Josef Mánes: Proto Aleš stejně jako jeho spolužáci hledal příklady, k nimž by se mohl obrátit, mimo školu. A tu měl před sebou především velký příklad Josefa Mánesa, který mu ukazoval cestu k lidu.
Venkované z Písecka: Aleš, který pocházel z národně neporušeného kraje jižních Čech, byl pevně srostlý se společenskou třídou, z níž vyšel a které zůstal věrný. Jeho otec byl vzdělaný proletář, zchudlý potomek řemeslnické rodiny, jejíž majetek přišel na buben, těžce se protloukal jako písař v Miroticích, přesto však obětavě vydržoval na studiích Mikoláše i jeho dva nadané bratry, kteří však předčasně zemřeli. Alšova matka a strýc, vysloužilý voják z napoleonských válek, který žil s rodinou, byli prostí lidé z rodiny venkovských bezzemků; jimi Aleš souvisel s lidem nejdůvěrněji. Češství totožné s jeho lidovostí bylo mu tedy dáno už jeho zrozením a prvními zkušenostmi jeho původu a nejvlastnějšího směřování. Avšak umělecky plnému výrazu svého lidového češství dospěl Aleš teprve aktivním přemáháním konfliktů, jež ohrožovaly jeho životní a uměleckou dráhu.
Z cyklu Smysly – Hmat: Mánesův vliv se zřetelně projevuje v cyklu Smysly, první zralejší práci, kterou Aleš provedl v době svých akademických studií (roku 1876). V té době si již uvědomoval své poslání národního malíře a v hlavních rysech si stavěl ideovou koncepci svého díla. Aby se připravil ke svému úkolu, konal již tehdy obsáhlá a soustavná studia lidopisná a historická. Po vzoru slavných předchůdců i vrstevníků, zejména polského malíře Jana Matejky, k němuž by se byl rád dostal do učení, chtěl se stát malířem historických obrazů. Vedla ho k tomu ovšem i celá jeho výchova, vedly ho k tomu tendence naší obrozenecké kultury, jež se snažila opírat přítomné snahy národa, těžce vstávajícího ze staletého úpadku, o jeho velkou minulost. V tom smyslu na něj působilo i bratrské přátelství s Aloisem Jiráskem, které vydrželo od studentských let na celý život a odrazilo se vzájemným vlivem v díle obou umělců.
Sláva Čechie: Aleš nechtěl jen kronikářsky ilustrovat české dějiny, nýbrž hleděl se dobrat jejich smyslu. Tak již roku 1874 plánoval cyklus „Tři doby země české“, v němž chtěl shrnout hlavní epochy českých dějin – dobu „hrdinskou“, dobu „úpadku“ a dobu „vzkříšení“. Zde si ještě hrdinskou slávu naší historie romanticky promítal do dávné, pohanské minulosti. Avšak brzy si uvědomoval, že je ji třeba hledat jinde. V březnu 1877 psal Jiráskovi: „Čím dále, tím více poznávám, že mně husitská doba a ony selské rebelie nejvíce svědčí z naší historie. Tak se těch dob přidržím, a což! Jest to slavná doba, tahle husitská, a ta selská, jak zase smutné, na mne to dělá hlubší dojem než ti exulanti po bitvě na Bílé Hoře.“
Selský povstalec: Jako husitské povstání mluvily k němu i selské bouře z konce 18. století přítomnou řečí; neshledal v nich jen dramatické příběhy, nýbrž především základ zápasu za práva lidu a za myšlenku lidskosti. Už roku 1876 dělal přípravy k obrazu, který měl představovat vzbouřené sedláky, „jak si jdou do zámku pro svobodu“, který však nebyl uskutečněn.
Husitský tábor: Zato příštího roku provedl olej „Husitský tábor“, s nímž se na žofínské výstavě představil jako malíř – první z českých malířů, který dovedl vyjádřit lidovost husitského hnutí a husitskou energii přesvědčivou výrazností typů, realistickou pravdivostí i prudkou vervou štětce.
Jiřík a Matyáš: Hned potom se Aleš pustil do dalšího velkého plátna, v němž znázornil setkání „husitského krále“ Jiříka Poděbradského s Matyášem Korvínem. Roku 1878 poslal toto znamenité dílo, v kterém dnes vidíme nejcennější ukázku české malby historické, na výstavu na Žofíně; doufal, že jím naráz bude uznán, avšak stalo se, že konzervativní porota obraz vůbec na výstavu nepřijala. Neúspěch s Jiříkem a Matyášem však Alše nezkrušil; dostalo se mu ostatně mravního zadostiučinění v podobě protestu, který proti rozhodnutí žofínské poroty vznesla Umělecká beseda. Opustiv před časem akademii, žil tehdy v Suchdole u Roztok jako host nájemce suchdolského dvora Alexandra Brandejse, který byl jeho prvním a zůstal i posledním mecenášem. Aleš, který předtím prožil léta studentské nouze, měl tu zatím pokoj od existenčních starostí a mohl se v klidu věnovat své práci. Pobyl si u Brandejse celkem déle než rok a byla to zvláště plodná a svým vnitřním děním bouřlivá doba jeho života. Zde vznikla větší část jeho olejů, v nichž prokázal své mocné, ale dlouho neuznávané koloristické nadání. Svým inspiračním zrodem a ideovým rozvrhem spadá do této doby i řada jeho cyklů, z nichž některé zůstaly jen v zlomcích náčrtů, jiné však byly realizovány.
Žalov: Zde se zrodil především cyklus „Vlast“, inspirovaný přímo krajinou v okolí Suchdola, která je poseta prastarými hroby. Nad jedním z nich měl Aleš vizi slovanského bohatýra, který dospívá k cíli své hrdinské pouti – k pohřebišti Žalova. A z představ hrdiny, jehož dráha se chýlí ke konci, rozvinul si celé epické pásmo, v němž mu dává putovat po české zemi a bojovat za její svobodu.
Rudohoří: Tak vyrostla výtvarná báseň o čtrnácti dílech, kde Alšova „obrovská trýzeň prospět vlasti stůj co stůj“ vzala na sebe tělo báječného reka – vykupitele, aby romanticky pohádkovým obrazem idealizované minulosti budila víru v budoucnost a burcovala k činům.
Severní průsmyky: V té době byla vypsána soutěž na výzdobu Národního divadla. Aleš se k ní spojil se svým starším spolužákem Ženíškem, s nímž společně podal návrhy na celý foyer.
Táborsko: K této spolupráci přinesl kromě náčrtů k cyklu Vlast, který sám celý vymyslel a vykomponoval, také skici pro čtyři nástěnná pole a základní myšlenku k nástropnímu triptychu. Tato spolupráce vypadala tedy tak, že Aleš tu měl úlohu tvůrčí, kdežto Ženíšek hrál spíše úlohu jakéhosi korektora, jehož dílem byla konečná redakce soutěžních návrhů.
Otava: Když oba přátelé vyšli ze soutěže vítězně, rozdělili si práci tak, že Aleš měl provést cyklus Vlast a Ženíšek malby ostatní.
Žalov: Aleš začal rozkreslovat pomocné kartony k Vlasti, avšak už při tom se ocital ve sporech s porotou, která projevovala nedůvěru k jeho uměleckým schopnostem a posléze mu odňala provádění maleb na zdi.
Interiér foyeru Národního divadla: To, co dnes vidíme na stěnách foyeru, je různorodá práce několika prováděčů, jež zůstává daleko za malířskou koncepcí Alšovou. Pravou podobu Vlasti musíme tedy hledat jen v uhlových kresbách pomocných kartonů. A lze jen litovat, že tato nejmonumentálnější skladba českého malířství, již cizí ruce znetvořily tam, kde měla dorůst do plnosti svého tvaru, zde, na křehkém materiálu kartonů, podléhá pomalé, ale jisté zhoubě času.
Země /přistání Evropy/: Souběžně s posledními kartony Vlasti vznikal cyklus Živly (1881), píseň o zápase severoamerických Indiánů s dobyvačností evropské civilizace a s divokostí přírody. Ale toto dílo, naplněné vášnivou láskou k svobodě a povznášející se k tragickému patosu, jež patří k vrcholům Alšovy tvorby, zůstalo tehdy a na dlouhé potom bez odezvy.
Voda /Indiáni na kanoi/: Tak se v těchto neúspěších již rýsoval hluboký rozpor, k němuž v průběhu let osmdesátých došlo mezi Alšem a českou buržoazií, která vstupovala do éry mocného hospodářského rozmachu a stále více se odcizovala lidovým vrstvám národa. Osmdesátá léta jsou nejsmutnější dobou Alšova života. Nedosti na tom, že se nemohl dostat k uskutečnění svých velkých uměleckých plánů; nedosti na tom, že poznal hořkost neuznání a urážek; ale poznal se svou mladou rodinou i krutost bídy.
Osud talentu v Čechách: Sám si na svůj úděl postěžoval trojdílnou satirou „Osud talentu v Čechách“, již uveřejnil v Arbesově Šotku roku 1883. Na prvním listě tohoto triptychu vidíme mladého umělce, který na okřídleném koni vyjíždí do světa. Na cestě však je zaskočen, spoután a ubit smečkou oblud, které personifikují lidské špatnosti a které pak v posledním listě...
Osud talentu v Čechách: ... vztyčují umělci pomník, v popředí je vidět lóži, z níž vlastenečtí mecenáši přihlížejí tomuto divadlu. Věru, že Aleš psal tuto satiru svou vlastní krví! Vždyť i jej div neubila všechna ta měšťácká malost, která se proti němu spikla. Přece se však nevzdával. Nemohl-li pro své hmotné poměry a pro nedostatek zájmu realizovat své rozvrhy monumentálních cyklů tak, jak by si byl přál, odložil-li paletu a štětce a s nimi úmysl stát se českým Matejkou, měnil svůj talent na „drobnou minci“ a rozséval, kde se dalo, stovky svých kreseb.
Boj s Tatary: Výjimkou se mu dostalo úkolu významnějšího, jako byly ilustrace Rukopisů Zelenohorského a Královédvorského, které u něho objednal nakladatel Wiesner. Aleš si od té práce mnoho sliboval; doufal, že mu pomůže prokázat jeho autorské prvenství v návrzích pro foyer Národního divadla – v té věci již došlo roku 1884 k prudké veřejné polemice mezi ním a Ženíškem, v níž Alšův bývalý přítel jeho podíl snižoval. Když však Rukopisy roku 1886 začaly vycházet, byly přivítány nespravedlivou a přímo sprostou kritikou mladočeského poslance, vydavatele Národních listů, dr. Julia Grégra, který o Alšových ilustracích ve snůšce jiných hrubostí napsal, že „práce tak mělká, povrchní a ohyzdná nestojí ani za papír a náklad“. Ať už byly motivy Grégrovy katastrofální kritiky jakékoli, je jisté, že názor a vkus, který se v ní projevil, byl typický pro celou společenskou vrstvu, k níž Grégr patřil. Podobně smýšleli a cítili velcí nakladatelé i redaktoři měšťáckých časopisů, stejně jako ti, kdo tehdy kupovali obrazy, i ti, kdo rozhodovali o velkých veřejných objednávkách. Zbohatlá česká buržoazie se prostě k Alšovi neznala, protože se v něm nepoznávala. Potřebovala jiné umění, než on jí mohl poskytnout. Potřebovala umění, které by ji poslušně doprovázelo do panského stavu, potřebovala také takové umění, které by lidovým masám zastíralo sociální skutečnost.
Český Diogenes: Nehledala v umění pravdu, nýbrž krásné zdání. Styděla se i za svou vlastní minulost. Tak, jako byla již úzce spojena s buržoazií západních zemí, snažila se přiblížit se jí i společensky a kulturně; odklánějíc se vždy od tradic národního obrození, přimykala se k proudu kosmopolitismu. Zneuznáván, odmítán a tupen českou buržoazií nacházel však Aleš oporu v lidu. Nemohl-li ozdobit, jak po tom toužil, stěny monumentálních budov či knihy velkých básníků, uchyloval se se svým uměním na stránky lidových časopisů a kalendářů. A v souhlase s tím, jak se utužovalo jeho spojení s lidovým obecenstvem, otvíraly se vždy hlouběji lidové zdroje jeho inspirace a rozvíjel se vždy plněji jeho realismus. Jeho umění, odkázáno většinou na drobnou ilustraci, muselo se ovšem spokojovat malým formátem, ale zato ho naplňovalo podivuhodnou intenzitou. Stávalo se důvěrným jako přátelský rozhovor, a stále častěji se přibližovalo písni.
Osiřelo dítě: Roku 1889 vznikl „Sirotek“, první z jeho písňových cyklů a jedno z jeho vrcholných děl, které přes svůj skromný formát jistě nezůstává svou uměleckou hodnotou za jeho cykly monumentálními.
Červen: A od té doby také narůstá soubor kreseb, jež byly roku 1907 po prvé spojeny v „Špalíček“. I samotná tato kniha by nás stačila utěšit při smutném pomyšlení, oč jsme v Alšově díle byli ochuzeni nepřízní podmínek, v kterých je vytvářel.
Husita z domu u Rytířů; Jiří z Poděbrad: Od devadesátých let měl Aleš znovu častější příležitost k pracím monumentálního charakteru při výzdobě domů v Praze, v Plzni i v jiných venkovských městech; jeho návrhy byly ovšem zpravidla porušovány vinou prováděčů, kteří si je upravovali po svém, a tak se tu dnes opět musíme obracet jen k troskám a zbytkům jeho původních kartonů...
Věda a práce: ... hledáme-li nezkaženou čistotu a sílu jeho umění.
Jan Žižka: V těchto dílech, byťsi byla určena jen na stěny činžáků, intonoval Aleš opět...
Čapek ze Sán prchá od Lipan: ... a opět heroickou notu právě tak, jak to činil i v drobných kresebných...
Kozina veden na popravu: ... glosách na okraj českých a slovenských dějin. Velká část jeho zralého díla však zní tónem zvláštní intimity.
Za naší stodolou: V leckteré ze svých kreseb si vzpomíná na své mládí, leckterá je kusem osobní zpovědi.
Sluníčko: Ale ani tam, kde hovoří nejintimněji, kde je nejosobitější, nemluví jen za sebe.
Pojďme chlapci: Vždycky se dovede ztotožnit s kolektivním vědomím lidu, z něhož vzešel, vždycky dovede svůj cit zpředmětnit v typických postavách a osudech, vždycky dovede vtělit nejsoukromější prožitek v obecně platné podobenství.
Co ten ptáček?: A naopak, život lidu, jeho utrpení, jeho radosti i jeho naděje jsou Alšovi něčím, co nemůže odloučit od života vlastního. Sám pláče se svým sirotkem, zatíná pěsti se svými zbojníky, humorně si ulevuje s tuláky v čas nouze: „Blaze tomu, kdo nic nemá, nestará se, kam co schová.“
Za chlebem: Kreslí-li chudou rodinu na její cestě za chlebem, to proto, že sám tak putoval s žebráckým rancem na zádech...
Přišel na mě sedlák šelma: ... se zlostí proti pánům v srdci. V žádné ze svých kreseb není srdcem nezúčastněný.
Ruský bohatýr: Je tulákem mezi tuláky, bohatýrem mezi bohatýry, husitou v Žižkovu vojsku, zbojníkem v družině Jánošíkově, chlapcem ve skupině skotačících dětí. A to právě činí jeho kresby tím, čím jsou především – setkáním s člověkem. Není v nich nikdy pouhá virtuozita kreslíře, který vše dovede, je v nich dech života.
Vzkříšení národa: Alšovo umění obsáhlo život v jeho konkrétní sociální skutečnosti a v jeho přírodním prostředí právě tak jako v jeho vnitřních hnutích, v jeho společenském vědomí, v jeho tužbách a v jeho snech. Učinilo tak ovšem jen v určité historické dimenzi. Je převážně líčením života minulého. To však neznamená únik před přítomností. Aleš se nezabýval historií jen pro historii, stejně jako byl dalek toho, aby pěstoval umění pro umění. Neviděl v historii mrtvé skladiště vysloužilých věcí, byla mu arzenálem přítomného zápasu, byla mu Blanickou horou, v níž dříme síla lidu. Obraceje se zdánlivě zpátky, byl ve skutečnosti obrácen dopředu. Alšovo umění je hluboce lidové svým obsahem jako svou formou, tou formou, která při svém výsostném mistrovství je tak prostá a srozumitelná i dítěti. Jeho tvárná mohoucnost je úžasná v posledních jemnostech té nejdrobnější kresbičky neméně než ve velkorysém rozvrhu a v mohutném sepětí monumentálních skladeb. Zakryjte si třeba část některého z jeho obrázků a prohlížejte si jej kousek po kousku: poznáte, co tvarového bohatství je tu na každém čtverečním centimetru, jak životně je tu postiženo ve svém bytí i zakutálené jablko, bylina, brouček, chochol, kožešina, jílec meče, kterákoliv věc. Aleš je mistrem kresby, která je všemohoucí čarou, vždy dokonale vyjadřuje obsah. Když kreslí husitského bojovníka, je Alšova kresba tragická v obrazech tragických dějů, rozkmitává se prudkým pohybem, má-li vyjádřit trysk letícího koně. Alšovo umění je uměním vnitřní pravdivosti. Máme zde všude přesvědčivý dojem reality přesto, či právě proto, že jeho čára nikde mechanicky neobkresluje vnější podobu věcí, nýbrž naopak z ní leccos vypouští a leccos zdůrazňuje, aby lépe vyjádřila jejich charakter. Zde vidíme, čím je a čím má být opravdový realismus: nikoli náhodou, nýbrž pochopením skutečnosti. A jako Aleš z lidu vyrostl, tak také do něho vrostl svým dílem. Sám si to s radostí uvědomoval o svých padesátinách, které s ním slavil celý národ. Psal tehdy svému příteli: „V umění hledal jsem vždy službu věci – u mě národní. Vše snad musí na světě sloužit, a tedy i umění, nemá-li být zbytečné. Hleděl jsem dělat svými obrázky radost svým krajanům. A věř, mnohý prostý člověk vycítil lépe často v mé práci radost, než inteligent tak zvaný.“ A o kus dále: „Poznal jsem ve svém mládí matku, strýce, bratry a otce svého, a v dobách, kdy se zdálo, že není u nás nijakého porozumění, byla to právě vzpomínka na ně, která mne pobádala pracovati pro lid. Vždyť jsem tušil, že ta duše naše národní musí přec žít, a to v prostém lidu. Neláteřím nikomu za bídné doby, které jsem prodělat musel. Osud mne postavil tam, kam jsem patřil. A já se toho chytil se srdcem, věř, až někdy překypujícím.“ Alšův příklad může sloužit jako zvlášť výrazná ilustrace Leninovy teze o dvojí kultuře uvnitř každé kultury národní. Roku 1913 (náhodou právě v roce Alšovy smrti) psal Lenin: „V každé národní kultuře jsou, byť i nerozvité, prvky demokratické a socialistické kultury, protože v každém národě jsou dělníci a vykořisťovaná masa, jejíž životní podmínky nevyhnutelně plodí demokratickou a socialistickou ideologii. Avšak v každém národě je i kultura buržoazní (a ve většině případů ještě reakční a klerikální) – při tom nikoli v podobě ‚prvků‘, nýbrž jako kultura vládnoucí.“ Po tom, co jsme si řekli, je jasné, ke které z obou kultur se Aleš sám hlásil a kterou z nich byl přijat. Ukázalo se to i v posmrtném osudu jeho díla, které pronikalo do lidu takřka postranními cestami, neboť za celou dobu trvání první republiky nebylo vydáno ani souborně, ani v pořádkovém výboru. A je samozřejmé, že dnes, kdy budování demokratické a socialistické kultury je umožněno vítězstvím lidu, hlásíme se k Alšovi jako k předbojovníku tohoto vítězství a s láskou se ujímáme jeho odkazu.
y
