Zdeněk Nejedlý se narodil 10. února 1878 v Litomyšli v rodině pokrokového učitele a hudebního skladatele Romana Nejedlého. Ze sedmi dětí čtvrtý se narodil Zdeněk.
Na své rodiče, otce Romana a matku Kateřinu, roz. Bubákovou z Kláštera u Mnichova Hradiště, vzpomíná Zdeněk Nejedlý dodnes s pohnutím. Říká – „Já měl překrásné mládí. Vše možno říci, kolem mne jakoby kvetlo, a právě zásluhou mého otce a mé matky.“
U Nejedlých v domě Na panských Valech č. 218 bývalo velmi rušno. Roman Nejedlý vedl hudební školu, staral se o organisační činnost učitelskou i veřejný život.
Zdeněk nalezl již jako hoch ani ne devítiletý v knihovně svého otce Erbenovo vydání Spisů Jana Husi a začetl se do nich tak, že dodnes, jak sám říká, zná z nich celé pasáže. Z krásné literatury pak zaujal jej na prvním místě Alois Jirásek, který ve svých dílech ukazoval, jakými zápasy prošel náš lid a jak tím rostl a sílil. Vedle dějepisu stala se druhou jeho velikou láskou hudba.
Dík hudebnímu prostředí v rodině, mohl dál rozvíjet své přirozené hudební nadání. Již jako chlapec spolu se sestrou Miladou učil se hře na klavír podle cvičebnice svého otce. Nejvíce pak, jak sám říká, rozezvučel jeho hudebnost Mistr Smetana, který svým uměním vytvořil jeho názor, že hudba je umění nejsilnější.
Půjdeme-li ve stopách Zdenkovy Litomyšle, nevynecháme starý Karlov, stálou divadelní scénu, která se stala jevištěm jeho prvních divadelních dojmů. Odtud již od mládí jeho veliká láska k divadlu, které pokládá za skutečnou školu diváka.
Nevynecháme ani staré gymnasium /dnes Městské museum/, které navštěvoval v létech 1888–1896 s přilehlým kostelem, kde byl stálým varhaníkem. Staré zdi gymnasia mohly by mnoho vyprávět o debatách studentů, kteří žili všechny problémy doby a dovedli živě diskutovat o všem, co přicházelo rozšířit jejich duševní svět.
Hudba a dějepis, jak jsme již řekli, jsou dvě veliké lásky Zdeňka Nejedlého, jež ho neopustily po celý život. Již jako patnáctiletý student, když se seznámil s Dějinami národu českého od velikého našeho historika Františka Palackého, sahá k první práci, poznav metodu historické práce u velikého Mistra a píše své čtyřsvazkové dílo Dějiny hnutí a válek husitských.
Poučen Palackým, Jiráskem, Smetanou, velikými svými učiteli, k nimž po celý život se také hlásí, odchází na podzim roku 1896 po maturitě, složené s vyznamenáním, do Prahy. Odchází jako hotový člověk, s pevnými životními názory a zásadami i s pevným svým programem, sloužit české zemi a jejímu lidu.
V Praze bydlil s počátku v Richtrově domě na Starém městě. Tam také, na Malém Rynečku, prožil pověstné pražské bouře r. 1897, kdy přímo pod okny jeho bytu docházelo ke srážkám mezi vojáky a lidem. Přichází do Prahy v kvasu let devadesátých, kdy proti starému světu nastupuje již nová generace v politice i kultuře.
I zde si hledá učitele. V hudbě stává se žákem hudebního skladatele Zdeňk. Fibicha, k němuž dochází na hodiny hudební komposice. Ve Fibichovi spatřuje pokračovatele Bedřicha Smetany, strážce jeho hudebního a národního programu. Když pak v r. 1900 Fibich umírá, píše Zdeněk Nejedlý svou první hudebně-vědeckou práci – monografii Zdenko Fibich, aby „zahladil nějak tu prázdnotu, kterou tu tento dědic Smetanova díla po sobě zanechal.“
Na filosofickou fakultu v budově Klementina /dnes přestavěno a universitní knihovna/ přichází teprve 14 let po zřízení samostatné české university. Sám o tom říká: „Byla to doba ještě jejích zakladatelů, a proto více než jen profesorů v obvyklém smyslu. Tehdy, za mne, profesor, učenec, znamenal i předního veřejného pracovníka, a ne profesora a učence odtrženého od mas, jak se potom vytvořil.“
Na universitě stává se mu nejmilejším učitelem profesor estetiky Otakar Hostinský, bojovník za dílo Smetanovo, člověk vysoce ušlechtilý a vzdělaný.
V r. 1905 stává se Zdeněk Nejedlý již docentem pro obor hudební vědy na filosofické fakultě Karlovy university v Praze. V té době má za sebou již četné drobné i větší práce, jako Česká misie Jana Kapistrana, Dějiny české hudby, Alois Jirásek, pracuje dále jako žurnalista, je členem Královské české učené společnosti nauk a má za sebou již další archivní praxi v Národním museu.
V r. 1905, brzy po jmenování docentem, zakládá vlastní rodinu. Jeho chotí se stává Marie Brychtová, jedna z prvních vysokoškolaček u nás. Tam na universitě, na přednáškách Hostinského, se po prvé uviděli a odtud i jejich sblížení a sňatek.
Historik František Palacký, na jehož díle se naučil Zdeněk Nejedlý vědecky pracovat, zůstává jeho velkým učitelem svým pojetím českých dějin v dalších jeho historických pracích.
Již v r. 1904 vydává Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, v r. 1907 Počátky husitského zpěvu a r. 1914 Dějiny husitského zpěvu za válek husitských. Na této trilogii si můžeme osvětlit, jak Nejedlému hudba, umění a historie splývají v jedno. Sám o tom říká. „Dějiny jsou jen jedny, jako život člověka je jen jeden. I zpěv je součástí života a dějin.“
Slavná doba našich dějin – husitství, obdiv k Husovi, v němž vidí usilovatele o přeměnu tehdejší společnosti, dává podnět k drobnějším pracím o Husovi, na př. Hus a jeho pravda, Hus a naše doba.
Ani na druhého velikého svého učitele z mládí v Praze Zdeněk Nejedlý nezapomíná. S Mistrem Alnisem Jiráskem je dokonce v osobním styku, sám mu pomáhá při archivních výpisech. Na př. jsou zachovány jeho výpisy z vratislavského musea, kde píše Jiráskovi o Bratřících. O Jiráskově literárním mistrovství se vyslovuje s velkým citovým prožitím. Četba jeho děl dala mu již v chlapeckém věku velmi mnoho, poznal hodnocení velkých a starých epoch našich dějin, tak mistrně vtisknuté do epického vyprávění.
Velkou studnicí uměleckého života bylo pro Zdenka Nejedlého v Praze Národní divadlo. Chodil ještě jako student na některá představení jak sám říká, třeba i 20 krát, aby mu neušlo ani jedno slovo, ani jeden ton.
S národním divadlem je spjat i jeho boj o Smetanu, v němž vidí nejen umělce, ale přímo vůdce národa. Jeho umění nelze chápat jen jako záležitost hudební, ale jako celý program.
S velikým zápalem organisuje Zdeněk Nejedlý v r. 1917 v Kinského zahradě v Národopisném museu první Smetanovu výstavu. Sám o tom píše: „Byl to hold vzdaný Smetanovi za vše, čím nám byl za války – útěchou, povzbuzením, často jediným útočištěm radosti v dobách smutku. Byl to však zároveň i první projev svobodného českého života po době útisku, první a vnější projev té volnosti, jež nám zavanula z východu, z ruské revoluce.“
Na své cesty za výpisy z venkovských far brával i své děti a učil je tak poznávat ve stopách Smetanových a Jiráskových českou zem. Obě děti, Vít i Zdena, vzpomínaly na tyto cesty s velkou láskou a právem je pokládaly za veliké zrání. /Na obrázku Vít a Zdena s maminkou/.
Svůj obdiv a lásku ke geniu Smetanovi uložil Zdeněk Nejedlý ve svém monumentálním díle Bedřich Smetana, jehož první svazek Doma vyšel v r. 1924, další svazky pak – Na studiích, Praha – venkov, Ve společnosti – v létech 1925–1933. Co práce se sbíráním materiálu dalo toto dílo.
Nejen Smetanovu tradici křísil Zdeněk Nejedlý. Jako nikdo druhý dovedl se přiblížit a rozumět dílu veliké naší umělkyně Boženy Němcové. Jí také věnuje knížku Božena Němcová a Ratibořické údolí, později rozpracovanou ve větší monografii.
Jeho zásluhou byl postaven památník Boženě Němcové v jejím rodném kraji – Ratibořickém údolí – Babička s dětmi, sousoší sochaře Guttfreunda. V Boženě Němcové vidí Zdeněk Nejedlý velikou ženu, nejen krásnou, ale i šlechetnou a vzdělanou, neohroženou bojovnici, pravou dceru českého lidu.
V r. 1919 stává se Zdeněk Nejedlý řádným profesorem Karlovy university. Živě se účastní prvních bojů o republiku.
Články z těchto let jsou shrnuty ve spise „Z prvních dvou let republiky.“ Sám o tom říká: „Dobře jsem věděl, co znamená, že dostáváme zase svůj stát, jehož jsme se sice theoreticky nikdy nezřekli, ale jenž fakticky zmizel po bělohorské porážce... Stejně mně však bylo jasné, jaký to má být stát má-li být tím státem, o němž snil a o nějž usiloval náš lid: že státem lidu a pro lid. Jak by se ve mně vše přímo nebouřilo, když jsem viděl, jak se utváří stát nejen ne lidový, ale proti lidu. Všech mocenských posic se v něm zmocnila buržoasie a státní aparát se stal záhy jejím aparátem proti lidu... I moje postavení v prosincových událostech 1920 ve srážce dělnictva s touto novou protilidovou mocí zmocnivší se republiky – ani nemohlo být jiné než bylo: s celou duší na straně dělnictva.“
V r. 1921 zakládá Zdeněk Nejedlý kulturně politický čtrnáctideník, pokrokový list Var. V něm ukazuje směr našim spisovatelům, umělcům výtvarným i hudebním. Kolem Varu sdružuje Nejedlý celou pokrokovou poválečnou generaci.
Zdeněk Nejedlý nejen theoreticky, ale přímým stykem s našimi umělci povzbuzuje jejich úsilí stát na straně lidu a tvořit pro lid. Stýká se v turnovské vile s četnými našimi umělci, kteří za ním přijíždějí ve dnech universitních prázdnin. Tak na př. umučený Vladislav Vančura, spisovatel Karel Nový a jiní a jiní.
Spolu se synem Vítem účastní se Zdeněk Nejedlý kulturních večerů pro dělnictvo. Syn Vít jako hudebník, nadějný český skladatel, Zdeněk Nejedlý jako přednašeč a debatér. Přibližují lidu velké hodnoty naší kultury, seznamují dělnictvo s novými mistry jako na př. s dílem Jiřího Wolkera, kteří vešli svým dílem do dějin našeho umění.
V r. 1933 ujímá se časopisu socialistických učitelů. Stává se vydavatelem a redaktorem Učitelských novin. Všem vrstvám národa má co říci a zvláště k učitelům, sám z učitelské rodiny, má velmi blízko.
V březnu 1925 založil Zdeněk Nejedlý Společnost pro hospodářské a kulturní sblížení s Novým Ruskem a stal se jejím předsedou. Při Společnosti založil časopis Nové Rusko, později změněný na Zemi sovětů a pak na časopis Praha – Moskva.
Tak jako kdysi ještě jako student navštívil Zdeněk Nejedlý Rusko staré, podniká nyní cesty do země Sovětů, probuzené Velikým Říjnem k novému vzmachu a rozkvětu. Po prvé od založení SSSR zajíždí tam na osobní pozvání na oslavy dvoustého výročí trvání akademie věd spolu s delegáty čs. akademie prof. Dr. M. Murkem a Dr. Vl. Polívkou.
Poslední cesta před okupací byla do Kyjeva na provedení Prodané nevěsty u příležitosti ukrajinsko-československého sbratření.
Svůj velký obdiv a lásku k SSSR plně uložil ve velké monografii o Leninovi, velkém učiteli ruského a světového dělnictva. Tam na stránkách Lenina vysvětluje veliké historické poslání ruského lidu a geniální osobnost V. I. Lenina. Na obrázku vidíme Zdeňka Nejedlého při korektuře sloupců prvního dílu Lenina v turnovské zahradě.
Ani palčivé otázky světové politiky nenechávají stranou Zdeňka Nejedlého, velikého bojovníka za sociální pokrok a proti fašismu, který se od Hitlerova příchodu k moci objevuje jako nový jed kapitalistické společnosti. Již v r. 1927 navštěvuje první Antiimperialistický kongres v Bruselu, kde osobně poznává i velkého francouzského bojovníka za práva utlačovaných – Henri Barbusse.
Zajíždí i do Španělska a stává se přímým účastníkem války lidu proti Frankovi. Spolu s pokrokovými našimi spisovateli Helenou Malířovou a Františkem Halasem přijíždí přímo na frontu.
Ani doma v republice nezůstává stranou od dělníků. Nechybí ani na jedné z demonstrací Prvního máje, vždy v předních řadách, čilý a obětavý.
V těžkých dobách pro republiku, v dobách předmnichovských, obětavě jezdí do pohraničních krajů a mluví za jednotnou frontu našich a německých soudruhů. Na těchto cestách jej neúnavně provází Jan Šverma. Zachován je snímek z protifašistické demonstrace v Náchodě.
Ani 22. září 1938 v historických dnech pro samostatnost národa, nechybí na manifestaci pražského lidu před parlamentem, kde Klement Gottwald v plamenné řeči vyzval do boje proti zrádcům republiky. Tam také promluvil Zdeněk Nejedlý. Mnichovská zrada se všemi pro republiku důsledky donutily Zdenka Nejedlého opustit ČSR. 1. dubna 1939 za pomoci sovětských přátel přibyl již do Moskvy.
Doma zanechal rodinu, choť Marii a syna Vítka, mladé manžele Nedvědovi, zetě Miloše, lékaře a vědeckého pracovníka i dceru Zdenku s dceruškou Haničkou. Krutý byl osud jeho blízkých. Zeť Miloš byl umučen hitlerovci, dcera Zdena vláčena po koncentračních táborech, vnučka Hanička sama bez domova.
V Moskvě stává se Zdeněk Nejedlý profesorem dějin Západních a Jižních Slovanů na historické fakultě první státní Lomonosovy university v Moskvě, je zvolen za člena Sovětské akademie věd a neunavně dále pracuje jako žurnalista i jako politik.
Koncem září 1939 přijela do Moskvy i jeho choť a blízká spolupracovnice Marie Nejedlá se synem Vítem. Znovu tu vytvořili druhý domov, spolu ještě s chotí Víta Nejedlého, Štefou Petrovou a otcem zetě Miloše, senátorem Františkem Nedvědem.
Na výzvu Stalina, že je nutno semknout všechny slovanské národy k boji proti germánské agresi a fašismu, byl založen Všeslovanský výbor, jehož se stal Zdeněk Nejedlý místopředsedou. Nechybí na žádné ze tří velkých všeslovanských sjezdů. Spolu s A. Tolstým, generálem Gundorovem a plukov. Močalovem usiluje o semknutí všech Slovanů k boji proti Hitlerovi.
Kromě své veliké práce universitní a vědecké, mluví Zdeněk Nejedlý v Moskvě pravidelně do rozhlasu až do svého návratu do ČSR. Posiluje na všech úsecích víru ve vítězství, dodává odvahy raněným sovětským vojákům, navštěvuje i příslušníky československé brigády přímo v poli.
Na obrázku vidíte ho s Klementem Gottwaldem na přehlídce u československých vojáků v Novochopersku v roce 1943.
Také syn Vít vstupuje do armády a buduje svůj armádní dechový a symfonický orchestr. Poslední rozloučení syna s otcem je setkání pod Duklou. Vít Nejedlý, nadějný český skladatel a hudebník nedožil se porážky Hitlera a budování osvobozené vlasti.
Smutné bylo shledání po osvobození Rudou armádou všech zbylých příslušníků rodiny na národním hřbitově na Dukle, kde po boku ostatních hrdinů odpočívá i Vít Nejedlý.
S vědomím velkých ztrát, ale pln chuti do další práce pro lid a národ, vrací se Zdeněk Nejedlý do vlasti. Vrací se jako hrdina, vyznamenán řádem V. I. Lenina, medailí Za Statečnou práci a medailí Za obranu Moskvy. Vrací se do nové práce.
y
