Josef Šíma – Revoluce ve Španělsku: Stín obav a bolestných tušení, které vrhala španělská válka na Evropu, objevuje se v mnoha dílech našich umělců. Neminul ani tvorbu Josefa Šímy (1891), jehož krajiny, plné křehké básnivosti a zvláštních lyrických nálad, jako by se vznášely mimo čas a prostor. V Paříži, kam Šíma roku 1921 odešel a kde dodnes žije, vzniklo v průběhu třicátých let několik obrazů odpovídajících bezprostředně na události, které prožíval španělský lid („Revoluce ve Španělsku“ z r. 1936), do nichž umělec vmaloval svou úzkost z lidského utrpení i obavu o osud světa.
Vladimír Sychra – Únos Sabinek, motiv ze španělské války: Z podobných pocitů vyplývá i výrazná naléhavost obrazu Vladimíra Sychry (1903–1963) „Únos Sabinek – motiv ze španělské války“ z r. 1937. Patetické drama zmítajících se těl uprostřed zpustošené krajiny s troskami domů dokládá míru umělcova účastenství.
Vojtěch Tittelbach – Občanská válka ve Španělsku: Také Vojtěch Tittelbach (1900), i když ho zprvu přivedla ke španělským motivům představa o exotické kráse této země, citlivě reagoval na odhodlání španělských vlastenců bránit lidovou revoluci. Tittelbachovy obrazy z této doby se řadí v ucelený cyklus: „Goyova vlast“ (1937), „Boj“ (1937), „Granada“ (1938), „Válka“ (1938). Tu se ozývá úděs z ničení, ze smutku a pláče žen, z údělu lidí v čase války.
Jan Bauch – Loreta: Avšak varovné hlasy vyzněly naprázdno; španělská revoluce byla zlomena. Přišel Mnichov, osudný nejen pro nás – stal se počátkem tragédie světové. V době hitlerovské okupace naše výtvarné umění protestuje po svém; do uměleckých děl se vkrádají symboly a jinotaje, vyjadřující beznaděj prožívaných dnů. Tak tematika obrazů Jana Baucha (1898) se rozšiřuje o náměty věčné a všelidské; v dramatu utrpení Kristova se promítá touha vyslovit soucit s bolestí lidskou, motivy z Prahy jsou utvářeny zmnohonásobeným citovým vztahem k rodnému městu: „Belveder“, „Týnský chrám“, „Pohled na Hradčany“, „Loreta“. Bauch tu v příznačné spontánnosti, v expresívně příkrých barevných kontrastech maluje obrazy plné napětí, které jsou zpola extatickými vidinami míst, z nichž hovořila k umělci dějinná minulost národa.
František Muzika – Requiem: Také v díle Františka Muziky (1900) měla podobenství válečných let zprvu povahu náboženských symbolů. Z cyklu „Z českého ráje“ i v několika obrazech mimo něj uplatnil Muzika aktuálnější symboliku. „Requiem“ z r. 1944 v složitých vztazích zdánlivě nesouvisejících objektů, znaků a symbolů (ruka vyčnívající ze skály, na jejím prstě visí a do nekonečna se odvíjí lano, drapérie naznačující nepřítomnou postavu) vytváří novou básnickou skutečnost, která ve výsledném dojmu navozuje chmurnou atmosféru okupační doby.
Alois Wachsman – Golgota: I Alois Wachsman (1898–1942) se uchýlil k biblickým motivům („Golgota“, „Veronika“, „Poslední soud“), aby v přehledných kompozicích a v naléhavém barevném ladění jinotajně promlouval o samotě, o bídě a utrpení, o smutku a zoufání v životě lidí.
František Tichý – Oběšený harlekýn: V náboženském citu hledal inspiraci i František Tichý (1896–1961). V obrazech „Milosrdného samaritána“, v kresbách „Zvěstování“ nenajdeme typický rys ironie, nýbrž útrpný soucit s ubohostí člověka. A také do námětů ze světa akrobatů, klaunů, žonglérů, kouzelníků, krasojezdkyň se vloudil stín hluboké účasti. Osud „Oběšeného harlekýna“ je obestřen mučivým smutkem a tragickým zoufáním.
Jan Zrzavý – Vodňanský rybník: Jednoznačný byl postoj Jana Zrzavého (1890). Prožil dlouhý čas ve Francii a Finistér, část bretaňského pobřeží s několika ostrovy si oblíbil natolik, že se tu chtěl natrvalo usadit. Mnichov rozhodl jinak. „Potupné události posledních dnů smutného září, které uvrhly můj národ v neštěstí, zabily ve mně veškerou víru a lásku. Při krutém probuzení se navždy rozplynuly všechny mé sny a přání. Musím zapomenout a zapřít patnáct let ztracených mým životem ve Francii. Pokud má země byla svobodná a vzkvétající, mohl jsem žít podle svých přání a osobních potřeb. Když však je opuštěna, když umírá, je mou povinností sdílet s ní její osud; přežít nebo s ní zemřít.“ (J. Zrzavý, Finistér má ztracená země.) Vrátil se domů a pro své umění objevil líbeznou krásu české přírody. Dělil svůj čas mezi Prahu a jižní Čechy; odtud je i „Vodňanský rybník“, obraz prostý a vážný, jaksi ztichlý a zahloubaný. Podmaňuje původním umělcovým viděním i příchutí bolestného účastenství.
Václav Rabas – Vzkříšení: Václav Rabas (1885–1954) si vydobyl úhelné místo v české moderní krajinomalbě. Většina jeho díla motivicky vychází z okolí rodných Krušovic. Je to obyčejný a nenápadný kraj, mírně zvlněný, rozdělený pruhy polí do barevných ploch, místy oživený shlukem chmelnic, osamělými stromy. V roce 1942 o velikonočním týdnu tu Rabas namaloval obraz „Vzkříšení“. Hluboký mír vlahého jara, širé nebe a zbožnost ticha nad živými pásy polí, vroucnost a prostota dávají tušit osudovou vázanost umělce se zemí i jeho touhu namalovat krajinu tak, „aby mohla unést každý stav Vaší duše“.
Vlastimil Rada – Zimní krajina: Proti dramatičnosti Rabasova výrazu je cítění kraje Vlastimila Rady (1895–1962) víc epické. Soustřeďoval se na okolí Prahy poznamenané pohanským mýtem, na jižní Čechy s husitskou minulostí a na krajinu u Železného Brodu. Rozechvělým rukopisem maloval smutné podzimky a temné předjarní motivy, nejraději ale „Zimní krajinu“, melodickou a vážnou, s holými větvemi stromů, trčícími proti klidnému, tichému nebi, zalidněnou figurkami vpravdě alšovskými.
Vojtěch Sedláček – Na vsi: Vojtěch Sedláček (1892) nalezl koncem dvacátých let pro své umění výraz, který se již zásadně neměnil. V podstatě grafická metoda, uplatňující v akvarelu a hlavně v tempeře důraz na linii obmykající objem i budující prostor, má charakter bezprostřednosti a svěžesti. V prostředí Orlických hor dává Sedláček přednost krajině otevřené, jakoby ve vzpomínce na mládí prožité v polabské rovině; krajině utvářené člověkem, jehož zásah je všude patrný. Proto i lidské postavy (a také zvířata) jsou přirozenou částí krajiny i vesnických motivů („Na vsi“), jsou svou prací začleněny a svázány se zemí. Rabas, Rada i Sedláček stáli v čele Výtvarného odboru Umělecké besedy. Ta na sklonku třicátých let byla již sebevědomým sdružením s vyhraněným programem, jehož hlavním cílem – i když se spolek neuzavíral široké problematice současného umění – byla snaha o pevné navázání na hodnoty a vývojové prostředky tradice.
Karel Holan – Dvůr ze Starých Střešovic: V Umělecké besedě začal vystavovat počátkem dvacátých let také Karel Holan (1893–1953). Vytěžil většinu motivů z periférie Prahy. Nehledal malebnost ani náladovost, ale přilnul k území chudých, kde je málo nebe a strom v tíživé šedi zápasí o trochu světla („Dvůr ze Starých Střešovic“). Holan maloval skládky, boudy a kůlny, na vzhled ošklivá místa, z nichž však fantazie dovede vyčíst celé romány o lidech, kteří se tu hmoždí se životem.
V. V. Novák – Krajina v bouři: I Václav Novák (1901) po celá léta maloval posmutnělou přírodu na pražské periférii, v hlubočepském údolí. Za okupace začal jezdit do jižních Čech, kde záhy nalezl osobitý výraz pro horizontální charakter krajiny, jejíž prostor rozváděl do podlouhlého formátu, s výrazným smyslem pro zeleň luk, žluť zralého obilí, modř vody a oblohy, červeň střech vesnických domů. Z jeho obrazů dýchá klid, ale zazní i drama, jakoby v odrazu válečného času. „Krajina v bouři“ z r. 1941 v prudkých kontrastech světlých a tmavých ploch, v hybném vzdutí oblak, v důrazné modelaci kulatých stromů vnáší do Novákova díla rys expresívního účinu.
Martin Salcman – Milosrdný samaritán: Také v díle Martina Salcmana (1896) je krajina důležitou složkou. V úsporném, strohém výraze několika barevných ploch skládá obraz prostého výseku skutečnosti. Zvláštní místo, v příznačné umělcově kompoziční vůli, má v jeho tvorbě řada variant na téma „Milosrdného samaritána“. Poutá ho tu myšlenka lidskosti v ději, který umísťuje do venkovského prostředí; obraz vyjadřuje složitost lidských vztahů i ztišenou atmosféru konce dne, v níž si člověk uvědomí krásu i tíži žití i uplývání času.
Václav Bartovský – Koupání: Na realitu doby, která byla příliš krutá, než aby dovolovala věnovat se cílům pouze výtvarným, reagoval i Václav Bartovský (1903–1962) důrazem na lidský obsah umělecké tvorby. Bartovský šel vlastní cestou, stranou uměleckých skupin, jejichž vytváření od dvacátých let charakterizovalo vývoj našeho umění. Od řešení různých problémů formových dospěl Bartovský ve čtyřicátých letech k vlastnímu výrazu, opřenému o sklad ploch a čar v jednoduchých barevných plánech. Maloval podobizny a hlavně figurální kompozice s námětem člověka na ulici, v kavárně, v parku, na plovárně („Koupání“). Jeho obrazy jsou obestřeny zvláštní poezií, vyvěrající z osobní účasti na tomto životě a dění civilního světa.
Josef Brož – Vesnice: Ve válečné atmosféře Umělecké besedy vyzrál jako malíř Josef Brož (1904). Spontaneita a expresívnost, podtrhující účin jeho „Apokalyptických jezdců“, jakoby se ztišily v Ptáčově na Vysočině, kde vznikaly obrazy vesnic („Vesnice“) a návsí s venkovskými rybníčky a hejny husí v jemných šedomodrých a růžových harmoniích. Napětí doby se však obráží v krajinách volných, zasažených bouří, a doznívá v řadě obrazů poválečných. Brož se v nich vyrovnává se smutkem nad krajem, jímž se ještě táhne dým požárů i s hrůzou Lidic; v novém životě země nalezl pak inspiraci obrazů naplněných radostnou pohodou.
Cyprian Majerník – Cizokrajní jezdci: Nedlouho před druhou světovou válkou nastoupila v našem výtvarném umění nejmladší generace. Na výstavách v Praze i v Bratislavě debutovala řada umělců, kteří dnes patří k nejvýznamnějším osobnostem slovenské moderní malby, kteří spoluprací s českým prostředím v době války manifestovali sounáležitost Čechů a Slováků. V jejich čele stál Cyprian Majerník (1909–1945). Školil se na pražské akademii, ale hlavním impulzem k nalezení vlastního výrazu mu byl příklad velkých malířů francouzských, Matisse, Chagalla a především Daumiera. Když vzbudil roku 1935 výstavkou v Elánu pozornost Josefa Čapka a Karla Šourka, byl přijat do Umělecké besedy, kde v ovzduší lidské a umělecké spolupráce záhy dozrával. Jeho umění má charakteristické rysy epičnosti a baladičnosti; ze zážitků války i ze zápasu s vlastním osudem (poznamenaným nevyléčitelnou nemocí) čerpal motivy, jejichž zásadní téma tajemných a nekonečných pochodů z neznáma do neznáma s úporností znovu a znovu obměňoval. V obrazech „Cizokrajných jezdců“ vyslovil hluboký soucit se všemi, kteří jsou ze života vytrženi zlým úradkem osudu, nebo neštěstím války.
Evžen Nevan – Zátiší s lebkou a mapou: Také Evžen Nevan (1914) patří k Slovákům vyškoleným na pražské akademii. Vliv profesora V. Nowaka není však příliš patrný; mistrem, u něhož se Nevan nejvíc učil a jehož lekce dodnes neopustil – i když dovede vlastním přínosem vyvážit zisk poučení – byl H. Matisse. Nejčastějším tématem Nevanových obrazů je žena s půvabem svého bytí, česající se, tančící, čtoucí, odpočívající. Avšak i on odpoví na tíhu válečné doby. V roce 1943 maluje „Lidice“, obraz celý temný a v tvarech jakoby zkroucený. V r. 1944 vzniklo „Zátiší s lebkou a mapou“, mluvící jinotajem nepříliš zastřeným.
Ján Želibský – Zpěvačky u mikrofonu: Na tísnivou atmosféru doby reagoval i Ján Želibský (1907) mnohými obrazy s válečnou tematikou. Ale vypráví i příběhy o různých podobách života a činnosti člověka živou barevnou skvrnou a často také technikou pastelu („Zpěvačky u mikrofonu“), která se později stala nejvýmluvnějším prostředkem jeho umění.
Bedřich Hoffstädter – Odbíjená: Jako Majerník a Želibský i Bedřich Hoffstädter (1910–1954) prožíval léta války v Praze a vystavoval s ostatními slovenskými výtvarníky v Umělecké besedě. V této době ho zaujaly sportovní motivy, především z prostředí volejbalových a basketbalových hřišť („Odbíjená“), v nichž se snažil zachytit lehkost a rytmus pohybu, dramatičnost sportovních zápolení i vyřešit kompoziční problémy shluku lidských těl. V obrazech tohoto zaměření naznačil cestu k novodobému žánru, naplněnému poznáním života všedního dne.
Josef Liesler – Skupina podivných soudců: Josef Liesler (1912) se snažil o co nejvýmluvnější, až expresívně znásobený výraz svých představ. Proto se inspiroval divadlem: fantastičností scén, patosem výjevů, silným dramatickým životem. Ve tvářích herců odkrývá napjaté stavy duše, vnitřní konflikty, ukryté drama. Symbolicky založená „Skupina podivných soudců“, i když není konkrétním výjevem určité hry, navozuje atmosféru divadelní scény, jejíž sevřená dramatičnost je účinně podtržena barevnou skladbou i technickou bravurou.
František Jiroudek – Holešovický přístav: František Jiroudek (1914) se přidal ke skupině „7 v říjnu“ až na její druhé výstavě. I on byl po léta okouzlen scénami z jeviště i divadelních šaten, neskutečností barev, patetičností citů a gest. Divadlo mu bylo často příměrem k tragice současného žití, jehož přímým, citově pravdivým a neobyčejně účinným odrazem jsou některé obrazy s válečnou tematikou. Často také maloval krajiny ve výrazných barevných akcentech konstruujících prostor a podtrhujících vnitřní napětí. Osobitý cit pro barvu a volné vedení štětce vyznačují poeticky odstíněné výjevy z „Holešovického přístavu“, který patří k vrcholným realizacím Jiroudkova umění těchto let.
Arnošt Paderlík – Z doby války: V básnivých metaforách a nápovědích koncipoval prožitek válečného dramatu Arnošt Paderlík (1919) („Z doby války“). Ve svých obrazech vyjádřil smutek, melancholii, zoufalství i bolest člověka žijícího tuto dobu. Jeho tvorba je silná lyrickým přízvukem i patosem prožitků, podmanivá tlumenou barevnou škálou a malířskými kvalitami. Už tehdy mělo v jeho práci významné místo zátiší. Jestliže mu dříve dával Paderlík poněkud literární obsah, pak po r. 1945 s novou společenskou skutečností hledal i nový smysl života a umění a obrátil se k věcem nejprostším. V přehledně komponovaných zátiších z koláčů, ryb, oškubaných kuřat, pomerančů s jasnou, zářivou barevností upozorňoval na krásu tam, kde bychom ji nejméně čekali.
Kamil Lhoták – Meteorologická stanice po bouři: Metodou své práce, i když se v záměrech s ostatními shoduje, je výjimečným jevem Kamil Lhoták (1912). Výchozími pokusy by se snad mohl přiřadit k moderním primitivům; silou talentu se jeho malba kultivovala a nabyla osobité tvárnosti a podmanivého poetického účinu. Lhoták je srdcem poután k začátkům techniky, je zamilován do vynálezů, je znalec motorismu a letectví. Jde mu o vyslovení pocitu nad verneovským dobrodružstvím, o vyjádření poezie dostihové dráhy, hřišť, automobilových dílen a závodišť, vzduchoplavebních a meteorologických stanic („Meteorologická stanice po bouři“); prostřednictvím těchto motivů nám sděluje poselství o zázračné kráse moderní doby.
František Gross – Libeň: Složitějším vývojem prošlo umění Františka Grosse (1909). Od kubizujících začátků přes období zasažené vlivem surrealismu mu bylo zdrojem podnětů prostředí velkého města, svět strojů a věcí. Kolem roku 1940 nastává v jeho tvorbě těsnější příklon k realitě, inspirovaný životem pražské periférie, především Košíř a Libně („Libeň“). Věcnými malířskými záznamy s bezprostředností vidění postihl opuštěné kouty a vylidněné ulice s tesknou, šedou atmosférou protektorátní Prahy. Později se objevují v Grossově tvorbě obrazy interiérů s poutavým skladem objektů i malba bizarních strojů a umělých figurín, lidí-strojů. Byly mu motivem tak silným, že i po několikaletém tvůrčím zastavení na ně Gross znovu dnes navazuje.
Jan Smetana – Tovární předměstí: Městské krajiny Jana Smetany (1918), dalšího člena skupiny, byly zprvu v lecčems poplatny tvorbě Grossově („Tovární předměstí“). Upoutávají svěžestí pohledu a střídmou barevností i tvarovou jistotou. Koloristicky bohatější a v malbě volnější byly variace „Lamp“ i některé obrazy z Paříže, které se staly východiskem i pro Smetanovo snažení současné.
Jan Kotík – Z ulice: Jan Kotík (1916) není malíř smyslových zážitků, je spíš typem umělce intelektuálního založení. I on, jako jeho přátelé ze Skupiny, byl zaujat světem strojů, skladem předmětů v interiérech kanceláří, bytů i výkladních skříní, pasáží a pražských ulic („Z ulice“) a hledal zákonitost prostorového řazení i zvláštní poezii věcí nejvšednějších.
František Hudeček – Město večer: Vedle Františka Grosse a Kamila Lhotáka patřil k nejsilnějším talentům skupiny František Hudeček (1909). Byl léta vyznavačem surrealismu, časem začal v jeho práci převládat reálný zájem v pohledu na věci. Mezi jeho obrazy a zvláště kresbami, v nichž jemná arabeska čar rozkládá tvar i prostor v ornamentální hře, stojí v popředí obměny „Nočních chodců“, s poezií osamělého bloudění labyrintem velkoměstských ulic. Také panoramatické pohledy na noční město ozářené množstvím světel pouličních lamp („Město večer“) mají sugestivní účin snových vidin.
Karel Souček – Operace: Se skupinou pracoval ještě Bohumír Matal, sochař Ladislav Zívr, fotograf Miroslav Hák, později se připojil Karel Souček (1915). Také on se inspiroval životem velkého města, zaplňoval ulice a průchody hemžením lidí ve všedních, každodenních akcích. Jeho opravdový zájem o existenci člověka dokládá obraz „Operace“, účinný dramatickým akcentem i malířskými hodnotami.
Bohdan Lacina – Kolotoč: Silný lyrický akcent mají zátiší a krajiny Bohdana Laciny (1912), nejpozoruhodnějšího člena skupiny. Vrcholem v jeho práci byly varianty varhanních píšťal a šalmají, klaviatur a kolotočů („Kolotoč“). Jsou to symfonie tvarů a barev mnohoznačně dráždivé, malířsky účinné.
Karel Černý – Hnědý bar: Mnozí z mladých zůstali však stranou všech skupin. Zvlášť silnou osobností byl mezi nimi Karel Černý (1912–1960). Po impresionistických začátcích se záhy dopracoval k individuálnímu slohu. Jeho sloh byl opřen o snahu po velké monumentální formě, určované přísnou obrysovou čarou, uváženou skladbou barevných ploch. Černý se motivicky soustřeďoval na okruh představ vytěžených z vlastní zkušenosti: tlak války se bezprostředně projevil v obraze „Naříkajících žen“, i v moderní transpozici náboženského výjevu „Oplakávání“, lze ho však vysledovat jako psychologický podtext také v ostatních figurálních kompozicích z této doby, i v zátiších a krajinách, liduprázdných, silných vnitřním napětím. Významné jsou obrazy ze zahradních restaurací, lokálů a výčepů („Hnědý bar“), vyjadřující zážitky z potulek noční Prahou. Jsou dokladem citového prožitku osamělého člověka, melancholicky přihlížejícího z povzdálí zábavám druhých; jsou čistým výtvarným projevem, úsečným a jadrným, přinášejícím nové trvalé hodnoty.
y
