y
Marie Pujmanová
Fotografie Marie Pujmanové: „Chce se ti myslet, když čteš Marii Pujmanovou, na mnoho krásných věcí. Chce se ti myslet na české granáty. Chce se ti myslet na pastel orámovaný studánkou. A je to vlastně hrací obraz; jeho nejlepším kouskem je skřivánčí píseň z Hubičky. A chce se ti myslet i na statečnost, která se neumí bát ani devítihlavých saní, ani dvanáctihlavých. A chce se ti myslet na radost ze vzpoury.“ Karel Konrád vystihl v těchto větách velmi přesně charakter tvorby Marie Pujmanové; to jasné, trvalé, co zanechávají ve čtenáři její knihy. Ano, Marie Pujmanová je autorkou, u níž nejednou naleznete právě ono slovo, které jste hledali a které potřebujete. Pomůže vám porozumět i lidem, i skutečnosti.
Marie Pujmanová s otcem, bratrem a sestrou: Marie Pujmanová se narodila ještě za Rakouska v Praze, v patricijské rodině Hennerů. Byla nejstarším dítětem. Na obrázku ji vidíte s otcem, který byl advokátem a universitním profesorem, s bratrem Kamilem a sestrou Annou. Marie, Kamil i Anna vyrůstali v klidném domově, jak napsala později Pujmanová, lidé byli k sobě uctiví a neměli druh před druhem tajemství. Sugestivně zachyceno naleznete její dětství v první její knížce, v souboru povídek nazvaném Pod křídly.
Záběr z rodinného prostředí: Prostředí hennerovského domu – záběr z něho máte před sebou – dalo Pujmanové pohodu a klid dospívání, vytvořilo základ její povahy, která i později tíhla ke světlu a ke kladným silám života. V tomto prostředí slyšela Pujmanová vyprávět poprvé o slavné české minulosti, zde začala číst českou literaturu, odtud vyšla nejprve mezi děti, do školy a po letech pak už mezi dospělé, do skutečného života.
Karikatura A. Hoffmeistra /1930/: Psát začala M. Pujmanová brzy, v šestnácti letech. Na zlomu dvacátých a třicátých let, v době, z níž je i karikatura A. Hoffmeistra, byla už autorkou několika knih povídek a pracovala jako literární a divadelní kritička. Roku 1919 se také stala Marií Pujmanovou, roku 1921 se jí narodil syn, v roce 1929 druhý. O delší souvislou prózu se zatím tehdy ještě nepokouší, jen „větří“ a „vstřebává“ dobu.
Zpráva V. Káni o brigádě proletářských spisovatelů: Rozhodující impulzy pro tvorbu jí přinesla třicátá léta. V březnu 1932 vypukla stávka na hornickém Mostecku. Ke stávkujícím do Mostu odjíždějí na jaře 1932 proletářští spisovatelé. Dne 14. dubna 1932 otiskuje Tvorba zprávu Vaška Káni o brigádě proletářských spisovatelů. A mezi těmi, kteří se rozjeli na Mostecko a publikují reportáže o jeho boji, je i Marie Pujmanová. Poznává se osobně nejen s Káňou, ale i s Fučíkem a ostatními, navazuje tu první kontakt se stranou a s jejími časopisy.
Fotografie ze shromáždění horníků a dělníků v Mostě: Bezprostřední styk s dělníky a s horníky, možnost vidět zblízka jejich utrpení i solidaritu – a takových mohutných shromáždění, jako byla protestní schůze na náměstí v Mostě v dubnu 1932, byly desítky a na nejednom z nich stála mezi lidmi i Marie Pujmanová – inspirovaly ji k napsání románu o třicátých letech, k Lidem na křižovatce. Připomeňme si jen jednu z nejlepších a nejsilnějších kapitol románu: střelbu do stávkujících dělníků v Nechlebách, kde zahyne Františka Polanská. Teprve tehdy procitne Ondřej ze svého obdivu k Hospodáři, tehdy se aktivizuje jeho dělnická zkušenost. Nechlebská střelba dává událostem nový význam. A něco podobného jako Ondřej v Nechlebách prožívala Marie Pujmanová v roce 1932 na Mostecku.
Hořící Říšský sněm: Druhý díl trilogie – Pujmanová na něm pracovala po roce 1945 – hlásil se už názvem Hra s ohněm k jedné z nejdramatičtějších událostí třicátých let, k požáru budovy Říšského sněmu v Berlíně. Boj proti fašismu začíná a hrdinové Marie Pujmanové ztotožňují s ním své životy i své štěstí.
Portrét Dimitrova a zpráva o procesu: V centru knihy zůstává Gamzova rodina, vedle ní se však románovými postavami stávají i lidé, kteří skutečně žili: ti, kdož stanuli před soudem jako obžalovaní ze žhářství. Německý komunista Torgler, Holanďan Lubbe, nastrčená figura, nakonec jako jediný odsouzený k smrti, a Bulhaři Taněv, Popov a Dimitrov. Především Dimitrov, bohatýr Dimitrov, který dostane sebe i své soudruhy z nesmyslného obvinění. První kolo fašismus prohrává, lidé se mohou znovu usmívat. Boj však neskončil a Hra s ohněm zdůrazňuje: „Bude to těžký, úporný zápas.“
Fotografie Potštejna: Za okupace Pujmanová napsala a vydala jedinou knížku, Předtuchu, novelu o mladých lidech a pro ně. Pujmanovi tehdy jezdili do Potštejna v Orlických horách. A tento Potštejn – pohled na něj máte před sebou – ukrýval Marii Pujmanovou za heydrichiády. To jsou ony kouzelné Nechleby z trilogie a to je i Lichnov z Předtuchy.
Z filmu Předtucha /scénka s kartami/: Předtucha byla zfilmována, scénka s kartami je jednou z klíčových míst novely. Jarmila na ni často vzpomíná: v této chvíli vznikl její zvláštní vztah k Toufarovi.
Z filmu Předtucha /scénka na chmelu/: Předtucha je knihou o opravdovosti a vážnosti mládí. Jarmilu, hrdinku novely – ve filmu ji představovala Nataša Tánská, záběr z chmelnice je ovšem jen filmový, v knize samé podobná scéna není, tuto Jarmilu vžene jejích „bludných a jedovatých patnáct let“ málem do Toufarovy lesní samoty jen proto, že chce dokázat, že není „maminčina hodná holčička“, že je samostatnou dívkou. Avšak její opravdovost i výčitka, že ona to byla, která rodiče „naschvál“ nezadržovala, když odjížděli z domova, a konečně i čekání na zprávu a úzkost jí dají s nebývalou intenzitou procítit lásku k oběma bratrům a především ovšem uvědomit si vroucí vztah k mámě a tátovi.
Marie Pujmanová s Antonínem Zápotockým: Rokem 1945 začínají léta prudké životní i tvůrčí aktivity Marie Pujmanové. Tak, jak ji vidíte zachycenou ve chvíli, kdy blahopřála Ant. Zápotockému, tak šťastnou, rozesmátou bylo ji možno vidět nejednou, ať už při veřejných projevech, ať mezi mladými lidmi, na brigádách, anebo s přáteli ze Sovětského svazu, mezi spisovateli. V roce 1945 se také Pujmanová stává členkou KSČ.
Stránka ze zápisníku Marie Pujmanové: V roce 1952 vydává M. Pujmanová poslední díl své trilogie, Život proti smrti. Je to obraz života od smutného podzimu 1938 do května 1945. Napsání předcházela dlouhá doba studia. Zachoval se z té doby celý balík zápisků a materiálů. Drobnou ukázku zápisků máte nyní před sebou. Je to lísteček se záznamem rozhovoru s Helenou Leflerovou, s jednou z oněch lidických žen, které se vrátily. Pujmanová její příběh zpracovala v postavě Blaženy a opírala se o něj při celkovém zachycení lidické tragédie.
Snímek z kobyliské střelnice: Život proti smrti zalidnila Pujmanová spoustou postav. Některé z nich v předcházejících dílech vůbec nebyly, jiné postavy – Nella, Stanislav, Ondřej – jsou nám důvěrně známé. Nikdy však nezapomeneme na Helenku, na Nellinu statečnou dceru a Míťovu maminku, umírající za heydrichiády na kobyliské střelnici, v místě, které je dnes ozdobeno prostým dřevěným křížem. Helenka se i ve smrti vzepře zoufalství a stesku, pozdvihne hlavu, aby se podívala výš k nebi. Chvíli, kdy ji klesající zachytila česká země, cítíme přes všechnu osobní tragičnost jako vítězství života i člověka. Helenka, tento slunný, energický člověk, je nejvlastnějším hrdinou Marie Pujmanové, v ní umělkyně ztělesnila svou představu současného, socialistického lidství.
Montáž z obálek sbírek poezie na pozadí Prahy: V radostných dnech po roce 1945 píše Pujmanová častěji i verše. Po Zpěvníku, po Verších mateřských a po básních z okupace reaguje veršem na nejvýznamnější chvíle v životě národa; do poezie ukládá své okouzlení Čínou, Bulharskem, a nejotevřeněji se v ní vyznává ze své lásky k zemi, ke straně. Píše i jakýsi básnický letopis Prahy i letopis své vlastní tvůrčí cesty. Není tedy rozkvetlá Praha v tomto případě prázdným symbolem, je opravdu pozadím pro mnohé z jejích veršů. Jestliže poezii Pujmanové předstihla v oblibě próza, není to tak docela spravedlivé, protože Marie Pujmanová patří i k básníkům našeho století a naší současnosti.
