Skupina ordnérů: To jsou hnusné tváře hitlerovských band, které násilím, požáry a vraždami připravovaly hrůzy příštích let, ničily štěstí milionů rodin, plenily země Evropy. Troufalost fašistických band vyvrcholila pučem 13. září 1938, kdy jedině lid za vedení Komunistické strany Československa rozprášil henleinovské tlupy. Poražení fašisté zbaběle prchali za hranice. Zrada české a slovenské buržoasie, která byla úplně ve vleku západních imperialistů, však pokračovala stále dál.
Rudé právo – Kalinin: SSSR splní svoje závazky: V této době však Komunistická strana Československa všemi prostředky uvědomovala pracující lid o věrnosti závazků, které Sovětský svaz jako jediný stát mající s Československem uzavřenou přátelskou dohodu, je rozhodnut splnit.
Dopis vyslance Fierlingra: V kritických zářijových dnech roku 1938 tehdejší československý vyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger zasílá odpověď sovětské vlády presidentu Benešovi, který se ptal, zda Sovětský svaz pomůže Československu, zůstane-li Francie věrna paktu. Odpověď zněla: Sovětský svaz je odhodlán pomoci republice okamžitě a účinně.
Sovětská pěchota a tanky: Sovětská armáda, její pěchota, námořní a letecké síly byly připraveny bránit svobodu Československa proti fašistickému útočníku. Přes bojové nadšení lidu a jeho odhodlání bránit se za pomoci Sovětského svazu proti německému útočníku přijala dne 21. září 1938 Hodžova vláda berchtesgadenský diktát, sjednaný mezi Hitlerem a Chamberlainem.
Přísaha lidu před parlamentem: Potupný krok vlády však náš lid, vedený Komunistickou stranou zamítl. Došlo k velikým demonstracím, na kterých si lid vynutil odstoupení zrádné vlády. Ke shromážděnému lidu před parlamentem promluvil Klement Gottwald: „Držte se a nedejte se!“ To byl vzkaz představitele dělnické třídy, který tak tlumočil vzkaz celého demokratického světa a Sovětské armády. To bylo heslo, na něž československý lid odpověděl: „Nedáme se. Svobodu vlasti uhájíme. Tak přísaháme!“ A lid byl připraven svou přísahu splnit. Nesmírné nadšení se zmocnilo všech, když nová vláda vyhlásila mobilisaci, kterou si lid vynutil.
Mobilisovaní vojáci ve vlaku: Ještě dříve, než dozněla poslední slova mobilisační výzvy, muži, doprovázeni ženami a dětmi, spěchali, aby prvním vlakem odjeli k svým posádkám. Poslední úsměv, sevřená pěst, bojové odhodlání v tváři, to byly znaky, že československá armáda má statečné bojovníky, kteří ubrání svou vlast a národ proti fašistickému útočníku.
Voják na stráži: Ale úsilí českého a slovenského lidu v té době bylo marné. Zatím co československý voják s puškou v ruce stál na stráži, připraven k boji, reakční síly československé vlády, které byly ve vleku západních kapitalistů, jej zradily.
Celkový obraz Buzuluku: Teprve o tři roky později na území nejvěrnějšího spojence – Sovětského svazu – za usilovné práce představitelů Komunistické strany Československa, v dalekém Buzuluku se začíná formovat nová bojová jednotka, základ příští lidově demokratické armády osvobozeného Československa. Je to bojová jednotka svobodného československého vojáka, který se rozhodl bojovat po boku Sovětského svazu proti fašistickému okupantu rodné vlasti.
Nastoupivší jednotka v Buzuluku: Nad buzuluckým táborem vysoko, vysoko a svobodně zavlála československá vlajka vedle rudé vlajky Sovětského svazu. Jsou to vlajky, které budou na věčné časy symbolisovat nerozborné a věrné přátelství, posvěcené krví nejlepších synů a dcer obou národů – přátelství, které zabezpečuje mír, štěstí a blahobyt našich národů. Zatím co se Benešova československá vláda v Londýně snažila rozhlasem otupovat bojového ducha pracujícího lidu ve vlasti, paktovala se s Háchovskými kolaboranty a v Anglii vychovávala z důstojníků vojenské hejtmany, staral se předseda Komunistické strany Československa, soudruh Klement Gottwald jako pečlivý otec o československé příslušníky v Buzuluku. Vysvětloval, povzbuzoval, sjednocoval.
Klement Gottwald v Buzuluku: Návštěvy Klementa Gottwalda se staly slavnostními okamžiky v životě vojáků. Při nich se znovu přesvědčovali o správnosti svého boje a o rozhodující úloze Sovětského svazu, který jediný byl s to porazit fašistického útočníka. Nezapomenutelná jsou Gottwaldova slova o lásce a přátelství k národům sovětské země. Říkával: „Střezte jako oko v hlavě bratrství a přátelství našich národů se Sovětským svazem a nedopusťte, aby kdokoliv a pod jakoukoliv záminkou toto přátelství kalil a rušil, a buďte si vědomi, že práce takového člověka by byla prací pro Hitlera.“
Obraz Jaromíra Schoře – Odjezd československé jednotky z Buzuluku na frontu: Na počátku roku 1943 se loučili příslušníci 1. československého samostatného praporu s buzuluckými občany a odjížděli na frontu. Přišli všichni. Mladí, staří, ženy i děti. Sovětští hostitelé byli hrdi na své Čechoslováky. Vždyť československý voják byl první z mimosovětských vojáků, který se šel bít po boku sovětské armády s fašisty. Stuha připjatá sovětskými ženami na zástavě, nesla bojové heslo „Smrt německým okupantům!“ – Poslední stisk ruky, bratrský polibek, zvuk polnice – a v mrazivém dnu se pomalu roztočila kola pod vyhřátými těpluškami. Vlak se rozjel na frontu.
Obraz Jiřího Šebka – Sokolovo: Sokolovo. Jedno jediné slovo – a přece je v něm celá historie. Právě v této nevelké ukrajinské vesnici, opírající se jižně od Charkova o řeku MŽE, vybojovali vojáci 1. československého samostatného polního praporu svůj první vítězný boj s fašisty. V roce 1938 vláda Masarykovy a Benešovy republiky znemožnila obranu města na hranicích Krušných hor, které nyní nese totéž jméno. O pět let později se však československý voják po boku sovětského vojáka hrdinně bije o jiné Sokolovo, daleko od vlasti. Bojoval udatně proti nepřátelské přesile a zvítězil. Tradice husitských vojsk a jejich hesla „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ znovu ožila.
Boje v prostoru Žaškov: Český a slovenský voják svým bojem splácel Sovětskému svazu jeho nezištnou pomoc našim národům a upevňoval bojovou družbu obou bratrských armád, spojených stejným cílem, kterým bylo osvobození okupovaných národů. Na podzim téhož roku se po druhé rozletělo světem jméno československého vojáka. To když po boku sovětských divisí bylo osvobozeno hlavní město Ukrajiny Kijev. Boj za Kijev byl i bojem za Prahu. Proto s tak nevídanou energií se českoslovenští vojáci vrhli do dalších bojů v prostoru Vasilkov, Fastov, Ruda a Bílá Cerekev. Náš obraz je sleduje při těžkém obranném boji u Žaškova.
Partyzáni v horách na Slovensku: Odpor pracujícího lidu v okupované vlasti přes úsilí československé londýnské vlády vlivem stálých vítězství sovětské armády vzrůstal. Také boje československé jednotky v SSSR byly s nadšením přijímány lidem v okupované zemi. Pod vlivem Komunistické strany Československa vzrůstalo i revoluční hnutí lidových mas. Množily se sabotáže, rostly partyzánské skupiny. Jako blesk se rozšířila světem zpráva o povstání slovenského lidu. Bojová fronta vznikla i na území vlasti. Západní spojenci zásobovali bojující vojska na Slovensku jenom sliby.
J. V. Stalin se svými spolupracovníky: Avšak Sovětský svaz souhlasil se zástupci Komunistické strany Československa a rozhodl se k okamžité a účinné pomoci. Nově upravil svůj strategický plán a na podporu Slovenského národního povstání začal organisovat dukelskou operaci.
Náčrt dukelské operace: Přes to, že vojska 1. ukrajinského frontu připravovala ofensivní akce ve směru severní podél Karpat na Krakov, (viz čárkovanou šipku) vyčlenil maršál Koněv na rozkaz generalissima Stalina část svých sil, aby provedly útočnou akci ve směru Krasno, Dukla, Prešov a aby se spojily během pěti dnů na území ČSR v prostoru Prešova se dvěma slovenskými divisemi. (Viz plnou šipku.) Ovládnutím Dukelského průsmyku, který protíná hranici Československa a Polska v prostoru severovýchodního Slovenska, se měla získat tepna, kterou by bylo oživeno Slovenské národní povstání a uspíšeno vítězné zakončení války. Těchto bojů se měli účastnit i příslušníci československé vojenské jednotky v SSSR, kteří v té době již byli organisováni v 1. československý armádní sbor.
Obraz Jiřího Šebka – Celkový pohled na Dukelský průsmyk: Dne 8. září 1944 byl zahájen boj o předhoří Karpat, na jejichž vrcholech se táhly československé hranice. Byla to etapa nejobtížnějších bojů československých vojáků v druhé světové válce. Spojení se slovenskými divisemi v prostoru Prešov se nezdařilo. Buržoasii oddaní důstojníci těchto divisí zradili a oklamaní vojáci byli fašisty dříve odzbrojeni, než si uvědomili, že jsou oklamáni.
Zamlžená lesnatá krajina v Dukelském průsmysku: Urputné boje sovětské armády a československé vojenské jednotky v SSSR se vedly v horském, hustě zalesněném terénu. Podzimní mlhy, deště a chlad, zvyšovaly obtížnost bojů. Nepřítel si vybudoval obranu na všech kopcích, které se táhly napříč frontou v sedmi pásech za sebou.
Úprava cest: Rozmoklé a rozblácené cesty zdržovaly přísun bojového materiálu jednotkám, které byly v dotyku s nepřítelem. Bylo třeba vyměnit pušku a samopal za lopatu a rýč a v dešti, mlze a blátě, ve dne i v noci zajišťovat a upravovat komunikace.
Hora Hýrová: Bojovalo se o každé návrší, každý kopec, každou horu. Nepřítel, který ovládal hory, nebezpečně palbou ohrožoval každý prostor, z něhož československá vojska útočila. Těžké boje se vedly ve dnech 13.–19. září o bezejmennou výšinu kota 534 u města Dukly, později o horu Javiru, horu Hýrovou, trig. 694, kterou vidíme na obraze, dále Žihošovou i Obšár, kota 532. Nepřítel byl po urputných bojích s těžkými ztrátami všude poražen a musel ustoupit.
Trosky města Dukly: V takovém stavu opouštěl nepřítel osady a města v Dukelském průsmyku. To jsou trosky pokojného kvetoucího polského městečka Dukly. Mezi hromadami cihel a kamenů, polámaných větví stromů, pracující polský lid se ihned po osvobození chopil práce, aby si vybudoval nový, krásnější domov, v němž by se těšil z míru, který na svých tancích nesla sovětská armáda.
Hořící osada: V plamenech, kouři, za výstřelů děl a rachotu kulometů zanechávali němečtí fašisté za sebou jednu osadu za druhou. Zničili všechno, co pilné ruce pracovitých polských a slovenských horalů za dlouhá léta vybudovaly. Hořely osady, samoty, vybuchovaly nálože pod mosty horské silnice; umírali střelami zákeřných a surových fašistů nejen vojáci, ale i civilní obyvatelé, ženy, starci a děti.
Plačící žena: Smrt, zkáza a vraždy – to byla nová fašistická „kultura“, kterou nacisté za podpory světového imperialismu rozsévali po celé Evropě. Tuto fašistickou „kulturu“ dnes v západním Německu připravují američtí imperialisté proti národům, které v čele se Sovětským svazem si zvolili cestu míru a socialistického budování vlasti.
Postup pěchoty: Proto vojáci 1. československého armádního sboru přes zákeřnost nepřítele, nepřízeň počasí, unavení, nevyspalí, ale s pevným odhodláním zvítězit znovu a znovu se vrhali do bojů a stále hlouběji pronikali lesními cestami. Nic je nemohlo zadržet. Před nimi byl nepřítel, který jako hladový vlk hubil životy a majetek našeho lidu a kterého bylo nutno zničit. Heslo jejich zástavy „Smrt německým okupantům!“ bylo uváděno v čin.
Přísun dělostřeleckého střeliva: Tam, kam ani auto ani kůň nedokázal dopravit střelivo, nastupoval voják, neboť právě na rychlém přísunu střeliva často závisel život soudruhů, kteří ležíce v blátě, močálu, za vyvráceným stromem, v horském potoce, stříleli poslední náboje ze samopalu na nepřítele. Nosiči střeliva přišli včas. Za svahem je nepřítel. Podzimním deštěm promočení, zablácení, zimou prostuzení, přinášejí na ramenou dělostřeleckou munici do palebných postavení dělostřelectva, kryjíce se nízkým vrchem.
Palba dělostřelecké baterie: Přišli včas. Českoslovenští dělostřelci rychle připravili svá děla k palbě. V několika vteřinách do mlhavého dne zazněl povel: „Za Lidice, za žalářované a umučené, za svobodnou Prahu, pal!“ Čestně plnili českoslovenští dělostřelci bojový odkaz buzuluckých obyvatel, ničit fašisty.
Útok pěchoty: S prvním dopadem granátu vyrazila i pěchota. Schýlení, přitisknutí k zemi, rychlými skoky se řítí vojáci do hustého lesa, v němž se nepřítel houževnatě brání. Snad po třetí, snad již po čtvrté opakují svůj útok. Avšak není jiné cesty. Úkol musí být splněn, nepřítel musí být zničen.
Spojovací ústředna: Pronikli. Útok se zdařil. Telefony se rozezvučely. Vojáci spojovací služby bedlivě poslouchají každou zprávu. Spánek jim klíží oči, ozvěna dělostřeleckých paleb ruší poslech. Avšak oni jsou si vědomi svého úkolu. Spojení během boje nesmí být ani na okamžik přerušeno.
Ošetření raněných: Zatím v předních řadách bojujících jednotek konají svou službu ženy. I ony po prvé od husitských dob jsou příslušnicemi organisované armády. Za svištění děl, výbuchů granátů vynášejí z ohrožených míst raněné a poskytují jim první pomoc. Někteří ošetření bojovníci se znovu chápou zbraní a odcházejí do přední linie. Jiní, těžce ranění, jen se sebezapřením překonávají bolesti a jsou odsunováni do zázemí.
Zničené německé vozy: Boj ustal. Nepřítel utrpěl ztráty. Zbytky obrněných aut, nákladní auta s municí, polní kuchyně i s koníkem se stala majetkem vítězných vojsk. Není však možno se dlouho zamýšlet nad právě dosaženým úspěchem. Vždyť nepřítel jako obvykle se jistě pokusí o nový protiútok.
Ženijní vojsko – miny: Ženijní vojsko již proniklo vpřed. Plížením metr za metrem prohledávali jeho příslušníci železnými bodci zem. Ustupující nepřítel kladl všude tisíce min, aby zadržel naše vojáky.
Nápis „Pozor, miny!“: Miny zakopával do země, přikrýval kameny, podkládal pod kořeny stromů, připevňoval k větvím, kladl pod prahy opuštěných domů. Ve svých zákeřných metodách byl vynalézavý. I v boji ukazoval svou zvrhlou fašistickou morálku.
Průzkumná hlídka: V té době vyšší velitel připravil plán nového útoku, kterým bude nepřítel zničen v dalším postavení. Na průzkum vyjel průzkumný oddíl. Projíždí osadou, kterou se podařilo vyrvat nepříteli dříve, než ji mohl zničit.
Tanková vojska: Také tankové jednotky podle plánu velitele se přesunují. Samopalníci v maskovaných pláštích se zeleným chvojím na šatech se bezpečně opírají o ocelový krunýř sovětského tanku. Za krátkou dobu jejich samopaly pod ochrannou palbou tanků zamíří do řad překvapeného nepřítele.
Návštěva sovětského důstojníka: Ve chvíli odpočinku, kdy v hluboké úžlabině vojáci se souhlasem velitele roznítili malý ohníček, přišel na návštěvu sovětský důstojník. I on si zahřívá prokřehlé ruce a suší rozmočenou obuv. Samopaly, opřené o strom na dosah ruky, jsou jediným znamením, že tato idyla je jen vydechnutí mezi dvěma boji. Vojáci však neteskní. Uvažují, diskutují o tom, jak nejlépe zajistit součinnost sovětských vojsk s našimi k novému připravovanému útoku.
Pečení koláčů pro vojáky: Ve dne i v noci, na kterémkoliv místě připravují kuchaři teplou stravu pro vojáky. Tato kuchařka i za těžkých podmínek vykouzlila primitivní pec. Velmi dobře ví, jak její soudruzi v přední linii s vděčností přijmou povidlový koláč, snad právě tak chutný, jako jídali doma.
Přesun minometného oddílu: Minometný oddíl se přesunul do nového palebného postavení. Přiblížil se silnicí, vinoucí se jako had o další metry k hranicím. Za výbuchů nábojů, které dopadaly do roklí a strží, hnali vojáci sboru nepřítele od Barvínku a Zydranové stále blíže a blíže k vytoužené hranici Československa. Teprve po těžkých a namáhavých bojích se podařilo dne 6. října 1944 za součinnosti Sovětské armády v ranních hodinách československému sboru dosáhnout hranic republiky v Dukelském průsmyku.
Dosažení hranic: Dukelského průsmyku zaplaceného osmdesáti šesti tisíci sovětských a šesti tisíci československých vojáků, bylo dobyto. Po prvé za šest let od Mnichova vstoupil nepokořený vítězný československý voják na půdu vlasti. Po jeho boku stál sovětský spolubojovník, který symbolisoval příští společnou cestu našeho pracujícího lidu, jenž v Sovětském svazu spatřoval svůj vzor, záštitu nedotknutelnosti svobody vlasti a zachování světového míru.
Vojáci na hranici: Boj o Karpatské přechody se chýlil ke konci. Fašisté byli poraženi. Sovětské a československé jednotky zvítězily proto, že jejich vojáci bojovali spravedlivou válku, že jejich morální a bojový duch se opíral o přání pracujícího lidu ujařmené vlasti. Proto byly i nejtěžší boje o přístupy k Dukelskému průsmyku zdrojem síly a udatnosti, protože vojáci si byli vědomi toho, že Duklou čekal lid na své osvobození.
Pomoc Sovětského svazu civilnímu obyvatelstvu: Po osvobození prešovského kraje daroval Sovětský svaz hladovějícímu obyvatelstvu potraviny. Znovu se prokázalo, že Sovětský svaz je přítelem nejvěrnějším a nejspolehlivějším. Zatím co děti, vypuzené fašisty z hořících domovů, vesniček, bez přístřeší, bez teplého oděvu, ve studených nocích čekaly příchod naší a sovětské armády, Angloameričané vyjednávali o separátní mír s Německem. Avšak ani Hitlerovi, ani západním imperialistům se jejich plán nedaří.
Přivítání československé jednotky na Staroměstském náměstí v Praze: Podobně jako se rozesmály tváře slovenských dětí a jejich otců a matek po příchodu sovětské armády do prešovského kraje, tak se za několik měsíců rozjásala osvobozená Praha, která vedle Rybalkových hrdinů vítala ve svých ulicích vítěze od Sokolova, Kijeva, Dukly, Liptovského Mikuláše, Velké a Malé Fatry a Ostravy. Pražský lid vítal vítěze od Dukly jako představitele pokrokových tradic Sovětské armády, jež ovládla dokonale vojenské umění na podkladě marxisticko-leninského učení.
Mohyla na Dukle: Padlí hrdinové dukelské operace, kteří v tomto boji obětovali své životy, nás zavazují, abychom jako oko v hlavě střežili své přátelství se Sovětským svazem, který životy svých nejlepších synů nám pomohl vydobýt svobodu naší vlasti.
Slavný pochod vojáků 1. československého sboru v SSSR Prahou: S láskou vzpomínejme padlých i žijících bojovníků, kteří neváhali za svobodu národa obětovat i svůj život. S láskou vzpomínejme na sovětské vojáky, kteří s tak nesmírným nadšením se dali do boje za naše osvobození. S vděčností přihlížíme k své armádě, armádě dělníků, rolníků a pracující inteligence, která po vzoru našeho pracujícího lidu uzavřela na věčné časy nerozborné přátelství se Sovětskou armádou – Osvoboditelkou, záštitou míru a budování socialistické vlasti – republiky Československé.
y
