Při zakládání nebo rozšiřování hutního kombinátu se proto stavějí desítky kilometrů nových tratí.
V souvislosti se železniční sítí se budují rovněž překladiště, sklady, seřadovací nádraží. Hlavní trati se připojují na soustavu závodní dopravy, která je ještě složitější. Musíme si připomenout, co bylo řečeno v úvodu, že totiž soustavu dopravní doplňuje při hutním kombinátu ještě síť silnic. Hodí se též blízkost vodní cesty, jež umožňuje velmi levnou přepravu materiálu.
Pro celou stavbu a především pro hloubení základů pro mohutné stavby a základy hutí je třeba přemístit miliony krychlových metrů zemin a hmot. Tyto práce je nutno zmechanisovat a použít pro ně nejmodernějších rypadel, bagrů, transportérů a nákladní dopravy.
K zakotvení a usazení neobyčejně těžkých strojů, vydaných často velkým otřesům, a pro výstavbu mohutných pecí je třeba stejně mohutných základů, pro které je třeba hloubit mnohometrové výkopy.
Velikost hutních strojů a nutnost dopravy velkých břemen těžkými podstropními jeřáby nutí ke konstrukci vysokých provozních hal. Na obrázku vidíte štíhlé a vysoké sloupy nosných konstrukcí takové haly.
A nyní si probereme práce vysoké pece. Již sám název nasvědčuje, že to je skutečně vysoká hutnická stavba. Moderní mohutné sovětské vysoké pece jsou vysoké od roviny půdy k sazebně /kychtě/ 30 až 40 metrů. Pec má kruhový průřez a její šachta se shora dolů rozšiřuje do „rozporu“, který má u velkých pecí průměr kolem deseti metrů. Dále dolů se „sedlem“ profil pece zužuje do „podstavy“, v jejíž horní části jsou kolem dokola obvodu rozděleny „výfučny“, kterými se do pece přivádí horký vzduch, „vítr“, a v jejíž spodní části se hromadí roztavené železo a nad ním struska. Vysoká pec pracuje nepřetržitě. Horní otvor šachty je uzavřen „zvonem“, na který se naváží jednotlivé části vsázky, ruda, koks, vápenec. S postupným vytavováním železa a strusky klesá sloupec vsázky v šachtě a doplňuje se nahoře tím, že se pravidelně spustí zvon: čerstvá vsázka sklouzne po jeho povrchu do pece, která se hned nato zase uzavře, aby z pece neunikalo zbytečně mnoho kychtového plynu. Železo je v rudě vždy vázáno na kyslík a vysoká pec může zpracovávat jen jeho kysličníky. Proto rudy, ve kterých je železo vázáno na síru, t.zv. pyrity, je nutno před zavážením do vysoké pece vypražit, zbavit síry a okysličit na t.zv. výpalky. Aby se z kysličníku železa železo uvolnilo a vytavilo jako kovové železo, zbavuje se ruda kyslíku, t.j. redukuje se jednak uhlíkem, obsaženým v koksu, jednak nepřímo kysličníkem uhelnatým, vzniklým neúplným spálením koksu. Ruda však kromě sloučenin železa vždy obsahuje více nebo méně t.zv. hlušiny, různých nerostů, nejčastěji křemene a hlíny. Tyto nerosty a zvlášť křemen mají příliš vysoký bod tavení; v peci by se neroztavily a ucpávaly by ji. Proto se musí ke vsázce přidávat ještě jiné nerosty, t.zv. struskotvorné přísady, vápence, vápno a pod., a to v takovém množství, aby s hlušinou vytvořily jakýsi druh sklovité látky, strusky, která se roztaví za podstatně nižších teplot. Pochody ve vysoké peci jsou velmi složité, ale jejich konečným výsledkem je tekuté surové železo, hromadící se na dně pece a struska, která je lehčí a která se nad ním hromadí, a konečně neobyčejně velké množství kychtového plynu. Tento kychtový plyn je horký a obsahuje tudíž jisté množství t.zv. fysického tepla. Obsahuje ještě jisté množství kysličníku uhelnatého, ze kterého lze spálením získat t.zv. chemické teplo. Protože plynu vzniká velmi mnoho, odchází s ním z pece ohromné množství tepla, kterého je nutno využít. Plyn strhuje s sebou značné množství drobných a prachových částeček rudy a koksu.
Plyn se tedy nejprve zbaví nejhrubšího podílu tohoto t.zv. výhozu a část se ho vede do ohříváků vzduchu, běžně zvaných cowpery /čti kaupery/. Tyto ohříváky vzduchu jsou charakteristickou konstrukcí, doprovázející každou vysokou pec. Viděli jste je i na prvém obrázku.
V ohřívácích se plyn spaluje a odevzdává svoje teplo mřížovému šamotovému zdivu. Po prohřátí zdiva se přeruší přívod plynu do ohříváku. Plyn začne vyhřívat další, zatím co horkým ohřívákem se vede studený vzduch. Ten se v něm ohřeje na teploty kolem 650° C a odvádí jako „vítr“ k výfučnám vysoké pece, do které se tak vrací část tepla, které v ní vzniklo, a ve které vítr spaluje koks. Ohříváky však spotřebují jen část kychtového plynu: zbytku se užije buď jako paliva pro hořáky nejrůznějších pecí anebo se spaluje ve válcích velkých plynových motorů, pohánějících generátory na výrobu elektrické energie. K těmto účelům a především k pohonu plynových motorů je však nutno co možná úplně zbavit plyn i nejjemnějších částeček prachu.
Na obrázku vidíte v pozadí první hotovou pec Nových hutí Klementa Gottwalda. V popředí vyrůstá ze základů pec další. /Obrázek z r. 1952./
Hrubého prachu se plyn zbaví v cyklonu nebo v prašníku, jehož svařování je vidět na snímku. Všimněte si, že i prašník je vysoká stavba: uvědomíte si to při pohledu dolů, k základům prašníku.
Dopravu, uskladňování, nakládání, úpravu takového množství rud, k němuž se druží ještě sklad železného odpadu a jiných vsázkových hmot, obstarávají mohutná zařízení k vyklápění vagonů, mostní a jiné jeřáby, rozsáhlá dopravní síť a závodní železnice.
Kousky surového železa se buď lijí do pískového pole přímo před vysokou pecí anebo se v moderních železárnách lijí do ocelových kokil, upevněných na licím pásu, jehož snímek je na obrázku. Zcela vpředu je vidět žlab, kterým železo vytéká z vysoké pece přímo do kokil na obou stranách žlabu. Pás se pohybuje tak, aby po naplnění jednoho páru kokil se pod hubičky žlabu dostal následující pár ještě prázdných kokil. I za dopravy plných kokil v nich kousky ztuhnou, na konci pásu se vyklopí a kokily se spodem vracejí zpět a chladnou. Největší část surového železa se zpracuje na ocel tavením v Martinských pecích.
V koksovacích pecích, kterých je umístěno vždy několik vedle sebe, se spaluje vytříděné a mleté koksovatelné uhlí na tvrdý koks. Přitom se zabraňuje přístupu vzduchu.
Koks pro vysoké pece si huť vyrábí sama na místě co nejbližším vysokým pecím. Na obrázku je rozestavěná baterie koksovacích pecí.
K výrobě jedné tuny koksu je zapotřebí asi dvou tun uhlí. Zásoba uhlí v koksovně musí být proto dostatečná, aby se mohlo plynule upravovat a připravovat ke koksování. Na snímku je kolejiště, dále zásobníky uhlí a uhelný mlýn u koksovny.
Martinské pece, v nichž se zpracuje největší část surového železa, se stavějí na obsah 50 až 300 tun, pevné nebo sklopné.
Při stavbě vysokých a rozlehlých hal ocelárny je pro montáž mohutné konstrukce důležitým pomocníkem stavební jeřáb. Výška a rozlehlost ocelárny, které se nám jeví z obrázku, jsou pro její provoz nezbytné. V ocelárně stojí mohutné martinské pece, pod kterými jsou vyzděny mřížovým šamotovým zdivem velké dvojité rekuperátory, ve kterých se předehřívá vzduch a topný plyn na teploty dost vysoké, aby se mohlo v martinské peci dosáhnout teplot přes 1500° C. Pro dolévání tekutého surového železa a pro dopravu licích pánví od pecí k lití ingotů a konečně k dopravě kokil s odlitými ingoty je zapotřebí těžkých jeřábů, pojíždějících pod klenbou haly. Po jedné straně pecí musí být dostatečný prostor pro uskladnění korýtek se studenou vsázkou a pro pojíždění sázecího jeřábu, zavážejícího do pece studené železo, železný šrot, struskotvorné přísady. Na druhé straně pecí musí být rozlehlý prostor pro licí jámu, do které zajíždějí celé vlaky vozíků, na kterých jsou postaveny kokily anebo ve které jeřáby staví kokily na půdu, kde se odlévají a odkud se nakonec odvážejí.
Z ocelárny putuje železo do hlubinných pecí. Jejich dokončenou tavbu vidíte na obrázku vpravo. Vlevo je vysoká chladící věž vodní.
Na provoz oceláren navazují válcovny a kovárny. Na snímku je blokovna, t.j. část obrovské haly hrubé válcovny. Zde se budou v hlubinných pecích rozžhavovat ocelové ingoty svým konečným zpracováním na mechanických válcovacích tratích. Jaký proces tu proběhne ve výrobě železa? Z ingotů, odlitých v ocelárně se speciálními jeřáby stahují, „stripují“ kokily. Ještě horké ingoty se převážejí k předválcování do „blokovny“, ve které se na mohutném, mechanisovaném „blumingu“ mnohatunové ingoty válcují a rozřezávají na „sochory“, ze kterých se pak v dalším zpracování tvářejí hotové polotovary. Horké ingoty se v blokovně skládají do „hlubinných pecí“, ve kterých se jejich teplota vyrovná a udržuje na výši, jakou jejich další zpracování vyžaduje.
Druhou částí hrubé válcovny je t.zv. konticáglovna. Při stavbě jejích obřích konstrukcí pomáhá montérům zvedat těžké nosníky jeřáb.
Provoz válcoven a jiných výrobních i pomocných středisek spotřebuje mnoho elektrické energie. Tu jim dodává vlastní elektrárna, jejíž stavbu vidíte na snímku.
K chlazení se v huti spotřebuje denně statisíce litrů vody. Horkou vodu je nutno zprvu ochladit a pak jí použít. K tomu jsou zde velké chladící věže, z nichž jedna hotová a druhá ve stavu montáže jsou na snímku. K vytavení jedné tuny železa ve vysoké peci je zapotřebí 1,5 až 2,2 tuny rudy podle její bohatosti, obyčejně něco přes tunu koksu a 600 až 800 kg vápence. To znamená, že střední vysoká pec spotřebuje denně 1000 až 1500 tun rudy, 500 až 600 tun vápence a kolem 800 tun koksu. Že se tudíž jednou vysokou pecí prosadí kolem 3000 tun materiálu, nejlépe ukazuje důležitost a význam organisace dopravy jak surovin, tak výrobků vysoké pece. Aby byl chod pece co nejvýhodnější, je často nutno mísit několik druhů rud, a proto jejich zásoba na „rudišti“ musí být veliká. Jsou tam často uloženy miliony tun rud.
Když se plyn propere, obsahuje stále ještě dost velké množství zcela jemného prachu, který se z něho odstraňuje v odlučovačích, používajících k tomu vysokého elektrického napětí.
Tento odlučovač je vysoká ocelová stavba, jejíž montáž z jednotlivých dílců je velmi obtížná a zodpovědná. V odlučovačích se ve stejné železárně odstraní z kychtového plynu ještě dalších asi 500 tun zcela jemného prachu. Teprve plyn, vycházející z tohoto odlučovače, se může vésti k plynovým motorům.
Ve velkých výškách bojují dělníci za splnění plánovaných termínů. Na úpatí těchto vysokých konstrukcí vidíte obrovité nádrže těchto čistících stanic. K čemu jsou? Když se odstraní hrubý podíl výhozu, plyn se propírá v Theissenových pračkách, ve kterých se zbavuje velké části prachu tím, že prochází jemně rozptýlenou vodní mlhou, která ho odnáší jako kal. Tohoto kalu vzniká velká množství a jako příklad uvádíme, že v jedné naší železárně tohoto kalu vzniká měsíčně kolem 1000 tun. Kdyby se voda, obsahující takové množství nečistot, vypouštěla do veřejného toku, znečišťovala by jej a mimo to by se jí spotřebovalo ohromné množství. Proto se z ní kal usazuje v neobyčejně velkých plochých nádržích, nazývaných Dorrovy zahušťovače, jejichž betonování je vidět na snímku.
Chod vysoké pece se musí neustále a pečlivě sledovati. Tavič vysokých pecí je jako lékař. Z jakosti a teploty strusky a železa, z teploty v různých místech pece a na kychtě a z mnoha jiných známek soudí o chodu pece; změnou složení navážky, teploty a tlaku větru a někdy i mechanickými zákroky zasahuje do chodu pece, odstraňuje předem hrozící poruchy a citlivě řídí její práci.
Odpich pece působí zvlášť v noci mohutným dojmem. Pneumatickým kladivem se otevře výpusť a železo vytéká buď na licí pole anebo do žlabu. Jestliže se má dopraviti k mísiči, vypouští se do pánve. V mísiči se železo udržuje teplé, usadí se a homogenisuje. Odtud se
v pánvích přenáší k martinským pecím. Na snímku je vidět jak se tekutá vsázka dolévá do ocelářské pece. V té se mění surové železo na ocel. Taví se v ní studená vsázka, surové železo, odřezky ingotů, odpad železa ze sběru a různé přísady, a do takto roztavené vsázky se v jistém okamžiku dolévá tekutá vsázka. Několikahodinovým procesem, pečlivě řízeným tavičem martinské pece se odstraní ze železa nežádoucí prvky, sníží se jeho obsah uhlíku, dodají se do něho prvky, které zlepšují jeho jakost a které nejsou obsaženy v rudách a v surovém železe.
Hotová ocel se odlévá do licích pánví, které jeřáby dopraví nad kokily v licím poli. Tam se odlijí ingoty, jejichž tvar a velikost jsou přizpůsobeny dalšímu zpracování.
Horké ingoty se vkládají do hlubinných pecí a
odtud se dopravují k blumingu, jehož válce proti sobě se otáčející uchopí odlitek, protáhnou jej vybráním na svém povrchu, t.zv. kalibrem, a zmenší a změní jeho průřez. Průvalek se po průchodu stolicí mechanicky oklopí a vrátí k dalšímu kalibru. Operace se opakuje tolikrát, dokud po přesně stanoveném počtu a sledu různých kalibrů se v materiálu nezmění křehký materiál v odlitém ingotu na houževnatou, tvářenou ocel, schopnou dalšího tváření i za studena a dokud vývalek nenabude požadovaného tvaru. Ploché předvalky se válcují na plechy a pásy, kruhové nebo čtvercové na nosníky, kolejnice a profily, výkovky a drát a pod. Zmenšením průřezu se ovšem předvalek protáhne někdy do značné délky, a po posledním průvalu se na konci výběhové dráhy mohutnými nůžkami předvalek nařeže na požadované délky.
Takto vzniklé sochory se pak na dalších válcovacích stolicích válcují na nejrůznější druhy hotových polotovarů. Jsou to plechy, pasy, nosiče, kolejnice, profily, tyče, trubky, drát anebo tyče, určené k dalšímu kování a pod.
Vrcholem dovednosti hutníků je vykovat z jediného kusu ocele zalomenou hřídel o váze mnoha desítek tun pro zaoceánskou loď.
Až dostavíme Nové hutě Kl. Gottwalda v Kunčicích, budeme vyrábět tolik železa, co vyráběla v r. 1938 Anglie. Ocitneme se na jednom z nejpřednějších míst na světě, mezi výrobci železa a oceli. Co to pro nás znamená? Nový hutní průmysl umožní netušený rozvoj strojírenského průmyslu.
Strojírenský průmysl bude moci dodávat nové a nové výkonné stroje stavebnímu průmyslu.
Zemědělství dostává již nyní nové, vysoce výkonné zemědělské stroje, kombajny, traktory a mnoho jiných.
Tato mechanisace průmyslu a zemědělství se projeví vyšší výrobností a tím také lepším zásobováním pracujících spotřebním zbožím a potravinami. Zvýšenou zemědělskou produkci může zpracovat potravinářský průmysl, vybavený novými, vysoce výkonnými stroji, jak vidíte na záběru z výroby kompotů v konservárně ovoce.
Práce našich hutních kombinátů, přímá účast na jejich budování a na zabezpečování dostatečné výroby uhlí, jehož potřebují k svému provozu, je proto společnou záležitostí nás všech. Je záležitostí každého, kdo má statečné a věrné srdce bojovníka socialismu.
y
