Vzestupný vývoj sochařství a malířství 19. století, jenž nebyl poznamenán tradiční slohovou silou, byl postupně prostoupen různými vlivy. Klasicismus byl novým uměleckým vlivem, který přešel do 19. století předcházejícího, stejně jako romantismus.
Snahy o pochopení lidského života ve všech jeho projevech směřovaly do minulosti a byly nazývány historismem. Avšak nejvýraznější silou umělecké tvorby tohoto století byl realismus, který otevřel všechny cesty ke svobodnému zobrazení lidského života a přírody.
Antonio Canova: Hébe: Reprezentantem pravověrného klasicismu v sochařství se stal v Římě Antonio Canova – původem Benátčan. Jako kameník, který ovládal výborně techniku tesání v mramoru, tvořil hladké, klidné sochy – jako je „Hébe“, vytvořená Canovou ve stejném pojetí, jako byla pojímána v řecké mythologii, kde zobrazovala postavu mladosti.
David: Paní Récamierová: Nad evropským uměním strhla na sebe vládu Francie, odkud vycházely všechny vlny, které ovlivňovaly další vývoj výtvarného umění. Zakladatelem školy mezinárodního významu se stal Jacques Louis David, který se v Římě utvrdil ve svém klasicistickém smýšlení a svým dílem určil nejen francouzskému, ale i celému evropskému malířství směr, který vstoupil i do 19. století. V „Podobizně paní Récamierové“ z roku 1800 vystupuje do popředí Davidova vyrovnaná hladká malba jasných tvarů, zřetelná v podrobnostech. Celá figura je pojata skoro sochařsky a připomíná více kolorovanou plastiku nebo velký barevný relief.
David: Zelinářka: V obraze „Zelinářka“ se však více odráží umělcův přirozený malířský temperament, znamenající odklon od klasicistických vlivů, zřejmě pod vlivem bouřlivé skutečnosti, kterou umělec prožíval.
Ingres: Portrét M. Graneta: Po Davidovi ožívá ve Francii klasicistická tradice v díle J. A. D. Ingrese. V portrétu „F. M. Graneta“ lze poznat, že konstruuje své malby zdánlivě chladně, ale s nesmírnou soustředěností a s živým realistickým cítěním. Velmi ostré vidění skutečnosti tlumočí vyváženou úměrnou linií i barvou.
Ingres: Portrét Madame Riviére: Stejně v podobizně „Madame Riviérové“, kde se za pevnými obrysy a přísnou formou skrývá velká vášeň věcného pozorovatele skutečnosti, je si možno ověřit, jakým byl Ingres skvělým portrétistou. Vyjadřoval se vždy ve velkých objemech, aniž by ustrnul v konvenčních představách antiky, ale také aniž by se jen trochu odpoutal od vlivu oficiálního klasicismu.
Turner: Poslední plavba Téméraire: Vlivem klasicismu bylo poznamenáno dílo anglického malíře Williama Turnera, který se v další své tvorbě pokusil převést anglické krajinářství do oblasti romantismu. Ve výpravných obrazech, jako je na př. „Poslední plavba Téméraire“ se projevují romantické prvky tím, že umělec skutečný motiv opřádá fantastickou barevností na základě poznání a studií světla i atmosféry. Turner vynikl hlavně jako malíř historických událostí života na moři.
Thorwaldsen: Jason: Největším podílem na upevnění klasicismu ve střední Evropě přispělo Dánsko dílem sochaře Bertla Thorwaldsena. Charakteristický „Jason“ představuje dílo sochaře vybroušené klasické formy, který tvoří plastiky z mramoru s velkou technickou virtuositu. Je to však výtvor akademicky chladný, prostý života i výrazu. Přesto Thorwaldsenovy sochy byly nadmíru obdivovány.
François Rude: Marsellaise: Ve 20. letech 19. století vyrostlo v Paříži pokolení výtvarníků, kteří se odpoutali od klasicismu a našli podporu v literárním romantickém hnutí. Představitelem francouzského romantického sochařství je François Rude. Celým svým dílem prolomil statické klasicistické zábrany ve výtvarném tvoření. V rozměrné reliefové skupině „Marsellaise“ čili „Odchodu dobrovolníků r. 1792“, která zdobí Triumfální oblouk v Paříži, se stal přímo lákavým vzorem všem jeho následovníkům. Ve vysokém monumentálním reliefu se jeví základní stránky sochařova umění – prudká živost základního pojetí, pevné upoutávání k přírodě a smysl pro reálnost.
Bary: Lev zápasící s hroznýšem: K upevnění nového směru přispěl druhý sochař této doby, Antoine Louis Bary (1796–1875), tvůrčí původně jako rytec a modelér. Vynikl jako sochař zvířat. I v těchto sochách lze sledovat myšlenky romantického rozmachu. Dovedl vyjádřit s nevídaným realismem drama zvířecího života, jak dokládá jeho monumentální sousoší „Lev zápasící s hadem“. O něm výstižně napsal Alfred de Musset: „Baryho bronzový lev je strašný jako sama příroda. Jak je silný a jak je pravdivý! Tento lev řve a tento had syčí. Jaká zuřivost je v těch skřípajících zubech, v tom kosém pohledu, v zježeném hřbetu! S jakou silou dopadla tato tlapa na svou kořist, a jaká chtivost boje ve vztyčené šíji, v této hladově rozevřené tlamě! Kde jen tady našel své modely? Je snad jeho atelier v africké poušti nebo v hindustanském pralese?!“
Delacroix: Vraždění na ostrově Chiu: Avšak boj romantiků dovedl ke konečnému vítězství hlavně Eugen Delacroix, a to zvláště historickými obrazy, naplněnými rušným životem a oslňujícími nádherou barvy. Mezi ně náleží zejména „Vraždění na ostrově Chiu“. Námětem k tomuto obrazu je strašlivá událost, spáchaná v roce 1821 Turky na obyvatelích řeckého ostrova Chios, které projevili solidárnost s řeckým povstáním. Ve velké figurální kompozici je nakupen děs surové války se všemi hrůzami smrti, tělesné i morální zkázy a zběsilé zpupnosti vrahů. Avšak z tohoto zoufalství se ozývá i volání obžaloby proti utlačovatelům a též umělcův hlas sympatie k utlačovaným. Mohl vytvořit takové dílo jenom proto, že byl skutečně srdcem po boku všech bojovníků pro národní nezávislost.
Delacroix: Svoboda vede lid: Podobně v dalším díle „Svoboda vede lid“ nacházíme stejně osobně upřímný jako historicky pravdivý umělcův výraz, jímž zvěčnil svazek pařížské chudiny a intelligence, jehož silou byla roku 1830 svržena monarchie Bourbonů. Musel být uchvácen lidovým elánem slavných dnů červencové revoluce, kdy se v Paříži stavěly barikády, a kdy sám poznal tolik hrdinství, odehrávajícího se před jeho očima, že mohl ztotožnit své tužby s tužbami hromadnými. Ne nadarmo dal tak životnou podobu alegorii svobody, ne nadarmo se sám v podobě studenta s cylindrem na hlavě a s puškou v ruce postavil po bok svobody – „té silné ženy“, ne nadarmo vtiskl svému obrazu výrazné rysy živé skutečnosti. Ideově i umělecky dostal se Delacroix daleko na předsunutou pozici romantismu. Později podnikl Delacroix, jako malíř přidělený diplomatické misi, cestu do Maroka, Španělska a Alžíru. Byla pro něho velkou životní událostí, přiblížila mu žhavost jižního slunce, bujnost i strohost africké přírody, svět barbarské divokosti a prostoty.
Delacroix: Jezdec napadený jaguarem: Jsou tím prosycena některá jeho díla. Jedním z nich je „Jezdec napadený jaguarem“. Tato práce je poznamenána svárem i šťastným vyrovnáním citu stejně jako celé jeho malířské dílo, neboť zvládl rozumem i vůlí jako velký malíř své nadání, které tolik obohatilo malířství nové doby.
Corot: Statek v lese: Podle jeho příkladu se romantické malířství rozvíjelo v dalších letech v mnoha proudech a skupinách. Netrvalo však dlouho a ve Francii si začal razit cestu realismus jako síla, která vnesla do zmatku způsobeného klasicismem, romantismem a akademismem nový řád. Boj o realismus se nejvíce rozvinul v oblasti malířství. Proto ze těchto souvislostí je nutno uvést jméno Camille Corota, jméno skromného malíře, neuznávaného i obdivovaného. „Statek v lese“ je jedna z řady jeho prací, které dnes visí ve světových museích a galeriích. Na základě hlubokého studia přírody měnily se vidiny na jeho obrazech v novou skutečnost. Odcházel malovat do přírody, aby vytvářel obrazy krajiny, v níž sleduje především náladu.
Corot: Jitro na jezeře: „Jitro na jezeře“ je dílo prosycené osobitou Corotovou lyrikou. Byl neustále zahloubán do pozorování přírody, barevných a atmosférických vztahů, seznamoval se s těmi nejjemnějšími podrobnostmi, takže mohl vyjádřit samu podstatu i tajemství vnitřního života přírody a její dech v kterémkoliv ročním i denním období.
Daubigny: Rybník: V Corotových stopách šel celé i jeho přítel Ch. F. Daubigny, který jediný postihl, jaké možnosti plynou malíři – krajináři – ze studia světla a atmosféry. Je totiž první moderní malíř, který již neděkuje za nic starým mistrům. O tom, jak prosvětluje své obrazy Corotovským stříbřitým světlem mluví „Rybník“. Daubigny maloval rovněž francouzskou krajinu ve všech ročních dobách, od jara do zimy, a zachycoval její náladu v jemném oparu světla. I jej vábily a poutaly k zobrazení večerního soumraku a ranního úsvitu louky, rybníky, houštiny nebo i holá země. Vymýtil poslední zbytky, které v krajinářském malířství zůstaly ze 17. století.
Daumier: Povstání: Avšak i v intimním realismu našel cestu k člověku geniální kreslíř a karikaturista Honoré Daumier. Náleží v umění k největším bojovníkům za lidská práva. Jeho dílo bylo od počátku zbraní pravdy, zbraní v zápase za skutečnou svobodu a za skutečný pokrok. V roce 1830 prožil červencovou revoluci. Oslavil v řadě umělecky závažných olejů, jako je „Povstání“, k němuž byl inspirován povstáním tkalců v Lyoně v roce 1831.
Daumier: Barikáda: Jedním z nejslavnějších Daumierových děl je „Rodina na barikádě“. Tímto obrazem, který je v majetku Národní galerie v Praze, podal nejpádnější důkaz, že jeho místo bylo po boku revolucionářů. Vyslovil svůj blízký vztah k revoluci zachycením živých postav prosté rodiny na barikádě. V očích matky se zračí nenávist k utlačovatelům, výraz ústřední postavy – otce rodiny – je naplněn pevným odhodláním, moudrou rozvahou i jasným přesvědčením o spravedlnosti zápasu, do něhož s celou rodinou nastoupil. Výrazná linie obrysů dobře vystihuje plastičnost tvarů a výrazně tlumočí umělcův záměr.
Daumier: Kolovrátkář: Daumier byl jedním z prvních francouzských malířů, kteří zaměřili obsah svých prací k životu a boji prostého lidu velkoměsta. Všímal si nejen těch, kteří pracují a bojují za svůj lepší život, ale též těch nejubožejších, otrhanců, žebráků a podobných chudáků, jako je jeho „Kolovrátkář“.
Millet: Sběračky klasů: Daumierův příklad zapůsobil na jeho přítele J. F. Milleta, který se stal malířem selského života v celé jeho pravdě. Ve „Sběračkách klasů“ z roku 1857 se odvážil zpracovat prostý motiv z venkovského života jako apotheosu selské práce. Monumentalisoval lidskou postavu s upřímností, jadrností i přirozeností, ke které ho přivedla poznaná skutečnost.
Millet: Večerní modlitba: Jak dokládá „Večerní modlitba“, sledoval život venkovana s vynikajícím postřehem a dovedl využít protisvětla zapadajícího slunce k plnému vyjádření večerní nálady.
Millet: Pradleny: Stejně citlivou malbou je provedena modelace „Pradleny“, kde si Millet opět vybral za námět ke svému obrazu ženu při práci. I zde cítíme malířův úzký vztah k vybrané tématice, kterou zpodobuje do všech charakteristických podrobností.
Courbet: Štěrkaři: Dík dílům Corotovým, Daumierovým, Milletovým se octlo malířství na půdě realismu, do jehož dalšího vývoje zasáhl revolučně Gustav Courbet (1819–1897). Byl to malíř velkého nadání a silné vůle, uměleckou výchovou autodidakt, politickým vyznáním socialista. Obraz „Štěrkaři“, malovaný v roce 1849, ukazuje, jen jednotlivý postavy, je v celém jeho díle přítomen lid jako historická síla, která utvářela malířovo vědomí. Z jednoho Courbetova dopisu víme, co mu bylo bezprostřední pohnutkou k malování tohoto obrazu. Při projížďce krajem se setkal na silnici s dvěma muži roztloukajícími štěrk a zastavil se, aby je pozoroval: „Je vzácné setkati se s nejúplnějším výrazem bídy...“. Náhodné setkání tedy tak silně způsobilo, že se malíř rozhodl namalovat to co viděl. Jak to namaloval, bylo podmíněno životním postojem a obzorem člověka, který se od malička staral o chudé a zažil velkou vzpouru vyděděných. Zvolená látka mu byla více než pouhým malebným motivem, chopil se jí, aby ukázal bolavou ránu, aby demonstroval svou účast s lidem přízemným, ale nezbaveným důstojnosti lidství. Štěrkaři je malířské dílo strohé, ale živé. Má tvrdost umělecké pravdy, žaluje a vyzývá. Celá scéna ze života chudých je zde zobecněna. Odraný mučedník práce byl malířem zobrazen způsobem, který jej stavěl na místo dosud vyhrazené vládcům, vojákům a světcům. Tím toto Courbetovo dílo ohlásilo v roce 1849 nejen počátek nové umělecké epochy, ale též předěl historie.
Courbet: Kůň v lese: Umělec, který uvolnil tah štětce, jak vidíme v díle „Kůň v lese“, vymanil se tím tradiční malířské techniky hladké malby. Pronásledován ve Francii jako umělec i jako politický revolucionář, odešel v roce 1873 do Švýcarska. Ale to už byla realismu vybojována a otevřena volná cesta vpřed.
Manet: Zimní zahrada: Výtvarní umělci, hlavně malíři, získávali na půdě realismu stále větší tvůrčí svobodu, což umožnilo rozvoj osobní tvůrčí vůle. Proto pomohlo umění 19. století dospět až k impresionismu, k umění, jehož hlavním významem je vyjádření osobních prchavých dojmů. Za zakladatele francouzského impresionismu v malířství je pokládán Eduard Manet. „Zimní zahrada“ náleží k obrazům, které tvořil Manet podle svých záměrů. V četných studiích obrazů, se jasně projevovala Manetova výtvarná řeč, typická i pro toto dílo: uvolněná malířská bezprostřednost, okřídlenější rukopis a stále světlejší barva.
Manet: Hráč na kytaru: Občas se objeví v jeho díle i jiné typy, jako v obraze nazvaném „Hráč na kytaru“, z roku 1862. Obraz náleží mezi díla, která nabývají typicky pařížského kouzla a vznikl z umělcových zážitků z kaváren a zahradních koncertů. Malíř nám předvádí lidovou Paříž viděnou bez tendence, bez žánrové anekdotičnosti, ve své pohodě. Se samozřejmou prostotou je povznesena do lidské a hlavně obrazové velikosti.
Manet: Dojem: Mezi pravé impresionisty, zachycující nekonečnou proměnu světelných nálad, náleží Claude Monet. Nová malířská metoda – impresionismus – však se projevila manifestačním způsobem v obraze londýnského nábřeží z roku 1872, který Monet nazval „Impression Dojem“. V tomto obraze se rozezvučely čisté barevné tóny kladené ve skvrnách vedle sebe, aby vyjádřily dojem zářicího vycházejícího slunce ve vlhké atmosféře, v kontrastech modré, oranžové a červené barvy. Monet tímto způsobem vytvořil všechna svá další díla, hlavně koncem let sedmdesátých, kdy se usadil mimo Paříž.
Monet: Seina u Argenteuil: „Seina u Argenteuil“ je jedním z těch obrazů, kde v úsilí, dosáhnout chvějivý neklid letního dne, opustil malíř dřívější pracný způsob malování. Nezdržoval se podkreslováním a podmalbou, ale s oslnivou dovedností a velkou jistotou kladl rychle barevné skvrny na bílé plátno. Pevná kresba je porušena záplavou barvy, ale přece jenom v obraze je vždy obsažena.
y
