Mléčná dráha v Orlu. Foto J. Zeman: Nyní se už setmělo úplně a obloha nad námi se pokryla tisíci hvězd. Mezi hvězdami září stříbřitý pás Mléčné dráhy. Podíváte-li se na ni dalekohledem, spatříte na jejím místě oblaka složená ze statisíců drobných hvězdiček. Všechny hvězdy jsou tělesa zhruba téhož druhu jako naše Slunce – totiž ohromné a nesmírně žhavé koule, složené hlavně z vodíku. Že je vidíme na obloze většinou jen jako nepatrné světelné body, je způsobeno jejich nesmírnou vzdáleností od nás.
Fotografie Slunce. Mt Wilson: Obrovské rozměry hvězd jsou příčinou toho, že jejich nitro je vystaveno nesmírnému tlaku a tím i teplotě. V nitru nejbližší nám hvězdy, našeho Slunce, které vidíme na obrázku a které má průměr 1 400 000 km, existuje tlak několika miliard atmosfér a teplota 20 milionů stupňů. Za těchto podmínek dochází uvnitř hvězd k samovolné přeměně hmoty – k tzv. termonukleárním reakcím, při nichž se neustále uvolňuje obrovské množství atomové energie. Uvnitř našeho Slunce se např. neustále přeměňuje vodík v hélium. Uvolněná energie zvolna postupuje z nitra k povrchu Slunce, kde je teplota již jen 6000°, a odtud jako světelné a tepelné záření asi za 8 minut dospěje až na Zemi.
Sluneční protuberance. Lidová hvězdárna v Praze: Stálým vyzařováním energie neustále ztrácí Slunce svou hmotu. Tato ztráta činí za každou vteřinu asi 4 miliony tun hmoty. Slunce však ztrácí svou hmotu i jinak nežli jenom zářením. Podíváte-li se na zastíněný okraj slunečního kotouče zvlášť k tomuto účelu sestrojeným přístrojem, tzv. koronografem, spatříte z okraje Slunce vystupovat mohutná oblaka žhavých plynů. Říkáme jim protuberance. Bylo pozorováno, že částečky plynů bývají někdy z povrchu Slunce vyvrženy takovou silou, že překonají sluneční přitažlivost a dolétnou až na Zemi. Přesto nemusíme mít strach, že Slunce vyhasne, neboť podle toho, co zatím víme, vydrží naše Slunce svítit ještě alespoň 5 miliard let.
Mars na noční obloze: Na obloze nepozorujeme jenom hvězdy, nýbrž čas od času můžeme mezi nimi spatřit i planety. Na první pohled mezi nimi nepozorujeme žádný rozdíl, až na to, že světlo planet bývá obvykle jasnější a také klidnější nežli světlo hvězd, tj. nepodléhá ustavičnému chvění způsobovanému neklidem vzduchových vrstev nad námi.
Část zdánlivé dráhy Marsu v r. 1939: Kdybychom však nějakou planetu sledovali po delší dobu a zaznamenávali si její polohu mezi okolními hvězdami, brzy bychom objevili, že planety na rozdíl od hvězd mění ustavičně, a to dosti rychle, svou zdánlivou polohu na obloze. Planety po obloze ustavičně putují z místa na místo, opisujíce při tom často dosti složité křivky. Avšak s příznačnou vlastností tohoto jejich pohybu je, že nikdy neopouštějí určitou, poměrně úzce vymezenou oblast oblohy, jež se táhne podél zdánlivé roční dráhy Slunce, tzv. ekliptiku.
Středověcí hvězdáři při pozorování oblohy: Pro hvězdáře starověku a středověku byl podivný a ustavičný pohyb planet mezi hvězdami nerozluštitelnou hádankou. Z této neznalosti se posléze zrodila astrologie (hvězdopravectví), s jejímiž přežitky bojujeme ještě dnes. Planetám se přisuzoval nejtajnější vliv na Zemi a člověka a jejich vzájemné postavení stejně jako jejich zdánlivá poloha v určitém souhvězdí ekliptiky staly se základem pro předpovídání budoucnosti.
Mikuláš Koperník: Správným způsobem vyložil zdánlivě složité pohyby planet na obloze teprve r. 1507 slavný polský hvězdář Mikuláš Koperník. Dokázal, že planety jsou tělesa obíhající po uzavřených eliptických drahách kolem našeho Slunce. Jednou z planet je i naše Země. Zdánlivě složité dráhy planet na obloze vznikají tím, že je pozorujeme z pohybující se Země.
Planety Jupiter, Saturn a Neptun. Pic du Midi: Planety mají značně menší hmotu nežli Slunce. Proto tlak a teplota uvnitř planet zdaleka nemůže dosáhnout onoho stupně, kterého je nutně potřeba k započetí zmíněných již termonukleárních reakcí probíhajících v nitru hvězd. Hmota planet je proto chladná. Planety nežhnou, nesvítí vlastním světlem, nýbrž odrážejí k nám toliko sluneční světlo. Následkem nízké teploty nalézá se přirozeně hmota planet i ve zcela jiném fyzikálním stavu nežli hmota hvězd. Planety nejsou složeny z plynu, nýbrž z pevných látek uspořádaných tak, že v nitru planet se nacházejí převážně látky specificky těžší – hlavně asi železo a nikl, kdežto jejich povrch je zbudován z látek specificky lehčích, hlavně z různých sloučenin křemíku. Pokud jsou na planetách přítomny ve větším množství i plyny, tvoří kolem planety souvislý obal, ovzduší neboli atmosféru.
Planeta Saturn. Pic du Midi: Planety jsou pro nás zajímavé i po jiné stránce. Uvažujeme-li totiž o možnosti života ve vesmíru, musíme dojít nutně k závěru, že život je možný jedině na povrchu planet, tj. jedině na tělesech složených z pevných, vychladlých látek, obdařených ovzduším vhodného chemického složení (hlavní podmínkou je přítomnost vody) a vhodně osvětlovaných a zahřívaných blízkou hvězdou. Teplotní maximum, tj. nejvyšší teplota, kterou ještě život snáší bez poškození, je asi 100°. K tomu přistupuje ještě další důležitá podmínka. Totiž ta, aby se takové těleso (planeta) dosti rychle otáčelo kolem své osy tak, aby celý povrch byl osvětlován a zahříván více méně rovnoměrně.
Planeta Merkur. A. Rudaux: Kolem našeho Slunce obíhá celkem devět planet. Jsou to v pořadí od Slunce planety Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto. Povíme si nyní o každé z nich několik slov. Planetou Slunci nejbližší je Merkur. Merkur je od Slunce vzdálen 58 milionů km a v průměru něco přes 5000 km. Je tedy značně menší nežli naše Země. Kolem Slunce oběhne za 88 dní. Pozorován v dalekohledu, jeví podobné fáze, jako Měsíc, tj. jednou má tvar srpku, jindy půlměsíce anebo plně osvětlovaného kotoučku, podle toho, jak velikou část jeho Sluncem osvětlené poloviny můžeme právě na obloze pozorovat. Na povrchu Merkura není vidět zvláštní podrobnosti – nanejvýš jen několik tmavých neurčitě ohraničených skvrn.
Měsíc krátce před úplňkem. Foto inž. Rükl: Hvězdáři jsou toho mínění, že se povrch planety Merkur velmi podobá povrchu Měsíce. Podle toho by tmavé skvrny na Merkuru byly krajinami zalitými tmavou lávou, kdežto světlá místa by byla hornatým povrchem, možná že pokrytým podobnými krátery, jaké pozorujeme na povrchu Měsíce.
Krajina na Merkuru. Fotomontáž: Merkur obíhá kolem Slunce tím způsobem, že k němu obrací neustále jednu a tutéž polovinu svého povrchu. Proto jedna polovina planety má věčný den, druhá věčnou noc. Tato okolnost, znásobena nadto ještě naprostým nedostatkem ovzduší a značnou blízkostí Slunce, má za následek, že teplota denní poloviny planety dosahuje až 400°. Naproti tomu na noční straně planety je věčný mráz. Protože na Merkuru není žádné ovzduší, neexistuje tam ani rozptyl světla, který je u nás příčinou modrého zbarvení denní oblohy. Proto je obloha na Merkuru i ve dne tmavá a poseta hvězdami jako u nás v noci.
Fáze Venuše. Yerkesova hvězdárna: Další planetou směrem od Slunce je Venuše, známá též pod názvem Jitřenka nebo Večernice – podle toho, zda je vidět ráno nebo večer po západu Slunce. Také Venuše nám v dalekohledu ukazuje podobné fáze jako Měsíc. V době, kdy má tvar srpku, je nám současně nejblíže a její zdánlivý průměr na obloze je proto největší. Venuše je od Slunce vzdálena 108 milionů km, v průměru měří 12 600 km (asi jako naše Země) a doba jejího oběhu kolem Slunce činí 225 dní. Rok na Venuši je podle toho téměř o 5 měsíců kratší nežli náš. Jak dlouho trvá na Venuši den, zatím přesně nevíme. Podle nejnovějších pozorování se zdá, že trvá asi 13 našich dní, a že tedy Venuše se otáčí kolem své osy značně pomaleji, nežli naše Země.
Ultrafialové snímky Venuše. W. H. Wright: Dalekohledem na Venuši mnoho podrobností neuvidíme. Zato moderní fotografie planety, zejména snímky získané v ultrafialovém světle ukazují nám na Venuši zajímavé mračné útvary. Ovzduší Venuše je velmi husté a téměř trvale nám zastíňuje pohled na její pevný povrch. Do nedávné doby jsme na Venuši nemohli zjistit žádný jiný plyn nežli kysličník uhličitý. V poslední době však sovětský hvězdář Kozyrev objevil v ovzduší této planety i dusík. Z čeho jsou složena mračna na Venuši, zatím nevíme.
Atlantský oceán: Podle názoru jedněch badatelů mají mračna na Venuši podobné složení jako oblaka na Zemi a skládají se jednak z drobných mikroskopických kapiček vody, jednak z krystalků ledu. Povrch Venuše je podle domněnky amerického hvězdáře Menzela pokryt téměř svislou vodní vrstvou – obrovským vodním oceánem. Teplota na Venuši je značně vysoká. Na rovníku planety dosahuje téměř 100°. Podle toho by to na Venuši vypadalo asi tak jako na Zemi před dvěma miliardami let, kdy také naše planeta byla podle mínění geologů pokryta vodou a kdy na dně těchto rozsáhlých pramoří se právě začínal rodit život.
Vrchol Elbrusu: Podle opačného názoru jiných hvězdářů je naopak povrch Venuše vyprahlou pouští a také mračna na této planetě jsou jiného složení nežli na Zemi. Někteří hvězdáři se domnívají, že by to mohl být zvířený pouštní prach. Tento názor byl v poslední době podpořen i výzkumy československého astronoma Linka.
Země z výšky 160 km: Nejbližším sousedem Venuše a další planetou směrem od Slunce je naše vlastní planeta – Země. Země je od Slunce vzdálena 150 milionů km, v průměru má 12 756 km a doba jejího oběhu kolem Slunce činí 365,3 dne – jeden rok. Den na Zemi trvá přesně 23 hodiny 56 minut a 4,09 vteřiny. Zemské ovzduší sahá do výše asi 1000 km a je složeno hlavně z dusíku a kyslíku a malého množství argonu, kysličníku uhličitého a proměnlivého množství vody, která může být podle různých tepelných poměrů v ovzduší naší planety přítomna buď ve skupenství plynném (jako neviditelná vodní pára), kapalném (vodní kapičky tvořící mlhu a oblaka) anebo tuhém (ledové krystalky ve vysokých oblacích). Nelze pochybovat o tom, že by zemské ovzduší hvězdářům na jiných planetách značně znesnadňovalo pozorování podrobností na povrchu naší planety. Částečnou představu o tom nám dává tento snímek zemského povrchu, získaný z výšky 160 km.
Povrch Měsíce. Yerkesova hvězdárna: Naše Země neputuje kolem Slunce osamocena, nýbrž má na této cestě nad jiné věrného souputníka – náš Měsíc, který kolem ní neustále obíhá. Průměr Měsíce měří 3 476 km, střední jeho vzdálenost od Země je 384 400 km a doba oběhu kolem ní 27 dní 7 hodin 43 minut a 11,5 vteřiny. Měsíc k nám obrací neustále tutéž polovinu povrchu. Druhou polovinu Měsíce nikdy nevidíme. Chová se tedy při oběhu kolem naší Země stejně jako Merkur při oběhu kolem Slunce. Měsíc je nám ze všech vesmírných těles nejblíže, a proto můžeme na jeho povrchu pozorovat i předměty 300 m veliké. Přesto je nám dosud povrch Měsíce po mnohé stránce hádankou. Tak např. stále ještě se nepodařilo rozluštit otázku, jak vznikly různé povrchové útvary na Měsíci – zejména ony pověstné krátery. Podle jednoho názoru to jsou vyhaslé sopky, podle druhého krátery vzniklé dopadem velikých meteoritů. Měsíc nemá ovzduší, a proto teplota na Měsíci ve dne, který tam trvá našich 14 dní, vystupuje až na 130° a v noci naopak klesá na 150° mrazu.
Mars na noční obloze. Fotomontáž: Další planetou směrem od Slunce je Mars. Mars je od Slunce vzdálen 228 milionů km, v průměru měří 6800 km a doba jeho oběhu kolem Slunce činí 1,88 pozemského roku. Den na Marsu trvá 24 hodin 37 minut 22,7 vteřiny – liší se tedy délkou jen velmi nepatrně od našeho. Zvlášť zajímavé je červenavé zbarvení této planety, dobře patrné již prostým okem. Podle současných názorů je způsobováno tím, že převážná část povrchu Marsu je vyprahlou pouští, jež je pokryta prachem zbarveným kysličníky železa do červena.
Planeta Mars. Foto E. C. Slipher: Nejnápadnějším útvarem na Marsu jsou zvláštní bělavé skvrny na obou pólech planety – tzv. polární čepičky. Jsou silně proměnlivé. Největší jsou v době, kdy na příslušné polokouli Marsu je právě zima, nejmenší bývají v létě. Podle nových výzkumů to je poměrně tenká vrstva zmrzlé vody – jakési ledové jinovatky. Kromě polárních čepiček pozorujeme na povrchu planety ještě tmavé skvrny. Také tyto skvrny jsou silně proměnlivé. Nejzřetelnější (nejtmavší) jsou na jaře a začátkem léta, kdežto v zimě mnohé z nich zcela mizí. Mnozí badatelé hájí domněnku, že jsou způsobovány nějakým druhem velmi primitivního rostlinstva, připomínajícího z pozemských rostlin snad nejspíše lišejníky anebo některé jednobuněčné zelené řasy.
Pozemské pohoří částečně pokryté sněhem: Ovzduší na Marsu je velmi řídké a je složeno hlavně z dusíku, argonu, kysličníku uhličitého a nepatrné příměsi vody. Kyslík nebyl zatím na Marsu vůbec zjištěn; zdá se, že už všechen přešel do půdy Marsu. Průměrná teplota na Marsu je značně nižší nežli na Zemi. Nejvyšší denní teplota na rovníku planety je asi 30°, v noci však klesá teplota i na rovníku na 50° až 80° mrazu. Povrch Marsu je většinou plochý. Jen na některých místech (zvláště poblíž severního pólu planety a na několika místech při rovníku) zvedají se plochá pohoří vysoká kolem 1000 m.
Prachová bouře v Iráku: Ovzduší Marsu nebývá vždy zcela čisté. Čas od času se stává, že vítr vanoucí po povrchu planety zvíří jemný pouštní prach a ovzduší planety zůstává tak, někdy po dlouhé týdny, žlutavě zakaleno. Zvlášť mohutná prachová bouře byla na Marsu pozorována r. 1956. Tehdy mohutný žlutý závoj prachu dočasně překryl celou jižní polární čepičku, takže se stala asi po dobu osmi dní zcela neviditelnou.
Ultrafialový snímek Marsu. W. H. Wright: Kromě žlutých mračen a závojů, složených z prachu, pozorujeme na Marsu občas i tzv. bílá nebo modrá oblaka. Bývá to buď nízká mlha, nebo naopak to bývají velmi vysoká oblaka složená z mikroskopických krystalků ledu. Nejlépe je lze pozorovat na fotografických snímcích planety v modrém nebo ultrafialovém světle.
Pozemský cirrus: Mračna na Marsu se tedy svým složením značně blíží určitému druhu pozemských mraků, kterým se říká řasy nebo také cizím názvem cirry. Bývají to lehounké obláčky z drobných krystalků ledu, plující někdy až ve výškách kolem 10 km nad zemským povrchem.
Planeta Jupiter. Mt. Palomar: Ve vzdálenosti 550 milionů km za drahou planety Marsu, 778 milionů km od Slunce krouží největší známá planeta – Jupiter. Průměr této planety měří téměř 140 000 km. Podle toho je tedy Jupiter svým objemem asi 1300krát větší nežli celá naše Země. Oběžná doba této planety činí 12 let. Avšak den na Jupiteru je velmi krátký – trvá necelých 10 hodin. V dalekohledu můžeme na povrchu Jupitera pozorovat řadu tmavých pruhů, rovnoběžných s rovníkem planety. Jsou to hustá mračna, rychlou rotací planety uspořádaná v pravidelné pásy. Neobyčejně husté ovzduší této planety, které nám zcela a trvale zakrývá pevný povrch planety, je složeno hlavně z vodíku, čpavku a metanu. Teplota oblačné vrstvy Jupitera je velmi nízká, asi 75° až 135° mrazu. Mračna na Jupiteru jsou asi složena z krystalků zmrzlého čpavku. Avšak jsou tam patrně i četné jiné chemické sloučeniny, jak to prozrazují někdy velmi živé barvy, které pozorujeme v některých skvrnách a pruzích.
Jupiter se svými měsíci: Kolem planety Jupitera krouží celkem 12 měsíců. Představuje nám tedy tato veliká planeta sama o sobě jakousi miniaturu planetární soustavy. Avšak valná většina Jupiterových měsíců je značně menší nežli náš Měsíc. Měří v průměru jen několik desítek kilometrů, a proto mnohé z nich nevidíme ani v dalekohledu. Ukáže nám je však fotografická deska. Čtyři největší Jupiterovy měsíce, nazvané Io, Europa, Ganymed a Kallisto, je však možno pozorovat i docela malým dalekohledem, např. triedrem, jako maličké hvězdičky. Objevil je r. 1610 svým prvním vlastnoručně zhotoveným dalekohledem již slavný italský fyzik, matematik a hvězdář Galileo Galilei. Největší z Jupiterových měsíců, Ganymed, má průměr 5 600 km. Je tedy dokonce větší nežli planeta Merkur.
Výkresy Jupiterova měsíce Kallisty. Pic du Midi: Ve větších dalekohledech můžeme čtyři největší Jupiterovy měsíce pozorovat jako malé kotoučky a dokonce na nich můžeme spatřit i některé podrobnosti – světlé a tmavé skvrny. Také Jupiterovy měsíce obíhají kolem něho tak, že k němu obracejí stále tutéž polovinu povrchu.
Mapy čtyř největších Jupiterových měsíců. Pic du Midi: Na základě pozorování Jupiterových družic, uskutečněných v posledních několika letech na známé vysokohorské francouzské hvězdárně na Pic du Midi v Pyrenejích, podařilo se dokonce sestavit jejich mapy. Vidíte je na našem obrázku. Vlevo dole je mapa největšího Jupiterova měsíce Ganymeda. Zdá se, že tento měsíc má kolem sebe jakési řídké ovzduší. Vyplývalo by to alespoň z toho, že na jeho povrchu byly pozorovány proměnlivé světlé skvrny – snad oblaka nebo možná také jen dočasný sníh nebo jinovatka.
Sopečný kužel na Jávě: Možná také, že na povrchu některých Jupiterových měsíců existují činné sopky, jež neustále chrlí do mrazivého a řídkého ovzduší mračna sopečného popela. Jistotu o tom si budeme moci zjednat teprve tehdy, až do blízkosti Jupitera zavítá z daleké planety Země kosmický koráb řízený lidmi a přistane na povrchu některého z těchto záhadných malých světů, které jsou od nás vzdáleny stovky milionů kilometrů.
Planeta Saturn: Dalších 650 milionů km za Jupiterem krouží kolem Slunce planeta Saturn, pověstná zvláště svým záhadným prstencem. Saturn je od Slunce vzdálen 1429 milionů km, v průměru má 120 800 km (je tedy objemem více než 760krát větší než Země) a oběžnou dobu má 29 let. Zato den na Saturnu je, podobně jako na Jupiteru, velmi krátký. Trvá o málo více než 10 hodin. Složení ovzduší je podobné jako na předchozí planetě. Také ovzduší na Saturnu obsahuje hlavně vodík, čpavek a metan. Dokonce i mračna jsou na této planetě uspořádána v podobné pásy jako na Jupiteru. Teplota je zde pochopitelně ještě nižší – 150° mrazu.
Fotografie Saturna. E. C. Slipher: Pokud jde o onen známý Saturnův prstenec, zůstával hvězdářům dlouho záhadou. Jeho celkový průměr činí 280 000 km (téměř tři čtvrtiny vzdálenosti Měsíce od Země), vlastní tloušťka však jen asi 20 km. Proto nám v době, kdy jej pozorujeme z profilu, docela zmizí.
Kresby Saturna ze 17. století: Tyto proměny a dále i to, že Saturnův prstenec je v malých a opticky nepříliš dobrých dalekohledech špatně viditelný, byly příčinou, že středověcí hvězdáři byli dlouho na pochybách, jakou má vlastně skutečnou podobu. Tak se Galileo Galilei, který byl jinak velmi dobrým pozorovatelem, až do své smrti (1642) domníval, že Saturn má kolem sebe dva veliké a těsně k němu přiléhající měsíce. Nedovedl si však vysvětlit, proč tyto měsíce občas mizejí. Teprve Holanďan Christian Huygens r. 1659 záhadu rozřešil: Saturn je opásán tenkým rovinným prstencem, který kol dokola obepíná rovník planety, ale nikde se jí nedotýká.
Složení Saturnova prstence. Fotomontáž: Také o složení Saturnova prstence se dlouho vedly učené spory. Zpočátku se soudilo, že je složen z plynu, avšak brzy se od této domněnky upustilo, neboť bylo dokázáno, že něco takového je z hlediska mechaniky nemožné. Dnes víme, že Saturnův prstenec se ve skutečnosti skládá z nesmírného množství jednotlivých úlomků pevné hmoty – jakýchsi meteoritů, které kolem této planety krouží jako maličké měsíce. Je jich tam skutečně veliké množství a jsou mezi nimi balvany o průměru 1–10 m, stejně jako nepatrný prach o rozměrech zrn asi jedné tisíciny milimetru. Přesto celková hmota Saturnova prstence činí podle výpočtu sovětského hvězdáře Bobrova jen asi jednu desetimiliontinu hmoty planety. Podle některých hvězdářů vznikl Saturnův prstenec rozpadem bývalého měsíce Saturnova; podle jiných běží naopak o látku, z níž se původně zformoval i sám Saturn (a možná, že i ostatní planety) a která se v těsné blízkosti této veliké planety nemohla zkoncentrovat v jediné těleso – měsíc.
Kresby Saturnova měsíce Titana. Pic du Midi: Saturn má celkem devět měsíců, z nichž pět, totiž Titana, Rheu, Tethys, Dionu a Japeta, je možno pozorovat již menšími dalekohledy. Za zmínku stojí, že se roku 1944 podařilo americkému hvězdáři Kuiperovi dokázat na největším Saturnově měsíci Titanu, který má průměr 4950 (asi jako Merkur) existenci řídkého ovzduší, složeného z metanu a čpavku. Na obrázku vidíme kresby tohoto Saturnova měsíce, zhotovené na Pic du Midi.
Pohled na Saturna z jeho nejbližšího měsíce. Plastický model z výstavy „Vývoj vesmíru, Země a člověka“: Příští cestovatelé do vesmírného prostoru, kteří přistanou na povrchu nejbližšího Saturnova měsíce Mimase, jenž má průměr jen asi 600 km, budou moci z tohoto maličkého světa pozorovat na obloze překrásný zjev planety přepásané velikým prstencem a budou ji odtud moci velmi podrobně studovat. Kdy se tak stane, nevíme – možná, že už za 50, možná, že teprve za 100 let – ale jednou se tak stane určitě.
Planeta Uran. E. M. Antoniadi: Další planetou směrem od Slunce je Uran. Tato planeta je od nás již tak daleko, že ji můžeme pozorovat jedině dalekohledem. Uran je od Slunce vzdálen 2870 milionů km, průměr má 53 400 km a kolem Slunce oběhne za 84 roků. Den na Uranu však trvá necelých 11 hodin. Také na Uranu je velmi husté ovzduší složené z vodíku, čpavku a metanu. Teplota v něm je asi 185° pod bodem mrazu. Zajímavý je neobyčejně veliký sklon Uranovy rotační osy k rovině jeho oběhu kolem Slunce. Je tak značný, že čas od času můžeme na obloze pozorovat buď jen severní, nebo jižní polokouli planety, při čemž pól je vidět přibližně uprostřed viditelného kotoučku Urana. Uran má celkem pět měsíců, které je však možno pozorovat jen v největších dalekohledech světa. Největší Uranův měsíc Titania má průměr 1700 km (asi poloviční průměr našeho Měsíce).
Planety Jupiter, Saturn a Neptun. Pic du Midi: Ještě dále od Slunce je planeta Neptun. Neptun je od Slunce vzdálen téměř 5000 milionů km, průměr má 44 600 km a doba jeho oběhu činí 165 let. Den na Neptunu trvá necelých 16 hodin. Také Neptun má poměrně husté ovzduší, zdá se však, že není tak husté jako ovzduší Urana a předchozích planet. Také Neptunovo ovzduší je složeno hlavně z vodíku, čpavku a metanu. Teplota na Neptunu je nižší než 200° mrazu. Z toho vyplývá, že se valná část jeho ovzduší patrně nachází v pevném stavu – buď jako krystalky v ovzduší, nebo jako jinovatkový nebo sněhový nános na povrchu. Měsíce má Neptun dva, větší z nich, Triton, má průměr 4500 km, je tedy asi o 1000 km větší než Měsíc náš. Na našem obrázku, který jsme si již jednou ukazovali, je vidět vlevo dole tři kresby této planety podle pozorování na Pic du Midi. Všimněte si zvláště toho, že skvrny na Neptunu mají zřejmě zcela jiný charakter než skvrny na Jupiterovi nebo na Uranu. Nejsou to tmavé pruhy vodorovné s rovníkem planety, jaké jsme viděli tam, nýbrž zcela nepravidelné skvrny, které spíše připomínají tmavé skvrny pozorované na planetě Marsu.
Planeta Pluto na pozadí hvězdné oblohy. Lowellova hvězdárna: Nejdále od Slunce se nalézá planeta Pluto. Je od něho vzdálena téměř 6000 milionů km, průměr má 5900 km a oběžnou dobu 248 let. Den na Pluto trvá našich 6 dní a 9 hodin. Pluto je od nás již tak daleko, že jej můžeme pozorovat jen největšími dalekohledy jako celkem nepatrnou hvězdičku. Na našem obrázku vidíme dvě fotografie téže části oblohy, na nichž je zachycena i planeta Pluto. Je na pravém z obou obrázků uzavřena do malého kroužku. Z pozorování obou fotografií se můžeme přesvědčit o pohybu Pluta mezi hvězdami. Povrchová teplota na této planetě se odhaduje na 230° mrazu. Za takovéto nízké teploty již mrznou všechny známé plyny, včetně dusíku a kyslíku, takže převážná část ovzduší této planety pokrývá patrně její povrch jako pevný nános. Podle nejnovějších zjištění má planeta Pluto skutečně velmi řídkou atmosféru, hmotou se rovnající jen asi 10 % hmoty ovzduší zemského. Povrch planety má podle amerického hvězdáře Kuipera zvláštní načervenalé zbarvení – asi jako planeta Mars.
Pobřeží Gronska: Jak vypadá povrch nejvzdálenější planety, dovedeme si zatím stěží představit. Snad je to rozervaná hornatá krajina s prohlubněmi zmrzlými zbytky atmosféry, připomínající nám svým celkovým rázem nejspíše pusté arktické krajiny na Zemi za dlouhé polární noci. Tma, respektive silné šero, je totiž na Plutu trvalé, neboť Slunce je na obloze této vzdálené planety vidět již jen jako jasná hvězda.
Krápníky v Demänovské jeskyni: Možná však, že kdybychom měli možnost stanout na samotném povrchu této planety, objevili bychom zde mnoho skrytých krás. Možná, že právě v oněch prohlubních vyplněných zmrzlými plyny, které jsme na předchozím obrázku pozorovali z výše několika set metrů jako bělavé skvrny, hýří neživá příroda této planety těmi nejbujnějšími tvary – možná, že stokrát krásnějšími, než je obdivuhodná krápníková výzdoba v našich podzemních, tmou naplněných jeskyních.
Vlas Bereniky. Foto J. Zeman: A co je za Plutem? Podle mínění některých hvězdářů krouží v dosud nezbádaných hlubinách vesmírného prostoru za posledními známými hranicemi planetární soustavy ještě alespoň dvě dosud neobjevené planety. A tam kdesi, ještě milionkrát dále, bychom narazili na nejbližší sousední hvězdy – cizí slunce. Máme důvod věřit, že četná z nich mají kolem sebe podobné planety jako Slunce naše. Možná, že právě tam v tom místě, kam se nyní díváte, ve vzdálenosti tisíců světelných let od nás, krouží kolem nějakého slunce podobná maličká planeta jako naše Země, obklopená ovzduším a obydlená životem. Takových možností jsou kolem nás v nekonečném vesmírném prostoru stamiliony. Život není zcela jistě svým výskytem vázán jen na naši nepatrnou Zemi a na několik nejbližších nám podobných těles – planet našeho Slunce, nýbrž existuje jistě i v mnoha od nás nesmírně vzdálených oblastech vesmíru. Je to život podobný našemu? Jistě, že také…
Rournatí červi z mořského dna: Ale možnosti života a nezměrné bohatství jeho tvarů na Zemi nám dává tušit…
Ozdobné křemité schránky rozsivek: …že v dalekém vesmíru, i když materiální základ života je všude stejný a jeho nositelem jsou všude chemicky jedny a tytéž složité dusíkaté látky – bílkoviny…
Virus mosaikové choroby rostlin: …je tvarová rozmanitost života, vyplývající z rozmanitosti životních podmínek, patrně stejně nekonečná jako vesmír sám… Konec.
y
