Obrázek má zobrazit římskou rodinu, nalevo muž, uprostřed dítě, napravo žena. Stručně charakterizovat postavení ženy a dětí v rodině. K patriarchální rodině patřili i otroci. Muž vládne v rodině neomezeně.
Řím se rozkládal při řece Tiberu na 7 pahorcích. Středem Říma byl tehdy Palatin. Důležité je i Forum Romanum, dějiště všech státních a náboženských slavností. Povšimnout si cest, které později vedly z Říma do všech částí světa.
Sociální zřízení Říma v době královské. Otroků bylo ještě málo, byli to hlavně dlužníci původu domácího. Žili v patriarchálních rodinách. Hlavní pracovní silou byli plebejové, kteří se dělili na plebeje chudé (rolníky, řemeslníky atd.), plebeje bohaté (lichváře, větší obchodníky, majitele půdy) a patricie (urozené), kteří jediní měli moc v rukách. Hlavním rozporem tohoto období jest boj patriciů s plebeji.
Když Římané vyhnali etruské krále a ubránili se náporu Gallů ze severu, sjednotili pod svým vedením ostatní latinské kmeny a dobyli jižní Itálie z rukou Řeků (město Tarent). Tak se stali pány většiny Apeninského poloostrova.
Sociální složení římského státu se změnilo. Výbojnými válkami proti Etruskům, Gallům a Řekům i proti jiným kmenům vzniklo již dostatek otroků, kteří se stávali hlavní pracovní silou (ale ještě vedle rolníků). Patriciové se vyrovnali s bohatými plebeji a tak vznikla nová třída – otrokářů. Její nejvýznamnější složkou byla nobilita. Proti nobilitě vystupovali jezdci. Začaly vznikat skupiny proletářů – svobodných občanů, zbavených výrobních prostředků.
Změnilo se i státní zřízení Říma. Řím se stal plebejskou republikou (dříve byl patricijskou republikou). V čele státu stál senát, který určoval úředníky; nejvyššími úředníky byli dva konsulové. V době nebezpečí byl jmenován diktátor. Shromáždění lidu mělo omezený význam. Schvalovalo jen to, co senát ustanovil. Učitel upozorní, že toto zřízení se vytvářelo postupně a složitěji, než je na schématu.
Na obrázku vidíme pohled na krajinu, kde stálo Kartágo, a vyobrazení města v období jeho rozmachu. Kartágo překáželo Římu v tom, aby se Řím stal pánem Středozemního moře. Kartágo bylo silné na moři, Římané byli silní na pevnině. Došlo ke třem válkám, ve kterých se stal Řím pánem západního Středozemního moře. Kartágo bylo zničeno.
Mapka nám ukazuje, že Řím se nespokojil vládou na západě, že začal šířit svoji říši i na východě. Zde mezi sebou bojovaly hellénistické státy o to, který z nich sjednotí bývalou říši Alexandra Makedonského. Navzájem se oslabovaly. Řím pomáhal jedněm proti druhým a postupně se stal pánem i ve východní části Středozemního moře. Mapka nám ukazuje situaci, kdy Řecko a Kartágo se pokusily bojovat proti Římu, ovšem marně. Korint a Kartágo byly srovnány se zemí.
Život otroků se stával nesnesitelným. Otroků bylo mnoho a proto jejich cena byla nízká. Na obrazu vidíme, jak žil otrokář a jeho otrok. Otrokářka je obsluhována otrokyněmi, neposlušní otroci jsou vsazováni do vězení.
V době, kdy došlo v Římě k zápasům mezi jednotlivými složkami otrokářské třídy a Řím byl nucen bojovat na západě i na východě, povstávali otroci. Na obrázku je mapka hlavních povstání v Římě v letech 133, 103 a 73 př. n. l.
Nespokojeni byli i rolníci, kteří chudli, protože nemohli konkurovat s prací otroků, kterých používali velkostatkáři na svých pozemcích. V čelo hnutí za reformu otrokářského řádu se postavili bratři Grakchové. Chtěli, aby Řím se opíral o svobodné rolníky a nikoliv o námezdné vojsko, které se tvořilo z proletářů. Je možné, že bratři usilovali o to, aby změnili státní zřízení a stali se diktátory. Nepodařilo se jim to, byli zabiti. Na obrázku schéma reforem, které navrhli bratři Grakchové.
Pokus o uchvácení moci podnikl Pompejus a César. Oba politikové se nejprve dohodli o rozdělení moci, pak došlo k válce. César zvítězil, ale byl nakonec spiklenci zavražděn. Nalevo César, napravo Pompejus.
Boj o státní moc v Římě a o formu státu byl dokončen, když Antonius, který vládl na východě, podlehl Oktaviánovi, který vládl na západě. Oktaviánus se stal pánem Říma a změnil své jméno na „Augustus“. Stal se císařem. Vláda přestala být diktaturou několika osob (triumviráty), stala se diktaturou jedné osoby. Císař vládl však tak, že zachovával zdání, že republika trvá dále. Ponechal všechny úřady republikánské v platnosti, ale dosazoval si do nich oddané stoupence. Takovému zřízení říkáme principát. Císař byl první mezi sobě rovnými. Nalevo je Antonius, napravo Oktaviánus.
Na obrázku vidíme Koloseum, obrovský cirk, kde se konaly hry, a napravo vidíme amfiteátr z Pompejí, kde se konaly hry gladiátorské. Císař budoval nákladné stavby a pořádal hry proto, aby se veřejnost nezajímala o politiku, ale o zábavu, a on sám mohl nerušeně vládnout. Vyobrazené stavby svědčí o vyspělosti římské stavební techniky.
Vládnoucí třída žila přepychově na účet otroků a i svobodného obyvatelstva, které se měnilo postupně v kolony, kteří ač byli osobně svobodní, přece se nesměli stěhovat z půdy, kde pracovali. Na obrázku vidíme ukázky způsobu odívání. Nalevo je cestovní oděv, uprostřed oděv bohaté Římanky, napravo oděv důstojného senátora.
Římské náboženství bylo polytheistické, to znamená, že Římané věřili v existenci velikého množství bohů. Nejvyšším jejich bohem byl Jupiter, který byl ztotožněn s nejvyšším bohem Řeků Diem (Zeus). Tak postupně se stalo, že jeden z mnoha bohů se stával hlavním bohem a ostatní bozi byli mu podřízeni. Vidíme, že tyto představy závisely na uspořádání lidské společnosti – jako císař byl nejvyšším z mnoha sobě rovných, tak i římský bůh byl nejvyšším bohem mezi sobě rovnými. Na obrázku je Pantheon, chrám, který byl vybudován k poctě všech bohů.
Proti pohanskému náboženství se postavilo nové náboženství křesťanské, které uznávalo pouze jediného boha, který vládl všemu světu. Tento bůh se projevoval ve třech osobách jako bůh otec, bůh syn a bůh duch. Křesťané nechtěli uznávat císaře za vtělení boha a klanět se mu a proto nové náboženství bylo pronásledováno. Na obrázku vidíme římské katakomby, místa, kde se křesťané tajně scházeli k bohoslužbám.
O nápravu se pokusil císař Dioklecián. Říši změnil v absolutní monarchii, to znamená, že císař se stal neomezeným pánem celé říše. Tato forma vlády se v Římě jmenovala dominát (podle dominus tj. pán). Aby si usnadnil obranu rozsáhlé říše, přibral si k vládě spolupracovníky. Jeden z nich sídlil v Sirmiu, jiný v Miláně, jiný v Trevíru. Tak císař vládl v několika osobách jako i bůh vládl světu v několika osobách. Vidíme, že náboženské představy jsou úzce spjaty se společenskými proměnami. Bůh nestvořil člověka, ale člověk stvořil boha podle toho, jak se člověk ve svém společenském vývoji sám mění.
Za císaře Konstantina Velikého (kolem roku 333 n. l.) vznikl na východě Cařihrad. Tak vznikly předpoklady rozdělení říše na část západní a východní (rozděleno v r. 395 n. l.). Na obrázku vidíme vyobrazení císaře Konstantina. Mapka znázorňuje význam nového hlavního města říše římské.
Řím se stal předmětem útoků barbarů (okolních slovanských, germánských a kočovnických kmenů). K útočícím se přidali Germáni a Slované uvnitř říše (sloužili jako žoldnéři). K nepřátelům vnějším se připojili i koloni a otroci. Říše římská se rozpadla ve své západní části, na troskách Říma vzniklo mnoho barbarských států, které se staly nositeli vyššího společenského řádu feudálního. Otrokářství se však ještě udrželo na východě. Na obrázku pyšné Forum Romanum v rozvalinách.
y
