y
Jiří Wolker
Portrét Jiřího Wolkera od M. Švabinského: Jiří Wolker, kterého vidíte na portrétu národního umělce Maxe Švabinského, neměl podle vzpomínek Zdeňka Nejedlého „nic z té vnější nápadnosti, ve kterou se rádi zahalují jak umělci, tak i revolucionáři, nemají-li dost uvnitř toho, čím by se projevili. Wolker byl, mluvě obyčejnou řečí, ‚slušný‘ mladík, přitom hezký, ale hlavně výrazných očí a kupodivu na tak mladého člověka, již i tváře.“
Prostějovské náměstí: Jiří Wolker se narodil v Prostějově 29. března 1900. Prostějov, na jehož náměstí stojí básníkův rodný dům, byl už tehdy průmyslovým městem se silným dělnickým hnutím. Wolkerův otec byl bankovním úředníkem, matka byla dcerou místního živnostníka. Otec, osvětový sokolský pracovník, vychovával v synovi smysl pro kázeň a pospolitost. Ještě větší vliv však měla na Jiřího matka, ...
Matka s malým synem: ... pokroková pracovnice kulturní i politická. Jiří Wolker měl svou matku velmi rád. Byla jeho důvěrnicí i první posluchačkou jeho básní.
Foto z 1. třídy, básnička v dopise otci: Na podzim roku 1906 začal malý Jiří chodit do školy. Jeho matka o Wolkrových prvních zkušenostech píše: „Nebyl z dětí zázračně nadaných. Učil se sice lehce, ale učiti se musil, nic mu do hlavy nevniklo samo od sebe.“ Wolkerovo tvořivé nadání se projevilo velmi záhy, již od svých sedmi let psal dětským písmem nejen divadelní hry pro své loutkové divadlo, ale i drobné povídky s fantastickými náměty, například: Mořský žralok a piráti, Boj s Indiány apod. Od osmi let psal první neumělé básničky. Jednu ukázku z dopisu otci si poslechněte: „Milý tatoušku! Složil jsem tuto báseň. Jaro. Jaro, jaro krásy plné, /krása tvoje nikdy nezhyne/, stromy plné květu, /ptáci krásně zpívají/ a vlaštovky v divém letu /od jihu se vracejí/. Maminka říká, že je báseň pěkná, mně se ale tuze nelíbí. Co Ty jí říkáš, táto?“
Patnáctiletý Jiří Wolker, kresba z letního tábora: Patnáctiletý Wolker, student prostějovského gymnasia, veselý a oblíbený kamarád, projevil své vlohy i v hudbě /výborně hrál na klavír a housle/ a v kreslení. Jednu z jeho skic z letního prázdninového tábora vidíte. K normálním školním povinnostem si přibral ještě z vlastního zájmu němčinu, angličtinu, francouzštinu, těsnopis, kreslení, zpěv. A přitom měl čas pěstovat sport: tenis, bruslení, chodil cvičit, šermovat, jezdil na kole. Nesmíme však zapomínat, že dospíval v době první světové války, která měla podstatný podíl na jeho životní zkušenosti. Odchod spolužáků na frontu, zprávy o raněných a mrtvých, rozmáhající se nouze a zároveň vzrůstající aktivita dělnictva, která v Prostějově vyvrcholila hladovými demonstracemi roku 1917, vzrušené chvíle národního osvobození roku 1918, to vše nezůstalo bez vlivu na Wolkerův vývoj lidský i umělecký.
Obálka Hosta do domu: Roku 1919 odchází Wolker po maturitě do Prahy, aby zde na přání rodičů studoval práva. Daleko více byl však přitahován přednáškami na filosofické fakultě. V Praze se sblížil s tehdejší socialistickou mládeží, ze starších druhů přilnul zejména k St. K. Neumannovi, univ. prof. Z. Nejedlému, ke spisovatelům J. Horovi a I. Olbrachtovi. V bouřlivém roce 1920 rychle politicky dozrál a brzy stál ve středu mladých básníků. Roku 1920 vydal svou první knížku veršů Host do domu, k níž mu obálku navrhl Jan Zrzavý. Svět Wolkerovy prvotiny je svět viděný chlapeckýma očima, důvěřivýma a bezelstnýma. Věci a lidé mají tvář blízkou laskyplnému obrazu domova, kde není utrpení a kde láska zaceluje všechny rány.
Svatý Kopeček: Pobyt v Praze střídá Wolker s pobyty doma a na Svatém Kopečku, kde měli rodiče jeho matky vilu. Stýkal se tam se svými vrstevníky, dělnickými chlapci. Sám o tom napsal v dopise příteli: „Jsem tu docela sám přes den a večer sedím s chlapci, dávnými kamarády, kteří pracují v okolních fabrikách. Mají mě rádi a přelévají na mě svoji sílu. Dovedou člověka tolik obdarovat, aniž o tom vědí.“ Rozměrná básnická skladba Svatý Kopeček je naplněna právě tímto vroucím přátelským vztahem, důvěrným světem vlastního dětství a mládí, pocitem družné radosti. K obrázku vily připsal: „Zde bydlím, v těch třech oknech nahoře je můj pokoj.“
Na Bašce s Bieblem, sedící vlevo Wolker, stojící Biebl: Jen jednou – na jaře roku 1922 – Jiří Wolker místo svého prázdninového pobytu u zájel si s přítelem Konstantinem Bieblem na Bašku do Jugoslávie, aby tam upevnil své zdraví. Avšak právě tam se objevila první předzvěst jeho choroby, TBC, choroby přes občasné zdravotní potíže zcela neočekávané. Vždyť Jiří Wolker podle vzpomínek svých přátel A. M. Píši, V. Nezvala, J. Seiferta a jiných byl plný životní radosti a plánů na vydání své druhé knížky.
Obálka Těžké hodiny: Těžká hodina vyšla v obálce Josefa Čapka v říjnu roku 1922. Z Wolkerova zostřeného smyslu pro skutečnost, jak se projevil již v Hostu do domu, vyrůstá vědomý prvek jeho tvorby. Odtud pramení i Wolkerovo úsilí o tvůrčí kázeň. Chlapecká důvěřivost ustupuje mužnému poznání a mladistvá představa lidského bratrství přerůstá v lidskou solidaritu. Na přední místo Wolkerovy poezie se dostává dělník, jeho práce a jeho boj.
Maškův dřevoryt z Balady o očích topičových: Proto také ne náhodou směřuje Wolker v další tvorbě k epice. Obnovuje v české poezii baladu, navazuje na Erbena, ale naplňuje svůj baladický útvar novým obsahem: tragikou a dramatičností soudobého sociálního zápasu z velkoměstského života.
Foto z podzimu 1922: Roku 1922, v době, z níž pochází tato básníkova fotografie, byl dvaadvacetiletý Wolker již autorem dvou průkopnických básnických sbírek, psal teoretické články a úvahy o otázkách umění /např. stať Umění všední či nedělní?/, pokoušel se o pohádky a povídky a rovněž se zabýval myšlenkou vydat knižně své tři jednoaktové hry.
Plakát na Nejvyšší oběť: Kniha s názvem Tři hry vyšla roku 1923, ale 11. prosince 1922 byla poslední hra Nejvyšší oběť uvedena v Tylově divadle v Nuslích za režie Jindřicha Honzla. Večer byl doplněn recitací Wolkerových veršů: „Pozornost posluchačů byla napjata, každé přednášené slovo bylo sledováno s bedlivou účastí a opravdovým zájmem“, vzpomíná Wolkerova matka. „Potlesk neměl konce. Co však bylo nejkrásnější, bylo to, že celé divadlo, které tu jásalo, volalo a tleskalo, bylo právě, upřímně a nefalšovaně mladí, že to byli mladí lidé všech druhů a tříd společenských, nejvíc ovšem dělníci, studenti a literáti, kteří oslavovali také mladého a svého autora.“
U roentgenu: Na jaře roku 1923 se Jiří Wolker připravoval k druhé státní zkoušce na právech a obíral se dalšími plány. Chtěl vydat Knihu balad a sbírku pohádek. Byl však zaskočen nemocí a na radu lékařů se odebral do Tater do sanatoria v Tatranské Poljance. Odtud posílá St. K. Neumannovi do časopisu Proletkult báseň U roentgenu a doprovází ji těmito slovy: „Je kletbou nemoci, že se člověk zabývá tuze sám sebou. I já jsem neodolal, ale přece to chci jaksi krásně využít. Roste mi pod rukama menší sbírečka, kterou chci zjara vydat.“
Foto z Tatranské Poljanky: V Tatrách prožíval Wolker pohnutý zápas se zákeřnou chorobou, zápas o život, v němž se chvíle naděje střídaly s chvílemi vysílení a zoufalství, až mladý organismus nakonec podlehl. Již v bezvědomí byl Jiří Wolker v noci na poslední den roku 1923 dopraven do Prostějova, kde 3. ledna 1924 ve vytouženém domově zemřel.
Hrob + epitaf: V době nemoci projevil přání, aby byl pochován na prostějovském hřbitově; na hrobě chtěl mít březový kříž s nápisem nejprostším: Jiří Wolker, básník. Měsíc před smrtí napsal si vlastní epitaf:
Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív, než mohl srdce k boji vytasit,
zemřel, mlád dvacet čtyři let.
