… většina obyvatelstva tehdejší Evropy žila v nevolnictví, v bídě a robotě, …
… v nuzných příbytcích na panských dvorech.
Hudební umění, které dosud pěstovala šlechta pro svou kratochvíli, přejímá vzmáhající se buržoasie, která zasahuje převratně do hospodářského, sociálního i kulturního vývoje. I zde se obrážely třídní protiklady doby. Zatím co dvorní hudba sloužila jen pro zábavu nudící se šlechty, …
… hudba lidová posilovala porobený lid, dávala mu útěchu a vnášela krásu do jeho smutného života.
V Mozartově době žili nejslavnější němečtí básníci, Goethe, Schiller a Lessing, ale také slavní hudebníci. Christoph Willibald Gluck (1714–1787) byl velkým reformátorem opery. Probojoval v hudbě dramatickou pravdivost opery.
Joseph Haydn (1732–1809), nesmrtelný mistr vídeňského klasicismu, dal konečnou formu hudebnímu vývoji, jenž započal u předklasických vídeňských a českých skladatelů.
Salzburg, město v Rakousku. Zde se narodil W. A. Mozart, dne 27. ledna 1756.
Palác říšského soudce Erdödyho, který stojí na místě, kde prý dlel Mozart při svém pobytu v Bratislavě. Bylo mu teprve šest let, kdy na pozvání hudbymilovného barona Ladislava Amadé a hrabat Pálffyových koncertoval zde v prosinci roku 1762.
Šestiletý Mozart. Podle obrazu neznámého vídeňského mistra z roku 1762.
V říjnu 1767 prchal Leopold Mozart, otec mladého Wolfganga Amadea, se svou rodinou před neštovicemi z Vídně do Olomouce, kde se ubytoval nejdříve v hostinci „U černého orla“ a později v budově olomouckého děkanství (na obrázku).
Mozart se na zpáteční cestě z Olomouce do Vídně zastavil v Brně. Na obraze vidíme dům Taverna (dnešní Reduta), kde se konal 30. prosince 1767 koncert, na kterém mladého Mozarta a jeho sestru Marii Annu doprovázeli brněnští hudebníci. V této době sociálního útlaku a duchovního temna se zrodily v Čechách síly, které vytvořily předpoklady k národnímu obrození. Tato tendence se projevila i v hudbě českých předchůdců Mozartových, z nichž mnozí měli na Mozartovu tvorbu přímý vliv:
Jiří Antonín Benda (1722–1795), tvůrce scénického melodramu. O Bendově díle mluví Mozart s nadšením a jeho melodramy „Medeu“ a „Arianu na Naxu“ vozil Mozart na svých cestách vždy s sebou.
Josef Mysliveček (1737–1781), zvaný též Il divino Boemo – božský Čech, slavný skladatel své doby. Byl Mozartovi nejen vzorem, nýbrž také věrným přítelem. „Lidová píseň duchovní a později umělá hudba církevní vyplňují takřka celé dějiny naší hudby… Teprve na konci 18. století vidíme podstatnou změnu. Rok 1876 jest významné datum pro konec staré a počátek nové doby. Mozartova ‚Figarova svatba‘ docílila v Praze nevídaného úspěchu. Z církevně hudební Prahy stala se mozartovská Praha, pro ni bylo napsáno Mozartovo dílo ‚Don Juan‘,“ píše Zdeněk Nejedlý ve svém díle „Zpěvohry Smetanovy“.
Praha – „město Mozartovo“ (rytina z konce 18. století od Leopolda Paukerta). Německý historik Artur Schurig ve svém díle o Mozartovi napsal: „Má-li které město právo nazývat se Mozartovým, pak to není Salzburg, který Mozart nenáviděl, není to Vídeň, která ho nechala vyhladovět a zapomenout v hromadném hrobě, ale jedině jeho zlatá Praha.“
Wolfgang Amadeus Mozart přijel po prvé do Prahy se svou chotí Konstancií z Weberů dne 11. ledna 1787 na přání svých přátel, z nichž k nejoddanějším náleželi manželé František Xaver Dušek a jeho choť Josefina.
Zde vidíme zprávu „Pražských poštovních novin“, která oznamuje příjezd Mozarta do Prahy.
Mozart se po svém příjezdu do Prahy ubytoval v paláci Jana Josefa hraběte Thuna na Malé Straně v Thunovské ulici.
„… zde se nemluví o ničem jiném než o ‚Figarovi‘, nic jiného se nehraje, netroubí, nezpívá a nehvízdá než ‚Figaro‘. Nikdo nechodí na jinou operu než na ‚Figara‘ a věčně na ‚Figara‘…,“ píše Mozart z Prahy svému příteli Jacquinovi (faksimile jeho dopisu).
Rafael Ungar, ředitel knihovny v Klementinu. V jeho doprovodu si prohlédl Mozart druhý den po svém příjezdu knihovnu.
Giovanni Paisiello, italský operní skladatel. Mozart se zúčastnil provedení jeho opery „La gare generose“ v Nosticově národním divadle dne 13. ledna 1787.
Nosticovo národní divadlo na Ovocném trhu (později Stavovské, nyní divadlo J. K. Tyla) na Starém Městě pražském, dějiště triumfů Mozartova genia a pražské premiéry jeho opery „Figarova svatba“ v prosinci 1786.
Jan Nepomuk Kaňka, hudební skladatel (1772–1865), vydal roku 1787 „Německé tance“ na melodie z „Figarovy svatby“.
Mozartova symfonie D-dur byla po prvé provedena v Praze dne 19. ledna 1787, a proto se nazývá „Pražská“.
Zde vidíme povolení pražských úřadů, udělené Mozartovi k pořádání akademie, na které byla symfonie D-dur provedena.
Pohled na palác Mozartova příznivce Jana hraběte Pachty na Starém Městě. Pro jeho domácí kapelu složil Mozart – prý za jednu hodinu – devět kontratanců.
Restaurace „Nová hospoda“ na rohu Celetné a Rybné ulice na Starém Městě (na obrázku vlevo), kam se Mozart přestěhoval z Thunovského paláce. Odtud měl blízko nejen do divadla, ale také do oblíbené kavárny herců a umělců „U modrého hroznu“ na rohu Havířské ulice, známé z Jiráskova F. L. Věka. Mozart navštěvoval také hostinec „U templu“, později přejmenovaný na „Mozartův sklípek“ v Templové ulici na Starém Městě (na obrázku vpravo).
Pražský lidový harfeník Josef Haisler, zvaný též Copánek, obdržel od Mozarta thema, na které improvisoval variace. Zprávu o tom napsal Bedřich Vilém Pixis, první profesor houslové hry na pražské konservatoři svému bratrovi klavírnímu virtuosovi Janu Petrovi Pixisovi do Paříže.
Mozart po své úspěšné návštěvě Prahy slíbil, že svým Pražanům, kteří mu tak dobře rozumějí, napíše operu.
A vskutku, již uprostřed září téhož roku 1787 se vrací Mozart opět do Prahy, aby zde dokončil a provedl Pražanům slíbenou operu „Don Giovanni“. Ubytoval se na krátkou dobu v hostinci „U tří lvíčků“ na Uhelném trhu.
Bertramka na Smíchově, kdysi rozkošná usedlost, nyní Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových, byla místem, kde trávil Mozart na pozvání Josefiny Duškové nejšťastnější chvíle svých pražských návštěv.
Josefina Dušková byla slavnou českou pěvkyní. Svým uměním okouzlovala nejen tehdejší vybranou společnost dvorských salonů, nýbrž i Mozarta a Beethovena. František Xaver Dušek, choť Josefiny Duškové (1731–1799), byl pianistou, skladatelem a pedagogem. Jeho jméno je navždy spojeno se jménem Mozartovým.
František Vladislav Hek, osvícenec, literát a polyhistor, zpíval ve sboru opery „Don Giovanni“. Po celou dobu svého druhého pražského pobytu učil ho Mozart skladbě. Je hlavní postavou Jiráskova F. L. Věka.
Mozartův rukopis předehry k opeře „Don Giovanni“.
V referátu o premiéře „Dona Giovanniho“ v „Pražských novinách“ čteme: „V pondělí dne 29. listopadu byla dávána italskou operní společností toužebně očekávaná opera Mistra Mozarta ‚Don Giovanni neb Kamenný kvas‘. Znalci a hudební umělci tvrdí, že v Praze nebylo dosud nic podobného provozováno. Pan Mozart dirigoval sám, a když vstoupil do orchestru, rozpoutal se trojnásobný jásot, což se stalo i při odchodu z něho.“
V polovici listopadu navštívil Mozart v průvodu Josefiny Duškové klášter premonstrátů na Strahově. Při prohlídce kostela projevil přání slyšet proslulé varhany, jež byly krátce předtím restaurovány.
Poněvadž varhaník Strahovského kláštera nebyl právě přítomen, zahrál Mozartovi člen konventu Lehmann. Mozart byl unesen zvukem varhan, vyšel na kůr a sám nějakou chvíli improvisoval na varhany. Lehmanna Mozartova hra zaujala a snažil se rychle zaznamenat alespoň část této improvisace velkého mistra. A tak se zachovala až po naše časy „Fantasie pro varhany“.
Císař Josef II. se vyslovil o opeře „Don Giovanni“: „Opera je božská, ale není to strava pro zuby mých Vídeňáků.“ Když o tom Mozart uslyšel, řekl: „Dopřejme jim času ke žvýkání.“ Provedení opery ve Vídni mělo pro Mozarta alespoň ten výsledek, že ho císař jmenoval komorním skladatelem s ročním platem 800 zlatých. „Příliš mnoho za to, co konám, příliš málo za to, co bych konat mohl,“ poznamenal ke svému jmenování Mozart.
Mozart přijel naposledy do Prahy dne 28. srpna 1791. Čeští stavové ho požádali, aby ke korunovaci Leopolda II. na českého krále složil slavnostní operu. Libreto opery „La Clemensa di Tito“, jehož prvotisk vidíme na obrázku vpravo, napsal nejslavnější libretista 18. století Pietro Matastasi.
Velký počet nejrůznějších slavností v době korunovace Leopolda II., většinou z dvořanů a cizích hostí se skládající obecenstvo na premiéře a v neposlední řadě úpadek osvícenského hnutí po smrti Josefa II. způsobily, že premiéra „Tita“ dne 6. září 1791 v Nosticově divadle neměla očekávaný úspěch.
Mozart churav a znechucen neúspěchem své opery opouští v polovině září 1791 Prahu s předtuchou, že již Bertramku a svou milovanou Prahu nikdy nespatří. Zlomen a vysílen umírá ve Vídni dne 5. prosince 1791, stár necelých šestatřicet let, téměř zapomenut a doslovně v bídě. „Právě teď mám jít, kdy bych mohl klidně žít! Teď opustit své umění, kdy bych ne již jako otrok módy, ne již spoután spekulenty, mohl se oddat hnutím svého citu, volně a nezávisle psát, a co mi srdce vnukne! Odejít mám od své rodiny, od svých nebohých dítek, kdy bych konečně mohl pečovat o jejich blaho!“
Mozart byl pochován do společného hrobu nejchudších na hřbitově sv. Marxe, a poněvadž hrob nebyl označen, dodnes nebylo možné zjistit přesně místo, kde byl pohřben. A tak se smísilo s prstí a věky zapadlo, co bylo pomíjivého z Mozartovy osobnosti, aby tím zářivěji vyniklo jako absolutní hodnota nesmrtelné geniovo dílo. Za poměrně tak krátkou dobu svého života zanechal nám více než 600 skladeb: 24 jevištních her, 15 mší, 40 symfonií, 45 koncertů, 26 kvartet, 42 houslových sonát, přes 30 písní a jiné a jiné skladby.
Praha byla první ze všech měst na světě, která se rozloučila s velikým mrtvým. V chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně byla dne 14. prosince 1791 sloužena slavnostní zádušní mše. Stodvacetičlenný orchestr se třemi sbory provedl za řízení Josefa Strobacha, kapelníka Nosticova divadla, Requiem od Duškova žáka Josefa Röslera. Sólový part zpívala Josefina Dušková.
Dne 7. února 1794 uspořádali posluchači právnické fakulty smuteční tryznu v konviktském sále, jíž se zúčastnila Mozartova vdova a syn Karel.
Na Bertramce byli hosty Mozartovi synové Karl a Franz Xaver Wolfgang Amadeus. O jejich výchovu a zaopatření se společně starali profesor František Xaver Němeček, první životopisec Mozartův a manželé Duškovi.
Mladší syn, nazývaný po otci Wolfgang Amadeus, stal se hudebníkem a oblíbeným učitelem. Jako virtuos na klavír vystupoval několikrát v Praze. Zemřel roku 1844 a je pochován v Karlových Varech. Mozartovo působení v Praze časově zapadlo do počátků českého národního obrození. Je přirozené, že v tomto hnutí, v kterém hrály snad největší úlohu prvky kulturní, měla živá Mozartova tradice významný podíl.
Jan Nepomuk Štěpánek, český dramatik a ředitel českých her ve Stavovském divadle. V jeho překladu se zpíval „Don Juan“ při prvé české premiéře dne 9. dubna 1825.
Šimon Karel Macháček, spisovatel, zasloužil se o provedení první česky zpívané zpěvohry „Rodina Švejcarská“, od Weigla roku 1825. Přeložil také libreta k Mozartovým operám „Don Giovanni“ a „Cosi fan tutte“.
Václav Jan Tomášek (1774–1850) zaujímá v dějinách české hudby v předsmetanovské době významné místo. O tom, jak na něho zapůsobil Mozartův „Don Juan“, když ho slyšel po prvé, píše ve své autobiografii: „Zdálo se mi, že v mém ráji blažených vidin vychází slunce, které svými paprsky odhalilo nejasně tušené a mou duši prozářilo kouzelnou mocí…“
Jan Theobald Held, vynikající lékař, universitní profesor a hudební skladatel. Je známou postavou z Jiráskova „F. L. Věka“. Skladatelsky byl stoupencem Mozartovy hudby.
František Škroup (1801–1862). Jeho píseň „Kde domov můj?“ se stala naší národní hymnou. Za jeho vedení opery ve Stavovském divadle byl Mozartův „Don Juan“ nejčastěji hranou operou.
Plakát k opeře „Únos ze serailu“, kterou řídil Bedřich Smetana.
Kadence Bedřicha Smetany k Mozartově klavírnímu koncertu d-moll.
Na otázku, co pokládá za vrchol svéráznosti, odpověděl Bedřich Smetana: „Možno-li po několika taktech říci: to je Mozart a to je Chopin… kéž by tak jednou bylo možno říci po několika taktech: to je Smetana…“
Nejvýrazněji vyjádřil svůj obdiv k Mozartovi A. Dvořák. Dvořákův žák J. Michl vypravuje ve svých vzpomínkách: „Dvořákův temperament vzkypěl: uchvátil za rámě nejbližšího žáka, vlekl jej k oknu a zde – jednou rukou ukazuje k obloze a druhou rukou cloumaje rukávem žáka – vyptával se znovu: ‚No, víte to už? Vidíte to?‘… Žák byl v očitých rozpacích: chvilkou vrhl pátravý pohled na mistra, chvílemi civěl do nebes a posléze vykoktal: ‚Prosím, já nic nevidím!‘ – ‚Co? Copak nevidíte sluníčko?‘ – ‚Vidím!‘ – ‚Pročpak tedy neřeknete, co je Mozart?‘ A odvrátiv se od okna, vážně, vzletně a s velikým nadšením pronesl Dvořák tato výrazná slova: ‚Tak si to zapamatujte: Mozart je sluníčko!‘“
Celý svět si dnes uvědomuje význam Mozartova díla, jež se stalo součástí kulturního světového pokladu, pevným poutem mezi národy a hlasatelem pokroku. Mozartova hudba zůstane věčně živá, krásná, nesmrtelná.
y
