Husitský tábor: V letech 1877–1878 namaloval Aleš několik desítek olejových obrazů. Jedním z nich je „Husitský tábor“, v němž historicky pravdivě a umělecky přesvědčivě dovedl ukázat lidovost husitského hnutí. Tímto dílem, v němž už je vidět lví spár velkého umělce, se poprvé představil veřejnosti jako malíř, aniž však došel valného úspěchu.
Jiřík a Matyáš /olej 1878/: A když následujícího roku poslal na výstavu velké plátno „Jiřík a Matyáš“, připomínající vítězství „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad nad Matyášem Korvínem, byl obraz dokonce výstavní porotou zamítnut. Dnes jej považujeme za jedno z nejlepších děl našeho malířství a za nejskvělejší vůbec výtvor české malby historické.
Národní divadlo – foyer: Neúspěch však Alše nezkrušil. Po odchodu z akademie žil tehdy u svého přítele Alexandra Brandejse v Suchdole u Prahy, kde našel oddech od stálých existenčních starostí a dobré pracovní prostředí. Zde namaloval většinu svých olejů, zde si načrtával rozvrhy monumentálních cyklů z české a slovenské historie, zde vznikl i jeho cyklus „Vlast“, s nímž na radu Brandejsovu šel do soutěže na výzdobu Národního divadla, vypsané v roce 1878. K soutěži se Aleš spojil se svým starším spolužákem, s nímž podal společné návrhy na nástěnné malby ve foyeru. Dík myšlenkové síle a původnosti i kompozičnímu umění, které do nich vložil Aleš, získaly návrhy první cenu, jeho autorský podíl byl však tehdy nespravedlivě podceňován ve prospěch Ženíškův. Aleš pak přikročil k samostatnému provádění uhlových kartonů k Vlasti, podle nichž měly být namalovány lunety /půlkruhy/ v klenebních polích foyeru. Ve čtrnácti obrazech vytvořil monumentální, básnicky hlubokou skladbu, jež líčí putování lidového hrdiny po české zemi a zároveň jeho životní pouť od dětských let až k branám Žalova. Děj je tu promítnut do dávné, ještě pohanské minulosti Čech, ale shrnuje vlastně celý smysl našich dějin: boj za práva lidu a za myšlenku lidskosti.
Rudohoří, karton k Vlasti: Zastavíme se před lunetou s názvem Rudohoří, kde svalnatý kovář kuje jinošskému bohatýru pádný meč, aby jím hájil mír země proti vpádům nepřátel. Brzy pak dojde k rozhodnému střetnutí.
Severní průsmyky, karton k Vlasti: V severních průsmycích se strhne prudká bitva. Útoční cizinci padají pod ranami českých mlatů a kopí, pod bleskem spravedlivého hněvu obránců vlasti. Odraziv nepřítele, putuje hrdina dál, aby sloužil svému lidu mečem i písní.
Táborsko, karton k Vlasti: Obdařen koněm od Velese, slovanského boha stád, přijíždí do kraje, kde bude jednou stát husitské město Tábor, a hledá přístřeší u sedláků, jejichž synové pozvednou cepy, až se rozehřmí bouře jejich zápasu za „království boží na zemi“. Cesta hrdinova se blíží ke konci.
Žalov, karton k Vlasti: Jen ještě krátké zastavení u řeky Otavy a již se v Žalovu, poslední lunetě cyklu, setkává s přísnou Moranou. Jezdec se sklání před jejím rozkazem, jeho bílý kůň vykročil vážně k bráně smrti. Jedinec umírá, ale lid je nesmrtelný – to je myšlenkové vyznění cyklu. Tyto kartony jsou vrcholným dílem mladého Alše, který takto smělým rozmachem se octl v čele malířů z generace Národního divadla. Když však došlo k provádění cyklu malbou na zdi, nedůvěra divadelního výboru a poroty k Alšovu svéráznému umění způsobila, že tvůrce byl od svého díla odstrčen a práce svěřena jiným malířům, kteří na ni umělecky nestačili. To způsobilo Alšovi trpké zklamání a velkou škodu českému malířství.
Země z cyklu Živly: Současně s kartony k Vlasti vznikal také sedmidílný cyklus „Živly“ /1880–1881/, píseň o tragickém zápase severoamerických indiánů s evropskými dobyvateli i s divokostí přírody. List Země představuje přistání kolonizátorů u amerických břehů – Indián nabízí dýmku míru, zatím co loď z Evropy přiváží zbraně a prach.
Voda z cyklu Živly: Na listě Voda vidíme rodinu Indiánů, kteří se stali psanci ve vlastní zemi, jak zahnána v peřeje, řítí se vodopádem v smrt. Tak jako Vlast i Živly jsou naplněny vášnivou láskou k svobodě, již Aleš chápal v hlubokém smyslu Kollárovy věty: „Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou“. Živly však potkal ještě horší osud než Vlast: zapadly ve své době zcela bez ohlasu. Tak se v těchto neúspěších již rýsoval ostrý rozpor, k němuž v průběhu let osmdesátých došlo mezi Alšem a českou buržoazií, která vstupovala do období velkého hospodářského rozmachu a upevňujíc své třídní postavení se odcizovala lidovým vrstvám národa. Potřebovala umění, které by jí sloužilo k zábavě a které by ukazovalo její bohatství a společenský význam a nikoli umění, které tak jako Alšovo bojovalo za životní zájmy lidu.
Osud talentu v Čechách /1. obraz/: Svou hořkou zkušenost s popanštělou společností vypověděl Aleš satirou: „Osud talentu v Čechách“, již r. 1883 uveřejnil v Arbesově časopise Šotek. Mladý umělec vyjíždí na okřídleném koni do světa.
Osud talentu v Čechách /2. obraz/: Na cestě však ho přepadne smečka obludných šelem. Nenávist a Závist uřežou křídla jeho Pegasovi, Kritika, Hlupství, „Vzorné přátelství“, které se spikly se Surovostí, Obmezeností, Utrhačstvím a Umlčováním, jedovatými šípy ubíjejí mladíka.
Osud talentu v Čechách /3. obraz/: Tytéž nestvůry postaví pak ubitému pomník.
Ilja Muromec: Aleš však se nevzdával. Nemohl-li pro své hmotné poměry a pro nedostatek zájmu uskutečnit tak, jak by si byl přál, své rozvrhy monumentálních cyklů, odložil-li dokonce paletu a štětec, měnil svůj talent na „drobnou minci“ a rozséval stovky svých kreseb, kde se dalo: po knížkách, časopisech i po zdech činžáků. I ve své ilustrační činnosti narážel arci na nepřízeň buržoazních nakladatelů, kteří mu jen málokdy zadali významnější úkol, jako byly ilustrace k Čelakovského Ohlasu písní ruských /1883/...
Boj s Tatary: ...nebo ilustrace, jimiž směl po Mánesovi doprovodit Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský /1886/. Když vyšel první sešit Rukopisů, byl ostatně přivítán surovou kritikou čelného představitele buržoazní mladočeské strany Dra Julia Grégra, který o Alšových obrázcích napsal, že „Práce tak mělká, povrchní a ohyzdná nestojí ani za papír a náklad.“
Honza rychtářem: K nejkrásnějším knižním ilustracím Alšovým patří obrazový doprovod ke Quisově epické básni Hloupý Honza /1892/, kde hrdina lidové pohádky je pojat jako nositel demokratických tradic a snah národních...
Kozina veden na popravu: ...nebo k Jiráskovým Psohlavcům, jediné větší práci jeho nejvěrnějšího přítele, již mohl vyzdobit /1900/. Ale i když se Aleš s Jiráskem jen zřídka sešel na stránkách téže knihy, je v jejich díle tolik podobností, že bychom mohli říci, že se navzájem ilustrují.
Typ ze selského povstání: Tak jako autor Psohlavců, i Aleš vícekrát sáhl pro námět do doby selských povstání, tak jako básník husitské epopeje, i on se znovu a znovu vracel k době, kdy lidové vojsko Žižkovo dovedlo bojovat a vítězit „proti všem“.
Husita, návrh na sgrafito: A všimněte si s jakou podivuhodnou prostotou a s jakou výtvarnou silou dovedl vyjádřit typy husitských bojovníků, jako např. v návrhu na sgrafito pro dům U Rytířů.
Útok husitské jízdy: Nebo jak uměl bezpečně zvládnout rušnou bitevní scénu a strhujícím způsobem vylíčit prudký útok husitské jízdy v barevném kartonu, určeném pro výzdobu pardubické radnice.
Jan Žižka, kolor. kresba: Několikrát a pokaždé s neobyčejnou výrazovostí ztělesnil velkou postavu Jana Žižky z Trocnova. Podívejte se na kolorovanou kresbu z r. 1901, která i při svém nevelkém formátu má mohutnost takřka pomníkovou!
Osiřelo dítě: K nejkouzelnějším stránkám Alšova díla počítáme jeho ilustraci k lidovým písním. Z r. 1889 pochází Sirotek, první z jeho písňových cyklů, které přes svou skromnou podobu nezůstávají umělecky pozadu za jeho cykly monumentálními. A od té doby také narůstá hromada kreseb, které byly později spojeny v Špalíček. V této knize, která svým mnohotvárným obrazem lidového života v době končícího feudalismem, bohatou galerií svérázných postav i vzpomínkami na rodný kraj nám může připomenout Jiráskovu kroniku „U nás“, budeme vždy znovu listovat s nekončícím potěšením.
Český Diogenes: S nepřekonatelným realistickým uměním a s vroucí citovou účastí, která se přenáší na diváka, vypráví tu Aleš o životě prostých lidí, o jejich bolestech a radostech, o tom, jak pracovali, milovali a zápasili. „Blaze tomu, kdo nic nemá“, zazpíval si s tulákem umělec proletář, který se sám do konce života nemusel starat, kam co schová.
Poďme chlapci: A právě tak celé své srdce vložil do obrázku k písni slovenských zbojníků, či jindy k písni milostné, k škádlivému popěvku či k ukolébavce. Hleďte, co všechno dokáže jeho všemohoucí čára!
Červen z cyklu Měsíce: Červen, jeden z nejkrásnějších obrázků Alšova kalendáře, dýše vůní čerstvého sena.
Chovejte mne, má matičko: Svěží dech pozdního léta vane zahradou v obrázku k písni Chovejte mne, má matičko.
Co ten ptáček: Nezdá se vám, že přímo cítíme vítr, který zde zachvívá listím dubu...
Voronyj koniu: ...onde cuchá povadlou travou stepi a prohání se dalekou krajinou? /Voronyj koniu/ Aleš rád kreslil bohatýry dávné Rusi i kozáky, na které se těšil, že je jednou uvítá v Praze, až přijdou rozbít naše staleté okovy. „S námi bude dobře“, říkával, „až budou kozáci na Staroměstském rynku. A pak vezmu žižkovku a půjdu je správně po husitsku přivítat“! Nedočkal se toho dne, kdy se splnilo jeho proroctví a kdy vítězná Rudá armáda nám přinesla svobodu národní i sociální, za niž sám celým svým dílem bojoval. Ale věděl, že tato chvíle přijde a dočkal se už za svého života lásky a vděčnosti lidu, který se v jeho díle poznával.
Sociální demokracie: Připomeňme si ještě závěrem, že Aleš, který vždycky stál na straně chudých a utlačovaných, tušil i dějinnou úlohu dělnické třídy v boji za osvobození člověka. Svědčí o tom např. satirický obrázek, který už r. 1890 nakreslil do sociálně-demokratického časopisu Bič. Vidíme tu bujného koně, který představuje dělnickou stranu a kterému se kapitalističtí vykořisťovatelé marně snaží navléci chomout.
M. Švabinský: M. Aleš: A zadívejme se konečně do láskyplné a hluboce lidské tváře našeho nejčeštějšího a nejlidovějšího umělce, jak nám jej nedlouho před jeho smrtí 1913 zachytil Max Švabinský.
y
