Tak pod Gorkého rukou vznikají pohádkoví a legendární hrdinové, hrdí a silní, toužící po krásném životě a svobodě. Takoví jsou Lojko Zobar a Radda, Danko a Dívka, která se odvážně staví proti Smrti.
Starý cikán Makar Čudra vypráví milostný příběh krásného Lojka Zobara a hrdé Raddy. Krásná cikánka chce Zobarovi patřit pouze tehdy, když jí za lásku odevzdá svou svobodu. Zobar Raddu zabije, nechce se stát jejím otrokem.
V povídce „Stařena Izergil“ před spisovatelem ožívá příběh života a smrti Danka, který si pro záchranu lidí vyrval z hrudi srdce, aby jim osvítil cestu ke štěstí.
V alegorické básni o velké síle lásky nás Gorkij přesvědčuje, že opravdová láska nikdy nezanikne.
Smrt mlčí zamyšleně a přísně,
vidí – tu píseň přerušit nemůže!
Nad slunce není na světě krásnějšího boha,
není ohně nádhernějšího než oheň lásky!
Jedním z prvních čtenářů Gorkého romantických rukopisů byl tehdy známý spisovatel Korolenko. Gorkij jej považoval za svého literárního učitele, který mu pomohl získat místo v Samarských novinách. V Samaře Gorkij napsal svou slavnou „Píseň o Sokolovi“.
Před vámi je Dějnekův obraz „Nikitka, první ruský letec“. Podívejte se na lidi kolem Nikitky, na výrazy jejich tváří odrážející reakci na jeho čin, a najděte myšlenkovou souvislost obrazu s Gorkého písní o statečném a hrdém Sokolovi.
Blížila se bouře revoluce. Ve výrazu tváře člověka na pozadí rozbouřeného moře je očekávání něčeho nového. Gorkij promluvil o blížící se bouři odvážně a svobodně, nacházel nová slova a nové obrazy. Zrodila se „Píseň o Bouřňákovi“, která stejně jako „Píseň o Sokolovi“ velmi brzy vstoupila do života dělnických kroužků jako revoluční píseň.
Současně s romantickými díly vznikaly v Gorkého tvůrčí dílně také postavy realistických hrdinů. Čechovovi věnuje Gorkij své první velké realistické dílo „Foma Gordějev“. Kupecký syn Foma hyne proto, že pro něj nebylo místo mezi těmi, pro něž jsou na světě nejdůležitější peníze.
Zde, v tomto městě na Něvě, které dnes nese spisovatelovo jméno, se 28. března 1868 narodil Alexej Maximovič Peškov. Dětství prožil v domě dědečka Kaširina – majitele barvířské dílny. Kaširinův domek je nyní přeměněn v muzeum a představuje živou ilustraci k pozoruhodné autobiografické próze „Dětství“.
„Dědečkův dům byl naplněn vášnivým hlukem vzájemného nepřátelství všech proti všem. Ale když si vzpomenu na babičku… všechno se stává zajímavějším, příjemnějším, lidé jsou lepší a milejší.“
Po matčině pohřbu odešel Alexej do služby. Sloužil jako příručí v obchodě s obuví, pracoval jako umývač nádobí na parníku a musel zakusit mnoho ponížení. Uskutečnit sen – nastoupit na Kazaňskou univerzitu – se mu nikdy nepodařilo.
Jeho univerzitou se stal sám život. Ve vojenském plášti putoval po širé Rusi, poslouchal vyprávění cikánů, potulných pastevců a tuláků. Kolik chudých dětí bez domova a bez ochrany viděl během let svého putování! Jim jsou věnovány povídky „Děd Archip a Loňka“, „Strasti-mordasti“, „Román“ a další.
Snad právě proto, že sám „v dětství neměl dětství“, si tolik zamiloval děti a věnoval tolik laskavé pozornosti a lásky synu Maximovi.
Inscenacemi her „Měšťáci“ a „Na dně“ začíná spisovatelova tvůrčí spolupráce s Moskevským uměleckým divadlem (MCHAT). Ze samého dna života, ze strašné noclehárny, zaznívají slova víry v člověka: „Člověk – to zní hrdě! Člověka je třeba ctít!“
Úctu k člověku hlásal spisovatel nejen v literatuře, ale i v životě. Byl přátelský a upřímný. Nejvřelejší slova o Gorkém zanechali jeho blízcí přátelé: pěvec Šaljapin, režisér MCHATu Stanislavskij, jeden z nejlepších recitátorů Kačalov a francouzský spisovatel R. Rolland.
„Tohoto člověka jsem miloval jako nikoho jiného a také mně se dostávalo jeho pozornosti a lásky,“ napsal Gorkij o Vladimíru Iljičovi, s nímž se poprvé setkal v revolučním roce 1905 a jemuž věnoval slavnou črtu „V. I. Lenin“.
Petropavlovská pevnost. V jejích kasematech byli vězněni nejlepší lidé Ruska. Za revoluční provolání „Ke všem ruským občanům“, které sepsal, zde byl uvězněn také Gorkij.
Aby unikl pronásledování carských úřadů, odjel Gorkij do zahraničí. O Americe píše řadu črt, z nichž nejlepší je „Město Žlutého ďábla“. „Viděl jsem velmi mnoho bídy, dobře znám její zelenou, bezkrevnou, vyzáblou tvář… ale hrůza bídy East Sidu je pochmurnější než všechno, co znám…“
V Americe píše Gorkij dílo, jímž ve světové literatuře položil základy socialistického realismu. Poprvé byla ve světové literatuře zobrazena revoluční bojová činnost pod vedením strany. Román začíná popisem těžkého života dělnické osady. „Matku“ skvěle ilustrovali Kukryniksové. Podívejte se, jak blízké jsou jejich ilustrace slovům autora románu. „Každý den se nad dělnickou osadou v zakouřeném, olejnatém vzduchu chvěl a řval tovární hukot a na jeho výzvu vybíhali z malých šedých domků na ulici zachmuření lidé jako vyplašení švábi…“
V dělnické osadě žije matka – Pelageja Nilovna, stejně jako desítky dalších ujařmených, zotročených žen. V její tváři je výraz strachu a pokory. Na druhém portrétu je to ona, a přece jiná. Hlavu už nemá skloněnou, pohled není smutný, ale cílevědomý. Pelageja Nilovna je nový člověk. Má cíl, pro který chce na tomto světě žít.
Její syn Pavel Vlasov je člověk silný duševně i tělesně. Jeho zásadovost se zvlášť plně projevuje v řeči před soudem: „Chceme bojovat a budeme bojovat proti všem formám tělesného i mravního zotročování člověka!“
Gorkij žije životem svého národa i v daleké cizině. Během léčení v Itálii nadále řídí nakladatelství „Znanije“ a dopisuje si s mnoha lidmi.
Za několik let života v Itálii napsal Gorkij sedm nových knih, mezi nimi „Podnik Artamonových“ – historii továrnické dynastie – a „Život Klima Samgina“, knihu o tom, jak žila a smýšlela ruská inteligence od osmdesátých let do roku 1919.
V roce 1928 se spisovatel Maxim Gorkij vrací do vlasti. V dětech vidí budoucnost své země a velmi si přeje, aby právě ony pochopily, že člověk je tvůrcem a pánem světa a nese odpovědnost za všechna neštěstí na zemi, stejně jako mu patří sláva za všechno dobré, co v životě je.
Poslední léta svého života prožil Gorkij v tomto domě v Kačalovově ulici v Moskvě.
Mnoho sil a energie věnoval Gorkij založení Svazu sovětských spisovatelů. Byl také inspirátorem prvního sjezdu sovětských spisovatelů, na němž se mnohonárodní sovětská literatura představila jako jednotná, celosvazová a všelidová.
Dva roky po sjezdu, v roce 1936, Maxim Gorkij zemřel. Zůstaly knihy, knihy, které tolik miloval. „Za všechno dobré v sobě vděčím knize.“
y
