Zeus bojuje s Giganty: Rozličné přírodní jevy si Řekové vysvětlovali bájemi /mythy/. Tyto mythy vyprávěly o vzniku bohů, bohyň, polobohů, Titánů, Gigantů a daimonů. Mythologie předpokládala, že otcem všech bohů byl Okeanos, řeka obtékající zemi /moře/. Kromě vody bylo prapůvodcem všeho nebe /Uranos/ a země /Gaia/. Na počátku byl chaos, teprve později vznikl řád. Tato přírodní božstva zrodila Titány, Kyklopy a Giganty. Nejmladší Titán Kronos /čas/ byl otcem Héry a Dia /Zeus/ a ti založili mladší pokolení bohů olympských. K nim mythologie počítala: Poseidóna /vládce moře/, Háda /vládce podsvětí/, Athénu, Área, Afroditu, Héfaista, Artemidu, Herma, Apollóna a další. Než se stal Zeus vládcem Olympu a bohů, svedl z Olympu boj s Titány /s pomocí Gigantů/. Titáni byli svrženi do podzemí. Konečně odstranil i Giganty. Vláda nad světem byla pak rozdělena tak, že pánem nebe se stal Zeus, pánem podsvětí Hádes a pánem moře Poseidón. Obrázek nám znázorňuje mythický výjev boje Dia /Zeus/ s Giganty. Vidíme, že místo nohou mají hady.
Zeus, Héra: Vlevo vidíme na obrázku vládce olympských bohů Dia /4. pád od Zeus/. Podle víry Řeků sesílá na zemi hromy, blesky, krupobití a déšť. Je to představitel a vládce rodiny bohů. Vztahy jednotlivých členů této rodiny k Diovi nám zobrazují vztahy členů patriarchální rodiny k představiteli rodiny. Jeho hlavní manželkou je Héra, má však další manželky vedlejší. Mezi nimi mythologie uvádí i Démétru. Démétér i Héra byly Diovy sestry a současně ženy. Tato skutečnost nám ukazuje i povahu rodinných vztahů v době, která zrodila tuto víru. O ženském doplňku Dia není v řecké mythologii shody. Řecká mythologie mluví o Diovi jako o bohu dopouštějícím se často manželské nevěry. Skutečnost, že tato náboženská vlastnost se mohla stát slučitelnou s představou boha, svědčí o tom, že poměry odpovídající této situaci byly v určité době považovány za slučitelné s mravností. K Diově poctě byly konány olympijské hry /každého čtvrtého roku/. Symbolem Diovým byl orel. Tato okolnost svědčí o tom, že původní formou řeckého náboženství bylo uctívání zvířat, rostlin a přírodních jevů. Součást této původní víry se později stala doplňkem představy bohů. Na našem obrázku je Zeus vyobrazen s bohatým a hojně se vlnícím vousem a vlasem. Podle naleziště se socha nazývá Zeus otrikolský. Umělec pěkně vystihuje velebnost a božský klid. Napravo vidíme Héru, ochránkyni manželství. Byla velmi počestná, ale současně ješitná, žárlivá a mstivá. Domnívala se prý, že je nejkrásnější z bohyň, a proto měla časté spory s Afroditou a Athénou. Jejím symbolem byl páv. Zobrazována byla též v podobě krávy. Náš obrázek se jmenuje Hera Ludovisi. Něha ženy se zde snoubí s důstojností královny.
Zasedání bohů na Olympu: Na horním obrázku vidíme zasedání bohů na Olympu, jak je vyobrazil řecký umělec na váze. Uprostřed sedí Zeus. Nalevo na křesle sedí bohyně krásy Afrodita se svojí služkou. Způsob kresby se liší od pojetí druhého malíře /obraz dole/. Zatím co jsou na prvním obraze bohové v družném hovoru, druhý obraz vyjadřuje odstup, božský věhlas Diův. První obraz zobrazuje hostinu, druhý obraz vážné zasedání, radu. Postava přinášející šálek a konvici je Hébé, která přináší bohům nektar a amprosii. V pozadí jsou Musy a Charitky, které obveselují bohy zpěvem a svými půvaby. Posel bohů Hermes přináší poselství bohům a vyřizuje rozkazy bohů. O tom, jakých způsobů se užívalo při zasedání bohů, vypráví Homér: „I vzkypěla vznešená Héré, na křesle sebou trhla - a vysoký Olymp se zachvěl...“. ...„Jí Zemětřas, to je Zeus, pln nevole, odvětil takto: Héro, ty drzá mluvko - že hovoříš...“ Zeus říká: „Héře to nemám za zlé a tolik se nezlobím na ni: pořád totiž a pořád mi maří, cokoliv řeknu...“. „Oblačný Zeus zas těmito odvětil slovy: Mně záleží málo na tom, ty-li máš zlost... Málo mi sejde na tom, ty-li se mračíš, vždyť není nestydy větší.“ Způsob jednání bohů je tedy způsobem jednání lidí. Dolní obrázek již více odpovídá vyvinutějšímu otrokářskému řádu.
Bohové zasahují do boje: Podle náboženských představ Řeků nebyli Trójané poraženi proto, že jejich válečné umění bylo na nižším stupni, a Řekové nezvítězili proto, že byli zdatnější. Rozhodující pro výsledek boje byla vůle bohů. Rozhodující je vůle Diova, ale i ta bývá ovlivňována různými intrikami bohyň a bohů /Zeus je uspán atd./. Bohové dokonce osobně zasahují do boje jednak tím, že řídí činnost lidí do všech podrobností, ale i osobně bojují. Několik ukázek z Homérovy Iliady: „Tenkrát by souměrné lodi byl žhoucím spálil ohněm, nebýt vznešené Héry, jež vštípila Agamemnonu...“, „Jakmile spatřilo mužstvo, že od Dia přiletěl orel...“ „Héré... soucitem jata... rychle se k Athéně ozve: Copak my obě Danaů /Řeků/, když tak hynou, se neujmem?..“, ...„Jednokopytné nám oběma přistroj koně, abych... vzala si v boj své brnění...“, „Ale když útěkem hnáni..., tu Kronovec procitnuv povstal od Héry... soucit ho pojal..., pospěš a se vzkazem mým teď do sboru odejdi bohů, aby sem Iris přišla i Apollón, ona ať rychle odejde v střed Achájů... Hektora však nechť povzbudí v boj bůh Apollón... Vtom udeřil bůh Áres dlaněmi pádně: „Teď mi už nemějte za zlé, k lodím-li achájským půjdu a pomstím synovu zhoubu.“ Rozkázal Třasu a Děsu, aby koně mu zapřáhli. Achájci u lodí svých zas čekali a ke všem bohům v Olympu zdvíhali s prosbou ruce a každý vroucně se modlil... Nejdřív Hektoru v hruď dal Kronovec bázlivou mysl...“ Všechny tyto úryvky jasně ukazují, že:
- bohové jednají jako lidé a svět bohů je tedy výtvorem lidí;
- vlastnosti boha a bohů jsou podmíněny stavem vývoje společnosti. Nejsou lidé, jakými je chce mít bůh, ale bozi jsou takoví, jakými je chtějí mít lidé;
- nestvořili tedy bozi /bůh/ člověka, ale člověk si vytvořil bohy. Jsou výtvorem jeho potřeb a fantasie;
- Uctívají-li lidé bohy, uctívají tím pouze své vlastní výtvory.
Na obrázku je scéna, jak bohové zasahují do boje Řeků s Trójany.
Bohové války – Athéna a Áres: Nalevo vidíme vyobrazení bohyně Athény, napravo je bůh Ares. Athéna je zosobněním Diovy moudrosti. Byla bohyní statečně a rozmyslně bojujících. Byla záštitou měst a hlavně státu athénského. Jejím symbolem byla sova a válečná výzbroj. Slavnosti k její oslavě se jmenovaly Panathenaje. Na našem obrázku je Athéna Giustiniani. Je to kopie Feidiova díla. Vedle tohoto vyobrazení existují ještě mnohé jiné její sochy, stejně jako i jiných bohů, podle rozdílností různých krajů a zemí. Áres byl bohem boje vedeného zuřivě a bez rozmyslu. Tento bůh se raduje z válečného hlomozu, ničení a utrpení bojujících, je krutý, miluje vraždění. Byl ctěn hlavně ve Spartě. Jeho symbolem je pes a sup. Je vyobrazován v podobě sličného muže. Náš obrázek /Ares Ludovisi/ zpodobuje boha ve chvíli zadumání. U nohou si hraje bůžek lásky Eros.
Bohové řemesla, umění a lásky: Nalevo vidíme vyobrazení boha ohně a řemesla /hlavně kovářského/ Hefaista. Podle Homéra má na Olympu kovárnu, bohům zde zhotovuje zbroj a staví pro ně paláce. Sopky byly pokládány za jeho dílny. Byl nehezký a chromý, ale jeho díla byla skvostná /popis zbroje, kterou zhotovil pro Achilla Hefaistos/. Míchal se do sporů mezi Hérou a Diem. Tyto spory byly velmi časté a jejich průběh ukazuje, že formy vztahů v „božské“ rodině byly surové. Zeus takto vyhrožuje své „choti“: Nevím, nevím, zda trapných úskoků zase ovoce nezkusíš první a nebudeš ranami bita! Nevíš, jaks visela shůry - a jak jsem tenkrát ti připjal na nohy kovadlin dvé, jak ruce svázal jsem ti poutem zlatým, nezlomitelným - ty z jasného nebe a mračen viselas?“ Héra se naopak za Hefaista styděla, že je nehezký, a shodila ho z Olympu, jindy byl svržen Diem, a proto kulhal. Vyobrazován byl v podobě vousatého muže s kovářským náčiním v ruce. Oděn je v šat řemeslníka. Na jeho počest se konaly každého čtvrtého roku slavnosti, kterých se účastnili hlavně řemeslníci zpracující kovy. Napravo vidíme bohyni krásy – Afroditu. Podle jedné verse byla ženou Hefaistovou. Byla bohyní krásy, lásky a umění. Jejím stálým průvodcem je bůh lásky Eros. Byla ctěna hlavně na ostrovech a pobřežích. Zobrazuje se v podobě půvabné ženy s úsměvem na rtech. Nejkrásnější sochu této bohyně vytvořil sochař Praxiteles. Na obrázku je Afrodita melská. Zasvěcena jí byla růže a holubice.
Bohové měsíčního a slunečního svitu – Artemis a Apollón: Nalevo vidíme Artemidu, bohyni měsíce a měsíčního svitu. Byla uctívána jako ochranitelka zvěře a lesů, bohyně lovu. Po lovu odcházela prý k Apollónovi a trávila u něho volný čas s Musemi. Její svatyně se nacházely při pramenech a v hájích. Sparťané ji ctili jako bohyni krvelačnou. Na její počest bylo mrskáni chlapci tak, až jejich krev zkrápěla Artemidin oltář. Vyobrazovala se v podobě lovkyně. Je přepásána, její oděv je krátký. Bývá též zobrazována se symbolem půlměsíce. Na našem obrázku vidíme Artemidu z Versailles. Napravo je vyobrazen bůh slunečního svitu Apollón. Byl bohem světla, pohody, harmonie. Uctívali ho věštci, básníci a umělci pěstující zpěv a hru na lyru. Byl též bohem zdraví a šťastné lodní plavby. Mythologie vypráví, že ve svém mládí byl v službách boha smrti. Jeho nejslavnějším zpodobením je Apollón zvaný Belvedérský. Na našem obrázku vidíme jen jeho hlavu. Zasvěcen mu byl vavřín a ze zvířat to byla labuť.
Apollónova věštírna v Delfách: Na obrázku vidíme zříceniny Apollónova chrámu v Delfách, kde byla nejznámější věštírna starověku. Umístěna byla v divoké horské krajině, ve výši 573 m nad mořem. Věštírna se rozkládala pod dvěma holými skalními stěnami, které tvořilo vhodné pozadí věštění. Kněžka seděla na třínožce, byla omamována parami, které vystupovaly z hlubiny, a vykřikovala nesouvislá slova. Její výroky pak kněží sestavovali v odpověď, která byla mnohoznačná a dovolovala různý výklad /Ibis redibis/non/morieris in bello/. Sbor obratných kněží sehrál důležitou roli i z hlediska politického vývoje země. Věštírny se ptali na radu plavci před odjezdem do zámoří, vojevůdcové před zahájením války, veřejní pracovníci před vydáním nových zákonů atd. O rady se ucházeli nejen Řekové, ale i cizinci /Římané/. Věštírna byla činitelem reakčním, kněžský sbor se svojí věštkyní /Pythia/ stranil aristokratům proti demokratům. Za válek řecko-perských osvědčila málo vlasteneckého cítění a v občanských bojích byla neutrální, ale včas se klonila k vítězné straně. K oslavě Apollónově se zde konaly pythické hry se závody musickými, gymnastickými a jízdními. Slaveny byly se stejnou okázalostí jako hry olympijské /každého čtvrtého roku/.
Bůh opojení a veselosti – Dionýsos: Nalevo vidíme obrázek, který znázorňuje jednu z podob Dionýsa, boha polní úrody, vína, nezbedností, boha jara. Toto božstvo vlastně tvořilo protiklad k představě harmonie a uměřenosti, kterou ztělesňoval v sobě Apollón. Dionýsos zosobňuje princip extrémnosti, extase, vytržení, třeštění, které přecházejí od nezbednosti až k ničemnosti. Ctitelé tohoto boha se zdobili věnci z listů a květů při slavnostech na jeho počest. Slavnosti byly velmi hlučné. Napravo vidíme obrázek Silena. Dionýsos totiž byl doprovázen množstvím nižších božstev, daimonů jako: satyry, pany, nymfami, bakchantkami, najadami atd. Tato nižší božstva jsou božstva hromadná. Jsou charakterisována /některá z nich/ tím, že zčásti zachovávají zvířecí podobu. Mythologie vypravuje, že Dionýsos byl v mládí vychován nymfami. Když dospěl, opíjel své vychovatelky. Pobíhal s nimi po horách, lesích a nivách. Ženy, které ho provázely, jmenovaly se bakchantky. Zástup mužů se skládal ze satyrů. Satyrové škádlili nymfy a bakchantky. Celá tato společnost tropila šašky, zlomyslné žerty, dokonce se dopouštěla i ničemností. Silenos je chtivý vína a rozkoší, proto nedůvěřuje nohám a je o něco opřen.
Slavnosti k poctě boha Dionýsa: Na horním obrázku vidíme výjev ze slavnosti k poctě boha Dionýsa. Mužská postava s lyrou představuje boha, poskakující postavy mužské jsou satyrové s kastanětami. Tři ženské postavy jsou mainady. Kresba pochází z roku 490 př. n. l. Dolní obrázek představuje scénu ze slavnosti. V popředí vidíme dva občany v slavnostním oděvu a vůz s obrazem boha. Druhého dne byly závody sborů v divadle ve zpěvu. Vrcholu dostoupila slavnost v dalších dvou dnech, kdy se provozovaly nové divadelní hry: komedie a tragédie. Hudba i poesie těchto slavností byly obsahu vášnivého, vyjadřovaly krutý bol i nezřízené veselí.
Poseidón – bůh vodstva: Poseidón sídlí v mořských hlubinách. Krotí rozbouřené vlny a dává lodím příznivý vítr, vysílá však i bouře a potopy. Je prudký, svárlivý a hádavý. Takto se vyjadřuje o Diovi /Ilias, zpěv XV/: „Cože? - Sic mocný je Zeus, však zpupná promluvil slova: Mne-li on, rovného v právu, chce znásilnit, proti mé vůli? Tré je nás rodných bratrů, nejdřív Zeus, pak já, pak Hádes, podsvětí vládce. V tré je rozdělen svět, z nás každý vladařství došel losy, jež metány byly. Proto jak poroučí Zeus, žít nebudu, nýbrž ať klidně, třeba byl nadmíru silný, si zůstane v podílu třetím. Ten však strašlivý bol mé srdce i mysl mi svírá, mne když, rovného stavem - takhle si troufá tu peskovat hněvnými slovy.“ Jeho synem byl obr Polyfém, kterého Odysseus s jeho druhy zbavil zraku, proto jej Poseidón stíhal tolika nehodami na moři. Poseidónovi byl zasvěcen ze zvířat delfín. Na jeho poctu byly konány isthmické hry na šíji korintské. Na obrázku je socha pocházející z Lateránu. Poseidón se opírá pravou nohou o přídu lodi, v levici třímá trojzubec. Jeho oči prozrazují nepokoj, kštice je rozcuchána a znázorňuje popudlivost.
Posel bohů – Hermes: Byl ochráncem stád, bohem vynálezců, připisoval se mu vynález řeči a písma. Byl bohem obchodů a podvodů, bohem pocestných. K jeho poctě byly umístěny na rozcestích hromady kamení. Každý pocestný byl povinen přidat k hromadě další kámen. Čtyřhranné pilíře s hlavou Hermovou udávaly směr cesty. Nalevo vidíme bronzovou sochu tohoto boha z Herkulanea. Bůh je zobrazen v podobě mladého hocha. Usedl si na skálu. Poloha nohy ukazuje, že bude pokračovat v cestě. Druhý obrázek napravo znázorňuje vlastnosti tohoto boha: byl velmi lstivý a při tom dovedný. Podle Homéra ještě téhož dne, když se narodil, vynalezl lyru a ukradl Apollónovi stáda. Ukradl je tak obratně, že nebylo po nich ani stopy. Položil se do plének a tvářil se tak mile a tak čiperně lhal, že mu bratr odcizené krávy daroval. Byl proto i bohem zlodějů. Učil se věšteckému umění. Tento malý detail je pěkným dokladem toho, jak si člověk představoval bohy s vlastnostmi a činnostmi lidí.
Řeka Styx: Podsvětí je obehnáno čtyřmi řekami. Nejhrůznější řekou je Styx, kde musí zemřelý řádně dokázat, že jeho tělo bylo pohřbeno. Duše, která pohřeb těla nedokáže, bude bloudit sto let na březích. Na obrázku je vyobrazení řeky Styx.
Převozník Charón: Na obrázku je zpodoben tento výjev: duše zemřelé ženy /napravo/, vedená poslem bohů Hermem, přichází k řece, kde je očekávána převozníkem Charónem. Za tuto službu dostane obolos /minci/, kterou proto Řekové kladli mrtvým do úst.
Kerberos: Tartaros, tj. podsvětí, je odděleno od země Okeánem a obehnáno kovovými zdmi. Jeden ze vchodů do podsvětí je hlídán strašlivým psem, který má tři hlavy a jmenuje se Kerberos. Tato obluda, která je na obrázku, pustí každého dovnitř, nikdo však již nesmí z podsvětí odejít.
Tresty v podsvětí: Duše těch, kteří byli spravedliví, odeberou se na ostrovy blažených, duše těch, kteří nebyli ani dobří, ani zlí, zůstanou na louce, kde tráví život bez radosti a smutku. Ti, kteří se provinili, jsou stíháni Erinyemi nebo snášejí muka v Tartaru. Mezi odsouzenci v podsvětí je nejznámější Tantalos. Za to, že zrazoval tajemství bohů lidem a přinesl lidem ambrosii a nektar, je trestán věčným hladem a věčnou žízní. Stojí v jezeře, má strašnou žízeň, ale kdykoliv se chce napít, voda mu zmizí /postava vpravo/. Druhým odsouzencem je Sysyfos. Prozradil rovněž tajemství Diovo. Valí na horu kámen, jenž se mu nahoře vysmekne a kutálí se dolů /postava nalevo s balvanem/. Uprostřed je vyobrazen Ixión, který se pokusil získat, ač sám byl smrtelný, lásku Héřinu - a za tuto smělost byl odsouzen, aby se věčně otáčel v kole. Tyto báje o trestech ukazují, že byly výtvorem příslušníků nově se rodící třídy utlačovatelů, kteří takto zdůrazňovali, že ti, kteří náležejí k bohům, tj. vládnoucí, nesnášejí ty, kteří se spojují s lidem a prozrazují mu svá tajemství.
Řecký chrám: Řekové uctívali bohy v přírodě: v háji, u pramene, v sluji, u skály atd. Na tomto místě vznikl posvátný okrsek, v okrsku se zřídil oltář s pokladnicemi k uložení darů věřících. Vlastní chrámy nebyly tedy určeny za shromaždiště účastníků kultu. Byly pouze místem, kde byl uchováván symbol božstva. Do chrámové cely směly vstupovat jen osoby pověřené výkonem kultu. Každé božstvo mělo svůj kult a své slavnosti. Svůj soukromý kult mohla mít i jednotlivá rodina. Řečtí kněží a kněžky byli jen strážci chrámů. Příjmy měli z darů a obětí. Nekrvavou obětí byly plody země, krvavou obětí byl dobytek. V nejstarších dobách byli obětováni i lidé. Chudí obětovali figurky zvířat. Na obrázku vidíme athénský chrám Parthenon.
Herakles: Kromě bohů ctili Řekové i héroe, tj. lidi, kteří za života vynikli a po smrti se jim dostalo božské pocty. Nad lidi vynikali jen větší silou a schopnostmi. Nejproslulejším rekem řeckých bájí byl Hérakles /tj. protože skrze Héru nabyl slávy/. Nadlidská síla tohoto hrdiny zprošťuje lidi běd a nesčíslnými boji si dobývá nesmrtelnosti. Hrdina vykonává všechny skutky v službách bohyně Héry a je podporován Athénou a bohem Hermem i Apollónem. Sotva se Hérakles narodil, poslala na něho Héra hady, avšak malý hrdina hady zardousil. Tuto scénu znázorňuje náš obrázek. Na podstavci jsou pak znázorněny další jeho činy: zabil lva, hada, kance, laň, dravé ptáky, zmocnil se pasu královny Amazonek, vyčistil Augiášův chlév, spoutal krétského býka, spoutal divokého koně Diomeda, postavil Sloupy na obou stranách úžiny gibraltarské /Héraklovy sloupy/, přinesl Kerbera z podsvětí atd. Obrázek napravo nám znázorňuje báji o zlatých jablkách Hesperidek. Hérakles nevěděl, kde by byly zahrady Hesperidek. Přišel k obru Atlantovi a přemluvil ho, aby mu jablka přinesl, že mu zatím břímě, tj. nebeskou báň podrží na svých bedrech. Atlas se vrátil s jablky, ale nechtěl již nebeskou kouli převzít od Hérakla. Hérakles požádal Atlanta, aby na sebe vzal břímě jen na okamžik, aby si mohl zhotovit měkký podklad na ramena. Atlas břímě převzal a Hérakles pak odešel s jablky. Hrdinou, který vykonal podobné činy, byl dále Théseus.
Argonauti /Médea/, Ikaros: Iason, vedoucí výpravy argonautů /plujících na Argu/ měl za úkol zmocnit se zlatého rouna v zemi Kolchidské. Iasonovi se to podařilo jen s pomocí dcery vládce Médey. Když otec odmítl Iasonovi vydat dceru, uprchla s hrdinou, když předtím ukradli zlaté rouno z posvátného háje. Medea vzala prý své malé bratry, a když byli pronásledováni, trhala po cestě jejich údy a házela je do moře. Na našem obrázku je zobrazen duševní boj Medey, než se odhodlala povraždit dítky, které byly vyobrazeny malířem, jak si opodál hrají, což na obraze chybí. Napravo vidíme vyobrazení Ikarova pádu. Diadalos byl vynikajícím stavitelem. Když zabil svého učně, syna Daidalovy sestry, uprchl, byv odsouzen k Minovi na Krétu. Když popudil proti sobě i Minoa, byl uvězněn. Proto zhotovil sobě a Ikarovi křídla, která připevnil voskem. Ikaros se přiblížil v letu příliš blízko k slunci, vosk se roztekl a Ikaros se zřítil do moře, které pak bylo nazváno Ikarským. Základem všech těchto pověstí /a mnoha dalších/ je snaha vysvětlit jména zemí, hor, moří, ostrovů. Pověsti jsou ohlasem plaveb do neznámých zemí a mnoha dobrodružství s tím spojených. Jsou i pokusem vysvětlit vznik mohutných /kyklopských/ staveb, které v zemi nalezli primitivní předchůdci starověkých Řeků.
y
