Vlevo: smíšený les, vpravo: smrková monokultura: Ne každý porost je však pro ptactvo stejně vhodný. Smíšené lesy se starými doupnatými stromy a s křovinným podrostem dává jim dostatek hnízdních možností, úkrytu i potravy. Jednotvárné smrkové monokultury však ptactvo k pobytu nelákají, neboť neposkytují ani jednu z uvedených výhod. Tak byla ziskuchtivá přeměna našich někdejších krásných lesů ve smrkové plantáže začátkem minulého století vlastně jednou ze závažných příčin úbytku našeho ptactva.
Vlevo: chlapec se vzduchovkou, vpravo: modřinka na větvi: Velkým nebezpečím pro ptactvo byla a je odedávna střelná zbraň. Lovecká vášeň, vedla mnohdy k masovému vybíjení zvířat. Ještě dnes může puška v rukou neodpovědného myslivce nebo vzduchovka v rukou neukázněné mládeže vážně ohrozit stavy našeho ptactva. Proto je třeba v člověku probouzet lásku k přírodě již od nejútlejšího dětství, aby jeho ničivé pudy byly co nejvíce tlumeny.
Vpravo: kočka, vlevo: ochrana proti kočkám: Kromě člověka má ptactvo dosti přirozených nepřátel z říše živočichů. Ve zdravé přírodě působí tito činitelé klidně, poněvadž udržují potřebnou rovnováhu mezi jednotlivými druhy a vylučují slabé a nemocné jedince. V prostředí člověkem ovlivněném k nim však přibývá nový nepřítel, naší přírodě cizí a proto daleko nebezpečnější – totiž toulavá kočka. Jí padne beztrestně za oběť spousta holátek i dospělých ptáků. Kdo tedy chce ptactvu účinně pomoci, musí vyhlásit tomuto zákeřnému lupiči neúprosný boj. Stromy s ptačími hnízdy můžeme ochránit před kočkou i jinými nevítanými hosty vytvořením prstence z ostnatého drátu nebo i z trnitého křoví kolem kmene, nebo případně nálevkovitou zábranou z plechu.
Rozklovaná vejce: Vyhubení dravců, především sokola a jestřába, v kulturních krajinách vedlo k přemnožení ptáků havranovitých, hlavně vran, které se dovedly nejlépe přizpůsobit novým poměrům. Z původně celkem indiferentních opeřenců se vyvinula nebezpečná škodná, která si zvykla hledat svou kořist mezi drobnou lovnou zvěří a především plenit ptačí hnízda. Proti všem vyjmenovaným činitelům, nepříznivým rozvoji přirozeného ptačího společenstva, musíme účinně bojovat, abychom napravili chyby, jichž jsme se při přetváření přírody mimoděk opustili.
Dvě koňadry ochrání 40 stromů: Ochrana ptactva není jen požadavkem citovým, ale i hospodářským, neboť ptactvo je nepostradatelným pomocníkem zemědělce i lesníka v boji proti škůdcům z řad hmyzu i drobných hlodavců. Uvažme, že třeba dospělá sýkora koňadra spotřebuje za den téměř tolik hmyzu, kolik sama váží, totiž asi 13 g. Párek koňader se svým potomstvem z dvojího hnízdění sežere tedy za léto nejméně 1/2 q, z čehož plné 2/3 jsou hmyz škodlivý. Zkušenosti ukázaly, že tedy jediný párek těchto ptáků za normálních podmínek plně postačí ochránit 40 ovocných stromů.
Vlevo: uhelníček, vpravo: parukářka: Stejným způsobem se podílejí na ničení škodlivého hmyzu i ostatní hmyzožraví ptáci, především ovšem různé druhy sýkor. Ty u nás i přezimují, potulují se v hejnkách a kukly pod kůrou stromů. V hejnkách můžeme zastihnout vedle koňader a dosti hojných modřinek nebo mlynaříků i sýkoru, uhelníčka /na obrázku vpravo/, kteří jsou obyvateli spíše jehličnatých lesů.
Vlevo: schéma užitečnosti sovy, vpravo: sýček letící s myší: V boji proti drobným hlodavcům na poli i v lese účinně pomáhají člověku sovy a draví ptáci. Jediná sova spotřebuje za léto až 1000 hrabošů. Počítáme-li, že 1 hraboš sežere za rok přibližně 1 kg obilí, zachrání 1 sova našemu hospodářství ročně asi 1 t /to jest 10 q/ zrní. I když jsou tyto výpočty jen přibližné, vyplývá z nich ochrana jako naprostá samozřejmost. Na obrázku vpravo je zachycen sýček, jak nese myš do svého hnízda.
Vlevo: schéma potravy poštolky a káně lesní, vpravo: poštolka s myší: Také poštolka a káně mají na ochraně obilních kultur nemalou zásluhu. Na diagramu vlevo je znázorněno poměrné zastoupení drobných škodlivých hlodavců v jejich potravě. U káně lesní činí spotřeba myší a hrabošů 70 %, v tak zvaných „myších letech“ dokonce 90 % veškeré potravy. A denní spotřeba tohoto dravce je asi 150 g. Můžeme si tedy snadno vypočítat, že čtyřčlenná rodina káně lesní spotřebuje za dobu krmení mláďat, asi za 40 dní, nejméně 24 kg potravy. Z toho je v poměru k našemu diagramu 13 až 14 kg myší a hrabošů, 8 kg krtků, 1 kg hmyzu, žab a plazů a jen 1 kg zbývá na ptáky a lovnou zvěř, z nichž mnoho bývá ještě sebráno jako mršiny. V potravě poštolky převládají vždy drobní hlodavci, doplňovaní hlavně větším hmyzem – kobylkami, chrousty, krtonožkami, cvrčky apod. Na obrázku vpravo je poštolka s ulovenou myší.
Vlevo: stehlíci, vpravo: šoupálek zední: Ptactvo nechráníme však jen pro jeho užitečnost, ale i pro krásu, vzácnost a vědeckou hodnotu. Kulturní člověk dneška už přece nemůže dopustit, aby byl vyhuben některý člen přírodního společenstva a jeho vlast či celá zeměkoule aby byla ochuzena o vzácnou památku, krásný zjev nebo předmět vědeckého poznání. Na jednotlivých obrázcích si zde nyní ukážeme některé vzácnější nebo něčím ohrožené členy naší avifauny. Na obrázku vlevo vidíme jednoho z nejpestřejších našich ptáčků, stehlíků. Patří mezi ty, kteří byli s oblibou chytáni ptáčníky a zavíráni do klecí. Nejčastěji ho můžeme spatřit koncem léta, jak obírá semena bodláků, lopuchů a jiného plevele podél cest a na mezích. Na obrázku vpravo je vzácný obyvatel našich hor – šoupálek zední, se kterým se dnes můžeme setkat už jen s velkou dávkou štěstí ve Vysokých Tatrách.
Vlevo: skorec a konipas horský, vpravo: ledňáček: Kolem čistých potoků a říček se zarostlými břehy a kamenitým dnem přeletuje vodní skřítek – skorec /obrázek vlevo nahoře/, který jediný z našich ptáků dovede pod vodou běhat po dně a sbírat tam vodní hmyz. Poněkud se podobá nahnědlému kosovi s bílou náprsenkou, rezavým bříškem a krátkým ocáskem. Na stejných místech se setkáme také s konipasem horským, nejméně hojným z našich tří druhů konipasů. Konipas horský se však nevyskytuje jen na horách. Zbarvením se podobá konipasu lučnímu, ale liší se od něho černou skvrnou na hrdle. Na obrázku vpravo je drahokam našich vod – ledňáček, jejž často neprávem pronásledují rybáři. Jeho potravou jsou skutečně ryby, ale většinou jen drobné druhy plevelné. Naše chamtivost nesmí jít tak daleko, aby několik dekagramů rybího masa platil tento překrásný pták svým životem. Ještě před 50 lety byl ledňáček na našich vodách běžným ptákem a přes to – nebo snad právě proto – byly naše vody rybami mnohem bohatší.
Drop velký: Jinou vzácností naší avifauny – tentokrát ze stepnatých oblastí jižní Moravy a Slovenska – je drop velký, nejtěžší létající pták světa. Tomu kupodivu vyhovují velké plochy oseté obilím, takže s pokračujícím scelováním pozemků se začíná šířit i na západ. Je mysliveckým zákonem celoročně hájen a jen výjimečně se povoluje odstřel několika kohoutů vzácným státním hostům.
Vlevo: čáp černý, vpravo: hýl obecný: Již odedávna je u nás lidovou tradicí chráněn čáp bílý, který se díky této ochraně přestěhoval na mnoha místech ze svých původních hnízdišť v lužních lesích až k lidským obydlím. Avšak jeho blízký příbuzný, čáp černý /na obrázku vlevo/, nedovedl se do té míry přizpůsobit člověku a jeho hnízdišť v horských lesích stále ubývá. Tam, kde se tento vzácný pták uhnízdí, má se mu poskytnout veškerá ochrana, především zachováním klidu v okolí jeho hnízda a šetřením hnízdního porostu, do něhož se každoročně vrací. Na obrázku vpravo je samec a samice hýla obecného. Tento pěnkavovitý pták není u nás příliš hojný a pro svůj tichý způsob života v lesích ujde většinou pozornosti. Teprve v zimě, kdy ho nedostatek potravy nutí opustit lesy, objevuje se ve větších hejnkách, často spolu se severskými hosty téhož druhu, i u lidských obydlích v zahradách a stromořadích. Protože je hýl pták povahy důvěřivé a domácké, býval dříve každoročně po tisících chytán ptáčníky pro chov v klecích.
Vlevo: orel skalní, vpravo: orlovec říční: Králem našeho ptactva je bezesporu orel skalní /na obrázku vlevo/. Nebyl u nás nikdy příliš hojný a stálým pronásledováním byl konečně zatlačen téměř úplně, takže v dnešní době hnízdí na celém našem území sotva několik párů, a to převážně v Tatrách. Je to největší náš pták, v rozpětí křídel má přes 2 m. Ještě před 100 lety hnízdil pravidelně ve Sněžných jamách v Krkonoších. Na obrázku vpravo je orlovec říční, který dnes už u nás pravidelně vůbec nehnízdí, ačkoliv ještě koncem minulého století hnízdíval občas na Třeboňsku. Kdyby byl pečlivě chráněn a neodstřelován ihned, jakmile se někde objeví, lze předpokládat, že by se v našich zemích zahnízdil opět. Je to jeden z mála dravců, který se dovede střemhlavým letem úplně potopit pod hladinu, aby se zmocnil ryby, která je jeho hlavní potravou. Všichni naši orli jsou tak krásné a majestátní zjevy v naší přírodě, že při své ojedinělosti a nepatrné rozmnožovací schopnosti zasluhují co nejpřísnější ochrany nejen na papíře, ale také v praxi.
Vlevo: výr velký, vpravo: sova pálená: Důkazem účinnosti ochranných opatření je v našich zemích dnešní stav výra. V roce 1926, kdy byla vyhlášena jeho ochrana, byl již téměř vyhuben zapřisáhlými nepřáteli z řad myslivců. Dnes je jeho stav plně obnoven a ČSSR je jedinou zemí ve střední Evropě, kde tato veliká sova není výjimečným zjevem. Sova pálená /na obrázku vpravo/ se svým životem do značné míry přizpůsobila člověku a uhnízdila se ve stodolách, věžích a opuštěných staveních. Lovem myší a hrabošů je v hospodářství neobyčejně užitečná, a proto ji uvědomělí rolníci ve svém okolí vítají.
Výsadba ptačích útulků: Ochrana vzácných velkých ptáků závisí především na uvědomělosti našich myslivců a lesníků a na dodržování ochranných opatření v okolí hnízdišť. Drobnějšímu ptactvu však můžeme pomáhat v rozvoji přímo – vlastním zásahem. Nedostatek vhodných porostů v kultivovaných krajinách odstraníme výsadbou křovinatých remízků a ptačích útulků na neplodných plochách, při polních cestách, na mezích a na podobných místech. Majitelé pozemků takové zásahy jistě uvítají. K vysazování používáme především našich domácích dřevin, hlavně hlohu, trnky, šípky, lípy, dubu, javoru, místy i smrku, dále plané hrušně, jabloně a třešně, červeného bezu, ostružiníku a jiných.
Schéma hnízdní kapsy a nálevky z prutů: Ptákům hnízdícím volně v křovinách můžeme přichystat vhodné základny pro stavbu hnízd přivazováním větví jehličnanů ke kmeni stromů do výše asi 2–4 m, aby vytvořily jakousi kapsu, jak je to znázorněno na obrázku vlevo. Jindy zase volně svážeme několik prutů tak, aby vznikla nálevka, do níž si pták hnízdo postaví. Pruty svazujeme z jara, dokud jsou keře bez listí, a po vyhnízdění je zase uvolníme. Podobné, ale trvalé základny můžeme vytvořit vhodným setřihem větviček na koncích silnějších větví. Tuto pomoc přijme ráda pěnkavice, sedmihlásek, drozdi nebo zvonek.
Výroba budek – různé typy budek: Pro ptáky hnízdící v dutinách vyrábíme různé budky. Používáme dobře vyschlé dřevo síly 2 až 2,5 cm a prkénka sbíjíme dostatečně dlouhými hřebíky /4–5 cm/, aby se budka vlivem povětrnosti nerozpadla. Do budky nesmí foukat a zatékat. Pamatujeme také, aby závěs byl pevný. Vhodné jsou budky otevírací, aby mohly být čas od času vyčištěny. Nejběžnější je budka čtverhranná s kulatým vletovým otvorem vpředu /na obrázku jsou to budky 2 a 1/. Velikost otvoru se řídí druhem ptáka. Pro ptáky velikosti sýkory má otvor v průměru asi 3 cm, pro špačky asi 5 cm. Některé druhy, jako rehek domácí, konipas bílý nebo lejsek šedý, dávají přednost budkám zpolovice otevřeným, tak zvaným rehkovníkům /na obrázku nahoře uprostřed/. Při nedostatku vhodného nářadí lze vletové otvory udělat také čtyřhranné v horním rohu budky. Nejvzhlednějším a k tomu dosti pracným typem je budka dlabaná v kulatině /na horním obrázku vpravo/. Bidélko je před vletovým otvorem budek zbytečné a naopak usnadňuje přístup škodné.
Schéma zavěšování budek: Budky zavěšujeme na stromy různým způsobem podle daných možností. Nejčastěji přibíjíme nosnou lištu na kmen dlouhými hřebíky nebo ji zavěšujeme na skobu. Jindy si vypomůžeme hákem z tvrdého drátu nebo ji zaklesneme příčnou lištou do rozsochy větví. Méně obvyklým způsobem je připevnění na kůl trčící nad okolní stromy. Rehkovník přibijeme nejpohodlněji za spodek podložního prkénka. Způsob zavěšení nerozhoduje. Důležitá je toliko jeho bezpečnost. Otvorem obracíme budky k východu nebo k jihu a vybíráme pro ně světlá slunná místa, poněkud zastíněná listím před poledním žárem.
Vlevo: kontrola budek, vpravo: pokusná budka: Účinnost všech uvedených opatření byla vyzkoušena dlouhodobými pokusy. Byla zakládána celá ptačí městečka s přesně kontrolovanými hnízdišti, zjišťován nejvhodnější typ budek, stanovena jejich optimální vzdálenost od sebe, výška zavěšení, orientace otvorů a sledována celá hnízdní biologie jednotlivých druhů.
Vosí hnízdo v budce: Rozvěšené budky musí být na podzim nebo záhy zjara kontrolovány, vyčištěny a případně dezinfikovány proti ptačím parazitům. Jinak by se v nich hromadil starý hnízdní materiál. Často narazíme při kontrole také na nevítané nájemníky – lesní myši, plchy a nejčastěji na vosy, které si s oblibou zavěšují svá papírovitá hnízda na strop budky, jak ukazuje obrázek.
Vlevo: brhlík, vpravo: strakapoud velký: Vedle běžných druhů ptáků, jako jsou sýkory, zvláště koňadra a modřinka, nebo zase rehek a špaček, podaří se nám někdy přilákat do budek i vzácnější hosty. Na obrázku velvo je brhlík, který si vletový otvor budky obezdívá jakousi maltou z hlíny a slin, aby měl náležité rozměry. Brhlík dovede obratně šplhat po kmenech stromů, dokonce i hlavou dolů. Strakapoud velký, který je na obrázku vpravo, obvykle si svou dutinu vytesává sám. V budce se uhnízdí jen výjimečně, když nenajde v okolí vhodný strom. Vletový otvor si zobákem upravuje a rozšiřuje.
Vlevo: lejsek bělokrký u budky, vpravo: modřinka u budky: O druhu ptačího obyvatele rozhoduje mimo jiné i doba zavěšení budek. Budky zavěšené na podzim nebo koncem zimy obsadí nejčastěji sýkory /na obrázku vpravo modřinka/, kdežto do budek zavěšených v pozdním jaru se nastěhují hnízdící později, například lejsek bělokrký, který je na obrázku vlevo.
Vlevo: dudek u budky, vpravo: mandelík u hnízda: Mezi vzácné hosty v umělých dutinách patří také dudek a mandelík. Nejsou zde vzácní snad proto, že by se jim hnízdění v budkách nelíbilo, nýbrž proto, že jich u nás stále ubývá. Dudkovi chybějí oblíbená rozsáhlá pastviska a lada, mandelík zase platí životem za krásu a pestrost svého peří. V nynější době, kdy v našich pohraničních horách vznikají nové pastviny, bylo by záslužné rozvěšovat na jejich okrajích větší umělé dutiny, do nichž by se po čase dudkové jistě nastěhovali.
Schéma napajedla a plováku: Voda je zdrojem života – to platí i pro ptáky. Nestačí tedy zakládat jen vhodné ptačí útulky a rozvěšovat budky, ale je třeba postarat se také o vhodná napajedla a koupaliště. Na hlubší vodní nádrže, jako jsou sudy, zahradní bazény a fontány, stačí zhotovit vhodný plovák z několika prkének, který ptákům umožní bezpečný přístup k vodě. Kde takové nádrže nejsou, vyhloubíme v zemi mělký rybníček, jak je naznačeno na obrázku. Musíme se ovšem postarat o stálé doplňování vody.
Schéma zimních krmítek: Nejkrutějším obdobím ptačího roku je zima. Sníh a námraza ptákům znemožní přístup k potravě, takže opeřenci hladovějí. A proto se na jejich tělesnou odolnost kladou nejvyšší požadavky. Tu je na místě, aby se strádajícího ptactva ujal člověk, který mu pravidelným a vhodným přikrmováním pomůže překonat nejtěžší dobu. Zimní krmítka stavíme vždy krytá, aby potravu nezavál sníh. Krmivem mohou být jednak různé sušené bobule, semena plevelů, mák a jiné olejniny, sušený hmyz, tvaroh a strouhaná mrkev, rozdrobená stará žemle, pro sýkory pak kousky syrového loje, zavěšené provázkem na větvi. Vhodné jsou také lojové koláče promísené semeny nebo – jak znázorňuje obrázek – lůj zalitý spolu se semeny do květníku, který je zavěšen na delším prostrčeném klacíku dnem vzhůru. Nejpohodlnějším zařízením je krmítko automatické, z jehož zásobovacího prostoru se zrní sype samo, jak je ptáci pomalu s podložního prkénka odzobávají. Jednoduchým automatickým krmítkem je lahev se širokým hrdlem, naplněná semeny a upevněná dnem vzhůru, aby hrdlo sahalo asi 1 cm nad podložní prkénko. Nejvíce radosti nám způsobí krmítko okenní, na němž můžeme ptáky za sklem dobře pozorovat.
Mapa státních přírodních rezervací: Drobná péče o ptactvo je doplňována v celostátním měřítku zřizováním přírodních rezervací, které jsou vlastně rozsáhlými ptačími útulky. V naší republice je jich v dnešní době asi 550, včetně Tatranského národního parku. V těchto rezervacích se provádí vědecký výzkum zvířeny a sleduje se vliv ochranných zařízení na zvyšování jejího stavu. Na obrázku jsou červenou barvou zakresleny státní přírodní rezervace v Čechách a na Moravě.
Rezervace Velký Tisý: K význačným ptačím rezervacím počítáme v ČSSR Lednické rybníky na jižní Moravě, Biskupice na Dunaji, Velký a Malý Tisý u Třeboně, Sokolnici u Brna, rybníky Bohdanečské u Pardubic, Novozámecký rybník u České Lípy a rybníky v okolí Blatné. Výzkum vodního ptactva se už po několik let soustavně provádí hlavně v rezervaci Velký a Malý Tisý /na našem obrázku/, kde je také výzkumná stanice Čs. ornitologické společnosti.
Roháč černokrký: Soustavy rybníků ve státních přírodních rezervacích jsou bohatými komorami vodního ptactva. Rákos na jejich okrajích se nevysekává zejména v době hnízdění, a proto zde žijí četné vzácné i běžnější druhy, jako třeba bukači, volavky, rybáci, různé druhy kachen, husy, potápky nebo roháči, z nichž roháč černokrký, který se živí hlavně hmyzem, je na našem obrázku.
Vlevo: kachna březnačka, vpravo: rákosník velký: Do státních přírodních rezervací se uchylují také četné druhy lovného ptactva, zvláště kachen. Zde v nerušeném prostředí nahrazují ztráty vzniklé podzimními lovy. Avšak nejen části neporušené přírody, naopak velká města se mnohdy stávají druhotnými útočišti. Kachna březnačka, jejíž kačer je na obrázku vlevo, je v přírodě jedním z nejplašších ptáků, ale v Praze na Vltavě ji neruší ani hluk dopravy, ani bezprostřední blízkost lidí. Tak mohutné změny dovede v psychologii živočicha vyvolat důsledná a trvalá ochrana. Rákosiny hrají podstatnou roli nejen v životě ptactva vodního, ale poskytují úkryt i některým druhům zpěvným. Z nich nejznámější jsou rákosníci, kteří oživují břehy rybníků veselým pokřikem. Rákosník velký, který je na obrázku vpravo, vplétá své hnízdo mezi několik stébel rákosu, po němž dovede obratně šplhat.
Dva rackové s mládětem: Přítelem rolníků v rybničnatých oblastech se stal racek chechtavý, který chodí za oráčem v brázdách a vybírá škodlivé ponravy. Je s podivem, že se přizpůsobil moderní době natolik, že mu v jeho činnosti nepřekáží ani hluk traktoru táhnoucího pluh. Racek si je zřejmě vědom toho, že mu člověk neublíží, neboť si od něho bere potravu takřka z ruky. Hnízdí pospolitě ve velkých koloniích, které jsou chráněny zákonem.
Výstava ochrany ptactva: Vyvrcholením ochranářských snah je „Den ptactva“. Při této slavnostní příležitosti se pořádají přednášky, výstavy, soutěže, filmová představení, rozvěšují se budky, zakládají ptačí útulky, vyhodnocují se výsledky celoroční péče o ptactvo, odměňují se zasloužilí ochranáři a konají se zájezdy do přírodních rezervací. V dnešní době se „Den ptactva“ oslavuje vždy 1. dubna, což je zároveň první den měsíce lesů.
Mládež s budkami: Ochrana ptactva je především záležitostí mládeže. Školy, mládežnické organizace i zájmové kroužky mohou vykonat mnoho pro rozvoj našeho ptačího světa a tím i pro naše hospodářství a vědu. Ochranářská činnost, která má dalekosáhlý význam, dává mládeži nejen radost a poučení, ale postaví ji zároveň do služeb nejvyšších lidských ideí, které jsou jedinými křídly pravého lidského pokroku.
y
