Píseň na Tursku: Pohleďte na akvarel, který Aleš r. 1890 věnoval Svatopluku Čechovi a který nazval „Píseň na Tursku“. Je tu zobrazena staroslovanská tryzna, pohanský smuteční obřad, při němž se nad mohylou zpívá píseň, která má připomínat činy otců těm, kdo se ujímají jejich odkazu. Ale je to něco více než archeologická rekonstrukce výjevu, který se mohl odehrát v dávných časech. Aleš učinil z tohoto výjevu mocně výmluvný symbol, který nás vede k zamyšlení nad velkou minulostí národa. Slyšíme tu píseň, zpívanou na počest nejenom minulým, ale i budoucím hrdinům. Celé Alšovo dílo, jež křísí, co pohřbil čas, je takovou připomínající, burcující písní.
Život z cyklu starých Slovanů: Noře se do hloubky národních dějin, vrací se Aleš rád až k jejich počátkům, kde historie přechází v báj. A vrací se k oné temné době nejenom pro kouzlo dávných zvěstí, které ji fantasticky osvětlují, ale proto, že v ní vidí neporušenou čistotu národního života, že mu je příkladem lidové prostoty mravů a junácké síly, který chce postavit před oči svým současníkům. A také proto, aby obrazy z oněch mythických časů, kdy měly k sobě blízko jednotlivé slovanské kmeny, vyzdvihl kollárovskou myšlenku jednoty všeho Slovanstva.
Vojna z cyklu starých Slovanů: Široký obraz slovanského dávnověku rozvinul zejména v pětidílném cyklu „Život starých Slovanů“ /1891/, v němž ukázal kulturní vyspělost a mírumilovnost našich pohanských ještě praotců i jejich statečnost v bitvách, v nichž se bránili proti útokům svých dobyvačných sousedů. Spodobil zde staré Slovany tak věrně, jak to dovoloval tehdejší stav starožitnického bádání, jehož mezery dovedl překlenout svým básnickým dohadem, opřeným o příklad Mánesův i o vlastní lidopisná studia.
Příchod Čechů: Často Alše zvábila látka našich nejstarších národních pověstí, které po prvé zaznamenal kronikář Kosmas a které pak po věky rozpřádala bájivá paměť lidu i fantasie básníků. Nejednou sáhl po pověsti o příchodu prvních Čechů do země dosud divoké a nevzdělané, v níž se jejich potomstvo bude množit od pokolení do pokolení, aby ji prací a bojem učinilo svou vlastí. /Ilustrace k Rukopisu Zelenohorskému z r. 1884/.
Libuše věstí slávu Prahy: Krásná pověst o Libušině proroctví, v níž se nejdávnější minulost spojuje s budoucností, mu dala případný námět k monumentální výzdobě vestibulu pražské radnice /1904/. Z tohoto myšlenkového okruhu vyrostla také Alšova nejmohutnější skladba, čtrnáctidílný cyklus Vlast, jejž vytvořil jako předlohu k nástěnným malbám ve foyeru Národního divadla /1878–1881/.
Stráž na pomezí, luneta k Vlasti: Ukážeme si zde z něho tři lunety /půlkruhy/. První z nich je nazvána Stráž na pomezí. Dva věrní hraničáři bdí tu v hloubce zasněženého hvozdu nad bezpečností země, nad klidem domova, kde u krbu přede žena a chlapec naslouchá vyprávění starce.
Domažlice, luneta k Vlasti: Chlapec dospěje v jinocha, kterého v lunetě nazvané Domažlice zastihujeme ve chvíli hrdinského zasvěcení, kdy v mlze prozářené měsícem spatřuje stíny zemřelých bojovníků a uvědomuje si svůj mužný úkol. Od této chvíle celý jeho život je věnován vlasti, jíž slouží silou svých paží i silou svého ducha.
Trutnov, luneta k Vlasti: V lunetě Trutnov, jednom z vrcholných kusů celého cyklu, vidíme jeho utkání s pohádkovou saní, která je podobenstvím všeho zla, jež třeba ze země vyplenit, aby byla šťastným příbytkem lidí.
Svatopluk: Úsvit našich dějin, vznik velkého slovanského státu v říši Velkomoravské, souvislé s východoslovanskou kulturní oblastí, i pověst o spojených prutech, vyzývající k svornosti slovanských bratří, která se pojí k památce knížete Svatopluka, zachytil Aleš v kresbě z r. 1885. Tato kresba patří k zlomkům dalších cyklů, jež plánoval, ale které pro nezájem buržoasní společnosti nemohl celistvě uskutečnit. Ale třebaže byl takto brzděn ve svém rozmachu, nezanedbal přece žádné příležitosti, která mu umožňovala mluvit k českému lidu a ukazovat mu jeho dějinnou cestu a jeho poslání, ať v drobných obrázcích, reprodukovaných v časopisech a knížkách, ať v nástěnných obrazech, jež navrhoval na výzdobu domovních fasád, ať třeba i na hracích kartách, jež s motivy z české historie nakreslil pro Ústřední matici školskou. Tak v Alšově díle nalezly ohlas všechny velké postavy, všechny významné události, všechny živé tradice, všechny doby našich dějin. Nejvíce však ty epochy, kdy se do popředí dostával lid, v němž Aleš správně viděl skutečného nositele historického dění, protože sám z lidu vyrostl a nikdy se mu neodcizil. Zobrazoval ovšem i feudální panovníky, kteří mu byli symbolem národní samostatnosti a dějinné slávy, počínaje knížetem Václavem, jejž kreslil spíše jako legendární postavu, žijící v paměti národa, „vojvodu české země“, vzývaného ve chvílích nebezpečí.
Karel IV. zakládá pražskou universitu: Nezapomněl na dobu kulturního rozkvětu za Karla IV., kdy Praha soutěžila s Paříží, kdy se skvěle rozvíjelo české umění a kdy u nás vznikla první universita ve střední Evropě.
Jan Hus: Universita, jež brzy na to měla v čele velkého reformátora a lidového kazatele Jana Husa, k němuž se Aleš vrátil několikráte. A znovu a znovu se vracel k epoše, jež nese jeho jméno, k epoše, v níž český národ povstal, aby pomstil smrt svého mučedníka, a v níž pod hesly náboženské reformy se hlásily ideje sociální revoluce.
Jan Žižka: Kolik Žižků na koni, kolik hejtmanů i prostých božích bojovníků vyjelo zpod péra a uhle Alšova! Znovu a znovu kreslil typy táborských hrdinů i výjevy z husitských bitev, v nichž síla selských vojů dovedla vítězit nad spojenými armádami takřka celé Evropy.
Přípitek na Baltu: Vzpomíná té staré české slávy, kdy lidové vojsko nejen odráželo vpády nepřátel, ale podnikalo trestné výpravy až k břehům baltického moře. Došel i k temným stránkám husitské epopeje.
Čapek ze Sán prchá od Lipan: V útěku Čapka ze Sán od Lipan vyjádřil jedinou figurou prchajícího jezdce celou tragiku katastrofální srážky, v níž domácí panstvo porazilo nesmiřitelné tábority.
Jan Roháč z Dubé: V jiné kresbě zas vytvořil vzornou postavu jednoho z těch nesmiřitelných, posledního v Čechách odpůrce Zikmundova, Jana Roháče z Dubé, který se sám na svém hradě Sioně odvážil odporovat přemocnému císaři.
Janko Vlk: Z dohry k dějinnému dramatu, již Jirásek vylíčil ve svém Bratrstvu, zachytil Aleš mimo několik jiných postav kurážného Janko Vlka Kozice, výrazný typ Jiskrových bratříků, kteří za hranicemi šířili slávu husitských zbraní, i když jen jako vojáci v cizích službách.
Korouhevník krále Jiřího: To, co ještě i potom žilo z tradic velké doby, připomíná nám energická kresba z r. 1878 /kdy Aleš namaloval také velké plátno, oslavující vítězství „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad nad uherským Matyášem/, jež představuje korouhevníka krále Jiřího s pavézou, na níž čteme počátek husitské písně „Pane Bože daj svobodu“.
1620: Aleš vzpomíná nejenom dob slávy a hrdinských činů, ale i dob pokoření a smutku, aby tak varoval svůj národ před cestou k záhubě. Porážka Bělohorská, jež znamenala ztrátu české samostatnosti na celá tři století, jež přivedla dobu temna, útisku, zdvojeného vykořisťování, vládu nejtemnějších sil feudální a klerikální reakce, jež okrádala lid o chléb i o duši, je zachycena na př. v kresbě „Na Bílé hoře“ /1905/. Skupina jezdců na útěku smutnou podzimní krajinou, kde v pozadí vidíme hořící vydrancovaný dům – a je v tom všechno neštěstí národní pohromy.
Chodské povstání: Ale opět tu Aleš hledá, co vzdorovalo bídě a útlaku v těchto těžkých dobách. V ilustracích k Jiráskovým Psohlavcům spodobil chodskou rebelii.
Sedlák od Chlumce: V jiných kresbách vyvolal památku selských povstání z konce 18. století. Byla to povstání odsouzená k nezdaru, protože nevolní sedláci špatně ozbrojení a rozptýlení, nemohli obstát proti organisovanému vojsku třídních nepřátel. Ale nebyla to povstání marná, protože jimi se udržovala vůle nepodrobit se. O nich se vyprávělo a zpívalo v písních, v nichž žila touha lidu po svobodě.
Jede, jede hořovskej pan hrabě: Tam, kde nevolník nemohl pány bít, alespoň si ulevoval posměšným popěvkem. Je to zcela v duchu takové lidové satiry, kreslí-li Aleš obrázek k písničce „jede, jede hořovský pan hrabě“ – hleďte to velkomožné panstvo v honosném kočáře, hleďte ty panské sluhy, jak se nadutě tváří.
Povídka starého karabáče: Vykořisťování lidu v dobách nevolnictví ukazuje výmluvně dvojice Alšových ilustrací k „Povídce starého karabáče“, kde vidíme na jedné straně otročinu poddaných a na druhé přepych pánů, kteří tyjí z jejich krve a potu. Vždycky najdeme Alše na straně utlačovaných.
Ondráš a Juráš: Rád kreslil zbojnické mstitele lidu, kteří „bohatým brali a chudým dávali“, slovenského Jánošíka s družinou horních chlapců či Ondráše a Juráše, zbojníky bezkydských hor.
Chceš-li holka vědět: Rád také kreslil vojáky z dob končícího feudalismu, selské chlapce, navlečené proti své vůli do císařské uniformy a posílané do bitev za zájmy, které jim byly cizí.
Bude vojna – kůň nad zabitým vojákem: Alšovy obrázky mluví o smutku těchto chlapců, kteří si v cizotě světa stýskají po domově a vzdálené milé, ale mluví také o jejich mužné odvaze, jež byla hodna jiných bojů, než v jakých umírali.
Na barikádách: V Alšově díle našla odraz i epocha, ve které sám žil a která začíná buržoasně demokratickou revolucí z r. 1848. V ilustraci k Raisově básni „Za jarních vánků“ zobrazil boj na pražských barikádách onoho památného roku, kdy celou Evropou zadul jarní vítr svobody.
A ta lípa naše bude zelená: Rozmach národního obrození vyjádřil kresbou „A ta lípa naše bude zelená“, v níž spodobil vynikající buditele českého národa a bojovníky za jeho práva, učence, básníky, i umělce, mezi nimiž právem zobrazil i sám sebe jako jinocha sedícího u nohou Mánesových a oddaně vzhlížejícího ke svému mistru. Aleš ovšem viděl nejenom úspěchy národně osvobozeneckého hnutí, jehož byl svědkem a aktivním účastníkem. Viděl i temné stíny epochy, v níž se dostávala k moci buržoasie.
Obrázek beze slov – bohatý a chudý: Tak jako pochopil třídní boje minulosti, porozuměl i třídním rozporům ve své vlastní době a opět se statečně postavil na stranu vykořisťovaných, jak dokládají obrázky, jež r. 1890 nakreslil do dělnických časopisů „Bič“ a „Rašple“. Tyto obrázky také dosvědčují, že Alšovo hluboce lidové vlastenectví nemělo nic společného s buržoasním nacionalismem, který se vlasteneckými hesly pokoušel zastírat zájmy vlastnické.
V dávné Rusi: Alšovo slovanství a Alšovo češství živě k nám mluví z jeho díla právě dnes, kdy potomci dávných ruských bohatýrů střeží s námi konečně vydobytou svobodu…
Vzkříšení národa: … a kdy náš pracující lid si ve své zemi buduje šťastnou budoucnost.
y
