Vstupní síň: Poslání kultury v životě národa výstižně a důrazně vyzdvihují slova Klementa Gottwalda, napsaná v této vstupní síni Památníku: "Všechno naše národní a pokrokové úsilí je úzce spjato s vývojem kultury, ba u málokterého národa hrála kultura v jeho životě tak velkou roli jako u národů našich. Spisovatelé, vědci, učitelé, divadla, probudilí kněží stáli u nás vždy po boku lidu, šli vždy v prvních řadách našeho národního hnutí. Je samozřejmé, že tuto tradici nejen neopustíme, nýbrž že jí budeme posilovat."
Obloukový románský vchod a deska s ornamenty: Ve východní stěně ambitu, do kterého vcházíme ze vstupní síně, uvítá nás mohutný, z části odkrytý a pečlivě obnovený obloukový vchod, pocházející z 12. století. A hned naproti němu spatříme ve vitrině zbytky hlavic původních románských sloupů a desek s krásně vykrouženými ornamenty, o kterých se nám ani věřit nechce, že by mohly vyjít z dílny umělce, který žil a tvořil před osmi stoletími.
Expozice "Základy slovanské kultury": V prvé části muzea jsou zobrazeny "základy slovanské kultury". Vedle věcných památek i dokladů řemeslné dovednosti a uměleckého cítění starých Slovanů spatřujeme nálezy z velkomoravského sídliště ve Starém Městě u Uherského Hradiště na Moravě. Poznáváme, jak významným státnickým činem bylo povolání prvních slovanských věrozvěstů bratří Cyrila a Metoděje z východu na Velkou Moravu. Nejstarší slovanské písmo, které bratří sestavili, zvané hlaholice, živý styk s ostatními zeměmi slovanskými na východě, vznik prvních písemných památek v jazyce staroslovenském, to vše umožňovalo našim předkům opřít se o spřízněný slovanský svět východní a rozvíjet svou osobitou národní kulturu, jež až dosud uprostřed latinské kultury západní neměla možnost výrazně se projevit.
Kosmova kronika: V dalším úseku, věnovaném kultuře doby přemyslovské, nás zaujme především česká kronika, kterou latinsky, avšak v českém duchu, napsal děkan pražské kapituly Kosmas. Líčí se v ní živě i přesvědčivě nejstarší naše dějiny, jak je Kosmas poznal jednak z bájí a pověstí, šířených ústním podáním, jednak z pramenných dokladů i z vlastní zkušenosti. Stránku jednoho z četných hojných rukopisů kroniky vidíme na obrázku.
Expozice "Česká kultura 14. století": V této místnosti, velmi citlivě uvedené do původní podoby, je rozvinut obraz naší kultury z doby lucemburské. Rozkvět literatury dosvědčuje jednak první česká veršovaná skladba Alexandreis, určená feudální společnosti, jednak první česká kronika, zvaná Dalimilova. Jejím autorem je sice šlechtic, ale upřímný vlastenec, protestující proti nadržování cizincům a národně lhostejné politice vysoké šlechty a panovníka. Úsilí této doby vrcholí založením university v Praze r. 1348. Zakládací listina říká, že universita byla zřízena proto, aby naši lidé "nemusili se v cizině doprošovat almužny, ale aby nalézali v království stůl k pohoštění připravený".
Husova síň: Přímo nezapomenutelným dojmem působí románský prostor Husovy síně, kterou vidíme na našem obrázku. V této síni, které vevodí Štursova socha Mistra Jana Husa a model Betlémské kaple, kde Hus kázával, je zobrazeno působení Husových předchůdců a především jeho samého jako učence, velkého vlastence, mluvčího lidového revolučního hnutí a neohroženého bojovníka za nový, lepší život v naší zemi. V celém Památníku nacházíme pak nesčetné doklady o tom, co pro rozvoj naší národní kultury znamenala Husova reforma českého pravopisu. Tím, že učinila jazyk lidu základem jazyka spisovného, přispěla k znárodnění i zlidovění veškeré kultury. Ta se za Husova života a po jeho smrti na hranici stávala víc a víc majetkem lidových vrstev. A byly to právě tyto vrstvy, které Husovými ideály pak živily oheň svého revolučního odhodlání a boje.
Jan Žižka z Trocnova - torzo Myslbekova pomníku z r. 1877: V samém středu úseku věnovaného době husitské stojí busta Jana Žižky z Trocnova, husitského vojevůdce. Je to dílo velkého českého sochaře Myslbeka. Právem je v Památníku věnováno husitskému hnutí hodně místa, neboť svým bojem za právo, spravedlnost a svobodu položilo již v 15. století demokratické pokrokové základy české národní kultury a představuje nám dodnes vrcholné období našich dějin.
Josef Mánes: Žižkova smrt: Husitství i po Žižkově smrti, která inspirovala malíře Josefa Mánesa k tomuto obrazu, prostupovalo svými ideály všechny naše politické boje; z něho čerpá lid své sebevědomí i vlasteneckou hrdost a vyrůstá slavná tradice revoluční, k níž se hlásíme i dnes při budování nového života. A tato "husitská tradice" byla pak bohatým zdrojem, z kterého čerpala osvícenská věda a obrozenecká literatura: Palacký, když tvořil své dějiny; Smetana, když komponoval "Mou vlast"; Jirásek, když psal své romány z doby husitské i Aleš, když kreslil postavy táborských hejtmanů. A jistě je i bude nevyčerpatelnou studnicí jak našemu umění současnému, tak i budoucímu.
Knihtisk: V další části výstavy Památníku si nad modelem této staré knihtiskařské dílny uvědomujeme převratný význam, jaký v kulturním životě měl vynález knihtisku, který prakticky rozřešil úsilí doby husitské o zlidovění písemnictví. "Knihtiskařstvím", píše Dobrovský, "se rozšiřují plody starých i nových, domácích i cizích spisovatelů, celá masa národa je vábena ke čtení a vybízena k přemýšlení".
Věda a vzdělanost: V 16. století se projevuje úsilí rozšířit vzdělání do lidových vrstev. Odpovídá to duchu husitství, jenž žije i po porážce revolučních lidových sil u Lipan. Na tom má význačný podíl jednota bratrská, která usiluje o vytvoření literatury národní. Vzniklo mnoho odborné naukové literatury, sloužící potřebám praktického života i osvěty, školskému vzdělání, touze po poznání vlasti i cizích zemí, zájmu o českou minulost, o hospodářství, o vědy právní, lékařské, o chemii a hornictví. Na obrázku vidíme vitrinu ukazující na vysokou úroveň tehdejší astronomie.
Hornictví: Pohled do vitriny "Hornictví", zachycený na tomto obraze, nás přímo nutí vzpomenout krutě potlačené vzpoury kutnohorských havířů. Tragický děj tohoto památného pozdvižení vykořisťovaného lidu, který sáhl ke stávce, aby si dobyl svá práva, oživil Tyl svými "Kutnohorskými havíři" a Alois Jirásek ve svých "Starých pověstech českých". Tehdy drobný ujařmený lid venkova i měst, marně protestující proti svému nezměrnému utrpení nemilosrdně potlačovanými vzpourami, stál stranou ve sporech mezi šlechtou a městy. A ani odboj českých stavů proti panovníkovi, největšímu nepříteli národa, nenacházel u něho opory. A to byla jedna z příčin bělohorské katastrofy, neboť ubitý pracující lid, jak napsal Klement Gottwald, "nebyl schopen ani ochoten povstat proti hrozící cizácké nadvládě na obranu své národní a státní nezávislosti.
Jan Ámos Komenský: Zatím co se do Čech po porážce odboje českých stavů na Bílé hoře hrnou hrabiví dobrodruzi, odchází výkvět národa do vyhnanství. A s ním putuje do exilu i největší naše osobnost té doby - Jan Ámos Komenský. V jeho díle našly vrcholný výraz nejen husitské tradice a demokratické ideály předbělohorských Čech, ale i pokroková myšlení celé vzdělané Evropy. Právem je proto v Památníku, jak vidíme na obraze, věnováno hodně místa životním pohnutým osudům i světově proslulému zjevu J. Á. Komenského. Uprostřed hrůz třicetileté války nepřestává věřit v lepší příští svého národa i bojovat za ně a hledat cesty, jak dosáhnout trvalého míru mezi státy. Současně je vyzdvižen obrovský význam průkopnických metod vyučovacích, pro které se k němu dodnes jako k "učiteli národů" hlásí pokrokoví pedagogové celého světa.
Petr Maixner: Čeští sedláci po Bílé hoře: Doba, která následuje po bělohorské porážce, je dobou největšího neštěstí i ponížení českého národa. Země úpí pod cizími dobrodruhy a pod kněžstvem v cizích protinárodních službách. Jezuitští misionáři pálí české knihy a vnucují za ně lidu nebeklíče, pekelné žaláře a nábožné písničky. Český lid, jehož venkovské typy vidíme na obraze Petra Maixnera, zůstává však navzdory té strašné porobě věren odkazu předků. Hovoří dál mateřským jazykem, a jak píše Zdeněk Nejedlý, odpovídá na útlak tvorbou - svých "překrásných pohádek", čte dále svou kroniku, zpívá si své písně a nezapomíná, čím byl za husitství.
Počátky národního obrození: Z období temna, doby selských rebelů marně usilujících o svržení roboty, vstupujeme s tímto obrázkem na práh našeho národního obrození a přecházíme ke zvlášť nám milým a drahým postavám vyrostlým z lidu, které nám tak lidsky přiblížil Alois Jirásek svým románem "F. L. Věk". Seznamujeme se s prvními obránci mateřského jazyka: S Krameriem a jeho knihkupectvím, zvaným Česká expedice. Odtud putovaly české knížky mezi prostý lid. S Matějem Kopeckým, jehož drkotavý komediantský vůz s loutkami, stejně jako nevzhledná Bouda v Praze byly podle Fučíka "prvním skutečným národním divadlem českým". Vidíme i poznáváme, že to byli především prostí nadšení pracovníci a "Zapadlí vlastenci", kteří položili základy ke skutečně živé, národní naší kultuře a písemnictví.
J. Tkadlík: J. Dobrovský - A. Machek: J. Jungmann: Vedle drobných nadšených pracovníků jsou to však i mužové vědy, kteří přispívají k obrození národa svým bojem za pokrok a svobodu myšlení, proti jezuitismu a pověře, bojem vedeným v duchu osvícenského rozumu a lásky k vlasti. Prvním z nich je zajisté Josef Dobrovský, jehož tvář zachytil svým portrétem malíř Josef Tkadlík. Tomuto vynikajícímu učenci patří nehynoucí zásluha, že ohroženému národu objevil poklady české literatury. Jako zakladatel české slavistiky, literárního dějepisu a jazykozpytu a všestranný učenec je obdivován celým tehdejším slovanským světem, s jehož předními vědci udržoval plodné styky. K němu se druží klasik našeho obrození - Josef Jungmann. Hledí na nás z. portrétu malíře Antonína Machka. Josef Jungmann klade základy novodobé, české vědě i literatuře, píše již česky a celoživotní úsilí o vytvoření kultury národní korunuje svým velkým pětidílným českoněmeckým slovníkem. V něm shromáždil nesmírný poklad českého jazyka staršího i soudobého.
Expozice F. L. Čelakovského: Mladá česká věda a literatura našeho obrození se však nespokojí pouhým zdůrazňováním minulosti a studiem jazyka a literatury. Záhy si uvědomí, kolik životodárných hodnot je utajeno v ústním podání lidu, v jeho tvorbě a zejména v písních. To pochopí syn strakonického tesaře František Ladislav Čelakovský, jehož životu i dílu je věnována tato expozice. Čelakovský začne nadšeně a soustavně sbírat lidové písně slovanské, lidová přísloví a pořekadla a shromáždí poklad zpěvnosti i moudrosti slovanského lidu ve sbírkách "Slovanských písní“ a v díle zvaném "Mudrosloví". Nadšeného sběratele doplňuje však v Čelakovském i velký básník, kterého známe z "Ohlasu písní ruských" a "Ohlasu písní českých". V těchto dvou původních sbírkách vytvořil mistrovská díla básnická. Jimi nám objevil ruský i český lid a důvěrně přiblížil jeho bohatýrské a lyrické typy, jeho tužby, starosti i radosti. Tím zjednal ruské lidové poezii trvalé domovské právo v české literatuře.
Jos. Mukařovský: Jan Kollár, kresba - Jan Kollár "Slávy dcera": Myšlenku slovanské vzájemnosti, jež posilovala náš lid v jistotě, že ve svém boji o národní bytí není sám - zejména pak od dob, kdy českými zeměmi prošla vítězná vojska ruská - vyjádřil Slovák Jan Kollár svou hrdinnou básní "Slávy dcera". A nejen vyjádřil! Učinil z ní mocnou vzpruhu i zbraň těch, kdo s ním věřili v dějinné poslání Slovanstva, o kterém je Kollár přesvědčen, že v životě národů bude hájit ideály lidskosti a svobody. Vlastenec, který volá po zmužilém srdci a rázném činu, věštec slovanské budoucnosti a hlasatel nového lidství, to je Jan Kollár, básník "Slávy dcery". Vidíme ho na obraze i s titulním listem prvního vydání jeho slavného díla.
Pohled na expozici Fr. Palackého: Vrcholným vědeckým dílem našeho obrození jsou "Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě". Veden snahou "aby posloužil milovanému národu svému věrným obrazem minulosti jeho", zasvětil Palacký napsání dějin všechny síly své osobnosti. Pochopil pokrokového i lidového ducha našich dějin, který se podle Palackého nejvýrazněji projevil v době husitské. Palackého "Dějiny" jsou nesmírně drahé našemu lidu: k nim se v těžkých dobách utíkala pokolení za pokolením, aby z nich čerpala posilu i víru v lepší příští národa. A proto je našim srdcím tak blízký a drahý i Alois Jirásek, neboť odkaz Palackého a jeho pojetí dějin vtělil do svých děl a učinil majetkem nás všech. Na obraze vidíme expozici Františka Palackého a jeho bustu od Myslbeka.
Pohled na expozici P. J. Šafárika: Druhým monumentálním dílem naší vědy v době obrození jsou "Slovanské starožitnosti" Pavla Josefa Šafárika, jehož bustu od sochaře Holmana vidíme na obraze. "Slovanské starožitnosti" jsou zasvěceny dějinám Slovanstva a ukazují jeho velký podíl na vybudování evropské vzdělanosti i jeho rovnocennost s ostatními národy.
Záběr z expozice Společenský život: V další části muzea, s kterou nás seznamuje tento obraz, jsme již svědky, jak se kulturní život, představovaný až dosud vynikajícími jednotlivci, rozvíjí na širší základně. České národní hnutí v letech třicátých a čtyřicátých zasahuje v Praze i na venkově široký okruh společnosti. Besedami, plesy a divadlem dává tato mladá společnost výraz svému vlasteneckému nadšení i hlubšímu politickému uvědomění, ovlivněnému francouzskou revolucí a polským povstáním roku 1830. Hlavním organizátorem tohoto ruchu je v Praze Tyl; na venkově pak obětaví nadšenci a vlastenci, jako Regner-Havlovický na Náchodsku, známý nám z Jiráskovy kroniky "U nás".
Pohled na část expozice K. H. Máchy: Romantickému poutníkovi K. H. Máchovi, jenž se podle slov Julia Fučíka "přes všechna zklamání nevzdal naděje, že lidé budou jednou takoví, o jakých snil a jaké hledal", je rovněž věnována zasloužená pozornost. Nejprve se tu seznamujeme s Máchou studentem, vlastencem, přítelem polských revolucionářů, nadšeným ochotníkem na českém divadle a vášnivým poutníkem za troskami starých českých hradů, které jsou mu svědkem a stínem "zašlé slávy". Zejména však poznáváme Máchu jako básníka velké fantazie a autora "Máje". To je první smělá česká báseň o člověku a přírodě, z níž vane duch odboje a snu o krásnějším světě i životě, báseň vyzpívaná krásným veršem, v kterém Mácha objevil melodičnost mateřštiny.
Umírající Tyl se loučí s herci: O tom, jakým vynikajícím podílem přispěla divadla k rozvoji našeho národního života, přináší Památník řadu dokladů. Z nich nejpřesvědčivější jsou ty, které nás seznamují s životem, osobností i dílem Josefa Kajetána Tyla. To je náš první a teprve dnes po zásluze doceňovaný dramatik, který divadlem žil, cítil i myslel a připravoval jím český lid na blížící se národní a demokratickou revoluci r. 1848. V té se s rozhodností době vlastní postavil tento vynikající divadelní organizátor, vroucí vlastenec a demokrat na tu stranu barikády, kde bojoval lid. Právem říká Zdeněk Nejedlý, že nikdo nedal naší národní kultuře tolik jako Tyl svými divadelními kusy. Na obrazu spatřujeme umírajícího Tyla, jak se loučí s těmi, kdo mu na jeho strastiplné životní pouti byli druhy nejvěrnějšími - s herci.
Hořící Staroměstské mlýny pražské v roce 1848: Obraz z hořících Staroměstských mlýnů pražských, zapálených v červenci roku 1848 při bombardování Prahy rakouským generálem Windischgrätzem, nám připomene bouřlivý revoluční rok 1848. Jeho vzrušující dění je v Památníku zachyceno od živelného revolučního výbuchu až po tragický závěr, kdy revoluce, od které si lid evropských národů tolik sliboval, je udušena reakcí v krvi a pronásledováním všech pokrokových sil. Avšak demokratické ideály, jež revoluce v roce 1848 probudila k životu a jež na barikádách hájil prostý lid, zrazený reakcí, nebyly utlumeny. Žily i po porážce revolučních sil v myslích i srdcích lidu dál a živily v něm odvahu i odhodlání pokračovat v boji za jejich uskutečnění až do konečného vítězství.
Pohled na expozici Karla Havlíčka: "Přislibujte si mně, poroučejte si mně, vyhrožujte si mně, přece zrádcem nebudu!" Toto smělé, nebojácné vyznání Karla Havlíčka, jež ožívá v bojovně odhodlaném postoji i gestu vztyčené ruky jeho sochy od výtvarníka Kafky, určuje ráz i ducha expozice, do které vstupujeme s tímto obrázkem. Je věnována neohroženému obhájci konstitučních svobod a demokratických ideálů revolučního roku 1848, milovanému českým lidem. A právem. Neboť ony velké ideály hájil po porážce revoluce v časech všeobecné skleslosti i tísně, bojuje nesmiřitelně s temnými silami bachovské reakce, která svým absolutismem, byrokratickou zvůlí i klerikalismem spalovala a dusila jako mráz každý projev svobodného národního života. Hájil je nejen jako první velký novinář český svými články, nýbrž i jako velký náš satirický básník verši plnými vtipu, ironie a satiry. Bachovský absolutismus, jemuž přispěchala na pomoc církevní reakce a vládní byrokracie, sice ho uštval k smrti, nepodařilo se mu však umlčet jeho pokrokové dílo novináře, kritika a velkého satirického básníka, jehož zbraní bylo jasné, jadrné básnické slovo, kterého si sám vážil v lidové poezii.
Sál Boženy Němcové: Stejně hrdinsky jako Havlíček prošla českým kulturním i společenským životem Božena Němcová, autorka knihy českému lidu nejdražší - "Babičky". Této velké ženě i básnířce je po zásluze věnován jeden z nejkouzelnějších sálů Památníku, jak jej vidíme před sebou. Božena Němcová vstoupila do literatury jako sběratelka lidových pohádek, které dotvářela v mistrovské básně o lásce, dobru a kráse, ale záhy k nim připojila svěží realistické obrázky ze života lidu, jejž si horoucně zamilovala a s jehož trpkým sociálním údělem tak hluboce cítila. Natrvalo si však získala vděčnost pokolení svou "Babičkou", knihou, v níž oslavila český lid, jeho lásku k mateřskému jazyku a k vlasti a vyslovila i jeho touhu po lepším a krásnějším světě. Čerpajíc ze vzpomínek na šťastné ratibořické dětství, vytvořila tu Němcová přelíbezný obraz života, z jehož rámce se na nás laskavě dívá tvář prosté venkovské stařenky, ztělesňující všechnu moudrost, rázovitost i ryzost českého lidu.
Josef Farský: Karel Jaromír Erben - litografie: Poezií českého kraje i lidu dýchne to na nás z místnosti věnované Erbenovi, autorovi "Kytice". Jeho ušlechtilá tvář básníka, který od svého dětství, prožitého na Miletínsku v Podkrkonoší, dychtivě naslouchal pohádkářům a zpěvákům, dívá se na nás z litografie Josefa Farského. Žádný z našich básníků není tak důvěrně obeznámen s životem prostého venkovského lidu, s jeho obyčeji a tvorbou jako Erben. Opřen o paměť pokolení, jež uchovává v podobě zkazek, pověstí a písní odkaz předků, kterým lid souvisí se svým dávnověkem, bájemi a hrdiny a z něhož čerpá sílu, vytváří Erben klasicky vyrovnané baladické sbírky své "Kytice" a své pohádky.
Sál Jana Nerudy: Dílu i osobnosti Jana Nerudy, který z ruky Havlíčkovy převzal meč bojovníka a z Erbenovy klíč odkazu předků, je v Památníku věnována místnost, jejíž část vidíme na našem obrázku. Od Nerudovy sochy, která je dílem Karla Dvořáka, zabloudí náš zrak do oken, za nimiž se nám v celé své malebnosti zjeví Malá Strana s Újezdem, jeviště jeho proletářského dětství i osudů a života jeho postav a postaviček z "Povídek malostranských". A tak se do obrazu Nerudova života i díla dostává pozadí zvlášť šťastného, z kterého vystupuje s prostou samozřejmostí "největší náš básník, vidící ještě daleko přes nás do budoucnosti", jak hodnotí Nerudu Julius Fučík, znalec jeho díla. A my si Fučíkův soud ověřujeme nad básněmi plnými víry v tvořivé síly člověka i ve šťastnou budoucnost národa, nad statěmi i fejetony, kterými Neruda pranýřoval zpátečnictví a bojoval proti bezpráví a za pokrokové a vpravdě české umění. Nad jiné výmluvné nás o pravdivosti Fučíkova soudu přesvědčí Nerudův fejeton, v kterém pozdravil jako první z českých básníků dělnický 1. máj roku 1890 a zástupy proudící tehdy Prahou jako sílu, která jednou uskuteční to, o čem snil a za co bojoval.
Pohled na expozici Vítězslava Hálka: A zde máme obraz z místnosti věnované druhému představiteli pokrokových umělců hlásících se k demokratickému programu a ideálům roku 1848 — Vítězslavu Hálkovi. Hálek, za svého života miláček mladých pokolení, zapsal se do srdcí čtenářů básněmi, kterými oslavil cit vroucí čisté lásky i krásu přírody. Ve svých básních i povídkách projevil se Hálek i jako pronikavý kritik české vesnice a jejích sociálních i generačních rozporů. Ve své tvorbě razí nové cesty životu a mladí lidé, zejména studenti, stejně i dělníci jej milují jako vzor básníka, který se vědomě postavil do přední linie bojovníka za sociální pokrok a svobodu národa.
Expozice K. Světlé: Ze světa Nerudova a Hálkova přecházíme do světa Karoliny Světlé. Světlou, jejíž podobu nám přibližuje busta sochačky Vobišové, poznáváme jako básnířku Podještědí i jeho rázovitého lidu. Svým dílem stojí na straně lidových pokrokových sil a dokazuje přesvědčivě, že ne v měšťácích, ale v prostých a mravně silných příslušnících z řad lidových vrstev je třeba hledat vzory českého národního charakteru.
Ohlas počátků dělnického hnutí v literatuře: Obraz před námi nás uvádí do světa rodícího se dělnického hnutí a jeho ohlasů v literatuře. S rychlým rozmachem průmyslu vyrůstá proletariát, vstupuje na jeviště dění a vymáhá si bojem svá práva. Založení vlastní politické strany - sociální demokracie roku 1878 — je výrazem i mezníkem třídního uvědomění dělnictva i jeho organizovaného nástupu. Tento velký proces se odrazí v románech Gustava Pflegra - Moravského, v díle Jakuba Arbesa i Antala Staška a v básních Rudolfa Majera i Václava Šolce. K těmto spisovatelům se však řadí i básníci, vzešlí přímo z řad dělnictva. Prvním z nich je Josef Chládek, na kterého navazují v 70. a 80. letech Josef Boleslav Pecka-Strahovský, Ladislav Zápotocký a Josef Krapka. Jim je poezie již součástí jejich revoluční činnosti a výrazem uvědomělé třídnosti, lásky k pokroku a k pracujícímu vykorisťovanému lidu.
Model Národního divadla: Vybudováním Národního divadla, jehož model vidíme na obraze, byla uskutečněna krásná a velká myšlenka, za kterou už v roce 1848 bojoval Josef Kajetán Tyl. Sotva by se však stala skutkem, kdyby se za ní nepostavil a nepřijal ji za svou především drobný český lid, jehož obětavost a vlastenectví, když šlo o stavbu Národního divadla, nezná mezí. Důstojný stánek českého umění a kultury, představovaný Národním divadlem, je jeden z největších darů, jakého se nám dostalo od našich předků - českého lidu; je to dar nesoucí právem krásné heslo "Národ sobě".
J. Vrchlický, fotografie - Petr Bezruč, kresba malíře Hlavici: Dobou budování Národního divadla končí vlastně podrobnější zobrazení vývoje českého písemnictví v Památníku národního písemnictví. Co následuje je už jen náznak dalšího vývoje národní literatury, zachyceného v několika zhuštěných obrazech. První z nich, nazvaný "v duchu pokrokových tradic", seznamuje nás s básníky a romanospisci konce minulého a počátku našeho století, počínaje největším z nich Jaroslavem Vrchlickým a bardem slezského lidu Petrem Bezručem konče. Podobu prvního nám přibližuje fotografie z jeho mužných let, podobu druhého kresba malíře Hlavici.
Puškin a Gorkij, kresby A. Paderlíka: Další obraz nám připomíná živé vztahy české a ruské literatury. Také novější naši spisovatelé, jako Holeček, Jirásek, Rais, Mrštíkové, učili se u velkých ruských klasiků pravdivému pohledu na život, hlubšímu pochopení člověka s jeho radostmi i strastmi. Současně jim ruští klasikové byli příkladem umělecké tvorby, která nehovoří jen k úzké skupině čtenářů z bohatých tříd, ale především k pracujícímu lidu. Na obraze vidíme portrét Puškina a Gorkého od mladého českého malíře Paderlíka.
Na cestě k socialismu: V největším ze strahovských sálů, v bývalém letním refektáři s krásnou štukovou barokní výzdobou a bohatou nástropní freskou je zachycen kypící vývoj naší literatury po Velké říjnové revoluci a vzniku Sovětského svazu. Je naší národní hrdostí i ctí, že velcí mistři české kultury - Neumann, Wolker, Olbracht, Fučík, Nejedlý, Majerová a Nezval - pochopili ihned světodějný význam Velké říjnové revoluce a dali své umění do služeb věci dělnické třídy - boje za socialismus. A také ostatní význační představitelé pokrokové české literatury - Hašek, Hora, Karel Čapek, Vančura, Václavek, Pujmanová a jiní, přispěli svým dílem v boji proti fašismu a ukázali na cesty, po kterých se ubírají spisovatelé současní, budující již socialismus a posilující svými díly světový tábor míru.
Teologický sál Strahovské knihovny: K Památníku národního písemnictví jako jeho významná součást se pojí světoznámá Strahovská knihovna, která svou vnitřní výzdobou a knihovní architekturou patří k nejkrásnějším knihovnám světovým. Pozoruhodným po té stránce je její překrásný "teologický sál", který vidíme na obraze. Je významným stavitelským dílem architekta Dominika Orsiho, a jak již jeho název napovídá, je v něm shromážděna literatura obsahu náboženského.
Filosofický sál Strahovské knihovny: Také prostorný sál filosofický, jak jej vidíme na našem obrázku, je chloubou Strahova pro svou ladnou a účelnou knihovní architekturu i celé zařízení, které je dílem moravského truhláře Lahofera. Největší hodnotou je však bohatý knižní poklad. Skládá se z více než 100 000 knih, mezi kterými je na 1200 prvotisků domácích i cizích a skoro na 3000 starých, nesmírně cenných, nádherně vyzdobených rukopisů jak domácího, tak cizího původu. Nejstarší z těchto rukopisných děl je tak zvaný Strahovský evangeliář s bohatě vyzdobenou vazbou, který pochází až z 9. století.
Strahovská zahrada s výstupkem letního refektáře: Památník národního písemnictví, na který se tu díváme z jedné ze strahovských zahrad, slouží národní kultuře i svými večery s ukázkami děl našich i cizích básníků a skladatelů. Jejich verše a melodie, které tu znějí za jarních i letních podvečerů, mají také zásluhu, že Památník národního písemnictví plní se ctí své nejvlastnější poslání: že nám ukazuje literaturu a umění jako vážnou složku života, jako zdroj životní krásy a radosti, z kterého člověk může čerpat posilu k tvořivé práci i k budovatelskému nadšení. A právě proto, že tak šťastně spojuje kouzlo starobylosti s živou přítomností, je dílem, které v každé, kdo je spatří, zanechá hluboký dojem.
Pohled na Prahu ze strahovských zahrad: Procházka Památníkem národního písemnictví, jež přináší návštěvníkovi tolik podnětů a dojmů, nekončí jen seznámením s bohatstvím českého kulturního dění dávného i nedávného. Každý takřka kdo vyjde z jeho prostor, zajde do zahrady, aby se pokochal pohledem na Prahu, která se mu zjeví v kráse dosud nepoznané a jejíž obraz se mu vtiskne do paměti jako konečné vyvrcholení celé té pouti tisíciletím naší národní kultury - Památníkem národního písemnictví.
y
