Partitura Smetanovy Libuše: Dne 18. listopadu 1883 bylo obnovené Národní divadlo slavnostně otevřeno Smetanovou Libuší. Bedřich Smetana si sám přál, aby tato jeho opera, jejíž partituru vidíme v ukázce na obraze, byla ponechána „co slavnostní dílo na zvláštní památné doby.“ Když Sbor pro zřízení Národního divadla vypsal soutěž na nejlepší vážnou operu, byla Libuši udělena první cena. Smetanovo národní uvědomění bylo hlavním rysem jeho povahy a určilo i jeho umělecké poslání: dát své umění celé do služeb svému národu, vytvořit českou národní hudbu a vyrovnat kulturní náskok, který měla v hudbě cizina. Smetana připravil pro Národní divadlo umění operní, založil repertoár opery, vedl a vychovával ještě v Prozatímním divadle orchestr a podnítil i celou skupinu jiných skladatelů, mezi nimiž byl i Karel Šebor, J. R. Rozkošný, Karel Bendl, Vilém Blodek a zejména pak Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich.
Scéna z Dvořákovy Rusalky: Antonín Dvořák, z jehož opery Rusalka je scéna na našem obraze, byl Smetanův nejvýznamnější následovník a jeho dílo je příkladem české národní hudby. Proslavil naši hudbu po světě, ale vrátil se do Čech jako ryzí vlastenec a na pražské konservatoři vytvořil skladatelskou školu, která měla velký význam ve vývoji české hudby. K ní patřili Josef Suk, Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Rudolf Karel. Dvořákova pohádková opera Rusalka na text Jaroslava Kvapila je už přes padesát let na repertoáru Národního divadla.
Scéna z Fibichova Blaníku: Důležitým článkem ve vývoji české hudby je dílo Zdeňka Fibicha. Na obraze je scéna z jeho opery Blaník. Fibich je spjat s Národním divadlem nejen jako operní skladatel a jeho dramaturg, ale i jako tvůrce ouvertur a scénického melodramatu, trilogie Hipodamie s textem od Jaroslava Vrchlického, kterou roku 1892 uvedlo pražské Národní divadlo na mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni. Trilogie přinesla Fibichovi světové uznání. Smetana dal Národnímu divadlu ideový program pokrokově umělecký a v prvním období divadla opravdu také opera vedla. Pěvecký soubor měl cenný základ ve zpěvácích z Prozatímního divadla.
M. Sittová v roli Vendulky, R. Maturová jako Libuše: Náš obraz ukazuje vlevo Marii Sittovou, první představitelku mnohých ženských postav Smetanových. Z dalších zpěváků Prozatímního divadla přešli do Národního divadla koloraturní pěvkyně Eleonora z Ehrenbergů, barytonista Josef Lev, zpěvák smetanovský, pro nějž sám Smetana přikomponovával arie, tenorista Antonín Vávra, basista Karel Čech, altistka Betty Fibichová, žena Zd. Fibicha. K nim přibyla zejména Růžena Maturová – na našem obrázku je vpravo v roli Libuše –, zpěvačka velké individuality i realistického umění, a barytonista Bohumil Benoni.
Karel Burian: Mezi další významné pěvce Národního divadla patří Karel Burian, jehož vidíme na obraze, zpěvák dramatický a jeden z nejlepších tenoristů světa, potom Otakar Mařák, basista Emil Pollert a Gabriela Horvátová.
Ema Destinová: Výjimečným zjevem je Ema Destinová, zpěvačka s geniálním nadáním a pílí, které ji postavily mezi nejlepší zpěvačky světové, a při tom člověk ryze český právě jako Karel Burian.
Vilém Zítek: Činnost národního umělce Viléma Zítka spojuje tuto slavnou gardu českých zpěváků s dnešními významnými pěvci.
Marie Podvalová a Marta Krásová: Z nich si připomeneme aspoň laureátky státních cen Marii Podvalovou a Martu Krásovou.
Beno Blachut a Eduard Haken: Beno Blachuta a Eduarda Hakena.
Scéna ze Smetanovy Prodané nevěsty: Avšak nejen vynikající jednotlivci mají zásluhu o ten slavnostní ráz představení, který při návštěvě Národního divadla vždy znovu pociťujeme. Je to například i sbor opery, jak jej vidíme na scéně ve Smetanově Prodané nevěstě, který se spolu s orchestrem právem podílí na úspěchu představení.
Scéna z Dvořákova Jakobína: A v Dvořákově Jakobínu zpívají i děti – na obrázku vidíme Kühnův dětský sbor ve II. jednání opery.
Scéna ze Smetanova Tajemství: Ovšem i práce výtvarníkova, která nám kreslí prostředí děje, je důležitým činitelem. Na obraze je scéna ze Smetanovy opery Tajemství.
Ukázka výpravy k Dvořákově opeře Čert a Káča: Tady spatřujeme ukázku výpravy z Dvořákovy opery Čert a Káča, kterou navrhl Josef Svoboda, laureát státní ceny.
Karel Kovařovic a Otakar Ostrčil: K operním dějinám Národního divadla patří i dlouholetá činnost dirigenta a skladatele Karla Kovařovice, jehož jedna opera je napsána na námět Jiráskova románu Psohlavci; vidíme jej na obrázku vlevo. Vpravo je podobizna skladatele a dirigenta Otakara Ostrčila, který vedl operu po Kovařovicovi a vytvořil v ní významnou éru ostrčilovskou. Tak jsme jen velmi stručně a v náznacích přehlédli historii opery Národního divadla. Zastavili jsme se jen u postav nejvýznamnějších a zachytili jen zlomek bohaté minulosti operního vývoje u nás. Nyní budeme sledovat cestu české činohry.
Josef Kajetán Tyl: Historie vývoje Národního divadla znamená boj o uskutečnění programu, který pro české divadlo formuloval již roku 1848 Josef Kajetán Tyl: „Naše divadlo musí býti dáno v srdce a ruce obecenstva, v interesy celého národa – a tak se mu povede dobře, k naší radosti a slávě“. Tyl sám razil cestu českému divadelnictví, mnoho překládal, upravoval hry, sám hrál divadlo a zejména psal hry, k nimž se Národní divadlo právě dnes vrací: Kutnohorské havíře, Jana Husa, Jana Žižku, Paličovu dceru, pohádkové hry Strakonický dudák a Jiříkovo vidění. K. J. Tyl byl naším největším divadelním buditelem, který divadlu zasvětil svou práci i svůj život.
Josef Mánes: Kde domov můj: K tomuto obrazu, který je nazván „Kde domov můj“, inspirovala Josefa Mánesa právě Tylova hra Fidlovačka, v níž se s nápěvem Škroupovým po prvé ozvala píseň „Kde domov můj“, naše národní hymna. Mezi první buditele divadelní patřili František Jaromír Rubeš, který psal humoresky, a Václav Kliment Klicpera, spisovatel veseloherní. František Věnceslav Jeřábek vytvořil naše první společenské drama se sociálním námětem „Služebník svého pána“. Emanuel Bozděch píše hry s mistrnou dramatickou formou, vlastní dramata tvoří i František Adolf Šubert, první ředitel Národního divadla.
Jan Neruda: Jan Neruda, náš největší divadelní kritik, střežil vývoj i program českého divadla Prozatímního a vychovával jeho obecenstvo. Napsal již roku 1864, že „nejdůležitější umělecký živel jest pro nás umění dramatické, ono nám poskytuje posud nejvydatnější náhradu za slabý ruch společenský...“
Jindřich Mošna a Josef Jiří Kolár: V duchu domácí realistické tradice vytvářel své úlohy Jindřich Mošna – na obrázku vlevo –, spolutvůrce realistického dramatu, komik celým svým založením, který čerpal ze skutečného života opravdových lidí a lidiček a vytvořil přes dva tisíce úloh. Vpravo vidíme Josefa Jiřího Kolára, herce deklamační tragedie. Na českém divadle vystupoval zejména v shakespearovských hrách a Jan Neruda ve svých divadelních kritikách velmi oceňoval jeho umění herecké. Kolár psal také sám dramata, na příklad Pražského žida. K těmto hercům se druží František Šamberk, Vojta Slukov, Josef Šmaha, Karel Šimanovský, Jakub Seifert a Vojanem uctívaný František Kolár.
Otilie Sklenářová – Malá: První soubor hereček vytvářely velká česká tragédka Otilie Sklenářová – Malá, kterou ukazuje náš obrázek, Hana Benoniová a Marie Laudová. Národní divadlo, které ve svém prvním desítiletí sloužilo nedělnické části národa a zaměřením svého repertoáru uspokojovalo většinou jen buržoazii a maloměšťactvo, nemohlo již po 1. máji 1890 zůstávat docela stranou společenského dění a zavírat oči před dělnickou třídou, která se tehdy důrazně přihlásila k slovu. Zásluhou umělců, kteří pracovali realisticky, byla připravována půda pro takový repertoár, který by byl thematicky spojen se svou dobou, se skutečností.
Eduard Vojan a Hana Kvapilová: Ke staré herecké generaci přistupují největší český herec Eduard Vojan a nezapomenutelná Hana Kvapilová. Vojan vyrůstal z realismu a byl vynikajícím a citlivým představitelem i postav symbolických. Byl subjektivním typem moderního herce a zůstává mu herecké prvenství až do našich dnů. Hana Kvapilová, velká herečka, milovaná obecenstvem podobně jako Vojan, byla mluvčí společnosti své doby a spolu se svým mužem, básníkem a režisérem Národního divadla, Jaroslavem Kvapilem, usilovala o český a pokrokový směr naší činohry. K nim se druží Marie Hübnerová, herečka realistického projevu a významná učitelka mladší generace. Skupina opravdových umělců v čele s Kvapilovou, Vojanem, Mošnou, Hübnerovou zápasí v činohře s měšťáckým obecenstvem a snaží se proti buržoazním proudům obhájit poslání českého divadla. Kvapilová, Vojan i režisér Kvapil se poučují také ze zájezdu Moskevského uměleckého divadla do Prahy, které tu hraje ruská dramata a je našim umělcům příkladem i posilou v jejich snaze o realistický projev.
Růžena Nasková: Další herci již tvoří divadelní přítomnost, v níž byl probojován pokrokový směr, jenž nám na jevišti představuje opravdový svět a vede člověka k pravdivému životu. K nim patří národní umělkyně Růžena Nasková...
Leopolda Dostálová: Národní umělkyně Leopolda Dostálová...
Václav Vydra: Národní umělec Václav Vydra...
Jaroslav Průcha a Zdeněk Štěpánek: A národní umělci Jaroslav Průcha a Zdeněk Štěpánek. Všichni tito herci milovali české drama, tak jak je vytvářeli spisovatelé, podnícení k tvorbě vybudováním Národního divadla a zaujati problematikou třídního rozvrstvení i zápasů tehdejší společnosti.
Scéna z Janáčkovy Její pastorkyně: Některá dramata inspirovala i hudební skladatele. Tak například Její pastorkyňu od Gabriely Preissové zhudebnil Leoš Janáček. Na obraze vidíme scénu z této opery.
Scéna z Foerstrovy Evy: Od Preissové je i Gazdina roba, kterou známe pod názvem Eva jako operu národního umělce Josefa Bohuslava Foerstra a z níž vidíme ukázku. Avšak Gazdina roba měla i jako drama významnou úlohu, když se objevila na scéně Národního divadla, neboť její hrdinka Eva bojuje o právo chudého člověka na lásku a štěstí a protestuje proti zřízení, v kterém majetek rozhoduje osudy lidí. Proto tato hra pronikla velmi úspěšně i na český venkov a mezi ochotníky a ukázala, jaké hry mohou spojovat Národní divadlo s lidovým obecenstvem.
Scéna z Jiráskovy hry Jan Hus: Alois Jirásek psal dramata historická: Jana Husa – scénu z této hry vidíme na obrázku –, Jana Žižku, Jana Roháče a dramata Otec, Vojnarka, Samota, M. D. Rettigová i pohádkovou Lucernu. Jirásek spolu s Vojanem a Kvapilem byl v období dekadentních proudů před první světovou válkou největší oporou českého realistického divadla a zdůrazňoval jeho aktivní společenské poslání. Jaroslav Vrchlický přichází s veselohrou Noc na Karlštejně, Jaroslav Kvapil vytváří pohádku o Rusalce, která se stala libretem k opeře Antonína Dvořáka. Ladislav Stroupežnický, dramaturg Národního divadla, píše Naše furianty; bratří Mrštíkové Maryšu, jež měla obrovský úspěch v cyklu „představení pro lid“, který znamenal samostatný a odlišný oddíl v repertoáru Národního divadla v té době. Později vyrůstá nadprůměrný dramatik v Karlu Čapkovi, jehož Bílá nemoc a Matka byly naléhavou výstrahou před fašismem. Tyto hry a jejich ohlas u lidového obecenstva ukazovaly Národnímu divadlu cestu, kterou by se mělo brát, aby plnilo svůj úkol v boji za pokrokového člověka. Vrstvy drobných pracujících lidí a velká část s nimi spjaté inteligence, tedy diváci, kteří chtěli vidět odraženy rozpory současného života, navštěvovali divadlo právě pro tento druh dramat a nutili naši první scénu, aby s nimi počítala. A tak proti hrám, které vyhovovaly jen buržoaznímu vkusu, ale které se přesto přechodně uplatňovaly i na Národním divadle, to vždycky vyhrával náš český repertoár, klasikové Smetana, Dvořák, Fibich, Tyl a Jirásek a umělci, kteří tvořili i reprodukovali umělecká díla v jejich duchu a kteří byli opravdu spjati s lidovým obecenstvem.
Marie Podvalová jako Libuše: Národnímu divadlu zůstala jeho funkce politická, kterou mu kdysi přiřkl Jan Neruda, i za nacistické okupace. Genius české hudby a síla českého slova posilovaly ve víře v budoucnost a podněcovaly až k revolučnosti. Pak bylo Národní divadlo na čas nacisty umlčeno. Roku 1944 byla německým nařízením všechna pražská divadla zavřena, aby mohli být jejich zaměstnanci totálně nasazeni do válečného průmyslu. Až začátkem roku 1945 nacisté rozhodli, že Národní divadlo bude otevřeno k oslavě 15. března či 20. dubna /Hitlerových narozenin/. Zbylí čeští zaměstnanci v divadle si řekli, že tuto pohanu nepřipustí, zveličovali škody, které skutečně vznikly na štukatuře divadla následkem toho, že se netopilo, vymýšleli všelijaké překážky, dali postavit v hledišti obrovské lešení, které bylo najednou prý nezbytné pro provádění oprav, znalec odvolal záruky za bezpečnost v hledišti – a tak nacisté museli upustit od svého plánu. Národní divadlo bylo znovu otevřeno až po květnovém vítězství jako divadlo svobodné. Při prvním představení Smetanovy Libuše dne 27. května 1945 promluvil Jaroslav Kvapil: „Nelze dopustit, aby v klenbách tohoto Národního divadla zazněla znova česká hudba a česká mluva, dokud svatosvatě neslíbíme, že už nikdy, nikdy nevydáme toto Národní divadlo cizí zvůli a že se nepřestaneme přičiňovat, aby bylo čím dále tím více divadlem vpravdě národním.“ A pak tu znovu zazněla Smetanova Libuše, věštící slávu českému národu, jak ji vidíme na obrázku v podání Marie Podvalové. Z činoher byla nejdříve uvedena Jiráskova Lucerna, která byla vždycky obecenstvem chápána jako symbol odporu proti útisku sedláků za roboty, jako výzva k jednotě lidových sil proti panstvu i jeho služebníkům, a jež ukazovala, že jen bojem si může lid vydobýt svých práv národních i lidských.
Portál s nápisem „Národ sobě“: V letošním listopadu oslavujeme sedmdesáté páté otevření Národního divadla. Přihlížíme-li jeho historii, vidíme, že jsou dějiny úctyhodné práce, která tu byla vykonána a jíž byl připraven i radostný dnešek Národního divadla. Divadlo se již stalo vskutku potřebou pracujících lidí, protože jeho dnešní široký repertoár, obohacený především o hry sovětské, ukazuje problémy skutečného života, pomáhá člověku řešit jeho životní otázky a má mu i naléhavě ukazovat správnou cestu ke kladnému lidskému typu i k socialistickému soužití. Posláním Národního divadla zůstává i dál pracovat pokrokově, umělecky a svobodně v duchu těch, kteří Národnímu divadlu dali všechny své síly, v službě ideálům, pro něž vybudoval Národní divadlo „národ sobě“, jak zdůrazňuje i nápis na portále divadla.
y
