y
Alois Jirásek
Mapa postav a dějišť spisů Aloise Jiráska; Štursova bysta Aloise Jiráska: František Palacký vyslovil přání, aby se našel romanopisec, který by svým uměleckým dílem oživil národní minulost a zpřístupnil ji i nejširším lidovým vrstvám. Takového autora našla česká literatura především v Aloisu Jiráskovi. Postavy jeho povídek, románů i divadelních her jsou pevně spjaty nejen s historickými epochami, ale i s krajem, do nějž je autor zasadil. Hronovsko s ušlechtilým páterem Havlovickým, Litomyšl s horlivou vlastenkou Magdalenou Dobromilou Rettigovou i se statečnými studenty z Filosofské historie, Chodsko s Janem Sladkým-Kozinou, Tábor s Janem Žižkou z Trocnova, Praha s F. L. Věkem a jeho obrozenskými přáteli, slovenská města a hrady s bouřlivými osudy hejtmanů z Bratrstva. Po celé naší vlasti jsou rozsety příběhy Jiráskových děl. A. Jirásek se vždycky důkladně seznámil s krajem, v němž se tyto příběhy odehrávají. V mnoha městech i vesnicích dodnes vzpomínají na jeho vlídnou, laskavou tvář právě tak, jak ji zvěčnil sochař Jan Štursa (1880–1925).
Rodný domek Aloise Jiráska v Hronově: Dům, v němž se Alois Jirásek 23. srpna 1851 narodil, stojí v Hronově pod návrším s kostelem a starobylou zvonicí. Jiráskův otec tu sedlačil a pekařil. V čistě vybílené světnici s kachlovými kamny slýchával chlapec maminčiny pohádky i vyprávění sousedů o dávných selských rebeliích. Roku 1866 při pruském vpádu do Čech spatřil Jirásek zblízka nelidskou tvář války, ale staré vysloužilé vojáky měl rád a ve svých dílech pak často oživoval jejich vyprávění. Studoval na německém gymnasiu v Broumově, na českém gymnasiu v Hradci Králové a na filosofické fakultě v Praze. Jako chlapec a student si zamiloval ochotnické divadlo a této lásce zůstal věrný po celý život. Čeští ochotníci na Jiráska nezapomínají. Každým rokem se v jeho rodném městě pořádají přehlídky našich nejlepších ochotnických souborů pod názvem Jiráskův Hronov.
Jiráskův dopis M. Alšovi s kresbičkou litomyšlského zámku: Roku 1874 začal Alois Jirásek vyučovat na gymnasiu v Litomyšli a působil zde čtrnáct let. Dlouho se jako student rozhodoval, má-li se věnovat malířství, k němuž měl talent. Ale existenční důvody ho vedly k tomu, aby si zvolil učitelské povolání. Na studiích v Praze se seznámil s Mikolášem Alšem a uzavřel s ním pevné přátelství. O vzájemném vřelém vztahu obou umělců svědčí jejich bohatá korespondence. Jirásek se Alšovi svěřoval se svým obdivem k starobylé Litomyšli, k městu plnému obrozenské tradice i architektonického půvabu. Své dopisy někdy doprovázel kresbičkami. Na jedné z nich načrtl i svůj miniaturní portrét s černými brýlemi (měl totiž tenkrát potíže se zrakem). V Litomyšli napsal Jirásek své první povídky, získal tu řadu upřímných přátel a šťastně se tu oženil. (Srov. film Mladá léta). Ale pro svou spisovatelskou práci přece jen potřeboval být v centru kulturního dění. Dočkal se toho r. 1888, kdy byl přeložen do Prahy.
Pověst o Libuši ze Starých pověstí českých ve výtvarném pojetí V. Černého a J. Trnky: Jirásek se nejen jako středoškolský profesor, ale i jako spisovatel snažil vzbudit zájem mládeže o české dějiny. Nejvíce k tomu jistě přispěly jeho Staré pověsti české (1894). Zpracoval v nich jednak motivy z úsvitu našich národních dějin, zachycené v kronice Kosmově, Dalimilově a Hájkově, jednak lidová vyprávění novější – o Žižkovi, o králi Ječmínkovi, o blanických rytířích, o Janošíkovi a jeho horních chlapcích, příběhy spjaté s touhou našeho lidu po svobodě. Celé generace naší mládeže se takto Jiráskovým prostřednictvím seznamovaly s lidovým pojetím smyslu našich dějin, s jejich nejkrásnějšími tradicemi. Staré pověsti české inspirovaly malíře, sochaře, básníky i hudebníky. Jedním z nejznámějších ilustrátorů Starých pověstí českých byl Věnceslav Černý (1865–1936), který se pokoušel zobrazit život starých Čechů co nejrealističtěji, jak to můžeme sledovat na jeho ilustraci k pověsti o Libuši. Ale tematika Starých pověstí českých láká i moderní výtvarníky. Národní umělec Jiří Trnka vytvořil na jejich námět loutkový film. Jeho výtvarné pojetí je samozřejmě zcela odlišné od realistického ztvárnění Věnceslava Černého, ale vyznačuje se zvláštním poetickým půvabem.
Čechové na turnaji v Brabantsku (ilustrace k povídce Z Čech až na konec světa): Mládeži je určena také povídka Z Čech až na konec světa, v níž Jirásek r. 1881 beletristickou formou volně zpracoval staročeský cestopis Václava Šaška z Bířkova. Tento rytíř byl členem mírového poselstva, které vyslal r. 1465 král Jiří z Poděbrad pod vedením pana Lva z Rožmitálu do zemí západní Evropy. Knihu ilustroval Mikoláš Aleš. Na obrázku je zachycena scéna z turnaje v Brabantsku (dnešní Belgii), kde čeští rytíři, zejména pan Kolovrat Žehrovský, udivovali dvorské diváky v Bruselu svou silou a statečností, protože jim šlo všude hlavně o to, aby českému jménu „co nejvíce cti a slávy sjednali.“
V. Rada: Boží zástup (ilustrace k románu Proti všem): Počátky husitského hnutí vznikajícího ze společenských rozporů v Čechách zobrazil Jirásek v románové trilogii Mezi proudy. Vyvrcholení husitství, vznik Tábora, zformování vojsk pod vedením trocnovského zemana Jana Žižky, porážku Zikmundových vojsk na Vítkově a tragický osud odštěpenecké sekty tvoří námět románu Proti všem. Historickým pramenem k tomuto dílu byla husitská kronika Vavřince z Březové. Román Proti všem má promyšlenou dramatickou kompozici a propracovanou charakteristiku hlavních postav, ať už jde o postavy historické (Jan Žižka, císař Zikmund, Oldřich z Rožmberka), nebo o nositele individuálních příběhů (paní Zdena, kněz Bydlinský, panic Ondřej, novicka Marta aj.). Ilustrace národního umělce Vlastimila Rady (1895–1962) je ze třetí části románu, Boží zástup. Blouznivá sekta, kterou Žižka vyhnal z Tábora, se uchyluje na příběnický hrad. Zdena i Bydlinský tam posléze našli společnou smrt v plamenech.
A. Kašpar: Výjev z bitvy u Lučence; V. Boukal: Jan Talafús: Jiráskův třídílný román Bratrstvo (I. Bitva u Lučence, II. Mária, III. Žebráci) byl označen jako soubor tří rapsodií, hrdinských zpěvů. Vypravuje se v něm o bojích husitských oddílů, válčících pod velením Jana Jiskry z Brandýsa s uherským gubernátorem Hunyadym a úspěšně bránících „horní zemi“, Slovensko, pro Ladislava Pohrobka. Ilustrace Adolfa Kašpara (1887–1934) zachycuje scénu z I. dílu trilogie – bitvu u Lučence, v níž husité nad Uhry zvítězili. Ilustrace V. Boukala představuje jednoho z husitských hejtmanů, Jana Talafúse. Ujal se krásné Maďarky Márii, ale ta zrazovala bratříky Uhrům. Přeběhla do jejich tábora, ale když si uvědomila, že jí vlastní krajané opovrhují, vrátila se mezi bratříky, i když věděla, že ji tam čeká smrt. Poslední bratrské houfy byly rozprášeny v bitvě u Kostolan r. 1457. Nebylo to už vojsko „božích bojovníků“, ale námezdné oddíly bojující v cizích službách. Jiráskova trilogie Bratrstvo přispěla k prohloubení a zintenzívnění kulturních a politických vztahů mezi Čechy a Slováky.
A. Kašpar: Koniášovo kázání v Dobrušce (ilustrace k románu Temno): Román Temno označil Jirásek podtitulem „historický obraz“. Chtěl v něm vylíčit morální krizi národa na počátku 18. století, kdy jezuitská protireformace postupně nahlodávala mladou generaci. Ti, kteří se nechtěli sklonit, byli nuceni prchat za hranice vlasti. Adolf Kašpar ve své ilustraci zachytil kázání hubitele českých knih, pátera Antonína Koniáše v Dobrušce. „Ať zhynou ty knihy, kořen zla, dílo ďáblovo, plné bludů a kacířství, ať se s nimi spálí hříšná láska k nim“. Těmito slovy zatracoval jezuitský misionář dědictví Jednoty bratrské a školní děti zpívaly nad hořícími knihami „Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať nehoří naše duše...“ Román Temno vyšel za první světové války, r. 1913, a působil jako varování před malomyslností a lhostejností k národnímu osudu.
Z inscenace Kovařovicovy opery Psohlavci v Národním divadle v Praze: Román Psohlavci patří k Jiráskovým nejpopulárnějším dílům. Vždyť zápas Chodů proti cizí vrchnosti Lammingerů z Albenreuthu na sklonku 17. století se stal takřka symbolem boje celého národa a postavy Jana Sladkého – Koziny, popraveného v Plzni r. 1695, dudáka Jiskry Řehůřka, praporečníka Přibka a dalších chodských rebelů se staly legendárními. Román byl také zfilmován. Roku 1897 se tímto námětem inspiroval skladatel Karel Kovařovic (1862–1920) a podle Jiráskova scénického rozvrhu vytvořil r. 1898 stejnojmennou operu. Na obrázku vidíte národního umělce Zdeňka Otavu v roli Lammingera v inscenaci Psohlavců v Národním divadle v Praze r. 1962.
A. Kašpar: V České expedici (ilustrace k románu F. L. Věk): Počátky našeho národního obrození (zhruba od nastoupení Josefa II. na trůn r. 1780 do skončení napoleonských válek r. 1815) zachycuje v širokých dějových záběrech Jiráskova pětidílná kronika F. L. Věk. Vystupují v ní sice přední osobnosti obrozeneckého hnutí (Václav Thám, V. M. Kramerius, Prokop Šedivý, Josef Jungmann, Dr. Held, prof. Vydra a další), ale autorův hlavní zájem se upíná k činnosti drobných lidí, kteří přenášeli obrozenské myšlenky a snahy z pražského kulturního centra na venkov. Takovým zaníceným vlastencem je i titulní hrdina románu, František Ladislav Věk (vlastně F. L. Hek), kupecký synek z Dobrušky. Musel zanechat studií a zříci se touhy po divadelním světě, ale našel své místo v rodném městečku a v celém okolí propagoval vlastenecké ideje. Místem, odkud se šířila česká literatura, bylo Krameriovo nakladatelství Česká expedice v Praze, kde se scházeli pražští i venkovští obrozenci. Na obrázku je podle Jiráskova popisu zpodobnil Adolf Kašpar. Korektor tohoto nakladatelství, Jan Hýbl, uvítal zavedení češtiny jako nepovinného předmětu na gymnasiích těmito slovy: „Česká svíce ještě nedohořela. Ne, už ji nesfouknou!“
R. Šváb: Filosofská historie (obálka vydání ve Státním nakladatelství dětské knihy): Půvabnou povídku ze života studentů na „filosofii“ (přípravném studiu pro vysokou školu) věnoval Jirásek městu Litomyšli. Zobrazil tu nejen různé typy studentů a profesorů, ale i litomyšlských občanů a jejich vztahy k událostem revolučního roku 1848, od statečného odhodlání položit život v boji za svobodu (klerik Špína) až po zbabělé opatrnictví a omezený konzervatismus (Rollerová, aktuár Roubínek). Uprostřed bouřlivých dějinných událostí se rozvíjí šťastná láska studentů Fryborta a Vavřeny pod laskavou ochranou stárnoucí slečny Elis, která „měla jedenapadesát filosofů na bytě a padesát z nich se stalo samostatnými pány, jednapadesátý zahynul na barikádě“. Filosofská historie byla zfilmována, zdramatizována, vyšla v mnoha vydáních buď samostatně, nebo jako součást knihy tří povídek z Litomyšle Maloměstské historie. Náš obrázek zachycuje obálku z vydání ve Státním nakladatelství dětské knihy s ilustracemi grafika Rudolfa Švába (nar. 1909).
A. Jirásek na své oblíbené vyhlídce Na farách u Hronova; A. Kašpar: obálka k románu U nás (vydání v nakl. Brázda): Rok co rok přijížděl o letních prázdninách Jirásek s rodinou do svého rodného Hronova. Pod lesem si postavil dům a neminulo téměř dne, aby si odtud nevyšel na procházku do polí. Zejména rád vysedával na vyhlídce zvané Na farách, odkud je překrásný rozhled do širého okolí. V letech 1895–1902 vydal čtyřdílnou kroniku tohoto kraje a nazval ji U nás. Hlavní postavou je náchodský kaplan, později farář v Padolí (= Hronov) a posléze vikář v Náchodě páter Havlovický (= Josef Regner). Adolf Kašpar zobrazil scénu, jak Havlovický shlíží na své Padolí právě z vyhlídky Na farách. Kresby bylo použito na obálce vydání kroniky U nás v nakladatelství Brázda. První díl (Úhor) líčí život v Padolí před příchodem Havlovického, bídu tkalců, pověry, kruté lidové zvyky, náboženskou nesnášenlivost; druhý díl (Novina) se soustřeďuje na farářovy snahy o hospodářské a kulturní povznesení kraje, ve třetím díle (Osetek) se ukazují pozitivní výsledky jeho působení v Padolí a ve čtvrtém díle (Zeměžluč) i neúspěchy a zklamání. Ale semeno pokroku zaseté v kraji přece jen vydalo úrodu a jména těch, kteří pomáhali zušlechťovat úhor, nezůstanou zapomenuta.
Z inscenace Jiráskovy Lucerny v Národním divadle v Praze r. 1935: K Jiráskovým nejpopulárnějším dramatům patří beze sporu Lucerna, hra s pohádkovými motivy a obsahem symbolizujícím boj za národní a sociální svobodu, psaná v tradici her Tylových. Mlynář, bránící starou lípu i svou schovanku Haničku před zvůlí vrchnosti a odolávající svodům panské služby, je symbolem postoje našeho lidu. 17. listopadu r. 1905 byla Lucerna poprvé uvedena na jevišti pražského Národního divadla se scénickou hudbou Karla Kovařovice a od té doby zůstala trvalou součástí kmenového repertoáru Národního divadla. Hrála se na většině českých scén a patří k nejoblíbenějším hrám ochotnických souborů. Na její námět vytvořil Vítězslav Novák (1870–1949) operu, hra byla také zfilmována. Náš obrázek je z inscenace v Národním divadle r. 1935 a představuje Karla Dostála v roli dvořana a Mílu Pačovou v roli kněžny.
Scéna z Vávrova filmu Jan Žižka: Vznik, rozvoj a tragický závěr husitského revolučního hnutí zobrazil Alois Jirásek také ve třech historických hrách, v dramatech tří Janů. Drama Jan Hus čerpá z posledních pěti let života tohoto statečného reformátora a bojovníka za pravdu, drama Jan Žižka zachycuje vrchol husitské epochy i vnitřní rozpory v hnutí, zejména konflikty mezi pražany a tábory, v dramatě Jan Roháč pak ukázal Jirásek tragické důsledky zrady pánů a pražanů. Všechny tři části Jiráskovy husitské dramatické trilogie byly zfilmovány. Film Jan Žižka natočil režisér Otakar Vávra r. 1956. Postavu titulního hrdiny ztělesnil v tomto filmu národní umělec Zdeněk Štěpánek (1896–1968), roli krále Václava IV. vytvořil zasloužilý umělec Karel Höger.
Pohřeb A. Jiráska v Praze 1930; Muzeum A. Jiráska a M. Alše na Bílé Hoře: Na sklonku první světové války Jirásek jako představitel české inteligence významně zasáhl do politického zápasu. 13. dubna 1918 předčítal přísahu českého lidu, vyjadřující věrnost myšlence národní samostatnosti. 16. května 1918 nadchl posluchače svým proslovem při oslavě výročí kladení základního kamene k Národnímu divadlu. V osvobozeném státě byl poslancem revolučního Národního shromáždění. Když 12. března roku 1930 Jirásek zemřel, shromáždily se na jeho pohřbu v Praze obrovské zástupy lidí. Českoslovenští občané přišli vzdát poslední poctu spisovateli, který celým svým dílem pomáhal v jejich zápasech za svobodu. V průvodu šli vojáci z pluku nazvaného Jiráskovým jménem. Chodové v tradičních krojích vyjadřovali vděčnost kraje Psohlavců, studenti nesli tabulky s tituly Jiráskových spisů. Roku 1951 na návrh ministra školství Zdeňka Nejedlého (1878–1962) rozhodla vláda vybudovat Jiráskovo muzeum v renesančním letohrádku Hvězda na Bílé Hoře v Praze, v místech spjatých s tragickou bitvou roku 1620. Jsou zde shromážděny Jiráskovy rukopisy, různá vydání jeho děl, výtvarná díla s Jiráskovou tematikou, ukázky z inscenací Jiráskových děl a z jejich filmových zpracování, dokumentární materiál k obdobím, o nichž Jirásek píše. Návštěva Jiráskova muzea přispěje tedy k hlubšímu poznání nejen autorova života a díla, ale i nejdůležitějších epoch dějin našeho národa. Od r. 1964 je v letohrádku Hvězda umístěno i Muzeum Mikoláše Alše.
