Římská říše v době Augustově (v r. 14 n. l.): Za vlády císaře Augusta (Octaviána) došlo ke střetnutí s Germány, které skončilo pro Řím neúspěchem. Hranice říše se ustálily na západě u Rýna, na severu u Dunaje. Na východě se Římané marně pokoušeli získat Arménii. S říší Parthskou na východě byly udržovány styky celkem přátelské. Vzhledem k vnitřním potížím si nemohl nový císař dovolit výbojnou politiku, protože by možný neúspěch ohrozil jeho dosud nepevnou moc. Řím za Augusta přechází tedy v zahraniční politice k defenzivě dobytých území a používá více zbraně diplomatické než vojenské. Římské panství je na mapě znázorněno černě.

Císař Augustus: Na obrázku vidíme prvního císaře římského s odznaky jeho hodností. Mistrně činil kompromisy, užíval všech prostředků k dosažení moci. Byl velmi opatrný, dokonce i své rozhovory s manželkou Livií činil podle předem promyšlených a zapsaných konceptů. Byl několikrát rozveden. Ženil se vždy s politickým cílem. Své stoupence nevybíravě prosazoval. Z opatrnosti se neprohlásil ani formálně císařem, prohlašoval se jen za principa (prvního mezi sobě rovnými). Ponechal formálně v platnosti všechny úřady republiky, ovšem nejdůležitější funkce si sám přisvojil a do úřadů zdánlivě republikánských dosazoval své lidi, kteří byli jen výkonnými orgány jeho vůle. Opíral se o armádu a vlastní byrokracii. Proto systém vlády, který vytvořil, nazýváme principátem.

Římští pretoriáni: Aby neurážel republikánské city občanů (dosáhl však ochrany své osoby proti možným spiknutím nebo povstáním), zřídil si tělesnou stráž z pretoriánů. V nejbližším okolí měl strážce pocházející z římské Germánie a tím vlastně položil základy toho, že se císař opíral o cizince proti vlastním občanům. Dalším oddílem bylo sedm kohort stráže z řad propuštěnců. Dále tu bylo devět kohort po 1000 mužích z italských občanů. Jen tři z nich ležely v Římě a ve službě nenosily uniformu. Vedle toho byly ještě v Římě tři městské kohorty. Tak se císař chránil proti svým odpůrcům; dovedl využívat i jisté řevnivosti mezi těmi, kteří ho chránili. Na obrázku skupina pretoriánů.

Řím v době raného císařství: Již Caesar se obíral myšlenkou vybudovat město Řím podle vzoru velkoměst Východu (Alexandrie). Řím měl již za Caesara asi milión obyvatel. Stálé požáry si vynucovaly zásadní přebudování města ve smyslu bezpečnostním a k tomu přistoupila snaha o zvelebení monumentálně umělecké. Augustus dal nové čtvrti – na rozdíl od klikaniny uzounkých uliček ve starých okresech – budovat podle pravidelného plánu a mnohem vzdušněji. Výšku novostaveb omezil na 21 metrů, dal vyčistit řečiště Tibery, zpevnil břehy řeky, zlepšil kanalizaci a dvěma novými vodovody se postaral o zlepšení zdravotních poměrů v hlavním městě. Tak vzniklo rčení, že Augustus zdědil Řím z cihel a zanechal jej v mramoru. Velké stavby byly provedeny na Palatinu a na Fóru Romanu. Na našem obrázku vidíme nahoře nalevo Ulpiovu baziliku (a Trajánovo forum) a dole napravo pohled na velké Forum a Palatin. V pozadí je Koloseum.

Cirkus Maximus: Hry v cirku byly pro staré Římany tím, čím jsou novodobému obyvateli města sportovní utkání, závody, zvěřinec, cirkusová představení a výtvarné revue. Cirky sloužily též tělocvičným a jezdeckým závodům. Proslavený cirkus byl mezi Palatinem a Aventinem (Cirkus Maximus). Bylo to obdélné protáhlé prostranství. Na jedné z úzkých stran byly stáje a kolny, před nimi pak start. Projíždělo se po délce a zase zpět vždy po pravé straně zdi táhnoucí se prostředkem cirku a zakončené sloupy (mety).

Závodníci v cirku: Vozy závodníků byly zpravidla taženy čtyřmi koňmi. Při jednom startu jeli většinou čtyři závodníci. Pro závodníky a jejich výcvik byly zřízeny závodní kluby, které měly povahu profesionální. Kluby měly různé barvy a každý z vedoucích klubů měl v řadách obecenstva své nadšené přívržence. Tak byl vládnoucí třídou převáděn zájem o politické otázky na zájmy jiného druhu. Na obrázku (nahoře i dole) uvidíme způsob řízení vozu závodníkem a detail závodního vozu.

Nero a jeho učitel Seneka: O poměrech na císařském dvoře svědčí skutečnost, že císař Nero (54–68 n. l.) dal otrávit syna předchozího císaře, dal zavraždit svoji matku i svého učitele Seneku a nakonec se při útěku před zbouřenými vojáky sám zavraždil. Byl to člověk nerozvážný, fantastický, samolibý a krutý. Roku 66 n. l. se vydal na cesty po Řecku, kde vystupoval jako umělec, pěvec a v cirku jako závodník na voze. Aby získal hmotné prostředky pro své podniky (obnovil Řím po velkém požáru), olupoval bohaté senátory o majetek pod záminkou, že urazili císařský majestát. Za tohoto císaře se stává největším majitelem půdy sám císař (hmotná základna římské aristokracie byla těmito opatřeními podrývána). Nalevo je vyobrazen císař Nero, napravo jeho učitel filosof Seneka.

Císař Traján a Hadrián: Nalevo je vyobrazen císař Traján, který vládl v letech 98–117 n. l. a napravo císař Hadrián, který vládl v letech 117–138 n. l. Traján byl místodržitelem v Germánii, oblíbeným u vojska, a proto byl adoptován předchozím císařem za syna, a tak se stal císařem. Jeho vláda byla spojena s řadou útočných akcí Říma. Traján se zmocnil Dácie, kde byla naleziště zlata. Budoval pohraniční opevnění, tzv. limes, s pohraničními pevnůstkami. Dobyl Arménie, dočasně dobyl Babylónu a pronikl až k Perskému zálivu. Staral se o provincie a budoval byrokratický aparát. Jeho nástupce Hadrián se vzdal některých výbojů v příliš předsunutých částích říše a přešel od politiky útočné k politice obranné. Osobně navštěvoval provincie, sledoval stavby pohraničních opevnění. Dovolil, aby do vojska byli přijímáni i občané z provincií (dosud tomu tak nebylo). Pomíjel římské kulturní tradice, byl přesvědčeným stoupencem kultury helénské. Významnou stavbou jeho doby je Hadriánův val v Británii (viz další obrazy) a Hadriánovo mausoleum.

Dákové: Na východě spojoval se dácký král s Parthy. Ve válce s Dáky byla jejich země připojena k říši římské. Zaujímala zhruba prostor osídlený v dnešní době Rumuny, kteří vznikli pořímštěním původního obyvatelstva a smíšením s řadou dalších národností a kmenů. Byla nástupním prostorem k odrážení útoků ze severovýchodu. Typy Dáků vidíme na našem obrázku. Dákové měli nepěstěný obličej (neholili se ani si nestříhali vlasy). Barbar napravo má na hlavě zajímavou čepičku.

Hadriánův val v Británii: Caesarovy výboje v Británii byly roztříštěny a upevněny vybudováním mohutných opevnění v místech, kde hluboké zálivy Atlantického oceánu a moře Severního zaškrcují trup Skotska (kde byla Británie nejužší rozlohou). Nejprve byly vybudovány stavby dřevěné a hliněné, ty pak byly postupně nahrazovány stavbami kamennými a zabezpečeny náspem, příkopem, kolovou hradbou a zdí až tři metry vysokou.

Římské impérium v době největšího rozsahu za Trajána: Černá část plochy znázorňuje panství říše římské, bílá plocha znázorňuje svět, který nebyl Římany podmaněn. Mapka ukazuje, že z hlediska mezinárodně politického byli nebezpečím pro trvání říše na severu Germáni a Slované, na východě asijští kočovníci a na jihovýchodě Parthové (dnešní Irán) a později Arabové. Říše římská se spokojila hranicemi na důležitých řekách (Rýn, Dunaj, Eufrat a Tigris), jejím těžištěm byl prostor seskupený kolem Středozemního moře, dosáhla moře Severního, nepokusila se o dobytí moře Baltského, zmocnila se břehů Černého moře jen v jihozápadní části, dosáhla zálivu Arabského a Perského. Zajímavé je, že se říše ani v době největšího rozsahu nepokusila proniknout okolo Afriky nebo Perským zálivem na Východ. Spojení říše římské s Čínou bylo uskutečňováno po souši. Neznalost Římanů o poměrech v nitru Asie způsobila, že říše se omezila na pouhou obranu toho, čeho dosáhla, a že z neznalosti vývoje v jiných oblastech světa nic nepředvídala a ani se na útok z Východu nepřipravila. Mapka nám také jasně ukazuje, že otrokářské říše založené na lupičství a kořistění, chtějí-li se udržet, nemohou se omezit na obranu, nýbrž musí neustále dobývat dalších a dalších území. Proč tato útočná politika nemohla být sledována, osvětlí nám rozbor vnitropolitického vývoje, který byl určován poměry hospodářskými a sociálními.

Markus Aurelius (161–180 n. l.): Na obrázku vidíme císaře Marka Aurelia. Císař je znám jako filosof, který si kladl za úkol nalézt cesty ke zdokonalení sebe sama na podkladě života, který odpovídá zákonům přírody a zdrženlivosti. Nebyl oblíben u vojáků, válku nenáviděl, a přece ji musel po celý život vést. Válčil na východě s Parthy a na ochranu proti vpádům dal i tam budovat opevněné hranice. Kolem r. 166 n. l. vedl války s Germány v Podunají s Markomany a Kvády, sídlícími tehdy na území našeho státu. Germáni byli poraženi a římské posádky byly umístěny tehdy i na území naší republiky. Avšak roku 180 císař podlehl morové epidemii. Hospodářský stav říše se za vlády tohoto císaře velmi zhoršil. Na trzích se prodávaly z císařova majetku nádoby, drahé kameny a bohatě zdobená roucha. Jeho syn ujednal s Markomany a Kvády mír, zesiloval absolutistické tendence; byl vášnivým ctitelem gladiátorských her. Při povstání byl zabit v gladiátorských kasárnách.

Podunají v době římského císařství: O bezpečnost podunajských provincií bylo pečováno (právě tak jako v Porýní) budováním systému opevněných táborů, které se postupně přeměňovaly v města. Na mapce vidíme opěrné body Římanů v sousedství našich zemí i na území našeho dnešního státu. Asi r. 179 n. l. dostalo se římské vojsko až k Trenčínu na Slovensku (nápis na trenčínské skále). Římský tábor byl nalezen ve Stupavě (Slovensko), v Děvíně, v Bratislavě a na Moravě dokonce až u Mušova. Na území dnešního Rakouska byly důležitými tábory Vindobona (Vídeň) a 45 km od Vídně Karnuntum.

Mapa provincie Galie: Provincií, která byla velmi často ohrožena, byla Galie. Mapa nám ukazuje síť měst, která závisela komunikačně na splavných řekách a na silnicích. Velmi důležitým městem provincie byla Augusta Trevorum (dnešní Trevír). Provincie byla chráněna mořem a na východě rozsáhlými opevněními. Většina měst pocházela již z doby keltské, byla jen romanizována a přizpůsobena novým podmínkám. V provincii se rozvíjela řemeslná výroba, která konkurovala výrobě italské tak, že vytlačovala její zboží z trhů. Pěstovalo se hlavně víno a olivy (vedle obilí). Velmi význačnou roli hrála tato země v povstáních chudiny, kolonů a otroků proti otrokářskému velkostatku i odbojem části vládnoucí třídy proti ústřední moci (povstání Baggaudů). Povstání Baggaudů byla potlačována, avšak propukala vždy s novou silou a byla jednou z příčin, proč se Germáni snadno zmocnili Galie v období zániku Říma.

Brána vojenského tábora – vojenský římský tábor: Vojsko římské na pochodu nepřenocovalo nikdy bez upraveného ležení. Zdržovalo-li se v krajině delší dobu, budovalo si tábory bezpečnější a trvalejší (letní nebo zimní). Nalevo vidíme vchod do římského tábora v Saalburgu v Německu a napravo rekonstrukci podoby tábora v jeho celku. Ležení mělo podobu čtverce, později obdélníku. Uprostřed vidíme vojevůdcův stan. Zde se shromažďovalo vojsko a vojevůdce řečnil, zde se konala i bohoslužba. Do tábora vedly cesty (na obrázku vidíme celkem čtyři). Vchod do tábora byl opevněn branami. Dále zde vidíme i hospodářské budovy. Tábor na obrázku je příkladem stálého tábora se stálou posádkou.

Postavení otrokářské třídy v období raného císařství: Na obrázku vidíme Septimia Severa (193–211 n. l.) a jeho zástupce, císaře Caracallu (Karakalu, 211–217). Jsou představiteli moci otrokářské třídy. Je zajímavé, že jejich vzhled prozrazuje, že nejsou Římany, ale pocházejí z provincií. Septimius Severus pocházel z Afriky. V jeho rodině se mluvilo punsky. Římané, kteří zvítězili nad Puny, Galy a Germány, dostávají se sami pod vládu těch, které si podrobili. Od nastoupení Augustova na trůn do roku 283 vládlo v říši celkem 56 císařů. Jen někteří z nich jsou významní, jako Augustus, Traján, Hadrián, Vespasián, Markus Aurelius, Julián Apostata. Jiní byli neschopnými loutkami, dosazenými a opět sesazenými, často končili násilnou smrtí, zvláště v druhém období raného císařství. Vystřídalo se několik dynastií (Juliovci, Flaviovci, Antoniovci a pak císařové, kteří byli adoptováni žijícím císařem za syna, konečně císařové dosazení vojskem – vojenští císařové). Různé legie prosazovaly své císaře, docházelo k občanským válkám. Císař, který adoptoval za syna schopného vojevůdce, protěžoval nakonec příslušníka svého rodu, i když byl méně schopný. Ke skrytému boji docházelo mezi císařem a představiteli senátu. Císařové se jen formálně prohlašují za první mezi sobě rovnými, ve skutečnosti vládnou neomezeně alespoň v doménách, které podléhají přímo jim. Republikánské instituce existují formálně dále, avšak do senátu jmenuje císař své lidi. V řadě provincií císař vládne neomezeně. V provinciích, které spravuje senát, má císař své oddané stoupence a kontrolní moc. Své samovládné tendence tají a halí do republikánského roucha, alespoň na západě. Na východě je samovláda otevřenější. Moc císařů vzrůstá, moc senátu se zmenšuje. Další skupinou byli jezdci, lidé, podléhající cenzu 400 000 sesterciů. Stávali se jimi též vysloužilí velitelé. Do tohoto stavu byli povyšováni významní řečníci, právníci a učenci. Byli považováni za obchodní a peněžní aristokracii, byli však i prokurátory a prefekty a vykonávali úřednická místa v císařských kancelářích. Tento stav upevňoval moc císařů a byl protiváhou stavu senátorskému. Senát někdy stál v opozici proti císaři a proto docházelo k bojům. Jindy císař potřeboval peníze a statky, a prostě obvinil bohaté senátory z různých přečinů, zbavoval je života a konfiskoval jim statky. Tak rozpory uvnitř vrstev otrokářské třídy oslabovaly její sílu a vytvářely podmínky pro povstání otroků a kolonů.

Povstání otroků v období raného císařství: Na obrázku je znázorněna práce otroků (fragmenty reliéfů císařského období). Otroci se nikdy se svým postavením nesmířili a v boji za své osvobození používali v závislosti na podmínkách jen různých forem. Forma otevřeného povstání, která se projevila v období let 133–73 př. n. l., byla nahrazena formou zbíhání z půdy. Zběhlí otroci se spojovali s chudými rolníky a kolony, tvořili ozbrojené tlupy, které ve spojení s útočícími barbary byly nebezpečím pro otrokářský stát. K takovým povstáním často docházelo například v Galii. Jinou formou byla pasivní rezistence. Otroci špatně pracovali, ničili nástroje, tajně půjčovali dobytek, spotřebovali při setí mnoho zrna, při mlácení zatajovali obilí nebo je nechránili před zloději, v účetních záznamech uváděli falešná čísla. Otrokáři se bránili důsledkům této situace a rovněž používali forem. Byli ovšem donuceni přemýšlet o změnách. Tím, že říše římská přecházela od dobyvačných válek k válkám obranným, ustával příliv otroků. Potřeba pracovních sil však neklesala úměrně s poklesem počtu získaných otroků, naopak vzrůstala, protože bylo třeba živit vzrůstající státní aparát a armádu. Do Říma přicházeli v této době otroci ze severních částí Evropy. Jim nebylo možno svěřit obdělávání sadů a vinohradů, protože vyžadovaly pečlivé ošetřování. Otroci doma narození počali hrát větší roli než otroci získaní výbojem. Otrokáři měli strach z nakupení otroků na velkých latifundiích. Protože tato okolnost dávala otrokům příležitost k povstáním, výměně zkušeností a byli těžce kontrolovatelní, považovalo se za výhodnější rozdělit půdu na dvě části: jednu část obdělávat otroky a druhou část pronajmout drobným nájemcům, kteří měli o práci větší zájem než otroci. Zadlužil-li se nájemce, byl připoután k půdě, kterou nemohl tak snadno opustit. Tak se začal vyvíjet kolonát. Poměr otroků a kolonů byl pravděpodobně v relativní rovnováze, a tím se podařilo získat proti otrokům další sílu, která byla oporou otrokářských vztahů. Poměr otroků doma narozených k otrokům koupeným byl asi 2/3 k 1/3. Dříve tomu bývalo naopak. S otroky (vzhledem k jejich snižujícímu se počtu) bylo třeba slušněji zacházet, protože cena otroků stoupala. Situaci otroků nezlepšilo křesťanství, nýbrž ekonomická nutnost zacházet s otroky jako se vzácným zbožím vedla k úspěchu křesťanství. Byly vydávány i zákony zakazující mučit a zabíjet otroky. Mnoho otroků bylo propuštěno na svobodu; tito propuštěnci se stávali i nejbližšími spolupracovníky císaře a dvora a domáhali se i hospodářských výhod.

Postavení římských občanů zbavených výrobních prostředků – stavba římského vojenského tábora: Zdrojem odčerpávajícím nespokojené živly z přelidněných měst bylo přijímání těchto občanů do vojenské služby. Doplňování pravidelného vojska se totiž setkávalo s obtížemi, a tak byli do vojska v tomto období vývoje Říma přijímáni nejen občané chudí i z provincií (dříve jen z Itálie a z germanizované Galie), ale i otroci, kterým se prostě udělilo občanství. Vojsko (přes 200 000) bylo stálé, a tak zatěžovalo státní pokladnu, zvláště když Řím přestal vést vítězné války. Proto bylo dovoleno, aby vojáci žili na útraty místního obyvatelstva v dobách, kdy stát neměl dosti finančních prostředků, aby vyplácel žold. Císařové, kteří nedovedli vojsko zabezpečit hospodářsky, byli záhy svrženi. Legie z jednotlivých částí říše bojovaly proti kandidátům legií z jiných částí říše. Vojáci v pohraničních oblastech říše v době míru pracovali na stavbě silnic a opevnění, popřípadě i hospodařili. Pro jejich pohodlí byly budovány tábory s ústředním topením. Na našem obrázku vidíme stavbu vojenského tábora. Vojáci se mohli ženit. V blízkosti táborů se usazovaly rodiny vojáků, a tak se v době míru vojáci a jejich rodiny měnili v zemědělce. Vojska se tím stala méně pohyblivými a méně ukázněnými. O rostoucím vlivu vojska svědčí i to, že od roku 235 n. l. se na císařský trůn dostali lidé, kteří svoji kariéru začali jako prostí vojáci (například císař Dioklecián). Pokusy císařů zavádět pořádek ve vojsku vedly ke vzpourám a císařové, kteří neučinili vojsku ústupky, byli zabíjeni.

Postavení kolonů: Zemědělství v Itálii produkovalo jednak obilí, jednak víno a olivy. Rozmach provincií však hospodářsky konkuroval rozvoji zemědělství v Itálii, což vedlo k hospodářskému úpadku jádra říše. Protože půdy byl velký dostatek, ale otroků ubývalo, byl velký problém, jak opatřit dostatek pracovních sil k obdělávání pozemků. Řím nemohl totiž žít z kořisti jako dříve, nýbrž muselo se přikročit k vytvoření hodnot vlastní prací. Proto otrokáři rozdělili pozemky na dvě části. Jednu část (dominát) obdělávali ve vlastní režii pomocí otroků a druhou část rozdělili na menší pozemky a ty obdělávali nájemci (koloni), a odtud vznikl kolonát. Od nájemců byly vybírány dávky, které měly formu pracovních úkonů nebo peněžní formu nebo naturální formu, což záviselo na podmínkách. Za různých podmínek převažovala ta neb ona forma. V období raného císařství převažovala forma peněžitých dávek, avšak vzrůstal podíl naturálních dávek. A právě tento měnící se poměr mezi formami vykořisťování dával ráz a charakterizoval jednotlivá období římských dějin. Kolonát se nejprve šířil na statcích, které náležely císaři (státu), později byl rozšiřován i na statcích ostatních otrokářů. V pohraničních oblastech říše byli jako koloni usazeni barbaři. Jinak se kolony stávali zchudlí rolníci, propuštění otroci a příslušníci chudiny, kteří nebyli podporováni státem, a neměli tedy žádný zdroj obživy. Šíření kolonátu si nesmíme představovat jako přímočarý proces v celé říši. Kde byl dostatek otroků, používalo se dál otroků, kde byl otroků nedostatek, přecházelo se ke kolonátu dříve, častěji a všestranněji. Již dříve jsme řekli, že řemeslná výroba se postupně stěhovala z města na velkostatek a v tom byl jeden z rozporů ekonomického vývoje Říma. Ztrácelo se spojení vesnického velkostatkáře s výrobou ve městě. Velkostatkář se stává ve větší míře soběstačným. Městská výroba byla tak zužována, pokud šlo o odbyt, stávala se dražší, a tak postupně hynula. Tendence ukládat peníze do realit vedla k tomu, že se řemeslníci a obchodníci stávali statkáři. Stav kolonů se zhoršoval tím, že daně od nich vybíral jednak stát, jednak jejich páni, avšak možnosti dostát všem těmto rostoucím požadavkům se stále menšily. Pokud osud kolonů byl objektivně lepší než osud otroků, byla říše schopna odolávat vnitřním i vnějším otřesům. Jakmile se rozdíl mezi otrokem a kolonem setřel, vznikla solidarita utlačovaných. Proto docházelo k častým vzpourám, ve kterých se postupně častěji a častěji spojují všichni utlačovaní proti státní a statkářské moci: otroci s kolony a místními barbary, kteří se pak spojují s barbary útočícími zvenčí. Státní moc za těchto okolností nemohla vést výbojnou politiku zahraniční, protože měla za úkol potlačovat domácí odboj. V době rozporů mezi jednotlivými vrstvami otrokářské třídy vznikaly však objektivní podmínky pro takováto povstání. Na obrázku vidíme sedláka, který jde na trh.

Postavení řemeslníků a obchodníků ve městech, postavení měst: Podle některých zpráv bylo jen v Itálii přes 1200 měst. Všeho obyvatelstva v Itálii bylo přibližně 16 miliónů (v 1. stol. n. l.). Každé město mělo jistou autonomii. Města v provinciích soutěžila s Římem, budovala nákladné stavby (amfiteátry, vodovody, divadla). Zemědělské zázemí měst se skládalo z domácího obyvatelstva, které si zachovalo svůj jazyk a jen postupně se romanizovalo. Různá města měla v rámci říše různé právní postavení (spojenecká, svobodná, poplatná). V čele měst stál městský senát, který volil každým rokem úředníky. Zvláštní úředníci se starali o pořádání her a pořádek ve městech. Město mělo svého autora, vynikající osobnost, která zjednávala městu různé výhody a důchody. Vládnoucí vrstvou byli tzv. dekurioni (přední statkáři), další místo zaujímali vlastníci výrobních prostředků (řemeslníci, kupci). Kupci a řemeslníci se sdružovali v organisace, zvané kolegia (pekaři, zbrojaři atd.), která měla své představené a řešila některé otázky. Kolegia se často měnila v politické kluby. Vládnoucí formou výroby ve městech byly podniky, v nichž byli zaměstnáni otroci i svobodní řemeslníci. Ceny výrobků byly velmi vysoké a protože kupní síla mas byla malá, nenalézalo řemeslo dostatečný trh. Velké statky v okolí měst měly své řemeslníky a tak konkurovaly rozvoji řemeslných výrobků ve městech. Převahu však v tomto období měla výroba městská nad domácí výrobou na velkostatcích. Obchod byl přerušován postupně i mezi provinciemi, pracovalo se hlavně pro místní spotřebu. Zesílením daňového útisku se zvyšovaly náklady na vydržování podniků. Měna byla stále zhoršována, mince byly měděné a vlastně jen postříbřené. Znehodnocení peněz ochromovalo obchod a výrobu. Odměny za služby se vyplácely zčásti v penězích, zčásti naturálními výrobky. Když ubývalo prostředků na zvelebování měst, bylo stanoveno, aby úřad složil určité částky pro správu. To zatěžovalo daňově obyvatele. Tak přestaly mít o účast na správě zájem nejen nižší vrstvy, ale i vyšší, protože na úřady bylo třeba doplácet. Nechuť a nezájem o veřejný život i v oblasti samosprávy se staly všeobecnými. Na obrázku vidíme tesaře a řemeslníky zpracovávající dřevo. Uprostřed je vedoucí pracovník.