Renoir: Luční cesta: Vyznavačem impresionistické malířské metody byl v počátku i Auguste Renoir, ale později se z ní svou tvorbou vymanil. Jak se odlišuje od svých předchůdců, je zřejmé i v jeho „Luční cestě“ z roku 1874, kde svítivě zářivý barevný opar v krajině se začíná upevňovat, upevňuje se i forma předmětů, vystupuje daleko určitěji a přitom se tvary zaoblují. Jeho dílo znamenalo velmi mnoho hlavně pro moderní figurální malířství.
Renoir: Moulin de la Galette: V „Moulin de la Galette“, vytvořeném v roce 1876, se snažil Renoir výtvarně vyjádřit živého člověka, jeho chování, oživit ho přirozenými gesty a vylíčit celou situaci. Přístup k viděnému je skutečně malířský. S podivuhodnými reflexy, barevnými světly i stíny v nichž se odráží kolorit předmětů vyjadřuje letní odpoledne v pařížské restaurační zahradě. Dospěl tak k malířskému slohu, který neměl již s impresionismem kromě východiska nic společného.
Renoir: Pařížský boulevard: Podobně i další obraz „Pařížský boulevard“, vytvořený v roce 1875, má mnohem jasnější světlo, které má též mnohem důležitější poslání. Obraz náleží mezi figurální kompozice, které líčí opět pařížský život, tentokrát na ulici v plném denním ruchu. Celou scénu prostupuje světlo, dopadající na zem i na jednotlivé předměty a osoby, čímž naplňuje celý výjev intensivním chvěním. Velký počet skvělých a rozměrných maleb, které vytvořil, náleží k nejvybranějším půvabům moderního malířství.
Degas: Tanečnice na jevišti: Podobně i Edgar Degas se vymykal postupně ve své tvorbě impresionismu. Byl to výborný kreslíř, který dovedl zaznamenat nejsmělejší zkratky. Jeho oblíbeným námětem jsou „Tanečnice na jevišti“, které nemaluje jako obyčejný divák. Sledoval je při zkouškách, jak do úmoru opakují svá vystoupení a vše to pak kreslil s jasně citlivou linií, zachycující se na podstatných znacích, které vytvářejí pohyb.
Degas: Dvě tanečnice: Podobně ve „Dvou tanečnicích“ je sledována živá skutečnost v záři umělého světla jeviště. Degasovy pastely baletek byly časem jednodušší, ale účinnější ve tvaru, stále monumentálnější. Svým uměleckým citem zapsal Degas v obrazech tanečnic hluboce, pozorně a ušlechtile psychologii tohoto uměleckého tanečního výkonu.
Toulouse-Lautrec: Modistka: Zvláštní místo mezi francouzskými malíři náleží Henri de Toulouse-Lautrecovi, který nepatří k žádné škole, k žádnému směru a přesto není o nic menším umělcem než ostatní. Mezi významná díla, vytvořená ke konci jeho krátkého života, náleží „Modistka“ z roku 1900. Je to jedno z vrcholných zralých děl, v nichž Lautrec nachází šťastné spojení detailů s kresbou celku. Měkkost světel i stínů zachycuje pohled mladé ženy. Zdá se, že se vše chvěje podivným třpytem neurčitého světla.
Toulouse-Lautrec: Podobizna Oscara Wilda: „Podobiznu Oscara Wildea“ vytvořil Lautrec v roce 1895 po svém návratu z Anglie. Svým původním kreslířským stylem dovedl zachytit přesně a s citlivou pronikavostí nejen tvář ale i charakter člověka. Toulouse-Lautrec objevoval plně ve svých litografiích svět bez jakýchkoliv příkras. Rozměl úsměvu i bolesti, lesku i bídě a vším tím byl současný jako málokterý z jeho vrstevníků. Těmito hodnotami prostoupené dílo, vytvořené v krátkém časovém rozmezí, je rovněž jedním ze základů moderního umění.
Cézanne: Vesnická ulice: Reakci na impresionistickou metodu, na malbu prchavých dojmů a zážitků můžeme sledovat v díle Paula Cézanna. „Vesnická ulice“ dokládá, jak se Cézanne dostal z impresionistického opojení v době, kdy odešel z Paříže na francouzský venkov, do svého rodného kraje. Zde přichází na nové objevy a nové malířské názory.
Cézanne: Kuřák dýmky: „Kuřák dýmky“ je jedním z četných Cézannových portrétů, které jsou vždy úplně samostatným a uzavřeným celkem. Je to portrét pracujícího člověka, obyvatele francouzského venkova, který zasedl po své práci ke stolu s dýmkou v ústech. Odráží se zde původnost a jednoduchost, kterou Cézanne hledal a našel nejen pro vyjádření krajiny, ale též pro vyjádření „prostých lidí“, jak je sám nazýval.
Cézanne: Jezero v Annecy: „Jezero v Annecy“, obraz z roku 1896, který je v majetku Londýnské galerie, zaujme nás především intensitou, s jakou je vyjádřeno okolí malířova světa, v němž žil. Barevné seskupení jistě naaranžovaných a pečlivě prostudovaných bloků, jimiž je vyjádřen klid hladiny jezera i celé přírody kolem. Je zde možno pochopit celý malířský řád, který prostupuje umělcovu tvorbu. Jeho zásady se projevují v geometrisaci tvaru, aniž by tím byla porušena jednota jak v samotném motivu, tak i v jeho výtvarném přenesení. Cézannovo úsilí, směřující k vytvoření trojrozměrného prostoru a plastických objemů na ploše, dalo na konci století základ novému malířskému směru – kubismu.
Gauguin: Dobrý den, Monsieur Gauguin!: Jiná skupina malířů nového pokolení obklopila Paula Gauguina, který povznes moderní malířství natolik, že mohlo být po impresionismu opět monumentálním. „Dobrý den, Monsieur Gauguin!“ z roku 1889 je dílo, které charakterizuje jeho zásadu: umělec, chce-li vytvořit skutečné umělecké dílo, nesmí napodobit přírodu, vezme jen prvky přírody, aby vytvořil svou vlastní ...... Nezvyklé barevné harmonie dokazují, že umění není jen věcí umělcova oka, ale i jeho srdce a citu.
Gauguin: Tahitská kráska: Později odjel na ostrov Tahiti, kde se dřívější způsob jeho malby značně změnil a kde teprve rozkvetlo jeho umění. „Tahitská kráska“ je jedním z obrazů tohoto období, v němž barevné skvrny se neskládají, ale tvoří plošnou malbu vázanou pevnou linií. Exotické prostředí s novými náměty přispělo k dobudování osobitého umělcova malířského stylu. Gauguin jde za hlubokým výrazem snu a touhy, čehož dosahuje dekorativním účinkem tvarů a barev.
Gauguin: Jezdci na pobřeží: Stejně i „Jezdci na pobřeží“ působí dekorativně. Malba je hladká, prostá a jasná. Barevný souzvuk vyvolává kouzelnou podmanivost tahitského prostředí. Obsahově tyto obrazy připomínají, že se umělec zcela zžil s domorodci, kteří patřili k jeho přátelům. Sám poznal z vlastní zkušenosti vykořisťovatelský systém kolonizátorů a neváhal se dát s ním do boje. Proto bylo osm posledních roků Gauguinova života na Tahiti a později na ostrově Dominique jednou z nejdramatičtějších stránek tohoto tvůrce.
Van Gogh: Vlastní podobizna: Naprosto ojedinělým zjevem v dějinách malířství 19. století je malíř Vincent van Gogh. Byl to holandský malíř, který se k umění dostal těžkou a složitou cestou. V jeho obrazech je rozpoutána bouře velkého lidského dramatu, kterým byl poznamenán celý jeho život. Charakterisuje to i „Vlastní podobizna“, jejíž malba je rozryta, rozbrázděna tahy štětce, jímž nanáší barvu na plátno přímo z tuby, čistými tóny. Přestože Gogh tvořil a žil ve Francii, nestal se stoupencem žádného malířského vlivu a zůstává věrný holandské malířské tradici.
Van Gogh: Podobizna dra Gacheta: V „Podobizně dra Gacheta“ z roku 1890 zvěčnil malíř svého přítele a milovníka umění, který jej ošetřoval. Vincent ho portrétoval ke konci svého života „s bolestným výrazem naší doby“, jak sám prohlásil.
Van Gogh: Žneč: „Žneč“ je olej z roku 1889, o němž sám Gogh napsal, že v něm vidí postavu zvláštní – ďábla, který bojuje ve výhni slunce, aby dokončil svou práci, že vidí v té postavě smrt, že obilí, jež je žnuto, jsou lidé. „Ale není v té smrti nic smutného, děje se to v plném světle – ve slunci, které ozařuje všechno přebohatě zlatými paprsky“, říká o své práci Van Gogh. Proto není nikdy dostatek slov k vyjádření barevné žhavosti, dramatičnosti jeho barev. Obraz nejlépe ukazuje jakýsi vnitřní tlak, velkou sílu, pod kterou malíř tvořil. Barva i malířský rukopis, jehož linie v jeho obrazech se prudce prolínají, zprostředkuje onen dojem smršti, kterým na nás jeho dílo působí. Není v tom nic nezdravého ani zvráceného. Naopak, výrazové umělcovo tempo je projevem jeho vitality. Každý obraz je poznamenán jeho životem. A stejně, jako byl jeho život nezávislý, zvláštní, je i celé jeho malířské dílo nezávislé, zvláštní, ukázalo cestu všem, kteří toužili získat v malířství stejnou svéprávnost a svébytnost. Svou cílevědomou výrazností stal se Vincent Van Gogh skutečným iniciátorem mladého umění, které vystupuje začátkem dvacátého století.
Munch: Letní dům: Proti naturalismu, pěstovanému na akademiích, kde zapustil hluboko své kořeny, postavil se celým svým dílem norský malíř Edvard Munch. V „Letním domě na Aasgaardsstrandu“ jde barevně za obsahem bez velké závislosti na skutečnosti, což je typické pro celé jeho dílo. Námět bývá všední, ale barvy jsou přehnány, aby byl vystupňován jejich účin. Jsou laděny podle toho, jak jim diktuje umělcovo nitro a umělcův cit. Barvou mluví o člověku, barvou mluví o všem, co člověk prožívá. Vidí tak i tuto krajinu, vidí tak i člověka, který v ní žije.
Munch: Dívky u řeky: „Dívky u řeky“ je rovněž dílo, kde sledujeme, jak se malíř může vyslovit, osvobodí-li se od naturalistických představ a akademických tradic. Munchovo umění učinilo velký dojem a zapůsobilo na vývoj moderního českého umění, které v té době bylo ve svých počátcích.
Rodin: Kovový věk: Sochařství v tomto období bylo ovlivněno tvorbou francouzského geniálního sochaře Augusta Rodina (1840–1917). Dovedl ve svých dílech vyjádřit sochařskou řečí rozdychtěné, rozdrásané nebo milující, vášnivé hnutí nitra, prostupující celou postavu nebo jeho tvář. Dokazuje to již jeho první monumentální dílo „Kovový věk“ z roku 1876. Onen probouzející se člověk nové doby jako by procitl z těžkého spánku a uvědomoval si současně zázračnou cestu za světem budoucnosti.
Rodin: Obrana: V „Obraně“ se Rodin přihlásil k revoluční Marsellaise, jednomu ze svých největších předchůdců, Rudeovi, který jí ozdobil triumfální oblouk v Paříži. Genius „Obrany“ vyráží zde výkřik ze svých otevřených úst a divoce rozhazuje zaťaté ruce, zatím co obránce z posledních sil sahá po meči. Toto dílo vyrůstá ze stejných pramenů, ze stejných kořenů, jako Delacroixova „Svoboda vedoucí lid na barikády“.
Rodin: Jan Křtitel: Další Rodinovo dílo „Jan Křtitel“ je zcela jiného rázu než „Kovový věk“. Je to totiž zcela jiný člověk, člověk, který nalezl a poznal pravdu a jde ji dále hlásat. Kolik vnitřního života a žáru přímo šlehá z této kráčející postavy. Připomíná Rodinova slova, tolik výstižná pro celou jeho tvorbu: Především je lidské tělo zrcadlem duše a v tom záleží jeho největší krása!
Bourdelle: Herakles lučištník: Rodinův žák a později též spolupracovník Emile Antoine Bourdelle navázal na úsilí svého učitele, avšak hledal smysl svého tvoření v jiné slohovosti. Dovedl ze svých soch vytěžit obdivuhodnou dramatičnost vnějšího i vnitřního napětí. „Herakles lučištník“ který vznikl v roce 1929 je plný dramatické síly a patří k jeho nejšťastnějším dílům.
Bourdelle: Podobizna malíře Ingrese: Stejně tak je silná ve výrazu „Podobizna malíře Ingrese“, která je z téže doby a je vytvořena s neomylnou jistotou v několika hodinách tvůrčího zápalu.
Maillol: Pomona: Úloha postavit se proti Rodinovskému vlivu v novém názoru plastické krásy tvarů připadla Aristidu Maillolovi. Jeho „Pomona“, bohyně ovoce a alegorie podzimu, patří ve svých velkých formách plných klidu a harmonie k nejvýznamnějším projevům sochařova umění. Maillol v postavě zralé ženy symbolisoval plnost podzimu, vydávajícího úrodu překrásných plodů.
Maillol: Portrét Augusta Renoira: „Portrét Augusta Renoira“ vytvořil Maillol v roce 1907. Renoirova stařecká hlava v klobouku je zachycena s obdivuhodnou charakterisační silou. Tento portrét je v celém díle Maillolově téměř ojedinělý, neboť jich vytvořil nemnoho. Celá Maillolova tvorba směřuje k dokonalé jednotě obsahu a formy a proto jeho dílo náleží ke klasickým hodnotám moderního sochařství.
Myslbek: Oddanost: V generaci českých výtvarných umělců, žijících v druhé polovině 19. století, dosáhl světové úrovně sochař Josef Václav Myslbek. Je zakladatelem realistické tradice českého sochařství nové doby a vychoval celou generaci českých sochařů. V celém Myslbekově díle je uzavřena všechna síla a mohutnost realismu. Realita neznamenala pro Myslbeka omezení, ale naopak velký vzlet. Neboť realitu přebásnil a naopak básnil realitou. Každé dílo, na kterém pracoval, znamenalo u něho v prvé řadě poctivou a častou dlouholetou práci. Není proto náhodou, že z jeho obsažného díla obdivujeme alegorickou postavu, nazvanou „Oddanost“. Tato socha, vytvořená v letech 1880–1884 přerostla daleko svou výzdobnou úlohu a svým dokonalým vyvážením obsahu a formy se stala jednou z nejkrásnějších plastik českého sochařství.
Myslbek: Podobizna Bedřicha Smetany: Chceme-li sledovat alespoň v některých rysech nejrealističtější linii Myslbekova umění, musíme si přiblížit jeho umění portrétní. J. V. Myslbek vytvořil našemu národu celou portrétní galerii významných lidí své doby. Jedním portrétem z této řady je „Podobizna Bedřicha Smetany“ z roku 1894, kterou vytvořil pro foyer Národního divadla v Praze. Sochař zpodobnil Smetanu na základě vlastních vzpomínek, jako tvůrce české hudby, jako umělce, soustředěně naslouchajícího hudbě svého nitra. Je to výrazná tvář, plná napětí i plná tvůrčí vůle ukázněného vzrušení.
Myslbek: Hudba: K nejkrásnějším postavám Myslbekova díla však nesporně náleží jeho „Hudba“. Pracoval na ní takřka plných deset let. Hudba je ztělesněna naslouchající ženou s hlavou něžně skloněnou k lyře – „líbá nástroj, který tiskne k srdci – z něhož láska i cit se v nástroj line“, řečeno slovy Myslbekovými. Tvůrčí cesta k této plastice nebyla lehká, sám umělec k ní vytvořil přes 28 náčrtů, jak řekl po ukončení této práce. V Hudbě, určené pro foyer Národního divadla v Praze – máme dílo vroucí sochařské poesie, dílo dokonalé harmonické formy, typicky české. Kromě toho je prostoupeno, stejně jako celé Myslbekovo dílo, výjimečným řádem, pravdou a lidskostí, jež je obsahem i cílem tvoření. Pro tuto lidskost vytvořenou velkou formou překonávají Myslbekovy výtvory dobu svého vzniku i hranice českého tvůrčího prostoru.
y
