Latinský jazyk: Římané začali rozvíjet svoji písemnou literaturu v době, kdy stát římský byl již značně jednotný, a proto jsou písemné památky od počátku jednojazyčné. Politická nadvláda Říma nad ostatními italickými kmeny způsobila, že všechny jazyky těchto národností byly potlačeny. Byl tedy jeden písemný jazyk a jedna literatura. Tím, že záhy vznikl jednotný jazyk, vývoj latiny se ochudil. Latina literární se více vzdalovala od živého zdroje lidové mluvy. Latina totiž byla jazykem venkovanů a vojáků a jako taková byla řečí drsnou, tvrdou a neohebnou, vynikala však přesností, jazyk byl ukázněný a v tvarosloví jednodušší než řečtina. Vynikala konkrétností. Hodila se proto výborně pro mluvu právníků, ale již méně pro umělecké výtvory a v době, kdy byla do latiny překládána mnohá díla z řečtiny a z jiných jazyků, nezbylo než neznámé výrazy přejímat. Naše ukázka obsahuje úryvek z Ovidiovy básně Aeneis. Český text přeložil Ot. Vaňorný.
Latinské písmo: Písmo, kterého nyní užíváme (i většina národů), nazývá se písmo latinské (latinka). Jeho znalost rozšířili Římané svými výboji a další národové je přijali s přijetím křesťanství. Před více než 2000 lety měli Římané abecedu, která obsahovala 22 znaků. Písmena zůstala po věky nezměněna, což nelze pozorovat u žádného písma jiných národů (novočeština má např. 39 písmen!). Latinku známe od 6. století před n. l. Římané ji přejali s určitými úpravami od Řeků (srovnejte tabulku!). Rozdíly obou písem jsou vesměs podružné. Římané mohli přejmout písmo od Řeků proto, že Řekové měli velké kolonie v jižní Itálii až do roku 275 př. n. l. Řekové ovšem přejali své písmo opět od Foiničanů (srovnejte tabulku). Rozdíly vysvětlujeme tím, že Řekové měli smysl pro souměrnost. Foiničané pak převzali své písmo od Egypťanů. Historie písma nám jasně osvětluje vztahy a souvislosti mezi jednotlivými společenskými jevy. Starověcí národové považovali své písmo za dar bohů. My však dobře vidíme, jak jedno písmo se vyvíjelo z předchozího a ovlivňovalo písma následující. Na příklad ruská azbuka jest opět napodobením a doplněním písma řeckého, právě tak staroslovanské písmo glagolice a kyrilice.
Tironské znaky: V době rozvoje veřejného života v Římě, pro potřeby řečníků a úředníků, kteří měli zapisovat projevy státníků nebo odpůrců (když přednášeli svoji řeč), bylo vytvořeno zkratkové písmo, jakési samoznaky, jímž bylo možno s dobrou přesností postihnout jazykový slovní projev.
Římské číslice: Vzhled římských číslic nám dokazuje, že vznikly v době, kdy nebylo rozsáhlého obchodního styku, protože římská číselná soustava je velmi nepraktická, je-li třeba počítat s většími částkami. Od 1–5 se počet naznačoval čárkami (podle počtu). Základem pro další číslice bylo písmeno V (psát další číslo čárkami bylo již nepřehledné) a k tomuto znaku se opět připisovaly čárky. Číslice X je vlastně písmeno KS a číslice 9 je vyjádřena tím, že před toto číslo se napíše čárka. Vidíme, že starší číselná soustava římská se liší při psaní číslice 50. Pozdější způsob má podobu písmene L, dřívější způsob podobu šipky obrácené směrem dolů. Rozdíl je v psaní číslice 500, 900, 1000 (později M). Tyto úpravy si vyžádal pozdější rozvoj obchodu a peněžnictví. Naše číselná soustava nebyla přejata od Římanů, nýbrž od Indů (prostřednictvím Arabů), protože byla přejímána v době, kdy nutnost počítat ve velkých sumách činila římskou soustavu nevyhovující (složitou, nepřehlednou, zdlouhavou). Číslice v závorkách označují pozdější způsob psaní.
Římské školy: V období rozvoje impéria se stalo módou opatřovat dětem řecké otroky a propuštěnce jako učitele. Společné školy i vyšší školy byly soukromým podnikem. Do škol chodili hoši i dívky (ovšem jen děti rodičů zámožných a svobodných). Školní rok se začínal v březnu. Učilo se v krámech, v podsíních, kolonádách i venku. Učit se bylo možno i prostým nasloucháním na foru, při jednáních soudů. Výchova a vzdělání dívek směřovala k tomu, aby žena byla dobrou matkou a hospodyní. V pěstění hudby a tance u dívek se zachovávala rezervovanost, protože tanečnice a hudebnice z povolání se netěšily dobré pověsti. Znalost čtení a psaní byla v Itálii dosti rozšířena. Školu si mohl otevřít každý, kdo nalezl žáky. Učitel měl k udržování kázně sluhu se zásobou čerstvých prutů. Trestalo se citelně (žák byl zbaven oděvu) a často. Jeden ze spisovatelů si stěžuje, že mu „zmalovali záda tak, že byla pestřejší, nežli má had“. Prut se nazýval eufemicky „žezlo učitelů“.
Mapa světa podle Ptolemaia: Ptolemaios vypracoval soustavu názorů na uspořádání vesmíru, která je známa jako soustava geocentrická, tj. zeměstředná. Středem vesmíru byla podle této soustavy Země. Tato soustava byla v rozporu s představami, které vypracoval jiný astronom starověku, jímž byl Aristarchos ze Samu, který žil ještě v roce 250 př. n. l. Tvrdil, že se Země otáčí kolem Slunce po obvodu kruhu. Slunce podle něho leží ve středu dráhy. Ale jeho názory nebyly přijaty. Soustava Ptolemaiova byla vyvrácena až v 16. století n. l. Kopernikem. Velkou cenu má jeho mapa světa. Určuje polohu míst pomocí souřadnic a označuje polohu nejznámějších měst a jejich časovou vzdálenost od Alexandrie. Záznamy o šířkách a délkách jsou často mylné. Dílo tohoto vědce výrazně ukončuje vývoj řeckého myšlení a poskytuje nám úplný obraz světa tehdy známého. Ptolemaios žil ještě v roce 141 n. l.
Cicero – Vergilius: Nalevo je básník Vergilius, napravo řečník Cicero. Zásluhou řečníka Cicerona se rozvíjel latinský jazyk k takovému stupni dokonalosti, že bylo jím možno nejen dovedně překládat řecká díla, ale i samostatně tvořit. Cicero náleží ke spisovatelům, kteří se pokoušeli vypracovat vědu o řečnickém umění, skládal i spisy filosofické, právní a politické. Jeho sloh byl bohatý, nikoli však mnohomluvný, proto se jeho latina stala vzorem v období renesance. Kolem Augustova důvěrníka Mecenata vznikla družina básníků, z nichž nejúspěšnější byl Publius Vergilius Marro (70–19 př. n. l.). Je autorem děl, která se vracejí do minulosti římského národa (Aeneis); básník tu v službách Augustových básnicky odvozuje představitele římské moci od bájného reka, který bojoval v řadách Trojanů. V jiných dílech, jako jsou Pastýřské písně (Bukolika), pokouší se oživit úctu Římanů k původnímu zemědělskému zaměstnání a opěvovat krásu přírody. V Básních rolnických (Georgika) se snaží člověka zbavovat strachu před osudem a záhrobím, opěvá krásy přírody a dělný ruch v přírodě. Život venkovanů idealizuje, ale je veden snahou, aby přispěl k Augustovu úsilí vytvořit zdravý rolnický stav.
Římské divadlo: Viděli jsme, že divadlo mělo u Řeků velký kulturní význam. Tento jev nebyl obecný u Římanů, protože divadlo trpělo konkurencí hrubších a senzačnějších představení, kterými byly gladiátorské hry, závody v cirku atd. První stálé divadlo bylo postaveno v Římě r. 55 př. n. l. Řekem. Teprve za Augusta vznikla další divadla, která postupně byla budována i v provinciích. Stálá divadla byla stavěna podle vyspělých helénistických vzorů. Změny v zařízení divadel proti řecké době klasické: pozadí jeviště tvořila stěna (zeď), jež zpravidla představovala průčelí trojpatrové budovy s několika vchody a s krátkými křídly, posunutými kupředu. Podlaha jeviště byla jen několik stop nad úrovní orchestry. Používalo se opony; při zahájení představení se spouštěla pod podlahu, po představení se vytahovala. Na obrázku vidíme divadlo v provincii Galii v Arusiu (Orange) a rekonstrukci pozadí jeviště.
Římští herci a skladatelé dramatických děl: Římané převzali od Řeků tragedii a komedii, ale přetvořili tato díla, aby zobrazovala výjevy z římské historie a z římského národního života. Doplnili techniku představení tím, že sbor přicházel a odcházel jako nyní; avšak sbor byl vypravován s nadutou okázalostí. Slovo herců bylo doprovázeno hudbou, čehož u Řeků nebylo. Divadelní představení se tak měnila v podívanou, při níž hlavní věcí byla sama hra a krásná výprava, nikoliv hloubka myšlenek a krása slova. Tato vnější pompéznost byla způsobena nutností divadla konkurovat lákavějším hrám gladiátorským a závodům. Římská komedie byla proto hrubší a bujnější. Protože rozlehlost divadla a množství hlučících diváků, kteří byli daleko méně ukáznění než v Řecku, byly na překážku slyšitelnosti slova, rozvíjela se u Římanů i dramatická forma mimická. Herci vše naznačovali svým pohybem. Podstatnou součástí byl i neslušný tanec, hrály a tancovaly i ženy. Námětem bylo záletnictví, při čemž roli hlupáka hrál obyčejně manžel. Proto bylo povolání herecké nečestné, a kdo z občanů vystoupil na jeviště, pozbyl cti. Na obrázku (nahoře) vidíme dva herce (muže a ženu), kteří se připravují k vystoupení. Dole jsou typy hereckých masek, jichž se v Římě používalo.
Římský reliéf: Nahoře je vyobrazen slavnostní průvod z Augustova oltáře míru z roku 13 př. n. l. Reliéf je obrazovou kronikou skutečných událostí. Realisticky vystihuje nejen povahu osob, ale i děj a přírodní nebo životní prostředí. Bere zřetel na hru světel a stínu. Postavy jsou většinou portréty (i typy z lidu). Dole nalevo vidíme reliéf sloupu Trajánova, který byl dokončen v r. 113 n. l. Výjev zobrazuje boj s barbary. Vrcholným dílem reliéfního umění Římanů je pás reliéfů, obtáčejících závitem Trajánův sloup na jeho foru. Nepřerušenou řadou jsou tam vylíčeny události dácké výpravy. Vylíčení je dokumentární z hlediska osob, děje i prostředí. V pozdější době díla tohoto druhu upadala, protože líbivost a technická zručnost (vrtání) převládaly nad uměleckou hodnotou. Přeplnění reliéfu osobami vede často k nepřehlednosti, protože celek není kompozičně zvládnut.
Římský portrét I: Ukázky portrétního umění z 1. století n. l. – pompejské nástěnné malby. Římský realismus se uplatňoval výhradně i v projevech umění portrétního, které se soustředilo především na vystižení lidské hlavy. Projevy pompejského umění jsou vlastně práce dekoratérské a ne projevy umělecké v pravém slova smyslu. Dovedl-li umělec dekoratér zpracovat takto umně látku, oč muselo stát výš umění skutečné. Na našem obrázku nalevo vidíme portrét Paquia Procula a jeho ženy, nalezený na zdi jeho domku v Pompejích. Obraz byl malován na dřevěné desce, která se zavěsila na stěnu. Obrázek napravo představuje mladou Římanku s pisátkem a písemkou. Umělec dobře vystihl proces soustředění dívky na řešení úkolu.
Římský portrét III: Na levém obrázku vidíme portrét známý v dějinách malířského umění pod jménem Klythia. Portrét představuje podle některých kulturních historiků sestru Marka Aurelia, a pochází tedy z let 161/180 n. l. Napravo je portrét ženy, který nese jasné stopy vlivů umění egyptského. Pramenem této odlišné techniky je zpodobování mumií. Obraz pochází asi z r. 170 n. l.
Římská mozaika: Podlahy a stěny domů římských boháčů byly zdobeny mozaikami, které vznikaly tím, že se rozložily kaménky různé barvy podle určitého vzorku nebo obrazce. Kaménky byly někdy neobyčejně drobné, řazeny byly velmi těsně vedle sebe, povrch se pak vyleštil. Známé jsou mozaiky s obrazem psa ve vestibulu. Mozaika oznamovala často před krámem nebo kanceláří, kdo tam sídlí. Dno lázní se též vykládalo mozaikami, které zobrazovaly mořské bytosti. Zdi byly často malovány a obkládány kvádry a dlaždicemi a v nich byly rovněž mozaiky. Na obrázku výjev z kohoutího zápasu.
Římské sochařství (etruské období): Ve starší době byly plastické výtvory u Římanů vesměs etruské, ať už šlo o díla dovezená z etruských měst nebo zhotovená v Římě etruskými umělci. Památek etruských se zachovalo velmi málo. Dokonalosti dosahovala plastika v oboru zhotovování hliněných sarkofágů s postavami zemřelých na víku. O schopnostech Etrusků svědčí i to, že se záhy naučili odlévat umělecká díla z bronzu. O tom svědčí pověstná římská vlčice. Obrázek nahoře představuje muže s řetězem (odznakem jeho úřadu). Sochařské dílo tvoří povrch sarkofágu z hlíny a pochází z 2. stol. př. n. l. Obrázek vpravo (dole) je umístěn na urně a představuje manžele. Sochařská práce pochází rovněž z 2. stol. př. n. l.
Římské sochařství (období republiky a raného císařství): Ukázkou římského realismu v sochařství je socha obětujícího Římana (v tóze) a socha kněžky bohyně Isidy (se závojem nahoře napravo). Nalevo dole vidíme ukázku sochařského umění z období raného císařství, představující římské manžele.
Římské sochařství – Peršan a Dák: Ukázkou schopnosti římských umělců zpodobit představitele národů, s kterými Římané válčili, s objektivní pravdivostí je socha Peršana, vytesaná z mramoru (nalevo), a socha dáckého krále (napravo), který byl zajat. Tematika ukazuje, že umělecká díla pocházejí z 2. stol. n. l.
Triumfální oblouk: Zdrojem mnoha poznatků o římském umění jsou tzv. triumfální oblouky. Nejznámější je Titův oblouk, postavený na oslavu vítězství nad Židy. Na našem obrázku je vítězný oblouk císaře Konstantina. Četné reliéfy zobrazují výseky z triumfálního pochodu císařova nebo scény ze života císařova. Výtvory umělců jsou dramatické, ilustrující. Zobrazují císaře jako řečníka a příznivce lidu. Figury jsou nerozlišené, až symbolizující, nerealistické. Forma již nezobrazuje konkrétní obsah, nýbrž stává se pouhým znakem, symbolem.
Římské Koloseum: Třetina římského obyvatelstva byla živena na státní útraty. Občané živení státem dostávali měsíčně asi 30 kg pšenice a 400 sesterciů. Lidé žádali i víno, to však bylo odmítnuto. Pozornost byla věnována hrám a zábavám lidu. Augustus uspořádal například gladiátorské zápasy, ve kterých vystoupilo na 10 000 gladiátorů a bylo zabito přes 3500 afrických zvířat. Pořádání her bylo státním monopolem. Gigantickou stavbou pro tento druh her bylo římské Koloseum (na obrázku), vybudované v pozdější době za Flaviovců. Stavba byla určena pro 45 000 diváků.
Amfiteátr v Pompejích: Od roku 105 př. n. l. náležely gladiátorské hry mezi podívané, které pořádal stát. Hry tohoto druhu se staly formou úplatků, jíž se kupovaly hlasy voličů. Kdo se chtěl stát vlivným, musel získat povolení k pořádání těchto nákladných her. Aby získal gladiátory k zápasu, musel se zájemce o pořádání her obrátit na majitele gladiátorské školy. Gladiátorské hry byly drahé. Za každého zabitého nebo těžce raněného zaplatil pořadatel majiteli školy 4000 sesterciů, za vystoupení zdravého 80 sesterciů. Pořadatel měl zájem na tom, aby co nejvíce gladiátorů zůstalo naživu, ale publikum chtělo mrtvoly. Gladiátoři zápasili v amfiteátru. Nejstarším amfiteátrem, který se zachoval, byl amfiteátr v Pompejích. Vešlo se do něho asi 20 000 diváků. Aby se stavitelé vyhnuli nákladům na budování vysokého zdiva, dali vykopat za zdivem jámu, jejíž dno tvořila aréna (vlastně písek). Plocha pro zápasy byla vysypána pískem, po stranách byla sedadla, chráněná proti zvěři nebo zápasícím ohradou vysokou dva metry. Sedadla byla pak na vyvýšených místech, aby bylo vidět do arény. Do arény vedlo šest vchodů. Čtyři byly pro diváky, dva pro zápasníky. Byl ještě další vchod, „brána smrti“. Jím byli vynášeni mrtví z arény. Střechy nebylo, tu nahrazovala plachta rozestřená v případě horka nebo deště. Hry trvaly tři až čtyři dny.
Římský vodovod v Segovii ve Španělsku: Pramenitá voda se přiváděla do měst systémem důmyslně budovaných vodovodů. Některé vodovody byly dlouhé až 132 km (Hadriánův v Kartágu). Vedení bylo podzemní nebo povrchové. Voda tekla buď vyzděnou struhou (jako na našem obrázku) nebo potrubím z olova nebo z vypálené hlíny. Trubky se zasouvaly do sebe. Dálkové vedení bylo povrchové, rozvod vody ve městě byl podzemní. Rozdíly terénu byly vyrovnány (voda musela mít spád) prokopy, tunely a vedením na arkádách, které přetínaly i vodní toky. Na dolním konci toku se budovaly čisticí stanice vody. Odběr vody podléhal zvláštnímu dozoru. Po městě se voda rozváděla do kašen.
Kloaka maxima: Řím byl vybudován na levém břehu Tibery. Tibera měla své přítoky v potůčcích přímo ve městě. Takovým potokem je Kloaka maxima, která odvádí vodstvo se svahu Kvirinálu. Její břehy byly upevněny kameny. Později byla překlenuta. Základna kloaky byla vybudována z lávových kamenů, stěny jsou z tufových kvádrů. O rozsáhlosti stavby svědčí to, že jednotlivý kvádr je dlouhý asi 2,5 m, vysoký asi 0,60 cm a široký asi 1 m. Kameny jsou pravděpodobně uvnitř spojovány železnými skobami, které byly pokryty olovem. Šířka kloaky se mění. Dnešní podoba kloaky pochází z doby republiky, tradice umísťuje vznik stavby do roku 600 př. n. l.
y
