Nelahozeves: Tak tomu bylo i v rodišti Antonína Dvořáka, Nelahozevsi, kde se až podnes zachoval krásný renesanční zámek ze XVI. století, nyní majetek státu, proměňovaný v krajinské museum. Přírodní rámec této historické památce i celé obci tvoří řeka Vltava, protékající pod Nelahozevsí.
Rodný dům Ant. Dvořáka: Rodný dům Ant. Dvořáka stojí nedaleko zámku. Je to stará hospoda, jaké bývají na českém venkově. Zde, ve zcela skrovných poměrech, se narodil dne 8. září 1841, jako nejstarší syn z devíti dětí, pozdější slavný mistr Antonín Dvořák.
Dvořákův otec František: Dvořákův otec František byl hostinským a zároveň řezníkem. Víme, že měl rád hudbu a hrál až do svého stáří alespoň na citeru. Jeho život byl těžký, houževnatě zápasil o živobytí četné rodiny. Jmění nezanechal, naopak, zemřel téměř jako žebrák. Svému synu jako dědictví odkázal cenné povahové vlastnosti: neúnavnou pracovitost a jasnou mysl.
Výučný list řeznický: Na přání svého otce vyučil se mladý Antonín Dvořák témuž řemeslu jako on: řeznictví. S počátku také doma otci v jeho živnosti pomáhal. Ale láska k hudbě u něho nakonec převládla. Výuční list společenstva řezníků zůstal Dvořákovi jen památkou na jeho mládí.
Zlonice: Ve věku 13 let odešel Dvořák do nedalekých Zlonic na zkušenou. I zde pracoval v řeznickém krámě, ale kromě toho dostalo se mu zde příležitosti, aby se hlouběji vzdělal v hudbě. Ujal se ho zlonický učitel a varhaník Antonín Liehmann, který první rozpoznal velké Dvořákovo nadání a nakonec přemluvil i Dvořákova otce, aby se jeho syn mohl věnovat hudbě úplně.
Česká Kamenice: Nutným předpokladem, aby mohl tehdy jíti někdo na studie, byla znalost jazyka německého. I odborné hudební školství bylo u nás vedeno německy. Aby se naučil této řeči, byl dán Dvořák na rok do České Kamenice v severním pohraničí, tehdy zněmčeném. Ale i v hudbě zde Dvořák pokračoval hrou na varhany a jiné nástroje.
Varhanická škola v Praze: Na podzim roku 1857 přichází šestnáctiletý Dvořák do Prahy a vstupuje do staré varhanické školy v Konviktské ulici. Zde se tehdy učilo i všem oborům skladby, kdežto tehdejší konservatoř (vyšší hudební škola) ještě skladatelského oddělení neměla.
Prof. František Blažek: Učitelem skladby byl tu Dvořákovi zejména profesor František Blažek, od něhož Dvořák mnoho získal.
Prof. Josef Förster: Dalším Dvořákovým profesorem se stal varhaník Josef Förster, otec našeho národního umělce skladatele Josefa Bohuslava Förstra. Profesor Förster byl též ředitelem kůru postupně v několika pražských chrámech.
Kostel sv. Vojtěcha v Praze II.: Antonín Dvořák si vydělával na živobytí jako varhaník malého kostela u sv. Vojtěcha v Praze, nedaleko dnešního Národního divadla. Jeho představeným tu byl právě profesor Josef Förster. Dvořák tu poznal vynikající díla staré chrámové hudby, což mělo vliv na jeho tvorbu.
Prozatimní divadlo v Praze: Jiným zdrojem obživy byla Dvořákovi hra v orchestru. Už z domova uměl hrát na několik nástrojů obvyklých v lidové taneční hudbě. V Praze se stal členem chvalně známé kapely Komzákovy a s ní vstoupil i do orchestru tehdy zřizovaného českého Prozatimního divadla, kde hrál na violu (t. j. na nástroj o málo větší než housle).
Členové orchestru Prozatimního divadla: Orchestr Prozatimního divadla byl Dvořákovi také dobrou školou. Učil se tu znát světové opery, nabyl velké hudební praxe, ale především dostal se tu do blízkosti Bedřicha Smetany, který byl tehdy prvním kapelníkem opery. Mladý Dvořák viděl ve starším a již i ve světě (ve Švédsku) zkušeném Smetanovi svůj velký vzor a upřímně k němu přilnul.
Antonín Dvořák v mladých letech: Dvořák už tehdy ve volných chvílích pilně skládal, ale jeho skladby ještě nepronikly na veřejnost. Napsal kvintet, t. j. skladbu pro 5 smyčcových nástrojů a první symfonii, t. j. velkou skladbu orchestrální o 4 částech, nazvanou vlivem upomínek z mládí „Zlonické zvony“. Obě tyto skladby byly prvně provedeny až dlouho po Dvořákově smrti. Mladý skladatel se však nedal počátečními neúspěchy odradit a píše další symfonii, další komorní díla a brzo na to již i první opery: „Alfréd“ na německý text a „Král a uhlíř“ na českou pověst.
Rukopis Dvořákovy písně: Na obrázku vidíte jeden z mnoha rukopisů těchto Dvořákových skladeb. Je to píseň na český text. Dvořák složil mnoho písní, jimiž pomáhal vytvořit náš klasický písňový repertoár. Navazoval přitom na velkého německo-rakouského mistra písňové tvorby Franze Schuberta a jiné světové klasiky.
Partitura opery „Král a uhlíř“: Ve své první české opeře „Král a uhlíř“ projevil již plně své demokratické cítění a pokračoval v naší obrozené zpěvoherní tradici. Po hudební stránce se opíral o Smetanu a mistra romantické opery Karla Marii Webra. Smetana také přijal tuto operu k provedení v Prozatimním divadle. Ale zpěvákům připadala příliš těžká, takže se Dvořák rozhodl celou operu přepracovat. Svědčí o jeho pevné vůli a velké houževnatosti, že napsal vlastně úplně novou operu na týž námět, takže máme od Dvořáka dvojí zcela různé zhudebnění „Krále a uhlíře“.
Karel Bendl: Dvořák byl ještě tehdy tak chudý, že neměl ani doma klavír. Chodil cvičit a přehrávat k svému příteli, o tři roky staršímu skladateli Karlu Bendlovi. Bendl jako sbormistr zpěváckého spolku Pražského Hlaholu dopomohl také Dvořákovi k prvnímu velkému úspěchu před veřejností.
Program Hlaholu 1873: Roku 1873 nastudoval Karel Bendl a provedl s Pražským Hlaholem Dvořákovu kantátu „Dědicové Bílé hory“, jejíž vlastenectví, hudbou vřele vyjádřené všechny uchvátilo. Od té doby byl již Dvořák v Praze znám i jako skladatel, od kterého se mnoho očekává.
Titulní strana „Moravských dvojzpěvů“: Další pronikavý úspěch přinesly Dvořákovi jeho „Moravské dvojzpěvy“. Dvořák se v nich snažil, po vzoru moravského skladatele Pavla Křížkovského, vytěžit z moravských lidových písní opravdu národní tón.
Rukopis Dvojzpěvů: Třebaže zde neužil původních nápěvů, nýbrž pod lidové texty podkládal melodie vlastní, nalezl pro každou píseň tak přirozený hudební výraz, že jeho skladby velmi záhy zpopulárněly, jak u nás, tak i za hranicemi.
Johannes Brahms: „Moravské dvojzpěvy“ byly také jednou ze skladeb, jež získaly Dvořákovi uznání od tehdejšího předního vídeňského skladatele Johannesa Brahmse. Brahms doporučil Dvořákovy skladby k vydání tiskem, dopomohl mu k státnímu stipendiu a upřímně se staral o další rozvoj Dvořákova nadání. Průběhem let se vytvořilo mezi Brahmsem a Dvořákem podobné umělecké přátelství, jako bylo mezi Františkem Lisztem a Bedřichem Smetanou.
Antonín Dvořák v letech sedmdesátých ve věku 30 let: Udělením peněžité studijní podpory měl Dvořák konečně zajištěnu svou existenci, takže se mohl nyní klidně věnovat jen tvorbě. Proto jsou tato léta u něho tak mimořádně plodná. Kromě dalších vesnických oper „Tvrdé palice“ a „Šelma sedlák“ a vážné opery „Vanda“ na polský námět, vytvořil tehdy Dvořák svůj koncert pro klavír, dále kantátu „Stabat Mater“, do níž vložil svůj smutek nad úmrtím tří svých dětí, a další významná díla symfonická i komorní.
Dvořákova pracovna: Ve Dvořákově pracovně, jež patřila k jeho bytu v Žitné ulici v Praze na Novém městě, rodilo se tehdy dílo za dílem, aby odtud nastoupila svou cestu do světa. O Dvořáka zajímala se již tehdy silně cizina, jeho skladby vycházely ve světových nakladatelstvích a tím se rychle dostávaly do mnoha zemí. Přispěly k tomu jistě i náměty Dvořákových děl. Z upřímného zaujetí pro myšlenku slovanskou složil tehdy Dvořák kromě tří Slovanských rapsodií zejména své proslulé Slovanské tance, původně pro klavír na čtyři ruce, pak i pro velký orchestr. Slovanské tance zajistily mu ve světě slavné jméno vedle Brahmsových Uherských a Griegových Norských tanců. Sám Dvořák o nich napsal v dopise, že „znějí jako ďábel.“ Jsou to díla Dvořákova vrcholného mistrovství.
Plakát opery „Dimitrij“: Dvořák toužil však po úspěchu v opeře. R. 1881 bylo dobudováno v Praze Národní divadlo a slavnostně otevřeno Smetanovou „Libuší“. Tím podnícen složil Dvořák svou velkou, výpravnou operu „Dimitrij“, čerpající svůj děj z minulosti Ruska.
Scéna z opery „Dimitrij“: Touto operou se podobá mohutnému dílu ruského mistra Modesta Petroviče Musorgského „Boris Godunov“, jež však u nás tehdy ještě nebylo známo. V dílech obou mistrů vystupují některé shodné historické postavy. Přání Dvořákovo, aby touto operou pronikl i na zahraniční scény, se však nesplnilo, přesto, že je v díle mnoho krásné hudby.
Plakát opery „Jakobín“: Na jevišti nového Národního divadla v Praze získal Dvořák trvalejší úspěch další svou operou „Jakobín“, jejíž děj se odehrává v Čechách v době Velké francouzské revoluce.
Scéna z opery „Jakobín“: Největší obliby došly v této opeře scény, kde se venkovská mládež posmívá nadutému zámeckému purkrabímu, pak výjev u starosvětského učitele Bendy, jenž nacvičuje kantátu, t. j. velikou sborovou skladbu, k uvítání své vrchnosti, a konečně vyznání české lásky ke zpěvu a duetu Julie a Bohuše: „Jen ve zpěvu jsme našli sladkou úlevu“. Na obrázku vidíte scénu z II. jednání této opery.
Rukopis symfonie d-moll: Těžištěm Dvořákovy tvorby je však i v této době hudba symfonická. Po symfonii d-moll, F-dur a D-dur a nové symfonii d-moll vytváří svá vrcholná díla v tomto oboru v symfoniích G-dur a e-moll, takže složil celkem 9 symfonií. Jimi se řadí i v hudbě světové velmi čestně k pokračovatelům Beethovenovým, Brahmsovi, Brucknerovi, Čajkovskému a jiným.
Dvořák v letech osmdesátých ve věku přes 40 let: Kromě symfonií upevnily jeho světovou slávu především koncerty pro housle a pro violoncello s orchestrem, dále jiskrné, vzletné předehry jako „V přírodě“, „Karneval“, „Otello“, „Husitská“ a „Můj domov“, ve kterých užívá starých českých chorálů i nápěvů naší hymny „Kde domov můj“ vedle motivů české lidové písně „Na tom našem dvoře“. Dále složil deset Legend, Českou suitu, serenády pro smyčcové i dechové nástroje a mnoho jiných skladeb nástrojových i zpěvných.
Křišťálový palác v Londýně: V letech osmdesátých minulého století je Dvořák zván do ciziny, aby tam řídil svá díla. Jeho „Stabat Mater“ je provedeno v Anglii více než osmi sty účinkujících před 12.000 posluchačů. Díla českého mistra zaznívají zde v největších koncertních síních, jako byl již neexistující – Křišťálový palác v Londýně. Dvořákovi se při tom dostalo netušených poct a důkazů nadšení jak obecenstva, tak i odborné kritiky.
Dvořák v úboru čestného doktora university v Cambridgi: Roku 1890 byl prohlášen čestným doktorem hudby starobylé university v Cambridgi (kembridži). Místo obvyklé doktorské řeči řídil tu svou symfonii. Při tom však nezapomněl, že je Čechem. Jako další kantáty pro Anglii vytvořil dvě díla s ryze českými náměty: „Svatební košile“ – podle známé balady z Erbenovy „Kytice“ a „Svatou Ludmilu“ na slova Jaroslava Vrchlického z dávných českých dějin. Obě díla byla tam provedena za skladatelova řízení s velkými úspěchy.
Dvořák – dirigent: Dvořák se tím stával ve světě známý i jako dirigent. Vystupoval tak ve Vídni, v Německu a zásluhou svého přítele Petra Iljiče Čajkovského, s nímž se seznámil za jeho návštěvy na sklonku let osmdesátých v Praze, byl Dvořák r. 1890 pozván i ke koncertnímu zájezdu do Ruska. Také tam, v Moskvě a tehdejším Petrohradě, řídil orchestrální koncerty ze svých skladeb i kantátu „Stabat Mater“ a odnášel si upřímné projevy uznání a přátelství ruských hudebníků.
Dům umělců v Praze: Ale i v těchto letech středem Dvořákova působení zůstala Praha, kde byl dobudován krásný sál Domu umělců. Jeho prostory byly často naplněny ctiteli Dvořákova umění jak tvůrčího, tak i výkonného a velký mistr vystupoval zde rád jako dirigent symfonického orchestru. Mimo to dirigoval občas i v Národním divadle i v českých a moravských venkovských městech své kantáty a oratoria.
Dvořák v komorním triu: Vedle těchto úspěšných vystoupení Dvořák po celý život nezapomínal, že je též komorním hráčem a vždy se rád vracel ke své viole nebo klavíru. Spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou prof. Hanušem Wihanem konal četné koncerty komorního tria v Čechách i na Moravě. Tak se též loučil s vlastí před svým odjezdem r. 1892 do Ameriky.
Spillville (Amerika): Po uměleckém vítězství v Anglii dostal Dvořák nabídku, aby se stal ředitelem Národní hudební konservatoře v Novém Yorku. Dvořák po krátkém váhání nabídku přijal a podepsal smlouvu zatím na dva roky, 1992–4. Věřilo se, že svým působením pomůže vytvořit americkou národní hudbu. Dvořák byl s počátku Amerikou nadšen, neboť měl vrozený obdiv pro technickou civilisaci, jako vlaky, přístavy, oceánské parníky a podobné věci. Také hmotně se mu v novém působišti dobře dařilo, zvláště když zde měl již svoji rodinu, po které se mu velmi stýskalo. Snad nejšťastnějším se cítil Dvořák v Americe v létě 1893, kdy přesídlil do malé obce Spillville mezi české vystěhovalce, chodil zde do lesa, naslouchal zpěvu ptáků a pilně komponoval.
Rukopis kvarteta F-dur: Zde vznikl jeho t. zv. Americký kvartet F-dur (skladba pro 4 nástroje), mistrovské dílo čistě dvořákovského půvabu, dále smyčcový kvintet Es-dur. Mimo to jsou pro Dvořákovo americké období příznačné jeho Biblické písně, sonatina pro housle a klavír, psaná pro Dvořákovy děti, a ovšem nejnádhernější dílo – Novosvětská symfonie, která se právem stala světoznámou. Ve všech těchto dílech se ozývají prvky starých zpěvů černošských a indiánských, jež Dvořák s upřímným zájmem studoval, vedle toho ovšem též neukojitelná touha po domově a stesk po vlasti. Proto tato díla Dvořákova počítáme k jeho nejhlubším.
Dvořák na svém hospodářství na Vysoké: Dvořákova láska k živé přírodě a lidem dosáhla svého cíle, když po konečném návratu do Čech r. 1895 usadil se trvale na venkově, na Vysokém u Příbramě. Zde pěstoval své oblíbené holuby, chodil mezi lid, v hostinci besedoval s horníky a v neděli hrával v kostelíku na varhany. Obraz této duševní pohody skladatelovy najdeme v jeho klavírních humoreskách (z nichž jedna, původně Ges-dur, se stala v celém světě nesmírně populární) a pak symfonických básní podle Erbenovy „Kytice“: „Vodník“, „Polednice“, „Zlatý kolovrat“ a „Holoubek“.
Dvořák mezi českými skladateli: Světové úspěchy, jakých před Dvořákem žádný český skladatel nedosáhl, nezměnily nikterak jeho povahu ani chování k ostatním českým skladatelům, kteří takové slávy za života nedosáhli. Dvořák se k nim choval přátelsky a nikterak se nad ně nevyvyšoval. Dokladem je nám tato jejich společná fotografie. Smetana byl již tehdy mrtev. Ve skupince vidíme zleva stojícího Karla Bendla, pak sedícího Antonína Dvořáka, vedle něho pozdějšího ředitele pražské konservatoře Jindřicha Kaana, vpravo na kraji Zdenka Fibicha. Za nimi stojí uprostřed mladý Josef Bohuslav Foerster a dále vpravo za Fibichem Karel Kovařovic. Ti všichni si Dvořáka upřímně vážili.
Adolf Wenig, Dvořákův libretista: Po symfonických básních s náměty z českých lidových pověstí obíral se Dvořák dále světem českých pohádek. Mladý učitel Adolf Wenig mu podle pohádky Boženy Němcové upravil text k další opeře „Čert a Káča“. Dvořák ji zhudebnil s takovou chutí a s takovým zdarem, že se rázem stala jednou z jeho nejoblíbenějších oper.
Plakát opery „Čert a Káča“: Opera „Čert a Káča“ byla hrána po prvé v pražském Národním divadle roku 1899 a od té doby je neustále na repertoáru.
Scéna z opery „Čert a Káča“: Dvořák zde vylíčil jadrné lidové typy ovčáka Jirky a statečné Káči, která se nebojí ani čerta. Ve výjevu, představujícím venkovskou hospodu o muzice vzpomněl jistě svého mládí, kdy při takových příležitostech také k tanci hrával, a vytvořil zde bujarou taneční scénu, kypící životem. Aby obraz poměrů poddanského lidu byl pravdivý, nezapomněl ani na postavu zlé kněžny, kterou však Káča s Jirkou nakonec napraví, tak že se polepší.
Jaroslav Vrchlický: Když bylo Dvořákovi 60 let, byl r. 1901 jmenován, spolu s básníkem Jaroslavem Vrchlickým, členem vídeňské t. zv. panské sněmovny. Předtím již mu udělila Karlova universita v Praze čestný titul doktora filosofie, dále byl členem České akademie věd a umění a uměleckým ředitelem pražské konservatoře hudby. Na slova Jaroslava Vrchlického složil kromě oratoria „Svatá Ludmila“ též poslední svou operu „Armida“.
Plakát premiéry „Rusalky“: Největší radost měl však Dvořák z velmi příznivého přijetí své další pohádkové zpěvohry „Rusalka“ na verše básníka Jaroslava Kvapila. Velmi procítěná a silně náladová hudba této opery trvale zapůsobila na obecenstvo již od prvního provedení „Rusalky“ r. 1901. Od té doby je „Rusalka“ považována za jedno z nejtypičtějších děl Dvořákových. Skladateli se zde podařilo mistrovskými prostředky vytvořit čistou hudební pohádku, jež už více než 50 let žije nejen v našich, ale i na četných zahraničních jevištích.
Scéna z opery „Armida“: Dvořák si mnoho sliboval od poslední své opery „Armida“ se světovou látkou z doby křižáckých výprav. Ale přesto, že hudba tohoto zralého díla přinesla i v Dvořákově tvorbě mnoho nového a krásného, opera v celku nebyla pochopena. Při jejím prvním provedení v březnu r. 1904 byl již skladatel vážně nemocen a za 5 týdnů nato své chorobě podlehl.
Ant. Dvořák v letech devadesátých ve věku přes 50 let: Na rozdíl od Smetany bylo Dvořákovi dopřáno, aby své bohaté zkušenosti a mistrovství ovládání skladatelské techniky odevzdal svým žákům. Za dobu svého učitelského působení na pražské konservatoři vytvořil svou skladatelskou školu, která kráčí potom dále jeho směrem a má ve vývoji nové české hudby nemalý význam.
Josef Suk s chotí: Nejbližším a nejmilejším Dvořákovým žákem byl Josef Suk, který se uplatnil po vystudování konservatoře jako druhý houslista Českého kvarteta a jen v době oddechu od své vyčerpávající koncertní činnosti tvořil svá osobitá díla. R. 1898 se skladatel Josef Suk oženil s Dvořákovo dcerou Otylkou a stal se tak zetěm svého učitele a mistra. Na obrázku je Josef Suk se svou chotí.
Vítězslav Novák: Dalším vynikajícím žákem Dvořákovým byl Vítězslav Novák, pozdější tvůrce vlastní skladatelské školy na pražské konservatoři a národní umělec. Ve svých pamětech vzpomíná, co vše od Dvořáka získal. Kromě Nováka vynikli z Dvořákových žáků ještě Oskar Nedbal a František Spilka, kteří byli vedle svého skladatelství také významnými dirigenty.
Rudolf Karel: Posledním žákem Dvořákovým byl skladatel Rudolf Karel, umučený za okupace v koncentračním táboře v Terezíně. Rudolf Karel pokračoval po Dvořákovi v tvorbě českých pohádkových oper, jako „Smrt kmotřička“ nebo „Tři vlasy děda Vševěda“.
Dvořákova hrobka na Vyšehradě: Antonín Dvořák zemřel v Praze dne 1. května 1904, stár necelých třiašedesát let. Byl pochován s velikými poctami na Vyšehradský hřbitov, kde jeho hrobka pod arkádami je často ozdobena květy mnoha Dvořákových ctitelů. Přicházejí sem i zahraniční hudebníci, aby vzdali hold velkému českému mistru, jehož díla znají po celém světě.
Fotografie z Dvořákovy výstavy s nápisem: Je krásné, že Dvořák nikdy nezpyšněl na tyto své závratné úspěchy. Byl jenom hrdý na své češství, z něhož ani v cizině neslevil. Je znám jeho výrok: „Umělec má také svou vlast, pro kterou musí mít pevnou víru a vřelé srdce.“ Osobně se vždy projevoval jako skromný, ušlechtilý člověk. V jednom svém dopise napsal krásná slova: „Vzdor tomu, že jsem se ve velkém hudebním světě dosti pohyboval, zůstanu přece jen tím, čím jsem byl: prostým českým muzikantem!“.
Antonín Dvořák (portrét Huga Böttingra): Život Antonína Dvořáka se jeví nám jako obdivuhodný, skvělý vzestup z malých, trudných počátků k světovému uznání a slávě. Byl to zároveň triumf českého umělce, který vyšel z našeho lidu. Dnes již neobdivujeme Dvořáka proto, že se mu klaněla cizina, zvláště bohaté kapitalistické země západní. To imponovalo jenom české buržoasii, která proto vyvyšovala Dvořáka i nad Smetanu. Dnes naopak ve Dvořákovi ctíme velkého demokrata a ryzího vlastence, který všechny své síly věnoval vlasti a do ní se také navrátil. Jeho umění je živé, radostné a druží se k průkopnickému umění Smetanovu jako základ naší nové hudební kultury. Konec.
y
