Rodná světnička: Jako většina našich velkých mužů narodil se i Jan Neruda v prosté chudobné světničce. Nikdy nepozbyl vědomí jednoty s těmi, k nimž náleželi jeho otec a matka. V chudobě prožil své dětství a chudoba poznamenala první léta jeho života. Avšak z těchto prostých poměrů se svým nadáním, odvahou, vzděláním a samostatností úsudku dopracoval toho, že mladá generace básnická, jež nastupovala v šedesátých letech minulého století; viděla v něm svého mluvčího, svého vůdce.
Zásmuky: Když byla Nerudovi asi dvě léta, odstěhovali se jeho rodiče do Zásmuk, kde dostali prodejnu tabáků. Zásmuky je vesnička u Kostelce nad Černými lesy. Bylo to rodiště Nerudova otce Antonína. Na fotografii vidíte vlevo rodný dům
Nerudova otce, vpravo domek, jejž si Nerudovi koupili a v němž malý Jeník žil do svých čtyř let.
Ostruhova ulice. Rytina od Vincence Morstadta: Po návratu do Prahy se Nerudovi usadili v domě "U sluncú" v Ostruhové ulici, dnešní ulici Nerudově pod Hradem. Na soudobé rytině Vincence Morstadta je tento dům, postavený čelem proti hradnímu vjezdu, poněkud zastíněn. Dnes je na něm pamětní deska. Proti němu je po pravé straně druhý dům shora, nazvaný
"U tří černých orlů“, kde Nerudovi také bydleli a kde zemřela Janu Nerudovi matička.
Dům „U slunců“ - fotografie: V domě "U slunců" také měli rodiče Nerudovi trafiku. Malý Neruda býval často sám doma v chudobné světničce za krámkem, když matka chodila po posluhách. V mysli mu utkvělo, jak mu matka dala do světnice husu, aby se mu nestýskalo. "Chytil jsem ji ve své tesknotě kolem krku, husa kejhala, já plakal, dokud maminka nepřišla", vypravuje ve své vzpomínce z dětství.
Domovní znamení domu "U slunců"
Domy se ve starších dobách neoznačovaly číslem, nýbrž tzv. domovním znamením. Dvě sluníčka, která se na nás z obrázku usmívají, nakreslil malíř Adolf Kašpar pro ilustrované vydání Nerudova fejetonu. "Kam s ním“.
Mostecké věže, rytina od Vincence Morstadta: Malá Strana byla světem pro sebe. S ostatní Prahou ji spojoval Karlův most, ale přejít přes tento most na Staré město, to už znamenalo pro starousedlého Malostraňáka veliké cestovní dobrodružství.
Povodeň v Poštovské ulici. Soudobá rytina:
V roce 1845 prožil jedenáctiletý chlapec hrůzu velké povodně, jež zaplavila nízké pražské břehy, často až do výše prvního poschodí. Soudobá rytina je charakteristickým dokladem tehdejších sociálních poměrů. V prostorné lodce velí rakouský arcivévoda záchranným pracím, zatím co se nešťastní postižení tísní se svým skrovným majetkem v menší lodce druhé. Tak to vypadalo v Poštovské ulici, dnešní ulici Karoliny Světlé, na Starém Městě Pražském i jinde.
Zahájení jízdy na železnici: A jak teprve působily na vnímavou duši chlapcovu novodobé vynálezy, o nichž si sousedé vypravovali za večerních besed! Velmi vtipně popsal Neruda ve svém fejetonu zahájení dopravy c. k. státní železnicí. Jaká to byla událost pro Pražany, když 20. srpna 1845 vjel do nově zbudovaného nádraží první vlak! Slavobrána s německým nápisem "Willkommen"! (Vítejte!) stála před nynějším nádražím Praha - Střed v Hybernské ulici.
Požár mlýnů 1848: Avšak nejsilnějším Nerudovým zážitkem z mládí byl revoluční rok 1848. Nerudovi bylo tehdy 14 let. Byl již studentem na německém gymnasiu v Karmelitské ulici. Bouřil se proti bezpráví, které sám musel prožívat jako Čech v německé škole. Muselo ho strhnout nadšení, které celá česká Praha prožívala od březnového prohlášení konstituce až ke květnovým a červnovým dnům Slovanského sjezdu. Vryl se mu v mysl požár staroměstských mlýnů, zapálených Windischgrátzovými děly. Pozoroval jej z malostranských břehů a slyšel výstřely a sténání raněných z barikád.
V. K. Klicpera: Václav Kliment Klicpera, autor úspěšných divadelních her, byl v té době ředitelem Akademického gymnasia, kde vládl čilý vlastenecký ruch. Nerudovi se podařilo přestoupit v sextě do tohoto gymnasia. Jeho spolužáky byli Vítězslav Hálek a Gustav Pfleger-Moravský. Horlivě pěstovali český jazyk i literaturu a vydávali studentské časopisy.
Neruda v letech 1858-59: Jan Neruda studoval rok na právnické fakultě, ale pak z existenčních důvodů poslechl otce a přijal místo ve vojenském účetním úřadě. Vrátil se však na universitu a studoval na filosofické fakultě slovanské jazyky a filosofii. Připravoval se tak na svou budoucí dráhu básníka, literárního kritika i fejetonisty. Dostudovat však při stálém boji o chléb nemohl a stal se novinářem a naším největším básníkem.
„Hřbitovní kvítí“, výtisk, jejž Jan Neruda věnoval Vítězslavu Hálkovi: Kolem sebe vidí básník bídu a utrpení. Umírá mu po těžké nemoci otec. Nerudův nejlepší přítel je těžce nemocen. Proto dává Neruda své první knížce název "Hřbitovní kvítí". Takové verše se ovšem nemohly líbit měšťanskému čtenářstvu. V Národním muzeu je uchován tento výtisk s vlastnoručním Nerudovým věnováním příteli Vítězslavu Hálkovi. Muzeu jej věnoval jeden z prostých českých lidí. Je to doklad, že náš lid dobře chápe důležitost uchování takovýchto vzácných exemplářů v muzejních sbírkách.
Továrna Ringhofferů: První básnická sbírka Nerudova zůstala téměř nepovšimnuta a tato lhostejnost trápila Nerudu více nežli ostrá slova některých kritiků. Teprve pozdější generace porozuměly smyslu této knížky. Julius Fučík to řekl výstižně: "Narodil se na hranicích Smíchova, v prostředí osídleném dělníky, a na malostranský hřbitov pro své "Hřbitovní kvítí“ musil chodit kolem Ringhofrovky."
Vítězslav Hálek
Dobrým přítelem Nerudovým byl druh ze studií Vítězslav Hálek. Společně usilovali o novou českou literaturu v duchu pokrokových myšlenek Mladé Evropy. Šťastnější povaha a příznivější životní podmínky však Hálkovi zabezpečily klidný život bez hmotných starostí, zatím co Neruda svízelně zápasil o svou existenci jako novinář i jako spisovatel.
Božena Němcová: Poněvadž doba nebyla příznivá vydávání samostatných knih, chystali mladí spisovatelé v duchu svých nových umělackých zásad vydání sborníku, almanachu.
Ze starších spisovatelů požádali o příspěvek pouze Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena. K Boženě Němcové zašli oba přátelé, Hálek i Neruda, a byli sklíčeni, když viděli slavnou spisovatelku v nuzném příbytku v chatrném šatě, zkrušenou utrpením fyzickým a chudobou. Avšak pro chystaný almanach jim napsala Božena Němcová povídku "Chyže pod horami" ze slovenského prostředí.
K. H. Mácha - Almanach Máj: Mladí spisovatelé vydali svůj almanach roku 1858 na počest zneuznaného básníka Karla Hynka Máchy. Nazvali jej "Máj", neboť se jím chtěli manifestačně přihlásit k Máchovi jako k svému učiteli a vzoru. Vydání almanachu znamenalo nástup nové generace umělacké, generace Májové, která bojovala za nové umění, blízké životu, za svobodu umělackého projevu.
Neruda a Holinová: Neruda se účastnil všeho českého společenského života. V tanečních hodinách u mistra Linka poznal svou první lásku, Annu Holinovou. Avšak tento vztah
mu nepřinesl radost ani štěstí. Anna byla půvabná dívka, ale Nerudovi se duševně nevyrovnala a Neruda se bál jejího maloměstského vychování.
Karolina Světlá: V době svého těžkého zápasu o hmotné zabezpečení poznal Jan Neruda Karolinu Světlou. Byla to žena krásná i vzdělaná, samostatně přemýšlející a tvořící, která dovedla básníkovi dát sebedůvěru. Tento překrásný charakterní román lásky a cti známe podle dochované korespondence.
Terezie Macháčková: Jan Neruda jako divadelní referent často vídal v přízemní loži Prozatímního divadla půvabnou dívku, Terezii Macháčkovou. Zamiloval se do ní a snažil se k ní přiblížit aspoň dopisy, když onemocněla. Marně čekal v mrazivé únorové noci na milovanou dívku před plesovou síní. V básni "6. únor 1865" o tom říká:
"To bylo smutno - smutné vzpomínání a smutno - smutná, dlouhá pro mne noc",
Choroba dívčina byla smrtelná. Křehká jeho láska umřela.
Matička: V době, kdy ztrácí Jan Neruda všechny tyto tři ženy, kdy mu umírají přátelé na nemoc chudých, na souchotiny, kdy se mu odcizují ti, kteří byli z měšťácké společnosti, zbývá mu jenom matička. V svých "Knihách veršů" věnoval jí nesmrtelný cyklus básní. V jedné z nich říká:
„…
Ze všeho jediná
zbylas mě, matičko,
vychladlé zemi jak
podzimní sluníčko.
Podzimní sluníčko
nesluní, nepálí,
přece se zatřesem
když se nám zakalí“.
Čeští novináři: Na litografii z roku 1870 vidíme Jana Nerudu ve skupině českých novinářů a spisovatelů. Nahoře je Josef Barák. Pod ním jsou Vincenc Vávra, František Věnceslav Jeřábek, Karel Sabina, Vítězslav Hálek. Jan Neruda, Jaroslav Vlček a vlevo Gustav Pfleger-Moravský uzavírají tuto družinu.
Neruda byl novinář bojovný jako Havlíček. Byl spolubojovníkem zejména tří deníků, Času, Hlasu a Národních listů. Jeho obvyklou autorskou značkou byl trojúhelník, jímž především označoval své slavné fejetony.
Dům „U tří černých orlů“: Jan Neruda bydlel v té době stále v Ostruhové ulici. Z domu "U slunců" se přestěhoval do protějšího domu "U tří černých orlů", kde pak měla Nerudova matička zase trafiku. Zde psal své slavné fejetony, zde na základě novinářských zkušeností rostlo jeho básnické dílo. Proto byla později Ostruhová ulice přejmenována na ulici Nerudovu.
Arabesky: V první povídce "Arabesek" "Byl darebákem" líčí Neruda sebe v osudech Františka Horáčka. Proletářský původ byl Nerudovi. vmeten v tvář již v raném dětství. Věta: "S tebou nemluvím, záplatovanče", kterou se na něho osopil pan učitel, zněla mu odevšad. Doznívá také v básni "Vším jsem byl rád".
Mne osud do kolébky tvrdé dal a. na kazajku záplatu mi přišil“.
Budova Prozatímního divadla: Roku 1862 bylo konečně v Praze otevřeno samostatné české divadlo Prozatímní. Stálo v místě, kde dnes je zadní trakt budovy Národního divadla, v němž je umístěno provaziště.
Karikatura „Stěhování do Prozatímního divadla“: Stěhování českých herců, kteří hráli v Růžové ulici a v neděli a ve svátek odpoledne také ve Stavovském, dnešním Tylově divadle, zakreslil karikaturista František Kolár do "Humoristických listů“. Herce do Prozatímního divadla vede František Ladislav Rieger. Bujný divadelní pegas veze nejdůležitější věc - pokladnu, herci jdou pěšky. V pravém rohu dole Hálek a Neruda si chystají jako divadelní referenti kritické důtky.
Jan Neruda – portrét: Jan Neruda bojoval za vysoké umělecké cíle českého divadla, především hájil Bedřicha Smetanu, kterému česká buržoasie ztrpčovala činnost v Národním divadle i činnost skladatelskou. Boj Nerudův za uznání Bedřicha Smetany a za velké, opravdu národní divadlo vybojoval Neruda svými divadelními fejetony vítězně.
Bedřich Smetana: Jan Neruda musel za vývoj českého divadla opravdu bojovat proti těm, kteří se chtěli spokojit s nedostačujícím a nedůstojným Prozatímním divadlem, zejména proti jejich mluvčímu Františku Ladislavu Riegrovi. Smetana o tom mluví takto: "Nadšenci Prozatímního divadla říkají: "Děkujeme bohu, že máme Prozatímní divadlo“. My ale odpovídáme: Ano, ale prosme boha, aby nás z něho brzy vyprostil“.
Slavnost položení základního kamene Národního divadla:
Jan Neruda svými fejetony v "Národních listech" nadšeně vybízel ke sbírkám pro postavení Národního divadla. Roku 1868 byl položen základní kámen a roku 1881 byla zahájena představení v Národním divadle.
Požár Národního divadla: Jaká to byla bolest, když 12. srpna téhož roku Národní divadlo vyhořelo! Neruda byl právě na Šumavě. Jeho přátelé mu o národním neštěstí telegrafovali. Neúnavný Neruda po návratu do Prahy znovu dává své pero do služeb divadla a vybízí lid, aby novými sbírkami umožnil jeho dobudování.
Malostranské střechy: Většina Nerudových povídek se odehrává ve svérázném ovzduší Malé Strany. Avšak není to sentimentální písničkami opěvována idyla malostranských prejzových střech. Nerudovi, podle slov Julia Fučíka, "přilepili na šosy malostranskou idylu a nevidí, že pro tu idylickou a starousedlou Malou Stranu byl darebákem."
Povídky malostranské - titulní list: "Povídky malostranské" vyšly roku 1878. Je to vrcholné Nerudovo prosaické dílo. Básník se vrací do dob svého mládí a oživuje malostranské ulice rázovitými figurkami. Kriticky ukazuje maloměštácký život a zvyklosti Malostraňáků, jejich krutý, až nelidský postoj vůči všemu, co je ruší z klidu. Malostranské povídky jsou neustále znovu vydávány. K jednomu vydání nakreslil ilustrace Petr Dillinger.
„Týden v tichém domě“ - ilustrace: První povídka "Týden v tichém domě" má autobiografický ráz. "Tichý", je míněno ironicky, neboť se tu rozléhají hlasy nájemníků, jejich hádky a rozpravy. V neděli tu zní za doprovodu hubeného učitele hudby tenký hlásek Valinky,
dcerky pana domácího. Celá tato rodina ve své povýšenosti a nafoukanosti je protikladem ostatním obyvatelům domu, zejména poctivé a upřímné paní Bavorové - Nerudově matičce.
„Přivedla žebráka na mizinu“ - ilustrace: "Přivedla žebráka na mizinu" je povídka, která nejvýrazněji ukazuje, jak dovedl Neruda cítit s lidmi nejubožejšími. Jeho dobrý, poctivý žebrák, pan Vojtíšek a jedovatá "baba milionová" jsou mistrovskou ukázkou drobnokresebného umění Nerudova a otřásající obžalobou tehdejšího společenského řádu.
Kosmické písně - Bechlín u Mělníka: Dlouho trvalo, nežli básník Jan Neruda došel úspěchu. Stalo se to roku 1878 sbírkou "Kosmické písně". Jsou výsledkem Nerudova studia přírodních věd, zejména astronomie, a výrazem jeho materialistického světového názoru.
"Před žádnou, žádnou záhadou
své šíje neskloníme,
o nebes klenby nejzazší
svým duchem zazvoníme."
Neruda většinu básní napsal za krásných srpnových letních nocí, když dlel u svých přátel v Bechlíně u Mělníka. Střídá v nich rozkošně hravé, lidově zpěvné popěvky s vážnými úvahami o vesmíru. Hvězdy, planety, Zemi, Měsíc i Slunce líčí jako živé bytosti s týmiž bolestnými touhami, jaké mají lidé. I ve hvězdách nalézá doklad pro svou lásku k vlasti:
Vlast svou máš nade vše milovat, "to ve hvězdách zlatě psáno
a krasšího hvězdám nad zákon ten . zákona není dáno."
Motto „Volím slovo prosté…“, rukopis: "Volím slovo prosté,
chci tu báji vypravovat,
z úst jak lidu roste“
je motto k "Baladám a romancím". Jan Neruda vydal tuto sbírku jako první číslo svých "Poetických besed" roku 1883. V "Baladách a romancích" vychází Neruda jako Erben z lidových vypravování. Nejčastěji navazuje na legendární prvky a v duchu lidového podání zbavuje světce nadpozemské povýšenosti a dělá z nich lidi z masa a krve v řadě rozmarných, vtipných příhod.
„Romance o Karlu IV.“ - ilustrace: Balady a romance ilustrovala řada malířů a grafiků. Dřevoryt Arna Neumanna znázorňuje Karla IV. v rozhovoru s panem Buškem z Vilhartic. V "Romanci o Karlu IV." Neruda vyjádřil svoji lásku k českému lidu.
Nu, vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však kvete po svém, v osobité kráse -
ach přibliž k tomu lidu hleď
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"
Romance o jaře 1848 - ilustrace: Grafik Vladimír Silovský doprovází svou kresbou "Romanci o jaře 1848", v níž je ideové těžiště celé sbírky.
"Čas oponou trhnul - a změněn svět! Kam, kam padlo lidstvo staré?"
Neruda spojuje boj našeho lidu za osvobození národní s revolučním zápasem celého lidstva za svobodu: "Za národ i lidstvo celé!"
„Prosté motivy“, titulní list prvního vydání: Další Nerudova knížka "Prosté motivy" zasluhuje, abychom ji brali do rukou s úctou, neboť básník - téměř padesátiletý - v ní odevzdává veřejnosti své zážitky. Roční život přírody mu poskytuje souvislou řadu prostých a hlubokých podnětů, aby mohl verši vyjádřit své životní zkušenosti. Rozděluje svou sbírku na čtyři části, na motivy jarní, letní, podzimní a zimní.
„Děťátko, máš mne rádo?“: V jedné básni "Jarních motivů" prozrazuje Jan Neruda na sebe, jak ho - starého mládence - dojalo v parku malé robátko. Neruda přichází do hlučícího parku a diví se:
"Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě! Ženských tu naseto valné jak ku poradě...
A teď - je to drzost! Dvouleté asi robě chytlo mou nohu a opřelo ručky obě -
Mám trestat je rukou? Houknutím zahnat robě? -
Rozpaky rostou, já nevím,co počít sobě -
a pojednou - pravím vám znenadání,
jak stalo se, neví snad pánbůh ani - držím to dítě v klíně.
a tisknu je k sobě - měkké mu hladím vlásky,
hlasem pak kdysi jak za doby první lásky
teď tážu se plaše a zajíkavě: "Děťátko, máš mne rádo?“
Alšova kresba „Tak sám a sám“: Mikoláš Aleš vystihl v ilustraci k "Zimnímu motivu" tragédii Nerudova života. Nakreslil máchovskou postavu v člunu, k němuž se vzpínají dvě bílé ruce.
Básník pak v "Zimním motivu" říká:
"Tak zvolna - tak smutně - tak sám a sám svou loďku dál životem sunu -
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?
ach odpusť mně pánbůh tu otázku,
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla svá nad vlny nadzdvihnu - vždyť kanou s nich slze něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše tak prudce:
tam vzadu ty pruhy - toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!"
Neruda se zde vzpomínkou dotýká zármutku, který způsobil své první lásce, Anně Holinové, kterou opustil.
Neruda, portrét z doby kolem r. 1888: Nerudova samota se však ještě stupňovala. Roku 1888, tři léta před smrtí, utrpěl Neruda úraz. Sklouzl na zmrzlé dlažbě, roztříštil si kost v koleně a byl dlouho upoután na lože. Rána v noze se nikdy nezahojila a ztrpčila básníkovi poslední léta života.
Dům ve Vladislavské ulici: Neruda se musel proto přestěhovat do Vladislavské ulice do přízemního bytu. Odtud mohl vycházet, jen opíraje se o hůl a o rameno veřejného posluhy. Okna vpravo od vchodu do domu vedou do pokoje, kde Neruda zemřel 22. srpna 1891.
Pracovna Jana Nerudy: Nerudova pracovna byla prostá. Na čelné stěně visel obraz matičky, na niž Jan Neruda myslel do posledních chvil svého života. V zásuvce básníkova stolu byly nalezeny rukopisy básní, které se nám staly nejvzácnějším odkazem. Vyšly pod názvem "Zpěvy páteční" až v roce 1896 v uspořádání od Jaroslava Vrchlického, s ilustracemi od Viktora Olivy.
„Moje barva červená a bílá“ - ilustrace: "Moje barva červená a bílá" je hymnus na barvy českého praporu. Dvě číše vína těchto barev povznáší Jan Neruda k přípitku, jenž končí toužným přáním:
"... buď v Čechách bílý den a plno růží kolem",
V básni "Láska" vyznává se Jan Neruda z horoucí lásky k vlasti a svému
lidu, v básni "Jen dál"! k celému lidstvu.
"Však byť měl Čech již všechno ve svém
klínu,
čeho si v nejbujnějších snech svých ždál -
to lidské moře nezná odpočinu.
Ty též ho neznej, stále měj se k činu,
dál, národe náš drahý, věčně dál!"
„První máj“, výňatek z fejetonu: Všechny dochované nám básně "Zpěvů pátečních" byly už napsány, když Jan
Neruda sám poznal, že se blíží nový den jeho národa a celého lidstva. Ve fejetonu o prvním máji 1890 to říká:
"Klidným, železným krokem přirazily prvního května 1890 batalióny dělnické, přečetné, nepřehledné a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními ze vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení."
Nerudův pomník na Újezdě: Jdeme-li Prahou po stopách Nerudova života, zastavíme se především před jeho pomníkem od sochaře Karla Dvořáka v sadech, kde kdysi stála Újezdská kasárna. Socha básníkova je umístěna nevysoko nad procházejícími se pražskými
občany, jako by byl básník stále s námi. Je mezi námi i svým dílem věčně živým. Splnilo se, po čem toužil:
"Nám Čechům z žárných mečů věčná dána meta, rád byl bych při vás do skonání světa! "
y
