Mapka povstání otroků ve starověku: K prvnímu velkému povstání otroků došlo v roce 137 na Sicílii. Otrokář Damafilos nedával otrokům jídlo ani oděv, takže si je museli opatřovat krádežemi a vraždami. Jeho žena mučila otrokyně. Otroci usoudili, že se jim už nemůže stát nic horšího. Syrský otrok jménem Eunus, který byl v službách obyvatele města Henny, sehrál v přípravě povstání důležitou roli. Byl kouzelníkem, a proto si získal důvěru otroků, kteří byli většinou syrské národnosti. Otroci zabili své pány, kteří je týrali, nechali naživu jen ty, kteří k nim byli laskaví. Otroci ničili sídla pánů, ale nedotkli se majetku drobných vlastníků. Eunus vytvořil vládu a vyhlásil království otroků. V jisté části Sicílie vedl povstání Kleón, původem z Malé Asie. Podrobil se Eunovi a společně dobývali Sicílii. Měli armádu v počtu 200 000 mužů, na dobu pěti let se stali pány Sicílie. Povstání bylo sice poraženo, ale mělo veliký ohlas mezi chudými rolníky. Tiberius Grakchus dokazoval senátu, že je nutno rozdělit půdu, aby se zvýšil počet rolníků. Velkostatkář se svou rodinou neměl mít více než 1 000 jiter půdy. T. Grakchus byl však zabit. Ohlasem povstání na Sicílii bylo i povstání otroků v Attice kolem roku 133 před n. l. Došlo k němu v Laurionských dolech (nedaleko Athén). Rozšířilo se do Makedonie. Téhož roku došlo k povstání v Malé Asii, které vedl Aristonikos, nevlastní bratr posledního krále pergamského, který odkázal zemi Římanům. Aristokonos povolal do svých oddílů otroky a chudinu. Teprve roku 130 před n. l. se podařilo povstání potlačit. Je zajímavé, že Aristonikovi radil jeden ze stoupenců Tiberia Grakcha, který uprchl do Malé Asie. Druhé povstání vzniklo na Sicílii v letech 104/103 př. n. l. Střediskem bylo město Heraklea. Králem otroků byl zvolen Salvius, který měl asi 22 000 bojovníků. Jiným velitelem otroků byl Athenion, který měl armádu v počtu 10 000 mužů. Mezi vůdci odboje byla naprostá jednota. K otrokům se přidávali i chudí rolníci. Jen po několika letech bojů s nasazením 20 000 pravidelných vojáků bylo povstání zdoláno. V téže době došlo k povstání v Malé Asii (v posledním svobodném řeckém státu, v bosporském království). Pontský král Mithridates chtěl toto království připojit ke svému. Lid povstal proti připojení. V čelo povstání se postavil skythský otrok Saumak, který dovedl své království uhájit po dva roky. Razil dokonce i vlastní mince. Mithridates poslal proti němu vojsko, které jej pak zajalo. Časově toto povstání spadá do doby, kdy došlo k druhému povstání na Sicílii. Třetím velkým povstáním bylo povstání Spartakovo v letech 74–71 př. n. l. Jeho dějištěm byla Itálie. O Spartakově povstání pojednáme podrobněji. (Černá zrnka označují rozsah Spartakova povstání, šipky označují směr Spartakových útoků.)

Souvislost povstání otroků s vnitropolitickou a zahraničně politickou situací Říma: Naše schématické znázornění povstání otroků je koncentrováno na přibližné letopočty největších povstání otroků ve formě snadno zapamatovatelné: 133 – 103 – 73 (po 30letých intervalech). Tabulka ukazuje dále, jak povstání otroků proti otrokářům propukalo jen za určitých historických podmínek, tj. v době, kdy třída otrokářů byla rozkládána vnitřními rozpory domácími (boje populárů s optimány: Grakchové, Marius kontra Sulla atd.) i mezinárodně (boj Římanů s podmaněnými národy v Hispánii, v Africe a boj proti barbarům, kteří naopak využívali vnitřních potíží Říma k loupeživým výpadům). Žáci si nemají pamatovat data válek zahraničních a vnitřních, ale mají pochopit jednu ze zákonitostí, jíž se má řídit lid, který povstal proti pánům: povstání má naději na úspěch v době, kdy rozpory mezi otrokáři dostoupily vrcholu a kdy se otrokáři sami navzájem v boji oslabují.

Pohled na sicilské město Hennu: Na obrázku vidíme pohled na dnešní město Gastrogiovanni, starověkou Hennu na ostrově Sicílii. Zde začalo úspěšné povstání otroků, které vedl Eunus. V tomto městě bylo vyhlášeno „Novosyrské království“, odtud byly řízeny boje otroků s římskými legiemi. Pod hradbami tohoto města podlehl poslední vojevůdce otroků Kleón přesile římských vojsk. Města se zmocnili Římané zradou. Eunus byl zajat a zemřel ve strašných podmínkách ve vězení.

Pohled na Hennu z vrcholku hory: Abychom si mohli udělat obraz o strategické situaci města Henny, prohlédněme si pozorně snímek krajiny z hory. Přírodní podmínky tvořily z hlavního města otroků nedobytný prostor: město se rozkládalo na výšině a bylo těžko dostupnou pevností. To zčásti vysvětluje, proč Římané nemohli povstání po mnoho let zdolat.

Schéma reforem bratří Grakchů: Obrození rolnictva a zmenšení počtu otroků mělo přispět k ozdravění římské společnosti. To je podstatou agrárního zákona, který za svého tribunátu dal odhlasovat Tiberius Grakchus. Rodina neměla vlastnit více než 1 000 jiter pozemků. Přebytky se rozdělovaly na menší díly a dávaly se rolníkům v dědičné užívání. Pozemky se nesměly prodat a byly zatíženy daní. Opětné zvolení Tiberia odporovalo zákonům (byl tribunem na rok 133), a proto bylo jeho postavení vratké. V den voleb došlo k ozbrojené srážce, ve které byl Tiberius zabit a s ním tři sta jeho stoupenců. Rolníci, o které se opíral, mu nemohli pomoci, protože volby se konaly v čas žní. Boj za provedení reforem vedl dále bratr Gaius Grakchus. Aby si naklonil chudinu, dal odhlasovat obilní zákon. Podle něho mohl chudý lid nakupovat obilí za minimum ceny, povinností státu se dále stalo, starat se o chudé občany a poskytovat jim základní výživu. Aby si naklonil jezdce, bohaté občany, kteří však byli odpůrci senátu, dal odhlasovat soudní zákon. V komisích, které soudily přehmaty páchané nobilitou v provinciích, měli zasedat jezdci, úhlavní nepřátelé nobilů. Zákon o spojencích měl dát spojencům právo, aby mohli dostávat půdu z přídělu a stali se občany římskými. Plebejové se však nechtěli podílet se spojenci o výhody občanství. V roce 121 př. n. l. byl Gaius Grakchus zabit s 3 000 jeho stoupenců. Reformami bratří Grakchů nebyly potíže vyřešeny, protože půdu dostalo jen 80 000 zemědělců. Ti se neubránili konkurenci velkostatkářů a postupně byli opět o majetek připraveni.

Marius a Sulla: Nalevo vidíme vojevůdce Maria, vůdce strany lidové (populárů), napravo vidíme Sullu, vůdce strany optimátů (představitele senátu). Od roku 111 do roku 100 př. n. l. byl Řím nucen vést nebezpečné války v Africe (proti Numidii) a na severu, kde se pokoušeli Germáni o vpád do říše římské, využívajíce rozporů mezi stranou lidovou a stranou optimátů i povstání otroků a hnutí rolníků i spojenců za jejich práva. V letech 104 až 100 se pokusili otroci na Sicílii a v Malé Asii o uchopení moci, využívajíce moci Říma. Protože rolníků schopných a ochotných bojovat bylo málo, dosáhl Marius toho, že bylo dovoleno i občanům římským bojovat ve vojsku. Tak se nalezlo zaměstnání pro zchudlé občany a stát se zbavil nebezpečných živlů, které hrozily spojit se s rolníky a otroky proti vládnoucí třídě. Od roku 91 do 71 je Řím zmítán krutými boji mezi přívrženci Mariovými a Sullovými a současně vede válku v Malé Asii, proti králi Mithridatovi a v Hispánii proti Viriathovi, který byl straníkem Mariovým. Nepřátelům byl zabavován majetek, byli vražděni (proskripce). Zmatků využili italští spojenci a vybudovali si svůj stát (Italia). Ale docházelo i k pokusům o povstání (Katilina) s cílem svrhnout vládu senátu. Všech těchto zmatků pak využili otroci vedení Spartakem a v době, kdy římské vojsko bojovalo ve Španělsku a na východě proti pirátům, došlo k největšímu povstání otroků, které ohrozilo samy základy vládnoucích tříd v Římě.

Římské vojsko v době Maria a Sully: Tím, že do vojska mohli vstupovat i chudí občané, bylo možno dát vojsku jednotnější výcvik, jednotky bylo možno lépe ukáznit, zavádět ve větší míře tresty. Legie byly přebudovány na útvary pěší. Šest setnin se spojovalo v jednu kohortu. Odznakem legie byl stříbrný orel. Problémem bylo, co s občany, kteří vykonali vojenskou službu a byli k službě neschopní. Tito vysloužilci se jmenovali veteráni. Vojevůdce je měl zabezpečit a to vyžadovalo často i zábor pozemků (stávali se majiteli pozemků, které byly obdělávány otroky). Od této chvíle bylo možné, aby se vynikající vojevůdce s pomocí vojska domáhal politické moci. Jsme svědky toho, že římská republika byla ohrožena ve svých základech v době zápasu mezi Mariem a Sullou a později Katilinou. Další pokusy o získání moci nás vedou k triumvirátům (Pompejus, Caesar, Krassus; Oktaviánus, Lepidus, Antonius) a konečně k pádu republiky a k řízení království v Římě. Na obrázku nalevo nahoře je registr (seznam) vojáků, napravo válečný diplom a dole medaile udělované za statečnost.

Výjevy z boje gladiátorů: Nalevo vidíme tzv. retiária (reciária). Byl to gladiátor, vyzbrojený sítí, trojzubcem a dýkou. Gladiátor se sítí bojoval se svým protivníkem, který byl vyzbrojen mečem nebo dýkou. Retiarius měl divákovi předvést něco na způsob lovení člověka sítí. Podařilo-li se vhodit na protivníka síť, byl protivník ztržen k zemi a bezbranný čekal na svůj osud. Napravo je scéna, kdy gladiátor poražen klesá na kolena. Ke konci zápasu oznámil některý významný činitel nebo žena osud poraženého svou rukou. Směřoval-li palec ruky vzhůru, zůstal přemožený naživu, směřoval-li dolů, byl ubit. Zvláštní sluha pak obešel arénu a probodával zabité gladiátory rozpáleným železem. Druhý sluha dobíjel kladivem ty, kteří jevili známky života.

Boj gladiátorek: O krutosti Římanů a jejich touze po senzační podívané svědčí i to, že byly dokonce i ženy – gladiátorky. Vidíme je na našem obrázku.

Amfiteátr v Kapui: Gladiátoři byli svým složením zločinci, váleční zajatci, ale i lidé svobodní, kteří zchudli a mylně se domnívali, že si účastí v zápasech dobudou slávu a majetek. Různorodá tlupa gladiátorů byla podrobena kruté disciplíně. Svobodní gladiátoři skládali přísahu, že dovolují, aby byli „páleni, poutáni, řezáni a zabíjeni!“ Žáci gladiátorských škol se cvičili v zacházení se zbraní zhotovenou ze dřeva. Skutečnou zbraň dostali až ve chvíli zápasu. Škola byla v budově kasárenského typu. Ze všech stran ji lemovala kolonáda. Za kolonádou byla jednopatrová budova. Tam bylo 70 pokojíků rozměrů 4 m² a v každém bydlili dva lidé. Nebyla tam okna. Gladiátor byl odříznut od světa. Velmi přísný režim vládl ve škole v Kapui, kde byl gladiátorem Spartakus. Do žaláře byl uvržen každý, kdo se odvážil protestovat proti krutosti. Našly se i okovy pro 10 lidí. Byly též nalezeny kostry zemřelých věznů. V této škole žil i Spartakus. Bojoval proti Římanům se svými soukmenovci – Thráky. Byl zajat a poslán do školy. Následky hladu prohloubily utrpení gladiátorů, a tak v létě roku 74 př. n. l. uprchlo ze školy v Kapui 78 gladiátorů. Jejich vůdcem byl Spartakus.

Pohled na Vesuv z města Pompejí: Gladiátoři se opevnili na Vesuvu. Římané zaměstnaní nebezpečnou válkou na východě i na západě nic proti povstalcům nepodnikali. I gladiátoři během podzimu a zimy jen shromažďovali síly. S pomocí Krixa a Oinomaia zorganizoval Spartakus nevelký oddíl, který získával svými přepady a drobnou válkou na svou stranu otroky i svobodnou chudinu. Před začátkem akcí, které započali v roce 73 př. n. l., měl Spartakus 10 000 mužů. Odňal zbraně oddílu, který vezl vojenskou výzbroj pro gladiátorskou školu. Proti Spartakovi byla poslána legie v počtu 3 000 lidí. Gladiátoři a otroci byli obklíčeni na Vesuvu. Lstí se však dostali z obklíčení a z týlu přepadli legionáře a pobili je. Spartakus byl pánem Kampanie. Na podzim roku 73 př. n. l. došlo k novému boji. Spartakus zvítězil opět. Na jeho stranu počali přebíhat i vojáci. V roce 72 byli otroci pány jižní Itálie. Vznikly však i neshody mezi vůdci povstání. Krixus navrhoval, aby byl dobyt Řím a také se odtrhl od Spartaka a zabýval se plánem vyvlastňování vlastníků půdy. Spartakus navrhoval vyrazit k Alpám a vrátit se s otroky do vlasti. Vydal se skutečně na sever, kdežto Krixus operoval na jihu. Neshody umožnily Římanům, aby rozštěpené síly postupně porazili. Spartakus dospěl až k městu Mutině, kde porazil vojska Římanů, ale Alpy nepřešel a vrátil se na jih. Proti otrokům energicky vystupoval již Krassus, který Spartaka zatlačil až do jižního cípu Itálie a tam přeťal úzký prostor šíje příkopem a opevněním. Volal na pomoc i Pompeja, který se vracel z Hispánie, přijel i Lucullus, vracející se z Thrákie do Brundisia. Piráti, kteří slíbili, že Spartakovo vojsko převezou průlivem na Sicílii, svůj slib nesplnili.

Nejjižnější cíp Itálie: Na obrázku vidíme nejjižnější cíp Itálie, místo, odkud Spartakus pravděpodobně chtěl přeplout na vorech na Sicílii. Otroci zhotovili vory a pod ně umístili sudy. Protože neměli provazy, upevnili vory k sudům větvemi. Bouře však rozmetala vory a odnesla je na moře. Tak byl Spartakus v pasti. Od Sicílie byl oddělen mořem a od pevniny hlubokým příkopem. Protože na malém prostoru měl mnoho vojska, bylo třeba se probít na sever. Za tmavé noci naplnili otroci příkop římských vojáků stromy, větvemi, těly zajatců a zdechlinami koní a v nastalém boji byla Krassova vojska poražena. Spartakus zamířil k Brundisiu, kde mělo kotvit loďstvo, kterým chtěl odvést své oddíly z Itálie. Tam se blížila proti Spartakovi tři vojska. Krassus, který chtěl zvítězit sám, začal útočit. Spartakova vojska nemohla odolat útoku a byla poražena.

Poslední Spartakův boj: Na obrázku vidíme fresku z Pompejí, která znázorňuje tragický moment ze života velkého vůdce otroků. Spartakova armáda pronásledovaná Krassem se dověděla, že do Brundisia dospěl Lucullus, místodržící Makedonie, a ze severu že se blíží Pompejus. Aby Spartakus překazil spojení obou vojsk (v čemž mu pomáhal sám Krassus), svedl bitvu s Krassem. Spartakova vojska, podlomená dlouhými pochody a bojem, podlehla. Spartakus bojoval v prvních řadách, raněn do stehna, klesl na koleno a bojoval dál, dokud nebyl rozsekán na kusy. Jeho mrtvola nebyla nalezena.

Via Appia: Ze Spartakova vojska zůstalo naživu a bylo zajato 6 000 otroků, ostatní buď padli, nebo se jim podařilo uniknout. Zbytky jeho armády pokračovaly v boji, o čemž svědčí okolnost, že Krassa, ačkoliv zvítězil nad otroky, neuznali hodna slavit triumf. Vítězství nebylo tedy dokonalé. Dokonce ještě roku 63 bylo v jižní Itálii celé území v rukou otroků a Katilinových vojsk. Teprve roku 61 byly zničeny poslední oddíly Spartakovy armády, zajatí otroci (6 000) byli pro výstrahu ukřižováni podél silnice Via Appia, která vedla z Říma do Kapue. Tak se ukázalo opět, že otroci nemohou a nesmějí očekávat od svých pánů milosrdenství.

Mapka Spartakova povstání: Mapka nám ukazuje důležitá místa, kde se odehrávaly boje Spartakových vojsk: 1. Kapua (gladiátorská škola, viz vzpoura), 2. Vesuv (únik z obklíčení), 3. Tažení na sever (Mutina), 4. Tažení na Sicílii a dobytí Krassových opevnění, 5. Tažení Spartaka k Brundisiu a druhého oddílu na sever. Mapka také ukazuje na cíl dobytí Říma, který byl zdrojem sporů se Spartakem. Spartakus věděl, že se nelze v Itálii ubránit, a proto chtěl z Itálie uniknout. Jeho spolubojovníci, kteří nebyli otroky nebo neměli tak velký rozhled, se domnívali, že lze zvítězit v Itálii. Takové iluze a cíle si kladli asi chudí rolníci nebo proletáři, kdežto jiná část usilovala uniknout do Galie, jiná do Řecka (do vlasti otroků). Představitelem této skupiny byl právě Spartakus.