Potrestaní selští vzbouřenci: Všechna taková povstání však skončila neúspěšně. Sedláci nemohli odolat pravidelnému vycvičenému císařskému vojsku, které poražené selské vzbouřence trestalo nejostřejšími tresty. Přesto plamen povstání nebyl nikdy v zuboženém venkovském lidu udušen a propukl na prahu r. 1848.
Továrna: Druhou třídou, která byla ostře revolučně naladěna, bylo tehdejší dělnictvo. Jeho malá početnost a neorganizovanost mu znemožnila stanout v čele revoluce. V jejím čele stála buržoazie. Dělníci pracovali od pozdního večera za nejtěžších podmínek. Za namáhavou práci dostávali jen několik krejcarů, které naprosto nestačily k obživě. Proto také dělnictvo bylo nejrevolučnějším živlem v bouřlivém roce 1848. Na obrázku vidíme jednu z největších tehdy továren v Čechách, továrnu pozdějšího velkokapitalisty Liebiga v Liberci, v níž stejně jako v jiných průmyslových podnicích bylo dělnictvo nemilosrdně vykořisťováno.
Karikatura policejních špiclů jako slídících psů: Na všechny vrstvy v Čechách doléhal pak těžce tlak císařského absolutismu. Jakékoliv projevy odporu, nespokojenosti a svobodomyslného smýšlení byly v zárodku rakouskou policií a cenzurou potlačovány. K tomu měla rakouská vláda celou armádu špiclů a tajné policie, jejichž karikaturu vidíme na obrázku. Tento tlak zvláště těžce nesla nejvyspělejší třída v Čechách, buržoazie. Proto také buržoazie stanula v čele revoluce r. 1848. Jak tuto revoluci vedla, uvidíme dále.
Ručně psaná vyhláška: Pod dojmem výbuchu revoluce v Itálii a ve Francii zvedla se již v prvních dnech března 1848 revoluční vlna v Čechách. V Praze i na venkově se vyrojilo množství letáků, které žádaly skoncování s dosavadním režimem. Leták, který vidíme, byl vylepen v prvních dnech března v Praze. Žádá zavedení ústavnosti čili konstituce, jež by záležela v uplatňování zásad rovnosti, svornosti a svobody; končí slovy: „20. března 1848 jest všeobecné povstání“.
Schůze ve Svatováclavských lázních: Vlastní revoluční hnutí v Čechách začalo 11. března 1848, kdy se sešel pražský lid ve Svatováclavských lázních v Praze na Novém Městě. Tam byl zvolen Svatováclavský výbor, který byl později nazván Národním výborem a který vypracoval petici s řadou požadavků. Petice byla zaslána císaři. Mezi požadavky byly uvedeny jako nejdůležitější: zavedení volebního práva, ozbrojení celého národa a zrušení cenzury.
Telegrafická zpráva v tisku: Zatím 13. března vypukla revoluce ve Vídni. Lid se na barikádách střetl s vojskem a zvítězil. Zastrašený císař byl nucen dva dny poté, 15. března 1848, podepsat slib, že udělí konstituci. Tím se vzdal své neomezené moci ve prospěch sněmovny volené obyvatelstvem. To byl jeden z největších – ovšem dočasných zisků revoluce 1848. Proto také byla zpráva o tom v Praze nadšeně přijata.
Metternich prchá z Vídně: Až dosud všemocný kníže Metternich, hlavní opora dosavadní neomezené moci císaře a feudální reakce, byl nucen uprchnout z Vídně před hněvem lidu, jak to vidíme na soudobé karikatuře.
Pohřeb cenzury – karikatura: Zároveň s pádem neomezené moci císařovy padla i cenzura, jež dosud zabraňovala jakémukoliv pokrokovějšímu psaní novin. Byla prohlášena svoboda tisku. Na obrázku vidíme karikaturu pohřbu cenzury. Karikatura vytryskla z pera kteréhosi rozradostněného malíře oné doby.
Noviny z r. 1848: Odstranění cenzury umožnilo vznik nových denních listů. Které noviny v r. 1848 vycházely, vidíme na obrázku. Tisk měl již tenkrát obrovský význam, neboť jeho prostřednictvím pronikaly zprávy o revoluci až do nejvzdálenějších krajů Čech.
Národní noviny: Dne 25. dubna 1848 císař podepsal ústavu čili konstituci, a tím potvrdil, že nebude již vládnout sám, nýbrž s volenými zástupci buržoazie. Tak dosáhla buržoazie svého hlavního požadavku: mít nejen hospodářskou, ale i politickou moc. Když se její požadavek nyní uskutečnil, počala již revoluci považovat za skončenou. Na obrázku Národní noviny Karla Havlíčka Borovského se zněním ústavy.
Falešný výběrčí almužny: Venkovskému ani městskému pracujícímu lidu však nepřinesla konstituce to, po čem nejvíce toužil. Rolníkům bylo pouze slíbeno, že budou zbaveni roboty; nejen rolnictvo, ale i dělnictvo bylo nespokojeno, poněvadž nezaměstnanost, vysoké ceny potravin a všeobecná bída nebyly konstitucí odstraněny. Buržoazie se snažila, aby revoluční náladu dělnictva a rolnictva co nejvíce utišila; obávala se totiž, že by se možný výbuch nespokojenosti dělnictva a rolnictva obrátil nejen proti šlechtě, ale i proti majetku a postavení buržoazie. Proto pořádala sbírky na nezaměstnané dělníky v Praze i v pohraničních hornatých částech Čech, kde nezaměstnaní tkalci žili v nepředstavitelné bídě. A že se tyto almužny často octly v rukou neodpovědných výběrčích, kteří si peníze určené pro hladovějící tkalce chtěli ponechat sami, ukazuje obrázek.
Časopis „Hlásník“: Aby odvrátila dělníky od revolučního boje za splnění jejich sociálních požadavků, založila buržoazie pro dělníky časopis Hlásník, v němž je napomínala ke klidu a pořádku.
Plenění krámů: Poněvadž almužny, které buržoazie poskytovala dělníkům prostřednictvím dobrovolných sbírek, naprosto nestačily ke zmírnění jejich hladu, počali se dělníci domáhat svých práv na lidské žití pleněním krámů a bouřemi, které propukaly v Praze i na venkově již koncem dubna 1848. Jednu z takových bouřlivých scén, které naháněly buržoazii strach, vidíme na obrázku.
Národní gardisté: Aby se buržoazie zabezpečila před spravedlivými požadavky dělníků, především před požadavkem odstranit nezaměstnanost, počala urychleně budovat svou ozbrojenou moc, národní gardy. Její příslušníky vidíme na obrázku. Tyto národní gardy nebudovala buržoazie na obranu konstituce, na obranu před zastrašenými, ale neporaženými ještě feudálními kruhy, nýbrž budovala je jen z obavy před bouřícími se nezaměstnanými dělníky.
Zápisová kniha národního výboru: Z obavy před hladovými bouřemi nezaměstnaného proletariátu počala buržoazie na svou obranu nejen zřizovat národní gardy, ale i hledat proti vlastnímu nespokojenému lidu oporu u feudální šlechty, proti níž vlastně měla být revoluce vedena. Do národního výboru bylo přijímáno stále víc šlechticů. Na obrázku vidíme výňatek zápisové knihy národního výboru se jmény šlechticů Wurmbranda a hraběte Kolovrata. Touto spoluprací se starým režimem začala buržoazie opouštět revoluční cestu a zrazovat zájmy lidu.
Vyhláška: Proti rostoucímu hnutí nezaměstnaného proletariátu, kterému konstituce nepřinesla úlevu, začalo zakročovat i vojsko. Na obrázku vidíme vyhlášku, oznamující, že na Smíchov a do Karlína bylo posláno vojsko, aby zabránilo jakémukoliv revolučnímu hnutí dělnictva. Tak byly proti proletariátu postaveny nejen buržoazní gardy, ale spolu s nimi i staré císařské vojsko.
Emanuel Arnold: Avšak politika buržoazie, která již ve skutečnosti přestala bojovat proti představitelům feudálního režimu a naopak s ním počala proti vlastnímu lidu spolupracovat, probouzela odpor nejen lidu, ale všech těch, kteří byli opravdovými bojovníky proti feudálním pánům. V jejich čele stáli radikální demokraté, kteří viděli, že zbabělá politika buržoazie, obávající se vlastního proletariátu, nepovede k úplné porážce feudálního režimu. Začali proto připravovat povstání, jímž měl být s pomocí venkovského lidu a proletariátu feudální útlak svržen. Nejvýznačnější z těchto revolučních postav r. 1848 byl Emanuel Arnold.
Karel Sabina: Jiným představitelem pokrokových bojovníků proti feudálnímu řádu byl spisovatel Karel Sabina, syn zedníka, který byl členem tajného protifeudálního spolku již dlouho před rokem 1848.
J. V. Frič: Nejmladším z těchto radikálních bojovníků za práva pracujícího lidu v r. 1848 byl student Josef Václav Frič, který stejně jako všichni tito vynikající revoluční představitelé lidu udržoval styky s pražskými dělníky.
Kníže Windischgrätz: Situace se značně zostřila, když v květnu 1848 přišel do Prahy kníže Windischgrätz, jeden z hlavních představitelů reakční feudální šlechty, aby se ujal velení nad všemi vojsky v Čechách. Dočasně zatlačený, ale vinou buržoazie neporažený feudální režim nabyl sil a přecházel k protiútoku. Windischgrätz přišel do Prahy s úmyslem, že potlačí násilím revoluční hnutí nejen v Praze, ale i v celých Čechách. Proto začal provádět taková vojenská opatření, aby srážku co nejdříve vyvolal.
Ozbrojení studenti na nádvoří Klementina: Provokační jednání Windischgrätzovo vskutku vyvolávalo stále větší odpor v pražském lidu, především studentstva a dělnictva. Pražská buržoazie se již natolik octla ve vleku feudální šlechty, že proti těmto opatřením Windischgrätzovým, který si počínal v Praze jako v dobytém městě, nejen nijak neprotestovala, ale naopak se snažila odpor studentstva a dělnictva proti Windischgrätzovi a vojsku co nejvíce utlumit. Odpor lidu však přesto rostl. Studentstvo si pro případ hrozící srážky opatřovalo zbraně a jejich středisko Klementinum se proměnilo, jak vidíme na obrázku, téměř v kasárny.
Účastníci Slovanského sjezdu: V této napjaté době se v Praze začátkem června 1848 sešel Slovanský sjezd, na nějž byli vysláni jako delegáti zástupci všech slovanských národů v Rakousku i zástupci slovanských národů mimo hranice Rakouska. Slovanský sjezd byl výrazem zostřujících se rozporů mezi německou a českou buržoazií, jež, aniž dříve zcela porazily feudální režim, octly se mezi sebou v boji. Česká a vůbec slovanská buržoazie hledala oporu proti německé buržoazii u reakční rakouské feudální šlechty a u císaře, proti kterým byla právě revoluce zaměřena. To byl kontrarevoluční čin, který byl hlavní příčinou pádu celého revolučního hnutí. – Na obrázku vidíme čelné představitele Slovanského sjezdu v Praze. Sjezd však svou práci nedokončil, neboť byl přerušen vypuknutím pražského povstání.
Vyhláška: V neděli 11. června, obávajíce se vojenských opatření vzpamatovávajícího se feudálního režimu, obrátili se zástupci studentstva přímo na Windischgrätze, aby jim dovolil vydat pro studentskou legii 2.000 ručnic a baterii děl. Windischgrätz samozřejmě odmítl. Odmítl rovněž odstranit z Vyšehradu a Petřína děla, která tam byla připravena pro případ, kdyby v Praze vypukly nepokoje. Proto se studenti obrátili letákem, který vidíme na obrázku, přímo na pražský lid, aby jim pomohl tyto požadavky prosadit.
Mše na Koňském trhu: Na znamení protestu proti vojenským opatřením Windischgrätzovým se sešel v pondělí 12. června 1848 pražský lid k slavnostní mši na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). Dostavilo se tam i značné množství pražského dělnictva, které bylo k účasti vyzváno mladým J. V. Fričem.
Srážka lidu s vojskem: Po mši procházel lid v průvodech Prahou. Jeden takový proud se ubíral dnešními Příkopy kolem Prašné brány k sídlu generála Windischgrätze. Tam však byl nenadále přepaden vojskem, jak ukazuje obrázek. To byl počátek pražského povstání, jehož vedení se ujali radikální demokraté Karel Sabina, J. V. Frič a jiní. Páteří boje proti Windischgrätzovu vojsku byli dělníci a studenti.
Střelba na Příkopech: Vojsko pak začalo bodáky a střelbou vytlačovat lid z prostoru kolem sídla generála Windischgrätze. Na obrázku vidíme zásah vojska proti lidu v dnešních Příkopech. Tam, kde narazilo na zvlášť tuhý odpor, používalo i děl.
Boje v Karolinu: Jiným místem útoku vojska, které bylo v blízkosti sídla generála Windischgrätze, bylo Karolinum, vedle Klementina druhé největší středisko studentské. Po těžkém boji, kterému padlo za oběť mnoho studentů, bylo Karolinum vojskem dobyto. Na obrázku vidíme výjev z bojů uvnitř Karolina.
Boj v Nových alejích: Zvláště těžké boje se rozvinuly na dnešní Národní třídě, kam vojsko ještě během dopoledne z Příkopů proniklo. Především o barikádu na dnešním Pernštejně, kterou lid vybudoval ze součástí rozestavěného Šlikova paláce, bojovalo se velmi tvrdě, jak je patrno z obrázku. Lid bránil barikádu nejen puškami a šavlemi, ale vším, co bylo po ruce, i kamením, které bylo se střech vrháno do řad útočícího vojska. Barikáda několikrát přešla z ruky do ruky a teprve večer se jí vojsko definitivně zmocnilo.
Barikáda na Karlově mostě: Jiným místem tvrdých bojů bylo okolí Klementina, především Karlův most s mosteckou věží. Tam obranu řídil sám mladý J. V. Frič.
Barikáda: Nejen studentstvo a dělnictvo české i německé národnosti, nejen muži, ale i ženy se zúčastnily na barikádách boje proti vojsku, jak vidíme na obrázku. A o tento hrdinný odpor pražského lidu se také odpor vojska téhož dne, kdy povstání vypuklo zastavil. Vojsku nejenže se nepodařilo povstání v první den potlačit, nýbrž naopak odpor obránců barikád každým okamžikem sílil.
Zbraně národní gardy: Povstání se však nezúčastnila pražská buržoazie, a to z obavy, že by povstání mohlo ohrozit nejen vojsko, ale i její majetek a postavení. Ozbrojená moc buržoazie, národní gardy čítaly v Praze několik tisíc členů, byly dobře vyzbrojeny puškami a šavlemi. Jejich výzbroj vidíme na obrázku. Ale tyto buržoazní národní gardy nejenže se nepostavily po bok bojujícího dělnictva a studentstva, nýbrž mnohé její části pomáhaly přímo vojsku dobývat barikády. Tak již r. 1848 počala buržoazie zrazovat lid. Jen některé menší národní gardy na Chrudimsku a Čáslavsku spojily svůj úmysl pomoci pražským obráncům barikád s místními akcemi proti šlechtě.
Windischgrätzova výzva ke kapitulaci: Ale ani to nezlomilo odhodlání obránců barikád. Téměř celý týden trval nerovný boj. Nepomohly ni výhrůžné vyhlášky Windischgrätzovy, z nichž jednu vidíme na obrázku. V ní Windischgrätz žádal, aby se město bezpodmínečně vzdalo. Lid však odmítl a boj pokračoval dále…
Bombardování Prahy: Když Windischgrätz poznal, že vojsko není schopno přímým náporem dobýt města, zvolil jinou taktiku. Soustředil na Letenské pláni a na Petříně všechno svoje dělostřelectvo a večer 16. června dal příkaz k bombardování Prahy.
Požár Staroměstských mlýnů: Toto dělostřelecké bombardování způsobilo Praze a především majetku bohaté pražské buržoazie veliké škody. Tak byly například, jak vidíme na obrázku, zapáleny Staroměstské mlýny, majetek to jednoho z nejbohatších pražských měšťanů Štrobacha. To přimělo buržoazii k rozhodnému činu. Začala za zády proletariátu, který bránil barikády, tyto barikády odklízet, vyzývala lid k zastavení nepřátelství a mnohde přímo proti němu otevřeně zakročovala. To uspíšilo pád povstání. Ráno 17. června odešli mluvčí pražské buržoazie k Windischgrätzovi na hrad, aby mu pokořenou Prahu položili k nohám.
Karikatura šestasedesátníků: Svým kontrarevolučním postojem k povstání se však buržoazie nikterak Windischgrätzovi nezavděčila. Národní gardy byly odzbrojeny. Národní výbor byl rozpuštěn. Nad Prahou byl vyhlášen stav obležení. Ale ani to nebylo pro buržoazii dost poučné. Záhy po pádu povstání se k Windischgrätzovi vydala deputace nejbohatších pražských měšťanů, aby ho ujistila o svých sympatiích a požádala ho, aby stav obležení nerušil, poněvadž nebezpečí povstání proletariátu stále hrozilo. Těmto zbabělcům dal lid název „sedmašedesátníci“ a vyobrazil je v četných karikaturách, z nichž jednu vidíme na obrázku.
Zasedání říšského sněmu: Dne 22. července 1948 bylo ve Vídni zahájeno zasedání říšského sněmu, který měl vypracovat pro rakouské soustátí ústavu a vyřešit otázku roboty. Na tomto sněmu byli též čeští poslanci z řad buržoazie, kteří i tu stáli na stanovisku spolupráce a podpory reakčního feudálního režimu, od kterého si tak chtěli ne vybojovat, ale vyprosit uznání svých požadavků. Největším činem tohoto sněmu bylo zrušení roboty 7. září 1848. A zase se čeští buržoazní poslanci svými hlasy zasloužili o to, že robota nebyla zrušena bez náhrady, nýbrž že venkovský lid musil z roboty vykupovat. Tím byl feudální útlak vystřídán útlakem kapitalistickým.
Útok vojska na lid: Revoluční hnutí v celém Rakousku však ještě nebylo po pádu pražského povstání potlačeno. V říjnu 1848 povstal vídeňský lid. Znovu byly vystavěny barikády, znovu vojsko střílelo do lidu a znovu tekla dělnická krev. A znovu se se svým vojskem objevil Windischgrätz, aby povstání vídeňského lidu – jak vidíme na obrázku – násilím potlačil.
Kapitulace maďarského vojska: Po pádu Vídně zaútočilo císařské vojsko na poslední výspu revoluce, na Uhry. Boj trval téměř celý rok, než rakouský císař nad maďarskou revolucí zvítězil. Teprve 12. srpna 1849 bylo maďarské revoluční vojsko definitivně poraženo a muselo – jak vidíme na obrázku – kapitulovat. To byl konec revoluce v celém Rakousku. Císař a šlechta zvítězili.
„Pokrok v Rakousku“: Po potlačení revoluce císař a šlechta odbourávali jednu vymoženost revoluce za druhou. Stále zjevněji se ukazovalo, že cílem této politiky je obnovit předrevoluční režim, jak to také na obrázku vyjadřuje vtipná karikatura „pokroku“ v Rakousku. A vskutku se tak stalo. Zanedlouho po potlačení revoluce císař zrušil jednu z největších vymožeností revoluce, ústavu. Jediným velikým výsledkem revoluce zůstalo zrušení roboty. Revoluce nesplnila tak úkoly, které před ní stály: zničení feudálního režimu a poskytnutí svobody jednotlivým národům Rakouska. Hlavní vinu na tomto nezdaru revoluce nese politika buržoazie. Z obavy před vlastním proletariátem buržoazie nezničila feudální režim, a naopak u něj začala proti proletariátu hledat oporu. Místo boje proti feudální šlechtě octla se buržoazie jednotlivých národů v boji mezi sebou navzájem. To umožnilo starému, nezničenému ještě režimu soustředit své síly otřesené revolucí a revoluci potlačit. Jediným důsledným bojovníkem proti feudální reakci byla slabá a ještě neorganizovaná dělnická třída. Zradou buržoazie však nepřinesl její boj na barikádách úspěch.
Scény z bojů na barikádách: Hrdinný boj pražského lidu na barikádách v červnu 1848 patří dnes k jedné z nejslavnějších tradic našeho národa. Bojující dělníci a studenti věděli, že se k dosažení svobody a lepšího života nesmí smlouvat s nepřítelem, jak to činila buržoazie, ale že je nutno bojovat proti němu se zbraní v ruce. Rok 1848 měl velký význam pro další vývoj našeho národa. Z něj čerpala pokroková česká kultura v druhé polovici 19. století. Rok 1848 se stal ideovým zdrojem dalších bojů našeho lidu za jeho národní a sociální osvobození.
y
