Kostel sv. Jiljí v Dolním Dvořišti: Farní kostel sv. Jiljí v Dolním Dvořišti /dokončen roku 1488/ je velkolepým representantem řady jihočeských chrámů uplatňujících pozdně gotický stavební názor vytvořením prostoru síňového trojlodí. Hluboké střídající se žlábky, vytesané do štíhlých pilířů, dávají podpoře pozdně gotický rušný pohyb. Nad pilíři se rozvětvuje síťová klenba, vytvářející souvislý obrazec. Výtvarný zájem se zmocnil i těch stavebních typů, které byly dříve řešeny mnohdy jen účelově, především městských bran, které nyní vznikaly spíše jako díla umělecká, protože pokročilá dělostřelecká technika jim už nedovolovala účinně plnit původní obranný úkol.
Zelená brána v Pardubicích: Umělecky nejpůsobivější je Zelená brána v Pardubicích již z konce gotického období. Její vysoká střecha s drobnými vížkami dokládá zároveň i vysokou úroveň tehdejšího českého tesařství.
Táborská radnice: Měšťanský charakter pohusitské doby se projevoval vznikem monumentální budovy městské samosprávy – radničním domem. Příkladem je velká radnice táborská s těsným vnitřním dvorem a mohutnou jižní věží. V prvním poschodí se rozprostírá rozlehlý dvoulodní sál se síťovou klenbou.
Portál Křivoklátu: V duchu pozdní gotiky byly přestavovány i hrady a tvrze. Přestavba Křivoklátu /1480–1522/ proměnila dosavadní raně gotický hrad v honosné pozdně gotické královské sídlo s hvězdicově zaklenutým sálem a bohatou kaplí. Náš obrázek ukazuje ozdobnou strážnici palácové brány a arkýř s bohatým oknem nad ní, pocházející z této úpravy. Vraťme se nyní do Prahy, kde se za vlády Ladislava Jagellonského rozvíjela umělecká činnost spojená vlastně se jmény dvou umělců: Matouše Rejska a Benedikta Rejta z Pístova.
Prašná brána v Praze: Již první práce Rejskova – Prašná brána – osvědčuje plně jeho výtvarný charakter. V architektonickém pojetí vždy navázal na dílo a řešení starší. Pro Prašnou bránu mu posloužila jako vzor Parléřova Staroměstská věž na Karlově mostě. Vlastním polem jeho tvořivosti bylo však dekorativní pročlenění a oživení stěn. Povrch hranolu Prašné brány protkal křivkami oblouků, jejichž uspořádáním porušuje tektonickou logiku. Tak patky vyšší řady oblouků uložil na vrcholy oblouků spodních a nejvyšším obloukům dává protínat i výraznou mezipatrovou římsu. Zde se tedy pročlenění týká pouze povrchu a nevychází z hmoty stavebního tělesa.
M. Rejsek: Chórová část sv. Barbory s klenbou: Druhým velkým dílem Rejskovým je dostavba presbytáře sv. Barbory v Kutné Hoře. Dobudoval triforium, okenní část a zaklenul kněžiště nepříliš složitou síťovou klenbou. Rejsek zde opět úzce navazuje na Parléřovu formu. I zde se však projevil jako mistr detailu v nezvyklých kružbových vzorcích a v oživení stavby různými plastickými motivy.
B. Rejt: Vladislavský sál: Benedikt Rejt se v historii objevuje při vladislavské přestavbě hradu, a to již jako umělec vyzrálý. Proti Rejskovi nezajímá ho architektonický detail, ale utváření rozlehlých prostorů, sklenutých krouženými klenbami. Ve Vladislavském sále dává stoupat žebrům z prostých trojúhelníkově skosených příložek, aby se hned nad svými výběhy protňaly a vykreslily v ladných plynulých křivkách složité obrazce kroužené klenby.
B. Rejt: Stejnolodí sv. Barbory: Podobně i v kutnohorské sv. Barboře, kde byl Rejskovým nástupcem, odvážně přetváří projektovaný prostor v prostorné síňové trojlodí s tribunami. Na poprsních zdech tribun stoupají štíhlé svazkové pilíře, z nichž vyrůstá kroužená klenba s obrazci navzájem se protínajících šestilistů. Žebrová klenba je však u Rejta tou nejvýznamnější složkou architektonické komposice. Její dlouhá vývojová cesta končí právě v jeho díle na pražském hradě, v němž se zároveň ve tvaru oken Vladislavského sálu již ohlašuje renesance.
Mistr litoměřického oltáře: scéna Navštívení strahovského oltáře: České malířství začalo od šedesátých let patnáctého století přijímat prostřednictvím Německa nizozemské vlivy. V prvním dvacetiletí šestnáctého století vystoupil u nás mistr, který v realistickém úsilí soupeřil s umělci německými a který na dlouho ovlivnil českou produkci. Je to Mistr litoměřického oltáře, který dovedl již budovat prostor jako výsek skutečnosti a umístit do jeho různých hloubek postavy. Scéna Navštívení strahovského oltáře dokládá toto soustavné smyslové pronikání do světa jevů.
Malby Smíškovské kaple ve sv. Barboře: Dokladem, že v poslední čtvrtině patnáctého století ožívá i nástěnná malba, je práce neznámého umělce, který patrně ještě před rokem 1490, vytvořil ve Smíškovské kapli kostela sv. Barbory čtyři obrazy. Scéna příchodu královny ze Sáby dokazuje, že dokonale ovládal prohloubení prostoru konstruovanou architektonickou kulisou. Ovládání problematiky prostoru i tvaru, rozestavění štíhlých, přirozeně pohyblivých postav dovolují předpokládat, že tento malíř znal nizozemské umění z vlastního názoru.
Graduál kutnohorský: Měšťanská pozdně gotická kultura poskytla možnost rozvoje i knižnímu malířství. Kancionály a graduály rozvíjejí bohatou výzdobu, v níž se uplatňuje motiv bodláku, chmelu a maliny. Kutnohorský graduál /po roce 1490/ zobrazuje na titulním listě havířský život. Ostře viděné motivy jsou zde seskupeny v pestrý, ale přehledný celek živého, značně realistického líčení.
Kancionál litoměřický: Hus před koncilem: Vzácnou památkou rukopisné malby té doby je kališnický kancionál litoměřický /1510–1514/, přinášející ve dvou celostránkových ilustracích obraz Mistra Jana Husa. Scéna před koncilem ukazuje komposiční schopnosti tohoto vynikajícího malíře, který své smýšlení zde vyjádřil protikladem zkarikovaných představitelů církve a důstojné, učené postavy Husovy.
Ženský hedvábný pás: Neobyčejného rozvoje dosáhlo v posledním období gotiky umělecké řemeslo, jehož štědrým objednavatelem byl hlavně patriciát pražský a kutnohorský. Z bohatství zachovaných památek zasluhuje zmínku ženský hedvábný pás, pošitý rosetami a opatřený ozdobným kováním se sponou a skupina lžiček z jalovcového dřeva. Pás i lžičky nesou nápisy ryté nebo v barevném emailu, většinou české, milostného, mravoučného i náboženského obsahu.
Soubor dřevěných lžiček z Hradce Králové: Neobyčejného rozvoje dosáhlo v posledním období gotiky umělecké řemeslo, jehož štědrým objednavatelem byl hlavně patriciát pražský a kutnohorský. Z bohatství zachovaných památek zasluhuje zmínku ženský hedvábný pás, pošitý rosetami a opatřený ozdobným kováním se sponou a skupina lžiček z jalovcového dřeva. Pás i lžičky nesou nápisy ryté nebo v barevném emailu, většinou české, milostného, mravoučného i náboženského obsahu. V druhé polovině šestnáctého století v zápasu měst a podnikatelské šlechty byla města podlomena ekonomicky a jejich politickou porážku dovršil nezdárný odboj proti Habsburkům. Znovuupevnění feudalismu přivedlo k nám nové umění, umění renesanční, které bylo ideologickým produktem italského měšťanstva, ale v našich zemích se stalo výrazem nového vzestupu feudální šlechty a panovníka.
Letohrádek královny Anny: Hlavním nositelem nového umění byla architektura, ovládaná italskými přistěhovalci. Na pozvání Ferdinanda I. se ujal italský architekt Spatio stavby letohrádku v královské zahradě pražského hradu /1536–1556/ spolu s Paolem di Stella a Feraboscem di Lagno, kteří jsou autory plastické dekorace. Patro se střechou dokončil po roce 1576 Bonifác Wohlmuth.
Míčovna na pražském hradě: Další z těchto nejranějších architektur je Míčovna /1567–1569/, v níž Bonifác Wolmuth uplatnil klasicistické motivy italské, a letohrádek Hvězda, vynikající štukovou výzdobou.
Letohrádek Hvězda: Další z těchto nejranějších architektur je Míčovna /1567–1569/, v níž Bonifác Wolmuth uplatnil klasicistické motivy italské, a letohrádek Hvězda, vynikající štukovou výzdobou.
Lobkovický – nyní Švarcemberský – palác v Praze: Vrcholem renesanční palácové architektury pražské je palác Lobkovický, dnešní Švarcemberský, provedený /1545–1563/ italským mistrem Augustinem jako trojkřídlá budova s nádvořními arkádami, pokrytá sgrafitovanou rustikou.
Zámek v Litomyšli: Mimo Prahu je časnou renesanční památkou Pernštejnský zámek v Litomyšli, postavený /1568–1573/ podle návrhu Jana Avostalise jako čtyřkřídlá budova s nádvořními arkádami a se sgrafitovou výzdobou a zámek Trčků v Opočně. Vznikl /1560–1602/ na místě středověkého hradu jako trojkřídlá budova s nádvořními arkádami.
Zámek v Opočně: Mimo Prahu je časnou renesanční památkou Pernštejnský zámek v Litomyšli, postavený /1568–1573/ podle návrhu Jana Avostalise jako čtyřkřídlá budova s nádvořními arkádami a se sgrafitovou výzdobou a zámek Trčků v Opočně. Vznikl /1560–1602/ na místě středověkého hradu jako trojkřídlá budova s nádvořními arkádami.
Zámek v Českém Krumlově: V jižních Čechách budují a přestavují zámky Rožmberkové. Uměleckého vedení se zde ujal Baltazar Majo da Vomio, autor renesanční přestavby krumlovského hradu i t. zv. „nového stavení“ zámku jindřichohradeckého, který prodělal rozsáhlou renesanční úpravu.
Zámek v Jindřichově Hradci: V jižních Čechách budují a přestavují zámky Rožmberkové. Uměleckého vedení se zde ujal Baltazar Majo da Vomio, autor renesanční přestavby krumlovského hradu i t. zv. „nového stavení“ zámku jindřichohradeckého, který prodělal rozsáhlou renesanční úpravu.
Lovecký zámeček Kratochvíle: Rožmberskou stavbou je i lovecký zámeček Kratochvíle, jehož starou rozlohu i podobu nám zachovalo vyobrazení od dvorního malíře Jindřicha de Verle z roku 1686.
Zámek Bučovice: Čestné místo ve středoevropské architektuře renesanční má Morava, kde stavby pánů z Boskovic uvádějí vymoženosti nového slohu současně s Prahou. Jednou z nejkrásnějších staveb moravských je zámek Bučovice, vystavěný /1566–1587/ podle návrhu Petra Ferrabosca di Lagno jako čtyřkřídlá stavba s věžemi, nádvořními arkádami a uvnitř s bohatou štukovou výzdobou.
Náměstí v Telči: Významnou byla pro Moravu stavební činnost pánů z Hradce, která se projevila dlouhodobou úpravou zámku v Telči a zapůsobila i při výstavbě města, jak je patrno z dnešního pohledu na telčské náměstí.
Zámek ve Velkých Losinách: Žerotínské renesanční stavby, spadající vesměs do druhé poloviny šestnáctého století, representuje především zámek ve Velkých Losinách, zbudovaný jako trojkřídlá stavba s arkádami. Italské kamenické a stavitelské rodiny, jež pracovaly na šlechtických stavbách, záhy se sžily s domácím prostředím, přizpůsobily se zdejším materiálům, zdejšímu podnebí i stavební tradici. Některých architektonických prvků /štítů/ a výzdobných prostředků – /sgrafita/ bylo použito právě vzhledem k našim poměrům a staly se typickými.
Dům u Minuty v Praze: Nový sloh si konečně osvojili i domácí umělci, kteří vytvořili řadu osobitých architektur městských, mezi nimiž svým významem stojí v popředí pražský dům u Minuty se sgrafitovou výzdobou.
Prachatice: V oblasti jihozápadních Čech byly Prachatice obohaceny v renesanci řadou světských staveb s radnicí v čele. Plochost a masivnost těchto budov se dožadovala malířské výzdoby, která zde také byla provedena v nevšední míře.
Epitaf Jana Popela z Lobkovic: V plastice se renesanční názor projevil nejvíce v ornamentice portálů, v náhrobních deskách a v nástěnných epitafech, které se staly svérázným projevem českého renesančního sochařství. Právě na nich je možno sledovat rozvoj renesančního chápání formy i sklon k dekorativnímu přepychu, který zesiloval se stoupajícím vlivem nizozemského umění. Charakteristický příklad nákladného epitafu je epitaf Jiřího Popela z Lobkovic v chrámu sv. Víta v Praze z roku 1576. Tento epitaf dosáhl rozlehlosti a členitosti renesančního oltáře.
Kašna z Královské zahrady: Dvorské umění si oblíbilo práce kovolijecké. Z předcházejícího období se zachovala jistá technická tradice, ale při dílech s nároky uměleckými bylo nutno se obracet na umělce cizí, jak je zřejmé i z příkladu fontány v Královské zahradě, odlité brněnským Jarošem.
Štuková výzdoba letohrádku Kratochvíle: Novou technikou přinesenou Italy je práce ve štuku, která se u nás ujímá při výzdobě architektonických vnějšků i vnitřků. Jako příklad je možno uvést štuky letohrádku Kratochvíle, které svůj myšlenkový obsah čerpají z Liviovy římské historie. Náš obrázek přináší detail této výzdoby, znázorňující zavraždění krále Servia Tullia. Z malířských druhů převládá po polovině šestnáctého století malovaný skupinový epitaf a šlechtický portrét. Stěny architektur zdobí sgrafita, ale ve venkovských zámcích se již také objevuje italská freska jako dekorace interiéru.
B. Spranger: Epitaf zlatníka Müllera: Zvláštní skupinu tvoří umělci při dvoře císaře Rudolfa II., kteří vytvářeli díla, která byla vzdálena skutečnosti a která svým často vysněným exotickým prostředím odpovídala ovzduší tehdejšího pražského dvora. Tam, kde pracovali pro jiné společenské složky, ukázaly se v jejich díle i prvky schopné dalšího vývoje. Jako příklad je možno uvést Bartoloměje Sprangera, který se projevil jako bystrý portrétista v epitafu svého tchána, pražského zlatníka Mikuláše Müllera /1587/, nebo Jiljího Sadelera, jehož rytiny náležejí k té části rudolfinského umění, která dodávala kladné pracovní podmínky domácím malířům. Od Sadelera se zachovala řada věrných pohledů na tehdejší Prahu, v jejímž kosmopolitním prostředí již uzrávala chvíle, kdy v chřestění zbraní se přiblíží katastrofa. Právě Sadelerův mědiryt „Bitva na Bílé hoře“ ukazuje začátek jedné z nejsmutnějších katastrof českých dějin.
J. Sadeler: Bitva na Bílé hoře: Zvláštní skupinu tvoří umělci při dvoře císaře Rudolfa II., kteří vytvářeli díla, která byla vzdálena skutečnosti a která svým často vysněným exotickým prostředím odpovídala ovzduší tehdejšího pražského dvora. Tam, kde pracovali pro jiné společenské složky, ukázaly se v jejich díle i prvky schopné dalšího vývoje. Jako příklad je možno uvést Bartoloměje Sprangera, který se projevil jako bystrý portrétista v epitafu svého tchána, pražského zlatníka Mikuláše Müllera /1587/, nebo Jiljího Sadelera, jehož rytiny náležejí k té části rudolfinského umění, která dodávala kladné pracovní podmínky domácím malířům. Od Sadelera se zachovala řada věrných pohledů na tehdejší Prahu, v jejímž kosmopolitním prostředí již uzrávala chvíle, kdy v chřestění zbraní se přiblíží katastrofa. Právě Sadelerův mědiryt „Bitva na Bílé hoře“ ukazuje začátek jedné z nejsmutnějších katastrof českých dějin.
Truhla z Klatov: O povaze české umělecko-řemeslné produkce podávají představu pouze řídce zachované památky. Česká truhla z Klatov ze šestnáctého století ukazuje svým bohatým kováním, jak dlouho se ulpívalo na pozdně gotických tvarech. Stejně konservativní rysy se dlouho projevují v konvářství a ve zvonařství. Náročných rysů se dostává této produkci teprve kolem poloviny šestnáctého století. V tvorbě brněnského Tomáše Jaroše, odlévače fontány v pražské Královské zahradě.
Kokosový pokál cechu malostranských zlatníků: Teprve v druhé polovině šestnáctého století přijímají téměř všechna odvětví uměleckého řemesla rysy nového slohu. To platí i o zlatnictví, jehož závažnou památkou je kokosový pokál zlatnického cechu malostranského s ciselovanou ozdobou víka s námětem lovu na medvěda a kance.
Příbory XVI. a XVII. stol.: Zajímavou památkou je soubor příborů, z nichž vývojem vzniklo dnešní naší potřebě přizpůsobené jídelní náčiní. Nejstarší lžíce, protože sloužily jako malé naběračky při stolničení ze společných mís, měly kulaté náběrky a krátké masivní rukojeti, které se držely celou rukou. Nejstarší vidličky byly dvouzubé, avšak od šestnáctého století se vyskytují trojzubé až čtyřzubé.
Hudební nástroj serpent: Starou tradici, sahající hluboko do minulosti, má i výroba hudebních nástrojů. Již první historický doklad z let 1348 svědčí o tom, že tehdejší nástrojaři byli vesměs Češi. Po této první historické zmínce se setkáváme s dalšími nástrojaři teprve v šestnáctém století. Byla to především loutna, která již ve středověku zaujímala významné místo v hudební praxi a která i v renesanci representovala trsací nástroje. Šestnácté století přineslo i nový hudební nástroj nátrubkový – serpent. Byl vyroben ze dřeva potaženého koží a vinut do hadovitého tvaru. Snad právě jeho nepříjemný zvuk způsobil, že se ho přestalo používat po roce 1840. Zdá se, že bělohorská katastrofa ušetřila alespoň částečně instrumentální hudbu, jak o tom svědčí velký počet výrobců hudebních nástrojů v Praze. Kolem roku 1700 byla dokonce nynější Nerudova ulice nazývána ulicí Loutnařskou. Avšak křehké hudební nástroje, podléhající i jinak snadno skáze, většinou vzaly za své v době třicetileté války a krutého pronásledování českého národa.
y
