem nejvýznamnějším v českých dějinách. Do dob Jana Lucemburského spadá i založení Hradčan jako třetího města pražského. Jeho zakladatelem byl purkrabí Berka z Dubé. Bylo to původně nevelké poddanské městečko, lemující hlavní cestu vedoucí do Hradu z Pohořelce a rozšiřující se před hradním příkopem v dlouhý rynk, při jehož boku byl postaven farní kostelík sv. Benedikta.
Karlovo náměstí, celkový pohled k radnici: Prahu jako soustavu samostatných měst pak dotvořil Karel IV., který vedle koruny královské byl obdařen i korunou císařskou a který z Prahy učinil na čas největší město světa, nejen svou funkcí, ale i výstavbou. Roku 1348 spojil území starých vesnic ležících na obvodu Starého Města a na jih od něho až k Vyšehradu ve čtvrté město, Nové Město Pražské, které obklopil hradbami s branami a věžemi. Město bylo rozděleno Koňským trhem (Václavské náměstí) ve dvě části, horní a dolní, každá s tržištěm, severní s trhem Senným (Gorkého náměstí), jižní s trhem Dobytčím (Karlovo náměstí), a prostor mezi nimi byl rozdělen sítí přímých ulic, obstavěných nízkými domy se zahradami. Vymezené plochy s hřbitovy zabraly dva farní kostely, sv. Jindřicha a Štěpána, a vyvýšená místa zaujaly kláštery, jejichž dominanty spolu s věží radnice na Dobytčím trhu a s vodárnami při Vltavě značně přispěly k majestátnímu vzhledu Nového Města. Zároveň s Novým Městem byl přestavěn Vyšehrad, na jehož nově opevněném temeni byl postaven gotický královský palác a nový kapitulní kostel sv. Petra, v jádře stojící dodnes. Rozšíření Prahy na pravém břehu měla za následek, že krátce nato Karel IV. rozšířil i Malou Stranu o osady ležící na břehu levém až po Újezd a s Petřínem a takto rozšířené město opevnil kolem roku 1360 Hladovou zdí.
Ambit kláštera na Slovanech: Nové Město bylo zalidněno českým obyvatelstvem. Karel tím manifestoval své češství po matce a v tom smyslu jednal, i když zakládal dva hlavní kláštery Nového Města: českých augustiánů na Karlově s proslulým centrálním kostelem s odvážnou pozdně gotickou klenbou a především světové unikum, klášter slovanských benediktinů Na Slovanech či v Emauzích, v jehož nádherném síňovém chrámu i klášteře, pomalovaném složitými nástěnnými malbami, pěstována slovanská liturgie a psány knihy ve staroslověnském jazyce.
Karolinum: V témže roce, kdy vznikalo Nové Město, přispěl Karel k proslulosti Prahy dalším činem. Bylo to založení pražské university, dnes Karlovy. Založením vysokého učení, druhého ve střední Evropě, stala se Praha metropolí vědy a cílem studujících z domova i z okolních zemí. Pro universitu byl později zakoupen dům Rothlerův, který byl pro ten účel náležitě upraven a nazván Karolinum.
Staroměstská mostecká věž a Karlův most: Velkolepý plošný a stavební růst karlovské Prahy vyžadoval i lepší spojení obou břehů. Proto, když povodeň zničila starý most Juditin, přikročil Karel roku 1357 k budování nového, bezpečnějšího a širšího mostu gotického, který na vstupní staroměstské straně opatřil stavitel mostu Petr Parléř vznosnou věží, opatřenou portréty obou jejích stavebníků, Karla IV. a Václava IV. Svým pojetím i provedením patří oba portréty k vrcholům soudobého sochařství evropského.
Karlovy síně pražského hradu: Vrcholným dílem Karlovy doby ve smyslu uměleckém bylo přebudování Hradu. V něm vyvrcholil svou stavebně uměleckou činnost a dal Praze korunu, která umocňuje dodnes panorama města. Románský hradní palác roku 1303 vyhořel a teprve Karel IV. jej dal přebudovat v gotický palác po způsobu paláců králů francouzských. Na románském Soběslavově přízemí vyzdvihl dvě gotická patra, z nichž dosud zachované první patro bylo nedávno zrekonstruováno do původní podoby. K paláci dal přistavět Petrem Parléřem královskou kapli Všech svatých, jejíž podoba i v renesanční úpravě, provedené po požáru roku 1541 ukazuje původní vznosnost nejvyspělejší gotiky.
Chrám sv. Víta: Již roku 1344 povýšil Karel pražské biskupství na arcibiskupství a zároveň dal na místě prostorově již nevyhovující románské Spytihněvovy basiliky sv. Víta stavět nový arcibiskupský dom v podobě gotické katedrály francouzského typu. Plány vypracoval a stavbu zprvu vedl Francouz Matyáš z Arrasu a po jeho smrti roku 1352 německý, v Praze usedlý architekt Petr Parléř. Parléřova huť pracovala nejen na stavbě, ale i na její bohaté sochařské výzdobě, jež patří k vrcholům tehdejšího sochařského tvoření ve vší Evropě a dává chrámu náplň nevšední kultury umělecké.
Kaple sv. Václava a sv. Víta: Na nádheře gotické Prahy doby Karlovy se velkolepě podílelo i malířství. Praha byla střediskem nejstaršího malířského cechu, jehož hlavou byl královský mistr Theodorik. Cech pečoval o vysokou úroveň malířské práce v Čechách, která se tehdy postavila opravdu do čela všeho malířství světového. Česká škola malířská 14. věku, jejíž památky jsou dnes v Národní galerii, patří ke světovým zvláštnostem. Neméně i malba nástěnná, která pokrývala stěny kostelů a klášterů a která jako nejzachovalejší doklad dodnes zachovala malby na stěnách stavitelského klenotu českého, kaple sv. Václava v katedrále sv. Víta.
Betlémská kaple: Za tímto uměleckým leskem císařské Prahy se skrýval rub rostoucí prostopášnosti, zveličované importem cizích zvyklostí a mravů, často pochybného rázu. Zejména kněžstvo, které bez ostychu hromadilo jmění z prodeje odpustků, vyvolávalo nenávist v řadách pracujících městské chudiny, jež dychtivě naslouchala slovům kazatelů bouřících proti nemravnosti vedení církve. Hlavní tribunou tohoto odporu se stává Betlémská kaple, zbudovaná roku 1391 českými měšťany Janem z Mühlheimu a Křížem. Od roku 1402 je síňový prostor rozechvíván hlasem Jana Husa, bojujícího za společenskou spravedlnost, očistu církve i za právo českého jazyka. Z posluchačů Husových rostou řady bojovníků za nové, spravedlivé uspořádání světa, kteří v roce 1419 začínají otevřený boj proti těm, kdož vykořisťují a utlačují lid. Husitská revoluce učinila Prahu několikrát jevištěm urputných zápasů obou stran, katolické i podobojí. Za nich, v roce 1419, byla zničena celá Malá Strana, vypuzeno osazenstvo pražských klášterů a zabrán církevní majetek. Stavební a umělecká činnost se pak téměř na celé století soustředila především na obnovu poničených čtvrtí a staveb.
Kostel P. Marie před Týnem: Duchovní baštou podobojí se stal kostel P. Marie před Týnem, vybudovaný znovu těsně před husitskou revolucí, postrádající však dosud střechy a věží. Proto, když revoluce umlkla a s nastoupením Jiřího Poděbradského nastaly opět klidné dny, přistoupilo se především k dostavbě této vznosné svatyně. Byl vybudován štít, ozdobený sochou Jiříkovou, a poté přikročeno k stavbě obou věží. Stavbou vyšší malostranské mostní věže byla zároveň zahájena programovitá stavební obnova Malé Strany, k níž byli voláni majetní čeští občané, kteří se v husitské Praze stávají rozhodujícím politickým činitelem i hybnou pákou stavebního růstu hlavního města.
Prašná brána: Vrcholným projevem měšťanského sebevědomí a moci této doby je Prašná brána, budovaná od roku 1475 stavitelem Matějem Rejskem z Prostějova, představitelem složité dekorativnosti pozdní gotiky. Prašná brána se svým kamenným krajkovím je z řady těch staveb, které příznačně odpovídaly vkusu a representaci bohatých řemeslníků a živnostníků. Tento sloh ukazují další stavby Rejskovy, brána a okno Staroměstské radnice, klenba protějšího domu čp. 548 na Staroměstském náměstí i baldachýn nad hrobem biskupa Augustina v kostele Týnském.
Vladislavský sál: Zatím co měšťanstvo koncem 15. století obohacuje Prahu pozdně gotickým detailem, jakým vedle uvedených prací Rejskových jsou okna a hrotité portály, jež dodnes zříme na mnoha starých měšťanských domech, uplatňuje pozdně gotické umění v celé jeho obsáhlosti královský dvůr Vladislava Jagiella, který se roku 1489 přestěhoval z vnitřního města opět na pražský hrad. Královský architekt Benedikt Rejt z Pístova (zvaný též Beneš z Loun) podniká tu od roku 1490 velkolepou adaptaci královského paláce, která vrcholí vybudováním Vladislavského sálu v druhém patře paláce, 60 m dlouhé prostory, největší ve střední Evropě té doby, sklenuté odvážnou klenbou přizdobenou složitou sítí umně stáčených žeber. Nejpozoruhodnějším znakem Rejtových staveb vedle jejich velkolepé koncepce je renesanční, vlašské pojetí portálů a oken, jimiž Hrad získává prvenství ve vývoji Evropského stavitelství severně od Alp.
Pohled na Prahu z roku 1493: Společné ruce krále a měšťanů se podařilo na přelomu 15. a 16. století pozdvihnout Prahu stejně a dát jí opět význam evropského velkoměsta. I když již nemá toho politického a kulturního významu jako za doby obou Lucemburků, je respektovanou hlavou velkého království a poutá pozornost cizinců. Roku 1493 byla po prvé vyobrazena v Schedelově kronice světa jako jedno z největších a nejzajímavějších měst současné Evropy.
Belvedér, královský letohrádek: Renesance jako vlastní projev novodobého výtvarného chápání nastolila v Praze až nová, k Italii a Španělsku zaměřená politika Habsburků, dosazených na český trůn roku 1526. Ferdinand I. si vytvořil okolo sebe prostředí, na které byl z jihu zvyklý. Roku 1530 založil spolu s královskou zahradou, architektonicky upravenou, letohrádek Belvedér, dílo stavitelů Giovanniho Sporzia, Bonifáce Wohlmuta a kameníka Paola della Stelly, opravdový klenot renesanční architektury severské. Jeho synovec Ferdinand Tyrolský, staví současně v královské oboře letohrádek Hvězdu, zevně strohý, uvnitř však hýřící nádherou dosud zde neznámé nástropní štukatury.
Palác Schwarzenberský: Vedle krále uplatňují formy vlašské renesance v Praze panovníku poddaní feudálové, kteří sem zavádějí nový typ šlechtického paláce, rozložitého domu protáhlé fasády, zdobeném po severském způsobu štíty. Průčelí těchto paláců je zdobeno sgraffity, kresbou v omítce, či malbami a jejich dvory obklopují sloupořadí (arkády). Nejvznešenější z těchto sídel, jež svou velikostí i stavební nádherou kdysi ostře kontrastovaly s okolním drobným zastavěním, jsou palác Lobkovický (Schwarzenberský) na Hradčanech, pánů z Hradce (dnes Thunský) na Nových zámeckých schodech, Martinický na Hradčanském náměstí, Rožmberský na Hradě a jiné. Mocné panstvo se předstihovalo ve stavební okázalosti těchto paláců, skoro vesměs situovaných v těsné blízkosti královského sídla na Hradčanech.
Dům "U zlaté labutě" na Malé Straně: Stavby paláců podněcovaly kulturní ctižádost a stavovský prestiž zbohatlého měšťanstva, které pojednou zneuznává své středověké domy s hrázděnými štíty a patry a začíná soutěžit rozměry a tvary svých stavení s paláci. Podnětem k hromadné výstavbě Prahy v tomto pojetí se stal požár Malé Strany a Hradu roku 1541. Výstižným příkladem honosného malostranského domu postaveného po požáru může být zobrazený dům, zbudovaný roku 1560 Oldřichem Aostalisem, vedoucím stavitelem renesanční Prahy. Podle jeho plánu byla zregulována celá malostranská čtvrť okolo Vlašské ulice, obývaná vlašskými přistěhovalci.
Nádvoří domu "U zlatého stromu" v Dlouhé třídě: Ale nejen na Malé Straně a na Hradčanech, ale i jinde, na Starém i Novém Městě, vznikají v druhé polovině 15. století nová měšťanská stavení, renesančně zdobená a často honosně budovaná, v nichž se bohaté měšťanstvo měří s příslušníky panského stavu. Takový byl zbořený již dům tiskaře Melantricha z Aventina ve stejnojmenné ulici a takové jsou dodnes dům "U minuty" na Staroměstském rynku či dům "U zlatého stromu" v Dlouhé třídě, s krásným arkádovým dvorem.
Stará sněmovna na Hradě: Nejtěžší ztrátu utrpěl za požáru roku 1541 pražský hrad. Vyhořelo východní křídlo královského paláce se sálem sněmovny, kaplí Všech svatých a se sklepením, v němž byly chovány Zemské desky, "klenot země". Sněmovna byla obnovena Bonifácem Wohlmutem v renesančně upravené pozdní gotice, kostel Všech svatých byl rozšířen a renesančně zaklenut, avšak Zemské desky již nenahradil nikdo.
Sadelerův pohled na Prahu z roku 1506: Obecně je možno říci, že renesanční sloh poznamenal Prahu spíše zevní výstavbou a ještě více úpravou staveb, aniž nějak pronikavě zasáhl do vnitřní nebo vnější výstavby města. Jeho regulační rozvržení, jeho týny domů i jeho panorama s nízkými obytnými domy, nad něž vysoko ční stavby chrámů se stovkami věží, zůstává nadále středověké, severské. Názorně to ukazuje část Sadelerova prospektu Prahy z konce renesančního období.
Valdštejnský palác na Malé Straně: Porážka českých stavů v odboji proti Ferdinandovi II. na Bílé Hoře roku 1620 a její následky po stránce politické, národnostní, hospodářské i kulturní se zvláště výrazně projevily v životě a vzhledu hlavního města českého království. Praha přestává být sídelním městem, dvůr se stěhuje natrvalo do Vídně, čímž město ztrácí odvěkého podnětného stavebního činitele. Bohaté utrakvistické měšťanstvo, které nechce přijmout katolické vyznání nového panovníka, je vyhnáno do emigrace a jeho majetku se zmocňují pomahači Ferdinandovi, církevní řády a konfiskacemi zbohatlí feudálové, kteří formou a kontrastem svých nových sídel vtiskují Praze postupně ráz města jihoevropské katolické oblasti. Prvním z nich je císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna, který si dává na Malé Straně na místě celé městské čtvrti stavět italskými staviteli kolosální palác s rozlehlou architektonickou zahradou.
Černínský palác na Hradčanech: Měřítko více než umělecká vůle určuje ráz těchto stavebních podniků, kterými noví vládci země projevují své bohatství a moc. Ve vzájemné soutěži se předhánějí v rozlehlosti a nápadnosti svých paláců, na jejichž projektech a uměleckém řešení spolupracují druhořadí vlašští stavitelé, chtiví více zisku než uměleckého jména. Takový byl na příklad František Carrati, projektant kolosálního paláce Humprechta Černína z Chudenic na Hradčanech.
Klementinum na Starém městě: Byla-li representace a okázalost pobělohorských feudálů potřebou, byla u církve a jejích institucí programem. Tu v čele stojí jesuité, předvoj protireformace, strážci posic vítězného katolicismu, silnější než papežská kurie. Jejich koleje, bašty řádové moci a kázně, v čele s kolejí staroměstskou, Klementinem, zbudovanou spolu se sousedním kostelem sv. Salvátora, vlamují se postupně do starobylého zastavění tří hlavních měst pražských, nemilosrdně boříce bloky starých domů, aby řádoví obyvatelé mohli bezprostředně vykonávat dozor nad obyvatelstvem Prahy. Stejně tak činí mocné církevní řády, zřízené vítěznou protireformací, kapucíni na Hradčanech, uršulinky, karmelitáni a karmelitky na Malé Straně, dominikáni a dominikánky na Starém Městě a jiní.
Zbytky barokních hradeb na Vyšehradě: Souběžně s touto pronikavou přestavbou interiéru Prahy, jejíž dosavadní středověké drobné měřítko je bezohledně rozrušováno neúměrnými hmotami paláců a nových chrámů, mění se i vnější panorama města. Zastaralé gotické hradby, které byly za třicetileté války dvakrát hravě ztečeny nepřítelem, byly odstraněny a na jejich místě vznikly v polovině 17. století nové cihlové šance podle systému vlašských fortifikačních staveb. Tehdy také vzal za své středověký Vyšehrad a na jeho místě byla vybudována novověká citadela.
Měšťanské domy v Havelské ulici: Monumentalita stavebního podnikání v Praze sedmnáctého věku se odráží i v nové architektuře měšťanské. Konsolidace hospodářských poměrů po třicetileté válce a rezignace domácího obyvatelstva na změnu náboženských a národnostních poměrů po definitivním vítězství protireformace vede i měšťanstvo k účasti na nové výstavbě města, částečně zpustlého. Slučuje dosavadní drobné parcely středověké v nová staveniště, na nichž vznikají rozměrnější a vyšší domy masivních průčelí s tabulovými štíty. I zde drobné a nízké zastavění v podstatě gotické ustupuje jako přežitek novým domovním hmotám s prostornějšími a vzdušnějšími interiéry.
Panorama Prahy od Folperta z Alten-Allenu z r. 1685: Jak vypadala Praha na počátku protireformace, nejlépe ukazuje pohled Alten-Allenův z roku 1685. V podstatě trvá ještě Praha středověká s nízkými domy a převýšenými chrámy, avšak v tomto organismu se jasně projevují zásady světských a církevních feudálů doby baroka: rozlehlé paláce a kláštery s prostornými zahradami, jež podstatně přispěly k ozdravění města, a kopule nových chrámů, motiv, který výrazně vtiskoval Praze pečeť jižní katolické evropské oblasti.
y
