Etruský chrám: Veliký vliv na náboženské představy Římanů měli Etruskové (v prvním období vývoje) a v pozdějším období Řekové. Etruské náboženství se liší od řeckého chmurnějším zabarvením. Myšlenky o záhrobí, o posmrtné odplatě, trestu a posledním soudu hrály u Etrusků důležitou roli. Zajímavé je seskupování božstev do trojice jako: Tinia, Uni a Minerva. Vidíme, že Římané pod vlivem Etrusků měli svoji trojici bohů: Juppiter, Juno a Minerva. Nejvyšším bohem nebe byl Tinia – u Římanů Juppiter – u Řeků Zeus. Nejvyšší bůh byl obklopen řadou 12 bohů a božstev nižšího řádu. Nebe bylo rozděleno do 16 oblastí a v každé z nich sídlili a vládli určití bohové. V náboženských obřadech se zachovaly i stopy kultu, jehož součástí bylo přinášení lidských obětí. Jasnovidci věštili budoucnost z vnitřností zvířat nebo podle blesku a jiných přírodních jevů. Tato stránka kultu ovlivnila římské náboženství naprosto výrazně. Napravo vidíme etruský chrám, který nese stopy řeckého vlivu. Nalevo vidíme jednu z hrůzostrašných bytostí etruské mytologie: Chimairu (která však byla řeckého původu).

Jupiter a Juno: Nalevo je vyobrazena bohyně, která se jmenovala Juno; napravo je nejvyšší bůh Juppiter. Juno byla ochránkyní manželství. Byly jí zasvěceny husy, které podle tradice probudily obránce Kapitolu, v době galského vpádu. Náležela k bohyním, které byly velmi uctívány. U Řeků byla známa pod jménem Héra, v Africe byla uctívána pod jménem Tanit. Nejvyšší bůh Juppiter byl u Římanů totéž co u Řeků Zeus. Členem trojice bohů byla ještě bohyně Minerva, která byla u Řeků známa pod jménem Athéna. Vidíme tedy, že křesťanské představy o Trojici (Otec, Syn a Duch svatý) mají své základy v pohanství. Ideu trojice však nalézáme i u Kartagiňanů, Indů atd.

Fortuna a Mars: Fortuna byla bohyní šťastné náhody a zároveň i bohyní věštby. Po Jovovi byl nejpřednějším bohem římským Mars, bůh války. Podle báje byl Mars otcem Romulovým a tedy otcem národa římského. Místa, kde se cvičila vojska, byla zvána pole Martovo. Mars (napravo) chránil podle víry Římanů celý národ před vojenskou pohromou, ale i před pohromou na zdraví a blahobytu (bohem války ve starším období byl ovšem i Janus).

Lárové a Ceres: Dole je vyobrazena bohyně obilního vzrůstu, polních plodů a zvláště obilí, která se jmenovala Ceres. Tato bohyně byla později ztotožněna s řeckou bohyní Démétér. Nahoře je vyobrazen oltář k poctě bohů zvaných Lárové. Lárové byli ochránci míst i lidí. Každý dům měl svého Lára, a proto obrazy těchto bohů byly umístěny poblíž rodinného krbu. Od každého jídla se jim přinášelo na menších miskách. I jednotlivé čtvrti města měly své Láry, celé město, rody i kmeny, ba i celý stát měl své Láry. Proto byly jejich oltáře a svatyně umístěny na rozcestích. Kult Lárů byl předchůdcem kultu císaře jako boha. Lárové byli též ztotožňováni s duchem zemřelých předků.

Vestálka: Vestálky měly za úkol opatrovat posvátný oheň, který se měl rozdělat jednou za rok třením dvou dřev. Byly oděny v dlouhou bílou stólu a plátěné krátké roucho náprsní. Hlavy měly ovinuty stužkami a plachetkou (bílou, zdobenou nachem), plachetka se spínala pod bradou sponou. Pohanění její osoby se trestalo smrtí. Setkala-li se se zločincem, byl propuštěn na svobodu. Je velmi zajímavé, jak je křesťanská bohoslužba závislá na římských obřadech. Věřící se na příklad kropili svěcenou vodou, kněží používali kadidla, při oltáři byl ministrant, mimo oběti krvavé (které byly drahé, nákladné) se přinášely i oběti nekrvavé z vína a pečiva. Proto je omyl představovat si, že křesťanské oběti byly nějakým novým zřízením. Zajímavé je i to, jak náboženské obřady měly přesný předpis a sebemenší pochybení činilo oběť neplatnou (např. hlasité promluvení). Tak se zajišťovali kněží pro případ věšteb, které se nesplnily, aby mohli prohlašovat, že se stala zřejmě chyba ve výkonu oběti, čímž bohové nebyli nikdy nesprávnou věštbou vinni. Důležité bylo i to, že maso poražených zvířat připadalo kněžím a pomocníkům. Stávalo se tedy zhusta, že se zjistila při oběti zvířat závada, což znamenalo, že bude přivedeno další zvíře. Tyto skutečnosti nám dobře osvětlují, proč křesťané, jimiž zpočátku byli chudí lidé, nepřijali z římských obřadů oběti krvavé, proč byla zavedena oběť nekrvavá (chléb a víno).

Římské chrámy: Chrámy staršího období byly ovlivněny vzory etruskými, chrámy z konce republiky přijaly téměř věrně tvary chrámů řeckých. Rozdíly byly v některých podrobnostech sloupů. Tak sloup dórský byl ještě jednodušší a hladší. Na našem obrázku vidíme chrám čtvercového a kruhového půdorysu se sloupy jónskými a korintskými. Sloup korintský byl u Římanů ještě rozmanitější a ozdobnější.

Panteón: Chrám Panteón byl zasvěcen všem bohům. Proto byl přejat i křesťany, kteří jej proměnili v chrám panny Marie a mučedníků. V popředí vidíme předsíň s řadou osmi sloupů zhotovených ze žuly a opatřených mramorovými hlavicemi ve slohu korintském. Chrám je rozdělen tak ve tři lodě s valenou klenbou a má mimo vchod sedm vysokých výklenků (polokruhovitých, čtverhranných), ve kterých stály sochy bohů (i zbožněný Caesar). Mezi těmito výklenky jsou další výklenky menší, a nad prvním břevnovím jich je ještě 12 pro ostatní sochy bohů. Významnou památkou je kupole chrámu, ozdobená asi 140 prohloubenými deskami (kasetami), jež stoupají v pěti kruzích k temeni chrámu. Uprostřed temene je otvor, jímž do chrámu padá světlo, které vnitřek ozařuje velmi kouzelným způsobem. Vidíme i v tomto případě, jak křesťané mohli v počet bohů přiřadit ještě svého boha, aniž to bylo příliš v rozporu s představami pohanského náboženství. Rozdíl je jen v tom, že křesťanský bůh nesnášel vedle sebe bohy pohanské, kdežto pohanští bohové snášeli vedle sebe i boha křesťanského (neznámý bůh).

Kruhový chrám v Baalbeku v Sýrii: Vliv Východu na náboženské představy se projevoval i ve stavbě chrámů. Náš obrázek ukazuje typický chrám syrský z Baalbeku (Héliopole). Formy tohoto stavitelského umění nejsou prosty rafinovanosti, dovedou využívat světel a stínů, vynikají dekorativností (hlavně štíty nejrozmanitějších tvarů, ostře lomené i neorganicky půlené), takže máme dojem stavby takřka barokní.

Epikuros a Zenon: Velký vliv na myšlení vyšších vrstev a později i na představy lidových mas měly dva filosofické směry: epikurejství a stoicismus. Epikur pocházel z rodiny chudého athénského kolonisty na Samu (342–270 př. n. l.). Spojil učení Demokritovo o atomech s dialektickými představami Herakleitovými. V jeho škole byli návštěvníky vedle mužů i otroci a ženy. Podle Epikura hyne duše spolu s tělem. Epikur chtěl svým učením zbavit lidi strachu ze smrti a života posmrtného. Dokazoval, že pramenem náboženství je strach. Proto křesťané vášnivě nenáviděli toto učení. Epikur sice věřil v bohy, ale tito bozi stáli mimo veškeré dění. Člověku ani nepomáhají, ani nepřekážejí. Proto za svůj osud je odpověden sám člověk. Cílem filosofování se mu stalo hledání štěstí, a to štěstí osobního, nikoli společensky pojatého. Proto mohlo jeho učení pomáhat jednotlivci, nikoli však společnosti. Epikuros radil zdržovat se veřejného života, žít ve skrytu, usilovat o duchovní rovnováhu. Mnohé z těchto myšlenek přejali křesťané (proto se postarali o ničení jeho spisů). Druhou školou byl stoicismus, jehož zakladatelem byl Zenon, který pozbyl svého majetku a pak se oddal filosofii. Podle stoiků je cílem života dosažení ctnosti a nikoli rozkoše, jak učili epikurejci. Duševní klid může být jen odměnou za ctnost, nikoli však cílem. Tyto představy velmi hluboce působily na křesťanskou morálku, hlavně myšlenkou rovnosti lidí – světoobčanstvím. Nalevo vidíme Epikura, stojící postava je Zenon.

Seneka a Markus Aurelius: Nalevo vidíme filosofa Seneku, napravo císaře Marka Aurelia, kteří byli stoupenci stoické filosofie. Seneka byl rádcem císaře Nerona, Markus Aurelius byl císařem. Vidíme, že filosofie, která svým původem vzešla z plebejských vrstev, získala stoupence blízko trůnu i na trůně. To mělo své příčiny v tom, že v období, kdy žil Seneka (v době císaře Nerona), byli příslušníci vládnoucí třídy právě tak bezmocní a bezprávní jako otroci vůči svým pánům. V době císaře Tiberia až do Nerona bylo pravidlem odsuzovat bohaté Římany k smrti, aby jejich majetek mohl císař zabrat. Engels nazývá Seneku strýcem křesťanství. Mnohé rysy jeho filosofie byly totiž převzaty křesťanstvím. Stoupencem stoicismu byl i císař – je to vysvětlené tím, že jeho oporou bylo vojsko a císař byl vlastně závislý na přízni vojska. I on mohl být vojskem kdykoli odstraněn. Tato obecná nejistota všech vyvolávala nálady, že se musí něco stát. Byl očekáván všemi vykupitel – Mesiáš. Zrovnoprávnění všech občanů říše římské v době, kdy to znamenalo jen daňové zatížení, stíralo vědomí rozdílů. Myšlenka rovnosti všech lidí v bídě a v bědách se stala základnou, na které vyrůstala víra křesťanů a ze které se posilovalo i toto nové náboženství, jež přejímalo prvky pohanství, východních kultů i vulgární filosofie, aby se všem stalo vším.

Mapka Palestiny: Na mapce vidíme polohu Fénice s městy Sidonem a Tyrem. Sousedy Féničanů na východě byli Syrové (hl. m. Damašek). Na pobřeží Středozemního moře se rozkládalo území Filištínů, kteří bojovali s Židy (důležité město Gaza). Židé byli rozděleni ve dva státečky – Severní Izrael a jižní Judeu, kde byl hlavním městem Jeruzalém. Na východě byly tyto státečky ohraničeny řekou Jordánem a Mrtvým mořem. V Betlémě se narodil podle křesťanské legendy zakladatel křesťanství Ježíš Nazaretský, který měl být údajně za vlády císaře Tiberia ukřižován v Jeruzalémě. Židovské státečky byly součástí Seleukovské říše. Pod protektorátem Římanů byly zdánlivě nezávislé, pak se stala Palestina součástí říše Římské. Město Jeruzalém bylo vyvráceno do základů Titem, když Židé povstali proti římské moci (r. 70 n. l.).

Ježíš Kristus – útržek Evangelia: Nalevo vidíme vyobrazení mytického zakladatele křesťanství, Ježíše Krista, pocházející ze 3. stol. n. l. Napravo je útržek Evangelia (Radostné zvěsti), psané řecky na papyru ze 3. století n. l. Byl-li či nebyl-li Ježíš Nazaretský historickou osobností, nebylo ani dokázáno, ani vyvráceno. Faktem je pouze to, že zprávy historické povahy o Ježíši jsou pozdějšího data. V této době bylo tedy možné a velmi pravděpodobné, že se vytvořila legenda o Ježíši. Tisíce proroků a kazatelů, hlásajících své náboženské reformy, procházelo tehdy říší římskou. Historickým faktem je to, že jedině zakladatelé křesťanství měli úspěch. Toto učení zvítězilo díky prvkům, které přijalo ze všech náboženství, filosofií i náboženských kultů, jež odpovídaly potřebám a smýšlení nejchudších a postupně i zámožných vrstev obyvatelstva říše římské. Pramenem poznání počátků křesťanství (zredigovaným a upraveným) je tzv. Nový Zákon, což je soubor knih obsahujících zprávy o životě a učení Ježíše Krista, dopisy a listy apoštolů (šiřitelů učení), hlavně Pavla z Tarsu, Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) aj. Tato kniha je závislá na posvátné knize Židů, tzv. Starém zákoně (bibli), který byl překládán v Egyptě do řečtiny již v r. 255 př. n. l. a dokončen asi r. 132 př. n. l. Nový Zákon navazuje na Starý Zákon, odvolává se na předpovědi týkající se Mesiáše – Vykupitele, je však svým učením o lásce k bližnímu obsahově protikladný židovskému učení o bohu jako Mstiteli, který trestá „zub za zub, oko za oko“.

Římské katakomby: Křesťané byli původně jednou ze židovských sekt, jejíž učení uvedl ve známost apoštol Pavel z Tarsu (M. Asie). Protože Židé byli rozptýleni po celém tehdy známém světě (diaspora), stávalo se postupně náboženstvím světovým. Tomu ovšem předcházely zápasy mezi pojetím křesťanství palestinských Židů a stoupenci křesťanství, kteří byli ovlivněni helénismem. Postupně rostlo v boji proti pohanskému náboženskému názoru, současně však docházelo i ke vzájemnému boji různých sekt. Začalo nabývat vlivu a síly až tehdy, když se jedna z nesčetných sekt dostala do popředí, takže jí začal věnovat pozornost i sám stát. Vznikla křesťanská církev, s organizací, kultem, věroukou a morálkou. Podle vzoru státu si postupně vytvářela své viditelné představitele a organizaci, do r. 303 n. l. pronásledovanou státem, od r. 313 uznanou státem za rovnoprávnou a konečně potlačující své odpůrce. Stát nejprve potlačoval křesťanství, protože nové učení odmítalo vzdávat božské pocty představiteli státu – císaři, což se považovalo za vlastizradu. Stát mohl v tomto období využívat vzájemných zápasů sekt, a tím zeslabovat význam hnutí, které v prvních obdobích soustřeďovalo kolem sebe většinu lidí z vrstev chudiny a otroků a do něhož teprve později pronikli i bohatí příslušníci vládnoucí třídy. Tito lidé dopomáhali křesťanství k vítězství ve smyslu oficiálního uznání, avšak současně měnili církev ze sekty, která zdůrazňovala chudobu a pokoru, v bohatou organizaci, která se měla stát i oficiálně podporou státu. Není většího omylu než ztotožnit křesťanství s komunismem. Komunismus je učení o tom, jak odstranit třídy a vykořisťování, křesťanství však bylo vždy učením o tom, jak smířit trpící a potlačované s faktem útlaku a vykořisťování. Křesťanství slibovalo nápravu po smrti, komunismus přetváří tento svět a tento současný život. Z téhož důvodu je nutno také odmítat s veškerou vážností nesprávné tvrzení, že Ježíš byl vlastně prvním komunistou. Můžeme pochopit, že křesťanství bylo duchovní reakcí potlačovaných na skutečnost, že násilné vzpoury (např. Spartakova) nevedly k vytvoření vyššího řádu, ale jen k dočasné výměně pánů. Tím vznikla potřeba se smířit s tímto řádem. Pak je křesťanství tímto smírem objektivně pomocníkem řádu a nikoli jeho bořitelem (i když mnoho jednotlivců tomu tak nechtělo). Na obrázku vidíme obrázky z katakomb římských, kde se prvotně křesťané tajně scházeli k bohoslužbám a schůzím. Nalevo vidíme kapli v katakombách, napravo vchod do katakomb. Křesťanské katakomby vznikly adaptací podzemních pohřebišť, která budovali Římané po mnoho staletí před vznikem křesťanství.