Mapa Afriky: Proces rozkladu kolonialismu a prudký rozmach národně osvobozovacího hnutí v Africe, jehož jsme svědky zvláště po roce 1956, vynucuje si i hlubokou revizi vztahů mezi imperialistickými a africkými zeměmi. Toho je si zřejmě vědom i generál de Gaulle, který na zmíněné tiskové konferenci formuloval tento úkol jako osvobozování se Francie od nepříjemných závazků, jež nevděčným koloniím laskavě prokazovala mateřská země. Jak ale vytvořit „vztahy spolupráce“ s bývalými koloniálními národy, dokud zuří válka proti alžírskému lidu, s jehož bojem sympatizují dříve utlačované země? Na našem snímku jsou šrafovaně označeny bývalé francouzské kolonie a černě Alžírsko.
Evropští demonstranti: Alžírsko se stalo nejsložitější otázkou francouzské koloniální politiky, na níž ztroskotaly všechny dosavadní vlády. Čím si lze vysvětlit tyto obzvláštní obtíže? Je to na prvním místě tím, že s výjimkou Jihoafrické republiky je Alžírsko zemí, v níž žije nejpočetnější vrstva evropských usedlíků, a to již po několik generací. Tito kolonisté požívají zvláštního privilegovaného postavení, z nich se převážně rekrutovali průmysloví podnikatelé, velkostatkáři, obchodníci a vedoucí výrobní, organizátorské, technické a administrativní kádry, o politických a vojenských funkcích ani nemluvě. Na snímku jsou pochodující evropští demonstranti, protestující proti příměří, jehož se dosáhlo v Evianu.
Mapa Alžírska (Nová doba č. 15): Na snímku jsou vyznačeny hospodářské a průmyslové zdroje Alžírska. Evropští kolonialisté v Alžírsku, čítající asi milión osob, vykonávali velký nátlak na francouzskou politiku v alžírské otázce, používajíce různých argumentů, například, že Alžírsko již od třicátých let minulého století bylo neoddělitelnou součástí Francie, že nikdy nebylo samostatné, že francouzská správa musí zůstat v Alžírsku, aby chránila Evropany před pogromy Alžířanů po odchodu francouzských vojsk atd. Ve skutečnosti se obávají zejména o své bohatství a postavení.
Demonstranti za francouzské Alžírsko: Řešení alžírské otázky je komplikováno navíc i šovinistickým chápáním boje alžírského lidu většinou francouzské veřejnosti, které proniklo i do dělnické třídy. Na snímku vidíte např. demonstranty nesoucí transparent s heslem: „Francouzské Alžírsko“. Po desítky let bylo lidu vštěpováno vědomí, že Alžírsko je součástí Francie, že Francie přinesla Alžírsku civilizaci a tato propaganda nezůstala bez vlivu.
Jednotky francouzské armády: Vydržování 600tisícové armády v Alžírsku, nesmírné finanční náklady, které zatěžovaly daňové břemeno francouzských pracujících – jen za rok 1958 činily tyto výdaje 800 miliard starých franků – ztráty na lidských životech a v neposlední řadě touha francouzského lidu po skončení této války, to vše nutilo francouzské vlády, aby považovaly vyřešení alžírské otázky za politický úkol číslo jedna.
Podpory arabských zemí bojujícímu Alžírsku: Nemalou zásluhu na to měla kromě hrdinství alžírského lidu i podpora, kterou poskytují arabské země bojujícímu Alžírsku. Jsou to zejména Maroko, Tunisko a Sjednocená arabská republika, odkud je i náš snímek z demonstrace arabských žen v Káhiře, žádající „arabské Alžírsko“.
Generálský puč z 13. května 1958: Protože žádná francouzská vláda nedokázala ani zvítězit nad alžírským národně osvobozovacím hnutím, ani uzavřít mír přijatelný pro obě strany, vytvořil se do roku 1958 ve Francii stav neustálých vládních krizí, které se stále více prodlužovaly. Posledního z nich, který trval bezmála měsíc (po pádu Gaillardovy vlády) využily ultrakolonialistické síly v čele s reakčními důstojníky, aby se chopily moci v Alžírsku a pod hrozbou občanské války se dožadovaly odstranění republikánských a demokratických institucí a vytvoření vlády silné ruky v čele s generálem de Gaullem.
Puč v Alžírsku r. 1960: Generál de Gaulle, využívaje vzniklé situace a své glorioly legendárního vůdce francouzského hnutí odporu za druhé světové války, kterou většina francouzského tisku ještě záměrně zveličovala, dostává se k moci a přistupuje k omezování republikánských a demokratických institucí a svobod. Avšak po patnácti měsících své vlády je rovněž nucen vyhlásit právo Alžířanů na sebeurčení. To se však již přestalo líbit krajně pravicovým živlům a reakčním důstojníkům, a proto začali napadat politiku de Gaulla a v lednu 1960 sáhli opět k osvědčené taktice pučů. Na snímku vidíme jednu z barikád, kterou stavějí pučisté v Alžíru za pasívního přihlížení vojáků.
Pierre Lagaillarde: Do čela pučistů se postavili Josef Ortiz a poslanec Národního shromáždění Pierre Lagaillarde (na našem snímku v uniformě parašutisty mává svým stoupencům), kteří zjevně spoléhali na shovívavost a podporu vlivných kruhů v Paříži.
Čtyři generálové zpívají Marseillaisu – Paris Match 6. 5. 61, str. 63: Když však tento puč zkrachoval a francouzská vláda byla nucena dát souhlas k jednání se zástupci prozatímní alžírské vlády, obviňovali generálové vládu de Gaulla ze zrady zájmů Francie a odhodlali se k novému puči, k novým barikádám a krveprolití, tentokrát pod vedením čtyř generálů, které vidíme na našem snímku při zpěvu Marseillaisy: Salana, Jouhada, Challa a Zellera. Avšak i tento puč skončil porážkou jeho organizátorů, především díky odporu vojáků základní služby.
Paris Match, 12. 5. 62, str. 86–7: Když v obou případech záměry pučistů nevyšly, vytvořili Organizaci tajné armády (OAS), složenou z různých pravicových a fašistických živlů, z kolaborantů, nacistů a jiné spodiny. Její hlavní metodou se staly teror, vraždy a atentáty, jejichž smyslem bylo zastrašovat, zabránit uskutečnění míru v Alžírsku a vytvořit atmosféru strachu a nejistoty z budoucnosti. Na snímku je hlavní náměstí v Alžíru po jednom z útoků OAS.
Odnášení raněného: Na tomto snímku je odnášen jeden z raněných po útoku Organizace tajné armády. Čím si lze vysvětlit, že v zemi, jako je Francie, může působit v takovém rozsahu a po takovou dobu zločinecká OAS, ohrožující další budoucnost země? Jednou z hlavních příčin je beztrestnost, které se těšila tato organizace díky vlivným ochráncům ve státním aparátě a v politických kruzích metropole. Blahovolný postoj i oficiálních míst vůči OAS vyplývá mimo jiné z názorů, že zde jde o konflikt uvnitř jedné rodiny, o dočasné zbloudění jinak dobrých „vlastenců“.
Francouzský voják prohlíží Alžířana: Proto si vláda zprvu OAS téměř nevšímala anebo zasahovala velmi pokojnými prostředky, zato však důkladně prohlíželi francouzští vojáci Alžířany, jak to vidíme na tomto snímku.
Portrét Daniela Féryho: Francouzská policie dokonce neváhala použít střelných zbraní proti pokojné demonstraci proti fašismu, při níž bylo zabito devět lidí, mezi nimi 15letý Daniel Fery, jehož portrét je nesen v pohřebním průvodu.
Protestní shromáždění dělníků: Organizaci tajné armády se však nepodařilo ani nadchnout, ani zastrašit francouzský lid. Francouzský lid se sjednotil v boji proti fašistickému nebezpečí. Dne 14. února uctilo oběti fašismu přes milión pařížských pracujících. Na snímku vidíme dělníky z pařížského závodu „Renault“ na protestním shromáždění.
Plakát na pařížském náměstí: V Paříži byly vylepovány plakáty s fotografiemi příslušníků Organizace tajné armády. Nápis na plakátech varuje: „Tu jsou vrahové z OAS a jejich pohlaváři. Někteří z nich jsou již ve Francii. Nečekejte dále, organizujte se!“ (Akční a odbojová skupina).
„Hotel du Parc“ v Evianu: Organizaci tajné armády se nepodařilo zabránit uzavření příměří mezi Francií a prozatímní vládou Alžírské republiky. Již touto historickou skutečností byla zasazena smrtelná rána Organizaci tajné armády, která se v nynější situaci tedy orientuje na vyprovokování alžírské strany k odvetným opatřením proti OAS, aby se francouzská vláda musila jednostranně angažovat ve prospěch evropských usedlíků v Alžírsku. Tím by se podařilo OAS zmařit příměří v Alžírsku. Na snímku je hotel v Evianu, kde se konaly rozhovory.
Bezpečnostní opatření francouzské policie: Tento záměr OAS je příliš průhledný. Alžírská Fronta národního osvobození je si toho vědoma, a proto se nenechává vyprovokovat k nepředloženým činům. Na snímku příslušníci francouzské policie a četnictva podrobují prohlídce všechna vozidla na silnici vedoucí k Evianu.
Louis Joxe: Uskutečnění mírových ujednání z Evianu již samo o sobě podemílá půdu pro masovou podporu evropských usedlíků v Alžírsku činnosti OAS. Tou měrou, jak se budou postupně uskutečňovat další body dohod, bude OAS pozbývat svého vlivu, a tím se zmenší i hrozba fašismu v samotné metropoli. Za pouhý měsíc duben opustilo již 10 000 evropských usedlíků Alžírsko a vrátilo se do Francie. Přesto si likvidace OAS vyžádá ještě mnohem energičtější opatření. Na snímku je vedoucí francouzské delegace v Evianu, Louis Joxe, ministr pro záležitosti Alžírska.
Osvobození ministři PVAR: Z toho vyplývá, že podepsání příměří v Evianu mělo nemalý význam. Je sice výsledkem kompromisu obou stran, protože alžírská strana nedosáhla bezprostředně uskutečnění všech svých požadavků. Nicméně je to velkým úspěchem mnohaletého hrdinského boje alžírského lidu, protože francouzská vláda musela přiznat plnou a úplnou suverenitu alžírského státu ve vnitřní i vnější sféře. Ve všeobecném prohlášení se mimo jiné praví: „Alžírský stát se svobodně rozhodne o vlastních institucích a zvolí si takový politický a společenský řád, jaký uzná za vyhovující pro své zájmy. V oblasti mezinárodní definuje a určí svou politiku na základě úplné suverenity a podle své volby.“ Na snímku jsou vynikající představitelé alžírského boje za nezávislost, členové prozatímní alžírské vlády, kteří byli v rámci evianských dohod propuštěni na svobodu: zleva doprava je Ait Ahmed, Mohammed ben Bella, Mohammed Chajder, Mohammed Budiafa a Rabah Bitat.
A. Farés: Pro přechodné údobí je do referenda v Alžírsku, v němž se alžírský lid vyslovil k nejzákladnějším otázkám své budoucnosti dne 1. července, vykonával správu v zemi prozatímní výkonný orgán, v jehož čele stál A. Farés (na našem snímku).
Skupina alžírských vlastenců: Na snímku vidíme skupinu příslušníků alžírské osvobozenecké armády. Bezmezné hrdinství alžírských bojovníků, kteří odolávali přes sedm let obrovské materiální přesile jedné z největších kapitalistických mocností, přineslo své plody. Tento boj si vyžádal na alžírském lidu obrovské oběti, a tento mír je tedy draze vykoupen. Za své vítězství děkuje alžírský lid nejenom příslušníkům své osvobozenecké armády, nýbrž i podpoře zemí socialistického tábora a arabských zemí, mezinárodnímu dělnickému hnutí a demokratickým silám.
Satirická kresba: Avšak hrozba fašismu nad Francií nezmizí zcela ani po vyřešení alžírské otázky, protože Alžírsko není její jedinou příčinou. Ve Francii byla vytvořením režimu osobní moci generála de Gaulla značně omezena demokratická práva a svobody, byly zesíleny nacionalistické a velmocenské tendence, vzrostl masový návrat alžírských Evropanů do Francie a ještě další okolnosti jsou živnou půdou při činnost Organizace tajné armády a jiné fašistické elementy. Na snímku: fašistická kresba anglického karikaturisty Vickyho s textem: „Do zbraně! Jsme ve strašlivém nebezpečí míru!“
Policejní zákroky v Paříži: Uzavření příměří sice na čas vedlo k upevnění dnešního režimu ve Francii. Potvrdily to i výsledky referenda ze dne 8. dubna, které jen schválily drtivou většinou evianské dohody. Má-li být definitivně zahrazena cesta fašismu k moci ve Francii, je nezbytné, aby byla obrozena demokratická práva pracujících a vyloučena policejní zvůle, jež brutálně zasahuje proti lidu manifestujícímu proti fašismu. Na našem snímku je jedna z četných obětí policejní brutality.
Německé jednotky ve Francii: Na snímku vidíme západoněmecké vojenské jednotky ve francouzských vojenských střediscích. Připomínají další vážné úskalí, jímž je na cestě kladného řešení světových problémů tak zvaná „evropská“ politika Francie. Ač je zajedno se svými atlantickými spojenci v antikomunistickém a antisovětském postoji, sleduje Francie vlastní ambice: vytvořit na evropském kontinentě účinnou protiváhu „dvěma kolosům“, to znamená USA a SSSR, jak se vyjádřil generál de Gaulle. Za heslem „Evropy států“, jež prosazuje Francie, je skryto čertovo kopýtko sjednocené západní Evropy nikoli pod vedením Spojených států, nýbrž Francie. V těchto plánech zaujímá zvláštní úlohu Německá spolková republika, která opět sleduje vlastní cíle v tomto podivném svazku.
„Vítání“ jednotek bundeswehru ve Francii: V rámci těchto námluv se vede pokrytecká kampaň o národním usmíření, která je vydávána lživě za největší výsledek poválečné politiky ve vzájemných vztazích. Úsměvy na tvářích a „srdečné“ stisky rukou, které vidíme na tomto snímku při vítání německých vojenských jednotek po jejich příjezdu do Francie, jsou vyžadovány služebními předpisy obou stran, zejména velením bundeswehru.
De Gaulle a Adenauer: Adenauerovi ovšem vyhovuje politika „osy Bonn-Paříž“, protože tak získává podporu pro stanovisko odmítající rozhovory mezi USA a SSSR a řešení berlínské otázky i jiných problémů dnešních mezinárodních vztahů. Na snímku je zleva doprava: ministr zahraničí Francie Couve de Murville, kancléř Adenauer, president de Gaulle a bývalý ministr zahraničí Německé spolkové republiky Brentano.
Odzbrojovací jednání v Ženevě (snímek z „Co se stalo“ 1/1962): De Gaullovo pochybené úsilí o vytrucování takového místa Francie ve světové politice, které jí nepochybně právem náleží, vede ve svých praktických důsledcích k její izolaci, protože brzdí kladné řešení mezinárodních sporných otázek. Jak známo, Francie odmítla i účast na odzbrojovacích jednáních 18 států, která probíhala v uplynulých měsících v Ženevě a z nichž zde vidíte záběr.
De Gaulle a atomová puma: Základem všech těchto plánů francouzské oficiální zahraniční politiky je vytvoření francouzské „atomové úderné síly“, která má být jakousi záštitou samostatné politiky Francie a vynutit jí respekt jako jedné z jaderných mocností, obnovit ztracenou „velikost Francie“.
Jednota francouzského lidu: Velikost Francie však nespočívá v negování všeho kladného, co pomáhá ozdravit mezinárodní ovzduší. Nespočívá ani v zatvrzelém odmítání jednání nebo dokonce v siláckých hrozbách na adresu Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, nýbrž v pozitivním úsilí o vypracování konkrétních návrhů, jež povedou ke sblížení vzájemných stanovisek a k postupnému vyřešení otevřených světových otázek. O takovou politiku usilují dnes jenom francouzští komunisté, bojující za vytvoření co nejširší a nejúčinnější jednoty levicových a protifašistických sil. Pouze v takové jednotě je jediná cesta i záruka proti jakémukoli nebezpečí. V ní je také opravdová budoucnost Francie. Na snímku: francouzští pracující ze všech částí země důstojně a jednotně demonstrují svou účastí na pohřebním průvodu dne 14. února t. r. v Paříži.
y
