Zbytky rotundy pod kostelem sv. Klimenta na Levém Hradci u Prahy: Zbytky zdiva staré rotundy /t. j. kostelíka s kružnicovou základnou/ je to jediné, co se nám zachovalo po prvním křesťanském chrámu v Čechách, který byl založen knížetem Bořivojem I. a vysvěcen Metodějem mezi r. 875–879. Bohoslužba tu byla konána v jazyce staroslověnském, neboť Čechy v té době byly církevně připojeny k Moravě. Základové zdivo rotundy, silné až 1 m a zděné na maltu, a zbytky původní podlahy z t. zv. mazanice byly objeveny archeologickým výzkumem pod podlahou nynějšího kostela gotického. Okolo rotundy byl již v nejstarší době hřbitov, v jehož kostrových hrobech byly nalezeny byzantské gombíky /knoflíky/. Orientace na byzantskou kulturní oblast spolu s vlivem slovenské církve východního ritu byla však vystřídána pronikáním církve římsko-katolické, která jako ideologie feudalismu v celé západní Evropě postupně i u nás zcela ovládla duchovní a světský život a připojila naše země k oblasti západní kultury, charakterisované v umění onoho období románským slohem.
Pohled do basiliky sv. Jiří na pražském hradě: Kromě rotund vznikaly v pozdější době u nás i basiliky, t. j. kostely s půdorysem obdélníkovým. Uvnitř bývají rozděleny na tři až pět prostorů /lodí/, z nichž střední bývá nejvyšší, opatřen okny a rovným stropem, obyčejně jen z přitesaných trámů. Takovou basilikou je i kostel sv. Jiří na pražském hradě, postavený v době okolo r. 1000 při prvním ženském klášteře benediktinek, který založila Mlada Přemyslovna r. 973. V dnešní podobě je výsledkem přestavby v 2. polovině 11. století a po požáru r. 1142. Kostel sv. Jiří je nejstarší v celku dochovanou památkou románského stavitelství u nás.
Votivní relief z kostela sv. Jiří: Při výzdobě románských staveb uplatňovalo se často i sochařské umění. Že nezůstávalo jen při dekorativní výzdobě architektonických článků, dokládá nám trojdílný figurální relief umístěný dnes v pravé boční kapli hradčanského kostela sv. Jiří. Zobrazuje Madonu korunovanou anděly. Vedle ní klečí dvě klášternice: zakladatelka kláštera Mlada a abatyše Berta. Postavy na bočních dílech reliefu představují krále Přemysla Otakara I. a jeho sestru abatyši Anežku. Relief je proveden z opuky a vznikl v době kolem první čtvrtiny 13. století /před r. 1228/. Je nejvýznamnější památkou českého románského sochařství.
Nástěnná malba v kapli sv. Kateřiny na znojemském hradě: Feudálně organisovaný český přemyslovský stát uzavíral ve svém území několik značně samostatných menších oblastí, které byly dávány mladším synům knížecího rodu v úděl. Takovým údělným knížetstvím bylo i Znojmo. Hradní rotunda ve Znojmě byla vyzdobena nástěnnými malbami za vlády českého knížete Soběslava I. u příležitosti svatby znojemského knížete Konráda II. Malby představují Krista s anděly a scény ze života P. Marie. Vedle těchto obvyklých náboženských námětů jsou tu však jedinečné výjevy a postavy z dějin přemyslovského rodu. Je tu zobrazen Přemysl Oráč jako zakladatel dynastie a řada knížat, která po něm podle pověsti následovala. Výzdoba znojemské rotundy je jedinečnou památkou románského malířství, které tu po prvé u nás používá historického námětu. Malby pocházejí z r. 1134. V poslední době byly péčí našeho státu po vědeckém průzkumu odborně opraveny.
Narození Páně z Kodexu vyšehradského /kol. r. 1085/: Kulturní vyspělost našeho národa v době raného feudalismu dokazují i četné rukopisy knih. Jsou to ovšem opisy knih latinských, většinou biblí nebo jiných knih náboženského obsahu. Vznikaly z rukou neznámých umělců v klášteřích, jež tehdy byly hlavními středisky kultury a vzdělanosti. Opisy bývají vyzdobeny velkými počátečními písmeny /iniciálami/ a řadou obrazů v textu. Iluminace nebo miniatury, jak též říkáme knižním drobnomalbám, patří mnohdy k vrcholům středověkého malířského umění. Jednou z takovýchto památek je t. zv. Kodex vyšehradský – evangelistář pořízený ke korunovaci prvního českého krále Vratislava II. r. 1085. Rukopis je vynikajícím dílem české iluminátorské dílny, patrně z okolí Prahy. Námětové bohatství i vysoká umělecká úroveň knižních maleb Kodexu vyšehradského řadí jej k nejvzácnějším knižním památkám nejen v české, ale i evropské produkci.
Tympanon a portál kostela v Tišnově-Předklášteří na Moravě: Odraz postupných hospodářských proměn projevil se ovšem i ve společenském vědomí a v kultuře. Mění se umělecké nazírání a v architektuře, sochařství, malířství a uměleckých řemeslech proniká k nám ze zemí, kde i proces vzniku vrcholného feudalismu se odehrál dříve, nový výtvarný sloh – gotika. Gotika znamená proti hmotnosti románského slohu snahu překonat hmotu a podřídit ji myšlence umělcově. Výzdoba je bohatší, jemnější, dokonalejší. Již na některých stavbách, které jsou ještě románské, nalézáme určité části /detaily/ vyjadřující umělcovo nové úsilí přemoci materiál a dát mu tvárnější výraz. Jedním z dokladů této slohové proměny je klášterní kostel v Tišnově-Předklášteří na Moravě s krásným, bohatě plasticky zdobeným portálem z doby kolem r. 1250. V jeho tympanonu /trojúhelníkovitá plocha mezi dveřním otvorem a obloukem portálového ostění/ je zobrazen Kristus, kterému podávají model kostela dvě hluboce skloněné postavy. Je to zakladatelka kostela královna Konstancie a její manžel král Přemysl Otakar I. Portál má hluboké ostění, vyzdobené sochami apoštolů, nad nimiž se klene mírně lomený oblouk, okrášlený živými ornamenty rostlinných motivů. Sochy nemají již dřívější strnulost, ale jsou nadány určitým pohybem a nesou známky snahy po individualisaci /hlavy jsou doplněny nově/. Portál i relief jsou vzácnou památkou raně gotického umění. Vděčíme za ni patrně stavitelům cisterciáckého řádu, pro který byl klášterní kostel budován.
Pohled do kostela sv. Salvatora při Anežském klášteře v Praze po roce 1234: Klášter klarisek ve Starém Městě v Praze založila r. 1234 Anežka, dcera krále Přemysla Otakara I. Byl to první mimoitalský klášter františkánského hnutí, které přinášelo do středověkého náboženského života nové myšlenky hlásání prostého života, skromnosti a chudoby, lásky k přírodě. Klášter byl postaven s vybraným vkusem, což jistě souviselo s tím, že stavbu podnikala přemyslovská princezna. Kostel sv. Salvatora, jehož zbudováním r. 1285 končí stavební vývoj klášterního areálu, je památkou, v níž se raná česká gotika nejvíce přiblížila klasickému tvarosloví francouzskému.
Interiér románského domu v Praze I/16: Mezi památkami románské architektury nejsou pouze stavby církevní. Praha, tehdy jedno z největších měst v zaalpské části Evropy, vynikala výstavností a měla celou řadu kamenných měšťanských domů, jejichž zbytky objevujeme pod pozdějšími přestavbami. V podzemí nové pražské radnice na Starém Městě je uchována síň pozdně románského domu č. p. 16 z doby kolem r. 1180. Původní stavba je pod úrovní dnešního města. Síň je velká 6 × 5 m. Byla to patrně hlavní místnost domu, klenutá a osvětlená malými polokruhovými okénky. Čtyři pásy křížové klenby, jež jsou uprostřed síně opřeny o štíhlý románský sloup s krychlovou hlavicí, nabíhají na římsovité konsoly vystupující z kvádříkového zdiva stěn. Nákladnost stavby z kamene a její výtvarná náročnost dokládá hospodářské i společenské postavení měšťanů, bohatnoucích z řemesel a obchodu. A právě rozvoj řemeslné výroby spolu s rozvojem výrobních sil v zemědělství způsobil ony velké změny v hospodářském i společenském životě, které u nás na počátku 13. století znamenají nástup nového historického období – vrcholného feudalismu. Toto nové období je hospodářsky charakterisováno všeobecným přechodem k peněžní formě feudální renty a po stránce politické se projevuje upevněním feudálního státu, moci panovníka a jeho převahy nad ostatními feudály překonáním předchozí roztříštěnosti a přechodem k centralisované feudální monarchii.
Freska korunovace Karla Roberta z Anjou ve Spišské Kapitule – 1317: Kostel ve Spišské Kapitule, stavěný od r. 1240, je trojlodní basilika, která má ještě typicky románské průčelí. Z její vnitřní výzdoby je pozoruhodná freska znázorňující korunovaci Karla Roberta z Anjou. Je první datovanou malbou na Slovensku /1317/. Maloval ji umělec, který patřil do družiny mladého neapolského prince, když se stal uherským králem. Italský vliv přináší do malířství na Slovensko teprve v této době první gotické výtvarné prvky.
Pohled do interiéru Staronové synagogy v Praze: Židé měli ve středověku zvláštní společenské postavení. Žili odloučeni od křesťanů v oddělených městských čtvrtích /ghetech/. Provozovali obchod a hlavně půjčovali peníze na úrok, což měli křesťané svým náboženstvím zakázáno. Výrazem osobitého náboženského života i značné zámožnosti židovských obyvatel měst jsou stavby synagog a jejich nákladná vnitřní výzdoba. Stavba pražské t. zv. Staronové synagogy z doby kolem r. 1250 je velmi zajímavou památkou raně gotického stavitelství. Prvky ryze křesťanského umění /gotiky/ tu slouží svatyni jiného vyznání. Pohled do klenby /označeno šipkou/ ukazuje žebroví, kde ke čtyřem nosným žebrům klenby je přidáno zbytečné páté, jen aby nevzniklo znamení kříže.
Kresba z Passionálu abatyše Kunhuty – 1320–1325: Také v období gotiky vznikaly mnohé iluminované rukopisy. Knihy se nadále opisovaly, hlavně v klášteřích. Kromě duchovních ještě jen málokdo uměl číst a psát. Náměty knižních maleb a hlavně jejich výtvarné pojetí se v této době mění. Vidíme to na příklad na kresbě Passionálu abatyše Kunhuty, na níž je Kristus objímán svou matkou. Kresba vyjadřuje hluboký cit vzájemné lásky a duchovního splynutí. Je v ní již závan nového středověkého náboženského směru – mystiky. Passionál byl ilustrován pro abatyši svatojiřského kláštera kolorovanými perokresbami. Obrazy jsou dokonalé po výrazové i komposiční stránce. Jejich autor znal jistě soudobé opisy a iluminace z evropských západních zemí, zvláště Francie.
Pohled na nejstarší část svatovítské katedrály – po r. 1344: Když po vymření Přemyslovců /1306/ nastoupili u nás Lucemburkové, dostalo se stavitelství a ostatní výtvarné umění u nás pod přímý silný vliv západních zemí, především Francie. Stavba svatovítské katedrály, která je ve svých začátcích /1344–1352/ dílem Matyáše z Arrasu, je vedena přísným řádem francouzských katedrál. Vše směřuje vzhůru, jako by tíha kamene neexistovala. K nebi se pnou vysoké klenby útlobokého kněžiště, které je podepřeno důmyslným systémem opěrných pilířů, jež jsou zakončeny štíhlými věžičkami /fiálami/. Věnec kaplí obepíná vlastní kostel v pravidelném sledu.
Pohled do svatováclavské kaple v chrámu sv. Víta – 1366–1373: Nástupcem Matyáše z Arrasu se stal Petr Parléř. Za něho byly dostavěny kaple uzavírající kněžiště a vystavěna kaple svatováclavská /1366–1373/. Je to nejkrásnější svatyně celého chrámu. V ní soustředil panovník Karel IV. všechnu dostupnou nádheru středověkého umění, aby oslavil světce knížete Václava, svého příbuzného po přeslici. Stěny jsou obloženy českými polodrahokamy a ozdobeny krásnými malbami. Štíhlá mladistvá socha Václava shlíží láskyplně dolů do kaple. Je to podle podání dílo samotného Petra Parléře.
Hrad Karlštejn: Další vynikající památkou rozsáhlé stavební činnosti císaře Karla IV. je hrad Karlštejn. Karel IV. dal jej budovat r. 1348 jako majestátní panovnické sídlo, ve kterém byly uloženy říšské i české královské korunovační klenoty a důležité státní listiny a které vyhledával pro chvíle klidu a náboženského rozjímání. Hrad Karlštejn je vystavěn podle francouzského způsobu. Kolem mohutné věže jsou seskupeny budovy paláce s kaplemi a purkrabství, celek je chráněn pevným kamenným opevněním. Dnešní podoba hradu je výsledkem stavebních úprav provedených v minulém století podle návrhu architekta Mockera.
Korunovační klenoty české: Korunovační klenoty české jsou památkami veliké ceny hmotné i umělecké. Koruna je z ryzího zlata a skládá se ze čtyř obloučků, ze kterých vyrůstají lilie, jež připomínají korunu francouzských králů. Dva oblouky spojují zevnitř lilie a v místě jejich zkřížení je umístěn křížek staršího původu, pocházející patrně z předchozí české královské koruny. Koruna je vyzdobena velkými rubíny, safíry, smaragdy a perlami. Byla zhotovena ke korunovaci Karla IV. r. 1346. Kromě svého historického významu je symbolem našeho památkového bohatství a vzácným dokladem vyspělosti české umělecko-řemeslné tradice. Ostatní korunovační klenoty jsou z doby pozdější. Žezlo a říšské jablko z doby císaře Rudolfa II.
Antependium rožmberské: Antependium rožmberské vzniklo v době vlády Karlova syna Václava IV. Je to vyšívaný oltářní závěs, provedený modelujícím stehem hedvábím na lněném podkladě. Jsou na něm vyšity poloviční postavy starozákonních i novozákonních spisovatelů. V levé části je vyšit beránek, v pravé Kristus sestupující do hrobu. Mezi postavami jsou umístěny rožmberské znaky s výraznou pěticípou růží. Tato vzácná památka českého vyšívačského umění pochází z konce 14. století a je dnes uložena ve sbírkách Národního musea. Stále se přiostřující rozpory mezi privilegovanými třídami feudální společnosti /šlechtou, duchovenstvem a bohatými měšťany/ a pracujícím lidem, sociální nespravedlnosti, útisk poddaných a jejich bída a na druhé straně stoupající rozmařilost šlechty a zvláště i vyššího kněžstva, zpupnost bohatých měšťanů, mezi nimiž bylo mnoho Němců a jiné nešvary, na něž upozorňovali a proti nimž bojovali po Tomáši ze Štítného nejvíce Mistr Jan Hus a Jeroným Pražský, daly po potupném upálení Husa /1415/ a Jeronyma /1416/ vzniknout velké bouři českého lidu, revolučnímu hnutí husitskému. Tehdy český lid po prvé v dějinách vůbec dočasně odstranil na svém území moc největšího feudála, středověké církve, a pokusil se zavést v praxi nový, sociálně, národnostně i mravně spravedlivější a lidovější řád. I když se to podařilo do důsledku jen na krátkou dobu v samotném Táboře, bylo za husitského revolučního hnutí do značné míry odstraněno osobní nevolnictví a vykořisťování lidu, kterému byly přiblíženy i plody kultury. V počeštěných městech se počal rozvíjet knihtisk a základní školství, téměř zmizela negramotnost. Umělecká tvorba, oplodněna novými myšlenkami, nacházela osobité formy, vyrůstající z domácí půdy. Obzvláštní výše dosáhl husitský zpěv a hudba. Husitské revoluční hnutí se pod vedením Jana Žižky z Trocnova, Prokopa Holého a jiných dlouho bránilo mnohonásobné přesile nepřátelských vpádů. Osudná bitva u Lipan /1434/ byla pak nikoliv příčinou, ale důsledkem vnitřního rozkladu husitského revolučního hnutí, pro jehož další trvání nebyly potřebné /zejména hospodářské/ podmínky. Dědičkou rozvoje kulturního života se stala Jednota bratrská, která dala v Janu Amosu Komenském, v jeho čistě demokratickém systému výchovně vzdělávacím i v jeho snahách po mírové tvořivé spolupráci mezi národy světové kultuře jeden z dalších velkých přínosů našeho národa. I přes nové upevňování feudalismu po Lipanech a přes krutou protireformaci a útisk pracujícího českého lidu po Bílé hoře /1620/ v době skoro dvousetletého „temna“ byly pokrokové tradice husitské doby u nás vždy živé.
Betlemské texty: S počátky husitského revolučního hnutí je spjato jméno Betlemské kaple v Praze, kde kázal Mistr Jan Hus. Tato význačná památka se nám však nedochovala, neboť kaple byla koncem 18. století pobořena a přestavěna na městské domy. Na památném místě, které je drahé celému národu, byl po roce 1945 proveden zevrubný archeologický a uměleckohistorický průzkum a na základě nalezených původních zbytků a dobových vyobrazení byla kaple v rekonstrukci arch. J. Fragnera zbudována nově, aby všemu lidu i zahraničním návštěvníkům připomínala naši slavnou minulost. Mezi původní fragmenty patří i t. zv. betlemské texty. Jsou to zbytky nástěnných nápisů – úryvků z bible, které se našly pečlivými sondami na původní omítce kaple. Texty, které Hus sám kdysi vybíral, aby poučil svoje posluchačstvo, jsou jednou ze vzácných památek na tuto významnou osobnost našich dějin a naší kultury.
Zříceniny Kozího Hrádku u Tábora: Nedaleko na jihovýchod od města Tábora jsou na zalesněném pahorku zbytky opevnění. Stával tu kdysi hrad, Kozí Hrádek, na kterém v letech 1412–14 žil M. Jan Hus, jenž se sem utekl z Prahy. Zde napsal většinu svých náboženských spisů: Výklad na víru, Desatero /páteř/, Postilu, Traktát o církvi a o svatokupectví. Hus tu také kázal okolnímu venkovskému obyvatelstvu. Při každé příležitosti a všude, kde se mohli lidé kolem něho shromáždit – v polích, pod stromy, na pokraji lesa. Posluchačstvo těchto jeho kázání na jeho revoluční, osvobozující myšlenky nezapomnělo.
Hus na koncilu kostnickém z Kancionálu litoměřického /1510–1514/: Tradici zpěvu při bohoslužbách, jehož rozvoj byl jedním z velkých kulturních přínosů husitského revolučního hnutí, udržovala později Jednota bratrská. Dokladem toho jsou četné kancionály – sbírky nábožných kostelních písní, uspořádané podle církevních potřeb a opatřené notami. Podobně jako starší rukopisné knihy jsou většinou ozdobeny iniciálami a miniaturami v textu. Obraz z Kancionálu litoměřického z r. 1510–1514, na kterém Hus přednáší svou obhajobu před kardinály a preláty, shromážděnými na koncilu Kostnickém, ukazuje nejen na značnou uměleckou vyspělost svého tvůrce, ale též na to, jak živá byla památka Husova i v době téměř sto let po jeho smrti. Kancionál patří hlavně svou malířskou výzdobou mezi nejpřednější památky naší knižní tvorby pohusitské doby.
Chrám Panny Marie před Týnem: Hlavním pražským chrámem v době husitské byl kostel Panny Marie před Týnem. Byl budován od 3. čtvrtiny 14. století v gotickém slohu. Jeho podivné jméno pochází od jeho polohy – před týnem, t. j. před místem, kde bylo uskladněno v chráněném a opevněném prostoru zboží dovážené cizími kupci do Prahy. Kostel měl důležitou úlohu již v době předhusitské. Tady kázal Waldhauser i Milíč z Kroměříže. Od r. 1427 tu byl farářem Jan Rokycana. Za Jiřího z Poděbrad bylo průčelí kostela ozdobeno sochou královou, jeho erbem a zlatým kalichem. Ve zvláštní místnosti byly tu uschovány důležité husitské listiny. Při kostele byla zřízena t. zv. dolejší konsistoř, nejvyšší církevní úřad církve podobojí.
Kompaktáta basilejská – 1436: Kompaktáta basilejská jsou ujednání, kterými byl roku 1436 upraven poměr husitských Čech k církvi katolické. Kompaktáta byla vyryta do kamene a zasazena do zdiva kaple Božího Těla, která kdysi stávala na dnešním Karlově náměstí. Když byla kaple zrušena /1798/ byly desky odevzdány do musea. Kompaktáta znamenají ovšem jen velmi okleštěné vítězství původních cílů husitského revolučního hnutí, neboť v podstatě jimi bylo dosaženo pouze toho, že církev uznala a dovolila Čechům přijímat podobojí. Ostatní ústupky církve byly vázány omezením, takže prakticky nedošly uplatnění. Kompaktáta jsou v podstatě výrazem oportunistických cílů původních spojenců husitského revolučního hnutí – měšťanstva a části šlechty – kteří nakonec se stali jeho zrádci. Význam kompaktát je v tom, že dokumentují alespoň v něčem kapitulaci církve před revolučním hnutím celého národa, který první v Evropě se zdvihl k boji za lepší svět.
Kamenný dům v Kutné Hoře: Hospodářská moc feudálů, která se v době po bitvě u Lipan znovu rychle upevňuje, opírala se nejen o výnosy ze zemědělské půdy, ale těžila i z jiných zdrojů přírodního bohatství. Významnou a v některých obdobích i rozhodující úlohu tu měla těžba drahých kovů, u nás zejména stříbra. Báňská města měla proto mezi ostatními přednostní postavení. Kutná Hora – dnes městská památková reservace – byla kdysi jedním z nejbohatších měst v naší vlasti. Rozvoj těžby stříbra přivábil do města mnoho cizích podnikatelů i dobrodruhů. Doly a s nimi souvisící mincovna zaručovaly městu zájem i přízeň českých panovníků. Vzkvétající hospodářský život se obráží i v bohatosti kutnohorských stavebních památek, jejichž příkladem je kamenný dům zámožného šepmistra z konce 15. století. Je to řadový dům s vysokým gotickým štítem a honosným, bohatě zdobeným průčelím. Uvnitř domu není mnoho místností, většinu domu zabírá velký mázhaus – středověká vstupní síň.
Vladislavský sál na pražském hradě: Vývoj uměleckých forem pozdně gotické architektury nabývá u nás v době pohusitské osobitého a ušlechtilého výrazu v t. zv. vladislavské gotice. Význačnou památkou tohoto slohu je Vladislavský sál na pražském hradě /1486–1502/. Svoje jméno má po svém stavebníku, králi Vladislavu II. z rodu Jagellonského. Sál je prostorná místnost s velkolepou síťovou klenbou. Kroužená žebra, která se navzájem prostupují, tvoří na středu klenutí umné hvězdice. Zdivo i klenba sálu jsou ještě gotické, ale okna – vysoká, široká a neklenutá – jsou již renesanční. Stavitel sálu Benedikt Rejt z Pístova první na nich ve střední Evropě použil renesančních prvků na stavbě ještě zcela gotického charakteru. Ve Vladislavském sále se kdysi konávaly sněmy českých stavů. V dnešní době je místem důležitých schůzí Národního shromáždění, na příklad při presidentských volbách, zasedání plena ÚV KSČ a při jiných obzvlášť význačných událostech celostátního významu.
Epitaf Jiřího Popela z Lobkovic: Příslušníci feudálních vrstev nezapomínali na representaci svého stavu ani v posmrtných záležitostech. Cennými historickými i uměleckými památkami jsou proto též náhrobky uložené v kostelích, zasazené často i do vnějších zdí kostelních nebo hřbitovních. Náhrobek Jiřího Popela z Lobkovic z r. 1576 je ve svatovítské katedrále zasazen do zdi mezi kapli martinickou a svatováclavskou. Je to nízký relief provedený z mramoru velmi jemnou a umnou prací. Hlásá latinsky všechna data a hodnosti českého šlechtice, který je zobrazen na náhrobku ve věrném dobovém kroji.
Hrad Pernštejn na Moravě: V husitském období se ještě plně uplatňovalo fortifikační poslání středověkých hradů, které tak charakteristicky ovlivňovalo jejich výtvarný ráz. Postupem doby však ztrácel tento účel na významu a v 16. století si již šlechta dává stavět svá sídla jako pohodlné a přepychem vybavené zámky. Jednou z posledních památek hradní architektury je hrad Pernštejn na Moravě, který se nám zachoval do dnešní doby bez podstatných změn v té podobě, jakou měl koncem 15. století. Stojí na nevysokém skalním ostrohu u městečka Nedvědic, kde byl založen jako rodové sídlo významné šlechtické rodiny Pernštejnů. Stavba vzniklá jako dřívější hrady na vrchu, kde nebylo příliš místa, ještě se rozvíjela hlavně do výšky. Nejpevnějším jádrem hradu byla věž, která chránila palác /obytné stavení/. K paláci přiléhala stavení hospodářského rázu. Vysoká stavba Pernštejna je ozdobena arkýři, balkony, portály, okny. Tyto ozdobné jednotlivosti zvyšují nejen malebnost hradu, ale i jeho uměleckou cenu jako jedné z posledních památek tohoto středověkého druhu stavitelského umění.
Loggie radnice v Banské Bystrici: Odraz vývoje hospodářských podmínek a s tím souvisících společenských změn se projevil i ve výstavbě našich měst. Hornická města středního Slovenska, která podobně jako o něco dříve Kutná Hora byla středisky nového hospodářského života, jsou toho názorným dokladem. Nerostné bohatství přinášelo jim rychlý hospodářský rozvoj a spolu s tím i vyšší životní úroveň bohatých měšťanů. Město Banská Bystrica bylo nejvýstavnější v 16. století, ale tamní renesanční domy podlehly velkému požáru v r. 1791 a z celé nádhery zbylo jen několik málo fragmentů. Patří k nim i krásná loggie na staré radnici. Arkády radnice zdobí stavbu po vnější, nikoliv po nádvorní straně, což je charakteristické pro slovenskou renesanci.
Zámek Opočno v Čechách: K renesanční přestavbě zámku Opočno ve východních Čechách byla vnějším podnětem cesta jeho majitele do Italie. Vilém Trčka z Lípy byl totiž v družině českých pánů, kteří jeli v ústrety králi Maxmiliánovi do Janova. Krása renesančního italského umění působila na něj tak, že podle jeho vzorů dal upravit své sídlo v duchu nových nároků doby. My na opočenském zámku vzpomínáme především nešťastných obětí pozdějších poddanských rebelií, vyvolaných neúprosným utlačováním lidu pobělohorskou šlechtou. Byly nejen výkřikem zoufalství nad poměry člověka nedůstojnými, ale i projevem starého revolučního ducha našeho lidu. Povstání venkovského lidu se ovšem vyskytují již koncem 15. století, když feudálové postupně likvidují poslední výdobytky husitského revolučního hnutí. Pobělohorský útisk se strany světské i církevní vrchnosti vystupňoval hospodářskou a sociální bídu lidu natolik, že rebelie proti tyranským vrchnostem nabývaly často masového rozsahu a zachvacovaly velká území. Pro jejich úspěch však nebyly potřebné podmínky. Všechna povstání /povstání Chodů 1693, na Počátecku 1713, na Opočensku 1732, v různých krajích 1738/ byla krutě potlačena, císařské vojsko vždy nakonec „zavedlo pořádek“ a lid byl přinucen dále robotovat pro svou vrchnost. Přesto bouře odporu neustaly až do zrušení nevolnictví.
Síň české dvorské kanceláře na hradě pražském: Bitvu bělohorskou, která byla počátkem třicetileté války a smutné doby „temna“ pro náš lid, předcházela událost, která dala podnět k otevřenému projevu existujících rozporů mezi různými mocenskými skupinami vládnoucích feudálů: byla to tak zvaná pražská defenestrace. Síň české dvorské kanceláře na hradě pražském, z jejíchž oken byli dne 23. května 1618 vyhozeni dva katoličtí místodržitelé Slavata a Martinic spolu s písařem Fabriciem, dodnes se nám zachovala bez podstatných změn. Je to prostorná místnost s renesančními okny v křídle vladislavské části královského paláce. Vstupuje se do ní krásnými původními renesančními dveřmi, její předsíň zdobí síťová klenba. Tato zajímavá síň je nejen památkou na zmíněnou historickou událost, ale zároveň i dokladem, jak vypadala kdysi úřední místnost nejvyšších královských úřadů.
Valdštejnský palác v Praze: Jedním z typických pobělohorských uchvatitelů a kořistníků, který z konfiskovaného majetku českých feudálů získal panství zabírající téměř čtvrtinu Čech, byl vévoda frýdlantský, Albrecht z Valdštejna. Výrazem jeho dočasné hospodářské i politické moci byla též bohatá stavební činnost, ve které se patrně snažil předstihnout i samého panovníka. V Praze je toho dokladem známý Valdštejnský palác. Byl postaven v letech 1622–1630 na místě, kde dříve stávalo asi šestadvacet domů. Některé z nich vévoda koupil, jiné prostě zabral a do smrti nezaplatil, což nebylo nic překvapujícího v násilném počínání tohoto dobrodruha. Valdštejnský palác vystavěli italští stavitelé v raně barokním slohu. Ukázněný řád průčelí i některé architektonické detaily dokládají navazování na tvarosloví pozdní renesance. Palác zaujímá velký prostor, má několik křídel, pět dvorů, vlastní jízdárnu a velmi krásnou zahradu. Jízdárna je nyní upravena pro výstavní účely Národní galerie a zahrada je zpřístupněna veřejnosti.
Salla terenna ve Valdštejnské zahradě v Praze: Valdštejnská zahrada patří v Praze mezi nejkrásnější. Byla kdysi upravena v slohu italských palácových zahrad a ozdobena sochami umístěnými v architektonické úpravě. Originály těchto soch, které jsou dílem holandského sochaře Adrianna de Vries, byly za třicetileté války odvlečeny Švédy a dnes je jimi vyzdoben královský palác v Drotningholmu ve Švédsku. Nám byly náhradou poskytnuty odlitky. Monumentální salla terrena v formě loggie, která je výtvarnou dominantou zahrady, otevírá se do volného prostoru třemi oblouky, jež spočívají na dvojitých sloupech. Strop je vyzdoben štuky /t. j. sádrovými plastickými ozdobami/ a malbami, které znázorňují scény z trojské války. Salla terrena je typickou ukázkou representační zahradní architektury, která doplňovala obydlí paláce a ožívala v létě při zahradních slavnostech šlechty. Dnes slouží všemu lidu při letních koncertech a jiných kulturních produkcích.
Karel Škréta: Podobizna brusiče kamenů Miseroniho a jeho rodiny: Požadavky representace a přepychu, na které plynula značná část bezpracných zisků feudálů, byly tak na druhé straně podnětem k vytváření mnoha uměleckých hodnot, které dnes tvoří naše památkové bohatství. Dokladem toho jsou i práce dvorských brusičů a řezačů drahých kamenů, které vlastně daly základ velkolepému rozvoji českého sklářství v 17. a 18. století. Rodinu jednoho z nich zobrazil slavný český malíř Karel Škréta. Jako bychom byli právě odhrnuli závěs na dveřích a stanuli ve starodávné světnici, kde císařův dvorní brusič kamenů Dionysius Miseroni usedl k rodinnému stolu. Početná rodina, manželka, děti, od nejstaršího syna až po to batole, jež se ještě důvěřivě tulí k otcově ruce, všichni se seskupili nad stolem, na kterém leží perly a drahokamy. V pozadí obrazu je vidět do dílny, odkud plyne všechen rodinný blahobyt. Tam se lopotí dělníci kolem nemotorných ručních brusů. Velký český malíř, který žil a tvořil v 17. stol. a od kterého nás dělí tři sta let, zachytil věrně a přirozeně tento rodinný výjev, že se nám zdá, jako by se právě odehrával v naší živé přítomnosti.
Matyáš Braun: Lenost. Socha z aleje neřestí v Kuksu: Hmotné prostředky některých šlechticů, kteří měli náklonnost k umění, dávaly barokním výtvarným umělcům možnosti v míře skutečně velkorysé. Mezi umělecká díla nevšední koncepce patří areál šporkovského hospitálu a nedokončeného zámku v Kuksu u Dvora Králové. Zde vznikla z ruky a díla slavného Matyáše Brauna celá galerie vynikajících soch v plenéru, mimo jiné též dvě řady oblíbených tehdy alegorií – v tomto případě na jedné straně ctností a na druhé straně neřestí. Jedna socha Matyáše Brauna z aleje neřestí v Kuksu představuje lenost – podobně jako u druhých plastik její zosobnění v lidské podobě. Mladá dívka se opírá v sladké únavě o šíji dobromyslného oslíka. Její celé tělo se oddává sladké nečinnosti. Jako by byl právě uklouzl slastný povzdech pootevřenými ústy děvčete, které si snad ukradlo tuto tichou tajnou chvilku někde v ústraní, kam nedohlédnou slídivé zraky přísného panského drába. V sugestivním dojmu ospalosti tkví půvab této sochy, na které Braun zachytil tak mistrně sladkost zahálky.
Interiér knihovny strahovského kláštera: Církev jako představitelka vládnoucí ideologie nezůstávala ovšem za ostatními feudály v ničem pozadu. Mnohé kláštery navazovaly na někdejší tradici středisek středověké vzdělanosti, i když již dávno neměly toto postavení monopolně. Některé prosluly zvláště bohatstvím svých knihoven. Knihovna strahovského kláštera, kdysi největší klášterní knihovna v Praze, obsahuje velké množství vzácných rukopisů z 9. až 18. století, inkunabulí /t. j. prvotisků z 15. století/ a krásnou sbírku pohledů na Prahu /veduty/. Nejstarší částí knihovny je její theologický sál. Úprava a mobiliář sálu jsou z konce 17. století. Nízko nasazená valená klenba je bohatě zdobena freskami i štukovou výzdobou. Fresky pocházejí až z počátku 18. století. Dnes je knihovna přidružena k Památníku národního písemnictví, který je umístěn v bývalém strahovském klášteře.
Velký sál zámku v Jaroměřicích na Moravě: Kulturní život v období baroka však pulsoval i mnoha jinými proudy a často se osobní záliby a sklony některých příslušníků šlechty staly bezděčným předpokladem k významnému obohacení naší umělecké tradice nejen na poli výtvarném. Velký sál jaroměřického zámku, který si dal zbudovat v letech 1700–1737 hrabě Jan Adam z Questenberka, je typickým representačním prostorem, jakých najdeme mnoho na našich zámcích z té doby. Sál prostupuje dvěma patry, parketová podlaha je složena na způsob ozdobné intarsie, stěny pokryty malbami, jež svým dekorem i pastelovými tóny barev ohlašují rokokové prvky. Křehký čalouněný nábytek doplňuje zařízení sálu. Pro nás je sál ovšem ještě významnější tím, že jeho stěny odrážely zvuky domácích zámeckých koncertů. Tady bylo po prvé ve světové hudební literatuře užito sonátové formy v symfoniích a kantátách znamenitého českého skladatele Fr. Míči. Na zámku byla také provedena první česká opera, kterou Míča složil na italský text. Hudební produkce na zámku – hrabě měl svou vlastní kapelu složenou většinou z panských zaměstnanců – byly přístupny širšímu obecenstvu z okolí. Tak se klasické výtvory barokní hudby dostaly mezi moravský lid a ovlivnily jeho přirozenou hudebnost, které vděčíme za překrásné lidové národní písně.
Selský statek v Přepeřích u Turnova: Dokladem živých tvořivých sil a nadání našeho lidu, z jehož práce vyrůstaly všechny hodnoty presentované vládnoucími třídami, jsou i četné hmotné památky, zvláště lidová architektura. Její malebnost a osobitý půvab tkví především v ryzím a citlivém smyslu pro formu i materiál, kterého bylo ke stavbě použito. K nejkrásnějším patří památky lidové architektury v oblasti Českého ráje, jak je zachována na příklad v selském statku v Přepeřích čp. 2 u Turnova. Obytný dům pochází z konce 18. stol. /1797/, vrata z roku 1802. Statek je patrový, s pavlačí, jak je zvykem v kraji. Ve svém tvarosloví – podobně jako lidový kroj – jsou často i lidové stavby ovlivněny vzory z okruhu vyšších společenských vrstev, šlechty a měšťanstva.
Celnice u Hybernů v Praze: Ale že právě ve vlastní tvořivé síle lidu zůstalo zachováno jádro národní kultury, ukázalo období t. zv. národního obrození. Počátky procesu utváření českého a slovenského národa na sklonku feudalismu byly součástí velké společenské přeměny, vynucené rozvojem výrobních sil, kterým se dosavadní feudální řád stal překážkou, jež musila být odstraněna. Příliv venkovského lidu do měst po zrušení nevolnictví /1781/ stal se jedním ze základních předpokladů rozvoje českého národního hnutí, které v 19. století usilovalo o národní svébytnost, hospodářskou i kulturní. Významnou úlohu při tom mělo naše písemnictví a divadelnictví. Budova bývalého kláštera Hybernů v Praze, dnes výstavní síň, je pro nás památná tím, že v jejích zdech bylo zřízeno české vlastenecké divadlo, které se po stržení Boudy /1789/ octlo bez přístřeší. Hrávalo se tu česky i německy a proti aristokratické scéně Stavovského divadla bylo to divadlo lidové, které vystihovalo výběrem repertoáru potřeby lidového obecenstva. Vykonalo kus záslužné práce v prvním období našeho národního probuzení. Soudobá rytina vám ukazuje průčelí bývalého klášterního kostela po přestavbě na celnici. Úprava provedená v letech 1808–11 podle návrhu J. Fischera v slohu t. zv. empiru je výrazem nového dobového vkusu.
Zámek Hluboká v jižních Čechách: Šlechta valem ztrácela v první polovině 19. století s postupným rozvojem kapitalismu na svém významu hospodářském, společenském i kulturním. Jedním z posledních projevů moci jejích představitelů je stavba zámku Hluboká u Českých Budějovic /1841–1871/. Zámek byl postaven velkým nákladem rodinou knížat Schwarzenberků, kterým tak přepychovou stavbu umožnil rozsáhlý pozemkový a průmyslový majetek v jižních Čechách. Avšak jeho pohádková nádhera, romanticky napodobující sloh středověkých sídel v Anglii /t. zv. Windsorskou gotiku/, zůstala už jen pouhou připomínkou někdejší slávy šlechty, vývojem dějin odsouzené k zániku. Dnes je zámek i s parkem veřejně přístupný a jeho bývalá jízdárna byla nedávno památkově upravena, aby v ní byla umístěna Alšova jihočeská galerie. Rozhodnou ránu feudalismu zasadil rok 1848. Revoluční vlna tehdy zachvátila celou západní a střední Evropu a neminula ani Čechy a ostatní země bývalé habsburské rakouské monarchie. Hlavním cílem revolučního hnutí bylo vyvrátit přežitý feudální systém, který brzdil další hospodářský rozvoj společnosti. Místo dosavadní vládní formy /vládl panovník se šlechtou a s vyšším duchovenstvem/ měla být vyhlášena ústava /konstituce/ – buržoasní vládní forma s volenými poslanci. Uskutečnění tohoto požadavku značilo jistě pokrok. Druhým úkolem, jejž si kladli představitelé buržoasie, bylo uspokojivé vyřešení národnostní otázky, zvláště v mnohonárodnostní rakouské monarchii. Tím měl být zaručen i svobodnější rozvoj dosud utlačovaným slovanským národům, především pokud jde o hospodářské zájmy buržoasních vrstev. Jestliže v těchto požadavcích s nadějí na pokrok i s hlediska sociálního šel revoluční lid, bojovníci na barikádách, dělnictvo a uvědomělé studentstvo i část pokrokové inteligence, po boku představitelů k moci nastupující české buržoasie, byl trpce zklamán její obojakou, prospěchářskou politikou, která se obávala rostoucího hnutí mezi průmyslovým dělnictvem i uvědomování pracujících na venkově, zajišťovala si při pádu feudalismu svou moc a zabránila splnění požadavků, které si kladl pracující lid; zajištění práva na práci, na řádné mzdy za práci, definitivní odstranění hospodářského a sociálního vykořisťování a bídy. A tak jedinými cennými výsledky revoluce bylo trvalé odstranění roboty a zřízení konstituce; konstituce však ještě zdaleka nezajišťovala plnění požadavků pracujících a neměla ani dlouhé trvání, neboť vzápětí ji vystřídal tuhý režim Bachova absolutismu.
Prapor Národní gardy v Hradci Králové od Josefa Mánesa: Vzrušený rok 1848 přinesl mnoho nových myšlenek a podnětů i do českého kulturního života. Návrh praporu pro Národní gardu v Hradci Králové od Josefa Mánesa jeví na lícní straně ještě mnoho reminiscencí na staré korouhve. Rubová strana praporu však obráží sebevědomé Mánesovo vlastenectví v bojovném postoji českého lva, kterého pojal Mánes jako symbol dávné české udatnosti i nesmlouvavé národní hrdosti. Národní gardy, které se většinou rekrutovaly z řad buržoasie a byly jejím nástrojem, nesehrály ovšem v revolučních událostech roku osmačtyřicátého vcelku pokrokovou úlohu. Přesto však Mánesův prapor je vzácnou památkou, symbolem revolučního nadšení, které si v počátcích kladlo tak krásné cíle. – Jako Mánes a jiní výtvarně, tak Bedřich Smetana hudbou, skvěle zachytil charakteristiku revolučního roku 1848, zvláště ve skladbách „Píseň svobody“, „Pochod studentské legie“ a „Pochod národní gardy“, a spisovatel Jan Neruda veršem v „Romanci o roku 1848“.
Budova Národního divadla v Praze: Vyvrcholením kulturních snah českého národního hnutí v 19. století, v době, kdy se naše buržoasie ještě opírala o národní zájmy všeho lidu, bylo budování Národního divadla v Praze. Pod heslem „Národ sobě“ spojil se tu skutečně celý národ a jeho nejlepší umělci k dílu, jež manifestovalo tradici a vyspělost české kultury a tím oprávněnost požadavků hospodářské a politické svéprávnosti, které buržoasie pro sebe usilovala dosáhnout v rámci rakouské habsburské monarchie. Budova Národního divadla je stavba v slohu české novorenesance. Navrhl ji a v letech 1868–1881 vystavěl architekt Josef Zítek. Po požáru r. 1881 dokončil stavbu jeho žák Josef Schulz. Sochařská a malířská výzdoba vnější i vnitřní je dílem mnoha umělců t. zv. generace Národního divadla, zejména J. V. Myslbeka, B. Schnircha, Mikuláše Alše, Josefa Tulky, Františka Ženíška, Julia Mařáka, Vojtěcha Hynaise, Ad. Liebschera a Václava Brožíka.
Mik. Aleš: Pověsti a osudy z cyklu „Má vlast“ v Národním divadle: Obraz Mikuláše Alše „Pověsti a osudy“ z cyklu lunet „Má vlast“, který zdobí foyer Národního divadla, je prvním ze sledu obrazů, ve kterých provází Aleš svého hrdinu na cestě po české vlasti. Tady jinoch, ještě poloviční dítě, zaujatě naslouchá vypravování staršího muže za utěšené chvíle zimního večera. Celé prostředí rodiny, předoucí matka, oheň v krbu, jenž vrhá světelné záblesky po jizbě, i pes, který venku střeží rodinný klid v nepohodě a mrazu, vytvářejí intimní ovzduší poklidného staročeského domova. Mikuláš Aleš svým uměním malířským stejně jako Alois Jirásek skvělou literární formou vypravěčskou se přiblížili srdci lidu, z něhož vyšli a jemuž vždy zůstali věrní. Oba čerpali z českých dějin a svým dílem dodnes přispívají k povznesení zdravého národního sebevědomí.
Josef V. Myslbek: Hudba. Socha ve foyeru Národního divadla: Socha, kterou vytvořil pro Národní divadlo sochař J. V. Myslbek, je beze sporu z nejkrásnějších z celé sochařské výzdoby divadla. Myslbek ztělesnil svou „Hudbu“ postavou ženy, která tiskne k hrudi lyru a zaposlouchaná do zvuků písně stojí se sklopenýma očima, jako by snila. Střídmé gesto rukou, sklon hlavy i přivřená oční víčka vyjadřují soustředěnost mysli tak mistrně, že vlastním výrazem této Hudby se stalo tiché zasnění. První náčrt vytvořil Myslbek v r. 1892. Socha však byla osazena až r. 1911. Plných dvacet let pracoval mistr, hledaje ten pravý výraz pro své dílo.
Jan Štursa: Raněný: Štursova socha Raněný vznikla pod přímým otřesným dojmem za světové války /1914–1918/, které se umělec jako voják zúčastnil. Raněný je nahý muž, který padá zasažen smrtící ranou v plném květu života. Obranné gesto jeho rukou zdůrazňuje, že byl zákeřně přepaden a že umírá, aniž se mohl bránit. Dokonalá plastičnost forem a výraz bolesti spíš duševní než tělesné, vyjádřený v obličeji raněného muže, způsobuje, že nemůžeme zůstat bez pohnutí, když se na sochu zadíváme. Náš přední mistr moderního sochařství zde skvělou formou vyjádřil protest proti válce, která sice přinesla národům Čechů a Slováků samostatnost v kapitalistickém státě, ale v podstatě byla důsledkem hmotných zájmů a jinak neřešitelných mocenských rozporů vládnoucích imperialistů. Při pohledu na toto dílo si znovu připomeneme i mnichovskou zradu, která měla tak strašné následky pro náš lid, a rovněž si připomeneme všechny oběti hrdinného odboje proti fašistickým okupantům, ve kterém položily své životy tisíce nejlepších synů a dcer naší země. A se stejným odporem si uvědomujeme, že titíž imperialisté by právě nyní chtěli rozpoutat další války, v nichž by lid celého světa platil krvavou daň za jejich mocenské choutky a zbrojařské zisky. – Štursova socha „Raněný“ je umístěna před Staroměstskou radnicí v Praze. Je to nejvniternější protest proti válce, který mohl český člověk tak krásnou formou vyjádřit.
Karel Pokorný: Sbratření: Trvalou památkou nevýslovné radosti, nadšení a překypující lásky, s jakou jsme vítali příslušníky hrdinné sovětské armády, která nás v roce 1945 osvobodila od hrůz nacismu a druhé světové války, zůstává dílo Myslbekova žáka, prof. Karla Pokorného – sousoší „Sbratření“. Mladý Rudoarmějec s kyticí v ruce je upřímně vítán prostým synem českého lidu. Oba se drží v objetí a polibek co zástava věrnosti i ochrany, vzájemné úcty i lásky vyjadřuje jejich city. V bezprostředním, prostém a ryzím výrazu je síla a půvab této skupiny, jež je podána vzrušeně, sochařsky dokonale a s vrcholným uměleckým mistrovstvím.
Pantheon, Památník Osvobození na vrchu Žižkově: Na věčnou paměť bojů našeho lidu proti porobě a útlaku byl postaven Památník národního osvobození na vrchu Vítkově v Praze. Je to monumentální bloková budova, obložená žulou, dílo arch. Jana Zázvorky z let 1929–1932. Dobudování Památníku a dokončení jeho umělecké výzdoby pokračuje i v dnešní době, kdy si náš lid v čele s dělnickou třídou vybojoval svobodu a kráčí vstříc šťastné budoucnosti na cestě k socialismu. Jako výraz vděčnosti a věčného spojenectví se Sovětským svazem byla v Památníku zbudována Síň Rudé armády – naší osvoboditelky. V Památníku je také umístěno mausoleum prvního dělnického presidenta Československé republiky, Klementa Gottwalda. Památník národního osvobození a mohutná bronzová socha Jana Žižky z Trocnova, která vévodí prostranství před jeho průčelím, jako symbol připomínají všem slávu a pokrokové tradice minulosti. O nich promlouvá také celé naše památkové bohatství a dává tak všemu lidu ideovou posilu při budování lepších zítřků.
y
